PALBA.CZ

Na začátek tohoto vstupu musím opět vyjádřit potěšení nad tím jak se toto téma pěkně plní zajímavými informacemi.
Jelikož jsem získal další informace, tak se dnes pokusím popsat jaký byl
osud dodávek těžkých zbraní do Izraele, jaké se jevily možnosti a jak nakonec vše dopadlo. Je to poměrně zajímavé a snad vás nebudu nudit.

Na začátku února 1948 se ze strany izraelských vyjednávačů objevil zájem o spolupráci v rozsahu, který kopíroval vstřícné nabídky ze strany československých firem. Například Škodovy závody požádaly Jewish agenci o povolení ukázky kořistního materiálu. Šlo o:
- německé protitankové kanóny PAK 40, PAK 38

[align=center]Tyto kanóny jsem dohledal i v obrazové podobě.
Obrázek první: Obrázek druhý:
Obrázek první ukazuje protitankový kanón německého původu PAK 38 a ten druhý zbraň stejného původu PAK 40[/align]

- minomety
- polních a horských kanónů a houfnic našich předválečných zásob a válečné výroby pro německou wehrmacht

Dále ze strany Škodových závodů bylo u vojenské správy bylo požádáno o sdělení či spíše dodání soupisu zbrojního materiálu včetně popisu technického stavu, počtů a jeho úplnosti, který by mohl být po zvážení potřebnosti či nepotřebnosti pro ČSA uvolněn pro vývoz. Tento soupis byl ale vypracován až ke konci roku 1948. Bylo to na přímý popud podnáčelníka hlavního štábu a seznam vypracovaly materiálové složky MNO.

Jelikož Škodovy závody uspěly, následovali další zájemci o předváděcí akce z řady našich podniků:
- ČKD
- Meopta Přerov
- Česká zbrojovka
Musíme si přiznat, že pokaždé šlo tak trochu o bazar – byly to zbraně, kterých bylo málo početně a nehodily se do unifikačního programu naší armády. Bylo k nim málo munice – tedy pro podmínky možné války v Evropě. Jen hodně málo předváděných zbraní pocházelo z poválečné výroby.

Jenže na druhou stranu tyto převáděcí akce izraelskou stranu přesvědčily, že vše je na dobré cestě a já jsem přesvědčen, že v té době naše podniky a už vůbec ne vojáci netušili, že se začíná měnit politická konstelace.
Nakonec na základě dohovorů mezi Avrielem Ehudem Überalem a Otto Felixem na straně jedné a mezi zástupci našich zbrojovek a vojenské správy na straně druhé byly předloženy rozsáhlé požadavky na dodávky těžkých zbraní a munice. Stalo se to dne 2. června 1948
Do toho vstoupil plukovník Brada z MNO a po konzultacích se zástupci zbrojovek byl tento seznam ještě navýšen. Zde je tento rozšířený seznam, zaznamenaný dne 5. 6 1948.

Dělostřelecký materiál:

160 kusů polních kanónů ráže 75 mm nebo podobných. Mělo tak být vytvořeno 40 dělostřeleckých baterií po 4 dělech. Ke každému dělu mělo být dodáno:
- 1500 granátů tříštivých nárazových
- 500 šrapnelů
- 100 granátů dýmových
- 100 granátů průrazných

50 kusů protitankových děl s ráží do 60 mm s 1000 kusů průrazných granátů na každý kus. Pokud by to nebylo možné bylo požadováno 100 kusů dvojúčelových děl automatických, tedy rychlopalných s ráží kolem 40 mm s dodávkou 5 000 kusů munice a to tak, aby 75% nábojů bylo nárazových a 25 % průrazných, pancéřových.

Obrněná technika:

50 kusů lehkých pěchotních tanků o váze 9 až 15 tun, kanónem do 37 mm a dvěma kulomety. Požadovaná byla otáčivá věž.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 60% pancéřových granátů a 40% nárazových

50 kusů pěchotních tanků o váze 15 až 30 tun, vybavené jedním těžkým kaňonem a dvěma kulomety s otáčivou věží.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 40% pancéřových granátů a 60% nárazových

50 kusů stíhačů tanků
Mělo být současně dodáno:
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 75% pancéřových granátů a 25% nárazových

Pěchotní zbraně a zbraně pro podporu pěchoty:

200 000 kusů pušek P-18 s úpravami, které si Izrael vyžádal.

1 000 kusů samopalů

1 000 kusů automatických pušek

1500 až 4000 kusů lehkých kulometů

1 000 kusů těžkých kulometů s kompletním příslušenstvím

200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus

200 kusů plamenometu s dosahem alespoň sto metrů

raketové žebříky a to co nejvíce a co nejvíce příslušných raket

Letecká technika

30 kusů stíhacích letadel Me 109- tedy našich S-199 s kompletní výzbrojí a výstrojí. K tomu potom.
50 000 kusů nábojů ráže 13 mm na jeden stroj
10 000 kusů nábojů ráže 20 mm na jeden stroj
500 kusů pum o váze 70 kg na jeden stroj
50 kusů pum o váze 250 kg na jeden stroj

30 kusů stíhacích letadel Spitfire IX, vybavení municí a pumami jako u předchozího typu.

10 kusů bombardovacích letadel typu Mosguito a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy

4 kusy těžkých bombardérů typu Halifax či obdobné a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy

Letecké pumy:
- zápalné o váze 20 kg a více…….10 000 kusů
- lehké tříštivé, 10 až 50 kg………25 000 kusů
- malé o váze 1 až 2 kg………….200 000 kusů

To byl šokový materiál. Ale v té době to ještě s nikým netřáslo. Už po 12 ! slovy dvanácti hodinách byla na přímý pokyn generála Šimona Drgače odpovědnými materiálními složkami NO a velitelství letectva a tankového vojka zpracována informační zpráva, která dne 6. 6. 1948 pro potřeby státu Izrael uvolnila pouze:

10 kusů tanků LT vz. 38 s kompletní tankovou výzbrojí. Dále byla uvolněna tato munice:
- 300 000 kusů nábojů ráže 7,92 mm pro jejich kulomety
- 3 000 kusů nábojů ráže 37 mm pancéřových
- 2 000 kusů nábojů ráže 37 mm nárazových
Tento počet granátů byl potom navýšen na 4 000 kusů granátů pancéřových a 3 000 granátů nárazových.

[align=center]A zde je soudobá fotografie tohoto vozidla:


65 kusů bojových vozidel ST-1 s 6 000 náboji pro jejich kanóny 75 mm. Mělo jít o:
- 2 500 granátů propalných
- 2 650 granátů pancéřových
- 875 granátů nárazových

Byl to původně německý stíhač tanků koncipovaný na podvozku lehkého tanku LT 38, který byl označován v čs. armádě taktéž jako SD-39/75-44 N. Jejich výroba byla po válce obnovena a celkem bylo dokončeno 249 vozidel. Je pravda, že Izrael neměl být prvním zahraničním odběratelem tohoto vozidla. V létech 1946 až 1950 se také početná dodávka těchto strojů vybavených kanónem 7,5 cm StuK 40 s úsťovou brzdou vyvezla do Švýcarska — celkem 158 kusů. Zde byl používán pod označením Panzerjäger G-13.
Dnešní podobu jednoho švýcarského stíhače tanků potom ukazuje tato fotografie:

Musím uznat že Švýcaři jsou pašáci – vypadá že by si mohl zajet do postavení a zahájit boj s pronikající technikou protivníka

Dále bylo uvolněno:
- 2496 kusů plamenometů vz. 40N s kompletním příslušenstvím
- malokaliberní pumy v neznámém počtu

Pokud se týká letecké techniky souvisejícího materiálu mimo již schválených 10 kusů letounů S-199 nebyl další transfer povolen. Dále nebylo povoleno nic z následujícího materiálu:
- raketové žebříky
- polní, horská a PT děla
- velkorážové a PL kulomety.
Téhož dne dostal Otto Felix zprávu od plukovníka Brady, který ho o s chválených a neschválených položkách informoval. Felix to přijal s porozuměním ale projevil zájem o to, aby poskytnutí dalších alespoň 15 kusů letadel S-199 bylo znovu zváženo. Felix se ale nevzdal: - zahájil kolotoč jednání. Jednal pod záštitou generála Drgače s těmito lidmi:
- velitelem letectva generálem inženýrem Aloisem Vicherkem a lidmi z V. odboru , tedy letecko –technického plukovníkem Čechem, podplukovníkem inženýrem Mykosou, podplukovníkem inženýrem Mrázem a podplukovníkem inženýrem Mrázem
- velitelem tankového vojska generálem Papouškem, a jeho lidmi podplukovníkem gšt. Motlem a štábní kapitánem Kolářem
- přednostou VII. odboru MNO, tedy odboru pro válečný průmysl generálem Kasalickým

Následně došlo k vydání pokynů k soustřeďování uvolněné techniky od útvarů a zařízení československé armády a byly provedeny cenové rozbory , které byly oznámeny ČKD Praha.Ty to ceny byly neuvěřitelné.
Cena jednoho tanku LT 38 byla stanovena takto: 1 800 000,-Kč samotné vozidlo a 428 000,-Kč jeho výzbroj. Tanky byly soustředěny v Milovicích
Cena jednoho ST-1 byla stanovena na 1 362 500,- Kč za vozidlo, 585 000 za palubní výzbroj a 2 200,- ze jeden granát.

