Série medailonků ruských představitelů, hlásných trub a válečných zločinců.
Měla to být kapitola o diplomatech (plurál) ve službách Mordoru, ale tento rozklad osobnosti si zasloužil hlubší rešerši, proto bude následující díl výjimečně o jedné osobě.
LAVROV SERGEJ VIKTOROVIČ
Narodil se jako syn ruské matky Kalerie Lavrovy (1923-1991) a arménského otce Viktora Kalantaryana (někdy Kalantarova). Matka byla velice emancipovaná a vzdělaná, kariérní diplomatka. Otec pocházel z vážené a před bolševickou revolucí bohaté rodiny žijící v Tbilisi, rovněž pracoval pro ministerstvo zahraničního obchodu. Lavrov o svém otci nikdy nemluví a existují důvodná podezření, že se nenarodil v Moskvě, jak uvádějí oficiální zdroje, ale v Tbilisi.
O svých kořenech pouze řekl, že mu „nepřekážejí“, vždy se však považoval výhradně za Rusa.
Rodiče spolu nežili, otec matku opustil. I to byl možná důvod, proč se Kaleria rozhodla dát přednost kariéře. Chlapečka odevzdala svým rodičům žijícím v Noginsku, sama žila v Moskvě a v zahraničí. Lavrovův dědeček pracoval jako přednosta železniční stanice, babička jako zdravotní sestra. Dědeček Boris Nikolajevič Lavrov (1898-1961) také navrhl hocha pojmenovat Sergej po svém bratrovi, který byl v roce 1933 odsouzen v politickém procesu a vyhnán do Kazachstánu.
„Matka byla krásná žena, ale zároveň velmi mužská, s mužským smýšlením a přístupem,“ vzpomínala ředitelka základní školy v Noginsku Nina Bespalovová. Těžko říct, zda tím nenarážela na fakt, že opustila svého malého syna. „Nejlepší léta svého života jsem strávil právě v Noginsku. Bydlel jsem s prarodiči v dřevěném domku s velmi rustikálním vybavením, sto metrů od stadionu, kterému se říkalo Spartak, kde jsme v létě hráli fotbal a v zimě hokej,“ řekl Lavrov. Prarodiče byli přísní, starosvětští lidé, ale nikdy ho nebili. Dědeček měl velkou knihovnu a vedl ho k četbě, kterou si odmala užíval. V Noginsku začal chodit na základní školu, byl premiant a mezi dětmi oblíbený.
Svou bohémskou matku vídal v té době občas na návštěvách, říkal jí křestním jménem. V devíti letech si jej nicméně vzala k sobě do Moskvy, aby zde mohl začít chodit do školy s „hloubkovým studiem angličtiny“. S matkou a jejími partnery často cestoval do zahraničí, matka jej brávala mezi své diplomatické přátele a směřovala k diplomatické dráze. Byl talentovaný student, reprezentoval v přírodních vědách i ve sportu, hrál na několik hudebních nástrojů, skládal písně a poezii.
Spolužáci jej respektovali a záviděli mu jeho talent i volnou výchovu excentrické matky – „Sergej jako kdyby nebyl dítě (…), neměl večerku, mohl kouřit“. Vynikal ve fyzice, kterou chtěl studovat: „Měli jsme na gymnáziu fantastického učitele matematiky a fyziky, chodil s námi po výletech, zpíval písničky. Myslím, že jsem to chtěl hlavně kvůli němu.“ Hlásil se jak na MGIMO, tak na Moskevský inženýrský a fyzikální institut, ale nakonec následoval svou matku na MGIMO.
Vybral si fakultu orientalistiky a k angličtině a francouzštině přidal dva indoárijské jazyky – sinhálštinu a maledivštinu. Byl prefektem svého ročníku a nepostradatelným účastníkem školních brigád na Sibiři – „Chakasie, Tuva, Dálný východ a Jakutsko. Nedotčená příroda, divoká zvěř a my, shromáždění kolem ohně s kytarami. Dodnes lituju, že jsem hned po pátém ročníku odjel na Srí Lanku a nestihl už jet na Šikotan.“ Hymnou MGIMO je dodnes text, který složil:
„Otevřels nám cestu k břehům do zámoří
a naučil nás milovat naši vlast;
před její pýchou i hanbou srdce se koří
– sdílet s ní osud je naše slast.“
Promoval v roce 1972 a okamžitě odcestoval na Srí Lanku.
