MEZIVÁLEČNÁ ČSR A JEJÍ PŘÍPRAVY VÁLEČNÉ
Vidím, že téma roku 1938 zvolna odeznívá. V mnoha směrech přineslo podstatné informace. Bouřlivost diskuse je zcela pochopitelná-mnichovská tragédie ovlivnila život a postavení Čechů a Slováků v celém následujícím období, až po dnešní dny.
I pro mne je toto poslední rozsáhlejší článek k dané věci (nebudu-li "vyprovokován" k dalším). Pokusím se v něm reagovat na cosi, co bylo vyřčeno, tak trochu, mimo téma (a nééé
nejde
o Tisa).
V 1.díle diskusí se objevil scénář, jak by to mohlo vypadat, kdyby na vrcholné úrovni president/vláda padlo rozhodnutí Mnichov nepříjmout. Končil nadvládou SSSR nad střední Evropou. To je sice rozporovatelné, ale hlavně zcela nepodstatné.
Jádro tématu roku 1938 spočívá v tom, zda v ČSR existovala vojenská a politická připravenost na válku a zda bylo případně možno dosáhnouti úspěchu při obraně státu. To je relevantní "co by, kdyby". Úvahy o tom zda by mohlo padnout politické rozhodnutí o válce,již tak oprávněné nejsou.
Kdysi bylo řečeno, že:"Válka je jen pokračování politiky jinými prostředky!" Zni to sice odporně, ale je to přesné (viz dnešní Iraq). Bylo tomu tak vždy. I před 2.sv.v.
Již dříve jsem napsal, že jsem Austroslavista a monarchista. Později a jinde se tomu zkusím věnovat podrobněji. Nyní se věci dotknu spíše okrajově. Ale půjde mi o to dokázat, že příprava ČSR na válku byla silně 2-oj kolejná a politická representace v reálu nepočítala s oním pokračováním jinými prostředky.
Na to ovšem musíme postoupit hlouběji do minulosti. Zlehka k letům 1917/1918 a podrobněji od roku 1925.
Ještě v roce 1917 probíhají ve Švícarsku rozhovory mezi GB a R-U o možnosti separátního míru. Londýn byl R-U ochoten přiznat, že není poraženou mocností (a uvědomme si prosím, že jednotky R-U opravdu na žádné z front, na nichž operovaly, porážku neutrpěly), hovořit o kompensaci územních ztrát (a to i územní kompensaci) a učinit z R-U základní kámen sanitárního kordonu kolem Ruska (pozdějšího SSSR), jakož i připustit, že tento kordón by byl jednou ze sfér vlivu a zájmů podunajské monarchie (tou 2. by zůstával Balkán). Ještě roku 1917 předkládá Karel I. ústavní reformu směřující k plné federalisaci Předlitavska a ta je nadšeně přijímána i českými
demokraticky zvolenými
poslanci. Ještě v roce 1917 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe.
Ano-v té či oné formě by se rok 1938 zřejmě opakoval. Ano-politický vývoj v Německu by se zřejmě ubíral po podobných cestách. Ale ne-neumím si představit jediného příslušníka staré dinastie, který by nařídil armádě bezpodmínečnou kapitulaci (a právě tím Mnichov v podstatě byl) bez jediného výstřelu.
Ještě v roce 1918 se projednávají 3 koncepce. Jednak zde byly úvahy o jakési "Severoslávii" zahrnující nás, Polsko a zřejmě i Ukrajinu s hranicí na řekách Pripjať a Dněpr. Jednou z variant bylo i centrum v Praze a dinastie "polských Bonapartovců" v císařském postavení. Uvažováno snad mělo být i Krimsko-Ruské království, jako jakási trafika pro Romanovce. Opět se (v případě "Severoslávie")mělo jednat o jakýsi stavební kámen sanitárního kordónu. Masaryk s Benešem (viděli snad vzdalující se korýtka???) byli velmi ostře proti. Úvahy však pohřbyly až spory GB a F. GB se obávala "jakéhokoliv Velkého Polska" neboť to by mohlo být sférou vlivu F. Ta sice "jakékoliv Velké Polsko" fedrovala, ale ne co monarchii. Obávala se totiž, že v tom případě by se zmiňovaný stát stal sférou vlivu GB. Pro neustále omýlaný význam 1.ČS zahraničního odboje je symptomatické, že ani Čechoslováků, ani Poláků se na jejich názor nikdo moc neptal. Tak-jak tak, opět si neumím představit žádného Bonaparta kapitulujícího bez výstřelu.
