Re: Válka na Ukrajině
Napsal: 18/12/2022, 21:36
Perun a bitva o Bachmut
Osobně se hlásím k tomu, že mám pro běžné Rusy o dost větší empatii než pro české fanoušky Ruska. Zaprvé fandit své zemi ve válce (jakkoliv nespravedlivé), je přece jen o dost méně perverzní než fandit z pozice malého státu imperiální velmoci, která se právě snaží nevybíravými prostředky zabrat menší stát. Možná to dává smysl z pozice Číňana, který si brousí zuby na Tchaj-wan, nebo dokonce i toho Maďara, který dodnes pláče za Košicemi a Koložvárem a samolepku s Velkým Maďarskem nalepí na kdejaký bazmeg, ale u Čecha (natož Slováka) prostě ne. Zadruhé česká historie z této už tak dost perverzní konstelace dělá něco neskutečně nechutného.
Naproti tomu ruské děti už s mateřským mlékem pijí takový koktejl ruského imperialismu a příslušné nabubřelosti, že vyvléct se z toho vyžaduje téměř nadlidské schopnosti. Je to ostatně vidět na ruské opozici, která sice nemá ráda Putina, ale buď nechce skončit jako Gorbačov v prezidentských volbách 1996 s 0,5 procentem hlasů (a to Gorbi měl velice daleko od nějakého antiimperialisty, jen nebyl dostatečně násilný; do smrti litoval rozpadu SSSR a snažil se to Rusům vysvětlit – neúspěšně), nebo i pro ni osobně je zkrátka hrozně těžké vyzříct se vlastní armády a panství (minimálně) nad Krymem. Nešťastný případ s televizí Dožď toho budiž důkazem.
Pokud si vzpomenete, jak Peskov říkal, že Rusko nikdy nikoho nenapadlo, a proč by tedy mělo napadnout Ukrajinu – jistě, směšný výrok, ale Dmitrij Peskov je také jen produkt ruského školství (byť tedy on zrovna vyrůstal v Pákistánu), které přesně toto vždy učilo a učí – bez ohledu na to, zda zrovna vládne car, bolševik, Jelcin nebo Putin. V kostce – Rusko nikdy nikomu neublížilo, vždycky bylo obklopeno výhradně nepřáteli a bylo to jediné impérium, které se rozšiřovalo mírovým způsobem. V putinovském Rusku, které si obzvlášť zakládá na svém multikulturalismu, ještě zazní něco jako „milovaný domov více než 190 národů a etnických skupin, které spolu bez ohledu na barvu kůže či náboženské vyznání nažívají v míru a harmonii už stovky let“.
Proto také lidé typu Girkin, monarchisté, kteří ideologicky nenávidí bolševiky, dokážou souběžně vnímat Stalina jako velkou postavu – úspěšně držel pohromadě impérium a rozšiřoval jej. To je hlavní měřítko úspěchu. „Naši předkové byli za Stalina pronásledováni,“ shodují se Girkin a Šojgu. Oba jsou potomky bělogvardějců, oba by jistě bojovali radši za cara (Šojgu miluje Ungerna von Sternberga a už jako malý chlapec byl téměř vystřelen na měsíc, když o něm naivně napsal sloh na téma Můj vzor, protože jej tím indoktrinovali bílí prarodiče během prázdnin v Luhansku), ale vedle Stalinových „zásadních úspěchů na poli geopolitiky“ je to vlastně druhořadé, ne-li maličkost.
Když měl Putin neomezenou moc – což nejméně od roku 2012 měl – začal uvažovat nad skutečnou „korunou králů“. A tu v Rusku získáte jen jedním způsobem. Nikdo si nevzpomene, že za vaší vlády vzrostlo HDP a víc Rusů mohlo strávit dovolenou v Turecku. Na to si za dvacet let nikdo z těch nevděčníků nebude pamatovat. A za sto let už vůbec ne. Existuje jediný způsob, jak být navždy oslavován, i kdybyste jinak přivedli celou zemi na mizinu a půlku obyvatel pozabíjeli.
Moje odhady, zda s tím půjde něco udělat, jsou pesimistické. Zaprvé spousta lidí žije v jakémsi přeludu roku 1945, kdy byla na Německo uvalena nucená správa, která následně překopala každý detail tamního společenského života. Realita roku 2022 je, že se Spojenci dohadují, jaké zbraně ještě mohou Ukrajině poskytnout, aby nedostřelily do Ruska. Rusko nebude dobyto a nebude na něj uvalena nucená správa. Drtivá většina válek neskončila jako Druhá světová válka. U Ruska vlastnictví jaderných zbraní, kterých se nevzdají za žádnou cenu, ani kdyby tam začala vládnout Dobrá Víla, tuto variantu zcela znemožňuje. Nikdo na Západě ani tuto ambici nemá.
Zadruhé i kdyby se nakrásně kurikulum trochu změnilo, těžko dokážete vykořenit smýšlení předávané z generace na generaci po stovky let. I když si to různí totalitáři a fandové integračních programů myslí, dospělé téměř nelze převychovat, a to oni mají hlavní vliv na své děti.
V Maďarsku byl čtyřicet let Trianon tabu, a přesto dodnes každé malé dítě ví, že koho nebolí Trianon, není vůbec žádný Maďar. O „úspěších“ občanské výchovy u dětí z islamisticky smýšlejících rodin ve Francii mluví dnes i liberálové. Podle mě je potřeba smířit se s tím, že tu tenhle uzlík rozpínavosti bude s námi i nadále, a i po případném ukončení války a zlepšení vztahů a) zůstat ve střehu a budovat svůj obranný potenciál, což je jinak hlavní funkce státu, b) nikdy na nich nebýt v ničem závislí, v nějaké omezené míře klidně, ale jen tak, aby byla vždy náhrada, c) vyvarovat se smlouvám, případně počítat s tím, že je vždy poruší. A samozřejmě zabezpečit Ukrajinu, ať už nějakým závazkem ve stylu, že v případě útoku ji příště bude NATO bránit, nebo členstvím v NATO, nebo jaderným arzenálem (byť by třeba souhlas s jeho použitím muselo dát NATO).
