PALBA.CZ

„Do války odjet nemůžeme, ale blízký konflikt a hrozba jeho rozšíření nutí vojenské zdravotnictví ke změnám,“ říká neurochirurg Václav Masopust. Vojenský lékař, který předsedá Sboru hlavních odborníků vojenské zdravotnické služby, předestírá budoucnost vojenského zdravotnictví: drony převážející zraněné, váleční univerzální chirurgové „navigovaní“ specialisty na dálku nebo léčba akutní bolesti bez opiátů.

Když před rokem začala horká fáze konfliktu, ruská agrese, co vám běželo hlavou?

Že bych strašně rád pomohl, ale nemohu…

Měl jste a máte jako vojenský lékař České armády svázané ruce?

Ano. Od začátku bylo jasné, že my jako čeští vojenští zdravotníci do té války nemůžeme, protože český stát, potažmo NATO se konfliktu formálně neúčastní.

Proto na Ukrajinu mohou jen civilisté. Jako dobrovolníci, na vlastní pěst nebo prostřednictvím humanitárek.

Kdybych byl vyzván na Ukrajinu jet, neodmítl bych. Bral bych to jako další ze svých misí. To je naše práce. Ideální by bylo, kdybychom mohli alespoň pro zraněné, ale ani to teď nejde.

Byl jste někdy na misi, kde by se podmínky těm ukrajinským nějak přibližovaly?

Ne. Jen jsme v jedné pozdější fázi takového konfliktu mohli jet pro zraněné. Ale nesmím říkat konkrétní místa, na kterých jsem jako vojenský lékař působil.

Jinak jsem byl na misích, kde měli čeští vojáci základny, takové konflikty měly úplně jiný charakter.

Nicméně, nemůžeme sice jako vojenští lékaři odjet na Ukrajinu a pomáhat, ale válka přiměla i nás, abychom se intenzivněji zabývali tím, jak třeba lépe připravit vojenské zdravotníky na nové situace…

Obáváte se rozšíření konfliktu?

Samozřejmě. Bojím se rozšíření konfliktu, bojím se už proto, že mám děti… a asi jako všichni doufám, že se to nestane. Není to ovšem vyloučené. Česká armáda musí reagovat a stejně tak její zdravotnické složky. Čím víc se připravíme, tím líp.

Musíme ale obecně přemýšlet nad dalšími změnami do budoucnosti, nad využíváním technologií, výchovou nových lékařů i sester. Nejde jen o hrozbu válečných konfliktů, vojenští zdravotníci pomáhají v krizových situacích, při živelných pohromách a podobně.

Na tom pracujeme v rámci Sboru hlavních odborníků vojenské zdravotnické služby. Už jsme začali dřív, ale konflikt potřebu změn a vylepšení akcentoval. Také se leccos v této době lépe prosazuje.

K vašim návrhům a nápadům na zlepšení a inovace se dostaneme. Zůstaňme ale ještě chvíli přímo na Ukrajině. Dostal jste se k informacím o tom, jak tam zdravotní péče třeba přímo v poli vypadá? Máte tam nějaké známé? Nebo ukrajinské kolegy, které znáte z dřívějška?

Oficiální informace nemám, a kdybych měl, stejně o nich nemohu mluvit do médií.

Znám ale nějaké dobrovolníky, kteří na Ukrajině byli nebo jsou. Samozřejmě mě velmi zajímá, jak to vidí a jak to tam vypadá, i když i oni jsou opatrní v tom, co pouští ven.

Díky nim mám trochu ponětí, jak probíhá přesun raněných, kde je ošetřují, třeba že spíš využívají civilní budovy, než že by stavěli polní nemocnice…

To všechno jsou a budou cenné informace, protože takhle velký konflikt od druhé světové války v naší blízkosti nebyl. Je to velmi důležité pro budoucnost.

Vzdálenému pozorovateli se zdá, že tam, kde jsou přímé boje, zákopy, bláto, zničené nebo neexistující cesty, je asi rozhodující otázka, jak vůbec zraněné ke zdravotní péči dostat, spíš než že by na Ukrajině byla péče nedostatečná nebo zaostalá, je to tak?

Tohle je naprosto klíčové. Zásadní. A pro zdravotníky je péče v terénu hrozně nebezpečná, ale přesto do toho mnozí jdou. Nejnebezpečnější je první příjem na nějakém prvním záchytném bodě a transport.

Každopádně ani improvizované, ani oficiální nemocnice nejsou zrovna bezpečná místa… Rusové ignorují mezinárodní dohody o tom, že na zdravotníky a zdravotnická zařízení se neútočí.

