Aneb - když si to bojiště vybájíš tak, že protivník nic nemá z toho, co v reálu má, to se to vyhrává!
Nevím, jak je na tom The Fire Rises, ale Millenium Dawn má armády na počátku hry dělané podle Military Balance a dalších podobných přehledových prací, takže v tomto ohledu je to ještě docela realistický mod.
Druhý věc je pak skutečný stav armád, který minimálně v případě Ruska a Ukrajiny na jaře 2022 opravdu neodpovídal tomu, co si o něm mohli myslet lidé, kteří četli Military Balance. Teoreticky se to dá zohlednit skrze herní mechaniky jako nějaký malus/bonus, ale z designérského pohledu se to těžko odhaduje a velmi snadno přehlíží, pokud to někdo přehlížet chce. Do mechanik TFR prakticky nevidím, takže tady nechci dělat dalekosáhlé soudy, ale i se špatnou armádou se v HoI dá něco dělat.
Problém je spíše v tom, co se děje po začátku hry a jak funguje systém rozvoje jednotlivých států přes focusy: díky němu si můžeš třeba zlepšovat průmysl způsobem, který by byl v naší realitě naprosto nemyslitelný. To samé potom platí o armádách; mohou růst co do velikosti i dovedností naprosto nepředstavitelným způsobem a vyrobit si o pár tisíc náklaďáků více a rozjet s nimi manévrovou válku někde v severním Německu není žádný problém, i když na Rusech dneska vidíme, že to problém evidentně je. Na stranu druhou, stejnou možnost rozvoje má i tvůj protivník (ať už AI nebo třeba tým streamerů vedený europoslancem) a to, že jí nevyužili a projeli to, je jejich hloupost.
Edit:
Hry v HoI4 (včetně těch modovaných) mohou sklouznout a velmi často sklouzávají k realismu na úrovni Drnkových Žab na prameni (tzn. velmi, velmi nízko). To, co se stalo na 1v7 streamu s Guntherem a Grišou je toho dokonalým příkladem, ale ten "realismus" není defaultně vychýlený na jednu stranu. Jak jsem psal, jsou lidé, kteří jsou schopní ve vanille s malými státy někde v latinské Americe dobýt svět (vyhledejte si na YT
hoi4 world conquest s libovolným mikrostátem), a i v modech na moderní svět by mělo být teoreticky možné dobýt zpět transsibiřskou magistrálu za Českou republiku.
O reálných schopnostech států a jejich armád to neříká nic, ale funguje to jako velmi dobrý způsob jak si dát notnou dávku copia a zvednou sebevědomí (v tuto chvíli hlavně na ruské straně; jeden proti sedmi s pomocí Boží je skvělý symbol) a jak prezentovat některé politické narativy (viz agenda států NATO v prvních Grišových hrách).
A cinklé kostky k vítězství opravdu nebyly potřeba; evropský tým udělal dost chyb na to, aby byl výsledek souboje takový jaký nakonec byl.
