Neděle. Boje se aktuálně odehrávají na pěti respektive šesti hlavních úsecích fronty: V Bachmutu, kde Rusové postupují nyní jen minimálně a Ukrajinci podnikli na jihu města několik menších protiútoků, severně od Bachmutu, kde Rusové plíživě postupují, ovšem za cenu ohromných ztrát, mimo jiné díky nepříznivému terénu pro útočící armádu, dále u Vuhledaru, kde Rusové včera opět neúspěšně rozbíjeli svou techniku o ukrajinskou obranu, u Avdivijky, kde se Rusům částečně daří na severní straně města posouvat frontu směrem na západ, na rozdíl od jižní strany, kde včera Ukrajinci zničili ruský konvoj, dále u města Kreminna, kde se Rusové pokouší, prozatím neúspěšně, prorazit dobře zakopané ukrajinské jednotky, a nakonec severně od Kupjansku, kde se Rusům podařilo znovu dobýt ukrajinské předmostí ve Dvoričném a posunout frontu o pár kilometrů jižněji. Rychlost postupu ale ani na – z ruského pohledu – nejúspěšnějších úsecích nenaznačuje, že by se Rusům mohl podařit nějaký zásadní průlom. Naopak Rusové přesouvají velké množství techniky k Záporoží, kde očekávají ukrajinskou ofenzivu. A skutečně, Ukrajinci dnes opět provedli průzkum bojem jižně od Orichivu. A teď zas pár novinek, které tomu všemu dají kontext:
- Jeden z anglicky mluvících dobrovolníků popsal, jak se jim podařilo ukořistit plně funkční nejmodernější ruský tank T-90M. Ruský tank se měl přesunout na palebnou pozici a začít zaměřovat cíl, naproti němu ale byla jednotky dobrovolníků s Javelinem. Když to prý posádka ruského tanku viděl ve svých hledáčcích, okamžitě tank opustili a utekli, aniž by dobrovolníci museli vystřelit. Tank následně bleskurychle obsadili a odvezli a nyní pro něj prý shání náhradní termovizi.
- Team4Ukraine informoval, že byl na Donbase vážně zraněn šrapnelem jeden z českých dobrovolníků-mediků, který má na kontě okolo 25 úspěšných evakuací. Nyní je v péči lékařů, o jeho stavu zatím organizace neposkytla bližší informace. Navíc měl padnout i další bojující Čech. Zkrátka to nebyl dobrý týden pro naše krajany na Ukrajině. Držme jim palce.
- Zacharová oznámila, že Rusko je připraveno okamžitě ukončit válku a zahájit mírová jednání, pokud Západ stáhne všechna obvinění a zruší veškerá stíhání u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, také pokud Západ zruší veškeré protiruské sankce. Jinými slovy, Rusko není připraveno jednat o míru, ale stále žije v iluzi vlastní velikosti a síly.
- Ruská ambasáda v Bratislavě vyhrožovala slovenské vládě. V příspěvku na Twitteru uvedla, že Slovensko by si mělo uvědomit, že aktivní zapojení do konfliktu může vést k nepředvídatelné a nebezpečné eskalaci, za kterou ponesou odpovědnost „aktéři přijímaných rozhodnutí“.
- Wagnerovci zveřejnili video, na němž vyhrožovali násilím úřadům v jednom z ruských měst kvůli tomu, že úřady nechtěly povolit, aby byly na místním hřbitově pohřbeny dvě stovky padlých žoldáků. Úřady jim nakonec po obdržených výhrůžkách ustoupily.
- Předpokládá se, že v nejbližších dnech Mezinárodní trestní tribunál požádá Interpol o součinnost při případném zadržení Vladimíra Putina. Země, které uznávají autoritu ICC, pak budou mít povinnost Putina zatknout, jakmile by se objevil na jejich území.
- V Černém moři se nyní nachází několik ruských plavidel v blízkosti místa zřícení amerického dronu. Dá se tedy tušit, že Rusové se aktivně pokouší trosky najít a vylovit.
- Zelenský schválil sankce vůči zhruba čtyřem stovkám dalších lidí. Většina osob pochází z Ruska ale jsou mezi nimi i lidé z Íránu a Sýrie, včetně diktátora Asada.
- Rusové opět ostřelovali Karamatorsk ze systémů Smerč. Hlášeny jsou dvě oběti z řada civilistů a osm raněných.
- Prigožin oznámil plán naverbovat dalších 30 000 dobrovolníku do své armády.
- Úřady v Moskvě odstranily z Evropského náměstí vlajky 48 evropských států.
- Rusko souhlasilo s prodloužením obilné dohody o dalších 60 dnů.
- Putin údajně navštívil okupovaný Mariupol.
-----
P.S.: Chcete podpořit moje pravidelné reporty? Kupte si třeba některou moji písničku na www.tomcortes.cz/poslouchej
"Každé mistrovské dílo má svou levnou kopii", aneb rusko vydává známku na počest "sestřelení" amerického dronu MQ-9 Reaper. Kvůli absenci jakékoliv kreativity se ale rozhodli zkopírovat mem, který Ukrajinci vytvořili poté, co v létě 2022 potopili ruskou vlajkovou loď Moskva. Kresbu ukrajinského umělce Boryse Hrocha, která zobrazuje ukrajinského vojáka jak posílá Moskvu "na chuj", zcela okopírovali - nahradili loď dronem a pozměnili barevné pozadí. Tady je zkrátka krásně vidět rozdíl mezi kreativní "Majdanovou omladinou" a ruským "gerontistánem".
The Kyiv Independent Bitka o Bachmut: Ukrajinskí vojaci sa obávajú, že Rusi začínajú "ochutnávať víťazstvo"
DONECKÁ OBLASŤ - Len niekoľko dní pred návratom do boja v bitke o Bachmut ukrajinský vojak Volodymyr (54) povedal, že sa cíti zle pripravený.
"Keď nás odvezú do Bachmutu, už viem, že ma posielajú na smrť," povedal Volodymyr pre Kyiv Independent počas svojho krátkeho pobytu v Kramatorsku, meste v Doneckej oblasti asi 25 kilometrov západne od frontovej línie.
Volodymyr, pešiak z 93. mechanizovanej brigády, povedal, že po niekoľkomesačných bojoch v Bachmute mal problémy s jedlom. Keď hovoril, vyzeral otrasený.
Dva mesiace mala Volodymyrova jednotka za úlohu strážiť Bachmut pred malými ruskými útočnými skupinami, ktoré sa vkrádali do mesta. Brigáda bola neustále pod mínometnou paľbou, pretože vojaci boli vonku, kde ich šrapnely mohli kedykoľvek zraniť alebo zabiť.
"(Rusi) na nás stále strieľajú, ale my nemáme delostrelectvo, takže nemáme nič, čím by sme na nich mohli zaútočiť," povedal Volodymyr. "Neviem, či sa vrátim alebo nie. Jednoducho nás zabíjajú..."
Ukrajinskí pešiaci oslovení pre Kyiv Independent opísali boje v Bachmute ako zúfalú výzvu na prežitie proti ruským "nekonečným" zásobám delostreleckej munície a pracovnej sily. Hovoria, že len so svojimi guľometmi a puškami sa bránili neúprosným ruským mínometným a delostreleckým útokom, až kým ich úkryt nebol nakoniec zničený.
Volodymyra prenasledujú myšlienky jeho kamarátov zabitých v Bakhmute. Spomína si na 29-ročného kamaráta, ktorého našiel ležať mŕtveho po tom, čo šrapnel zasiahol hlavu mladého muža v polohe.
"Vedel som, že je mŕtvy, ale stále som mu omotával hlavu (obväzmi)," povedal Volodymyr...
Doma. Živá, nezraněná. Ne každý z nás má takové štěstí... Když jsem dojížděla do Prahy, z playlistu mi to náhodně vybralo Beethovenovu Osudovou. Drama vrcholilo na Chodově. Kéž by tak člověk dopředu tušil, jaký osud ho potká. Tam na nulové linii na Kreminně mi bylo jasné, že přežití v této válce je jen otázka štěstí. Tedy, bylo mi to jasné i dřív, jen v té situaci to člověk prožije do morku kostí. Viděla jsem na frontách nepříjemné věci. Mám o Ukrajinu strach. Není čím se bránit. Dochází zdroje - hlavně lidé. Ti nejlepší umírají. A to začíná teprve jaro...
Nerozumiem tomu. Väčšinu zničenej ruskej techniky robí delostrelectvo, sú tisíce záberov na youtube.
To v Bachmute nemajú skoro žiadne ?
Je tam problém obrancom dodať aspoň prenosné minomety ?
Re: Válka na Ukrajině
Napsal: 20/3/2023, 08:29
od Dzin
pjaro77 píše: ↑20/3/2023, 08:15
Je tam problém obrancom dodať aspoň prenosné minomety ?
Je, už se tohoto problému dotkl Cooper v jednom svém komentu.
Nový český prezident Petr Pavel v rozhovore pre poľský denník Rzeczpospolita uviedol, že Ukrajinci budú mať podľa jeho predpokladov na spustenie veľkej protiofenzívy iba jeden pokus a aj ten budú musieť uskutočniť v tomto roku.
„Okno príležitostí je otvorené v tomto roku. Po budúcej zime bude mimoriadne ťažké udržať súčasnú úroveň pomoci. Únava z vojny, to nie je len vyčerpanie ľudských zdrojov a techniky, ničenie infraštruktúry na Ukrajine, ale aj únava v krajinách, ktoré poskytujú pomoc,“ skonštatoval český líder.