Tou 2.variantou byla monarchie Československá. Žádal ji hlavně Štefánik a vůbec nešlo o pitomoučký nápad. Navrhoval více dinastií, avšak 2 byly velmi zajímavé pro naše téma a příběh-britská a italská. V obou případech by pak totiž Mnichov možný nebyl, nebo alespoň ne s takovými výsledky. Ikdyby na trůn dosedl jiný rod neumím si představit krále, a ani ho historicky neznám, co by to jen tak zabalil a vystavil svůj lid reálné hrozbě naprosté faktické likvidace. Ano-ještě v roce 1918 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe. Ale zvítězila 3. varianta jejíž osudovost dosud tak intensivně pocťujeme.
Důsledkem jsou republiky (dnes již) v nichž politici a strany ani nejsou vnímány jako nástroj správy státu, ale stát je vnímán jako zdroj pro zabezpečení svých politiků a jako majetek politických stran nad nimiž, de facto, neexistuje žádná reálná a výkonná kontrola. Nejinak tomu bylo v období meziválečném. Proto se politická scéna v kritických momentech vždy vydala cestou nejmenšího odporu ignorujíce zcela svých závazků vůči státnosti. A není nikoho (či ničeho), kdo by jí v tom zabraňoval nebo ji, při takovém počínání,omezoval.
Důsledky se u meziválečné ČSR začínají projevovat rychleji než by se na 1.pohled zdálo. Roku 1925 je do Locarna svolána diplomatická konference za účasti GB, F, Itálie, Německa, Belgie, Polska a ČSR. Cílem konference mělo být dohodnutí hranic Německa, jejich smluvní podchycení a celkové upevnění tehdejšího mírového uspořádání Evropy. Nestalo se!
Mnohé naznačuje i to, že ČSR a Polsko, ač měly v zásadě shodné zájmy, společný postup nalézt nedokázaly. Základním zájmem ČSR, a tedy i Polska, bylo zachování stavu věcí. Šlo vlastně o to, aby Německo bylo nadále vnímáno jako poražená mocnost a aby bylo přinuceno přijmout cosi-co bychom mohli označit za "Locarnské" ultimatum.
Německo uznalo své hranice na západě (tkzv. Rýnský pakt) a zavázalo se na východě řešit sporné otázky mírovou cestou-i tuto část dohody později vypovědělo. Nikdo ho k ničemu nenutil. Důsledek konference byl tedy v ostrém rozporu se zájmy a potřebami ČSR. Německo tu bylo v podstatě přijat zpět do koncertu velmocí (byť ještě ne jako plnoprávný člen), a to pouze výměnou za uznání bezpečnosti
jen
na své západní hranici. Západní, řekněme-že maritivní, velmoce tak 1.projevily pokles svého zájmu o centrální Evropu.
Velmi zajímavé jsou reakce na Locarno. Znovuvyzbrojování zahajuje Švícarsko a Švédsko. Zvláště v případě Švícarska je to půvabné, protože jde často o politické iniciativy, které u vojáků, neméně často, naráží na nepochopení a nechuť.
Beneš po návratu do ČSR presentuje v parlamentu Locarno jako zásadní úspěch ČS zahraniční politiky. To by ještě nebylo na škodu. V diplomacii je občas krach veřejně ukazován co úspěch (vzpomeňme na "sňatkovou alianci" Rakouska a bonapartistické Francie). Jenže je pak třeba přijímat odpovídajících opatření (vpomeňme na uplně jinou připravenost Rakouska v bitvě u Lipska, než jakou před tím vidíme např. u Slavkova, nebo i Wagramu). Ač z jeho osobních poznámek víme, že si Beneš byl vědom katastrofy v Locarnu, v praxi (u presidenta, ani ve vládě) žádných opatření nežádá ani nepřipravuje.
Navzdory tomu k jistým aktivitám dochází. Armádní důstojníci reagovali na Locarno od roku 1926. Připravovali (ofensivní) plány proti Německu, změny rozmístění jednotek v případě ohrožení státu a změny ve struktuře našich divizí. Dělali by i více, ale měli 0-ovou politickou podporu. Ne-měli zápornou politickou podporu vzhledem ke škrtům ve vojenských rozpočtech. Je to o to tíživější, že v této době ČSR prožívala hospodářský vzestup.
O něco později se situace zhoršila ještě více. Velmoce, a to včetně Německa, si v Evropě zcela veřejně rozdělily na sféry vlivu a zájmů (spadali jsme do té německé, Balkán a Jugoslávie do italské) s tím, že každá velmoc bude ve svém sektoru udržovat pořádek. To vyvolalo poměrně mohutný odpor a protesty malých a středních států. Pod tímto tlakem velmoce prohlašují, že od svého záměru ustupují. Bez jakýchkoliv garancí, sankcí a kontrolních mechanismů.