Zpočátku pracoval dvaadvacetiletý mladík jako stážista na sovětském velvyslanectví v Colombu. Později se stal tlumočníkem a asistentem velvyslance Rafika Nišanova a nakonec byl povýšen na atašé. Nejprve si podle svých slov užíval exotickou přírodu a mravy ostrova a často cestoval na maledivské ostrůvky, jinak se však nezměrně nudil – s ostatními zaměstnanci velvyslanectví si vlekoucí se čas krátili grilováním, hrávali fotbal a volejbal, deskové hry a sledovali filmy.
Veterán sovětské rozvědky v hodnosti generála prozradil, že znuděný mladý diplomat tehdy dokonce uvažoval o vstupu do zpravodajské služby. Ale zpravodajští důstojníci mu to nedoporučili. Ani jim nepřipadal jako vhodný kandidát, byl příliš bohémský a výrazný.
Když se Lavrov stal ministrem zahraničí, generál s pochmurnou ironií poznamenal: „Udělal dobře, že k nám nenastoupil. Naši by ho zničili.“
Do Moskvy se vrátil v roce 1976 a začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, kde postupně zastával funkci třetího a druhého tajemníka odboru mezinárodních ekonomických organizací ministerstva. Často už v té době cestoval na různá mezinárodní ekonomická fóra, kde navzdory velmi mladému věku zaujal jak zahraniční partnery, tak i své nadřízené. Komunikoval na tehdejší sovětskou byrokracii přirozeně, s lehkostí navazoval vztahy, přitom na něj bylo spolehnutí.
Nepůsobil jako stoupenec konzervativní ani liberální frakce, striktně se držel oficiální linie.
A tak se roku 1981 stěhoval do New Yorku, kde začal působit při Stálé misi SSSR v OSN. Původně byl prvním tajemníkem, ale do roku 1988 několikrát povýšil. Odjížděl ještě za Andreje Gromyka, sovětského ministra zahraničí od roku 1957, známého také jako Pan Ne. Gromykův rigidní postoj a nedůvěra k Západu dominoval v zahraniční politice až do nástupu Michaila Gorbačova k moci v roce 1985. Gromyka tenkrát vystřídal Gruzínec Eduard Ševardnadze, duší reformátor, který se později ukázal příliš liberální i na Gorbačova a stál u mírového rozpadu sovětského bloku.
Máloco vypovídá o Sergeji Lavrovovi jako to, že tyto dva nesmírně rozdílné muže dokázal bez mrknutí oka reprezentovat tak, že s ním byli spokojeni oba.
Jeho newyorské okolí ho vždy vnímalo jako „prozápadního“, což však vycházelo spíše ze životního stylu než z jeho postojů: mluvil výborně anglicky, měl široký rozhled, byl znalý v kultuře a umění, holdoval drahým oblekům, italské kuchyni, kvalitní skotské whisky a doutníkům.
Do Moskvy si ho povolal Ernest Obminskij, šéf direktorátu pro mezinárodní ekonomické vztahy, který jej pověřil svým zastupováním. „Měl jsem ho moc rád,“ vyprávěl Obminskij. „Byl všestranně nadaný, často pro nás třeba inscenoval vaudeville – vzpomínám si, že parodoval Evžena Oněgina. (…) Mluvil anglicky stejně dobře jako kterýkoli Američan, ale co bylo obzvlášť nápadné, byla jeho schopnost přečíst i ten nejsložitější dokument a analyzovat ho až na ty nejnepatrnější drobnosti. Také to byl takový dandy, který se líbil i těm nejrozmarnějším dámám a věděl, jak na ně. S jeho příchodem získal náš úřad na (Ševernadzeho) ministerstvu zahraničí ještě větší váhu.“
V té době se Lavrov jako úředník ministerstva samostatně neprojevoval, je však zřejmé, že pokud si dokázal získat přízeň Ševarnadzeho, musel věrně papouškovat i „osvoboditelskou“ linii, která nakonec vyvrcholila rozpadem Sovětského svazu.
Lavrovova rodina zůstala v New Yorku, on tak turbulentní roky snášel v Moskvě sám, jen s nahodilou ženskou společností. Novým ministrem zahraničí se stal roku 1991 značně prozápadní liberál Andrej Kozyrev (po roce 2014 velký odpůrce anexe Krymu i současné války).
