Ano ano, Lavonova aféra, jedna z prvních nepovedených akcí izraelských zpravodajských služeb. Je mojí chbyou že jsem na ni zapoměl a že jsem se o ní nezmínil, myslím si že má poměrně velký význam pokud se posuzuje důvod účasti Státu Izrael v Suezské krizi.
Lavonova aféra nebyl jen politický skandál, ten byl jejím neslavným zakončením. V roce 1954 byl Izrael de jure i de fako ve válce s celým arabskýn světem. Aktivity egyptské elity mu lezly nesmírně na nervy a zde asi pramenil ten zájem, aby se do Egypta jako lídra celého arabského světa opřel také někdo jiný. S Francií v té době nevěděl na čem je a s Británií po těch dlouholetých nepřátelských aktivitách hlavně v 40-tých letech jednal velice opatrně.
Kdo vymyslel ten podivný plán nesoucí název Operace Susannah který měl zabránit uzavření britsko-egyptské smlouvy o odchodu britských jednotek z oblasti Suezského průplavu a předání správy nad průplavem do egyptských rukou, uvidíme dále. Logiku to mělo. Izraelci věděli, že jejich možnosti manipulace lodních nákladů v Ejlatu v Rudém moři jsou zatím velmi omezené a bylo mu jasné že pokud budou průplav spravovat sami Egypťané, lehce se mohou rozhodnout nepouštět přes něj izraelské lodě a lodě s materiálem pro tuto zemi.
Navíc by to přineslo rychlé a hlavně velké peníze pro Egypt, který by tak mohl a to razantně posilovat armádu.
Plán obrátit proti Egyptu západní země pomocí série pumových útoků na britské a americké cíle v Egyptě je sám o sobě nápad mimo normální chování. Ale rodící se stát bojující s přílivem cca 700 tisíc lidí, kteří museli vše opustit po celém Blízkém a Středním východě a navíc žijící v pocitu stálého ohrožení díky válečnému stavu s tuším sedmi arabskými státy vymyslí i něco takové.
I volba cílů je dnes nepřijatelná a byla obtížně uchopitelná i tehdy - kulturní a informační centra, banky, kina, knihovny, tedy výhradně civilní a naprosto bezbranné cíle - prostě lumpárna. Ale pokud by se dařil plnit plán, tak to byly cíle, jejichž ničení by oslovilo širokou domácí i mezinárodní veřejnost. Cíl- narušit důvěru mezi Egyptem a státy Západní Evropy a také USA, byl chimérou. Západní svět by velmi rychle zjistil kdo za výbuchy stojí a asi by reagoval krajně negativně. Další cíl byl čistě pro Egypt - podkopat důvěru ve stávající egyptský režim vytvářením veřejné nejistoty a aktivit, které měly vést k zatčení, demonstracím a krevní mstě, při úplném utajení izraelského faktoru.
Celou akci měla provést tajná špionážní buňka a která na území Egypta byla konstituována už v roce 1948 a od roku 1950 spadala pod armádní rozvědku AMAN. Aman v té době řídil plukovník Benjamim Gibli.
Zde je jeho fotografie
Buňka byla označena jako UNI-131 a měla provést operaci. Jak je občas pro Stát Izrael obvyklé, v době probíhání této operace byla buňka Unit 131 byla předmětem hořkého sporu mezi Aman, tedy vojenskou rozvědkou a Mossadem, tedy státní zpravodajskou agenturou o to, kdo ji bude ovládat. Ono pro co se těchto věcí týká, mají v tom v Izraeli trvale bordel, a kde se na jednom písku sejdou dvě agentury, okamžitě proti sobě stojí 5 zájmů a tři názory na každý z nich jak to udělat.
Buňka 131 a její agenturní síť byla zřízena izraelským zpravodajským důstojníkem Avramem Darem, který pod identitou britského občana z Gibraltaru Johna Darlinga přicestoval do Káhiry v roce 1947. Najal několik egyptských Židů, kteří předtím byli aktivní v ilegální činnosti a cvičil je pro tajné operace. Byla vedena jako spící buňka.
AMAN se rozhodl aktivovat síť na jaře roku 1954. Dne 2. července byla zahájena teroristická činnost odpálením bomby na poště v Alexandrii, a dne 14. července kdy současně explodovaly nálože v knihovnách informační agentury USA v Alexandrii a Káhiře. O den později potom v divadle v Alexandrii, které bylo vybráno, protože patřilo britsko-egyptské společnosti. Bomby to byly primitivní, nějaká hnojiva, kyselinové roznětky. Byl slabé a škody nevelké, ale byl to prostě a sprostě teroristický útok.