Po dalších kalkulacích kdy si na své chtěl přijít každý – ČKD chtěla 15% režií, náklady na opravy a úpravy, daně z obratu, ceny za obalový materiál ceny nakonec vyrostly takto:
LT-38 měl stát 3 250 000,- Kč
Tank Stuart měl stát 2 358 650,- Kč a to ani nebyly k prodeji uvolněny. Jejich uvolnění zamítl tentokrát generál Drgač.

Podobně narůstaly ceny dalších těžkých zbraní. Na tomto základě se Izraelci rozhodli od koupě odstoupit - na západních trzích se obdobná technika dala pořídit za poloviční cenu. 14. června 1948 bylo nakonec uvolněno něco těžkých zbraní a munice k nim. CO ověřeně odjelo do Izrael jsem uvedl v úvodní práci. V lednu roku 1949 už orgány řízené KSČ zamítly další vývozy tankové techniky a dělostřeleckého materiálu.

Jenže když byla provedena důkladná inventura všechno co se nacházelo ve zbrojnicích naší armády bylo zjištěno, že je toho strašně moc co armáda nevyužije. Byl to zbraně ještě po rakousko-uherské armádě, naše prvorepubliková produkce a spousta všeho možného kořistního z právě ukončené války. Ukázalo se že zbrojaři nekecali když říkali, že nám je to k ničemu ale ve válečném konfliktu by se to dalo spotřebovat a tak to vše zhodnotit prodejem.
Jenže technický stav byl z části mizerný a u munice vše hraničilo s rizikem předčasného výbuchu. Ale ledacos jak jsem ukázal prokazatelně do Izrael odešlo. I proto, že plukovník Palla přijal rozhodnutí, že se ceny udělají tak, aby prodej mohl proběhnout.

V dalším období už Izraelci nechtěli starší modely – čteme staré šunty ale moderní poválečnou výzbroj. Při návštěvě náčelníka hlavního štábu izraelské armády Jigala Yadina 8. června 1949 se to projednalo a bylo to i schváleno plukovníkem Pallou.
Yadin projevil zájem zejména o:
- minomety 82 a 102 mm v konstrukčně zdokonalených verzích
- horské kanóny 75 mm
- raketomety 105 mm RKP1a RKH1
- bezzákluzové kanóny

Projednání bylo realizováno v říjnu 1949 a bylo vše potvrzeno 1. února 1950
Objednávka byla v hodnotě půl miliardy a bylo v ní:
- 6 baterií po 4 dělech 105 mm polních houfnic typu H6 nebo H9
- 5 baterií po 4 dělech 75 mm horských kanónů ráže 75 mm typu C 8
- baterie po 4 dělech 75 mm protitankových kanónů ráže 75 mm typu A 21
- 10 minometů 81,3 mm typu B 28

Zde musím uvést, že ani netuším o jaké zbraně vlastně šlo a zda se ve zdrojích neobjevují chyby.

Bohužel došlo k tomu, že rozhodnutím ministra národní obrany v zastoupení generála Drnce byla dne 2. března 1950 tato dodávka zrušena. Asi to mělo souvislosti s rozhodnutím o rychlé budování armády a díky tomu chybělo snad úplně všechno.
I v roce 1950 měli izraelské orgány zájem o tankovou techniku. Dokonce bylo v březnu 1950 povoleno vyvézt 38 kusů tanků Stuart s municí pod hlavičko akce BAP-1.
[align=center]Obrázek lehkého tanku Stuart, tedy jinak amerického tanku M5


Jestli cokoliv obrněného ale do Izraele skutečně odjelo není věrohodně prokázáno. Jasně z toho ale je vidět, že naše spolupráce s Izraelem netrvala dlouho. Pokud v tom bylo cokoliv dáno naší vlastní iniciativou a já jsem pevně přesvědčený, že toho bylo většina z toho co jsem popsal , po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci a odchodu většiny lidí židovského původu do Izraele, celý procees ztratil hybnost- chyběli lidé s potřebnou autoritou a vůlí na tom dále pracovat.

Pokud by někdo dokázal identifikovat jmenované typy bojové techniky o které jsem zde psal, byl bych rád, a to i za obrázky.

Pátrači, pěkný příspěvek o těžkých zbraních, TTD a obrázky tebou uváděných zbraní zkusím dohledat.


ALE !

V posledním příspěvku uvádíš i následující :

Pěchotní zbraně a zbraně pro podporu pěchoty:


200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus

---Kde soudruzi z NDR udělali chybu ? V ráži nebo jinde ?

raketové žebříky a to co nejvíce a co nejvíce příslušných raket

---O jaké "žebříky" se jednalo ?

Zde uvádím poslední část – zdroje se hodně liší, ale i tak, pro srovnání :

Stejně jako Pátrače, i mě napadlo udělat shrnutí již zveřejněných faktů pro větší přehlednost. Současně jsem doplnil další, např. počty ozbrojených sil podle jednotlivých období, aby mohlo být provedeno srovnání. Ještě že jsem začal s pěchotními zbraněmi , tak tím vhodně doplním Pátračovo těžké. A to jsme si to nedomlouvali Takže tím jsme pokryli celé spektrum výzbroje.

Dodávky útočné pušky MP-44 se mi nepodařilo dohledat, ale je možné, že byly určeny výlučně pro výsadkáře, tím pádem zavedené v malých počtech a tudíž zahrnuté do počtů pušky bez uvedení konkrétního typu nebo i samopalů. Jinak Pátrači, je nutné si uvědomit, že v případě těch miliónů nábojů ráže 7,92 se jedná pravděpodobně a převážně o 7,92 x 57, tedy do pušky ( karabiny ) Mauser 98K, 98N. MP-44 používal speciální náboj „střední“ výkonnosti 7,92 x 33.

Pátrač uvedl : Dne 7.1. 1948 odešla do Sýrie dodávka pěchotních zbraní. Bylo v ní:
10 000 pušek
1000 samopalů
500 kulometů
17 500 000 kusů střeliva.
Byla zadržena Jugoslávií. Nakonec byla uvolněna, ale loď u přístavu Bari někdo - kdopak asi - potopil. Náklad byl vyzvednut a celý jej koupil Izrael.

Já doplňuji : zdroj - ATMilitaria 7, 8/2003, Jan Máče uvádí odlišné počty
8.000 pušek
200 kulometů
6.000.000 nábojů 7,92 mm

Na loď byly naloženy v Jugoslávii. Do italského přístavu zamířila z důvodu poruchy motoru. Po jejím potopení dne 10. dubna 1948 byly zbraně vyzvednuty a naloženy na obstarožní korvetu Argiro. O toto se přičinil syrský kapitán Mardam, který celou dodávku ve druhé polovině roku 1947 dojednal. V srpnu 1948 vyplula směr Bejrút. Na volném moři byla však izraelci obsazena, náklad přeložen a korveta potopena. Tedy i tyto zbraně byly nakonec „dodány“ do Izraele. To je tedy jiná verze o jejich „koupi“ Izraelem.

Vývoj izraelských ozbrojených sil od ledna 1948 do konce Války o osvobození

---Nový zdroj, mnou dosud nepoužitý : ATMilitaria 7, 8/2003, Nekonečná válka, Jan Máče

Nebudu zde uvádět počty vojáků a výzbroje protivníků Izraele, ale účelem je poskytnout srovnání počtů izraelských ozbrojených sil a dodaných zbraní. Domnívám se, že v těchto počtech jsou i síly HEL MISHMAN, tj. domobrana, bránící převážně osady, jejich okolí a silnice.

---Začátek roku 1948 : Stálé židovské oddíly organizace HAGANA a jejích úderných oddílů Palmach, organizace Irgun a dalších menších formací čítaly 9.000 špatně vyzbrojených bojovníků.

---V březnu 1948 – první fáze války : Hagana měla k dispozici i 21.000 mobilizovaných záloh, pro které však nebyla prakticky k dispozici žádná výzbroj. Celkem měl Izrael 30.000 bojovníků, polní mobilní síly byly organizovány v devíti brigádách s minimem těžkých zbraní a letounů. O dodávkách letadel zde již byly uvedeny vyčerpávající údaje, proto se o nich již nebudu zmiňovat.

---V červnu / červenci 1948 - druhá fáze války : Po včlenění Irgunu a ostatních nepravidelných paramilitárních organizací do regulérní armády v souvislosti s incidentem s lodí Atalena vezoucí z Francie 5.000 pušek, 450 kulometů a munice ( boj o náklad Hagana versus Irgun ), dosáhly izraelské ozbrojené síly 60.000 bojovníků včetně 82. tankového praporu a bojových letadel.

---V srpnu a září 1948 – třetí fáze války : Izraelci přisunuli na frontu více než 15.000 vojáků včetně těžkých zbraní. Celkově dosáhly počtu 90.000, z toho 5.000 nežidovských dobrovolníků a žoldnéřů. Na egyptském úseku fronty bylo z tohoto počtu soustředěno 30.000 vojáků.

