PALBA.CZ

Samozrejme, nechame toho,a budeme se tesit, co nam Aaron pripravi na zitra.
Vzal se za tohle vlakno paradne

Mirek58 píše:

Zde se byl obžalován za činnost a rozkazy proti obyvatelstvu a partyzánům a za vedení války odporující mezinárodnímu právu.

Za to, že šel do války na rozkaz jej nikdo nežaloval. Ale za to, jak svoji vojenskou účast provedl.
Je třeba číst základní článek, zde, důkladně.

Tady bych se Turance rád maličko (ale opravdu jen maličko) zastal... Byl velitelem jednotky... Partyzáni mu zabíjeli vojáky... A on považoval partyzánský boj za nečestný způsob boje... Takže se to u něj v jednom bodě prostě zlomilo a začal proti nim postupovat stejně nečestně... Včetně metod rukojmích z řad místního obyvatelstva, které ty partyzány podporovalo...

Já vím, že ho to neomlouvá, ale dost to vysvětluje...

8. března 1917 zemřel hrabě Ferdinand von Zeppelin, konstruktér vzducholodí
Narodil se 8. července 1838 v Kostnici u Bodamského jezera. Celým jménem se jmenoval Ferdinand Adolf Heinrich August von Zeppelin. Byl synem dvorního maršála Fridricha von Zeppelina. V roce 1850 ho začíná vyučovat domácí učitel vikář Robert Moser. V roce 1853 se stěhuje do Stuttgartu a nastupuje na místní reálku. Po dvouletech studia ovšem přestupuje na Polytechnickou školu. V roce 1855 v duchu rodinné tradice začíná studovat válečnou školu v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Po jejím ukončení v roce 1857 přísahá k vlajce a zavazuje se k šestileté službě. V roce 1858 je povýšen na poručíka a dočasně propuštěn z armády aby mohl dále studovat. Studuje strojírenství, státovědu a chemii na Tübingenské univerzitě. V roce 1859 vypukla Rakousko - Italská válka. Prusko mobilizuje a Zeppelin je nucen přerušit studia. Odchází k ženijnímu sboru v Ulmu.

V roce 1863 je Ferdinand vo Zeppelin vyslán jako pozorovatel americké občanské války. Ovšem Zeppelin nezůstal jako pozorovatel, ale války se zúčastnil aktivně na straně severu. 19. srpna 1863 instruktor vzduchoplaveckého sboru v Minesotě vzal Zeppelina na let balónem. Za zmínku stojí také, že během pobytu v Americe se dvěma Rusy a skupinou indiánů podnikl cestu k pramenům Amazonky.

Po návratu z Ameriky působí Ferdinand von Zeppelin jako pobočník wütternberského krále. V roce 1969 se žení a jeho ženou se stává Isabela von Wolff. V roce 1879 se Zeppelinovi narodila dcera Helena.

V letech 1870 - 1871 se zúčastnil Prusko - Francouzské války. 24. června se dostal s dvanáctičlennou hlídkou do týlu nepřítele. Při cestě zpět s důležitými zprávami však čekal hlídku krutý boj a zpět ke svým se nakonec podařilo probít pouze Zeppelinovi. Během této války se také Zeppelin setkává s praktickým využitím vzducholodí. Francouzi je používali pro spojení z obležené Paříže. V roce 1891 ukončuje vojenskou službu v hodnodti generálporučíka.

První zápisky o myšlence postavit silnou vzducholoď si zapsal už v roce 1874. 31. srpna 1893 získává patent na řiditelnou vzducholoď. Pod číslem 98580 Císařským patentním úřadem uznán patent na řiditelné letadlo s několika za sebou seřazenými balóny. Tento spis byl přiřazen k třídě 77 "Sport a hry".