Je sice pravda, že ČSR v odporu proti "porcování" Evropy hrála významnou roli, ale o to nepochopitelnější je, že pak takovému prázdnému příslibu naše zahraniční politika uvěřila. A ona OPRAVDU uvěřila! Minimálně to mělo být vnímáno jako 2.varování o spolehlivosti našich spojeneckých vazeb.
Tolik naše politika. V Evropě začínají zbrojit i Belgie a Holandsko (ponechme stranou jak úspěšně, ale dělají alespoň něco a přestávají věřit na mír). Jugoslávie žádá přeměnu MD na pakt se všeobecnou zárukou-marně. ČSR věří slibu, který v podstatě nikdo jiný nebere vážně.
Né tak vojáci. Píše se počátek 30-tých let a naši důstojníci 1.uvažují o zavedení rychlých divizí. O posílení motorisace. Prosí a škemrají-marně! O hloubce těchto úvah svědčí i to, že v roce 1938 byly tyto divize opravdu slepence s mnoha nedostatky(
nikdy
jsem netvrdil opak). Ale i tak vidíme operace obrněných jednotek s podporou těch asistenčních v západních Čechách a útočné akce celých mechanisovaných brigád (opět s asistenční podporou) u Chebu a Kraslic. Jde tedy o nasazení podle zásad bleskové války. Byť opět netvrdím, že by to bylo možno považovat za reálný křest ohněm
Až v letech (tuším) 1932/1933 dochází ke krachu odzbrojovacích rozhovorů. Beneš předstupuje před své důstojníky s pověstným prohlášením, že válku s Německem považuje za nevyhnutelnou. Pocťuji jakési temné zadosatiučinění nad tím, jak malé rozpaky nebo údiv to u našich velitelů vzbudilo. Temné proto, že dnes víme, jak málo odhodlání za těmito jeho slovy stálo a jak v niveč přišlo veškeré úsilí vojáků.
Avšak ještě děsivější je to, že vojáci stále pracují "do šuplíků". Stále se na politické scéně nic zásadního neděje. Až v roce 1936 přicházejí 1.větší peníze pro armádu. I tehdy jsou však veškeré další požadavky na zbrojení vetovány (viz výše zmiňovaná snaha o zafinancování 3-oj směnného provozu zbrojovek). I tak byla však naše armáda roku 1938 v Evropě zřejmě na válku připravena nejlépe. To ale nelze vnímat jako 100%-ní zásluhu politiků-spíše naopak.
Často je diskutována koncepce naší armády. Ta v mnohém předjímala 2.sv.v.a vycházela z požadavku vysoké pohyblivosti. Naše vojenské plány viděli zástupci vojenské mise F a doporučili jejich zamítnutí. Vojáci si však prosadili své. Pro ČSR mohlo být dalším z řady varování i to jak slabou angažovanost na případném středoevropském bojišti armáda F plánovala.
Nevíme, zda si to naše velení uvědomovalo, nebo šlo jen o z nouze ctnost... Na každý pád opevňování vnímá armáda tak, že má minimalisovat potřebu nasazení živé síly na linie, maximalisovat její ochranu a v neposlední řadě i snižovat náročnost bojové činnosti tak, aby linie dokázali držet i starší a tělesně méně disponovaní záložníci-nejlépe z místa působení opevnění. Zbytek armády byl "polem pracující" a počítalo se s ním pro manévrový pohyblivý boj.
Ostatní je již notoricky známo. Roku 1938, na podzim, chybí politická vůle k obraně. Nechybí vůle lidská ani vojenská. Nekompetentní, leč poměrně časté, politické zásahy, do vojenské sféry, bych pak vnímal jako opravdu největší vnitřní hrozbu případnému ČS vojenskému úsilí.
Nepovažuji, znovu opakuji, ani za možné diskutovat o tom, zda jsme se bránit měli-odpověď zní jasně "ano!". Považuji dokonce za nanejvýše správné diskutovat o tom, jaké by byly naše bojové vyhlídky. Ale obávám se, že je bezpředmětné diskutovat o tom, že by padlo politické rozhodnutí: "Jdeme do toho!" Žádná z relevantních sil k tomu ve skutečnosti vůli neměla. Ano-je možné, že to byla zbabělost (k tomu se přikláním já), hamižnost nebo hloupost. Ale zcela určitě to nebyla prozíravost a už vůbec ne státnické počínání.
Pro obranu státu však nešlo o zásadní záležitost.
ČSR byla sice na můj vkus státem trochu podivným (leč kam se hrabe proti dnešku, že 
), ale její důstojníci nebyli padlí na hlavu. Stejně tak musíme s odstupem přijímat loajalitu německých a maďarských vojáků naší armády.