PALBA.CZ

ad Jumbo: nevím kde dotyčný čerpal informace o uvedené modifikaci?? Zkutečnost je taková, že při prvním nasazení v listopadu 1944 utrpělo jedno jumbo asi devět zásahů z 88ky, přičemž ho vyřadil až zásah do boku!
Pokud by měl 17liberku (nebo 90mm kanon) podvozek HVVS a výkonější motor byl by to tank schopný se postavit i KingTigrovi...(tuto úpravu navhovali někteří důstojnící v roce 1945, neukutečnila se z důvodu konce války). Pokud chcete něco vědět o Shermanovi doporučuju Hunnicata Tank Sherman, nic lepšího není... v uvedené publikaci je rozebraný do posledního šroubku...

ad munice: Americká HVAP munice nebyla stejně vzácná jako u Rusů, kde se ovšem podkaliberní granáty používali standartně! V posledním období války nebyla u Němců!
Je pravda že am. konsturkce byla ale daleko výkonější než ruské granáty.
Jen pro zajímavost, s obdobnou municí dosahovala 85ka průbojnosti 180mm/1000m. Jednalo se granát BR-367 zavedený okolo roku 1947...

Dzin píše:jean2005: "Zbraň//průraz na 500m//průraz na 1000m (kolmý dopad, normální AP munice
76,2mm L-11//62mm//56mm
76,2mm F-34//69mm//60mm
75mm M1//cca60mm//cca50mm (Amíci střílí na 500 yardů)
75mm M3 a M6//cca 76mm//cca 63mm"

To máš originál nastřílené americké výsledky, nebo jen porovnáváš tabulkové údaje? Když poté píšeš o US 76mm a SSSR 85mm, porovnáváš tabulkové údaje, nebo máš k dispozici údaje třeba jen od Američanů?

"(T-34/85 byla) až v půlce roku 44, kdy už byla v podstatě zastaralá,"
potom to ale byl každý střední tank té doby.

"v té době už bylo (T-34/85) její pancéřování hodně slabé"
vtom případě by jsme tohle mohli říci i o Pantheru, protože jejich pancéřování bylo na zhruba podobné úrovni.

"nebo do něj neseženeš palivo, protože všechny ostatní tanky jezdí na benzín."
Které? Třeba KV, IS, SU...?

hydrostar: "Jenže M4 byl zastaralý už v době svého vzniku"
Sherman byl v době svého vzniku jedním z nejlepších tanků. Svůj prim ztrácel až postupem času hlavně co se týká pancíře a palebné síly.

Přestaly mě chodit upozornění na příspěvky tady, tak se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozval.
Ty kanóny jsou odsud: , je tam i popis, kde brali data a co a jak použili.

T-34/85, no dobře, beru zpět, zastaralá nebyla. Myslel jsem to tak, že to bylo něco jako "z nouze ctnost", prostě reakce na nové německé tanky, které ale stejně nijak nepředehnala, ale prostě jen stačila.

Pancéřování bylo podobné, to rozhodně, až na čelo vany.

Poznámka k palivu je mimo kontext, tam to patřilo k začátku války, tedy do doby zavedení T-34. V červnu 1941 bylo z cca 22-23000 ruských tanků zhruba 20000 na benzínový pohon, ne? (všechny T-26, T-28, T-35, plovoucí tanky, všechny BT, mimo posledních verzí BT-7 a BT-7M, ale podle Wiki měl diesel až BT-8???
Takže na naftu jezdilo zhruba (možná ani ne) 10% ruských tanků (jen T-34 a KV; IS a většina SU byly o dost déle, ne?). Naštěstí se těch "zastaralých" benzínových velice rychle ...zbavili... a zjednodušili si tím logistiku

Sorry, že jsem to nedal do minulého příspěvku, ale je to něco, co s ním nesouvisí.
Našel jsem na netu tohle:

It is also worth pointing out that 3 out of 9 Guards Mechanized Corps were equipped with Shermans by the end of the war. These were some high-prestige units, and were given Shermans late in the war. The 3rd Guards was entirely re-equipped with Shermans in June '44, 9th Guards became an all-Sherman unit in December '44, while the 1st Guards handed in their T-34/85s in January '45 for M4A2s.

Nevíte o tom někdo něco víc? Zdá se to být sakra zajímavé, 1/3 sovětských gardových jednotek vyzbrojená (a pak propagandou zažehlená) Shermany, jen nevím, jestli tím Mechanized Corps myslí sbory, nebo divize, jdu to hledat.

Edit: jsou to divize, nebo aspoň jednotky o velikosti divize, výzbroj jsem zatím nenašel.

Edit no. 2: tak podle Wiki to sedí:

jean2005: Čili porovnávají tabulkové hodnoty, což není zrovna ideální přístup.

Potom by jsme mohli za "z nouzne cnost" považovat i veškeré modernizace Shermana či nové německé obrněnce.

V té době se T-34 teprve zaváděla masově do výzbroje. Samozřejmě, v dané chvíli to bylo pro logistiku náročnější, ale protože se s tím počítalo, bylo vše řešeno. Rozhodně jsem nikde nečetl, že by byl problém s nedostatkem nafty pro T-34. Na začátku války byl problém s nedostatkem PHM u všech tanků, ale ne proto, že by nebyly, ale chyběly u bojujících jednotek z důvodů selhání logistiky.

Po čtvrthodině marných pokusů se mi konečně podařilo se přihlásit, příště rovnou mažu cookies...
Tabulkové hodnoty asi nejsou ideální, ale co teda navrhuješ? Sebrat z muzeí pár tanků a kanónů, nechat vyrobit munici (pokud pro ní ještě někde existují TP, neboli technické podmínky) a jen tak pro testování ty tanky rozstřílet? To by byla asi jediná objektivní metoda, co mě napadá. Jinak na těch stránkách, co jsem tam dával, mají docela pěkně rozepsané všechno o metodách zkoušení, rozdílech různých zkoušek, pancířů, prostě zdá se mi to docela věrohodné a nic lepšího jsem zatím nenašel. Jestli něco máš, dej to sem, rád se podívám.
"Znouzectnost" beru, je to tak... (Off-topic: Btw., kdo z vás poslouchá Znouzectnost?)
Co se nafty a benzínu týče, moc o tom nevím, někdo tu snad výše psal o nouzových zástavbách benzínových motorů do T-34, já jsem to jen trochu zdramatizoval a musel jsem uvést na pravou míru trochu zavádějící argument s tanky IS a SU děly, protože ty na začátku války rozhodně nebyly, mimo vyjímek jako pár kusů SU-37, nebo jak se to jmenovalo.

jean2005: Ne, stačí vzít testy, které prováděla jedna strana a ty jsou daleko lépe srovnatelné, pokud nejsou k dispozici přepočítat na základě znalostí podmínek proběhnutí různých střeleckých testů na shodné ekvivalenty. Tabulkové hodnoty jsou pro hrubé srovnání úpostačující, ale člověk si musí být vědom jejich nedostatků.

Něco mám, bohužel ne zrovna u T-34, ovšem je to také zajímavé. Nemám nyní u sebe, ale z hlavy, sovětské tabulky pro 122 mm D25T (IS-2) udávají, že na 100 metrů probije 165 mm pancíře. Americké testy s tímtéž kanonem (za použití téže munice) udávají průbojnost na 100 metrů cca 207 mm.

Já vím, že se metodiky zkoušek lišily a liší stále, ale dost těžko se hledá zdroj se srovnatelnými testy a jejich výsledky. Krom toho je celkem pochopitelné, alespoň pro mě. že zrovna US testy jsou "lehčí", nebo jak to mám líp říct. Co jsem slyšel, tak i jejich stupnice IQ je malinko posunutá, takže kdo má podle našich standardů IQ 130, má v USA 150 Aneb jednoduchá a efektivní metoda, jak zvýšit průměrnou inteligenci národa, ne? Aspoň na papíře to funguje... A podobné je to i u těch kanónů, US standartní pancíř má (měl) horší kvalitu a taky požadavky na "průraz" jsou jiné, vím o tom dobře. Btw., na těch stránkách, co jsem sem dal, je to pěkně ukázané na příkladu 20mm flaků německých a italských, kdy podle italské metodiky měla jejich zbraň 2x větší průraznost, protože používali zkušební pancíře s úplně jinou (horší) kvalitou, než germáni.
To je jako v jedné podobné diskusi jinde, tam mi někdo tvrdil, že 2pdr gun byl srovnatelný s 37mm Pak 36 a podstatně horší, než 50mm Pak 38. A podle toho, co jsem našel, byl někde mezi 50mm L42 a 50mm L60.
Hlavní problém 2Pdr byl přitom někde jinde, mimo jiné šlo o konstrukci střely, protože jaksi nikoho nenapadlo, že Němci používají povrchově kalený (prostě tepelně upravený, aby mě nějaký detailista nepopotahoval) pancíř, na kterém se střely z dvouliberky tříštily. Respektive vojáci to věděli, ale nějak to zapoměli sdělit příslušnému oddělení pro výzbroj, nebo to toto oddělení ignorovalo, což je klidně možné, při britském přístupu k pozemní armádě a tankům obzvláště.
A pak se těžko srovnává, to vím dobře.
Nemá tady někdo link na nějakou jinou stránku, kde je víc dat o kanónech, aby bylo srovnání?