Předtím, než se skupina začala věnovat akcím, byl vyslán do Egypta izraelský zástupce jménem Avri Elad někdy jmenovaný jako Avraham Zeidenberg s úkolem dohlížet na celou operaci. Převzal identitu Paula Franka, bývalého důstojníka SS. Egyptské úřady zatkly prvního agenta Philipa Natansona, když mu malá bomba náhodou předčasně začala hořet v kapse kabátu. Po zatčení mu byl prohledán byt, byly nalezeny usvědčující důkazy a jelikož zde měl naprosto nepochopitelně i seznam ostatních členů buňky, nastal rozval celé operace a bylo vymalováno.
Je zajímavé, že Natanson když ležel na zemi držen dvěma policisty, zjistil, že nedaleko čeká požární stříkačka. Uvědomil si, že měl pocit, že po cestě do Divadla je sledován. Tehdy to nikdo nedokázal správně vyhodnotit.
Několik podezřelých bylo zatčeno, včetně egyptských Židů a samosebou i Izraelců. Plukovníkovi Darovi a Avrahamovi Zeidenbergovi se podařilo uniknout. Dva podezřelí, původem maďarský Žid Yosef Carmon a Izraelec Meir Max Bineth spáchali sebevraždu ve vězení.
Fotografie jednoho z izraelských agentů, Maxe Bineta, který spáchal ve vězení sebevraždu.
Egyptský soud začal 11. prosince a trvala až do 27 ledna 1955. Rozsudky byly podle očekávání tvrdé:
- dva obvinění Moshe Marzouk a Shmuel Azar, byli odsouzeni k popravě oběšením a také pověšeni byli
- dva byli pro nedostatek důkazů propuštěni a
- zbytek dostal dlouholeté vězení.
Soud byl kritizována v Izraeli jako vykonstruovaný proces, i když přísná Izraelská vojenská cenzura tisku,zajistila, že, izraelská veřejnost byla držena v nevědomosti o skutkové podstatě případu a ve skutečnosti se měla domnívat, že obžalovaní byli nevinní. Bylo zdůrazněno, že důkazy byly získány mučením.
Dva z odsouzených Meir Meyuhas a Meir Za'afran byl propuštěn v roce 1962 po odpykání 7 let. Zbytek odsouzených byl propuštěn v roce 1968 v rámci tajného dodatku smlouvy o výměně válečných zajatců po Šestidenní válce.
Brzy po aféře, šéf Mossadu Isser Harel vyjádřil podezření že přílušník AMAN-u Avri Elad, účastník tohoto zkrachovalého podujetí, který zatčení unikl je zrádce a své kolegy prostě práskl. Navzdory těmto obavám, AMAN služby tohoto muže využíval až do roku 1956, kdy byl zatčen při pokusu prodat izraelské dokumenty Egypťanů. Elad byl souzen v Izraeli a odsouzen na 10 let odnětí svobody.
Jinak se dá říci, že výběr potenciálních viníků, tedy Muslimské bratrstvo, egyptští komunisté a nacionalisté, tedy západu nepřátelské entity byla relativně chytrá kalkulace. To dokonce mohlo klapnout. V nastalém chaosu, podezřívání všech všemi a pocitu ohrožení se mělo zastavit stahování britských vojenských sil od průplavu.
Po odhalení plánu vypukl nádherný skandál, který byl podle osoby označené za duchovního otce nazván Lavonovou aférou.
Pinhas Lavon
Ministr zahraničí Státu Izrael Pinchas Lavon sice odmítl, že by o této operaci cokoliv věděl, nakonec však byl nucen odstoupit. Možná to bylo jeho dítko, možná ne, ale odskákal to on. Izrael se k operaci Susannah stavěl 50 let odmítavě, v roce 2005 však prezident Moše Kacav udělil žijícím účastníkům oficiální uznání, což nebyl zrovna chytrý nápad.
Pro Izrael to byla prohra - nestačil si vytvořit od svého vzniku bůhví jak dobrou pověst a už i to co bylo vytvořeno, utrpělo velkou trhlinu. Ale - a to je důvod proč jsem tento vstup vypracoval, politická reprezentace Velké Británie a Francie si uvědomily, že Izrael se vůči Egyptu cítí dost nejistě a že by se toho dalo využít.
Za dva roky potom od nich Izrael přijal nabídku na sehrání své role v Suezské krizi. Důvod byl stejný - udržet Suezský průplav v rukách Velké británie a Francie a tím si zajistit kontinuitu námořní dopravy.