PALBA.CZ

Girkin komentuje situaci na frontě:
(dnes)
Ruské ozbrojené síly údajně plně ovládly obec Kamenskoje severně od Vasylivky na břehu Záporožské přehrady. Co to znamená? Nic konkrétního, další taktický postup. Ofenzíva zřejmě pokračuje frontálním způsobem, aniž by se fronta prolomila do hloubky.
(včera)
SITUACE NA FRONTĚ
Podle kusých informací, které mám z fronty:
1) V oblasti jižně od Bachmutu probíhají prudké boje mezi Kleščejevkou a Ivanivskem, přičemž Wagnerovy jednotky úspěšně postupují k výše zmíněné vesnici. Její dobytí by znamenalo operační obklíčení ukrajinské bachmutské posádky.
2) Ve směru na Avdijivku – těžké boje u obce Vodjane. Útoky našich jednotek bývalé АК НМ НДР.
3) V Záporožském směru pokračují naši v útočných bojích ve směru na obec Kamenskoje.
MOŽNÝ ÚTOK VE SMĚRU SVATOVE
Směr Svatovský rajon – potřebuje ho nepřítel vůbec?
V rámci dnešního „rychlého přehledu strategických směrů a možností“ jsem se rozhodl rozebrat směr Svatove. Zvláště když se pan Viktor Alksnis nedávno podělil o informace o koncentraci velkého množství Ozbrojených sil Ukrajiny (OSU) v této oblasti.
Ve skutečnosti nemá OSU žádný významný důvod a motivaci k ofenzivě v této oblasti. Nicméně pokud by naše linie byla řídká a špatně bráněná, tak samozřejmě proč nezaútočit. „Osvobození“ kousku území LLR se pak bude moci považovat za „další vítězství“, zejména pokud se jim podaří dobýt Svatove nebo dokonce nyní hlouběji položený Starobělsk.
ALE! „Procházka růžovým sadem“ se v této oblasti pro OSU neočekává.
I když bojová kvalita ruských vojsk, která zde drží linii, není příliš vysoká (připomínám, že jde o tytéž jednotky a formace, které provedly ono úžasně úspěšné „přeskupení“ z okolí Izjumu a dalších okresů Charkovské oblasti a mají odpovídajícího „bojového ducha“), přesto je zde značná koncentrace vojsk, včetně dělostřelectva. Existují zde také slušné rezervy.
Kromě toho místní terén také nenahrává rychlému ukrajinskému průlomu. Celá oblast potenciální ofenzívy je od severu k jihu protkána hlubokými říčními kanály. A každé takové koryto bude třeba překonat. Je zde mnoho výškových budov, lesní porosty jsou dostatečně husté, sídel, která jsou vhodná i pro organizaci obrany, je dostatek.
Nejdůležitější však je, že OSU (kromě zmíněného „propagandistického efektu“) nemá žádnou vážnou vojenskou motivaci usilovat zde o velký úspěch: v případě operace půjde o „útok do kouta“. I v případě maximálního úspěchu se OSU dostane pouze „do Starobělské kapsy“, kterou sama opustila bez boje v únoru až březnu loňského roku v obavách z obklíčení Ozbrojenými silami RF postupujícími na sever. Zároveň hrozba obkličovacích aktivit (objektivně) nezmizí, dokonce ještě zesílí – kvůli postupu ruských vojsk na západ jižně od Severského Doněcku.
Proto osobně předpokládám, že případné útočné operace nepřítele na Svatovském směru budou mít čistě pomocný (nebo diverzní) charakter. Pokud bude nepřítel tak hloupý, že zde zahájí operaci strategického rozsahu, tím hůře pro něj, lépe pro nás. Ale soudě dle vývoje za poslední rok se zjevné hlouposti vojenské vedení nepřítele prakticky nedopouští. Na rozdíl od… Bohužel.
ÚTOK NA KRYM – JE REÁLNÝ?
Někteří analytici zvažují možnost úderu ukrajinských ozbrojených sil směrem na Krym přes řeku Dněpr z území Chersonské oblasti. Moji sledující se mě proto ptají: „Jak moc je to reálné?“
Obecně řečeno ano, je to reálné. Právě tímto způsobem – v roce 1920 – způsobil Jižní front Rudé armády pod vedením Frunzeho ruské armádě generála Wrangela těžkou porážku.
Zbytky Wrangelovy armády musely tvrdě bojovat, aby se probily na Krym, naopak Frunze nebyl schopen vtrhnout na poloostrov – následovalo dlouhé a krvavé obléhání Perekopsko-Čongarské šíje, které skončilo ústupem bílých a bolševickým vítězstvím.
Operace přitom nezačala „přímo z druhé strany Dněpru“ – nejprve byla provedena Kachovská operace, předmostí bylo obsazeno a (po těžkých obranných bojích) udrženo a rozšířeno, byly k němu zřízeny stálé přechody a soustředěny síly pro nadcházející úder přímo z předmostí.