Nevím, zda už to nebylo uvedeno...Guns vs. Armour, Gun Penetration Data

Ale nic to neřeší, opět je problém s různými normami...

Dzin píše:Nemám nyní u sebe, ale z hlavy, sovětské tabulky pro 122 mm D25T (IS-2) udávají, že na 100 metrů probije 165 mm pancíře. Americké testy s tímtéž kanonem (za použití téže munice) udávají průbojnost na 100 metrů cca 207 mm.

Dôvod je pomerne jasný - rozdielne metodiky hodnotenia prierazu. Ďalším zdrojom rozporu môžu byť vlastnosti ostreľovanej pancierove platne. Povrchovo kalený pancier bude dávať menšie výsledky ako valcovaný plát a ten zasa zrejme menšie hodnoty ako liaty pancier.
Rus na "kvalifikovaný prieraz" požadoval, aby za pancier preniklo 75% dopadovej hmotnosti projektilu alebo jeho fragmentov, alebo priebojného jadra. Američanom stačila (podľa "námorného kritéria") aby za pancier prenikla "významná časť" dopadovej hmotnosti projektilu, zrejme bez ďalšieho upresnenia, koľko presne.

Pre určité porovnanie by stálo za pokus spracovať dopadové energie a prierezové zaťaženia striel (alebo aspoň úsťové energie a prierezové zaťaženia).

Nevím, jestli by to něčemu pomohlo, i když ty údaje by zajímavé (pro někoho) mohly být. Záleží i na konstrukci, materiálu a případně tepelné nebo jiné úpravě střely. Navíc třeba menší ráže a podkaliberky se snáze sklouznou/odrazí na skloněném pancíři, extra velké ráže zase nepotřebují nijak extra dobrou AP munici, viz třeba SU a ISU-152.
Na druhou stranu zase jiný extrém, co si pamatuju z té samé knihy, odkud byl ten překlad o M4. Stateční US vojáci tam střílí drahou a údajně nedostatkovou HVAP municí na ... polopásový transportér. Jen už si nejsem jistý, ze které zbraně to bylo, ale asi 76mm kanón ze Shermana.

YAMATO: Ohledně prvního odkazu, jak jsem se díval, vycházejí tam z prací Roberta Livingstona a Lorrina Birda, kterí ale nejsou zrovna spolehliví zdroj. Pokud je mi známo, tak třeba tvrdí, že sověty udávané tabulkové hodnoty jsou toliko spočítané a ne nastřílené, protože oni mají jiné údaje (vesměs spočítané). Přitom třeba co se T-34/85 týká, většina jejich výpočtů vychází z dogmatu, že 75mm KwK40 L/48 (nebo L/43, teď si z hlavy nepamatuji přesně, ale myslím, že 48 je správně) dokázala jejich čelní pancíř věže probíjet na vzdálenost (pokud si dobře pamatuji) 1300 metrů a na základě toho počítají vše ostatní. Přičemž toto tvrzení je hodně pochybné.

YAMATO píše:Nevím, zda už to nebylo uvedeno...Guns vs. Armour, Gun Penetration Data

Ale nic to neřeší, opět je problém s různými normami...

Tak ten jeden odkaz jsem už sem dával a chtěl jsem něco jiného a ten druhý se mi zdá nesmyslný na první pohled. Jak může průraznost HEAT munice záviset na vzdálenosti? Vždyť to je z principu nesmysl, maximálně u těchhle ranných konstrukcí mohlo dojít k tomu, že se zpomalila rotace, ale tím by se naopak průraznost kumulativní nálože zvýšila.
A další drobná chybička se jim tam vloudila, 45mm kanón made in SSSR má prý na 2000m průraznost 38968 mm .

Však já netvrdil, že jde o dobré zdroje ...takové zdroje nejsou. A IMHO ani nebudou. Chybí dostatečná data na nějaké objektivní srovnávání.

(Doplnění informací k úvodnímu článku)
Americký tank z období 2. světové války

Americký střední tank M4 Sherman


Předmluva :
Jako základní pilíř pozemních jednotek Spojenců v druhé světové válce byl označen americký střední tank M4 Sherman. Neoslnil nijak technickými parametry, ale jeho předností byla dokonale organizovaná a efektivní velkosériová produkce, odhadovaná na počet 55 tisíc strojů všech verzí, která byla pravděpodobně nejvyšší se srovnáním s ostatními tanky použitými ve druhé světové válce, konkurovat mohl jen sovětský tank T-34. Sherman byl spolehlivý a měl nejvyšší možný servis a zajištění, ale tuto skutečnost narušovalo velké množství verzí a modifikací (různé motory, výzbroj aj.). Mimo Spojených států byly Shermany zařazeny například do armád Velké Británie, Kanady, Sovětského svazu a po válce do dalších armád. Jugoslávská armáda nakoupila Shermany v padesátých letech, postupně je modernizovala přezbrojením kanonu (ráže 90 mm), a když vznik konflikt v roce 1991při rozpadu Jugoslávie, byly tyto tanky vidět v televizních zprávách vedle tanků T-34/85. Americké tanky M4 používala i izraelská armáda v bojích na Blízkém východě, a také sloužily v tankových jednotkách arabských států.
Spojené státy se před druhou světovou válkou necítily nijak ohroženy, a armáda přistupovala k vývoji tanků liknavě. Když se pak válka v Evropě rozjela naplno, museli američtí konstruktéři sahat k provizorním řešení, bylo to vidět na středním tanku M3, který byl mezistupněm k Shermanu. Američané také překonali meziválečnou koncepci stavby specializovaných protipěchotních a bitevních tanků, a to tím, že zavedli kanon M3 s víceúčelovou municí.
Nový tank M4 Sherman převzal podvozkové části ze svého předchůdce M3, ale už měl plně otočnou věž a svou dobu předběhl gyroskopickým stabilizátorem kanónu, který mu umožňoval střílet přesně i za jízdy. Jakmile se výroba Shermanů rozjela, byly jimi tanky M3 rychle nahrazeny. Prvním bojovou akcí prošly Shermany v říjnu 1942 v bitvě u El Alamejnu. V severní Africe nakonec významně přispěly k porážce Rommelova Afrikakorpsu. Shermany byly nasazeny také proti japonským jednotkám na pacifických ostrovech. Kralovaly tam až do konce války, protože po všech stránkách převyšovaly všechny japonské obrněnce.
Po úvodních bojích na evropském kontinentu se ukázalo, že Shermany stačí na Panzery III a IV, ale že nemohou čelit nejnovějším německým tankům. Celková spojenecká převaha sice německou armádu pomalu likvidovala, ale na občasné střety s těžkými Tigery a Panthery dopláceli Spojenci těžkými ztrátami. Americký štáb však kupodivu nevyvinul žádné zvláštní úsilí, aby se urychlil vývoj amerického těžkého tanku. Je to o to podivnější, že v jiných oblastech dokázaly Spojené státy v relativně krátké době vyvinout a vyrábět vysoce efektivní zbraně s odpovídající nebo větší bojovou hodnotou, ať už šlo o vyloďovací obrněnou techniku, víceúčelovou munici, letadlové lodě nebo létající pevnosti a další prostředky. Ke obratu došlo až začátkem roku 1945, kdy Američané poprvé nasadili proti německým tankům mohutné a rychlé tanky M26 Pershing.
Začátek bojové kariéry Shermana nebyl nijak uspokojivý, v pomyslném žebříčku bojové kvality tehdejších tanků by se Sherman umístil někde uprostřed. Převyšoval britské, italské i japonské obrněnce a mohl se měřit s nejrozšířenějšími německými středními tanky PzKpfw III a částečně i s PzKpfw IV nebo se samohybnými děly Sturmgeschütz III a IV. Efektivitou kanónu a odolností pancíře se ale nevyrovnal novým německým a ruským těžkým i středním tankům. K největším nedostatkům Shermanu patřilo jeho slabší pancéřování, průměrný kanón, vysoká silueta a nebezpečí vznícení při zásahu benzínového palivového systému. Naštěstí se Shermany nesetkávaly s německými těžkými tanky příliš často, protože jejich výroba byla příliš nákladná a německý průmysl jich nedokázal vyprodukovat mnoho. Američtí i britští tankisté se obávali hlavně přímých střetů s německými těžkými tanky. Ty zpravidla končily pro Shermany katastrofálně. Tigery a Panthery je mohly likvidovat střelbou z velké vzdálenosti, ze které se naopak granáty amerických tanků jen neškodně odrážely od německých pancířů. Osádky německých těžkých tanků posměšně říkaly, že Spojenci musejí obětovat pět Shermanů, aby zničili jeden Tiger. Hořce ale dodávali, že Američané mají i ten šestý. Britové zas přezdívali americkým Shermanům "Ronson lighter". Jen málo Shermanů totiž bylo vybaveno naftovými motory a benzínem poháněné tanky se po zásahu často rychle vznítily, což zpravidla mělo za následek smrt celé osádky tanku.