---čtvrtá fáze války : Izraelské ozbrojené síly přesáhly počet 100.000 bojovníků.


Ozbrojené síly se skládaly se z těchto formací

V roce 1947 a na začátku 1948 Židé tvořili pouhou třetinu obyvatelstva. Stovky arabských vesnic po celé zemi ovládaly hlavní tepny, které byly zásadní pro izraelské přežití. Utrpěli těžké ztráty při jejich otevírání, zejména cesty do Jeruzaléma.

Izraelská strana byla zmobilizována od prvního okamžiku. Měla jednotné vedení, jejíž základem byly složky Hagany, a dokonce i Irgun a Sternův gang byli nuceni akceptovat jeho autoritu a jednotnou vojenskou sílu, která rychle nabyla charakteru pravidelné armády. Nic podobného se nestalo na arabské straně. Neměli jednotné vedení, ani jednotnou arabsko-palestinskou armádu, což znamená, že nemohli soustředit své síly v zásadních bodech. Pomalu se rovnováha převrátila, izraelská armáda se stala organizovanější a učila se ze své zkušenosti, zatímco arabská strana byla stále roztříštěna podle jednotlivých států, Arabské osvobozovací armády, o arabské domobraně ani nemluvě, ta stále závisela na "faz'ah" - chvilková mobilizace místních vesničanů vybavených vlastními starými zbraněmi.

Izraelská pravidelná armáda se zrodila až s vyhlášením státu, branná povinnost se vztahovala na muže i ženy. Páteří armády byla stará organizace Hagany, která se nyní dělila na úderné oddíly (Palmách), pravidelné polní vojsko (Hiš) a teritoriální obranu ze starších ročníků (Mišmar). Jedná se období do července 1948, poté v souvislosti s incidentem s lodí Atalena byly všechny organizace jako Irgun, Lechi a ostatní nepravidelné paramilitární organizace nekompromisně včleněny do regulérní armády.

Počty Irgunu se mi nepodařilo zjistit, avšak ve srovnání s počty Hagany byly mnohem menší, v případě Lechi byly zanedbatelné.

Celkově měl Izrael asi 32 000 veteránů s válečnými zkušenostmi. Početně dosáhla izraelská armáda 75 000 bojovníků včetně žen. Tyto počty uvádí tento zdroj ( ovšem bez upřesnění období ) :
http://www.valka.cz/clanek_1016.html#ixzz15u5m5Pz9


Hagana Skládala se z těchto složek :

---HEL SADEH : Sebeobrana - mobilní polní síly
---její úderná složka Palmach
---teritoriální síly : HEL MISHMAN - domobrana, bránící převážně osady, jejich okolí a silnice.

Před započetím dodávek měla Hagana jako rozhodující židovská bojová síla jednu pušku na tři bojovníky, dokonce i u elitního PALMACH to byl poměr dvě na tři bojovníky. V březnu 1948 měla Hagana k dispozici 21.000 mobilizovaných záloh.

Pro naše účely jsem vytáhl následující údaje :
Na jaře ( květen ? ) 1948 měla Hagana 29.667 vojáků, v těchto počtech je zahrnuto i 3.100 bojovníků PALMACH.
Výzbroj :
10.000 pušek
pistole a samopaly Sten : blíže neurčené množství
400 lehkých kulometů
180 „středních“ kulometů ??? ( pro srovnání – ve stejném zdroji je náš ZB-37 uváděn jako těžký )
670 minometů 2palce ( 60 mm )
93 minometů 3palce
2 polní děla 65 mm s minimem munice

Zdroj : Kniha : The Izraeli Army in the Middle East Wars 1948 – 1973, John Laffin. Odkaz na plné znění je zde :

http://translate.googleusercontent.com/ ... SLLxhccqAA

http://htmlimg1.scribdassets.com/iav9g7 ... 3d/000.jpg




IRGUN

Vznikla v roce 1931 odštěpením od Hagany. Doslovně přeloženo to znamená Organizace; celým jménem Ha-irgun Cva'i Le'umi be-Erec Jisra'el, הארגון הצבאי הלאומי בארץ ישראל, Národní vojenská organizace v Zemi izraelské). Z bezpečnostních důvodů lidé často označovali Irgun jako Haganu Bet (hebrejsky: doslova „obrana B“ nebo „druhá obrana“, הגנה ב), Haganu ha-Leumit (ההגנה הלאומית) nebo Ha-ma'amad (המעמד).


LEHI ( LECHI )

S vypuknutím druhé světové války militantní akce Orgánu proti Britům ustaly, avšak jeden z vůdců, Avraham Stern, trval na tom, že protibritské akce musí pokračovat, a proto z Irgunu vystoupil a založil novou vlastní skupinu. Tato skupina se nazvala לוחמי חירות ישראל, Lochamej cherut Jisra’el, Bojovníci za svobodu Izraele, také Irgun cvaj leumi be-Jisra’el, „Národní vojenská organizace v Izraeli“ (její zkratka dává dohromady Ecel Bet, tj. Irgun B nebo 2. Irgun). Britové skupinu označovali jako Sternův gang, název Lechi přijala až po Sternově smrti.

Ačkoli Lechi byla malá skupina a její vliv na politické dění byl minimální (stejně jako sympatie veřejnosti k ní), zapsala se svými činy do historie více než jiné židovské skupiny bojující za nezávislost židovského státu. Věnovala se atentátům, bombovým útokům a v neposlední řadě bankovními loupežemi k financování své činnosti.


Dodávky pěchotních zbraní z Československa do Izraele 1947-1949

Podniky, které poskytovaly své výrobky židovské armádě, byly Brněnská zbrojovka, Avie, Škoda, Tatra, Explozia Semtín a později Kovo a Omnipol.

Jedna z prvních velkých smluv byla podepsána 14. ledna 1948, a zahrnoval 200 kulometů MG 34, 4.500 pušek P 18 a 50.400.000 ( jiný zdroj 5 miliónů ) nábojů pro tyto zbraně. Tenkrát se mluvilo celkově o 6 000 puškách, 300 kulometech, blíže neurčeném větším množství nábojů a 600 samopalech. Jiný zdroj : Tento první kontrakt se týkal nákupu 10 000 pušek Mauser P-18, 4500 těžkých kulometů ZB-37 ( řekl bych, že se jednalo o lehké kulomety, to by odpovídalo celkově uváděným 5105, u těžkých jsou počty 880 nebo 900 kusů ) a 3 milióny nábojů 7,92 mm. A následovaly další dodávky ručních zbraní v celkovém objemu okolo 20 tisíc kusů.

Vysvětlivky k porovnání mnou zjištěných počtů s Pátračem :

--- : u takto označených zbraní se naše počty shodují
*U rozdílných počtů jsou Pátračovo uvedeny v závorce

Československo dodalo na jaře 1948 - To znamená, že byly k dispozici již pro první, nejkritičtější fázi války

Vysvětlivky k porovnání mnou zjištěných počtů s Pátračem :

--- : u takto označených zbraní se naše počty shodují
*U rozdílných počtů jsou Pátračovo uvedeny v závorce

57 miliónů nábojů 7,92 mm,
1,5 miliónů nábojů 9 mm,
---24.500 pušek Mauser P-18,
10.000 bodáků pro pušky Mauser P-18
5.105 lehkých kulometů ZB-34,
880 těžkých kulometů ZB-37
250 pistolí 9 mm


Do října 1948 bylo dodáno celkem

*34.500 pušek P 18 ( 34.507 )
*5.515 kulometů MG 34 s 10.000 pásy munice, ( 7.315 )
*10.000 bodáků vz.24, ( 20.000 )
---900 těžkých kulometů vz. 37
---500 pistolí vz. 27
*12 samopalů ZK-383, ( 8 )
---10 pušek ZK 420
---500 lehkých kulometů vz. 26
*91,5 milionů 7,92 x 57 mm nábojů ( 81.145.000 )
15.000.000 nábojů 9mm Parabellum
---375.000 7,65 mm nábojů pro pistoli vz. 27
1 milión protitankových nábojů


Vyhodnocení

---Československo dodalo 1. a 3. dubna 1948 :

*První dodávka 200 pušek (Mauser 98k), 40 kulometů (vz.24, MG-34 a vz. 37), ručních granátů a pěchotní munice dorazila v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass.
*28. března 1948 odplula z jugoslávského přístavu Šibenik nákladní loď Nora; pod horou cibule ukrývala cenný náklad zbraní a munice. Loď Nora úspěšně dorazila k pobřeží Tel Avivu 1. dubna. Vyložení nákladu skončilo 3. dubna. Tudíž tyto zbraně byly k dispozici již pro operaci Naschon a i díky těmto dvěma dodávkám byla jordánská blokáda Jeruzaléma proražena. Množství zbraní jsem nezjistil, ale uvažuji, že by mohly být srovnatelné s Atalenou, případně dodávkou do Sýrie v lednu 1948.

V této době disponovala Hagana ( viz tabulka ) přibližně 30.000 bojovníky.