„Mnohé krajiny, mnohí politici očakávajú tento rok určitý pokrok. Verím, že Ukrajina bude mať len jeden pokus na spustenie veľkej protiofenzívy. Ak sa teda rozhodne spustiť veľkú protiofenzívu a tá sa nepodarí, bude mimoriadne ťažké získať prostriedky na ďalšiu,“ dodal.
Pondělí. Podle Serhije Čerevatého, mluvčího východního křídla ukrajinské armády, už Rusové selhali ve své snaze obsadit Bachmut. Přiznal, že boje ve městě i na jeho krajích dál pokračují, ale zároveň konstatoval, že ztráty, které během nich utrpěla ruská armáda, znamenají, že nemají kapacitu na to, město obsadit. Podle vojáků působících přímo ve městě nejspíš Rusové sbírají síly na jeden poslední větší útok ze severu a jihu současně, nicméně i oni jsou poměrně sebevědomí v tom, že město nepadne. Prigožin už údajně připravuje mediální prostor na případný neúspěch wagnerovců, ze kterého chce vinit velení ruské armády. Proto v minulých dnech mluvil o nedostatku munice nebo cílené sabotáži zásobování ze strany regulérní armády. Příští dny tedy ukáží, zda se Ukrajinci nemýlí.
- Jihoafrická republika potvrdila své závazky vůči Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu, tedy prakticky sdělila že vyhoví příkazu k zadržení prezidenta Putina. V JAR se má letos v srpnu konat summit skupiny BRICS, což znamená, že Putin se na něj tentokrát nesjpíš nepodívá.
- Ruské ministerstvo zahraničí vydírá celý svět svým prohlášením, že na další prodloužení Obilné dohody dojde jedině tehdy, když Západ zruší některé sankce mířené na ruské zemědělství, a když Západ opět připojí ruské banky k systému SWIFT.
- Prezident Pavel se vyjádřil, že Ukrajina má pravděpodobně jedinou šanci na úspěšnou ofenzivu v letošním roce, protože v příštím roce bude těžké udržet podporu západních partnerů. Zřejmě tak naráží na blížící se prezidentské primárky v USA.
- Medveděv na svém Telegramu pohrozil Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, že na něj Rusko může poslat svou nadzvukovou raketu Zirkon. Svůj příspěvek zakončil slovy: „vzhlížejte k obloze, soudci!“.
- Kdosi se pokusil odpálit plynovod u Simferopolu na okupovaném Krymu. Potrubí se mu ale nepodařilo dostatečně poškodit a plyn v něm dál proudí.
- Běloruský politický vězeň a občanskoprávní aktivista Losik se ve vězení pokusil o sebevraždu. S podřezaným zápěstím a krkem skončil v péči lékařů.
- Vyšetřovací komise Ruské federace zahájila trestní stíhání soudců Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Bože, to je klauniáda…
- Ukrajinci podnikli další úspěšný protiútok na jihozápadě Bachmutu u obce Ivanivske. Rusové naopak mírně postoupili na severozápadě.
- Blog Oryx včera přidal do své databáze vizuálně potvrzené zničené techniky 67 ruských kousků, z toho 20 tanků.
- Skupina ukrajinských specialistů v Itálii dokončila výcvik v ovládání protivzdušných systémů SAMP-T.
- 4 ukrajinští vojáci zahynuli pří blíže nespecifikovaném incidentu na jednom v armádních cvičišť.
- Ukrajinci evakuovali všechny děti a jejich rodiny z města Časiv Jar západně od Bachmutu.
- České ministerstvo zahraničí potvrdilo smrt českého bojovníka na Ukrajině.
- Srbsko a Kosovo podepsaly smlouvy o normalizaci vzájemných vztahů.
- Čínský prezident dorazil na třídenní návštěvu Moskvy.
-----
P.S.: Chcete podpořit moje pravidelné reporty? Kupte si třeba některou moji písničku na www.tomcortes.cz/poslouchej
Už dlouho jsem chtěla napsat o Juriji Kovalčukovi jakožto nejnebezpečnějším muži Ruska. Je to popravdě dost obtížné, i když vycházíte z ruských zdrojů. Kovalčuk nemá žádnou oficiální funkci.
Jeho životopisy jsou politováníhodně krátké. Navzdory svému obrovskému vlivu se vyhýbá publicitě a titulům. Na rozdíl od Arkadije Rotenberga nebo Gennadije Timčenka nehraje s prezidentem hokej; na rozdíl od Andreje Fursenka nebo Vladimira Jakunina nikdy nezastával žádný veřejný úřad. Pouze jednou – v roce 2014 – se objevil v televizi, a to nedobrovolně. Tehdy Západ v reakci na anexi Krymu uvalil první sankce. Byly uvaleny i na Kovalčukovu banku Rossija: aby demonstroval, že jsou bezbolestné, objevil se Kovalčuk ve studiu Dmitrije Kiseleva.
Nejvíc se toho dozvíte o Kovalčukových finančních zájmech a machinacích: vedle prezidentových peněz, žen a volného času má pod palcem největší ruský mediální konglomerát, největší ruskou pojišťovnu, sociální síť VKontakte a spoustu dalších aktiv, mimo jiné na Krymu a v Jižní Osetii.
Problém je ale v něčem jiném.
Rusko je oligarchický stát a lidí jako Jurij Kovalčuk je zde víc. Například další Putinovi blízcí přátelé jako bratři Rotenbergové nebo Gennadij Timčenko. Rotenbergové se znají s Putinem už od dětství, jako malí chlapci se potkali v kroužku bojových umění. Kovalčuk býval jedním z mnoha – tedy jedním z osmi lidí (Vladimir Smirnov, Vladimir Jakunin, Nikolaj Šamalov, Sergej Fursenko, Andrej Fursenko, Putin a Kovalčuk), kteří si hluboko v 90. letech založili „společenství vlastníků dačí“ JEZERO na břehu jezera Komsomolskoje uprostřed Karelské šíje. Parta kamarádů.
Pak se jeden z nich stal prezidentem a oni tak či onak významnými.
Na rozdíl od Kovalčuka jsou však ti ostatní muži statu quo – chápou, že aby se jim dobře dařilo a jejich perspektiva byla pozitivní z dlouhodobého hlediska, musí být režim především stabilní a ideálně se nepouštět do velkých dobrodružství. Válka je minimálně nepotěšila, způsobila jim a jejich rodinám zbytečný diskomfort. Pravděpodobně nechápou, k čemu je to všechno dobré.
I když jim nezbylo než se s tím smířit.
Jurij Kovalčuk je naproti tomu podle svého okolí motivován spíše ideologií než penězi, ačkoliv jich má hodně. Je posedlý velkoruskou myšlenkou. Právě to na něm Putin oceňuje. To, že rozumí jeho potřebě vytvořit historický odkaz a je ochoten jej s ním entuziasticky rozebírat. Neobtěžuje jej pragmatickými ohledy a úvahami jako ostatní. Proto Kovalčukovi věří víc než ostatním.
A Kovalčuk ho dále utvrzuje v radikalismu. Je to tedy začarovaný kruh.
S Putinem je pravděpodobně ze všech lidí nejčastěji, především s ním pobýval v covidové karanténě, kdy u něj patrně došlo minimálně k vyostření názorů. Během covidu Kovalčuk trávil čas s Putinem hodinami rozhovorů o konfliktu se Západem, ruské historii a společných zájmech.
Putin pak sepsal v létě 2021 svou esej o rusko-ukrajinských vztazích. V sedmi tisících slovech vyjádřil svůj názor, že existence samostatné Ukrajiny je historicky neopodstatněná a sama ukrajinská národní myšlenka je protiruským komplotem, který Západ hodlá dále stupňovat.
Podle bývalého pracovníka rozvědky Kovalčuk Putinovi tvrdil, že Západ je slabý a že nastal čas, aby Rusko demonstrovalo svou vojenskou zdatnost a bránilo svou suverenitu intervencí na Ukrajině. Když se invaze nevyvíjela podle plánu, začal Kovalčuk v prezidentovi podporovat myšlenku, že je to vina zrádců a diletantů ve vlastních řadách a je důležité dát věci do pořádku před epochálním konfliktem s NATO. Jinak řečeno, ještěže se na to přišlo včas.
Když není s Putinem osobně, tak si alespoň telefonují nebo spolu hovoří přes video.
♠♠♠
Nic není známo o Jurijově dětství, kromě základních údajů. Narodil se roku 1951 v Petrohradě, je tedy o rok starší než Putin. Pochází z rodiny slavného sovětského historika Valentina Michajloviče Kovalčuka. Valentin vystudoval historii, měl však také svou vysněnou vojenskou kariéru. Přestože ho původně do armády nevzali kvůli chatrnému zdraví, nakonec absolvoval i námořní školu.
Hezká, souměrná tvář námořního důstojníka v uniformě. Valentin se narodil v Petrohradě, ale dlouhá léta žil a vyučoval v Sevastopolu na Černomořské vyšší námořní škole P. S. Nachimova. Během války zde sloužil v Černomořské flotile. Po návratu do Petrohradu vyučoval historii na univerzitě a pracoval jako badatel v Historickém ústavu Akademie věd SSSR. Věnoval se hlavně blokádě Leningradu a dějinám Černomořské flotily. Oženil se s kolegyní historičkou a narodili se jim synové Michail a Jurij. Ani jeden rodiče profesně nenásledoval, oba vystudovali fyziku.