Část první : Vznik a vývoj tanku M4 Sherman


Sherman M4(105)

Počátek války v Evropě v září 1939 byl pečlivě sledován americkými zpravodajskými službami a tím také americkým ministerstvem obrany. Z toho důvodu začala velká část vyšších důstojníků poukazovat na nedostatečnou výzbroj vlastní armády, hlavně pak na moderní bojové prostředky. V době bojů na evropském kontinentu měla americká armáda k dispozici 26 tisíc mužů v motorizovaných a obrněných jednotkách, které měly ve stavu 6400 obrněných vozidel, z toho počtu jen 460 tanků, což se dalo přirovnat k síle jediné německé tankové divize. A když v roce 1940 kapitulovala Francie, bylo zděšení velení americké armády ještě větší. Najednou bylo Kongresem uvolněno dostatečné množství prostředků na rozšíření armády a její další modernizaci. V USA bylo díky tomu v červenci 1940 započato formování dvou obrněných divizí, a to, 1. a 2. a dále vznikly průzkumné jednotky, což mělo za následek okamžité zahájení velké výroby nových tanků. Počátečním projektem se stal střední tank M2, který byl vyráběn již koncem roku 1939, a byl vyzbrojen kanonem M3 ráže 37 mm a dvěma kulomety. V roce 1940 armáda rozhodla o jeho modernizaci, s tím, že na vozidlo instalují silnější pancíř a namontují výkonnější pohonnou jednotku, avšak ráže nového kanonu M19 měla být stále jen 37 mm. Zakázka v hodnotě 20 milionů dolarů na výrobu jednoho tisíce tanků verze M2A1 připadla v srpnu 1940 společnosti Chrysler. Ale po velkém úspěchu německých tankových jednotek ve francouzské kampani změnilo ministerstvo obrany postoj a smlouva byla zrušena. Bylo rozhodnuto změnit konstrukci na vozidlo s kanonem ráže 75 mm, prozatím byla zahájena výroba přestavěného tanku M3 s kanonem T8 umístěného do korby s malým palebným úhlem (od -15˚ do +15˚). Při střelbě bylo nutno pohybovat celým tankem, což ho snižovalo jeho možnosti, a také velmi nepopulární byla výška stroje (3020 mm), čímž byl více zranitelnější. Střední tank M3 byl brán jako prozatímní řešení a s jeho výrobou byla zahájena práce na vývoji tanku M4 s plně otočnou věží, která měla být vyzbrojena kanonem ráže 75 mm. Stalo se však, že Spojené státy byly vtaženy do války, vývoj tanku M4 se opozdil, a tak byly americké tankové jednotky vyzbrojeny středními tanky M3. Toto vozidlo však zaujalo i britskou armádu, která nutně potřebovala doplnit techniku, o kterou přišla v bojích na evropském kontinentu. Byla zahájena výroba, upravená verze dostala označení General Grant (s britskou verzí věže), dále britská armáda odebrala i původní americkou verzi (ozn. General Lee). Britové odebrali 2887 strojů z celkově vyrobených 6258 vozidel M3, z tohoto počtu si vzali i 1386 tanků Sověti. U sovětských tankistů nebyl tento tank příliš oblíben, byl hanlivě přezdíván "hrob sedmi bratrů" (některý zdroj uvádí "hrob šesti bratrů", ale to není možné, poněvadž do SSSR byly dodávány jen původní americké verze, kde byl jako sedmý člen osádky radista). Podobný názor na tento tank měly i americké osádky, avšak u britských tankových jednotek bylo toto vozidlo považováno jako velmi dobré. Britové byli spokojeni s kanonem M3, který bez problémů ničil německé tanky PzKpfw IV (verze Ausf. E a F1), se kterými se střetli u Gazaly v květnu 1942.


Maketa tanku T6

Vývoj nového středního tanku M4 započat takřka současně s prací na tanku M3 , což dávalo na vědomí skutečnost zpoždění programu vývoje tanku M4, a konstruktéři se do projektování pustili až v únoru 1941. Nový stroj dostal označení T6, byla upravena vana korby, jako pohon byl určen hvězdicový motor Continental R975CE a bylo rozhodnuto využít co nejvíce dílů tanku M3, například hlavní převodovka, a podvozek. Tanku se věnovaly dvě konstrukční skupiny, ta první pocházela z Aberdeen Proving Grounds a vytvářela vozidlo s odlévanou korbou, druhá pracovala s korbou ze svařovaných pancéřových desek a nacházela se v Rock Island Arsenalu. Oba stroje byly montovány s využitím shodných dílů, do prototypu T6 byl instalován kanon M2 ráže 75 mm (bylo plánováno pět různých variant výzbroje) a dva kulomety ráže 7,62 mm, v sériové verzi měl být montován kanon M3. Pro uvedený kanon bylo připraveno i lože (kombinované lože T48) a na prováděné střelby bylo nutno upevnit na hlaveň protizávaží. Velitelská věžička s protiletadlovým kulometem byla nainstalována na strop věže. Stanoviště řidiče se nacházelo na levé straně korby, vpravo byl radista, který zastával funkci druhého řidiče. Čelo korby bylo složeno ze tří částí, a s korbou ji spojovaly šrouby. Průlezy do tanku se nacházely po obou stranách korby. Věž vozidla byla třímístná, měli zde stanoviště, velitel tanku, střelec a nabíječ, posádka obsluhovala dvě radiostanice typu SCR508 a SCR506. Podvozek tanku byl poskládán z tří postranních vozíků, napínacího kola a vpředu umístěného kola hnacího. Postranní vozík byl složen z nosníku, na něj připevněnému páru vahadel nosných kol s pružinou jako tlumič, to vše bylo připevněno k postranní desce korby, a na horní straně nosníku se nacházelo malé kolo podpírající pás. Nosná kola byla vyrobena z lité oceli s gumovou bandáží.


Prototyp T6

Představitelům americké armády byl prototyp T6 s litou korbou oficiálně ukázán dne 2. 10. 1941 , a ti si vymohli odstranění věžičky velitele tanku a jednali také o bočních průlezech v korbě. Po úpravě se velení armády domluvilo o zařazení tohoto tanku do sériové výroby, a to dnem 19. 11. 1941. Bylo plánováno začít velkovýrobu počátkem roku 1942 v jedenácti společnostech, s tím, že se budou vyrábět dvě varianty. Jedna označená M4 s svařenou korbou z válcovaných desek, druhá verze M4A1s litou korbou, a to, s měsíční produkcí jednoho tisíce vozidel. Konstruktéři se již při začátečních pracích na tanku M4 zabývali plánováním výzbroje, byla navržena houfnice ráže 105 mm a kanon ráže 76,2 mm, protože střely z kanonu M7 ráže 76,2 mm byly balisticky lepší než střely z kanonu M3 ráže 75 mm. Zádrhelem bylo technické řešení kanonu, neboť jeho lože, které bylo těžší a větší, nebylo možné instalovat do stávající věže tanku M4. Vývoj nového kanonu s označením T1, který byl započat u firmy Watervliet Arsenal se nesetkal u armádního velení s pochopením. Že je nutné stroj M4 přezbrojit novým kanonem ráže 76 mm, bylo považováno za zbytečné, a tento názor se odvolával na americkou doktrínu použití obrněných sil, ale jak se zanedlouho ukázalo byl to tragický omyl.
Počátkem třicátých let převládal v americké armádě pocit, že by pancéřové jednotky měly převzít úlohu dříve používaného jezdectva. Generál Adna Chaffee, první velitel obrněných vojsk, založil dne 10. 6. 1940 ve Fort Knoxu Středisko obrněných sil, a mezi důstojníky , kteří se zabývali bojovou taktikou pancéřových sil, byl znám generál George Smith Patton, zkušený velitel tankových jednotek.
Taktika nepředpokládala nasazení tanků v boji proti tankům nepřítele, tuto úlohu měly plnit stíhače tanků a protitankové dělostřelectvo, tanková (obrněná) divize se měla nasadit po prolomení fronty pěchotou, a v hlouby týlu nepřítele ničit zásobovací cesty. Měla plnit jen ofenzivní úlohu a s tanky protivníka bojovat jen z krátké vzdálenosti a nutném případě. Tento názor prosazoval i velitel amerických pozemních sil generál Lesley McNair, velký propagátor protitankových zbraní, který měl zásluhu na vzniku stíhače tanků M10, s instalovaným dělem M7 ráže 76,2 mm a také stíhače tanků M3 vyzbrojeného kanonem ráže 75 mm. I přes nesouhlas některých vyšších důstojníků, vývoj nového kanonu T1 tanku M4 na přímý boj s tanky pokračoval, a nakonec jako správný potvrzen.
Tank s novým kanonem usazeném v lafetě M34 byl testován v srpnu 1942, testy donutili konstruktéry zkrátit kanon a přidat protizávaží, po úpravách vozidlo schváleno jako M4A1 (76M1) a zařazeno do služby. Ministerstvo dalo vyrobit 1000 tanků s kanonem 76 mm, ale nařídilo pokračovat ve vývoji věže. Tato změna byla vynucena hlášením z bojů v severní Africe, kde vozidla s kanony ráže 75 mm měla problémy s pancéřovou technikou nepřítele.