--- Dodávky v průběhu 1. a 2. fáze války ( včetně výše uvedených ):

Izraelské ozbrojené síly dosáhly na konci druhé fáze války počtů 60.000 bojovníků, dodáno bylo celkem

24.500 pušek Mauser P-18,
10.000 bodáků pro pušky Mauser P-18
5.105 lehkých kulometů ZB-34,
880 těžkých kulometů ZB-37
250 pistolí 9 mm

Tudíž v tomto období jsme pomohli vyzbrojit celkově 33.375 vojáků


---Celkové dodávky pěchotních zbraní :

Izraelské ozbrojené síly dosáhly ve čtvrté fázi války počtů více než 100.000, dodáno bylo celkem ( uvádím pro přehlednost pouze nejdůležitější zbraně) :

Pistole pro 500 vojáků
Pušky pro 34.500 vojáků
Lehké kulomety - pro 6.015 ( podle Pátračových údajů pro 7.315 ) vojáků.
Těžké kulomety - počítám obsluhu jednoho 4 vojáky : pro 3.600 vojáků

Naše těžké kulomety ZB-37 byly lafetovány v tancích a jiných obrněných vozidlech, avšak jejich hlavní použití bylo v rotě těžkých zbraních, která byla plánována v každém pěším praporu brigád. Organizaci této roty se mi nepodařilo zjistit, avšak usuzuji, že v každé rotě mohlo být minimálně 6 kulometů.

Je třeba si ale uvědomit, že naše dodávky na začátku a v první polovině války byly pro Izrael významné svou včasností a jedinečností a jejich podíl byl mnohem vyšší než v případě dále kalkulovaných maximálních počtů vojáků. Ale i když jejich podíl postupně klesal, byl stále rozhodující.

Tudíž jsme pomohli vyzbrojit celkově 49.115 ( 50.415 ) vojáků, což činí více než 50 % celkových nejvyšších počtů ozbrojených sil na konci Války o nezávislost. Porovnáním počtů z prvního přehledu – zbraně pro 33.375 vojáků a druhého – nárůst vyzbrojených našimi zbraněmi činil 15.740, hovoří jasně o časovém rozložení dodávek.

komisař píše:Pátrači, pěkný příspěvek o těžkých zbraních, TTD a obrázky tebou uváděných zbraní zkusím dohledat.


ALE !

V posledním příspěvku uvádíš i následující :

Pěchotní zbraně a zbraně pro podporu pěchoty:


200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus

---Kde soudruzi z NDR udělali chybu ? V ráži nebo jinde ?

raketové žebříky a to co nejvíce a co nejvíce příslušných raket

---O jaké "žebříky" se jednalo ?

Zde uvádím poslední část – zdroje se hodně liší, ale i tak, pro srovnání :

Stejně jako Pátrače, i mě napadlo udělat shrnutí již zveřejněných faktů pro větší přehlednost. Současně jsem doplnil další, např. počty ozbrojených sil podle jednotlivých období, aby mohlo být provedeno srovnání. Ještě že jsem začal s pěchotními zbraněmi , tak tím vhodně doplním Pátračovo těžké. A to jsme si to nedomlouvali Takže tím jsme pokryli celé spektrum výzbroje.

Dodávky útočné pušky MP-44 se mi nepodařilo dohledat, ale je možné, že byly určeny výlučně pro výsadkáře, tím pádem zavedené v malých počtech a tudíž zahrnuté do počtů pušky bez uvedení konkrétního typu nebo i samopalů. Jinak Pátrači, je nutné si uvědomit, že v případě těch miliónů nábojů ráže 7,92 se jedná pravděpodobně a převážně o 7,92 x 57, tedy do pušky ( karabiny ) Mauser 98K, 98N. MP-44 používal speciální náboj „střední“ výkonnosti 7,92 x 33.

Zdravím kolego. Ohledně těch útočných pušek děkuji za snahu. Mám obavu, že pokud se nedostaneme ke spolupráci s někým ze strany příjemce, asi zde už nic nedokážeme dohledat. Na nesrovnalost s municí bych nepřišel - děkuji, to je pro mě nová informace, asi se budu muset po dlouhé době podívat do A.B. Žuka

Ptáš se, kde soudruzi udělali chybu? Komisaři, jak to mám vědět? Jelikož se mi jedná o přesné citace z pramenů, které se snažím pouze komentovat a interpretovat mohu jen říci, že jsem čerpal odtud:

Jiří Dufek, Karel Kaplan, Vladimír Šlosar, Československo a Izrael, studie, vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství doplněk, 1993, strana 133 až 134.

Prostě autoři této studie tento termím nalezli v soudobém dokumentu uloženém ve Vojenském historickém archívu, odbor MNO/ hl. štáb, 6. oddělení, číslo jednací 1496/Taj. z 2.6.1948

Je použita přesně tato formulace. Pokud vezmu v úvahu, že v československé vojenské terminologii byl používán termím VKPL tedy velkorážový kulomet proti letadlům, který takto označoval rychlopalný kanón Oerlikon raže 20 mm asi je jasné odkud zafučelo. Do naší armády byl tento kanón zaveden jako 20mm kulomet vz. 36. Byl to kulomet? Podle dnešního myšlení nebyl.

Myslím si, že tato terminologická zvláštnost se promítla i do citovaného dokumentu uloženého ve VHA.

A raketové žebříky? Inu zde si myslím, že šlo o speciální výstroj jednotek pro zvláštní druhy boje. Tedy o provazové žebříky, které sloužily třeba pro zdolávání skalních stěn. Pro jejich vynesení nad horní okraj zdolávané překážky sloužily nosné rakety. Viz třeba nasazení amerických rangerů na pláži OMAHA v den D. V Hubáčkovi je to dobře popsané i s potížemi, které vznikly, když ty žebříky byly mokré a rakety je neunesly do potřebné výšky. Naše armáda je asi měla díky tomu, že část našich vojáků prošla výcvikem u britských comandos

Komisaři - děkuji za vytrvalost a kvalitní doplňování tohoto tématu. Jisté nesrovnalosti jsem očekával a myslím si, že nijak nesnižují celkovou kvalitu všeho, co se zde zatím objevilo. A Tvůj závěr o možných počtech vyzbrojených vojáků našimi zbraněmi dokazuje, že jsme Izraelům pěšími zbraněmi vyzbrojili vlastně 3 pěší divize. A to je něco, co se muselo na bojeschopnosti izraelské armády jednoznačně projevit.

Tak jsem si konečně našel čas k dočtení Pátračovy části a je to jedním slovem fenomenální. Část výtvorů komisaře jsem četl taky, ale už se mi vaří paměťové buňky, takže to zase budu muset odložit.
Ale tedy pánové - všechna čest!

A jen kdybych mohl poprosit - nešlo by využívat většího a/nebo barevného písma ke značení kapitolek? Takhle mi text poněkud splývá.

cover72 - kolego až se probereš vším co sem dosypal kolega komisař, budeš nadšený ještě více. Komisař je v zatraceně dobré formě. Já toto téma mám stále raději. Zde se nám zadařilo.

Nejprve bych doplnil můj předchozí příspěvek, podařilo se mi zjistit, že v době začlenění organizace Irgun do nově vzniklých izraelských ozbrojených sil měla tato 5.000 členů. Dále jsem zjistil další skupiny, které sice nebojovaly přímo za Izrael, ale svou činností omezovaly vojenskou sílu jeho nepřátel, schopnou nasazení proti němu : Circassian a Druze

DRUZE

V Izraeli žilo přibližně 120,000 Druze považujíce sami sebe za náboženskou skupinu. V roce 1957 je izraelská vláda uznala na žádost vůdců jako etnické společenství.
V Sýrii žilo nejvíce Druze Jebel al-Druze, v hornaté oblasti na jihozápadě země, tvořilo více než 90 procenta obyvatelstva; asi 120 vesnic bylo osídleno výhradně jimi. Druze vždy hrál mnohem důležitější roli v syrské politice než tvořila jeho poměrně malá populace. Komunita byla přibližně 100,000 v roce 1949, nebo hrubě tři procento populace Sýrie, Druzes představovaly silnou sílu v syrské politice a hrály vedoucí roli v nacionalistickém boji proti francouzům. V 1945 Amir Hasan al-Atrash, hlavní politický vůdce Jebel al-Druze, vedl vojenské jednotky Druze v úspěšné vzpouře proti Francii, a Jebel al-Druze byla první a jediná oblast v Sýrii, která se dokázala osvobodit od francouzského pravidla bez britské pomoci. Očekávali, že když sehráli více než jiné skupiny syrského obyvatelstva hrdinnou roli v boji proti kolonialismu, očekávali od vlády v Damašku odměnu za jejich obětí na bitevním poli. Požadovali, aby uznala jejich autonomní administraci a mnoho politických výsad. Vůdcové Druze odmítli být začleněni do područí Damašku nebo zastrašeni hrozbami. Když v 1945 je president Shukri al-Quwatli (1943-1949) prohlásil za nebezpečnou menšinu, oznámili, že Druzes by opravdu se stal nebezpečný a síly 4,000 Druze bojovníků jsou schopny obsadit město Damašek. Quwwatli nemohl odmítnout hrozbu Sultan Pasha. Vojenská rovnováha síly v Sýrii byla nakloněna v prospěch Druzes, přinejmenším až do vybudování armády během války v Palestině v roce 1948 . Tudíž ačkoliv DRUZE nebojovali za stát Izrael, ale za vlastní nezávislost, svou činností narušovali schopnost syrských ozbrojených sil tím, že vázali jejich značnou část, která tudíž nemohla být použita při útoku na Izrael.