Ženevské konvence mnoho armád nerespektuje, ani nemocnice nejsou „bezpečné“, jistě.

A bohužel jsou také mezi zraněnými i mrtvými. Momentálně bojuje o život v ukrajinské nemocnici Čech ze skupiny dobrovolníků, kteří se o transport zraněných starali.

Jsou to neskutečně odvážní lidé a bohužel, je to tak. Nedávno jsem zase zaznamenal případ, kdy zemřela zdravotnice při převozu zraněných v sanitce. A to je jedna z těch výzev i pro nás. Nemůžeme vojenské zdravotníky do budoucna připravovat jenom na výkon zdravotnického povolání, ale také na práci v ohrožení. Musí znát bojové postupy a vědět, jak se alespoň do jisté míry chránit.

Je také otázka, jestli vůbec označovat, že jste zdravotník.

Protože by zdravotník mohl být terčem?

Pro nepřítele, který nerespektuje mezinárodní dohody o ochraně zdravotníků v konfliktech, je vlastně výhodné se zdravotníka, zejména třeba toho, který slouží přímo při vojenské jednotce, zbavit. Demoralizuje tím ostatní.

Zdravotníci jsou nesmírně důležití pro psychiku vojáků. Když vědí, že za sebou mají někoho, kdo jim pomůže, cítí se mnohem lépe.

Nicméně v konfliktu, jako je tento, bývá zásadní transport, který je nejriskantnější. V budoucnosti by bylo fantastické využít autonomních systému, na které raněného naložíte a ten se bez pomoci člověka přesune do místa ošetření.

Myslíte drony?

Ano. Byla by to fantazie. Leccos se testuje, ale v praxi na Ukrajině to zatím použít nelze.

Zatím musí životy nasazovat ti stateční dobrovolníci. A zdravotníci se musí dostat co nejblíž první linii, kde jim zraněného předají jeho kamarádi vojáci, aby mu poskytli pomoc. Podobná místa jsou pod palbou, je tam nepřístupný terén, situace je nepřehledná. Obdivuju každého zdravotníka i nezdravotníka, který to podstoupí. Neskutečná odvaha. (Na Ukrajině takto působí dva týmy českých dobrovolníků. Team4Ukraine vozí z Česka na frontu terénní „sanitky“ a zdravotnický materiál, a tým Phoenix, který jezdí pro zraněné vojáky do první linie, pozn. red.)
Přečtěte si také
Češi v akci. Jak na Ukrajině funguje jeden z nejefektivnějších humanitárních týmů složený z aktivních záloh

Vůbec si to nedovedu představit. Vy jste ale ve válkách byl…

Byl, ale ani já si to nedovedu přestavit. Byl jsem v jiné, přehlednější situaci, měli jsme „volný vzduch“. Mohli jsme zraněné naložit, odvézt do nemocnice. Jistě, všude existovalo nějaké riziko sestřelení, ale nebylo tak vysoké, protože jsme většinou byli na straně, která „ovládala“ vzduch.

Zažil jsem toho hodně, ale na bojištích na Ukrajině je to všechno ošklivější, nebezpečnější. Takže opravdu je alfa a omega dostat zraněného z bojiště. Pak už se mu péče dostane, v tom jsou Ukrajinci taky naprosto úžasní, jak fungují nemocnice – standardní i improvizované.

Jaké jsou vlastně stupně péče o zraněné na Ukrajině?

NATO má svůj propracovaný systém vojenského zdravotnictví, ale Ukrajina patrně vychází ze starého ruského systému. V normálně probíhajícím konfliktu je několik stupňů, kde se předpokládá, že každému poskytnete náležitou maximální péči. Ale na Ukrajině se neodehrává „normálně probíhající“ konflikt.

Je až příliš osobní a hodně násilný.

Ale o to udělat maximum pro záchranu života jde vždy. Převézt zraněného do nejbližšího bodu základního ošetření a z něj pak do nemocnice.

Nejdůležitější a nejbližší pro jednotku je bojový záchranář, což je většinou školený voják. Je součástí jednotky, bojuje s nimi, má zdravotnický výcvik. Ví, jak zastavit krvácení, jak stáhnout pánev, to nejdůležitější k přežití. Ale nemůže třeba podat krev. O tom se hodně mluví.

V jakém smyslu?

Spolubojovník se stejnou krevní skupinou by mohl fungovat jako chodící zásobárna krve pro zraněného kamaráda, ale právně to není možné. Transfuze může být podána jen pod lékařským dohledem.