Sériová výroba ve společnosti Chrysler

Vývoj nové věže byl po dlouhých potížích v polovině roku 1943 ukončen, , ale na dělo M1 se to nevstahovalo. Pokračoval vývoj, verze M1A1s menším stoupáním drážek ve vedení hlavně a M1A2 použití úsťové brzdy, které byly použity do věží pro vozidla T20 / T23. Stroje M4 s kanonem 76 mm se pak dokázaly postavit německým obrněncům v bojích v Normandii (PzKpfw IV, Panthery).
Na podzim (11 měsíc) 1942 ve společnosti Detroit Tank Arsenal zkonstruovali technici lafetu T70 do které instalovali houfnici M2A1ráže 105 mm se spřaženým kulometem ráže 7,62 mm a se štítem o tloušťce 76 mm. Na rozkaz ministerstva byly předělány dva tanky M4A4, které byly pak testovány. Testy odhalily problémy s vyvážením věže a pokud bylo vozidlo nakloněno víc jak 3O˚ nefungoval elektrický pohon věže, a obsluha měla také velké problémy s nabíjecím mechanismem, hlavně s nabíjením střeliva a uzavřením závěru. Navržené konstrukční změny postihly houfnici, byla použita věž shodná s tanky vyzbrojené kanonem M3, změny byly hotovy v polovině roku 1943. Ohledně úspory místa byl odmontován gyroskopický stabilizátor a elektrický pohon věže, a změna se dotkla tvaru pancéřování kanonu, což mělo za následek zvětšení úhlu zvedání hlavně (od +35˚ do -10˚) a vyvážení věže. Tank po schválení obdržel název M4(105) a začala jeho velkovýroba.


Střední tank M4A1

To, že se tank M4 Sherman vcelku nepodařil, bylo zjištěno z mnoha hlášení z bojišť v období od listopadu 1942 do února 1943, zvláště pak po debaklu v průsmyku Kasserine. Přičítalo se to většinou benzínovému pohonu, ale po zjištění, že i německé stroje jsou poháněny benzínem, bylo nutno pátrat jinde. Názor generála Pattona, že hlavní příčina, lidský faktor, to znamená špatné velení a slabá vycvičenost posádek ztroskotal na velkých ztrátách v boji zkušených Britů. Problému bylo věnováno dost času, přes celé léto 1943 a nakonec jako hlavní důvod zničení tanku po zásahu byl určen výbuch munice uvnitř vozidla. Změny se týkaly dodatečné instalace pancéřových desek, na izolaci muniční prostoru a obalení schránek na střelivo vodou (označení mokré, asi 160 l). Další pancéřové desky byly připevněny na boky korby a na pravou stranu věže, toto vylepšení stáhlo ztráty z nepřijatelných 50-60% na vyhovujících 10-15%. Na bojišti docházelo také k různým úpravám z popudu osádek, například na zvýšení ochrany tanku byly připevňovány pytle s pískem nebo články pásů na vozidlo, avšak při zásahu "tyto pomůcky" zasahovaly vojáky o okolí tanku a velení 21. armádní skupiny veškeré neprofesionální úpravy zakázalo.
U dalších výrobních typů tanků, kde byl montován podvozek VVSS (Vertical Volute Spring Suspension), který se od staršího typu odlišoval posunutím nosné kladky dozadu, nebyl problém s podvozkem, jako u strojů M4 a M4A1 vybavené podvozkem M3. Později byl navržen podvozek typu HVSS (Horizontal Volute Spring Suspension) v dubnu 1943, který byl schopen stálého napětí pásu (vozík s nosnými koly, upevněn na vahadlo, spojené pružinou souběžně s pásem). Byly vyzkoušeny také nové širší pásy, typ T80 s vodícím zubem uprostřed a horní vahadla byla opatřena olejovým tlumičem chvění, tím se snížil tlak na podloží, což se kladně projevilo na jízdních vlastnostech stroje.
Nejvýraznější úpravy tanku Sherman má na svědomí britská armáda.


Britský střední tank Sherman Firefly

<> Pokračování <>

Americký střední tank M4 Sherman - pokračování

Část druhá : Britské Shermany, další verze tanku M4 a technická data.


Sherman III.

Mimo armády Spojených států, největším odběratelem tanků M4 se stala Velká Británie, tyto stroje používala britská armáda na vyzbrojení svých obrněných jednotek k boji v severní Africe a na evropském kontinentu, ve Francii a Itálii. Název M4 Sherman dali tanku podle zvyku Britové, podle generála Williama Tecumseha Shermana, z americké občanské války, který proslul výrokem "Válka je peklo", a na rozdíl od tanku M3 toto označení převzali i Američané. Do Velké Británie bylo pravděpodobně dodáno 17 181tanků, v těchto počtech (v záv. amer. ozn.): Sherman I, Sherman Hybrid I (M4, M4 Composite Hull) - 2096, Sherman IB (M4(105) - 593, Sherman II (M4A1) - 942, Sherman IIA (M4A1(76)W) - 1330, Sherman III (M4A2) - 5041, Sherman IIIAY (M4A2(76)W HVSS) - 5, Sherman IV (M4A3) - 7, Sherman V (M4A4) - 7167 (v tomto počtu jsou samozřejmě zahrnuty i tanky používané armádami Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a jiných spojeneckých jednotek, např polských).
Britská válečná taktika na rozdíl od americké prosazovala použití obrněných jednotek na ničení tanků protivníka v přímém boji, a Shermany s kanonem ráže 75 mm měly problém ničit německé obrněnce na vzdálenost, na kterou německé tanky ničily je (1500 m). Proto se Britové rozhodli vyměnit stávající kanon M3, neboť Shermany vyzbrojené tímto kanonem, se musely přiblížit k německým tankům na vzdálenost 200-300 m, aby je mohly účinně zničit (PzKpfw IV Ausf. H, Panthery, Tigery ani na tuto vzdálenost).
Britové začaly Shermany vyzbrojovat výtečným protipancéřovým kanonem 17-pdr OQF, který byl schopen na vzdálenost 1500 m zničit německý tank PzKpfw IV (o tom se plně přesvědčil i Wittmann). Tento kanon britská armáda uvedla do služby koncem roku 1942 a do Shermanů je začala instalovat v polovině roku 1943.
Modernizace se týkala úpravy děla, otočením závěru o 90˚, byl dán nový zvedací systém a brzdovratný mechanismus. Věž byla v zadní části vyvážena výklenkem pro radiostanici (model No. 19) a na zrušené stanoviště radisty byly instalovány boxy na munici. Tato úprava, kterou navrhl major Charles Sweeney, pozvedla Shermana v jeho hodnocení ještě víš použitím nové munice. Testy prokázaly, že podkaliberní střely (APDS), byly schopny prorazit pancíř o tloušťce až 195 mm na vzdálenost kolem 1000 m. Britové se rychle pustili do zamýšlené přestavby, jednotkám 21. armádní skupiny ve Francii bylo do konce roku 1944 doplněno 728 tanků Firefly (označení upravených britských Shermanů) a do skončení války v Evropě odebraly spojenecké jednotky dalších 2139 tanků z 3260 objednaných kusů. Zakázka pro Velkou Británii byla převážně vykryta verzemi M4A4 (Sherman V) a M4A2 (Sherman III), v menším počtu byly dodány tanky M4A1(76)W a M4(105).
Dne "D" se zúčastnilo málo tanků Firefly, z důvodu nízkých počtů, proto každá četa vyzbrojená běžnými tanky, dostala jeden tank Firefly, neboť byl schopen se vyrovnat palebné síle německých těžkých tanků.
Technická data tanku M4A4 Firefly :
> bojová hmotnost : 31,1 t
> rozměry : délka 7530 mm, šířka 2690 mm, výška 2740 mm
> výzbroj : 17 lb rychlopalný kanon (76,2 mm)
> maximální rychlost : 40 km/hod
> dojezd : 240 km