Circassians

Podobně jako Druze byli náboženskou a etnickou skupinou žijící většinou v Kfar-Kama a Reyhaniye. Tyto dvě vesnice byly částí větší skupiny Circassian vesnic kolem Golanských výšin.

Vynikající článek i s fotografiemi o dalších osobnostech : http://www.mzv.cz/telaviv/cz/kultura_a_ ... index.html



Okolnosti potopení lodě s československými zbraněmi pro Sýrii u přístavu Bari

ATMilitaria 1/2005 :
---str. 80, Bojovníci pod Davidovou hvězdou – speciální síly, Milan Kovář
---str. 82, Izraelské zvláštní jednotky, Milan Kovář

ATMilitaria 2/2005 :
---str. 84, Izraelské zvláštní jednotky, Milan Kovář

Elitní a speciální jednotky světa, Jan Boger, Naše vojsko 1995, ISBN 80-206-0255-0

Dne 7.1. 1948 odešla do Sýrie dodávka pěchotních zbraní. Byla zadržena Jugoslávií. Nakonec byla uvolněna, ale loď byla u přístavu Bari dne 10. dubna 1948 potopena. Náklad byl vyzvednut a nakonec se ocitl izraelských rukou. Musíme si položit otázku, kdo měl zájem na jeho vyzvednutí a okolnosti změny majitele zboží.
Zdroj : http://soldan.blog.sme.sk/c/198229/Prec ... z166bcXCL0

„Cesta Ehmuda Avriela po uzavření dobrého zbrojního obchodu vedla k jadranskému pobřeží ke svému příteli ministrovi vnitra Jugoslávie Alexandrovi Rankovičovi, protože Avriel se dozvěděl, že československá vláda souběžně (...!...) rokovala o prodeji zbraní i se Sýrií a Egyptem. Rankovič pomohl Avrielovi identifikovat syrské plavidlo, které agenti Hagany ve Středozemním moři potopili. Jak se zdá, Československo skutečně hrálo na obě strany.“

Nebudu spekulovat, kdo tyto obě akce provedl, pouze jsem udělal přehled jednotek, které byly v daném období k dispozici a měly potřebný výcvik.

1. verze :
Celý náklad koupil Izrael. Tato varianta je reálná pouze v případě, kdy dodací podmínky obchodu byly dohodnuty tak, že zboží zůstává majetkem dodavatele ( Československa ) až na místo dodání v přístavu nebo jiném místě v zemi kupujícího. Tento prodej by nebyl žádným problémem, neboť, i když by Izrael jako stát v době koupě ještě neexistoval, nemluvě již po jeho oficiálním vzniku. Československá strana by ovšem ručila za náklad, tak by musela organizovat vyzvednutí a ošetření zbraní, zmiňovaný syrský kapitán by toto, pokud je pravda, že náklad vyzvedl, provedl z osobní iniciativy. Pokud by ovšem byly dodací podmínky nastaveny tak, že zboží již bylo majetkem kupujícího, československá strana by již za zboží neručila a v žádném případě by neměla zájem na vyzvednutí v té době již politicky problematické zásilky.

2. verze :
Tato varianta je reálná, jen pokud by dodací podmínky byly nastaveny tak, že zboží již bylo majetkem kupujícího, československá strana by totiž již za zboží neručila a v žádném případě by neměla zájem na vyzvednutí v té době již politicky problematické zásilky. Zároveň syrská strana by v žádném případě nedovolila, aby se zbraně dostaly do izraelských rukou.
Celý náklad „koupil“ Izrael takto :
Po jejím potopení dne 10. dubna 1948 byly zbraně vyzvednuty a naloženy na obstarožní korvetu Argiro. O toto se přičinil syrský kapitán Mardam, který celou dodávku ve druhé polovině roku 1947 dojednal. V srpnu 1948 vyplula směr Bejrút. Na volném moři byla však izraelci obsazena, náklad přeložen a korveta potopena. Tedy i tyto zbraně byly nakonec „dodány“ do Izraele. To je jiná verze o jejich „koupi“ Izraelem.

Izraelské jednotky, které byly k dispozici :
Nebudu zde spekulovat, kdo tyto obě navazující akce provedl, pouze jsem udělal přehled jednotek, které byly v daném období k dispozici a měly potřebný výcvik. Ale debata a Vaše názory jsou vítány !!
V květnu 1943 vzniká Arabská četa ( Šahar – J. Landsberg ) pro akce v arabských oblastech. Tato se stala výchozím prvkem pro izraelské zvláštní tajné jednotky známých pod označením Mista´arvim. V roce 1947 dosahuje velikosti roty. V srpnu 1947 velitel Palmachu J. Allon vytváří nová uskupení v Bejrútu, Damašku a Bagdádu. Tyto jsou v roce 1948 začleněna do vznikajícího Mossadu jako Šin Mem 18.


HAGANA a Palmach

Pro operace na moři a v Suezském průplavu byla britskými speciálními silami vytvořena v roce 1940 diverzní oddíl - jednotka SHAYETE 13. Byla tvořena příslušníky Hagany. Oddíl byl vycvičen v obojživelných operacích a v podvodní diverzi.

V roce 1943 vznikaly z členů Palmachu pod patronací britských vojáků tzv. Mořské roty – HA´ HULIVA HA´ YAMIT.

V roce 1948 po vzniku Izraele jako samostatného státu byly tyto začleněny beze změny jejich struktur do vznikajícího izraelského námořnictva HEYL HA´YAM. SHAYETE 13 si vzala za vzor italskou jednotku X. MAS. Některé zdroje uvádí, že instruktoři z této jednotky se podíleli na výcviku. Výcvik probíhal i ve Francii ve Škole bojových plavců v St. Mandrier. Její příslušníci potopili 21. října 1948 egyptskou vlajkovou loď Emir Farou.

Irgun a Sternova skupina

Obě měly rozsáhlé zkušenosti s bombovými útoky, ovšem pouze na pevnině. I kdyby potopily loď se zbraněmi, v žádném případě by nemohly využít výsledků takové akce. Sternova skupina byla navíc od ostatních uskupení izolována. Navíc v srpnu 1948, kdy došlo k přepravě vyzvednutých zbraní, obě již oficiálně neexistovaly, neboť byly již od července 1948 včleněny do Izraelských ozbrojených sil.

polní houfnice typu H9

Můžeme ji najít ve VTM Lešany, kde je vystavena

Vychází z 105mm lehké houfnice vz. 18/40N. Ta se v podstatě nelišila od válečné LeFH 18/40M, hlavním rozlišovacím znakem byla nově použitá kola ze sov. 122mm houfnice vz. 38 M-30.

V prvních poválečných létech velení Československé armády věnovalo značnou pozornost dělostřelecké výzbroji. MNO v říjnu roku 1946 objednalo u národního podniku Škodovy závody kromě jiných projektů i vývoj nové polní a horské houfnice ráže 105mm. Vývoj 105mm polní houfnice probíhal pod označením „H 9“ a Škodovka se v něm snažila nejen pokračovat v dobré tradici vývojové řady „H“, ale uplatnit v ní i poznatky z druhé světové války.

Houfnice měla moderní stavbu:
Její dvouramenná odpérovaná lafeta umožňovala poměrně značný odměr a náměr. Byla opatřena nezávislým bubínkovým zaměřovačem pro palebné úkoly plněné nepřímou střelbou a také i optickým hledím pro přímou střelbu na obrněné cíle. Z německého předchůdce vycházela především konstrukce hlavně a vrchní lafety s řídidly a mířidly. Hlaveň tvořil monoblok s nasazenou úsťovou brzdou, brzdovratné zařízení sestávalo z kapalinové brzdy a vzduchového vratníku, vyvažovače byly zpruhové. Horizontální klínový závěr byl vybaven poloautomatikou. 105mm horská houfnice označovaná „D 10“ byla svým konstrukčním řešením velmi podobná polní houfnici, i časový sled jejího zrodu byl obdobný pouze s menším opožděním.

Po úspěšných vojskových zkouškách stály obě houfnice před konečným rozhodnutím o svém zavedení do výzbroje Československé armády. Počátkem roku 1950 bylo rozhodnuto o zahájení přípravy k sériové výrobě. Bohužel v květnu 1950 byly přípravy k výrobě houfnic a střeliva na rozkaz ministra obrany okamžitě zastaveny. Hlavní důvod ukončení projektu byl sílící tlak na unifikaci ráží dělostřelecké výzbroje s dělostřeleckou výzbroji sovětské armády.

Zkusím dohledat něco i o ostatních zbraních.