To jsou jediné věci, které na Rusko fungují. Odstrašení. Rusko by ani nenapadlo přepadnout Uzbekistán nebo Kazachstán, i kdyby tam Rusům trhali nožičky, protože je chrání Čína.
A teď už dnešní článek právě na toto téma.
* * *
V OBLEŽENÍ NEPŘÁTEL
Když jsme v osmdesátých letech chodili v Moskvě do školy, skutečným pokladem, který koloval mezi námi dětmi, byly Tomkovy knihy. Byla to klasická literatura pro dospívající o chlapci, který cestuje po světě a prožívá nejrůznější dobrodružství při lovu divokých zvířat. Příběhy nás zavedly do Austrálie, Afriky a Jižní Ameriky a jejich čtení bylo napínavé i proto, že jsme si díky nim dobře uvědomovali, že naše šance navštívit popisovaná místa je velmi malá. První díl série byl Tomek v zemi klokanů. Začíná scénou, která se neodehrává v Austrálii, ale ve varšavské škole, kde si děti ve třídě povídají o svém nenáviděném učiteli. A pak se ukáže, že se píše rok 1902, že děti jsou Poláci a že učitel je ruský opilec, kterého do jejich školy poslali, aby je rusifikoval, zakázal jim mluvit polsky a vymýtil polské národní cítění. A právě Tomek, syn polského revolucionáře v emigraci, je hlavním terčem učitelových útoků, ale je to chytrý chlapec a vždy najde způsob, jak se bránit.
O několik stránek později, po další patálii s učitelem, z něhož si opět vystřelil, jde Tomek domů. Tam na něj čeká cizí člověk, otcův přítel. Nabídne mu, že jej vezme za otcem, aby se k němu mohl připojit na vzrušující dobrodružství: cestu do Austrálie, kde má odchytávat divoká zvířata pro zoologickou zahradu v Německu. Tomek souhlasí a v tu chvíli začíná skutečný příběh.
V dětství se k nám, sovětským dětem, dostala spousta knih o revolucionářích a jejich statečném boji proti carovi. Ale knihy o Tomkovi byly jedny z mála, které o carském režimu vyprávěly trochu jinak – že byl nejen utlačovatelský, ale také imperialistický. V sovětských školách byl carský režim prezentován jako nejutlačovatelštější a nejzaostalejší režim v Evropě. Jeho imperialistická povaha jaksi nebyla zdůrazňována. Na vysokých školách to bylo nuancovanější, ale tam ne každý chodil.
Vezměme si třeba Petra Velikého. I v našich sovětských učebnicích byl vždy vykreslován jako velmi kladná historická postava. Jako modernizátor prorazil okno do Evropy, abychom citovali velkého ruského básníka Alexandra Puškina. Udělal to tak, že vybudoval město Petrohrad, ale až poté, co se zmocnil švédského území. Nikdy jsme se nedozvěděli, co si o tom myslelo místní obyvatelstvo. Byl to slavný čin velkého cara, který nasměroval Rusko na jeho novou evropskou cestu.
Naše učebnice to odůvodnily jednoduše: Rusko prostě „potřebovalo“ přístup k Baltskému moři, stejně jako „potřebovalo“ přístup k Černému moři. Jinak by navždy živořilo v zapomenutí. Otázku, jaká byla cena této „potřeby“ a zda ostatní národy a země neměly také „potřeby“, nikdo nepoložil.
Dramatická územní expanze Ruska v 18. a 19. století se ve školách probírala a oficiální výklad byl takový, že ruské impérium bylo jedinou říší vybudovanou mírovými prostředky – to ostatní národy se k němu chtěly připojit. Dva příklady, které ruské školy uváděly, byly Gruzie a Ukrajina.
Ruské učebnice nás ujišťovaly, že Ukrajina se stala součástí Ruska, když hejtman Bohdan Chmelnický, vůdce kozáckého povstání proti polské nadvládě, požádal cara Alexeje o záštitu a ochranu. Důvodem bylo, že Poláci jako katolíci potlačovali kozáky, kteří byli pravoslavného vyznání. V roce 1654 se ruský velvyslanec vydal do ukrajinského města Perejaslav a obě strany zde podepsaly smlouvu o jednotě. Skutečná historie anexe Ukrajiny byla samozřejmě mnohem složitější: Rusko připojilo území dnešní Ukrajiny až po sérii dělení Polska a dobytí Krymu.
V případě Gruzie se také jednalo o „připojení k Ruské říši“ z vlastní vůle. Podle oficiální verze podepsal v roce 1801 ruský císař Pavel I., údajně plnící poslední vůli zemřelého gruzínského krále Georgije XII., Manifest o připojení Gruzie. Skutečný příběh byl jiný: když Georgij 28. prosince 1800 zemřel, ocitlo se království rozpolceno mezi nároky dvou soupeřících dědiců.
Ruský car nechtěl ani jednoho, a tak rozhodl, že monarchie bude zrušena a Gruzie bude spravována Ruskem. Gruzínský vyslanec v Petrohradě ještě reagoval protestní nótou, bezvýsledně. V květnu 1801 pak ruská vojska odstranila gruzínského následníka trůnu a dosadila vládu v čele s ruským generálem. Celou touto velmi selektivní historií se vinula jasná linka: Rusko nikdy nebylo v ofenzivě. Naopak, země byla vždy pod útokem a bránila se z východu a především ze západu.