Jurij absolvoval fyzikální fakultu roku 1974. Doktorát z fyziky a matematiky obhájil v roce 1985. V letech 1987-1991 už byl prvním zástupcem ředitele Ioffova fyzikálně-technického ústavu Akademie věd SSSR. Oním ředitelem byl v té době nositel Nobelovy ceny Žores Alferov.
Banku Rossija založil v roce 1990 leningradský Obkom, ale po zákazu komunistické strany byla její činnost pozastavena a peníze KSSS v ní zůstaly viset. Nejrychleji situaci pochopili právě fyzikové – bývalí kolegové z Ioffeho institutu Kovalčuk, Fursenko a Jakunin, přidělený důstojník KGB, který tam vedl zahraniční oddělení. Získat kontrolu nad bankou nebylo snadné a skupina potřebovala konexe ve vedení města. Jakunin si tehdy vzpomněl na bývalého kolegu z KGB Vladimira Putina (znali se), který se v té době stal místostarostou Petrohradu. Jakunin následně seznámil Putina s Kovalčukem i s Fursenkem: tak začala několikaletá, všestranně výhodná spolupráce.
Jakunin později tvrdil, že hlavním motivem zakladatelů společnosti Rossija nebyl zisk, ale úcta ke společnosti a touha „udělat něco pozitivního“ – jak napsal ve své knize Zrádná stopa.
„Společná ideová blízkost spočívala v přesvědčení, že všechno teď půjde (v Rusku) do píče,“ potvrzuje Jakuninova slova jeden ze spolubesedníků, který se zakladateli Rossije v té době komunikoval. Byli si skutečně blízcí – měli dokonce neformální kancelář na Velkém prospektu na Vasiljevském ostrově, tedy na místě, kde bylo později registrováno několik klíčových firem z Kovalčukova impéria. Jeden ze známých Putina a Kovalčuka hovoří o zakladatelích „Rossije“ jako o „skupině“, Jakunin ve svých pamětech používá slovo „kibuc“. Jakunin byl zodpovědný za jednání se státními orgány a Kovalčuk za získávání akcionářů, říká bývalý vrcholný představitel banky.
♠♠♠
Již ve druhé polovině 90. let se vztahy uvnitř „skupiny“ začaly zhoršovat a samotná Rossija již zjevně neodpovídala původnímu cíli zachování státního majetku a postupně se transformovala v Kovalčukovu banku. Jako první se od skupiny odtrhl Jakunin. S Kovalčukem se pohádal kvůli „přístupu k Putinovi“. Ten se již přestěhoval do Moskvy a rychle postupoval v kariéře.
V roce 2004 prodal svůj podíl v bance i její zakládající akcionář Viktor Mjačin: „Protože jsem z toho byl morálně unavený,“ vysvětlil později. Andrej Katkov, bývalý předseda představenstva banky, není mezi akcionáři uváděn od roku 2009. Na začátku Putinova druhého prezidentského období už Kovalčuk vlastnil v Rossiji největší podíl – 30,4 %. Fakticky ale banka Rossija již v té době fungovala jako soukromá peněženka Putina, který nikdy formálně akcionářem banky nebyl.
V roce 2003 Putinova milenka Světlana Krivonogichová porodila nemanželskou dceru Jelizavetu Vladimirovnu, dnes známou jako Luiza Rozova. Putin s dívkou udržoval občasné intimní kontakty už od druhé poloviny 90. let. Na počátku jejich vztahu si tato studentka z nuzných sociálních poměrů přivydělávala jako uklízečka v jednom z petrohradských supermarketů. Když se stal premiérem a později prezidentem, občas cestovala letecky z Petrohradu do Moskvy a zpět.
Kovalčuk a další Putinovi přátelé dostali za úkol se o dívku postarat a Kovalčuk na ni převedl asi tříprocentní podíl v bance Rossija, který vlastní dodnes. Časem se Krivonogichová stala standardní součástí spolku oligarchů. Ačkoliv její vztah s Putinem skončil podle všeho už dávno, vždy byla loajální a diskrétní. Dnes vlastní řadu nemovitostí, lyžařský resort (který Putin navštěvuje), centra volného času, restaurace, kluby – v jednom z nich se koná opulentní erotický kabaret.
Další žena spojená s bankou se jmenuje Jekatěrina Tichonovová a je to Putinova manželská dcera. Narodila se roku 1986 v Drážďanech během otcovy německé mise. Po návratu rodiny do Petrohradu studovala Jekatěrina se sestrou Marií na místní německé škole Peterschule.
V době násilných válek gangů, do kterých byla zapojena zločinecká skupina Tambov, která ovládla veškerý obchod s palivy a energiemi v Petrohradě, byla z bezpečnostních důvodů spolu se svou sestrou poslána do internátní školy v Německu, kde se jejich poručníkem stal Matthias Warnig, bývalý důstojník Stasi. Ve studiu pokračovala na německé škole při velvyslanectví Německa v Moskvě a když se její otec stal ruským prezidentem, přešly se sestrou do domácího vzdělávání.
Na univerzitě vystudovala orientalistiku (mluví mimo jiné korejsky) a matematiku a reprezentovala Rusko v akrobatickém rock’n’rollu. V roce 2013 se Tichonovová provdala za Kirilla Šamalova a šlo o téměř dynastický sňatek, neboť ženich byl synem Nikolaje Šamalova, zakládajícího člena JEZERA a dalšího spolumajitele banky Rossija. Šamalov byl s Putinem kamarád od devadesátých let a do roku 2018 vlastnil 9,6 % společnosti Rossija. Organizaci svatby měl na starost Jurij Kovalčuk.
„Šlechtické“ manželství se však v roce 2017 rozpadlo.
Jekatěrina se zamilovala do slavného baletního tanečníka Igora Zelenského, toho času šéfa mnichovského baletu, a ve stejném roce mu porodila dcerku. Pravděpodobně to však bylo jen vyvrcholení dlouhodobých problémů v manželství. Zřejmě kvůli tomu Šamalov senior brzy přišel o svůj významný podíl v bance Rossija. Po rozvodu utrpěl i majetek Šamalova mladšího: jeho podíl ve společnosti Sibur klesl z 20,9 % na 3,9 % a přišel také o podíl v cementárně.
Banka Rossija má samozřejmě obrovské množství privilegií. Prostřednictvím této banky se vybírají platby za komunální služby od Rusů v mnoha regionech, včetně nejhustěji osídlených – Moskvy, Petrohradu a jejich aglomerací. Kovalčukova společnost si účtuje od 0,3 % do 2,5 %, tedy mnohem více než ostatní banky, a na platbách obyvatelstva vydělá nejméně 2 miliardy rublů ročně.
Když se Putin stal prezidentem, Kovalčuk se k němu zpočátku choval i před ostatními až koketně. Při jednom z neformálních obědů na počátku roku 2000 si šéf Rossije najednou začal krájet maso z talíře hlavy státu, vzpomíná očitý svědek a dodává, že Kovalčuk Putinovi tykal a neváhal se s ním přede všemi handrkovat. Prezident si to nechal líbit. Postupem času se však Kovalčuk začal chovat opatrněji a jeho komunikace s Putinem zvážněla – a prohloubila se. „Rád sedí prezidentovi u ucha a radí mu,“ vysvětluje bývalý vysoce postavený úředník obeznámený s Kovalčukovým životem.
Putin například každý rok létá na delší dobu do Soči a Kovalčuk začal dělat totéž, aby si s prezidentem mohl povídat i na dovolené. Kovalčuk je v Soči a baví prezidenta, „aby se nenudil sám v bunkru“, ironizoval manažer státní společnosti obeznámený s prezidentovým programem.
Kovalčuk se angažoval i personálně – jeho syn Boris se v průběhu let z asistenta Dmitrije Medveděva vypracoval na šéfa Inter RAO, největší státní energetické společnosti. Další Kovalčukův člověk je někdejší generální ředitel Rosatomu Sergej Kirijenko. V roce 2016 se stal prvním zástupcem šéfa Putinova štábu, který dohlíží na celou ruskou vnitřní politiku, včetně voleb, internetu a regionů. Za iniciátora tohoto jmenování označilo pět zdrojů Kovalčuka.
Dva roky po Kirijenkově jmenování do funkce, která má na starost i výběr šéfů regionů, se stal gubernátorem Petrohradu Kovalčukovi blízký Alexandr Beglov (kterého tak okázale nenávidí Jevgenij Prigožin) a jeho zástupkyní bývalá pracovnice Rossije Ljubov Soveršajevová.
Kovalčukovi spolupracovníci jsou obecně aktivní v politice. Dokonce i jedna z největších PR společností zabývajících se volebními kampaněmi, Michajlov & Partners (MiP), je rovněž spojena s bankou Rossija a aktivně se podílí na prezidentských volbách.
♠♠♠
Kovalčuk je hlavním akcionářem National Media Group (dále NMG), největšího mediálního konglomerátu v zemi, pod nějž patří nejsledovanější televize i další média. NMG vznikla v roce 2008 sloučením majetku několika struktur, z nichž hlavní byla Kovalčukova banka. Funkci prezidenta holdingu Kovalčuk promptně svěřil svému synovci Kirillovi, který se dlouhodobě zajímal o technologie moci a média a vždy se těšil plné důvěře svého strýce.