Dobře, ale když jde o život…

Pravděpodobně se v těžkých situacích odehrávají věci právu navzdory, když jde o život, je to pochopitelné. Také je možné, že se na Ukrajině rozšiřují kompetence, ale nemám pro to žádné podklady.

Jenže i kdyby někdo třeba chtěl takovou transfuzi podat, neměl kde se to naučit. Obecně je problém na takové situace lidi v armádě cvičit, právní systém neumožňuje, aby trénovali v nemocnicích. Pouze na modelech. Takže třeba tihle vojáci-záchranáři si zkoušeli první pomoc na figurínách. V zákopu pak jedou naostro.

Každopádně ale figuríny jsou čím dál tím lepší…

Už to nejsou plastové Anduly?

Existují cvičné figuríny a trenažéry, které přesvědčivě simulují „život“. Mají zabudovaný počítač. Můžete jí napíchnout žílu, vyzkoušet masáž srdce, zaškrtit končetinu, figuríny víc připomínají skutečné lidi. Dá se naprogramovat, co se figuríně stalo.

Na takových už se výcvik dělá dobře, ale jsou drahé a nejsou dostupné všude. Skvělé by bylo, kdyby kurzy s figurínami mohly být součástí výuky první pomoci pro co nejširší laickou obec, ideálně už ve škole.

Jste předsedou Sboru hlavních odborníků vojenské zdravotnické služby. Co je to za uskupení, jaké máte pravomoci a co jste po začátku války začali měnit nebo prosazovat?

Sbor je úžasná věc, je to seznam lidí – s veškerými kontakty –, kteří jsou připraveni poradit a třeba i zasáhnout. Jsou to nejlepší vojáci-lékaři, které máme. Zástupci přednostů, primáři, odborníci z řad vojáků, kteří se v tom oboru vyznají, ale jsou tam i civilisté, třeba starší vojáci-lékaři, kteří odešli do civilu. Momentálně zástupci 38 oborů.

Nově máme gynekologii. Konečně. Nechápu, že tam dosud nikdo s touto specializací nebyl, když i v naší armádě je spousta žen. Pak je tam třeba také odborník na medicínské právo. Jednou za dva měsíce se sejdeme, buď přes videokonferenci, nebo naživo.

Vojenské zdravotnictví je totiž velmi specifické. Když běžně v nemocnici řešíte zranění, při kterém došlo třeba k přerušení nervů na ruce, zavoláte si kolegu neurochirurga, který se na tuto oblast specializuje, pak ortopeda, který bude mít pod kontrolou šlachy, a cévního chirurga kvůli cévám…

Když jste někde venku na misi, jste na to často sama. Šijete nerv, ale musíte ošetřit i ty šlachy a cévy. Když děláte úraz hlavy, taky si na pomoc nezavoláte obličejového chirurga nebo ORL specialistu.

Jeden chirurg prostě „řeže a šije“ všechno. Břišní chirurg Tomáš Šebek mi v rozhovoru vyprávěl, že Lékaři bez hranic, s nimiž jezdí na mise, mají knížku Surgery King a Top Knife, kde jsou postupy operací s obrázky. „Když mám operovat něco, co nemám zažité, na tři minuty operaci přeruším a listuji v knize nebo v tabletu – strejda Google a teta Wiki taky dobrý!“

Je to tak. Zatímco standardní zdravotnictví se stále více specializuje, chceme, aby člověk dělal a uměl jednu věc, ale opravdu perfektně, aby byl co nejlepší, zdravotník v krizových situacích nebo ve válce musí mít mnohem širší záběr.

Na místě nemůžete mít specialisty na všechno. Ale potřebujete vědět, kam a na koho se obrátit, kdo vám poradí. I proto bych chtěl, aby v našem Sboru byly opravdu všechny obory.
Přečtěte si také
Pocit štěstí jen z toho, že jsem, v sobě hledám marně. Až teď se srovnávám se svým dětstvím, říká chirurg Šebek

A chceme prosazovat i další věci. Jenže máme jen poradní hlas. Vytváříme nějaké vize, ale musíme tlačit na lidi na legislativních a exekutivních postech, aby se uvedly do praxe.

U vojenských zdravotníků potřebujeme, aby měli přesah, možnost se vzdělávat i v jiných oborech a měli bojovou přípravu. To všechno od nich vyžadujeme, ale zároveň jim za to musíme mít co nabídnout. Soukromé subjekty mohou nabídnout víc než armáda, to by se taky mělo změnit.

Vpád Ruska na Ukrajinu akceleroval vaše dlouhodobé snahy. Začali jste se připravovat, kdyby se konflikt rozšířil.