Sherman Firefly

Tank verze M4 se vyznačoval svařovanou korbou z válcovaných desek , se sešroubovaným trojdílným předním pancířem, a první kus byl vyroben v červenci 1942 v společnosti Pressed Steel Company. Poslední (tisící) stroj sjel z montážní linky v srpnu 1943, a vozidla této verze měly instalovány zážehový motor Continental R-975EC. Nejdříve byl M4 lafetován typem M34 a později byla použita lafeta M34A1a byl použit široký pancéřový kryt kanonu. Do výroby se zapojily další společnosti, v lednu 1943 firma Baldwin Locomotive Works a po roční produkci 1233 tanků zastavena. Také v závodech společnosti American Locomotive Group bylo v období od února do prosince 1943 vyrobeno těchto strojů na 2150 a firma Pulman Standard Car Company vyprodukovala 689 tanků M4, a to od května do září 1943. Poslední společností byl Detroit Tank Arsenal, kde z výrobních pásů sjelo celkem 1676 strojů verze M4. Tyto vozidla z Detroitu se vyznačovala charakteristickou litou přední částí korby (composite hull), a byly vyrobeny v období od srpna 1943 do ledna 1944. To značí, že bylo celkem zhotoveno 6748 tanků verze M4, ke kterým můžeme připočítat 1601 tanků osazených houfnicí ráže 105.
Technická data tanku M4(105) :
> bojová hmotnost : 31,5 t
> rozměry : délka 6200 mm, šířka 2670 mm, výška 2940 mm
> výzbroj : houfnice M4 ráže 105 mm spřažená s kulometem Browning M1919A1 ráže 7,62 mm (další v před. části korby), na otočném kruhu na věži Browning HB2 ráže 12,7 mm
> pancíř : korba čelo 51-108 mm, boky a záď 38 mm, spodek 13-25 mm, věž čelo 76-91 mm, boky a záď 51 mm, střecha 25 mm
> maximální rychlost : 38 km/hod
> dojezd : 160 km


Střední tank M4 Sherman

S verzí M4A1 byla zahájena velkoprodukce středního tanku Sherman, která se vyznačovala litou horní částí korby. Do strojů byla instalována lafeta M34, ale ze začátku výroby byly první kusy osazeny lafetou T48 opatřenou úzkým pancéřovým krytem tloušťky 50 mm a jejich trojdílné čelo korby bylo také později nahrazeno jednodílným odlitkem. Jako pohon byl určen zážehový motor Continental R-975C1 se sníženou kompresí, a veškeré tanky zmíněné verze nebyly ještě opatřeny tzv. mokrými schránkami střeliva.
I na výrobě této verze se podílelo mnoho společností, ale jako první začala chrlit stroje M4A1 firma Lima Locomotive Company, která v období od února 1942 do září 1943 vyrobila 1655 těchto pancéřových obrů. V době od března 1942 do zastavení výroby v prosinci 1943 sjelo z montážních linek závodu Pressed Steel Company dalších 3700 kusů této techniky. Vylepšenou verzí tanku M4A1 s kanonem ráže 76 mm se zabývala uvedená společnost (PSC) od ledna 1944 s produkcí 3426 vozidel. Dalších 926 strojů verze M4A1 bylo vyprodukováno podnikem Pacific Car Foundry Company, a to během jednoho a půl roku (4/42-11/43). Také Kanada se zapojila do výroby těchto kolosů, a to v září 1942 společností Montreal Locomotive Works, která přispěla kanadské a britské armádě 188 tanky. Po součtu vozidel verze M4A1 bychom se měli dostat k překvapujícímu číslu 9707 tanků.
Technická data tanku M4A1:
> bojová hmotnost : 30,2 t
> rozměry : délka korby 5900 mm, šířka 2600 mm, výška 2740 mm
> maximální rychlost : 47 km/hod
> dojezd : 161 km
> překážky : brod 0,91 m, stoupavost 60%, svislá 0,60 m, příkop 2,30 m


Verze tanku M4A1E8(76)W HVSS

Pro verzi M4A2 Sherman byl vyvinut nový pohon tohoto tanku, složený ze dvou motorů General Motors 6-71, v celku označen jako General Motors 6046. Testy stroje s tímto pohonem uskutečněné v roce 1942 v Aberdeenu dopadly velmi dobře a od září 1943 bylo vozidlo předáno do sériové výroby. Od uvedeného data během roku (do 9/44) vyprodukovala firma Pulman Standard Car Company pro spojenecká vojska 2737 kusů této techniky. Na celkovém počtu 4614 tanků verze M4A2 se společně podílely také dvě firmy, nejdříve Fischer Tank Arsenal od dubna 1942 a pak pokračovala do května 1944 společnost Grand Blanc. Na zakázce pracovaly další společnosti, například American Locomotive Company kde během jednoho a půl roku (9/42-4/43) smontovaly 150 tanků, a závod Federal Machine & Welder Company se podílel na roční výrobě (12/42-12/43) počtem 540 vozidel. Celkový počet se zastavil na 8053 strojích verze M4A2 osazených kanonem ráže 75 mm. a největší část produkce si mezi sebou rozdělily jednotky námořní pěchoty v Pacifiku a sovětské jednotky v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Modifikovanou verzí M4A2(76)W se od května 1944 zabýval podnik Fischer Tank Arsenal, kde bylo vyrobeno 2915 strojů s kanonem ráže 76 mm a úpravou ochrany munice (tzv. mokré schránky).
Technická data tanku M4A2 :
> bojová hmotnost : 31,3 t
> rozměry : jako u verze M4A1
> maximální rychlost, dojezd : jako u verze M4A1, taktéž překážky


Sherman M4A2

U varianty M4A3 došlo oproti předchozí k několika změnám, ta nejvýznamnější se týkala ochrany munice, zavedením mokrých schránek střeliva a instalací benzínového motoru Ford GAA s výkonem 500 HP. Věž tanku měla plný odměr, otáčení zajištěno elektro-hydraulickým pohonem (při výpadku ručně), náměr mezi -10˚ až +25˚, nastavení při zapnuté stabilizaci dodával hydraulický pohon (při vyp. ručně). Při uzavřených příklopech měl každý člen vlastní periskop, mimo druhého řidiče/kulometníka bylo možné nastavit výšku a nasměrování periskopů. S kanonem byl spřažen kulomet M1919A4 ráže 7,62 mm, na věži protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm, a byly zde i 51 mm vrhače dýmových granátů. Pistolová střílna po levé straně sloužila pro nakládání munice a pro vyhazování prázdných nábojnic.
Samozřejmě velkovýrobu si opět rozebralo několik firem, mezi prvními začala obrněná vozidla M4A3 chrlit továrna Fischer Tank Arsenal v únoru 1944 a zastavila se v březnu 1945 na úctyhodném počtu 3071 vozidel. Upravenou verzi s kanonem ráže 76 mm (verze ozn. M4A3E8 - "Easy Eight", v některých zdrojích uváděná jako "Easy Ate") v době mezi březnem a srpnem roku 1944 vyráběla společnost Detroit Tank Arsenal (v několika závodech) a podařilo se jí smontovat 1925 tanků, a dalších 2617 strojů bylo zde vyrobeno na podvozku HVSS. Firma Fischer Tank Arsenal přidala do celkového součtu 525 tanků, a to do konce roku 1944 (9/44-12/44). Další modifikací tanku M4A3 se od září 1944 zabývala společnost Detroit Tank Arsenal, jednalo se o vyzbrojení houfnicí ráže 105 mm, na standardním podvozku to bylo 500 strojů a na podvozku HVSS by se našlo 2539 tanků (verze ozn. M4A3E9) vyrobených do června 1945.
Technická data tanku M4A3 :
> bojová hmotnost : 32,3 t
> rozměry : délka celkově 7520 mm, délka korby 6270 mm, šířka 2880 mm, výška 2740 mm
> rychlost : 47 km/hod
> dojezd : 161 km
> překážky : jako u verze M4A1


Sherman M4A3(105) HVSS

V poměru k ostatním verzím se jeví útočná varianta tanku M4 označená jako M4A3E2 s výstižným jménem "Jumbo", vyráběná ve firmě Fischer Tank Arsenal v počtu pouhých 254 vozidel. Ministerstvo obrany v březnu 1944 se rozhodlo ještě vylepšit modifikovanou verzi tanku M4A3 vyzbrojenou houfnicí ráže 105 mm přidáním silnějšího pancíře. Čelo korby obdrželo odlitek o síle 140 mm, na toto čelo a bočnice korby byla navěšeny přídavné pancéřové desky tloušťky 38 mm. Pancíř věže ztloustl na 152 mm a kryt děla měl 178 mm, s tím, že do vozidla byla instalována nová lafeta typu T110 a celková váha takto upraveného tanku se zastavila na čísle 38 tun.
Tank "Jumbo" byl pouze jako nouzové řešení, ohledně zpoždění výroby tanku T26 Pershing (asi počátek roku 1945).