Byla tam však ještě zajímavější osoba. Když byl holding založen, potřeboval z nějakého důvodu Veřejnou radu, v jejímž čele stála Alina Kabajevová, bývalá gymnastka a tehdejší poslankyně Státní dumy. Stojí za zmínku, že do funkce byla jmenována těsně předtím, než se v tisku objevily zprávy o jejím intimním poměru s Putinem. Později, když Kabajevová opustila Dumu, převzala klíčovou funkci předsedkyně představenstva NMG. Bývalá atletka si však nečiní žádné nároky na to, aby ve společnosti přijímala jakákoli rozhodnutí. Dva respondenti, kteří v různých obdobích zastávali vedoucí funkce v NMG, tvrdí, že Kabajevová má vždy velmi milé a přátelské vystupování, ale oni se s ní setkali pouze při přípravě oficiálních akcí a při jejím pravidelném rozhovoru pro noviny Sport Express. Kabajevová zkrátka dostala čistě formální „trafiku“ s pohádkovým platem.
Kovalčuk je zastánce řádu. Během perestrojky se vyjadřoval vulgárně o tom, co se v zemi děje, a poté, co se stal klíčovým Putinovým poradcem, nemohl se nestát spoluautorem všech změn. Jednou z nich je naprostá kontrola dříve nezávislých médií. A jako všechno, co Kovalčuk dělá, i řešení problémů státu provázely osobní výhody pro prezidenta v podobě zajištění jeho milenky.
NMG však nejsou všechna média spojená s Kovalčukem, jejichž redakční politiku může ovlivňovat. V roce 2013 dostali novináři listu Izvestija z NMG pokyn, aby při psaní zpráv dávali přednost agentuře TASS a odkazovali na její materiály spíše než na RIA Novosti nebo Interfax. A od šéfů se jim dostalo nepochopitelného vysvětlení – státní TASS je nyní spojen s Kovalčukovým holdingem.
Ani to však není úplný výčet mediálních aktiv, která byla v různých obdobích spojována s Kovalčukem. Když banka Rossija na počátku roku 2000 koupila společnost Sogaz, stala se prostřednictvím její manažerské společnosti Leader také spolumajitelem společnosti Gazprom-Media, do níž patří televizní kanál NTV a rozhlasová stanice Echo Moskvy. Kovalčuk stále zůstává spoluvlastníkem Gazprom-Media prostřednictvím penzijního fondu Gazfond.
Když tedy mluvčí Alexeje Navalného Kira Jarmyšovová v roce 2017 tvrdila, že téměř všechna hlavní média v zemi vlastní Kovalčuk, nebyla daleko od pravdy. A rozhodně je pravda, že všechna média, v nichž byl Kovalčuk angažován, se postupně stala loajální Kremlu.
V současné době jsou samozřejmě Kovalčukovy rozsáhlé mediální holdingy mimořádně aktivní v proválečné propagandě všeho druhu. Produkci Prvního kanálu mají ostatně možnost občas vidět i Češi. Je však třeba mít na paměti, že výlevy šílených diskutérů v talk show typu Máte slovo, nejsou jedinou ani většinovou produkcí ruských zpravodajských kanálů. Ruští diváci sledují vizuálně velmi podobné zpravodajství jako Češi – jen obsah je zrcadlově obrácený. Ruská propaganda má své válečné hrdiny, má své oběti i zločince. Všechno působí velmi profesionálně a přesvědčivě.
Kovalčuk také pomáhá Putinovi upevnit kontrolu nad internetem – což je důležitá součást vytrvalého úsilí Kremlu oslovit mladší lidi s ohledem na blížící se prezidentské volby 2024.
Koncem roku 2021 získal Kovalčuk kontrolu nad společností VK Co, která provozuje největší domácí sociální mediální síť VKontakte, často nazývanou ruský Facebook.
Účty napojené na stát zaplavují platformu financovanými příspěvky, které odsuzují NATO, Západ a Ukrajinu a oslavují ruské válečné hrdinství. Podle člověka z technologického průmyslu s vazbami na Kreml bylo součástí logiky nákupu VK sledovat protikremelské uživatele.
Vzhledem k tomu, že ruské bezpečnostní složky využívají platformu k identifikaci a sledování narušitelů zákonů, které zakazují diskreditaci nebo šíření dezinformací o ruské armádě, VK podle lidí obeznámených s praktikami platformy neformálně sdílí údaje o uživatelích s úřady.
VKontakte má 76,9 milionu aktivních uživatelů měsíčně – dominantní zastoupení v zemi se zhruba 145 miliony obyvatel. Od února do října 2022 bylo VKontakte zdrojem více než 45 % z 1 122 údajných porušení zákona o zákazu protiválečných prohlášení na sociálních sítích.
Generálním ředitelem VK je nyní Vladimir Kirijenko, syn Sergeje Kirijenka.
♠♠♠
K bavení Putina je Kovalčuk dobře uzpůsoben – kromě maniakálního zájmu o historii a carský manýrismus jeho přátelé často zmiňují, že je „hedonista“, tedy požitkář. Na nejkrásnějších místech Ruska buduje Kovalčuk luxusní nemovitosti, které pak pro své potěšení využívá Putin a jeho společnost. Je bujarý, rád zpívá a umí si užívat života. Zajímá se i o okultismus, mystiku nebo nesmrtelnost, což je prý i velký zájem Putina. Kovalčuk spojil Putina se svými známými genetiky a lékaři, kteří dříve pomáhali jeho otci Valentinovi – ten byl celý život slabý a churavý, jak víme, ani do armády jej kvůli tomu nevzali. A nakonec se dožil 97 let, podle Kovalčuka díky této pomoci.
Má poněkud zvrhlý smysl pro humor, který Putinovi imponuje. Slavná Putinova průpovídka, když v přímém přenosu přirovnal bílé stužky protirežimních demonstrantů k použitým kondomům, prý pocházela právě od Kovalčuka. Existuje řada historek, jejichž pravdivost nelze ověřit, ale jako by se v nich otevírala propast naprosté lidské zkaženosti: například, že Kovalčuk věnoval Putinovi k jeho prvním „válečným“ narozeninám obrovskou a do detailu propracovanou hru s milionem vojáčků o velikosti každý zhruba 3 centimetry. Krátce předtím Putin přistoupil k vyhlášení částečné mobilizace, ale Kovalčuk si prý tuto impozantní hračku objednal už o pár měsíců dříve.
Jiné jsou však naprosto potvrzené. Když chtěli na jeho narozeniny Kovalčukovi udělat radost jeho zaměstnanci z NMG, vymysleli skutečně originální dárek: kopii dekretu Kateřiny Veliké z roku 1796 o zavedení cenzury v Ruské říši. Takový dárek by udělal nepochybně radost i Putinovi, který je imperátorčiným velkým obdivovatelem a nedávno ji propašoval i do svého přání ženám k MDŽ.
To ona dokázala pro Rusko dobýt ty části Ukrajiny, o něž se Putin usiluje.
Kovalčuk se kromě toho nadále stará o potřeby Aliny Kabajevové a jejích dětí, které zplodila s Putinem. Kovalčukovy společnosti dokonce formálně zaměstnávají Kabajevové gardedámy – tedy pětici žen, které jsou carevně neustále k ruce a pečují o její potomky. Také Alinu doprovázejí na společenských akcích i neveřejných výletech. Kromě toho Alině vydatně pomáhá její matka a sestra a mnozí další oligarchové. Před porodem prvního dítěte, které přišlo na svět ve švýcarském Luganu v roce 2015, pobývala těhotná Alina s matkou ve švýcarské vile Gennadije Timčenka.
Putin si však přál mít svou družku a potomky blíže sobě: porod v roce 2019 už proběhl v Moskvě, byť se švýcarským zdravotnickým personálem. Alina si patrně přála „svůj“ tým z kliniky sv. Anny v Luganu, který asistoval u porodu staršího dítěte. Těžko říct, zda si Putin přál, aby se děti tentokrát narodily v Moskvě, nebo Alina – očekávající pravděpodobně dvojčata – ze zdravotních důvodů nemohla cestovat. Každopádně ze Švýcarska dorazila lékařka, neonatoložka a porodní asistentka.
V roce 2020 pak Putin na pozemcích vlastněných Kovalčukovými firmami zahájil výstavbu srubu ve švýcarském stylu pro Alinu a děti. Formálně stojí budova na pozemku, který vlastní společnost LLC Prime, jež je registrovaná na Kovalčuka. Je to běžná praxe – velká část Putinových rekreačních objektů se nachází na pozemcích společnosti Prime. Srub o rozloze 1200 metrů čtverečních byl postaven během dvou let a po dokončení byl rovněž zapsán na společnost Prime.
Putin se z nějakého důvodu rozhodl s Kabajevovou a dětmi nebydlet ve své obrovské rezidenci plné zlata ve stylu petrohradské Ermitáže, ale postavit jim vlastní dům asi o 800 metrů dál.
Přesně na půl cesty mezi Putinovou rezidencí a Kabajevové domem se nachází obrovský relaxační komplex se soláriem, kryokomorou, 25metrovým bazénem, hammamem, saunou, bahenní místností, masážními lázněmi, kosmetickými a stomatologickými klinikami.
Přímo u Kabajevové srubu je pak přístaviště pro lodě. Z něj se lze loďkou přes malý kanál dostat do obrovského palácového parku rozkládajícího se na pozemku o rozloze 28 hektarů. Na těchto pozemcích se kdysi nacházela stromová školka, kde se pěstovaly sazenice jehličnanů pro obnovu národního parku, ale pak si pozemky dlouhodobě pronajala Kovalčukova skořápková společnost.