Ihned nabízí tento patent k využití ministrovi vojenství, ale odborná komice císaře Viléma II. označila projekt za neproveditelný. Proto zakládá v lednu 1898 akciovou společnost "k podpoře letů vzducholodí". Základní kapitál činil 800 tisíc Marek, z toho částkou 420 tisíc přispěl sám Ferdinand Zeppelin ze svého soukromého majetku. 17. června 1899 začíná stavět 140 metrů dlouhý plovoucí hangár a dílny, které plavaly na 95 pramicích na Bodamském jezeře. K Zeppelinovi se přidali i technici Hugo Kübler a Ludwig Dürr.
2. července 1900 odstartovala první Zeppelinova vzducholoď LZ 1 na Bodamském jezeře u Manzellu. 7. ledna 1901 císař propůjčil Zeppelinovi řád Červeného orla. 3. května 1903 Zeppelin vyzval německý lid, aby finančně podpořil stavbu jeho vzducholodí.
17. ledna 1906 se konalo první veřejné vystoupení vzducholodi LZ 2, která byla zničena na přistávací ploše v Kissleggu v Algu silným větrem.
9. října poprvé vzlétla třetí vzducholoď LZ3. Tato vzducholoď byla postavena díky Zeppelinovu rodinnému jmění. V roce 1908 byla třetí Zeppelinova vzducholoď po několika úspěšných letech odkoupena vojenskou správou. 8.července se u příležitosti svých 70. narozenin stal čestným občanem a doktorem několika vysokých škol a německých měst.
Dne 5. srpna explodovala jeho vzducholoď LZ 4. Stalo se tak v důsledku bouře a exploze nosného plynu. Byla uspořádána národní sbírka, která vynesla 6,5 miliónů marek a umožnila tak Zeppelinovy pokračovat v další stavbě vzducholodí. 10. listopadu dostal Zeppelin propůjčen řád Černého orla.

16. listopadu 1909 zakládá Zeppelin Luftschiffbau-Zeppelin GmbH. Vzniká i první vzducholodní rejdařství na světě s názvem Delag s kapitálem 3 miliónů marek. V roce 1913 zakládá ve Friedrichshafenu Zeppelin-Wohlfahrt GmbH pro pomoc chudým. Do začátku první světové války v roce 1914 přepravila Deutsche Luftschiffahrts AG bez nehody 34 028 osob, celkem sedmi vzducholoděmi.

V roce 1915 zakládá Zeppelin továrnu na ozubená kola ve Friedrichshafenu a loděnice a dále plynárnu ve Staakenu u Berlína i společnost na výrobu obalů létajících balónů v Berlíně-Tempelholfu. 29. května 1916 se Ferdinand von Zeppelin účastní letu jedné ze svých vzducholodí. Bylo to naposledy co stanul na palubě své vzducholodi.

Chtěl bych upozornit na článek na Palbě o vzducholodích ve Velké Válce. http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=351&t=399

8. března 1917 Zeppelin umírá v Berlíně na zápal plic. Pohřben je na Pražském hřbitově ve Stutgartu.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_von_Zeppelin
http://www.financnici.cz/ferdinand-von-zeppelin
internet

Slušný člověk by se k partyzánům přidal, Turanec se rozhodl jak se rozhodl a dostal za to ještě velmi mírný trest.

Díky tomu mohli lidé, co zde nechali na pospas osudu dva národy a nestarali se - sami nedostupní v Londýně či Moskvě - o nic jiného než sami o svoje kariéry, soudit ty, co zde museli zůstat.

Tohle je na jedné straně drsné paušalizování )(v Londýně byli lidé z různých důvodů, řadě z nich zde hrozila smrt, mj. řada z nich prostě ve vlasti z různých důvodů nebyla a vracet se jednak nešlo, druhak by byla blbost...) a na druhé straně hloupost. Proti nacismu bylo třeba bojovat, ne kolegiálně trpět...

Vallun, to co se stalo lidem ze západního vojenského odboje se nikdy nemělo stát. Ale dnes je zvykem nemluvit o tom, že stejně dopadlo nemálo vojáků z východního vojenského odboje a že do roku 1949 bylo z naší země donuceno k odchodu 25 000 lidí, pro které nebyla dobrým místem pro život.

Souhlas...

A na jejich perzekuci v civilu i armádě se podíleli i ti úžasní hrdinové ze Západu.

Eh? na co přesně tím narážíš?

8.3. Bitva u Sokolova

Včera nám ušli narodeniny T.G.Masaryka!
7. marec 1850, Hodonín – † 14. september 1937