Vezměme si nejdramatičtější epizodu ruských středověkých dějin: mongolský vpád. Tehdy v nejcitlivějším okamžiku bitvy vtrhli na středověkou Rus křižáci. Podle učebnic Západ vrazil Rusku nůž do zad. Na pomoc přišel Alexandr Něvský, legendární ruský kníže, který v roce 1242 porazil Švédy a Němce v bitvě na Čudském jezeře. Ponaučení z příběhu znělo, že Západ opakovaně pořádal křížové výpravy na Blízký východ, ale byl poražen, když se o totéž pokusil proti Rusku.
Skutečnost byla méně slavná a složitější: Něvský byl najat bojarskou Novgorodskou republikou, aby chránil její zájmy v Pobaltí proti Švédům a Řádu německých rytířů. V oblasti probíhaly křížové výpravy, ale ty byly namířeny proti pohanům okupujícím toto území, které misionáři považovali za legitimní cíl, a nikoli proti Rusku. Novgorodští se také snažili obrátit na víru Estonce.
Něvský ostatně vždy poskytoval dobrou příležitost k připomenutí západního imperialismu. Ruští carové se k němu vztahovali jako ke světci a na Stalinův příkaz se stal námětem stejnojmenného filmu Sergeje Ejzenštejna. V oficiálních dějinách imperialismu vystupují Rusové vždy na opačné straně. To vedlo Rusy ke zvláštnímu vnímání sebe sama. Přestože jsou budovateli impéria, mají pocit, že se neustále stávali terčem kolonizačních kampaní západních mocností.
Příběh Něvského je však v ruském vyprávění klíčový i z jiného důvodu. Podle ruských učebnic byla křížová výprava Teutonského řádu proti Novgorodu mnohem horší než křížové výpravy proti pohanům a muslimům, protože Rusové byli křesťané, stejně jako Němci. To ukazuje, že Západ byl vždy proradný a ke svým útokům na Rusko zneužíval momentální ideologii. Něvského mýtus pomohl upevnit výjimečné postavení pravoslavné církve v ruské společnosti. Ruská církev byla historicky úzce spojena se státem. Ruský car byl hlavou církve a ruské pravoslaví je založeno na přesvědčení, že Moskva je „třetím Římem“ (po starověkém Římu a Konstantinopoli). Protože je Rusko „jedinečné“, považuje se za obklopené nepřáteli. Ruská pravoslavná církev byla vždy podezřívavá vůči katolické expanzi, Něvského epizoda je toho dokonalým důkazem.
Tato mentalita má přímé důsledky pro dnešek. Jen dva roky po Putinově nástupu k moci FSB vyhostila z Ruska pět katolických kněží. Někteří byli obviněni ze špionáže, ale jejich skutečným „zločinem“ byl proselytismus. Snažili se Rusy obracet na katolicismus. Podobné obavy vysvětlují, proč papež Jan Pavel II. nebyl nikdy vpuštěn do Ruska, přestože o to mnohokrát žádal: moskevský patriarchát se bál, že by návštěva mohla podkopat jeho pozici na území, které považoval za „své“.
Když jsme se učili dějepis, dominovaly 19. století dva velké příběhy: zaprvé napoleonská invaze a sice neúspěšné, ale slavné povstání děkabristů; zadruhé vznik revolučního hnutí v druhé polovině století. O dlouhém a strašlivém podmanění Kavkazu se vyučovalo především prostřednictvím děl Puškina a Lermontova, kteří byli ovšem vojenskými výkony Ruska naprosto nadšeni.
Vezměme si například Puškinova „Kavkazského zajatce“:
Zvěstuji vám o té slavné hodině
kdy náš dvouhlavý orel, zavětřiv krvavý boj,
vzepjal se proti rozbouřenému Kavkazu,
kdy řev bitvy a hřmění ruských bubnů
poprvé rozléhal se pěnami Těreku.
Podle oficiální verze bylo obrovské území za Uralem – Sibiř – osídleno převážně divochy a barbary, takže jeho anexi nelze kvalifikovat jako řádnou invazi. Ruské autory a umělce tento příběh příliš nezajímal. Skutečným symbolem této země se stala katorga, systém těžkých nucených prací, který vymysleli carové. Sibiř se stala tak strašlivým místem pro vězně a vyhnance, že měla na ruskou společnost zvláštní psychologický účinek: řečem o Sibiři se lidé za každou cenu vyhýbali. V ruských školách se pro kolonizaci Sibiře používá slovo „podmanění“. Je to jediný případ, kdy oficiální dějiny připouštějí podrobení nějakého území. Ovšem, pozor, jedná se o podrobení drsné a brutální přírody Sibiře, a ne mnoha původních národů, které ji obývaly.
Krvavé dobytí Střední Asie bylo rovněž zkreslováno, ne-li zcela ignorováno. Ruský malíř Vasilij Vereščagin (1842-1904) byl součástí ruských vojsk při dobývání Střední Asie. V roce 1871 namaloval obraz „Apoteóza války“, jeden z nejslavnějších protiválečných obrazů ve světových dějinách, na němž je zobrazena hromada lebek před hradbami asijského města. Obraz byl věnován „všem dobyvatelům, minulým, současným i budoucím“. Ačkoli ruské dobývání bylo skutečně krvavé a brutální, lebky nepatřily obětem ruských vojáků, ale obětem asijských despotů, jako byl Timur. Namísto kritiky ruské invaze tak obraz odsuzoval orientální barbarství.
Tam, kde nebylo možné popřít, že se ruská vojska nějakým zvláštním způsobem ocitla velmi daleko od ruského území, sovětské učebnice obviňovaly cary.