Pozemky v okolí rezidence byly také uzpůsobeny trvalé přítomnosti dětí – uprostřed lesa vzniklo velké dětské hřiště ve žlutomodré barvě a podél lesa se táhne dráha na malé motokáry (v kartingu závodí Putinův desetiletý vnuk Roman Faassen). Děti se v rezidenci a okolí ostatně vyskytují v docela velkém počtu – kromě dětí Putina a Aliny, jejich příbuzných a přátel, jsou tu také děti gardedam, služebnictva, příslušníků FSB nebo vojáků z nedaleké vojenské základny v obci Jaščerovo, kde byl na přelomu let 2022 a 2023 nově instalován systém protivzdušné obrany.
V neposlední řadě je v prezidentově paláci velmi často přítomný Kovalčuk. S Putinem tráví více času než matka jeho dětí. Valdajská rezidence obklopená lesy je vhodná pro soukromé, dalo by se říci intimní akce. Občas se o takových událostech objeví kusé zprávy v tisku. Pro Putina a jeho společnost tu na soukromých koncertech vystupovala řada ruských i západních umělců.
Podle jednoho z bývalých úředníků si prezident na Valdaj pravidelně vodí i své hokejové partnery: pro tuto Putinovu zálibu zde bylo vybudováno kryté kluziště. Od té doby, co je Putin posedlý strachem z covidu, byla jedna z budov proměněna na karanténní centrum, kde se „desinfikují“ Putinovi osobní hosté, kteří ho přijíždějí navštívit při soukromých příležitostech.
V srpnu 2015 se Putin poblíž krymského města Balaklava v batyskafu ponořil na dno Černého moře, kde si prohlédl potopenou loď z doby, jak sám řekl, „vzniku ruské státnosti“, tedy z 10. až 11. století. Po vynoření prezident předstoupil před novináře a byl nucen nejen radostně popisovat amfory, které viděl na dně, ale také odpovědět na nepříjemnou otázku – o skandálním odstoupení svého dlouholetého přítele Vladimira Jakunina z čela Ruských železnic.
Jurij Kovalčuk měl v té době všechny důvody k radosti. A to nejen kvůli porážce svého rivala v zápasu o prezidentovu pozornost. Vedle prezidenta stál před kamerami hezký mladík v černé čepici, který byl představen jako „pilot“ prezidentského batyskafu Sergej Fokin.
O dva roky později zajistil Putinovi také ponor ve Finském zálivu, aby tam zkontroloval potopenou fregatu. A o pět let později, v roce 2019, bude obsluhovat batyskaf, v němž si prezident prohlédne potopenou ponorku z druhé světové války. Jinými slovy, při všech třech Putinových ponorech na mořské dno byl touto důležitou misí pověřen tentýž ponorkář.
Za druhé, otec ponorkáře, Georgij Fokin, stojí v čele jedné z dceřiných společností Gazpromu a je členem představenstva petrohradského fotbalového klubu Zenit. Novináři v Balaklavě však tehdy nepochopili to hlavní. Sergej Fokin je pokrevním příbuzným Jurije Kovalčuka.
Je to jeho prasynovec. Putin se s ním může cítit bezpečně.
♠♠♠
Speciální význam Kovalčuka pro Putina si moc dobře uvědomují ruské elity. Putinův vazal dostává od svých vazalů neustále tolik darů, že pro ně musel vybudovat samostatné muzeum darů, jehož budova je větší než paláce mnoha ministrů. Muzeum darů Kovalčukovi se nachází půl hodiny jízdy od Ladožského jezera, ve vesnici Kološkovo v Leningradské oblasti. Je detailní kopií slavného avantgardního pavilonu Pod. Kvůli jeho bizarnímu tvaru ho stavitelé, kteří Kovalčukovo muzeum postavili, nazývají „larva“ (o budově v Kuala Lumpuru se obvykle mluví jako o „kokonu“) .
Mezi exponáty je tříkolka, jízdní kolo Mercedes, automobil stejné značky a spousta prémiového nábytku. Je těžké určit, které z předmětů jsou muzejními exponáty a které majitel občas používá (či konzumuje). Například v jedné části muzea je vedle sebe umístěn pokerový stůl a „kuchyňský ostrůvek se šunkou jamon“. Nedaleko od nich se nachází televizor, klavír a pohovka.
Budova muzea i pozemek pod ní patří Kovalčukovi. „Červ“ už stihl zdejším obyvatelům způsobit potíže – dům byl postaven mezi místními jezery, čímž zablokoval přístup k jednomu z nich.
Poté, co místní aktivisté poslali stížnosti úřadům, Státní výbor pro kontrolu životního prostředí nejprve rozhodl, že při stavbě nedošlo k žádnému porušení předpisů, ale poté nařídil místní správě (ale samozřejmě ne Kovalčukovi), aby zajistila přístup ke břehu.
♠♠♠
Zpracováno na základě materiálů proekt.media, Meduza, týmu Alexeje Navalného a dalších.
Na článku o Juriji Kovalčukovi jsem pracovala týden a spoustu dalších vazeb a historek z natáčení musela vynechat, aby to mělo nějakou rozumnou délku. Moje oblíbená se týká oné komunity JEZERO, jak Putin, Kovalčuk a spol. nazvali svou chatovou osadu, kterou si postavili v polovině 90. letech na břehu jezera. Putinovi totiž hned toho roku ta jeho chata vyhořela (a Kovalčuk se mu nejspíš smál). O tři roky později, v roce 1999, to Putin obšírně popsal Nataliji Gevorkijanové.
Mohli by podle toho natočit Svéráz národního chataření:
„Náš dům byl zděný, ale uvnitř obložený dřevem. Toho dne jsem byl s manželkou a dětmi na chalupě. Právě jsme se nastěhovali. Marina Jentalcevová, moje tehdejší sekretářka, přijela s manželem a dcerou. My muži jsme šli do sauny, která byla uvnitř domu v prvním patře. Chvíli jsme se napařovali, pak jsme se vykoupali v jezeře a vrátili se do odpočívárny sauny. Najednou jsem uslyšel, jak něco praská. Uviděl jsem jemný kouř a pak z něj vyšlehl plamen.
Svým nejhlasitějším a nejvelitelštějším hlasem jsem zakřičel, aby všichni vypadli z domu. Sauna hořela. Káťa byla v kuchyni a něco jedla. Ukázalo se, že je nejdisciplinovanější. Položila lžíci na stůl a bez ptaní vypadla z domu. Pak stála před domem a dívala se. Vyběhl jsem nahoru. Starší Máša, to byl jiný příběh. Ta se potácela ve druhém patře. Vzal jsem Mášu za ruku a vyvedl ji na balkon.
Pak jsem z postele strhl prostěradla, svázal je k sobě, přivázal k zábradlí balkonu a řekl Máše: „Slez dolů!“. Měla strach: „Já nikam nejdu, já se bojím!“ Pohrozil jsem jí: „Tak já tě popadnu a vyhodím tě jako štěně! Co je s tebou? Copak nechápeš, že nám za chvíli shoří dům?“ – „Ne,“ odpověděla.
Vzal jsem ji za krk a vystrčil, dole ji chytili. Pak jsem si najednou vzpomněl, že v naší ložnici je kufr s penězi. Co bychom si bez těch peněz počali? Vrátil jsem se a začal hledat, už jsem nic neviděl a hmatal jenom rukama. Pomyslel jsem si, že mi zbývá pár vteřin a pak už nebudu moct. Přestal jsem hledat. Vyběhl jsem na balkon. Plameny už šlehaly vzhůru. Přelezl jsem zábradlí.
Mimochodem, celou tu dobu jsem byl úplně nahatý, jak jsem vylezl ze sauny. Teprve teď se mi podařilo omotat kolem sebe prostěradlo. Takže si dovedete představit tu scénu: dům hoří, z balkonu se spouští nahý člověk zabalený do prostěradla a vítr mu neustále rozfoukává to prostěradlo. Nedaleko se shromáždil dav lidí, kteří to sledovali a dobře se bavili.
Dům shořel jako svíčka. Přijeli hasiči, ale hned jim došla voda. Přitom hned vedle bylo jezero. „Cože?! Jak to myslíš, že vám došla voda?! Vždyť je tady celé jezero!“ Souhlasili, „ale žádná hadice.“ Celkem třikrát hasiči přijeli a zase odjeli. Naše dača mezitím vyhořela do základů.
Nejvíc touto událostí utrpěly holky. Přivezly si na daču všechny své poklady – všechny své hračky a svoje panenky Barbie, které celý život sbíraly. Máša mi později vyprávěla, že po té události nemohla několik měsíců spát. Přišly o všechno, co měly nejradši. (ehm, ehm, to uzrálo dobře)
Když hasiči později požár analyzovali, došli k závěru, že za všechno mohou stavitelé sauny – špatně zavedli kamna do báně. A pokud byli na vině oni, museli nám škodu nahradit. První způsob, jak nás mohli odškodnit, by bylo vyplatit nám peníze. Ale nebylo jasné, jakou má dača cenu. Dům vyhořel v roce 1996. Stavěli jsme ho pět let. Pamatoval jsem si, že v roce 1991 jsem kupoval cihly po třech rublech za kus. Později jsem si uvědomil, že jich nemám dost, a musel jsem dokoupit další, ale to už stály sedm rublů za kus. Od té doby ceny neustále rostly a my jsme neměli ponětí, jak je indexovat. Takže se mi víc líbila druhá možnost kompenzace – donutit je, aby vše obnovili tak, jak to bylo před požárem. A to také udělali. Postavili úplně stejný základ a pak si najali polskou firmu, aby to dodělala. Práci dokončili asi po roce a půl. Všechno bylo jako před požárem, a dokonce ještě lepší. Jen jsme požádali, aby saunu z domu úplně odstranili.“
Další část, co vypadla z článku o Kovalčukovi. Také odpověď na otázku, proč se oligarchové nevzepřou: to je docela těžké, když máte majetky hlavně díky tomu, kdo dal povel k útoku.
