PALBA.CZ

Civilně-vojenské vztahy v Siově Číně
Pro komunistickou stranu bude obtížné podřídit si čínskou armádu a přeměnit ji na armádu světové třídy.

Autor: Kamran Bokhari -27. června 2024
V době, kdy se Čína jako velmoc potýká s nejvážnější finanční krizí, čelí také zásadní politické výzvě udržet si civilní nadvládu nad svou armádou. Prezident Si Ťin-pching se snaží zajistit, aby Lidová osvobozenecká armáda zůstala podřízena Komunistické straně Číny, zatímco transformuje institucionalizovanou autokracii v osobní diktaturu. Snaží se také přeměnit ČLOA na vojenskou sílu, která by Číně umožnila promítat svou moc na mezinárodní scénu. Je nepravděpodobné, že by byl schopen obojího.

Ve svém projevu na konferenci v Jen-nanu, která měla zajistit, aby ČLOA zůstala věrná Komunistické straně Číny, vyzval Si Ťin-pching k "hluboké reflexi" ze strany ozbrojených sil své země. "Hlaveň zbraně by měla být vždy v rukou těch, kteří jsou loajální ke straně," řekl Si Ťin-pching na první "vojensko-politické pracovní konferenci", kterou Peking za posledních deset let svolal. Varoval, že korupce, rozpad disciplíny a ideologické kolísání v generálním štábu ČLOA by mohly podkopat její úsilí vyvinout se v armádu schopnou postavit se Spojeným státům a jejich spojencům. Prezident nařídil velitelům LOA, aby vymýtili "půdu, která plodí korupci".

Místo konání konference bylo výmluvné. Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl Jen-an místem, kde Komunistická strana Číny obnovila armádu po porážce z rukou nacionalistů v první občanské válce (1927-1936). Mao Ce-tung strávil téměř 10 let přípravou ČLOA na druhou občanskou válku, která začala v roce 1945 a skončila založením Čínské lidové republiky o čtyři roky později. Podobná konference, kterou Si Ťin-pching uspořádal v roce 2014 – pouhé dva roky poté, co se stal prezidentem – se konala ve vysoce symbolickém jihovýchodním městě Ku-ťie, kde se v roce 1929 setkali vůdci Mao Ce-tunga a Komunistické strany Číny, aby diskutovali o tom, jak posílit ČLOA (tehdy známou jako Rudá armáda). Zde byla jako základní princip zavedena myšlenka "strana velí armádě".

Nadřazenost civilistů nad armádou má své kořeny v Maově názoru, že "politická moc vyrůstá z hlavně pušky", což je oblíbená fráze, kterou poprvé použil na zasedání Komunistické strany Číny v roce 1927. Někteří lidé tvrdí, že Mao dokázal spojit militantnost, rolnictvo a marxismus do úspěšné politické strategie. Historie však ukazuje, že získat moc jako revoluční hnutí je dvousečná zbraň. Aby se hnutí dostalo k moci, musí ovládnout povstalecké řemeslo, ale je obtížné vyvinout se z povstání ve vládnoucí řád, který dokáže zajistit vše, co vláda potřebuje. Pro Komunistickou stranu Číny to bylo obzvláště obtížné, protože musela transformovat své vojenské křídlo v instituci národní obrany, a tím i zachování režimu, aniž by jí byla dána příliš velká moc ke svržení státu. Jakmile byl režim nastolen, bylo třeba zajistit, aby se PLA stala profesionální armádou, a to ze dvou důvodů. První byl pro zachování režimu a také pro národní obranu. Za druhé, strana nechce ztratit kontrolu nad státem ve prospěch ozbrojených sil, jak se to stalo v tolika zemích s mocnými vojenskými institucemi.