Československé S-199 v Izraeli kniha Jestřábi pouště

V rámci akce BALAK bylo dodáno 25 kusů S-199 takto :

--- Použité dopravní letouny a jejich zjištěná evidenční čísla:
C-54 č. NC58021, NC56011
C-46 č. RX-121, RX-130, RX-133, RX-134, RX-135, RX-136, RX-138

---datum dodání, - číslo letu, letoun
**květen 1948,
20. - 5, C-54
21. - 7, C-46
22. - 9, C-54
24. - 11, C-46 : č. letadla RX-136, havaroval při přistání, přepravovaná S-199 byla zničena
25. - 12, 13 dva lety C-46
30. - 16, 18 dva lety C-46
31. - 19, 20 dva lety C-46
**červenec
1. – 51, 52 dva lety C-46
4. – 55, C-46
7. – 54, C-46, v Jugoslávii došlo ke čtyřdennímu zdržení
9. – 58, C-46
13. – 60, C-46
14. – 62, C-54
15. – 63, C-54
listopad 1948 ( nouzové přistání v Římě 18. července ), 65, C-46
17. – 66, C-46
19. – 67, C-46
18. – 68, C-54
20. – 70, C-46
24. – 76, C-54
28. – 79, C-46

historie jednotlivých letounů

D-101 : Sestřelen pozemní protiletadlovou palbou 29. nebo 30. května 1948
D-102 : Sestřelen pozemní protiletadlovou palbou 29. května 1948 nebo 30. května 1948
D-103, 104 : Poslední známý výskyt – ve druhé polovině července 1948 ve středisku údržby
D-105 : Poškozen při požáru na zemi 10. června 1948, poslední známý výskyt – ve druhé polovině července 1948 ve středisku údržby
D-106 : Poškozen při startu v Herzliji v červnu 1948, ve druhé polovině července 1948 ve středisku údržby, v listopadu 1948 po opravě vyřazen ze střediska
D-107 : Sestřelen syrským Harvardem 10. července 1948
D-108 : Nehoda 21. srpna, 30. října 1948, převeden do střediska údržby, po opravě přečíslován na 1906
D-109 : Ve druhé polovině července 1948 ve středisku údržby, následně odepsán
D-110 : Ztracen při akci 9. července 1948
D-111, 112 : Ve druhé polovině července 1948 ve středisku údržby, pravděpodobně odepsán
D-113 : Při přistání 9. srpna se převrátil, odepsán 16. října 1948 po přistání na břicho
D-114 : Havaroval v Herzliji 16. října 1948
D-115 : Nehoda při přistání v Herzliji 9. září 1948, poté odepsán
D-116 : Ve druhé polovině července a v listopadu 1948 ve středisku údržby
D-117 : Poškozen při přistání 20. srpna a 17. října ( přistání na břicho ) 1948 ve středisku údržby opraven a přečíslován na 1901
D-118 : Roku 1950 přečíslován na 1902 a převeden do Tel-Nofu
D-119 : Upraven na fotoprůzkumný, odepsán po nehodě při přistání v Herzliji 8. října 1948
D-120 : Převrácen na zemi 14. září 1948, opraven a přečíslován na 1903, v roce 1950 převeden do Tel-Nofu
D-121 : Nehoda při přistání v Herzliji 5. září 1948, opraven, přečíslován na 1904 a převeden do Tel-Nofu
D-122 : Nehoda při startu v Herzliji 16. září 1948, poté odepsán
D-123 : Přečíslován na 1905, poškozen na zemi ( samovolné zavření podvozku ) 18. února 1949, opraven, v roce 1950 převeden do Tel-Nofu
D-124 : Zadržen v Římě na palubě C-46 ( RX-134 ) od 18. července do listopadu 1948, Přečíslován na 1907, po nehodě při startu 15. prosince 1948 odepsán

---Na začátku operace Yoav 15. října 1948 měla 101. peruť k dispozici pouze 8 bojeschopných letounů S-199 čísel 108, 113, 114, 117, 118, 120, 121 a 123


Rozdělení nehod, ztracených / odepsaných letounů a ztráty pilotů

3x - Nehoda při startu : 106, 122, 124
8x - Nehoda při přistání : 113 – 2x !!, 115, 116, 117 – 2x !!, 119, 121
5x - Nehoda ( nezjištěné podrobnosti ) : 108 - 2x !!, 114, 120, 123 ( na zemi )

Odepsán po nehodě :
---přistání : 113, 115, 119
---start : 122, 124
---na zemi : 105,

Ztracen v bojové akci : 101, 102, 107, 110,
Ztracen při přepravě : jeden

---Eddie Cohen 29. ( nebo 30. ) května 1948
---Leslie Bloch 10. července 1948
---Bob Vickman 9. července 1948
---Moddy Alon 16. října 1948


Bojové úspěchy

Dva dopravní letouny Dakota egyptského letectva : obě Moddy Alon
Tři egyptské Spitfiry : Moddy Alon, Giddy Lichtman, Rudy Augarten
Jeden syrský Harvard : Maurice Mann
Jeden Dragon Rapide společnosti Arab Airways : Giddy Lichtman

To při ztrátách čtyř vlastních ve vzduchu, z toho dva protiletadlovou palbou.

Nedávno jsem dostal takový nápad. Jelikož si sleduji vstupy, které na Palbu má kolega Joe CSC, rozhodl jsem se ho požádat o spolupráci. Jejich Czech Spitfie Club je významná aktivita a věřil jsem že mají dobré možnosti pár věcí co by pomohly tomuto tématu propátrat. Napsal jsem mu toto:

Dobrý večer kolego.
Máme zde takové téma, které se věnuje naší pomoci státu Izrael v době jeho vzniku. V roce 1991 byl na návštěvě v naší zemi izraelský prezident Chaim Herzog.

V roce 1992 byla odhalena ve Vojenském historickém ústavu pamětní deska připomínající naši pomoc Izraeli, která spočívala i ve školení pilotů pro vznikající izraelské letectvo. Při těchto příležitostech bylo několik leteckých instruktorů, kteří izraelské piloty měli ve své péči vyznamenáno izraelskými vyznamenáními. Byli to tito lidé:
P. Uruba
V. Skála
J. Kotrš
P. Kocfelda
M. Malý
M. Dvořák
K. Picek
J. Prokopec
A. Mutňanský
J. Kiška
A. Petr
J. Lorenc
J. Hájek
L. Zadrobílek
M. Vajnar

Nic moc více nevím. Chtěl bych vědět zda Ty a Tvoji kolegové dokážete těmto lidem pokud patřili ke Spitfirovým letcům, dát těmto lidem celá jména, pár řádek o každém z nich a pokud možno i tvář.

Kolega z Czech Spitfire Clubu mi mimo jiné odepsal:

Bohužel jsem na tom s volným časem celkem špatně... je mi líto, ale nemůžu se touto záležitostí momentálně nějak hlouběji zabývat. Třeba časem... Podobně jsou na tom i kolegové.
Idejí a nápadů máme v Czech Spitfire Clubu spoustu, ale realizace je limitována hlavně časovými a finančními možnostmi.

Ale kolega je formát a dodal tyto upřesňující informace, které s jeho laskavým svolením přenáším sem:

Snad jen zběžně k těm jmenovaným pilotům. Je možné, že mnozí sloužili za války v RAF, takže by se dalo pár informací najít na webu armády ČR:
http://www.acr.army.cz/historie/seznam- ... -1945-494/

K nalezení jsou tam následující.

P. Uruba:
URUBA Petr, W/O, 787198 , 311 Sqdn, rtn./R/plk., * 15/12/15, Rusava /Kroměříž/, Pilot

P. Kocfelda:
KOCFELDA Pavel, F/O, 787471 (149254) , 313 Sqdn, por./R/genmjr., * 26/06/17, Horní Suchá /Karviná/, Pilot, † 06/10/92

M. Malý:
MALÝ Milan, Sgt, 788498 , 312 Sqdn, des./R/pplk., * 30/09/23, Brno, Pilot

K. Picek:
PICEK Karel, F/Sgt, 787125 , 312 Sqdn, rtm. /R/plk., * 02/11/12, Praha, Instrument Repair I

J. Prokopec:
PROKOPEC Josef, F/Sgt, 788143 , 310, 312 Sqdn, rtn./R/plk., * 07/02/19, Stradouň /Chrudim/ , Pilot

J. Kiška:
KIŠKA Josef, Sgt, 788469 , 310 Sqdn, čet./R/pplk., * 27/10/18, Životice /Karviná/, Pilot, † 18/11/94

J. Hájek:
HÁJEK Jaroslav, F/Lt, 787226 (126100) , 311 Sqdn, por./R/plk., * 20/03/15, Jaroměřice n. Rokytnou /Třebíč/ , Pilot, † 23/09/95
případně:
HÁJEK Jan, AC2, 788847 , Depot, 311 Sqdn, rtn., * 07/09/11, Hodolany /Olomouc/, Ground staff WOP trainee
HÁJEK Jaroslav, Sgt, 787311 , 311 Sqdn, čet./R/mjr., * 30/03/16, Přibice /Břeclav/, Wireless Operator, † 04/02/94

L. Zadrobílek:
ZADROBÍLEK Ladislav, F/Lt, 787552 (132694) , 310 Sqdn, por./R/plk., * 14/06/16, Hrochův Týnec /Chrudim/, Pilot

Více se mu nepodařilo. Ale najednou z jednoduchého jména máme něco víc a ukazuje se, že ti instruktoři, kteří u nás cvičili izraelské piloty byli stateční a zkušení válečníci. Takže tak jako výcviku motomechanizované brigády či výsadkářů, i zde se na akci Důvěrné Izrael podílela elita našich ozbrojených sil.