Napoleonská invaze byla dalším důkazem toho, že Rusko se vždy bránilo Západu, v tomto případě vedlo slavnou vlasteneckou válku proti cizímu útočníkovi. Zatímco se zmiňovaly hrdinské činy generála Suvorova v Itálii o několik let dříve, jeho přítomnost v Evropě se dávala za vinu caru Pavlu I., který bláhově plnil závazky Ruska vůči jeho spojencům. Byl to tentýž generál Suvorov, který o pět let dříve zmasakroval tisíce civilistů ve varšavské čtvrti Praga při potlačování polského povstání vedeného Tadeuszem Kościuszkem. O tom nám samozřejmě nikdy nevyprávěli.
Pokud už někdo nastolil otázku Polska, Alexandr Puškin, „slunce ruské poezie“ a nejpopulárnější autor v zemi, měl připravenou odpověď ve své básni „Pomlouvačům Ruska“:
Proč tak blábolíte, vy mluvčí všeho světa?
Proč hřímáte proti Rusku takové anatémy?
Co hýbe vaším planým hněvem? Není to padlá pýcha Polska?
Mlčte! Slovanů to spor jest plemenný, spor dávný, domácí,
jim losem souzený – váš rozsudek ho nerozsoudí!
Následně přechází do protiútoku:
Vám Kreml náš ni Praga ničím není;
jen svůdně oslňuje vás
ta smělost zoufalců, to zápolení –
a v nenávisti máte nás…
A proč jen? Odpovězte: za to-li,
že v Moskvy sutinách jsme v plameni
vzdor kladli toho mocné svévoli,
jímž vy jste byli v strachu zkroceni?
„Jím“ myslel Puškin Napoleona a jeho ponižující ústup z Moskvy v roce 1812. Z toho vyplývalo, že západní mocnosti nekritizovaly Rusko proto, že by jim záleželo na Polsku, ale proto, že záviděly Rusku jeho vlastenectví a schopnost porazit agresora, kterého ony samy nedokázaly zastavit.
Stále se opakoval stejný příběh. Byl to omezený car Mikuláš I., kdo vyprovokoval Francouze a Angličany k útoku na „náš“ Krym v roce 1854, i když hrdinná obrana ruských vojáků u Sevastopolu před západními útočníky se stala důležitou součástí ruského narativu. A byl to neschopný car Mikuláš II., kdo zatáhl zemi do první světové války, když se opět bláhově rozhodl dostát závazkům vůči spojencům. Pak Němci vtrhli do země a po revoluci se pokusili anektovat Ukrajinu.
Když už nešlo obviňovat neschopné cary, výklad se opět vrátil k „potřebám“: nejzřetelněji samozřejmě v oficiálních dějinách druhé světové války. Rudá armáda vtrhla do Finska a Pobaltí, protože Sovětský svaz tato území „potřeboval“ k přípravě na nadcházející německou invazi.
To, co se stalo poté, se oficiálně nazývá „druhá velká vlastenecká válka“.
Generace Rusů vyrostly v takovém pojetí historie, a tak by nemělo překvapit, že spousta lidí skutečně věří, že NATO po celá desetiletí spřádá plány proti Rusku, stále se přibližuje k ruským hranicím a čeká na vhodný okamžik k útoku. Západ prostě zase dělá to, co dělali němečtí křižáci už ve 13. století – využívá armádu a ideologii (tentokrát tomu říkají „liberální hodnoty“) k útoku. Tento mýtus neustále koluje v kremelské propagandě a Putin jej zopakoval ve svém nechvalně známém článku „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, zveřejněném 12. července 2021.
O dva měsíce později Putin v Pskovské oblasti otevřel gigantický pomník Alexandra Něvského. Ve svém projevu při slavnostním odhalení pronesl nápadně známé tvrzení: „Alexandr Něvský a jeho vojáci se mocně a nedobytně postavili do boje za nejzazší hranice naší vlasti“. A 20. února 2022, pouhé čtyři dny před opětovnou invazí na Ukrajinu, zdůraznil Putinův mluvčí Dmitrij Peskov na televizním kanálu Rossija-1, že: „Rusko v celé své historii nikdy nikoho nenapadlo. A Rusko, které přežilo tolik válek, je poslední zemí v Evropě, která by chtěla slovo „válka“ vůbec vyslovit.“
Toto prohlášení může znít bizarně západnímu publiku, ale ne Rusům, kteří si na tento historický narativ zvykli už od školních let. Na první pohled je zarážející, že oficiální dějiny ruského impéria nebyly v sovětském vzdělávacím systému nikdy vážněji revidovány, na rozdíl od domácí carské politiky. A samozřejmě, v našich výtiscích Tomkových dobrodružství nikdy nebyla zmíněna skutečnost, že autor Alfred Szklarski se narodil ve Spojených státech jako syn polského emigranta, že se vrátil do Polska poté, co se osamostatnilo od Ruska, zúčastnil se Varšavského povstání a strávil několik let v komunistickém vězení na základě obvinění z kolaborace s Němci.
Po dvacet let byla Internacionála – píseň, kterou složil pařížský komunard Eugène Pottier – státní hymnou Sovětského svazu. Stát to však ve svých postojích nikdy nebyl internacionální.
Velkou zásluhu na tom měl Stalin a jeho posedlost ruským impériem. Koneckonců to byl on, kdo vzkřísil mýty o Suvorovovi a Něvském. Během druhé světové války pak vytvořil řády za zásluhy pojmenované po obou mužích, kterými vyznamenával své nejschopnější generály. A byl to Stalin, kdo povýšil Petra Velikého a Ivana Hrozného na „kladné“ historické postavy. Neostalinismus je však jen částí odpovědi na to, proč v současném Rusku přetrvává narativ oběti.