♠♠♠
„Podívejte se, na koho namířili ty svoje sankce. Schválně si vybrali dva Židy a Chochla,“ pravil dobře naladěný Putin v roce 2014. Touto značnou dávkou „empatie“ se vykázal na adresu svých nejlepších přátel, toho času poprvé sankcionovaných bratrů Rotenbergových a Gennadije Timčenka. Chochl je hanlivé označení Ukrajince podle specifických účesů nošených kozáky.
S Arkadijem Rotenbergem se potkali v Petrohradě jako malí chlapci. Arkadijovi bylo dvanáct, Putinovi o rok míň. Arkadij pocházel z velké židovské rodiny a jeho otec pracoval ve vedení závodu Rudá záře, díky čemuž početná rodina nemusela žít v komunálním bytě.
Jako malý kluk se věnoval akrobacii, ale po ošklivém pádu se začal bát. A byl to rodinný známý Rotenbergových, kdo zrovna otevíral kroužek samba (sebeobrany beze zbraně) pro děti.
Anatolij Solomonovič Rachlin, narozen v Petrohradě roku 1938, byl v dětství často napadán pro svůj židovský původ. Zocelený obléháním Leningradu, které přežil celé ve městě, rozhodl se ukázat šikanistům prostředníček. Trénoval nejprve sám, až v patnácti se jej ujal profesionální petrohradský zápasník S. V. Daškevič. Absolvoval fakultu tělesné výchovy Herzenova pedagogického institutu a sloužil v Černomořské flotile, kde trénoval sambo vojáky.
Po návratu do Petrohradu začal pracovat s dětmi ve sportovním klubu „Trud“. Dostal k dispozici malý sál v obytném domě na ulici Děkabristů. Jednoho dne mu dorazil na lekci malý Vladimir Putin. Drobný, hubený chlapec s pověstí potížisty procházel velkou životní proměnou.
Až dosud trávil většinu času se svými staršími přáteli z „dvorku“. Jejich skupinu vedl starší chlapec jménem Jura Sidorov, který potom skončil ve vězení a nikdy o něm už neslyšeli. Sidorov a jeho kumpáni mladší děti systematicky zneužívali, posílali je krást a dělali si z nich své nevolníky.
Za nesplnění rozkazu následovalo bití. „Byli to patnácti- až šestnáctiletí kluci, kteří přežili blokádu. Hierarchie byla tvrdá. Nedej bože, aby si malý kluk stěžoval rodičům. Putina mlátil hlavně Valentin Kosyrev, Sidorov ani tolik ne,“ uvedl další z chlapců Dmitrij Lobanov. Jednou si však Putin přesto postěžoval svému otci, který byl postrachem mladých chuligánů. „A starý Vladimir Spiridonovič skutečně vyběhl na dvůr a zmlátil je. Ale Vovkovi doma řekl, ať si to příště vyřídí sám.“
I tyto nevalné zkušenosti zřejmě přispěly k tomu, že se Putin začal od starších grázlů odklánět a radši trávil čas s podobně starými kluky, s nimiž si neustále hráli na zvědy. V té době byly v Sovětském svazu populární filmy a knihy o špionech. Putina nadchly více než ostatní:
„Měl fixní ideu, pořád nám říkal: aby ses stal opravdickým špionem, musíš přitvrdit. Nutil nás skákat v zimě nahé do závěje. Potom jsme všichni leželi s angínami a Putin dostával od otce vynadáno. A jednou mě a mého bratra vytáhl na ledovou kru. Bylo to na začátku jara. První ledy plavaly po Něvě. Svlékli jsme se do trenýrek a skočili na kru,“ vzpomínal Sergej Petrovič Bogdanov.
„Jednoho dne nám kamarád Leva Kameledinov přinesl knihu ‚Tom Sawyer'. S Vovkou jsme ji hned zhltli a rozhodli se, že půjdeme po stopách hlavního hrdiny. Postavili jsme dřevěné vory a vydali se na plavbu zatopenými sklepy. Našli jsme tam dělostřelecký granát z války… Putin se jej okamžitě chopil: ‚Já ale chci, aby se o mně psalo v novinách!' vyjekl a odtáhl nález na policii. ‚Řekněte mi, napíšou o mně v novinách?' zeptal se a hodil vší silou granát na stůl před oněmělé policisty. Nazvali nás chuligány a odvedli domů. Putinův otec samozřejmě synovi pořádně vyčinil. Jindy Vovčík svými výstřelky doháněl matku k slzám. Aniž bychom komukoliv cokoliv řekli, šli jsme přespat do lesa. A oni nás hledali celou noc. Paní Putinové zemřely dvě děti, měla jenom Vovu. Když jsme se vrátili, přitiskla si Vovu k hrudi a s pláčem opakovala: ‚Díky Bohu, že je naživu!'“
„Vovka pořád nosil vojenskou čepici s klapkami na uších a starou otcovu uniformu. A když poprvé viděl film Štít a meč, byl úplně nadšený. Já jsem mu složil poklonu: ‚Hej, ty máš ofinu jako ten filmový rozvědčík!' Vovčík pak rezolutně odmítal ostříhat si ofinu. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že v našem přístavku bydlí jistý bývalý důstojník rozvědky. A přemluvili jsme ho, aby nám ukázal špionážní místa. Zavedl nás do Michajlovské zahrady. Ukázal nám lavičku, na které si údajně špioni předávali své informace. Znamení byla žvýkačka. Dnes je mi jasné, že soused si celou historku vymyslel. Ale tehdy jsme tomu věřili. A co víc, Putin každý den běhal k té lavičce a dotýkal se jí…“
Putinovy představy cizelovaly špionážní knihy a filmy. Na jejich základě se přihlásil na kroužek němčiny, protože jeho oblíbená kniha byla o sovětském špionovi v nacistickém Německu. Vydal se sám do centrály KGB zjistit, jak se člověk stane takovým špionem. Řekli mu, aby se hlavně pilně učil. Dosud podprůměrný žák se začal cílevědomě zlepšovat ve škole. A v neposlední řadě si přečetl, že špion má být zběhlý v boji zblízka, a tak neváhal a přihlásil se do Rachlinova kroužku.
„Když Voloďa přišel do mé tělocvičny, viděl jsem v něm kluka, který chtěl být silnější. Chtěl se stát skutečným mužem. Neptal jsem se detailněji na důvody jeho příchodu. Nikdy jsem nikoho neodmítal, nebylo mým pravidlem organizovat výběr, vybírat silné, nadějné,“ řekl Rachlin.
„Musel jsem tenkrát napnout všechny síly. Ale Anatolij Solomonovič si kupodivu všímal ani ne těch, kteří předváděli nejlepší výkon, ale těch, kteří ze sebe vydali všechno. Řekl nám, že na lidech oceňuje především charakter, snahu nepodlehnout, bojovat až do konce,“ uvedl Putin.
Arkadij Rotenberg se stal jeho sparing partnerem a přítelem. Spolu trénovali nejen v tělocvičně, ale i mimo ni. Putin často navštěvoval domácnost Rotenbergových a spřátelil se i s Arkadijovým mladším bratrem Borisem. „Máme krásné vzpomínky, tolik jsme toho spolu zažili,“ řekl Arkadij.
To ostatně platilo i pro trenéra Rachlina. „Miloval jsem ho,“ řekl Putin s nevídanou citovostí, když Rachlin v roce 2013 zemřel. Za jeho rakví kráčela celá stará garda z petrohradské tělocvičny. Pak se Putin procházel ulicemi Petrohradu dlouho sám bez ochranky a patrně rozjímal.
Putin byl vždycky běžec na dlouhé tratě: řadu let houževnatě směřoval ke své kariéře v KGB a po maturitě nastoupil na právnickou fakultu opět s tímto cílem, aniž by tušil, zda někdy vůbec dojde úspěšného naplnění. Arkadij Rotenberg se naopak rozhodl studovat tělovýchovu.
Kamarádi se ale nepřestali stýkat, dále spolu pravidelně trénovali a jezdili na výlety: Putin měl jako jediný široko daleko mezi svými vrstevníky auto – rodiče jej vyhráli ve státní loterii a věnovali ho synovi jako dárek. Často spolu chodili do kavkazských restaurací ve městě a do čajoven (Putin nepil alkohol). Jejich vztah přerušila až Putinova německá štace v druhé polovině 80. let.
Rotenberg mezitím pracoval jako trenér juda. Když se Putin v roce 1991 vrátil do Petrohradu, obnovili společné tréninky několikrát týdně. Arkadij s bratrem Borisem, který žil ve Finsku, začali v té době podnikat v oblasti, kterou dobře znali – pořádání sportovních akcí.
Dařilo se jim slušně, ale nejevili zvláštní podnikatelské nadání, ačkoliv jim Putin už jako místostarosta vydatně pomáhal – propojil Arkadije s Gennadijem Timčenkem, který zajistil finanční prostředky na založení profesionálního judistického klubu Yavara-Neva. Ten později vyhrál devět mistrovství Evropy v judu, vychoval čtyři olympijské vítěze a získal nový areál za 180 milionů dolarů financovaný státem, včetně arény s tisíci místy a přilehlého jachtařského klubu.
Putin zařídil klubu podporu města a klub s městem pořádal různé sportovní akce. Samozřejmě se postarali i o svého stárnoucího trenéra Anatolije Rachlina.