Sherman M4A3E2 "Jumbo"

Charakteristické znaky tanků Sherman :
> korba tanku byla dvojího typu, buď byla svařována z pancéřových desek, nebo byla odlévána, protipancéřové střely , které prorazily pancíř, díky tomu nevytvářely úlomky (jako u německých tanků), a posádka zasaženého tanku měla větší šanci přežít
> čelo korby bylo typické ochranou hlavní a dvou postranních převodovek, vyráběné odléváním nebo sešroubováno trojdílné
> podvozek mimo typ M3, měl další dvě varianty, které se vyznačovaly neobvyklou plynulostí jízdy terénem (VVSS, HVSS).

Protože ne úplně podařené první verze tanku M4 končily převážně prvním výstřelem tanků protivníka, byl hlad po dalších tancích obrovský, proto byla do výroby na začátku roku 1942 uvedena také verze M4A4 s řadovým motorem Chrysler A57. Tyto vozidla byla vyrobena v počtu 7499 společností Detroit Tank Arsenal v období od srpna 1942 do prosince 1943 a vyznačovala se svařovaným pancířem a trojdílným čelním pancířem korby.
V Kanadě byl vyvinut a sestrojen na principu tanku M3 tank s názvem Ram 1, jeden exemplář byl poslán do USA, kde obdržel označení M4A5.
V lednu 1943 byla zadána objednávka na tisícovku tanků společnosti Detroit Tank Arsenal s novou pohonnou jednotkou, vznětovým vícepalivovým motorem Caterpillar RD-1820. Tomuto kroku předcházely skutečnosti, že v roce 1942 měl být v závodě Caterpillar Tractor vyvinut speciálně pro tanky M4 dieselový motor D200A, a umístit jej do 20 tanků verze M4A4, které jej měly otestovat. Výroba započala v říjnu 1943 a po dovršení počtu 75 vozidel v únoru 1944 zastavena, uvedené stroje složily jen k výcviku u školních útvarů.


Sherman M4A3

Nakonec vysvětlení označení různých verzí : americké označení / britské označení
M4 / Sherman I , M4A1 / Sherman II, M4A2 / Sherman III, M4A3, Sherman IV, M4A4 / Sherman V, M4A5 / Sherman VI (nepoužito), M4A6 / Sherman VI.
Shermany (s odlévanou před. částí vrch. dílu korby - M4 Comp. Hull) vyrobené spol. DTA byly označeny jako Sherman Hybrid I. Označení verze M4A5 byla připravena pro kanadské tanky Ram. tyto vozidla nebyly použity americkou armádou, pravděpodobně se mělo jednat o licenční tanky Sherman, s označením "Grizly"
U britských Shermanů byly modifikace (výzbroj, podvozek) označovány písmenem za římskou číslicí označující verzi.
"A" : americký kanon 76,2 mm M1 (od 1944)
"B" : houfnice 105 mm M4
"C" : tanky přezbrojené britským kanonem 17 lb
"Y" : podvozek HVSS
Příklad : Sherman IIAY (M4A2, vyzbroj. amer. kanonem 76,2 mm, mokré schránky, podvozek HVSS), amer. ozn. M4A2(76)W HVSS.

<> Pokračování <>

Střední tank M4 Sherman - pokračování

Část třetí : Použití středního tanku Sherman v boji a ve službě cizích armád.



Samozřejmě největší obavy dělaly spojeneckým tankovým posádkám boje s těžkými tanky protivníka. Ty převážně nedopadly pro Shermany dobře. Tigery a Panthery je mohly ničit palbou z velké vzdálenosti, ze které naopak granáty amerických tanků jen neškodně odíraly barvu z německých pancířů. Osádky německých těžkých tanků se posměšně vyjadřovaly, že Spojenci musejí obětovat pět Shermanů, aby zničili jeden Tiger. Ale s povzdechem doplňovaly, že Američané mají i ten šestý. Boje Shermanů s německou obrněnou technikou stejné tonáže byly vyrovnané nebo záviselo na taktice zúčastněných jednotlivých osádek. Převážně rozhodla početní převaha spojeneckých sil nebo nezanedbatelná pomoc bitevních a stíhacích letadel při ničení německých těžkých tanků a další techniky. Sherman Firefly se 17liberním kanónem ráže 76,2 mm byl schopen se německým Pantherům a Tigerům rovnocenně postavit. Jako příklad předvedení nové verze byla třeba likvidace roty Tigerů legendárního tankového esa východní i západní fronty Michaela Wittmana. V odolnosti s německými těžkými tanky nemohl soupeřit ani více pancéřovaný tank Sherman Jumbo.
Taktika proti německým těžkým vozidlům spočívala v tom, že trojice běžných Shermanů zaměstnala německý tank a Sherman Firefly vhodným manévrováním ho výstřelem do boku zničil, to se však neobešlo beze ztrát, byly nejméně zničeny dva spojenecké tanky.
Úkol Shermanů nebyl určen k měření sil s německými pancéřovými obry. Generál George Patton používal Shermany k rychlým a hlubokým průnikům do německých pozic a využíval je jako vysoce mobilní pilíře kombinovaných útoků a průlomů do německého týlu. Shermany se také tvrdě podílely na neustálé a nebezpečné práci při podpoře pěchoty. Americké a britské tanky se spolu s parašutisty a pěchotou pomalu protahovaly lesy, vesnicemi a městy a podporovaly svojí výzbrojí akce proti Němcům. Tyto bojové epizody, akce a operace byly možná tak výnosné než boje s Panthery, ale byly efektivní a měly lví podíl na postupu spojeneckých armád do Německa. V občasných střetech Shermany sice byly ničeny silnějšími, ale málo početnými německými obrněnci, ale důležité však bylo, že i přes občasné porážky zabezpečily tyto americké vozidla sílu postupu proti Německu, ve spolupráci s dalšími jednotkami ničily centra odporu i německé protiútoky a dostaly se do všech oblastí, které Němci nestihli bránit svými tanky a protitankovými zbraněmi.
V Tichomoří to bylo zcela jinak, Shermany zde neměly konkurenci. Japonci nedisponovali žádným tankem, který by se mohl americkým strojům účinně postavit. K velkým tankovým střetům na Dálném východě nedocházelo a Shermany si s japonskými, slabě opancéřovanými vozidly lehce poradily. Japonské posádky někdy přežily jen proto, že granáty prošly slabým pancířem jejich tanků na obou stranách a vybuchly až za nimi. V bojích s Japonci se často používaly Shermany se speciální výzbrojí (např. plamenomety), kterými Američané zabíjeli nepřítele v bunkrech a různých přírodních pevnůstkách.

Tank Sherman verze M4A1 při výjezdu na břeh, asi Itálie

Už zde bylo uvedeno, tank M4 Sherman byl vítěz čísel, takže kontrola těchto čísel. Celkový počet vyrobených německých tanků Tiger a King Tiger bylo asi 1835, to je vše. Byly extrémně silné a obrněné, ale také technicky nespolehlivé a složité na výrobu. Také bylo vyprodukováno asi 4800 německých tanků Panther. Většina těchto tanků bojovala proti sovětským tankům T-34 na východní frontě. Na západní frontě byla i další německá obrněná technika (PzKpfw III, IV a další samohybná děla a stíhače tanků) ale náporu obrovského množství Shermanů všech možných verzí (menšina bojovala v Tichomoří) nemohla konkurovat, a je třeba mít také na paměti, že nebe nad bojištěm navíc ovládaly roje spojeneckých stíhacích-bombardovacích letounů, jako je americký Thunderbolt a britské Typhoony, které vynikaly jako lovci německých tanků, samozřejmě když byly podmínky k letu.
Nemám přesné rozdělení tanků na různých frontách války, ale dostaneme čísla, které nejsou přesné, ale velmi jasné: odhad 30000 M4 Shermanů oproti 600 tankům Tiger a Kingtiger a 1500 Pantherům.
Jedná se o poměr 14:1 versus moderní německé tanky, a poměr 50:1 oproti impozantním Tigerům. K dispozici byly i starší německé tanky a další technika, ale Shermanů byla přece jen přesila. Zde je vidět obrovská nadřazenost amerického válečného průmyslu nad svými soupeři. Pokud vezmeme rovněž v úvahu silnou leteckou podporu poskytovanou od stíhacích-bombardovacích letounů, je doloženo zničení 175 německých tanků v jeden den.
Po druhé světové válce tanky Sherman sloužily v různých armádách na celém světě a dokonce bojoval v tankových bitvách, i po roce 1973.