Stejné vyprávění o ruských imperiálních hrdinstvích poslouchají žáci v ruských školách i po roce 1991. Na univerzitách a akademické půdě vypadá historie o něco komplikovaněji a je dovoleno vést některé debaty. Ale je to právě historie vyučovaná ve školách, co determinuje národní mentalitu. Školní osnovy a národní literární kánon vytváří emocionální a hluboce zakořeněné vnímání toho, co je přijatelné a ušlechtilé a co ne; národní panteon hrdinů a katalog padouchů.
Tento kánon se ukázal být nesmírně tvrdohlavý i vůči snahám Kremlu. Nedávno se Kreml pokusil změnit veřejné vnímání povstání děkabristů a udělat z něj spiknutí teroristů. Propagandisté se řídili novým trendem prezentovat každé povstání v ruských dějinách jako útok na národní bezpečnost, a tedy jako zradu. Neuspěli především proto, že nedokázali poskytnout ruským školám hodnotnou náhradu za Lermontova a Puškina, která by místo děkabristů chválila cara.
Znamená to však také, že když Puškin a Lermontov mluví jako ruští imperialisté, zůstává to v národním povědomí. Invaze na Ukrajinu jasně ukazuje, že by bylo potřeba v Rusku přerušit tradici falšování dějin ve školních učebnicích. Jen tak budou moci budoucí generace Rusů nahlédnout jinou minulost, což je nezbytná podmínka pro budování jiné budoucnosti.
Irina Borogan, Andrej Soldatov
Proto také lidé typu Girkin, monarchisté, kteří ideologicky nenávidí bolševiky, dokážou souběžně vnímat Stalina jako velkou postavu – úspěšně držel pohromadě impérium a rozšiřoval jej. To je hlavní měřítko úspěchu. „Naši předkové byli za Stalina pronásledováni,“ shodují se Girkin a Šojgu. Oba jsou potomky bělogvardějců, oba by jistě bojovali radši za cara (Šojgu miluje Ungerna von Sternberga a už jako malý chlapec byl téměř vystřelen na měsíc, když o něm naivně napsal sloh na téma Můj vzor, protože jej tím indoktrinovali bílí prarodiče během prázdnin v Luhansku), ale vedle Stalinových „zásadních úspěchů na poli geopolitiky“ je to vlastně druhořadé, ne-li maličkost.
Když měl Putin neomezenou moc – což nejméně od roku 2012 měl – začal uvažovat nad skutečnou „korunou králů“. A tu v Rusku získáte jen jedním způsobem. Nikdo si nevzpomene, že za vaší vlády vzrostlo HDP a víc Rusů mohlo strávit dovolenou v Turecku. Na to si za dvacet let nikdo z těch nevděčníků nebude pamatovat. A za sto let už vůbec ne. Existuje jediný způsob, jak být navždy oslavován, i kdybyste jinak přivedli celou zemi na mizinu a půlku obyvatel pozabíjeli.
Moje odhady, zda s tím půjde něco udělat, jsou pesimistické. Zaprvé spousta lidí žije v jakémsi přeludu roku 1945, kdy byla na Německo uvalena nucená správa, která následně překopala každý detail tamního společenského života. Realita roku 2022 je, že se Spojenci dohadují, jaké zbraně ještě mohou Ukrajině poskytnout, aby nedostřelily do Ruska. Rusko nebude dobyto a nebude na něj uvalena nucená správa. Drtivá většina válek neskončila jako Druhá světová válka. U Ruska vlastnictví jaderných zbraní, kterých se nevzdají za žádnou cenu, ani kdyby tam začala vládnout Dobrá Víla, tuto variantu zcela znemožňuje. Nikdo na Západě ani tuto ambici nemá.
Zadruhé i kdyby se nakrásně kurikulum trochu změnilo, těžko dokážete vykořenit smýšlení předávané z generace na generaci po stovky let. I když si to různí totalitáři a fandové integračních programů myslí, dospělé téměř nelze převychovat, a to oni mají hlavní vliv na své děti.
V Maďarsku byl čtyřicet let Trianon tabu, a přesto dodnes každé malé dítě ví, že koho nebolí Trianon, není vůbec žádný Maďar. O „úspěších“ občanské výchovy u dětí z islamisticky smýšlejících rodin ve Francii mluví dnes i liberálové. Podle mě je potřeba smířit se s tím, že tu tenhle uzlík rozpínavosti bude s námi i nadále, a i po případném ukončení války a zlepšení vztahů a) zůstat ve střehu a budovat svůj obranný potenciál, což je jinak hlavní funkce státu, b) nikdy na nich nebýt v ničem závislí, v nějaké omezené míře klidně, ale jen tak, aby byla vždy náhrada, c) vyvarovat se smlouvám, případně počítat s tím, že je vždy poruší. A samozřejmě zabezpečit Ukrajinu, ať už nějakým závazkem ve stylu, že v případě útoku ji příště bude NATO bránit, nebo členstvím v NATO, nebo jaderným arzenálem (byť by třeba souhlas s jeho použitím muselo dát NATO).
To jsou jediné věci, které na Rusko fungují. Odstrašení. Rusko by ani nenapadlo přepadnout Uzbekistán nebo Kazachstán, i kdyby tam Rusům trhali nožičky, protože je chrání Čína.
A teď už dnešní článek právě na toto téma.
* * *
V OBLEŽENÍ NEPŘÁTEL
Když jsme v osmdesátých letech chodili v Moskvě do školy, skutečným pokladem, který koloval mezi námi dětmi, byly Tomkovy knihy. Byla to klasická literatura pro dospívající o chlapci, který cestuje po světě a prožívá nejrůznější dobrodružství při lovu divokých zvířat. Příběhy nás zavedly do Austrálie, Afriky a Jižní Ameriky a jejich čtení bylo napínavé i proto, že jsme si díky nim dobře uvědomovali, že naše šance navštívit popisovaná místa je velmi malá. První díl série byl Tomek v zemi klokanů. Začíná scénou, která se neodehrává v Austrálii, ale ve varšavské škole, kde si děti ve třídě povídají o svém nenáviděném učiteli. A pak se ukáže, že se píše rok 1902, že děti jsou Poláci a že učitel je ruský opilec, kterého do jejich školy poslali, aby je rusifikoval, zakázal jim mluvit polsky a vymýtil polské národní cítění. A právě Tomek, syn polského revolucionáře v emigraci, je hlavním terčem učitelových útoků, ale je to chytrý chlapec a vždy najde způsob, jak se bránit.