Ten Lavrovovi svěřil stejné oddělení na ministerstvu zahraničí. A v dubnu 1992 povýšil Lavrova na svého náměstka. Dostal na starost odbor mezinárodních organizací a mezinárodní hospodářské spolupráce, direktorát pro lidská práva a mezinárodní kulturní spolupráci a odbor pro záležitosti Společenství nezávislých států. Zabýval se mimo jiné situací Rusů, kteří se náhle ocitli mimo Rusko.
O dva roky později mu Kozyrev nabídl, zda by nechtěl řídit Stálou misi při OSN v New Yorku.
„Opravdu mi na něm záleželo. Je to dobrý profesionál, diplomat. A byl to můj přítel, můj spolupracovník. To znamená, že v té době jsem si myslel, a on mi to říkal, že jsme spojenci, že chceme stejnou věc. To znamená, že politiku sbližování se Západem a dokonce integrace do západních struktur, o kterou jsem se snažil a kterou jsem realizoval, sdílel i Lavrov. A je tam okolo něj ještě teď mnoho lidí, které uznávám a znám. Co se s nimi stalo, to vám nedokážu říci. Pro mě osobně je to strašná rána a záhada. Nevím. Bolí mě to,“ řekl Kozyrev již na jaře 2022.
Lavrov se tedy roku 1994 vrátil zpět do New Yorku, kde působil jako stálý zástupce Ruské federace při OSN a Radě bezpečnosti OSN až do roku 2004. Celkem tedy strávil v USA 17 let života.
V roce 1997 mu byl nabídnut post ministra zahraničních ekonomických vztahů a obchodu. Prozíravě odmítl. Rusko tehdy zažívalo kolaps autority státu a mířilo k platební neschopnosti. Boris Jelcin neustále přijímal a vyhazoval lidi. Lavrov o něm podle svých přátel neměl vysoké mínění.
Bylo to patrně neideologické, Lavrov dokázal reprezentovat jakékoliv názory (a Jelcin už vyhodil Kozyreva a odklonil se od jeho linie), trpěl však tím, že je Rusko kvůli Jelcinovi vysmíváno.
Rozhodl se zůstat v New Yorku, uchovával si však dobré vztahy s ruským ministerstvem zahraničí. Během oněch deseti let se v budově na Smolenském náměstí vystřídali tři ministři a všichni o něm měli nejvyšší mínění. Jako výraznou osobnost ho milovali novináři, kteří pokrývali většinu času poněkud únavnou agendu OSN. Když generální tajemník Kofi Annan zakázal v budově kouření, Lavrov to odmítl respektovat, demonstrativně si zapálil a Annanovi vzkázal, že mu budova nepatří.
Byl šéfem neformální skupiny bouřících se kuřáků. Přístup k němu byl pro novináře jednoduchý, protože často vysedával v Delegate Lounge, kde kouřil nebo popíjel whisky a měl rád společnost.
„Vždycky pohotově citoval a udržoval dobré vztahy s tiskem. Do OSN jsem právě přišla, všechno pro mě bylo nové. Obdivovala jsem, jak na zasedáních Rady bezpečnosti mluvil a zároveň dbal na správný překlad, opravoval tlumočníka, aby anglicky mluvící kolegové přesně rozuměli tomu, co říká. Byl to úžasný praktik diplomatického umění,“ vzpomíná současná mluvčí generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese Stéphane Dujarricová.
„Lavrov s námi (novináři) mluvil. Všechny ženy do něj byly zamilované. Znal svou práci dobře. Když přišel do OSN, bylo Rusko velmi slabé. A on se rozhodl, že pozvedne image Ruska, a to se mu podařilo. Je charismatický. Nikdo jiný se mu nevyrovnal,“ říká někdejší novinářka francouzských médií L'Obs a Mediapart Celia de Lavarinová. „Při prosazování ruských zájmů dokázal být arogantní, v soukromí byl roztomilý, prostořeký, pozorný.“
„Znal všechna ustanovení předpisů [Rady bezpečnosti OSN] a byl mistrem v jejich používání, což často způsobovalo zmatek a frustraci mezi jeho kolegy v Radě. Nesnášel hlupáky a běda těm novinářům, kteří nepoložili perfektně formulovanou otázku – vrátila se jim bez odpovědi. Do tohoto dlouhého seznamu se počítám i já,“ dodává Edith Ledererová, vedoucí zpravodajka agentury Associated Press při OSN od roku 1998.