Je to nutnost. Naše vojenské zdravotnictví dosud fungovalo dobře, ale hodně jsme se soustředili na to, že jsme součástí operací mimo nás, mimo Evropu.

Tohle je nová situace. Musíme reagovat. Na stole jsou otázky změn ve vzdělávání, přípravě zdravotníků, v pravomocech v krizových situacích a pak obrovské možnosti v oblasti technologií.

Pravomoce už jsme zmínili v souvislosti s transfuzí. Na misích jsem zažil u jiných spojeneckých armád, že na sále pacienty třeba uspávala zdravotní sestra, což je u nás nemožné. Nemyslím, že by zrovna tohle měl být standard, ale v krizi se můžete ocitnou v situaci, kdy anesteziolog není k dispozici.

Už jsme zase u toho. Pokud to sestra umí, tak to v krizi může udělat, i když jí to nedovoluje zákon, ne?

Ono to není tak jednoduché, i když to samozřejmě není vyloučené. A problém hlavně je, že my na takové situace oficiálně nemůžeme lidi připravit.

Nemůžeme vojenské mediky nebo sestry vyučovat jinak než ostatní, přitom by se hodilo, aby měli trošičku širší záběr a mohli dělat věci, které jsou standardně nad jejich kompetence.

„Tvorba“ lékaře je neskutečně dlouhá. Šest let škola, pak dalších několik let atestace, než může samostatně pracovat, ale to už je právě zase na cestě k úzké specializaci.

Lékařů a sester, kteří mají skutečnou vojenskou přípravu, je málo. Tady vidíme velký prostor u aktivních záloh, o kterých se hodně mluví. Od začátku války se přihlásila spousta lidí, včetně lidí ze zdravotnictví.

A mnozí z nich by třeba měli odvahu do akce v případě konfliktu jít, dokázali by se leccos naučit. Jen by to chtělo je seznámit s odlišnostmi válečné medicíny, měli by projít základním výcvikem v bojových podmínkách.

Na druhou stranu tu jsou vysoce specializovaní, špičkoví odborníci, kteří ale třeba nemají odvahu se do něčeho takového zapojit, což je úplně pochopitelné a v pořádku. Ale – a tím už dostávám k technologiím – máme vizi, že s rozvojem telemedicíny by bylo možné obojí propojit.

Aha. To zní futuristicky.

Jak jste zmínila Tomáše Šebka a jeho příručky, tak teď si představte, že by neměl knížku, ale měl by v uchu sluchátko, přes 3D kameru by se přenášely záběry operace a přes videohovor by byl ve spojení s kolegou specialistou, který by na to koukal a přímo mu radil. Technologický rozvoj to umožňuje, potřebujete jen dobré připojení. Na tom pracujeme a už jsme si to i experimentálně v polních podmínkách vyzkoušeli.

Už byly i projekty s roboty, kteří by daleko „od domoviny“ operovali pacienta a na dálku by je „vodil“ chirurg – i tisíce kilometrů daleko…

Z toho projektu vyšli roboti, kteří dneska operují prostaty a další věci. Operují fantasticky, všechno krásně udělají, zašijí. Nádhera… do okamžiku…

Kdy je potřeba improvizovat?

Ano. Kdy je něco jinak, kdy přijde komplikace. Pak systém reaguje velmi pomalu, než se všechno přenastaví. Nejsou zatím použitelní na úrazovou medicínu, a tou je válečná medicína především. Zatím potřebujete živého chirurga.

Který by mohl být tak trochu tím výkonným robotem.

Je to podobné jako chirurg před atestací, který operovat může, ale pod dohledem zkušeného kolegy. Jen s tím rozdílem, že v nemocnici to kolega případně převezme, tady ne.

Jen mě ještě napadlo k těm Lékařům bez hranici, ty bych tak rád viděl u aktivních záloh! To by se mi líbilo!

Doktor Masopust verbuje!

Ale vážně. Obecně je skvělé, když lékař může vyjet na mise, kde vidí a řeší zranění, jaká v mírových dobách v naší zemi vidí jen velmi výjimečně.

Střelba, výbuchy?

Zejména výbuchy, ty tady vidíme jen vzácně. Poranění z explozí a střepinová poranění mají úplně jiný charakter než to, co běžně řešíme. A je dobré, když má armádní doktor možnost tohle vidět a zkusit si to v praxi.

Vy jste asi byl na misích v zemích, kde jsou výbuchy časté, ne?

Dobře, ale on si to člověk snad domyslí, když víme, že čeští vojáci působili zejména při spojeneckých akcích na Blízkém východě. Jezdíte ještě na mise?