Kolegovi od Czech Spitfire Clubu děkuji za spolupráci a třeba najde on a jeho kolegové čas a k akci "Důvěrné Izrael" ještě něco najdou.

Než se zase ozvu do tohoto tématu musím poděkovat i kolegovi komisaři, jak sem vytrvale dodává další a další informace. Jsem velmi překvapen kam až toto téma došlo a myslím, že jeho potenciál se zdaleka nevyčerpal.

ZADROBÍLEK Ladislav
*14/06/16 Hrochův Týnec
+19/04/02 Brno

Příslušník francouzské 571. squadrony, britské 111., 313. a později i 310. československé stíhací perutě.
Mimo jiné mu vyšla výborná kniha "Moje cesta k R.A.F." (nakl. Návrat/1993), pokud z ní chcete nějaké bližší info, během 14 dní si jí přivezu a dohledám.

Zdravím- ale to víš že ano. Ale nerad bych toto téma které se týká naší pomoci Izraeli nabalil něčím mimo.

Je to možné dát sem: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=45 pokud se bys to položil jako osobnost

nebo sem: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=2 pokud bys udělal recenzi knihy.

Věřím, že jde o zajímavou osobnost. Sem bych poprosil pokud je v té knize cokoliv o tom, že se podílel na akci Důvěrné Izrael dát vše co najdeš: - jeho pocity z těch lidí
- jak se jim dařilo či nedařilo
- a pokud na to doplatil tak jak
Pokud v té knize nic není nevadí. Děkuji za doplněk.

Asi jsem to teda blbě pochopil, myslel jsem, že hledáte kompletní historii těch lidí, kteří se na výcviku podíleli, ne jenom tu poválečnou část. V knížce, pokud si dobře pamatuju, už o tomhle dobrodružství nic není, ale radši ještě kouknu, už je to dost let, co jsem jí louskal. Článek psát nebudu, na to nemám čas ani chuť

Až tak úplně špatně to není, naopak - tato kniha zde uvedena zůstane a jenoho muže tak máme jak říkáš kompletního. Akorát jeho vazba na Důběrné Izrael tam není - v době vzniku knihy to asi už pro něj nebylo důležité. Leč nevadí - i to je pokrok.
A pokud recenzi či cokoliv jiného napsat nechceš či nemůžež tak to nepiš.....

Hezký den.

Našel jsem osudy dalšího pamětníka NORI HARELa, účastníka výcviku leteckých mechaniků S-199 v Liberci

Kurz absolvoval v Liberci, kde byla Vojenská odborná škola vojenských mechaniků. Někdy v té době na letišti v Žatci také vzniklo celoživotní přátelství Noriho Harela a Ezera Weizmana.

Největší přítel Čechů v Izraeli

O Norim Harelovi, válečném veteránu z Izraele, se říká, že je v této zemi naším největším přítelem. V Československu totiž jeho rodina našla útočiště před Hitlerem a zde se také cvičil v době, kdy židovský stát vznikal. Nyní dostal od ministra obrany vyznamenání.

Kdo je Nori Harel

Po druhé světové válce se Harel vrací do Československa. Vstupuje do izraelských ozbrojených jednotek, které se cvičily na československém území. Tehdy se seznámil i s pozdějším prezidentem Izraele Ezerem Weizmanem.

V Izraeli se zúčastnil šesti izraelsko-arabských válek. Jako letecký konzultant se podílel na významných česko-izraelských projektech.

Dodnes se stará o Weizmanovu osobní černou stíhačku Spitfire, kterou Židům dodali Čechoslováci. "Je stále v perfektním technickém stavu, takže až dosud létá. Než Ezer zemřel, musel jsem mu to slíbit," vypráví prezidentův přítel.

Plukovník byl v šesti izraelsko-arabských válkách, ale v té poslední, letošní, s libanonským Hizballáhem, už ne.

Celý článek najdete zde :

http://www.czsk.net/svet/clanky/publici ... zrael.html

Zdravím, skvělý článek, louskal jsem ho trochu déle a teď jen těžce stíhám dodatky v diskusi.

Poznámka mne napadá jediná - vím, že Chazaři jsou jedno z Tvých srdečních témat, ale jejich vliv na myšlení novodobého Ruska bych až tak nepřeceňoval. Už jen proto, že většina novověkých Rusů sotva zná jejich jméno, o jejich náboženství nemluvě. Antisemitismus má původy někde u dna lidské psychologie, ať už v Rusku, nebo kdekoli jinde.

A ještě snad k 68 a sionismu - podle mne je tohle původně uměle vyvolaná fóbie. Sověti a potom i naše normalizační vedení potřebovali nutně najít nějakou kontrarevoluci a alespoň trochu věrohodně ji předložit čs. lidem. "Našel" se plánovaný útok Němců a NATO, paravojenští "kontrikové" (četl jsem dokonce přímé "svědectví" o jejich palbě kulometem z balkónu muzea po sov. vojácích!), staří dobří pravicoví oportunisté a zkusil se ještě staršejší a ještě dobřejší antisemitismus. Hodilo se, že Fr. Kriegel (také Ota Šik aj.) je židovského původu a před srpnem a krátce po něm byl naznačován jako vůdce sionistického kontrarevolučního spiknutí. Mohl to být i jeden z důvodů, proč byl po zadržení 21. srpna 1968 od počátku držen odděleně od ostatních.

Po delší době jsem se dostal k tomu abych sem dal další zajímavé informace k naší pomoci státu Izrael. Týká se to letadel Spitfire a jejch přesunům do Izraele.

Uvědomujíce si omezené možnosti letounů Avia S-199, které byly ve své podstatě kremply, Otto Felix intervenoval u velitele letectva generála Vicherka ve prospěch uskutečnění dodávky letounů S-89 což jak už díky komisaři víme, byly stroje Spitfire LF Mk.IX E. V tomto případě šlo o stroje zakoupené na konci války exilovou vládou, které poté přeletěli českoslovenští příslušníci RAF VR - tedy složky RAF „voluntary reserves“ - do Československa. Tyto letouny byl speciální verze pro boj v nízkých výškách s motorem lépe pracujícím v malé výšce a zkrácenými křídly pro vyšší obratnost.

Československý souhlas s odprodejem těchto letadel byl ovlivněn skutečností, že na dodávky náhradních dílů pro tyto letouny se vztahovalo embargo a proto již bylo téměř nemožné zajistit jejich dlouhodobý provoz v rámci československého letectva.
Proto nakonec dne 7. Června 1948 ministerstvo národní obrany vydalo výnos, ve kterém uvolnilo 30 letounů Spitfire LF Mk.IX E s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a radiostanic. Izraelská strana pak navýšila požadavek na celkem 50 letounů tohoto typu. Její zájem pak byl uspokojen rozhodnutím ministerstva národní obrany ze dne 3. srpna 1948.

Při přípravě Spitfirů pro Izrael měla důležité slovo Izraelská technická komise, které byly letouny předávány a při tom po prohlídkách svých odborníků určovala, na kterých letounech mají být provedeny generální opravy. Později představitelé KOVO-letecký prodej předložili návrh na odprodej dalších 30 letounů Spitfire čímž celkové množství, které mělo být dodáno, dosáhlo 60 kusů.

Celkem 45 Spitfirů pak bylo v období od 18. září 1948 do 10.ledna 1949 předáno vojenskou správou do leteckého závodu v Kunovicích. Odtud byly přesouvány do Izrale v rámci operací Velveta 1 a Velveta 2.

Operace Velveta 1 začala 24.září 1948, kdy z Kunovic odstartovalo prvních šest Spitfirů vybavených na dlouhou cestu přídavnými nádržemi z letounů Me – 110 Bf. V rámci utajení byly na letadlech namalovány jugoslávské výsostné znaky. Letouny byly doprovázeny jedním transportním letounem Douglas C-54 Skymaster, který na palubě vezl záchranné čluny pro případ nouzového přistání v moři a současně by připraven rádiem povolat izraelské lodi na záchranu moţných trosečníků. Jeden letoun lehce havaroval při mezipřistání v Podgorici tedy na starém letiště Letiště Ćemovsko polje, když se mu neotevřel podvozek a zůstal dočasně odstaven na letišti. V tomto místě byly narychlo přemalovány výsostné znaky na modrou Davidovu hvězdu. S touto akvizicí se letouny vydaly na zbytek cesty končící v Izraeli.


Letiště Podgorica, jinak letiště Cermovsko Polje bylo letiště vybudované v roce 1931. Za II.SV patřilo k těm nejvíce exponovaným a bylo masivně bombardováno Spojenci. Obrázek ukazuje jak vypadá dnes, kdy slouží k provozování leteckého sportu.
Další dva stroje byly po cestě nuceny pro potíže s palivovou instalací přistát na letišti Maritza, zde byli piloti zadrženi řeckými vojáky a zůstali v místním vězení do 12. října. Stroje zadržovaly řecké úřady až do roku 1950. Zbylé tři stroje bez komplikací dolétly dne 27. září do místa své dislokace. Tou byla základna v Ramat Davidu. Hned začátkem října 1948 byly nasazeny do výzbroje 101. Perutě. Od toho momentu disponovali Izraelci letadly, které se výkonově rovnala strojům protivníka. Další letouny následovaly stejnou cestou.