Někdy pichlavý, ale vždy okouzlující Lavrov se stal jedním z nejrespektovanějších diplomatů v Turtle Bay, jak se říká sídlu OSN na East River. Vedl skupinu zemí, které se stavěly proti Američany vedené válce v Iráku v roce 2003, ovlivnil podobně smýšlející země, jako je Francie, a pomohl přesvědčit generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, aby válku prohlásil za „nezákonnou“.
I jeho největší odpůrci oceňovali, ba dokonce obdivovali jeho diplomatickou obratnost.
Z Vladimira Putina měl prý velkou radost. Ukončil jelcinovský chaos, vzbuzoval respekt a zvědavost, s pokorou přijímal rady. Před velkými projevy býval nervózní a Lavrov mu pomáhal se uvolnit. Jeho minulost neodsuzoval – oba sloužili vlasti, každý svým způsobem. Dokonce si údajně vážil Putinových dobrých vztahů s německým světem – Lavrova totiž nikdy nezajímal.
Putinovu nabídku stát se ministrem zahraničí přijal – a v roce 2004 se vrátil do Moskvy.
Vystřídal v této roli bezpočet poloh – od toho „nejmilejšího společníka“ – jak jej nazvala někdejší rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková, s níž se poprvé v Moskvě setkal v Café Puškin s kyticí žlutých růží – až po agresivního macha, který svého britského protějška Davida Milibanda údajně sjel slovy „kdo si kurva myslíš, že jsi?“ (podle Lavrovovy i Milibandovy pozdější interpretace však v telefonátu nazval „zkurveným šílencem“ Michaila Saakašviliho, ne Milibanda).
V lásce ho údajně neměly Condoleeza Riceová ani Hillary Clintonová, protože obě dvě považoval za „lehce podrážditelné“ a náležitě toho využíval. Nicolas Sarkozy se na něj údajně jednou vrhl, chytil ho za klopy (Sarkozy je o 30 centimetrů menší) a vykřičel mu do obličeje (či hrudníku), že je lhář. Jejich vztahy byly však dobré, Lavrov měl rád svébytné lidi a diplomacii jako hru i divadlo.
Lavrov věrně reprezentoval Putinovu linii od prozápadní po stále kritičtější (od „mnichovského projevu“ 2007 a války v Gruzii o rok později), ale po nástupu Dmitrije Medveděva stejně plynule přešel do „oteplovacího módu“. S Hillary Clintonovou si v dnes už legendární scéně předali resetovací knoflík s vadným nápisem a smáli se na sebe, když jej ruku v ruce tiskli.
S tzv. arabským jarem a válkou v Sýrii nastal konec oteplování, především ale s opětovným nástupem Vladimira Putina vypadl Lavrov z okruhu lidí, kteří politiku vytvářejí.
Lavrova nadále pověřoval závažnými úkoly, jako byla jednání s americkými protějšky ve věci syrské krize, ale přestal jej připouštět k přijímání zásadních rozhodnutí.
„Lavrov nic nevěděl o (anexi) Krymu. Před záborem Krymu s ním nikdo nic nekonzultoval, o Putinově únorovém rozhodnutí o invazi ani nemluvě. Není divu, že Putina opakovaně žádal o povolení odejít do důchodu: není ničím jiným než oslavovaným poslem a pochopitelně nevrlým propagandistou,“ napsal expert na ruské poměry Mark Galeotti.
„Kdysi titán globální diplomacie ztrácí na autoritě a důvěryhodnosti od roku 2014, kdy byl nucen lhát o přítomnosti ruských takzvaných zelených mužíčků na Krymu. Úkolem diplomata skutečně někdy může být bezelstně lhát ve prospěch své vlády. Ale má to vždy svou cenu a od té doby musel Lavrov až příliš často obhajovat neobhajitelné,“ pokračuje Galeotti.
„Putin dnes Lavrova výhradně používá, pravomoc nad zahraničněpolitickými záležitostmi, a dokonce i nad jejich prováděním, se přesunula do nových center. Jedním z nich je ministerstvo obrany na Arbatském náměstí, dvacet minut chůze od Kremlu. Dalším je centrála zahraniční rozvědky (SVR) v Jaseněvu na jihu Moskvy. A především kanceláře sekretariátu Rady bezpečnosti za jejich železnými vraty na Ipatěvské třídě, hned za Rudým náměstím.“
Z tohoto světa má Lavrov dobré lidské vztahy snad jen se Sergejem Šojguem, nevojákem, s nímž ho spojuje záliba v extrémních sportech i bohémském životě (sblížili se pravděpodobně během společných výletů na Sibiř). Jinak vojákům ani špionům nerozumí – není to jeho svět.