Vojenské síly v každém státě, v němž dominují ideologické strany, představují pro civilní vládce potíže. Jsou-li ozbrojené síly řádně ovládány, jsou účinným nástrojem k ustavení silných autokracií doma a životně důležitými pro projekci moci za jejich hranicemi. Pokud se však vojenský establishment stane mocenským hráčem, může destabilizovat politický systém a ohrozit zájmy civilní elity. V mnoha ohledech je institucionální zpravodajství potřebné k řízení dobře promazané armády samo o sobě hrozbou pro civilní autokraty.

V demokraciích jsou ozbrojené síly normativně a právně podřízeny voleným civilním vůdcům. V autokratických režimech však existuje mnohem méně vyhraněný řetězec velení. A to je problém v Číně, kde ideologie stírá hranici mezi důstojníkem a politikem. Oba jsou spojeni se stranou a sdílejí ideologii, takže neexistuje tak jemná dělba práce, zvláště když stát čelí odporu veřejnosti.

Tak tomu bylo během masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Studentské protesty se staly příliš velkými na to, aby je civilní orgány činné v trestním řízení zvládly, takže musela být povolána armáda a vyhlášeno stanné právo. Krize zdůraznila, jak se Komunistická strana Číny stala závislou na LOA, aby si udržela moc. Situace, jako je tato, vytvářejí prostor pro to, aby se armáda zapojila do politického rozhodování, zvláště když si důstojnický sbor uvědomí, že vládnoucí strana sama o sobě není schopna udržet kontrolu. Takže zatímco Komunistická strana Číny normálně nechce, aby se ČLOA angažovala v politice, potřebuje ji k obraně režimu, což s sebou nese neustálé ideologické podmiňování, jehož výsledkem je vysoce zpolitizovaná armáda.

To, že čínská ekonomika vyrostla tak rychle a tak rychle se dostala na globální výsluní, je důvodem, proč Komunistická strana Číny dokázala potlačit nepokoje a udržet si kontrolu nad ČLOA. Vedlejším produktem růstu však byla široce rozšířená korupce jak v Komunistické straně Číny, tak v ČLOA. Situace zůstávala zvládnutelná až do globální finanční krize v roce 2008, která ukončila dlouhou éru vysokých temp růstu. Právě za těchto okolností se Si Ťin-pching dostal k moci. Aby krizi zvládl, převedl Komunistickou stranu Číny a ČLOA pod svou osobní kontrolu. V éře po Maovi však byla Komunistická strana Číny úspěšná především proto, že se institucionalizovala do podoby státní byrokracie a odosobnila autokratický systém země. Od té doby, co Si Ťin-pching dostal Komunistickou stranu Číny pod svou osobní kontrolu, provádí čistky a restrukturalizaci ČLOA, protože ví, že pokud existuje nějaká instituce, která může zpochybnit jeho vládu, je to právě Čínská lidová osvobozenecká armáda. Jednoduše řečeno, stranu to podkopalo.

Otázkou nyní je, zda se Čína dokáže vyhnout tomu, aby se stala stratokracií – vládou vojenských velitelů. Vojenské instituce v autokratických režimech mají sklon k averzi k riziku a spokojují se s podporou mocného vůdce. Pokud však vidí, že vůdce selhává při plnění funkcí státu, mohou se cítit nuceni zapojit se do rozhodovacího procesu. Koneckonců, muži a ženy z CHKO mají tendenci pocházet z mas a jsou si dobře vědomi ekonomických těžkostí své země. Si Ťin-pching tomu rozumí, a proto se snaží přetvořit CHKO podle svých představ.

Si Ťin-pching však bude muset být opatrný, protože příliš mnoho změn zavedených pravidel hry může vést právě k výsledku, jemuž se snaží vyhnout. Čím více se bude snažit vnutit se politickému systému, tím pravděpodobněji bude čelit nátlaku. Tyto okolnosti nevěstí nic dobrého pro cíl Pekingu stát se hlavní vojenskou silou schopnou projektovat geopolitickou moc a stát se hrozivou výzvou pro alianční strukturu vedenou USA v západním Pacifiku.
Zdroj: Geopolitical Futures