Přestože úroveň vojenského vybavení od té doby nesmírně pokročila, je velká ofenziva z pozice u hlavní říční bariéry se zničenými stálými přechody přes řeky stále nesmírně obtížná.
Bez ohledu na to, jak rychle a rozhodně postupují předsunuté výsadkové jednotky OSU, bez ohledu na to, jak rychle se jim podaří zřídit přechody pro přesun a vstup záloh do boje (vybavení NATO to umožňuje), tempo ofenzívy začne brzy slábnout z objektivních důvodů: nedostatek pohonných hmot a maziv, munice atd. Kromě toho ani naše jednotky nebudou „nečinně přihlížet“ – na přechody a přístupy k nim budou nevyhnutelně vedeny dělostřelecké a raketové údery.
To je sice nezničí, ale značně zkomplikuje přesun vojsk a zásob. A to je spojeno s porážkami pro vojska, která budou postupovat ke Krymu a spoléhat na stálé zásobování rezervami a municí.
Proto osobně věřím, že:
a) Operace OSU na Dněpru by mohla být provedena (a úspěšně);
b) Počátečním cílem však zřejmě bude obsadit široká a hluboká předmostí na východním břehu, posílit je a zajistit mosty a pontonovými přívozy.
VELKÁ OFENZIVA RF – REÁLNÁ?
Dostal jsem zajímavou otázku:
„Proč si myslíte, že velké útočné operace ruských vojsk jsou nyní nemožné?“
Odpovídám:
Z velkého množství důvodů, které velmi vážně oslabují bojeschopnost ozbrojených sil RF (nejen v ofenzivě, ale i v obraně), považuji stále za hlavní morální faktor. Většina mobilizovaných (a většina kádrových) vojáků v ruských ozbrojených silách nemá motivaci obětovat se v bojových operacích proti OSU, protože cíle války nejen nejsou úřady vysvětlovány, ale dokonce nejsou vůbec oficiálně definovány. Zároveň kázeňská opatření, která má velení ozbrojených sil RF k dispozici „podle mírových zákonů“, nejsou dostatečná k tomu, aby se jich vojáci obávali více než smrti a zranění v důsledku nepřátelské palby. vést ofenzívy za takových podmínek s šancí na úspěch proto mají:
– dobrovolnické jednotky s vlastní motivací (kterých ovšem není tolik);
– Wagnerovy jednotky, které mají vlastní „vnitřní ideologii“ (typickou pro landsknechty) spojenou s nejbrutálnější represivní disciplínou, která přesahuje i válečné zákonodárství sovětské éry.
Z toho plyne závěr: plnohodnotný útok na úporné nepřátelské pozice s „elitními“ jednotkami může velení provést jen ve velmi úzkém a omezeném prostoru (například směr Soledar-Bahmut), kde je možné vést bojové operace bez zapojení dalších sil, s výjimkou „bouřliváků od Smrtihlava“. (Pokud se někomu taková definice nelíbí, podívejte se prosím na Wagnerovu symboliku.)
Ve všech ostatních oblastech je úspěšná ofenzíva (teoreticky) také možná, ale pouze tehdy, pokud se podaří vytvořit početní a (především) technickou převahu nad nepřítelem, která umožní potlačit jeho vůli k odporu a vytvořit ve vlastních jednotkách pocit vlastní velké převahy.
V konfrontaci s nejodolnějšími a nejprofesionálnějšími jednotkami nepřítele však ani velká převaha není zárukou významného úspěchu.
A co reálně teď máme? Objektivně vzato, máme snad „paritu“ v počtu vojáků (dosaženou v důsledku podzimní „nedostatečné mobilizace“) a určitou převahu v některých druzích těžké techniky a dělostřelectva, ale s extrémním nedostatkem běžných zpravodajských a komunikačních prostředků (v čemž má nepřítel nad našimi vojáky celkově značnou převahu).
Proto se domnívám, že pokud naše vojska podniknou rozsáhlou ofenzívu na jednom nebo několika úsecích fronty – při současné kombinaci nedostatečných sil s nízkou morálkou vojáků a velmi slabým disciplinárním systémem (otázku „kvality“ velení zde konkrétně neberu v úvahu) – mohl by nás od porážky zachránit jen horší stav nepřátelských vojsk.
Tváří v tvář vytrvalému a schopnému odporu nepřítele taková ofenziva nevyhnutelně zanikne na úbytě, protože velení není schopno přinutit své vojáky, aby šli do boje s potřebnou mírou vojenské statečnosti. To zase může nepříteli (pokud má dostatečné rezervy) umožnit zahájit protiútoky a dosáhnout úspěchu. Možná i operační a strategické povahy.
Co je třeba udělat, aby se situace změnila? Už jsem to řekl a napsal snad stokrát… od loňského března. Nejvyšší vojenské a politické orgány Ruské federace prakticky nic neudělaly a ani nic neplánují. Nechávají to vyhnít, protože naděje „na dohodu s partnery“ trvá a „krysa se necítí zahnaná do kouta“ (protože je v neadekvátním stavu a není schopna objektivně posoudit realitu).