Sherman verze M4A3(76)W

Americká armáda byla v roce 1944 rozdělena na tři základní druhy obrněných jednotek. Podle americké doktríny obrněných jednotek byly vytvořeny těžké obrněné divize, a to 1. 2. a 3 obrněná divize a lehké obrněné divize (na evropském kontinentu v roce 1945 jich bylo dislokováno 13), a od června 1940 se začaly tvořit samostatné tankové prapory, které se početně (tanky) vyrovnaly britskému tankovému pluku. V Louisianě v roce 1941byly provedeny manévry 1. a 2. obrněné divize, které měly prověřit bojovou taktiku obrněných divizí, proti kterým byla nasazena pěchota vyzbrojená dostatečným množstvím protitankových děl. Bylo "zničeno" na 850 tanků, a to utvrdilo velení americké armády, tanky protivníka mohou ničit dělostřelci a stíhače tanků.
Tanková divize byla složena ze dvou tankových pluků, každý z nich obsahoval dva prapory středních a jeden prapor lehkých tanků, celková vyzbroj divize pozůstávala z 232 středních a 158 lehkých tanků. Dále byl k divizi přidělen pluk motorizované pěchoty a tři prapory samohybných děl a služeb. Po skončené africké kampani došlo ke změnám, a to, že každá nově vytvořená divize měla být označena jako lehká, a k již vytvořeným divizím byl přidělen průzkumný pluk. Takto vytvořená divize byla vyzbrojena jen 168 středními a 77 lehkými tanky, neboť bylo bojem doloženo, že větší jednotka (s 390 vozidly) je operačně pomalá. Navíc protivník byl schopen leteckými útoky poškozovat komunikační cesty, a pro logistiku byl problém tak velké jednotky (divize) účinně zásobovat. Několikrát se stalo, při bojích v Tunisku zanechali Američané část jednotek za frontou a prováděli útok jen menšími silami, toto se potvrdilo i při tažení v Itálii, kde byly tyto jednotky početně ještě nižší. Tato strategie se v pozdějších bojích nevyplatila, neboť ztráta početní převahy pomáhala protivníkovi a na základě těchto negativních zkušeností bylo nutno počty v divizích zvýšit. V těžkých obrněných divizích (1. 2. a 3.) byl počet středních tanků zvýšen na 200 strojů, v lehkých divizích na 150 vozidel a samostatné tankové prapory obdrží 50 tanků.
K vylodění v Normandii byla určena jako první 2. obrněná divize s názvem "Hell on Wheels", která najela na břehy Francie dne 9. 6. 1944 (velitel, generál Edward H. Brooks), a spadala do 5. sboru, složená z 66. a 67. tankového pluku, 41. motorizovaného pluku, 14., 78. a 92. praporu samohybného dělostřelectva, 82. průzkumného praporu a služeb. Jako další se vylodily dne 29. 6. 1944 jednotky 3. obrněné divize "Spearhead" (velitel, generál Leroy H. Watson), poskládané z 32. a 33. tankového pluku, 36. motorizovaného pluku, 54., 67. a 391. praporu samohybných děl a 83. průzkumného praporu a služeb, a spadala do 7. armádního sboru.
Do Francie se přepravila také 3. armáda, které velel generál Patton, a to v červenci 1944, před započetím operace "Cobra". Součástí 3. armády byly tři obrněné divize (4., 5. a 6.), přičemž 4. obrněná divize (velitel, generál John Wood), disponovala třemi tankovými prapory (8., 35., 37.), třemi motorizovanými prapory (10., 51., 53.), třemi prapory samohybných děl (22., 66., 94.) a 25. praporem průzkumu a služeb, a byla součástí 8. armádního sboru. Jako další Pattonova jednotka byla 5. obrněná divize (velitel, generál Lunsford E. Olivier), složená z 10., 34. a 81 tankového praporu, 15., 46. a 47 motorizovaného praporu, 47., 71. a 95. praporu samohybného dělostřelectva a 85. průzkumného praporu a služeb. Jako poslední obrněný člen Pattonovi armády byla 6. obrněná divize s názvem "Super Six" (velitel, generál Robert W. Gross), disponující 15., 68. a 69 tankovým praporem, 9., 44. a 50. motorizovaným praporem, ze samohybných praporů zde byly 128., 212., 231. a také 86. průzkumný prapor. Tyto uvedené divize byly označeny jako lehké a tím pádem čítala každá kolem 160 tanků. K proražení německých pozic bráněných 7. armádou, umístěných proti postavení 84. armádního sboru, podpořeného 2. výsadkovým sborem, mělo dojít zahájením operace "Cobra" , která později byla ukončena velkým úspěchem (červenec 1944).
Realizace operace "Cobra" započala obsazením Carentanu americkou 1. armádou pod velením generála Hodgese (5., 7. a 18 sbor), kde došlo ke spojení amerických a britských jednotek. Z britských ostrovů přicházely další jednotky, a tím pádem začátkem července měla 21. armádní skupina k dispozici 25 divizí, z nichž bylo 5 obrněných. Toto obrovské seskupení vojsk způsobovalo potíže zásobovacím jednotkám, tento stav napětí snížilo dobytí významného přístavu Cherbourg, který obklíčen 21. 6. 1944 americkým 7. sborem, padl až po 10 dnech. Dalším zádrhel byl pomalý postup oproti plánu, během jednadvaceti dnů se sbory (8. sbor gen. Collinse a 7. sbor gen. Middletona) protlačily jen o 12 km, protože odpor německých vojsk se zvyšoval, a nezanedbaný prvek byl také obtížný terén. Ten plně využívaly německé jednotky, a s dokonalou obranou zužitkovávali zkušenosti z východní fronty.
Další plán útoku zahrnoval město Sait-Lo, průlom v místech silnice Saint-Lo - Périers, a byly k tomu určeny 4., 9. a 30. pěší divize s pozdější podporou 1. pěší divize a dvou obrněných divizí (2. a 3.). Obrněné divize se měly obrátit k obcím Coutances a Cerences, kde měly narazit na německý 74. sbor. Bylo vybráno pásmo v oblasti Saint-Lo, na které americké velení poslalo na 1200 těžkých bombardérů, 396 středních a 350 stíhacích bombardérů, to měly v oblasti Périers pomáhat 8. a 90. pěší divize.
Velkou pomůckou při ničení normandských živých plotů se stal vynález seržanta Curtise G. Culina ze 2. obrněné divize, jednalo se o speciální nože, upevněné na čele tanků. Tyto ploty, vysoké někdy přes dva metry, hustě zarostené, byly pro tanky nepřekonatelnou překážkou. Tanky s upevněnými noži, tyto kamenné překážky prorazily a pokračovaly dále.
Hlavní útok začal dělostřeleckou palbou s podporou bombardérů dne 25. 7. 1944, při kterém byla rozmetána divize "Panzer Lehr", se 63 stroji (PzKpfw IV a Panther), jen bombardováním bylo zničeno na 25 těchto vozidel. Divize hlásila ztrátu 1200 mužů, a dále přišla o 30 tanků z polní opravny u Avranches, které ukořistily jednotky 4. obrněné divize dne 27. 7. 1944. V dalších dnech se opět vyznamenala letadla a dělostřelci, byly zničeny mosty a ničeny vojenské kolony, čímž bylo plně narušeno zásobování a to vše způsobilo (27. 7.1944) velký průlom fronty. Nová bojová taktika, součinnost obrněných jednotek s pěšími, snižovala ztráty, spočívala v tom, že ke každému tanku byla přidělena četa pěchoty, která hledala a ničila německé protitankové prostředky (hlavně pancéřovníky). 29. pěší divize byla přidělena k 3. obrněné divizi a 2. obrněnou divizi podporovala 30. pěší divize, tyto bojové svazy byly označeny jako "CCA" a "CCB" (Combat Command). Velkou pomoc poskytovaly Shermany s radlicí, které čistily cesty postupu (ploty, krátery, znič. technika).
Nová bojová taktika se vyplatila, například při těžkých bojích u Villiers-Fossard přišli americké jednotky ve svazu CCA jen o 27 tanků z e 119 použitých (14 mají na účtě pancéřovníci), svaz CCB při obléhání kóty 193 u Le Mesnil-Herman, ztratil jen tři tanky. V operaci "Cobra" bojovaly střední tanky Sherman vyzbrojené kanony ráže 76 mm, tyto nové tanky a nová taktika přinesla úspěch. Pattonova 3. armáda při střetech u Arracourtu přišla jen o jednadvacet strojů (14 Shermanů, 7 Stuartů), ale připsala si zničení 107 tanků a 30 samohybných děl. Při bojích sice záleželo na technice, ale vyplatila se také vhodná taktika jejich nasazení.