O několik stránek později, po další patálii s učitelem, z něhož si opět vystřelil, jde Tomek domů. Tam na něj čeká cizí člověk, otcův přítel. Nabídne mu, že jej vezme za otcem, aby se k němu mohl připojit na vzrušující dobrodružství: cestu do Austrálie, kde má odchytávat divoká zvířata pro zoologickou zahradu v Německu. Tomek souhlasí a v tu chvíli začíná skutečný příběh.
V dětství se k nám, sovětským dětem, dostala spousta knih o revolucionářích a jejich statečném boji proti carovi. Ale knihy o Tomkovi byly jedny z mála, které o carském režimu vyprávěly trochu jinak – že byl nejen utlačovatelský, ale také imperialistický. V sovětských školách byl carský režim prezentován jako nejutlačovatelštější a nejzaostalejší režim v Evropě. Jeho imperialistická povaha jaksi nebyla zdůrazňována. Na vysokých školách to bylo nuancovanější, ale tam ne každý chodil.
Vezměme si třeba Petra Velikého. I v našich sovětských učebnicích byl vždy vykreslován jako velmi kladná historická postava. Jako modernizátor prorazil okno do Evropy, abychom citovali velkého ruského básníka Alexandra Puškina. Udělal to tak, že vybudoval město Petrohrad, ale až poté, co se zmocnil švédského území. Nikdy jsme se nedozvěděli, co si o tom myslelo místní obyvatelstvo. Byl to slavný čin velkého cara, který nasměroval Rusko na jeho novou evropskou cestu.
Naše učebnice to odůvodnily jednoduše: Rusko prostě „potřebovalo“ přístup k Baltskému moři, stejně jako „potřebovalo“ přístup k Černému moři. Jinak by navždy živořilo v zapomenutí. Otázku, jaká byla cena této „potřeby“ a zda ostatní národy a země neměly také „potřeby“, nikdo nepoložil.
Dramatická územní expanze Ruska v 18. a 19. století se ve školách probírala a oficiální výklad byl takový, že ruské impérium bylo jedinou říší vybudovanou mírovými prostředky – to ostatní národy se k němu chtěly připojit. Dva příklady, které ruské školy uváděly, byly Gruzie a Ukrajina.
Ruské učebnice nás ujišťovaly, že Ukrajina se stala součástí Ruska, když hejtman Bohdan Chmelnický, vůdce kozáckého povstání proti polské nadvládě, požádal cara Alexeje o záštitu a ochranu. Důvodem bylo, že Poláci jako katolíci potlačovali kozáky, kteří byli pravoslavného vyznání. V roce 1654 se ruský velvyslanec vydal do ukrajinského města Perejaslav a obě strany zde podepsaly smlouvu o jednotě. Skutečná historie anexe Ukrajiny byla samozřejmě mnohem složitější: Rusko připojilo území dnešní Ukrajiny až po sérii dělení Polska a dobytí Krymu.
V případě Gruzie se také jednalo o „připojení k Ruské říši“ z vlastní vůle. Podle oficiální verze podepsal v roce 1801 ruský císař Pavel I., údajně plnící poslední vůli zemřelého gruzínského krále Georgije XII., Manifest o připojení Gruzie. Skutečný příběh byl jiný: když Georgij 28. prosince 1800 zemřel, ocitlo se království rozpolceno mezi nároky dvou soupeřících dědiců.
Ruský car nechtěl ani jednoho, a tak rozhodl, že monarchie bude zrušena a Gruzie bude spravována Ruskem. Gruzínský vyslanec v Petrohradě ještě reagoval protestní nótou, bezvýsledně. V květnu 1801 pak ruská vojska odstranila gruzínského následníka trůnu a dosadila vládu v čele s ruským generálem. Celou touto velmi selektivní historií se vinula jasná linka: Rusko nikdy nebylo v ofenzivě. Naopak, země byla vždy pod útokem a bránila se z východu a především ze západu.
Vezměme si nejdramatičtější epizodu ruských středověkých dějin: mongolský vpád. Tehdy v nejcitlivějším okamžiku bitvy vtrhli na středověkou Rus křižáci. Podle učebnic Západ vrazil Rusku nůž do zad. Na pomoc přišel Alexandr Něvský, legendární ruský kníže, který v roce 1242 porazil Švédy a Němce v bitvě na Čudském jezeře. Ponaučení z příběhu znělo, že Západ opakovaně pořádal křížové výpravy na Blízký východ, ale byl poražen, když se o totéž pokusil proti Rusku.
Skutečnost byla méně slavná a složitější: Něvský byl najat bojarskou Novgorodskou republikou, aby chránil její zájmy v Pobaltí proti Švédům a Řádu německých rytířů. V oblasti probíhaly křížové výpravy, ale ty byly namířeny proti pohanům okupujícím toto území, které misionáři považovali za legitimní cíl, a nikoli proti Rusku. Novgorodští se také snažili obrátit na víru Estonce.
Něvský ostatně vždy poskytoval dobrou příležitost k připomenutí západního imperialismu. Ruští carové se k němu vztahovali jako ke světci a na Stalinův příkaz se stal námětem stejnojmenného filmu Sergeje Ejzenštejna. V oficiálních dějinách imperialismu vystupují Rusové vždy na opačné straně. To vedlo Rusy ke zvláštnímu vnímání sebe sama. Přestože jsou budovateli impéria, mají pocit, že se neustále stávali terčem kolonizačních kampaní západních mocností.