Operace Velveta 2 pak probíhala za krajně nepříznivého počasí od 18. prosince 1948 z důvodu nutné potřeby stíhacích letadel pro připravovanou ofenzívu. V první vlně bylo na ploše Kunovického letiště připraveno 15 kusů Spitfirů opět vybavených německými přídavnými nádržemi a jugoslávskými výsostnými znaky. Odstartovalo celkem 6 strojů ve dvou rojích. Bohužel 4 stroje se obrátily po neúspěšném pokusu o průlet sněhovou bouří. Další dva pokračovaly a bohužel na různých místech postupně havarovaly, v jednom případě s tragickým následkem. Druhý den 19. prosince 1948 z Kunovic odstartovalo opět 6 strojů směrem na Podgoricu. Jeden z nich se vrátil do Kunovic.
Dne 20. prosince odletěla další šestice letadel a bez potíží přelétla do Podgorice.
Dne 22. prosince se vydala první čtveřice na cestu z Podgorici do Ekronu.

Velvety 2 se kromě veteránů účastnili i nováčci Mordechai Hod a Dany Shapira. Cestu plnou nástrah zvládli i přesto, že ani jeden z nich neměl na Spitfiru nalétáno více než 8 samostatně odpilotovaných hodin. Dalšího skupina 6 letounů je následovala a všichni bezpečně dorazili do Ekronu. Zbylé letouny pak dorazily pozemní cestou. Díky této operaci již měli Izraeli aspoň minimální dostatek kvalitní stíhacích letounů, kterých část se osvědčila už 22. prosince 1948 při souboji s novými egyptskými stíhačkami Fiat G.55, který pro Izraelce skončil úspěšně. Celkem bylo do Izraele vzduchem i po zemi do přelomu let 1949 a 1950 dodáno 57 letadel Spitfire. Izraelská strana se pak ještě v roce 1949 snažila získat dalších deset Spitfirů, nicméně k převozu nikdy nedošlo.


Letouny Spitfire s německými přídavnými nádržemi.
Kromě stíhacích letounů, měli Izraelci zájem také o cvičné lehké letouny různých verzí, bohužel jejich požadavek na tehdy nové letouny Zlin 26 Trenér byl z naší strany zamítnut s odůvodněním, že letouny by mohly být použity jako bojové. Tyto problémy jen předznamenávaly další rostoucí těžkosti s povolováním vývozu zbraní a techniky. Opět se zde jednalo o souběh několika příčin, konkrétně:
- přiostřující se politické situace v Československu
- změnou vztahů Izraele se Sovětským Svazem a Spojenými Státy.
- zahraniční publicita, které se této akci dostávalo i přes snahy o utajení. Izrael a Československo byly v médiích osočovány z porušování rezoluce rady bezpečnosti OSN o embargu na dovoz zbraní na Střední východ, přičemž jakékoliv dodávky arabským státům nebyly vůbec medializovány.

Výsledek byl dán předem.

Na přelomu let 1949 a 1950 se postupně začala množit zamítnutí jednotlivých položek v vývozu z především politických důvodů. Na podzim 1950 vyjádřilo ministerstvo národní obrany stanovisko, ve kterém nesouhlasí s jakýmikoliv dalšími dodávkami jakéhokoliv materiálu do Izraele. Spolupráce končí a začíná období otevřeného nepřátelství z naší strany.

Takže snad vám tento příspěvek přinesl něco nového.

Neúčastnil se Dana Shapira i prototypových zkoušek Mirage III?

Mám pocit, že ano. No kolego, když se u nás částečně formovaly osobnosti dvou vrchních velitelů izraelského letectva a dvou izraelských prezidentů, tak zkušební pilot je až v třetí linii.

Vážení kolegové, právě jsem dokončil velkou přestavbu původní práce. Podnětem byla jak diskuse tak i moje osobní příprava na přednášku na toto téma, kterou jsem dával dne 3. března 2011 v muzeu Vysokého Mýta na pozvání palbáka známého pod jménem Zdeněk.

Přednáška dopadla dobře. Ale když jsem si chystal prezentaci, objevil jsem další a další obrázky a informace. Vše jsem tedy do původní práce vložil. Získala tím na kvalitě a je rozhodně lepší než byla. POKud máte zájem, tak se na to podívejte.

Vážení kolegové, pokud člověk udělá nějaku práci a snaží se ji udělat dobře, dělá i chyby. Zvláště pokud se jedná o tak velkou práci jako byla ta původní, co stála na počátku tohoto vlákna. To je i případd můj. Jenže pokud tu práci uděláte co nejlépe , přečte si to hodně lidí a nakonec se najde někdo, kdo se rozhodne pomoci. A já měl štěstí, že se mi ozval jeden palbák a ten mě z kontaktoval se svým tatínkem. A tento pán se mnou už delší dobu komunikuje a brzy výsledek této komunijakce bude na Palbě vidět a připravte se na to, že to bude stát za to.

Jako první mi ale vytknul nepřesnosti v tom, co jsem napsal o kursu leteckých mechaniků v Liberci. Jeho připomínky vám zprostředkuji v plném znění a samosebou článek podle nich opravím.


Pan Jaroslav Prchal mi napsal, cituji:

Byl bych velmi rád, kdybyste nepoužíval označení „ výcvikové kurzy ve VOŠLM“. VOŠLM totiž byla řádná dvouletá (tzv. mistrovská) nižší průmyslová škola leteckého oboru plně srovnatelná s podobnou jedinou školou v Mladé Boleslavi. Je pravda, že zde probíhalo několik specielních krátkodobých kurzů pro jiné organizace, kupř. Bezpečnostní letectvo aj., ale tyto neměly s výukou školy nic společného, měly vlastní vojenskou i odbornou organizaci a škola jim propůjčovala pouze prostory a učebny.

Jakou měla VOŠLM úroveň dokresluje i to, že po roce 1950 vydalo ministerstvo školství výnos, kterým libereckou VOŠLM staví na úroveň státních průmyslových škol, a její absolventy 2.3.a 4. letky (včetně příslušníků 1. letky instruktorů) uznává absolvování mistrovské dvouleté průmyslové školy a mohou tudíž přejít přímo do 3.ročníku večerního studia průmyslových škol a tříleté studium ukončit maturitou. Tuto možnost využilo mnoho absolventů, kteří po skončení vojenského závazku odešli do civilního zaměstnání a mnozí z nich pokračovali v dalším studiu na Vysokých technických školáh.

Já jsem nebyl běžným žákem školy, ale příslušníkem 1. letky instruktorů, která v počtu asi 30 příslušníků vznikla po odchodu 1. letky, tzv, „Crhovců“ k útvarům v září 1945. Vyučoval jsem zkoušení leteckých motorů na brzdě, kterou jsem vybudoval a protože jsem uměl německy a hlavně leteckou odbornou němčinu, jsem také překládal manuály a příručky zachované z původní Luftwaffe.


[align=center]Tento obrázek ukazuje pana Jaroslava Prchala u motorové zkušebny leteckých motorů. Toto zařízení sám zkonstruoval.

1.10.1945 byla ustavena 2. letka ze žáků, kteří nastoupili jako první řádní posluchači, k nimž 3.10.1946 přibyla 3. letka obor motoráři-drakaři a 4. letka obor elektrikáři, přístrojaři, zbrojíři a automechanici. V roce 1948 bylo 70 posluchačů židovské organizace Hagana zařazeno jako řádní posluchači do 5. letky VOŠLM.


[align=center]Tento obrázek ukazuje pana Prchal ve společnosti kolegů u letounu Arado. Bohužel si nejsem jistý který z nich to je.

Součástí VOŠLM byla i letka aspirantů – posluchačů Školy důstojníků letectva v záloze a tzv. Školní letka složená z vojáků základní vojenské služby, která zajišťovala provoz školy.

Následuje podpis a informace, cituji:

Další připomínky k akci odhalení pamětní desky v Liberci Vám zašle hlavní organizátor plk.Ing. Vlad. Novák.
Celou tuto akci organizovala pod jeho vedením naše odbočka Svazu letců ČR a to byste měl v textu zdůraznit. Deska na hangáru byla zhotovena z prostředků odbočky a instalována jejími členy, desku v synagoze věnovali příslušníci 5.letky.

Z druhé citace vyplývá, že v Liberci proběhla rozsáhlá aktivita za přímé účasti veteránů tohoto kursu pro Haganu a dokonce jich z Izraele přijelo 27 i s rodinami. Zdá se, že se tento pohyb informací o této zajímavé části našich dějin nezastavuje a časem se tak stane všeobecněji známou.

Moje práce o jednom z frekvenntantů tohoto speciálního kursu pro Izrael, práce věnovaná Nori Harelovi, za pár dní poputuje na schválení a možné doplnění do Izraele přímo k tomuto pánovi. Jeho adresu jsem od plukovníka inženýra Vladimíra Nováka a samosebou pro co nejlepší informace tuto možnost využiji a budu doufat, že ho přesvědčím, aby mi pomohl.