Tank Sherman verze M4A2

V severní Africe byly střední tanky M4 Sherman nasazeny v sestavě britské 8. armády, v bitvě u Alameinu ve dnech 23. října až 4. listopadu 1942, ve střetnutí, které načalo úpadek Rommelova Afrikakorpsu a konečnou likvidaci armád Osy. Britské tankové jednotky disponovaly na začátku tohoto rozhodujícího střetnutí celkově 252 strojů Sherman, většinou verze Sherman II (M4A1), a verze Sherman III (M4A2).



Celkem neznámá je informace, že československá obrněná brigáda (Czechoslovak Independent Armoured Brigade), pod velením generála Aloise Lišky, byla také vyzbrojena tanky Sherman IC Firefly. která se po vylodění v Normandii zúčastnila střetu o přístav Dunkirk, kde pomáhala zadržovat německou posádku. Ve stavu brigády byly hlavně britské tanky Cromwell ve verzi Mk. V a IV, ale i 60 strojů uvedených Shermanů. Po ukončení 2. světové války byly Shermany převezeny zpět za oceán, a československá armáda později nakoupila kromě Cromwellů i nové Comety.

Sherman "Jumbo"

Část čtvrtá : Zajímavosti, fota a doplňující informace k tanku Sherman

Americká armáda po válce vrácené Firefly nevyužívala, a blíže neurčený počet rozprodala (např. Argentina, Libanon). Další kdo projevil zájem o vyřazené tanky Sherman, byl Izrael, v roce 1948 jich odebral 35 kusů. Později bylo nakoupeno pro izraelskou armádu více tanků Sherman, a byla u nich vyměněna hlavní výzbroj. Izraelci tyto tanky používali v střetnutích od roku 1948 až do roku 1973, a nechali vzniknout mnoha variantám. V roce 1967 jich měla izraelská armáda ještě 520.
Verze tanku M4 Sherman (používané nebo vyvinuté v Izraeli)
Tanky :
> M4A1, M4A3 a M4A4
další varianty s věží vybavenou houfnicí (ráže 105) :
> M-1, M-50, M-51a M-60
Ženijní vozidla :
> M-32 (vyprošťovací tank), Trail Blazer "Gordon" (vyprošťovací tank) a standardní tanky vybavené radlicemi nebo odminovávacím zařízením
Samohybná děla :
> M-50 (155 mm), L-33 a Makmat (160 mm)
Samohybné raketomety :
> MAR-240, MAR-290 a Kilshon
Jiné :
> Ambutank (obrněná ambulance), Eyal (pozorovací vozidlo), Driver trainig (stroj pro výcvik řidičů) a Monster (pojízdný terč)

Izraelský Sherman M51

Další modifikace tanků Sherman (některé ve výzbroji britské 79. obrněné divize)
Jednalo se například o obojživelné tanky Sherman DD (Duplex Drive) s lodním šroubem a utěsněnou plátěnou vanou okolo korby a určitě to neznamenalo DD jako Den "D".
Dále různé odminovače, nejznámější Sherman Crab, ze kterého byl vyvinut americký "Mine Exploder T2 Flail". (Více rozepsáno v tématu " Speciální vozidla 2. svět. války")
Vozidla postavená na podvozku tanku Sherman :
- samohybná houfnice M7B2 Priest
- kanadský transportér Ram Karnago
- vyprošťovací tanky M32 a M74 (podvozek HVSS)
- Sherman BARV
- houfnice Sexton
- stíhače tanků M10 (75 mm), M36 (90 mm) a britský Achilles


Stíhače tanků M10 <> M36


Sherman DD


Sherman verze M4A6 <> samohybná houfnice M7B2


Vyprošťovací tank M32A1 <> M32B3


Sherman BARV <> kanadský M4A5 "RAM"

Tank M4 Sherman v České republice.
Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech u Prahy je vystaven klasický bojový M4A1 Sherman s odlévanou korbou. Stroj byl vyroben v roce 1943 a je vyzbrojen účinnějším delším kanónem. Do Československa byl zakoupen z Itálie jako muzejní exponát ještě za komunistického režimu v osmdesátých letech. Je zde velké množství další zajímavé vojenské techniky, zejména sovětské tanky, ale i ojedinělý exemplář československého předválečného LT-38, restaurovaný PzKpfw IV Ausf. J a Cromwell Mk IV.

Modelářský koutek

<> <> <> <>


M4A3 76mm with Dozer Blade By Malcolm Ireson
M4A3E8 Sherman By Gerhard Strobl
The Hard Way (M4A2) By Jim Wechsler
M4A3 By Dan Austen

Pár plků nakonec
> Dříve převládal fakt, že americké jednotky nikdy neměly ve výzbroji tanky Firefly (s 17 lb kanonem), ale jak bylo později zjištěno, Britové americké armádě v zimních měsících 1944/1945 tyto tanky předali. Přesný počet není znám (pravděpodobně několik desítek). Také je nasnadě otázka proč americká armáda neinstalovala do svých M4 tyto britské kanony, které byly určitě lepší než kanon M1 ráže 76,2 mm. Existují dvě verze výkladu, ta první neuznává kvalitu britského kanonu a potvrzuje dostatečnost kanonu M1, ta druhá je jednodušší, Britové jen s problémy plnili vlastní zakázky. Zajímavá je skutečnost, že Američané měli vyvinut kanon ráže 90 mm již v roce 1944.

> Technická data kanonu 17-pdr OQF Mk.IV (Mk.VII) :
> ráže : 76,2 mm (3")
> délka : asi 4675 mm (184")
> hmotnost protipanc. střely : 7711 g
> hmot. podkalib. protipanc. střely (APDS): 3586 g
> úsťová rychlost : 877-883 m/s
> úsťová rychl. (APDS)
> Průbojnost : (dálka 1000 yd - asi 914,4 m)
- střela APDS, sklon desky 30˚: 186-193 mm, žádný sklon : 231 mm
- střela APCBS : sklon desky 30˚: 130 mm, žádný sklon : 188 mm

Použité zdroje :
čas. Tanky nakl. Amercom, válka,
panzernet, český rozhlas,
achtungpanzer, WW2inColor, Wikipedie, militaryzone (překl. z angl.)
kn. Tanky, Chris Chant, Naše vojsko, 2006
kn. Tanky o obrněná vozidla 2. svět. války, Jim Winchester, nakl. Svojtka&Co, 2000
foto zdroje :
google image s. (strijdberwijs, afvdb.50megs, militarytoy,
panzernet, wikipedia, enemyforces aj.)
Zdroje modely : track-link.net

článek přepracován a upraven

Němci mu zase přezdívali " Tommytoaster " volně přeloženo opékač tomíků.

Operace Cobra, vynález sgt. Culina:
Slyšel jsem, že pokud Sherman vyjížděl na násep živého plotu, který dokázal překonat, odkryl nechráněný spodek a jeho vlastní zbraně mířily do oblohy, takže byl jednoduchým cílem. Zatímco s "nosorožcem" násep prorazil bez ztráty bojové hodnoty.

Pro vodouch :
Souhlasím, Shermany se různě upravovaly například :
Jednalo se o obojživelné tanky Sherman DD (Duplex Drive). Plovací zástěna umožnila velkému počtu tanků Sherman doplout od vyloďovacích plavidel, uvýzlých na pobřežní mělčině, k normandskému pobřeží. Plovací zástěna byly složena na horní ploše korby. Před vjezdem do vody se vztyčila a poskytla tanku vztak potřebný k plování. Pokud nemohl tank pojíždět po dně, poháněly jej lodní šrouby. Tanky DD měly být odpovědí na problémy spojené s prvotním vyloďováním tanků na pobřeží ještě před jeho zajištěním pro přistávání vyloďovacích plavidel. Plavba tanku se soupravou DD na mořských vlnách však byla nebezpečná a mnoho tanků při vylodění skončilo na dně u pobřeží. To nebyly jediné ztráty při použití těchto tanků, k dalším docházelo na živé síle, když osádky při výjezdu na břeh musely pod palbou nepřítele soupravu stáhnout. Souprava DD se lépe osvědčila při překonávání toků s klidnější hladinou, což se využilo při přechodu přes Rýn v roce 1945. Souprava DD se instalovala i na jiné typy tanků, Britové s ní však standardně vybavovali pouze tanky Sherman. <>

Co vim, viděl jsem snad na Nationa Geographic, Američani neměli nervy, vysadili Shermany daleko od pobřeží, byly tam větší vlny a tak ty výsadkové tanky utopili. Briti je vysadili z výsadkových plavidel blíže pobřeží, byly tam menší vlny a proto taky neměli tak výrazné problémy na plážích, když tam měli co obrněného pro podporu.
(Kdo to viděl, moderoval to ten herec, co hrál A.J.Rimmera z Trpaslíka)