Příběh Něvského je však v ruském vyprávění klíčový i z jiného důvodu. Podle ruských učebnic byla křížová výprava Teutonského řádu proti Novgorodu mnohem horší než křížové výpravy proti pohanům a muslimům, protože Rusové byli křesťané, stejně jako Němci. To ukazuje, že Západ byl vždy proradný a ke svým útokům na Rusko zneužíval momentální ideologii. Něvského mýtus pomohl upevnit výjimečné postavení pravoslavné církve v ruské společnosti. Ruská církev byla historicky úzce spojena se státem. Ruský car byl hlavou církve a ruské pravoslaví je založeno na přesvědčení, že Moskva je „třetím Římem“ (po starověkém Římu a Konstantinopoli). Protože je Rusko „jedinečné“, považuje se za obklopené nepřáteli. Ruská pravoslavná církev byla vždy podezřívavá vůči katolické expanzi, Něvského epizoda je toho dokonalým důkazem.
Tato mentalita má přímé důsledky pro dnešek. Jen dva roky po Putinově nástupu k moci FSB vyhostila z Ruska pět katolických kněží. Někteří byli obviněni ze špionáže, ale jejich skutečným „zločinem“ byl proselytismus. Snažili se Rusy obracet na katolicismus. Podobné obavy vysvětlují, proč papež Jan Pavel II. nebyl nikdy vpuštěn do Ruska, přestože o to mnohokrát žádal: moskevský patriarchát se bál, že by návštěva mohla podkopat jeho pozici na území, které považoval za „své“.
Když jsme se učili dějepis, dominovaly 19. století dva velké příběhy: zaprvé napoleonská invaze a sice neúspěšné, ale slavné povstání děkabristů; zadruhé vznik revolučního hnutí v druhé polovině století. O dlouhém a strašlivém podmanění Kavkazu se vyučovalo především prostřednictvím děl Puškina a Lermontova, kteří byli ovšem vojenskými výkony Ruska naprosto nadšeni.
Vezměme si například Puškinova „Kavkazského zajatce“:
Zvěstuji vám o té slavné hodině
kdy náš dvouhlavý orel, zavětřiv krvavý boj,
vzepjal se proti rozbouřenému Kavkazu,
kdy řev bitvy a hřmění ruských bubnů
poprvé rozléhal se pěnami Těreku.
Podle oficiální verze bylo obrovské území za Uralem – Sibiř – osídleno převážně divochy a barbary, takže jeho anexi nelze kvalifikovat jako řádnou invazi. Ruské autory a umělce tento příběh příliš nezajímal. Skutečným symbolem této země se stala katorga, systém těžkých nucených prací, který vymysleli carové. Sibiř se stala tak strašlivým místem pro vězně a vyhnance, že měla na ruskou společnost zvláštní psychologický účinek: řečem o Sibiři se lidé za každou cenu vyhýbali. V ruských školách se pro kolonizaci Sibiře používá slovo „podmanění“. Je to jediný případ, kdy oficiální dějiny připouštějí podrobení nějakého území. Ovšem, pozor, jedná se o podrobení drsné a brutální přírody Sibiře, a ne mnoha původních národů, které ji obývaly.
Krvavé dobytí Střední Asie bylo rovněž zkreslováno, ne-li zcela ignorováno. Ruský malíř Vasilij Vereščagin (1842-1904) byl součástí ruských vojsk při dobývání Střední Asie. V roce 1871 namaloval obraz „Apoteóza války“, jeden z nejslavnějších protiválečných obrazů ve světových dějinách, na němž je zobrazena hromada lebek před hradbami asijského města. Obraz byl věnován „všem dobyvatelům, minulým, současným i budoucím“. Ačkoli ruské dobývání bylo skutečně krvavé a brutální, lebky nepatřily obětem ruských vojáků, ale obětem asijských despotů, jako byl Timur. Namísto kritiky ruské invaze tak obraz odsuzoval orientální barbarství.
Tam, kde nebylo možné popřít, že se ruská vojska nějakým zvláštním způsobem ocitla velmi daleko od ruského území, sovětské učebnice obviňovaly cary.
Napoleonská invaze byla dalším důkazem toho, že Rusko se vždy bránilo Západu, v tomto případě vedlo slavnou vlasteneckou válku proti cizímu útočníkovi. Zatímco se zmiňovaly hrdinské činy generála Suvorova v Itálii o několik let dříve, jeho přítomnost v Evropě se dávala za vinu caru Pavlu I., který bláhově plnil závazky Ruska vůči jeho spojencům. Byl to tentýž generál Suvorov, který o pět let dříve zmasakroval tisíce civilistů ve varšavské čtvrti Praga při potlačování polského povstání vedeného Tadeuszem Kościuszkem. O tom nám samozřejmě nikdy nevyprávěli.
Pokud už někdo nastolil otázku Polska, Alexandr Puškin, „slunce ruské poezie“ a nejpopulárnější autor v zemi, měl připravenou odpověď ve své básni „Pomlouvačům Ruska“:
Proč tak blábolíte, vy mluvčí všeho světa?
Proč hřímáte proti Rusku takové anatémy?
Co hýbe vaším planým hněvem? Není to padlá pýcha Polska?
Mlčte! Slovanů to spor jest plemenný, spor dávný, domácí,
jim losem souzený – váš rozsudek ho nerozsoudí!
Následně přechází do protiútoku:
Vám Kreml náš ni Praga ničím není;
jen svůdně oslňuje vás
ta smělost zoufalců, to zápolení –
a v nenávisti máte nás…
A proč jen? Odpovězte: za to-li,
že v Moskvy sutinách jsme v plameni
vzdor kladli toho mocné svévoli,
jímž vy jste byli v strachu zkroceni?