Naposledy jsem byl před čtyřmi roky.

Byl jste někdy v tom akutním ohrožení života?

Naštěstí ne. Nebo jsem si to nepřipouštěl. Ale spíš jsem v přímém riziku nikdy nebyl. Jistěže někde něco mohlo bouchnout, ale určitě bych to nedramatizoval.

Taky jste musel operovat všechno, co vám přišlo pod ruce?

Nebyl jsem tam jediný chirurg. Hodně jsem ale asistoval, zejména u břišních nebo u ortopedických operací.

To je strašně hezký a moc mě to baví, odjakživa jsem hledal v jiných oborech, co by se dalo využít pro ten náš. Mise jsou úžasná příležitost.

Taky jsem se hodně učil, než jsem na mise jel. V posledních desetiletích se z neurochirurgie vydělila spondylochirurgie, ale na misi už komfort specializace nemáte, takže než jsem odjel, chodil jsem ke klukům, kteří to umí, a díval jsem se jim pod ruce. Hodně jsem se učil taky od kamarádů z ORL nebo od cévních chirurgů.

Ale hlavně jsem si díky misím opakovaně a velmi intenzivně uvědomil, jak skvělé zdravotnictví doma máme. Pořád o tom málo mluvíme, lidi si to málo uvědomují. Projel jsem spoustu nemocnic po celém světě, nejen na misích, ale i ve vyspělých zemích světa, a ani tam to zdaleka není tak dobré jako tady.

Věřím, že náš systém je robustní, máme špičkové specialisty, relativně dobře dostupnou péči, ale české zdravotnictví má spoustu bolístek a problémů.

Samozřejmě že má. Ale věřte, že ve srovnání s mnoha jinými zeměmi je opravdu skvělé.

Přemýšlel jste někdy o tom, jak byste se zachoval, kdybyste měl na operačním sále nějakého válečného zločince?

Jestli bych ho operoval? Samozřejmě že ano. Protože kdybyste jednou v sobě porušila pravidlo, že se jako doktor snažíte pomoct každému, a hrála si na soudce, už byste nikdy nemohla tu práci dělat jako dřív.

Operoval bych ho a pak předal spravedlnosti. Dělal bych svoji práci.

Na druhou stranu, tak jako zdravotníci respektují povinnost pomoct každému, mělo by být stejně tak respektováno, že na zdravotníky a na nemocnice se neútočí.

Bolest a opiáty

„Opiáty jsou základ léčby bolesti u vojáků. Má je k dispozici každý voják ve formě autoinjektoru. Mě používání opiátů přivedlo k výzkumu bolesti a léčbě bolesti,“ říká Václav Masopust. „Když jsem totiž byl poprvé na misi, viděl jsem, jak se pro tišení bolesti všem zraněným dávají opiáty. Automaticky. Autoinjektor je vymyšlený tak, aby je mohl použít kdokoliv.

Ale opiáty člověka psychicky ‚odpojí‘. Pro lékaře by bylo mnohem výhodnější, kdybychom dokázali tu bolest zrušit, ale tak, aby byl pacient ještě použitelný v boji, mohl lépe spolupracovat, víc se soustředit. Pro řešení některých bolestí by bylo lepší opiáty nepoužívat.

A tak jsme se dostali mimo jiné k magnetické stimulaci mozku. Zahraniční kolegové předpokládali, že by magnetická stimulace mohla na chvilku vymazat pocit bolesti a člověk by byl bez bolestí, ale neovlivněný opiáty. Mohl by mnohem déle bojovat.

My jsme na to pak navázali studií, jejímž jsem spoluatorem, kde jsme zjistili, že jde o velmi účinný nástroj proti chronické bolesti, ale vůbec nefunguje na bolest akutní. Bohužel.

Nicméně díky tomu umíme pomoct chronikům, třeba i na pár měsíců jim ulevit od bolesti. Například u obličejových bolestí umíme problematickou oblast velmi přesně zaměřit a magnetickou vlnou, aniž se vůbec dotkneme hlavy, dokážeme udělat změny, které paměť na bolest vymažou. Když deset let trpíte a na tři měsíce najednou máte úlevu, je to neskutečně velká změna.

Spoustě pacientů už se bolest nevrátila, protože díky té úlevě mohli začít pracovat s nastupující bolestí a mají to mnohem víc pod kontrolou. Bohužel u akutních bolestí, tedy i zranění ve válce, nutně potřebujeme morfium. Ale vědecky jsme to nevzdali, testuje se leccos.“