Boris zároveň začal obchodovat s ropnými produkty, v čemž mu Arkadij pomáhal. Dodával pro Urengojgazprom finské zboží a zabýval se také barterovým obchodem: dodávkami plynu výměnou za jiné produkty. Boris angažoval Arkadije, aby tento plyn dále prodával.
Skutečný rozkvět bohatství rodiny Rotenbergových však začal až poté, co se stárnoucí alkoprezident Boris Jelcin odebral do důchodu a jako svého nástupce si vybral Vladimira Putina.
V roce 2000 Putin, který se právě stal ruským prezidentem, nařídil stvořit Rosspirtprom, státní podnik kontrolující 30 % ruského trhu s vodkou, a Rotenbergovi nad ním svěřil kontrolu. V roce 2001 založil Arkadij se svým bratrem banku Northern Sea Route Bank, která působí ve 40 ruských městech s více než 100 pobočkami, z nichž více než polovina je v oblasti Moskvy, také dohlíží na provoz více než 900 bankomatů. V roce 2003 Boris založil firmu Baza-Torg, která vlastnila 25 % společnosti Gaztaged. Zbytek držel Gazprom komplektacija, hlavní „obstaravatel“ Gazpromu.
Gaztaged se stal téměř okamžitě největším dodavatelem trubek pro Gazprom. Do roku 2003 dosáhl obrat společnosti Gaztaged 500 milionů dolarů, ale to byl teprve začátek.
V roce 2007 založil Arkadij společnost Strojgazmontaž, která už koncem března vyhrála první výběrové řízení společnosti Gazprom na výstavbu pozemní části plynovodu Nord Stream, větve Grjazovec – Vyborg. Pak koupil projekt Northern European Pipes, který nakonec dodával už 90 % trubek s velkým průměrem Gazpromu, se ziskem 30 %, dvojnásobkem průměru odvětví.
A tak by se dalo pokračovat dlouho a nezáživně, Arkadij s Borisem mají také pojišťovny, developerské společnosti, kromě jiného staví po celé zemi silnice a dálnice apod. Arkadij je kromě toho je prezidentem hokejového klubu Dynamo Moskva, členem výboru Mezinárodní federace juda a z nějakého důvodu i předsedou představenstva společnosti připravující školní učebnice.
Velice zbohatl i na zimních olympijských hrách v Soči, při nichž získal zakázky za 7 miliard dolarů.
Když v roce 2021 přišel opozičník Alexej Navalnyj se svým vyšetřováním, podle nějž si Putin v Gelendžiku na pobřeží Černého moře postavil největší palác v Rusku v ceně 100 miliard rublů (asi 29 miliard korun), Arkadij Rotenberg se promptně přihlásil k jeho vlastnictví.
Zřejmě už v roce 2014 dal Arkadij najevo, že mu sankce příliš nevoní. Nejenže obchoduje se Západem, ale i část jeho velice rozvětvené rodiny žije ve Finsku, Německu, Británii a USA.
Ve Velké Británii konkrétně žije Rotenbergova exmanželka Natalija, která je o 30 let mladší než on, i s jejich dvěma malými dětmi. Rozvodové vyrovnání jí umožnilo využívat rodinné sídlo v Surrey za 35 milionů dolarů a byt v Londýně za 8 milionů dolarů. Dcera Lilia z jiného vztahu vlastní kliniku v Berlíně a další syn Pavel je hokejista hrající za americký klub Brookings Blizzard (tzv. farma).
Další příbuzní zastávají prominentní posty v Rusku – Arkadijův syn Igor sedí v předsednictvu Gazpromu a dalších energetických společností, synovec Roman je viceprezidentem hokejové federace a hlavním trenérem hokejového klubu SKA Petrohrad (zde hraje Dmitrij Jaškin).
Putin uvedl, že Arkadije varoval před možnými sankcemi ještě před zahájením stavby krymského mostu. Starého přítele se prý zeptal, zda má aktiva a majetek v zahraničí, a když dostal kladnou odpověď, řekl, že o ně možná přijde. „Ale to, co získáme, je mnohem důležitější,“ dodal.
Už po zahájení celoplošné invaze Arkadij varoval před dopady sankcí i před přílišným spoléháním se na Čínu. V září 2022 řekl, že Rusko by se nemělo svým asijským partnerům „vrhat kolem krku“, protože je to rizikové: „Východní trh je pro nás zajímavý už po staletí, musíme ho prozkoumat, ale má to svá rizika. Číňané jsou notoricky známí jako obtížní vyjednavači, neudělají nic, z čeho by neměli prospěch. Nedivil bych se, kdyby později například přeprodali naše energetické zdroje za vyšší ceny. Indičtí partneři jsou sice upovídanější, ale neméně rafinovaní,“ řekl. On sám sice bere východní obrat „na vědomí“, ale věří, že se „může stát“, že v budoucnu budou chtít „mnohé evropské země opět začít budovat dialog s Moskvou založený na ekonomice“.
Přestože Putin Arkadijovi nepochybně vždy důvěřoval, patrně si začal myslet, že Rotenbergovi záleží jen na penězích a ještě více se stáhl do mentálního „dvojdomku“ s Jurijem Kovalčukem, který mu „doopravdy rozumí“ a podporuje jeho potřebu „historického odkazu“.
Skvělé, vnímám to naprosto stejně.
„Co se stalo Putinovi bylo horší – Putin se zmýlil ve veškeré politice. Toto byla doba, kdy začal rozmlouvat s Petrem Velikým, Kateřinou Velikou a Alexandrem III. Ovšem své konverzace vedl z pozice historického diletanta, který tyto postavy pojímá jako vybájené ztělesnění toho, co by chtěl, aby pro něj ideálně představovali. Pointou je, že Putin začal driftovat od úvah o tom, jaká je jeho role na geopolitické scéně z nějakého racionálně uchopitelného hlediska ke kvazi-mystice.
Toto se výrazně zhoršilo během jeho izolace při kovidové pandemii. V tento moment se Putin začal vídat jen se stále omezenějším okruhem lidí. Což se děje v režimu, který naprosto postrádá všechny disciplinující prvky, jako je opozice, svoboda slova a systém brzd a protivah. Dokonalý recept pro nárůst grandiozity a ztrátu kontaktu se zemí. Někteří z komentátorů toto období nazvali obdobím Valentinovičů, podle bratří Jurije a Michaila Kovalčukových. Zde byl Putin zcela otevřen jejich manipulacím. Putin je naprosto cynický co se týče fakt a lidí, ale je otevřený a důvěřivý vůči kvazimetafyzickým obrazům výjimečnosti úlohy Ruské civilizace a smyslu dějin.“
„Ruské vedení tvoří hluboce zkorumpovaní lidé, kteří jsou naprosto neschopní Putina nějak umírnit nebo zkorigovat. Pokud sestoupíme na žebříčku vedení o stupeň níže, tak zde najdeme lidi, kteří sdílejí depolitizaci a rezignaci většinové populace. Jejich rezignace má často podobu – válka se stala, my s tím nedokážeme nic udělat, takže z toho zkusíme aspoň něco vytěžit. Široká populace byla před válkou politicky apatická. Putin s nimi hrál hru autoritářského uchopení moci, která měla tuto podobu: můžete mít spoustu osobní volnosti – můžete cestovat, nakupovat a konzumovat a v omezené míře si třeba i na režim postěžovat. Co nesmíte, je vytvářet politicky organizovanou opozici. V takovém případě s vámi zametu a nikdo se vás nezastane.“
Vláďa Krupa
·
Vlad Vexler
Putinovy důvody. (odkaz na video v komentářích, kráceno, upraveno).
Jedna z podivných věcí je, že rok po začátku války pořád debatujeme o důvodech jejího vzniku. Také existuje pantheon lidí, co "předpověděli" válku ze zcela protichůdných pozic.
Velká část debaty se dostala do pasti kulturní války. Lidé se rozdělili do uzavřených bublin podle toho, které z vysvětlení je pro ně zábavnější nebo terapeutičtější a které se shoduje s jejich pozicí v kulturní válce v jejich zemi.
Ovšem to není důvod se vzdát. Je to naopak důvod pokusit se jasněji popsat svou pozici a všechny důvody jak co se týče války, tak informačního prostředí, ve kterém se debata odehrává.
Konstelace, která vysvětluje, proč Putin zahájil tuto válku, má kombinaci dvou hlavních aspektů
1. Zabezpečení režimu a jeho vlastní vlády.
2. Existenciální výzva pro Západ a jeho řád.
Uslyšíme o obou těchto částech když si projdeme Putinovy omyly ale nezapomeňme při tom na jedno - mluvíme o omylech při pokusu realizovat neuvěřitelně destruktivní projekt. Čili jsme rádi za to, že k těmto omylům došlo.
- Putinova civilizační mise.
Vraťme se do roku 2012, kdy ukončil svoje představení poloprezident Medveděv (který z části prezidentem byl, ale z části ho jen hrál) a Putin se vrací ke státnímu kormidlu s novým pocitem dějinného poslání.
Putin nyní měl pocit, že jeho vlastní kariéra a dějinné naplnění úlohy Ruské civilizace je jedno a totéž. To je věc, která se vládcům často stává. Začnou věřit ve výjimečnost své vlastní úlohy a že to, že se ujmou vlády je ta nejmorálnější věc jakou mohou pro svůj národ udělat.
To se může stát i v demokraciích. Takovým příkladem může být Tony Blair v Británii a jeho mesianismus v tažení do Iráku. Ovšem to byl Blair co se spletl v případě Iráku.