„Jím“ myslel Puškin Napoleona a jeho ponižující ústup z Moskvy v roce 1812. Z toho vyplývalo, že západní mocnosti nekritizovaly Rusko proto, že by jim záleželo na Polsku, ale proto, že záviděly Rusku jeho vlastenectví a schopnost porazit agresora, kterého ony samy nedokázaly zastavit.
Stále se opakoval stejný příběh. Byl to omezený car Mikuláš I., kdo vyprovokoval Francouze a Angličany k útoku na „náš“ Krym v roce 1854, i když hrdinná obrana ruských vojáků u Sevastopolu před západními útočníky se stala důležitou součástí ruského narativu. A byl to neschopný car Mikuláš II., kdo zatáhl zemi do první světové války, když se opět bláhově rozhodl dostát závazkům vůči spojencům. Pak Němci vtrhli do země a po revoluci se pokusili anektovat Ukrajinu.
Když už nešlo obviňovat neschopné cary, výklad se opět vrátil k „potřebám“: nejzřetelněji samozřejmě v oficiálních dějinách druhé světové války. Rudá armáda vtrhla do Finska a Pobaltí, protože Sovětský svaz tato území „potřeboval“ k přípravě na nadcházející německou invazi.
To, co se stalo poté, se oficiálně nazývá „druhá velká vlastenecká válka“.
Generace Rusů vyrostly v takovém pojetí historie, a tak by nemělo překvapit, že spousta lidí skutečně věří, že NATO po celá desetiletí spřádá plány proti Rusku, stále se přibližuje k ruským hranicím a čeká na vhodný okamžik k útoku. Západ prostě zase dělá to, co dělali němečtí křižáci už ve 13. století – využívá armádu a ideologii (tentokrát tomu říkají „liberální hodnoty“) k útoku. Tento mýtus neustále koluje v kremelské propagandě a Putin jej zopakoval ve svém nechvalně známém článku „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, zveřejněném 12. července 2021.
O dva měsíce později Putin v Pskovské oblasti otevřel gigantický pomník Alexandra Něvského. Ve svém projevu při slavnostním odhalení pronesl nápadně známé tvrzení: „Alexandr Něvský a jeho vojáci se mocně a nedobytně postavili do boje za nejzazší hranice naší vlasti“. A 20. února 2022, pouhé čtyři dny před opětovnou invazí na Ukrajinu, zdůraznil Putinův mluvčí Dmitrij Peskov na televizním kanálu Rossija-1, že: „Rusko v celé své historii nikdy nikoho nenapadlo. A Rusko, které přežilo tolik válek, je poslední zemí v Evropě, která by chtěla slovo „válka“ vůbec vyslovit.“
Toto prohlášení může znít bizarně západnímu publiku, ale ne Rusům, kteří si na tento historický narativ zvykli už od školních let. Na první pohled je zarážející, že oficiální dějiny ruského impéria nebyly v sovětském vzdělávacím systému nikdy vážněji revidovány, na rozdíl od domácí carské politiky. A samozřejmě, v našich výtiscích Tomkových dobrodružství nikdy nebyla zmíněna skutečnost, že autor Alfred Szklarski se narodil ve Spojených státech jako syn polského emigranta, že se vrátil do Polska poté, co se osamostatnilo od Ruska, zúčastnil se Varšavského povstání a strávil několik let v komunistickém vězení na základě obvinění z kolaborace s Němci.
Po dvacet let byla Internacionála – píseň, kterou složil pařížský komunard Eugène Pottier – státní hymnou Sovětského svazu. Stát to však ve svých postojích nikdy nebyl internacionální.
Velkou zásluhu na tom měl Stalin a jeho posedlost ruským impériem. Koneckonců to byl on, kdo vzkřísil mýty o Suvorovovi a Něvském. Během druhé světové války pak vytvořil řády za zásluhy pojmenované po obou mužích, kterými vyznamenával své nejschopnější generály. A byl to Stalin, kdo povýšil Petra Velikého a Ivana Hrozného na „kladné“ historické postavy. Neostalinismus je však jen částí odpovědi na to, proč v současném Rusku přetrvává narativ oběti.
Stejné vyprávění o ruských imperiálních hrdinstvích poslouchají žáci v ruských školách i po roce 1991. Na univerzitách a akademické půdě vypadá historie o něco komplikovaněji a je dovoleno vést některé debaty. Ale je to právě historie vyučovaná ve školách, co determinuje národní mentalitu. Školní osnovy a národní literární kánon vytváří emocionální a hluboce zakořeněné vnímání toho, co je přijatelné a ušlechtilé a co ne; národní panteon hrdinů a katalog padouchů.
Tento kánon se ukázal být nesmírně tvrdohlavý i vůči snahám Kremlu. Nedávno se Kreml pokusil změnit veřejné vnímání povstání děkabristů a udělat z něj spiknutí teroristů. Propagandisté se řídili novým trendem prezentovat každé povstání v ruských dějinách jako útok na národní bezpečnost, a tedy jako zradu. Neuspěli především proto, že nedokázali poskytnout ruským školám hodnotnou náhradu za Lermontova a Puškina, která by místo děkabristů chválila cara.
Znamená to však také, že když Puškin a Lermontov mluví jako ruští imperialisté, zůstává to v národním povědomí. Invaze na Ukrajinu jasně ukazuje, že by bylo potřeba v Rusku přerušit tradici falšování dějin ve školních učebnicích. Jen tak budou moci budoucí generace Rusů nahlédnout jinou minulost, což je nezbytná podmínka pro budování jiné budoucnosti.
Irina Borogan, Andrej Soldatov