Ve „svém“ světě však čelí stále většímu pohrdání – kremelští jestřábové jako Sergej Naryškin nebo Nikolaj Patrušev nejsou nuceni na denní bázi vydávat nekoherektní až směšná stanoviska na obhajobu neobhajitelného, ani s touto „výbavou“ cestovat na G20, kde jim polovina účastníků odmítne podat ruce. V době, kdy byl Lavrov na Bali, kde čelil odporu západního světa, měl Naryškin v Ankaře setkání s ředitelem CIA Williamem Burnsem, zatímco Patrušev jednal v Teheránu o dodávkách nových zbraní. Lavrov si jel zatím vyslechnout nářky do Indonésie.
„On má jen tři poradce: Ivana Hrozného. Petra Velikého. A Kateřinu Velikou,“ komentoval lakonicky v užším kruhu Putinovo rozhodnutí o invazi, o němž také do poslední chvíle nic nevěděl.
V osobním životě Lavrova rovněž postihla nepříjemnost, ne-li rána, když jeho nevlastní dcera Polina Kovalevová musela opustit Londýn za velmi ponižujících okolností, kdy dívce před domem skandoval protestující dav. Polina je dcerou Lavrovovy dlouholeté partnerky Světlany Poljakové.
S Poljakovou, která je o generaci mladší, Lavrov žije asi dvě dekády, její dceru z předchozího vztahu Polinu vychoval. O jejich vztahu svědčí i to, že Lavrov ženu až do roku 2019 vozil na většinu zahraničních cest coby členku své delegace, jak odhalilo vyšetřování Alexeje Navalného.
„Mají hluboký vztah, v posledních letech stále hlubší,“ sdělil zdroj z okolí Poljakové. O Polinu se nejenže staral, ale také jí financoval nákladný životní styl včetně soukromé britské internátní školy. Ve 21 letech si Polina koupila byt v Kensingtonu za v přepočtu 130 milionů korun.
Lavrov se v mládí oženil s filoložkou Marií – podle okolí nevýraznou, tichou dívkou, v zásadě protikladem své matky. „Pocházel z nestabilních poměrů a Maria mu poskytla alespoň nějaké zázemí,“ vysvětluje zdroj. „Já jsem si ho hned všimla: hezký, vysoký, statný. A když na večírcích vzal kytaru a sípal Vysockého, holky šílely,“ vzpomínala v ojedinělém rozhovoru Maria.
S Marií se Lavrov nikdy nerozvedl, mít více rodin patří v Kremlu k běžnému tónu.
V roce 1983 se jim v New Yorku narodila dcera Jekatěrina. Prakticky celý život strávila v USA – chodila do škol na Manhattanu, absolvovala politologii na Kolumbijské univerzitě a magisterský obor ekonomie v Británii. Lavrov byl i k ní štědrý, když mu svého času nestačil jeho plat na pokrytí školného na elitní Dwight School, dohodl se s ředitelem, že sem bude chodit přednášet.
„Jsem tátovi moc vděčná za to, jak ke mně vždy přistupoval, budoval ve mně sebevědomí, jsem hrdá, že jsem jeho,“ řekla Jekatěrina ve starším rozhovoru pro ruské vydání časopisu Marie Claire.
Zároveň však odhalila těžko uvěřitelnou věc – dcera dvou Rusů v mládí uměla prachbídně rusky.
Ruský svět ji přitahoval, chtěla svůj osud spojit s Ruskem, ale byl to pro ni neznámý vesmír. Nakonec během studií v Cambridge poznala svého ruského manžela, Alexandra Vinokureva, s nímž se odstěhovala do Moskvy. Lavrov svou jedinou dceru vychovával jako světoobčanku.
S miliardářem Vinokurevem a třemi dětmi žijí v Rusku. Jekatěrina byla léta ředitelkou ruské pobočky aukční síně Sotheby's, sama podniká v oblasti umění. Na všechny členy rodiny se nyní vztahují sankce, Jekatěrina tak nesmí do země, kde se narodila a strávila většinu života.
Lavrov s diplomatickým pasem sice na Západ smí, ale o tom, že ho to stále těší, lze pochybovat. Jediné, co nedokázal svým šéfům odpustit, byla směšnost – a sám se směšným stal.
____________________
Předchozí díl: 1url.cz/qrOMx
Pokud se vám moje práce líbí, můžete mi poslat malý příspěvek na kávu:
https://www.buymeacoffee.com/lsulovska9F