Co se stalo Putinovi bylo horší - Putin se zmýlil ve veškeré politice. Toto byla doba, kdy Putin začal rozmlouvat s Petrem Velikým, Kateřinou Velikou a Alexandrem III. Ovšem své konverzace vedl z pozice historického diletanta, který tyto postavy pojímá jako vybájené ztělesnění toho, co by chtěl, aby pro něj ideálně představovali.
Pointou je, že zde Putin začal driftovat od úvah o tom, jaká je jeho role na geopolitické scéně z nějakého racionálně uchopitelného hlediska ke kvazi-mystice.
Toto se výrazně zhoršilo během jeho izolace při kovidové pandemii. V tento moment se Putin začal vídat jen se stále omezenějším okruhem lidí. Což se děje v režimu, který naprosto postrádá všechny disciplinující prvky, jako je opozice, svoboda slova a systém brzd a protivah. Dokonalý recept pro nárůst grandiozity a ztrátu kontaktu se zemí.
Někteří z komentátorů toto období nazvali obdobím Valentinovičů, podle bratří Jurije a Michaila Kovalčukových. Zde byl Putin otevřen jejich manipulacím. Putin je naprosto cynický co se týče fakt a lidí, ale je otevřený a důvěřivý vůči kvazimetafyzickým obrazům výjimečnosti úlohy Ruské civilizace a "smyslu dějin."
Je otevřenou otázkou, nakolik izolace spojená s tímhle vlivem způsobila jeho posun od reality.
- Bezzubá ruská elita
Ruské vedení tvoří hluboce zkorumpovaní lidé, kteří jsou naprosto neschopní Putina nějak umírnit nebo zkorigovat. Pokud sestoupíme na žebříčku vedení o stupeň níže, tak zde najdeme lidi, kteří sdílejí depolitizaci a rezignaci většinové Ruské populace. Jejich rezignace má často podobu - válka se stala, my s tím nedokážeme nic udělat, takže z toho zkusíme aspoň něco vytěžit.
- Široká populace byla před válkou politicky apatická. Putin s nimi hrál hru autoritářského uchopení moci, která měla tuto podobu: můžete mít spoustu osobní volnosti - můžete cestovat, nakupovat a konzumovat a v omezené míře si třeba i na režim postěžovat. Co nesmíte je vytvářet politicky organizovanou opozici. V takovém případě s vámi zametu a nikdo se vás nezastane.
Populace tak outsourcovala veškeré politické rozhodování na Kreml. My si žijeme svoje soukromé životy, oni nahoře dělají politiku. A válka se stala naprosto mimořádnou kulminací této dohody v podobě apokalyptického pádu z útesu. Protože tím se ukázalo, že toto politické uspořádání je katastrofální.
- Putinův mylný odhad reakce Západu.
Před válkou byl Západ relativně sjednocen v názoru, že rozsáhlá invaze na Ukrajinu by byl ze strany Ruska špatný krok. Ovšem Putin si myslel, že jakmile začne a dá najevo dostatek odhodlání pokračovat, tak se vůle Západu roztříští.
V Kremlu existuje určité dogma, které je téměř zrcadlově obrácenou verzí teze Francise Fukujamy z roku 1992. Fukujama si myslel, že tendencí různých společností bude konvergence k nějakému propojení demokracie a kapitalismu.
Putin naopak věří, že tento model Západu nemá tendenci se šířit, ale je na cestě k neodvratitelnému kolapsu. Putin v zásadě věří, že demokracie není skutečná, a protože není skutečná, tak se nikdy dlouhodobě neudrží.
To znamená, že bychom mohli čekat na kolaps Západu - ale to by mohlo trvat až příliš dlouho. Takže lepší bude postavit před Západ takovou výzvu, která urychlí tento výsledek. Jak by měl tenhle výsledek ideálně vypadat? Tak, že se k moci dostanou politikové typu Viktora Orbána a to i v Německu, ve Francii, Británii a Spojených státech.
Putin si myslel, že dosažení takového výsledku lze uspíšit aplikací bleskové a nečekané míry násilí v Evropě. Události v Gruzii nebo Sýrii Evropany nijak moc nezajímají a nevyděsí, ale když provedeme dramatickou invazi na Ukrajinu, tak se Západ vyděsí a bude s námi vyjednávat za našich podmínek. A naše podmínky jsou, že chceme kompletní přestavbu mezinárodního pořádku a zrušení NATO.
Je zajímavé, že Putin v tomto okamžiku naprosto nepředvídal reakci morálně pobouřeného veřejného mínění. Nepředvídal, že když se Evropané podívají na Ukrajince, tak si řeknou, že se tohle rozhodně nemá dít. A toto morální rozhořčení dostalo pod tlak i ty Západní vlády, které by se třeba raději v situaci angažovaly méně.
Morální pobouření veřejnosti tady bylo kauzálně důležité pro další politiku - něco, o čem si Putin myslí, že je nemožné.
- Putinův pohled na suverenitu
Putin má vzájemně rozporný názor na suverenitu středo a východoevropských států. Částečně si myslí, že tato suverenita je vedlejším produktem hry velkých mocností. Ale na druhé straně si myslí, že suverenita těchto zemí je ve skutečnosti nulová bez ohledu na to, co velké mocnosti říkají a dělají. Že tyto menší státy a národy jsou něco jako říční loďky, co se dostaly na moře. Dokud bude panovat klid, tak mohou plout po hladině, ale jakmile se strhne první větší bouře, tak se Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Česko potopí.
Spojené státy mohou upřímně tvrdit, že Polsko má suverenitu, ale až na to přijde, tak si USA uvědomí, že nemají vážný zájem na suverenitě východoevropských národů. A tato logika dovedla Putina k závěru, že pokud za správných historických podmínek učiní svou výzvu, tak článek 5 NATO zkolabuje a NATO se rozpadne.
- Chybný odhad reakce Ukrajiny.
Proti očekávání Putina a velké části ostatního světa, Ukrajina jeho náporu odolala. A Ukrajina bojuje za svoji svobodu. Ukrajinská společnost projevila soudržnost především na lokální úrovni, kde se ukázala naprosto nečekaná míra funkčnosti a kompetencí. (Hlavně při srovnání s tím, jakou měla Ukrajina před válkou pověst).
Ukrajinská společnost se semknula kolem nějakého ideálu politické sounáležitosti, kdy různorodé skupiny obyvatel z východu i západu jasně řekly - nechceme tady Putinovský imperialismus.
Zde se projevily především dva aspekty Putinova myšlení. Stejně jako Putin nevěří tomu, že demokracie by mohla být skutečná, tak nevěří ani tomu, že nějaká revoluce by byla skutečná. To proto je Putinovi daleko příjemnější Stalin než Lenin, protože Lenin byl revolucionář a zahraniční agent. Putin nevěří, že by se odehrála jakákoliv revoluce bez zhoubných zahraničních vlivů. Kde je revoluce, tam je nějaký podvratný vliv zahraničních agentů.
A přesně toto čte v nedávných Ukrajinských událostech. Čím více teď Ukrajinci říkají - víme kdo jsme a nechceme už být s Ruskem spojení - tím větší je to pro Putina důkaz, že Ukrajina je jen takovou boxerskou rukavicí, kterou si nasadil Americký imperialismus ve snaze destabilizovat Ruský režim.
Druhou Putinovskou iluzí je víra, že Ukrajinci jsou ve skutečnosti jen Rusové s trošku jiným nářečím.
To je trochu jiná situace než při koloniálním přístupu - vy jste zaostalí a my vám dodáme vymoženosti civilizace. To není Putinova pozice.
Putinova pozice je - Ukrajinci jsou Rusové, kteří zapomněli na to, že jsou Rusové.
Co ale v situaci, kdy Ukrajinci říkají - ne. Nejsme Rusové a v současné situaci jsme proti všemu, co Rusko představuje. Putin to bere jen jako důkaz ztráty Ukrajinské samostatnosti, protože kdyby nebyli navedení Spojenými státy, tak by přece neodporovali a uznali by, že jsou Rusové. Čím víc Ukrajina vyjadřuje svou vlastní identitu, tím je Putin přesvědčenější o tom, že jsou to Rusové.
- Stabilita vlastního režimu.
Toto Putinovo přesvědčení, že jakákoliv domácí nespokojenost je produktem zhoubného zahraničního vlivu, je ústřední pro pochopení příčin války. Putin je přesvědčen, že nedokáže zabezpečit svůj vlastní režim, pokud nedosáhne svých zahraničně-politických cílů. Takže Putinova zahraniční politika je konsolidovat pozici doma a domácí politika je vést velkou válku se Západem.
- Putinovy chyby
Nemluvili jsme o tom, jak Putin přecenil schopnosti vlastní armády, o chybách rozvědky atd. Protože toto jsou napravitelné chyby. Já jsem se zde chtěl soustředit na chyby, které jsou nenapravitelné.
Toto jsou věci, které nebude Putin schopen napravit. Čím více důkazů se zde objeví, tím bude Putin přesvědčenější o tom, že žádnou chybu neudělal. Putinovo přesvědčení o jeho civilizačním poslání je nyní silnější než kdy dřív. Pokračuje ve své izolaci. Jeho spolupracovníci - mimo rasputinovských ideologů - jsou milion kilometrů daleko toho, aby ho v jakémkoliv rozhodnutí usměrnili nebo ovlivnili. Putin si pořád myslí, že Západ se nakonec vzdá východní Evropy - ať už to bude trvat rok nebo deset let. Pořád si myslí, že Ukrajinský národ neexistuje, a že Ukrajina, která mu vzdoruje, která ho poráží, je pouhou loutkou Spojených států.