9. března 1911 se narodila Otýlie Vranská, oběť brutální vraždy
Narodila se v obci Brezno nad Hronom. Měla tři sestry a jednoho bratra. Rodina byla chudá, otec zametal ulice. Otýlie se už v dětství dopouštěla krádeží a strávila za ně 3 roky v polepšovně. V 11 letech utekla z domu. V 18 letech byla trestána pro potulku. Nějaký čas se pohybovala v Žilině. Náhodným známostem tvrdila, že je číšnice bez zaměstnání. V březnu 1933 odjela do Prahy hledat lepší živobytí. V žádném zaměstnání nevydržela dlouho a začala si přivydělávat prostitucí. Zřejmě však nešlo o "klasickou" prostituci ale o sex za ubytování, stravu, útratu v podnicích etc. Ostatní "kolegyně" jí pohrdaly a popisovaly jí jako naivní "vesnické tele". Měla mezi nimi přezdívku "Slovačka"
31. srpna 1933 se Vranská u své bytné najedla a pochlubila se, že má kolem 20. hodiny schůzku s nějakým rotmistrem. Ten jí prý přislíbil sňatek a místo ve vojenské prádelně. Bytná jí vyčetla dlužné nájemné a přidala varování, aby se nevracela po půlnoci. Vranská spolu se svou bývalou spolubydlící Velingerovou se toulaly Prahou. V pasáži Koruna na Václavském náměstí se setkaly s rotmistrem Josefem Pěkným. Ten však už byl zadán. Společnost mu tvořila prostitutka Antonie Koklesová, kterou znala Vranská už ze Žiliny. Podle Velingerové došlo k hádce a poté se všichni tři přesunuli do restaurace "U Kupců". Vranská se tam najedla a vypila několik piv. Stěžovala si, že nemůže přijít tak pozdě domů, protože by se bytná zlobila. Koklesová jí nabídla, že může přespat v jejím bytě, ale Vranská to odmítla. Prý přespí u číšníka z kavárny Rokoko. Ten později vypověděl, že pracoval a s Vranskou se nesetkal. Navíc se s ní prý neznal tak dobře, aby jí u sebe nechal přespat. Z restaurace odešli Pěkný, Koklesová a Vranská na Karlovo náměstí. Tam se Vranská okolo 23. hodiny odpojila. Pěkný s Koklesovou odešli do bytu rotmistra Pěkného, kde byly až do rána. Vranská byla poté spatřena v kavárně "U Politické mrtvoly", kam přišla s nápadným mladílem s blond kudrnatými vlasy. Ten jí objednal muškátové víno a jablko. Toto jablko pomohlo kriminalistů později určit přibližnou dobu smrti. Totožnost mladíka se nikdy nepodařilo objasnit. Naposled byla Vranská v restauraci "U Šmelhauzů" v Melantrichově ulici jak nahlíží do sálu jako by někoho hledala. Dovnitř ale nevešla. Bylo něco kolem jedné hodiny po půlnoci.

Na vlakových nádražích v Bratislavě a Košicích byly 2. září 1933 nalezeny dva kufry, které obsahovaly části lidského těla. Podle průvodních listů byly oba kufry odeslány den předtím z Prahy, avšak každý kufr z jiného pražského nádraží (Wilsonovo a Masarykovo). Pitva prokázala, že nalezené části těla patří jedné ženě, která byla usmrcena dvěma údery do hlavy pravděpodobně kuchyňským sekáčkem. Hned na to vrah dvěma řezy ostrým předmětem oddělil hlavu od trupu. Pak stejným nástrojem, zřejmě nožem, bodl sedmkrát do již mrtvého a bezhlavého těla. Nejméně jednu a nejdéle dvě hodiny před smrtí žena snědla jablko…
V pondělí 4. září 1933 v 8.00 hodin uspořádalo pražské policejní ředitelství pro veřejnost výstavku kufrů, včetně kusů prostěradel a propagačního letáku ČSD, do kterých byly části lidského těla zabaleny. Policie chtěla tímto způsobem zjistit svědky, kteří by podali informaci k vystavěným věcem. Zvlášť pak chtěla získat informace k majiteli kufrů. Jeden z kožených kufrů byl totiž odborně opravován. Navíc kufry musely být dopraveny z místa činu na dvě pražská nádraží. Člověka nesoucího vystavené kufry si mohli všimnout taxíkáři, nádražní zřízenci, průvodčí v tramvaji a další náhodní lidé.

Výstavku navštívilo tisíce lidí a policie měla velké problémy s udržením pořádku. Kromě toho byly fotografie kufrů a hlava mrtvoly zveřejněny ve všech novinách. Nezávisle na sobě se přihlásily dvě ženy ze Slovenska, které ve fotografii poznaly svou třetí sestru - Otýlii Vranskou.
Během vyšetřování policie obdržela téměř 5000 převážně anonymních dopisů a "zaručeně ověřených informací" o pachateli, které byly důsledně prověřovány, což značně zatěžovalo jednotlivé policisty. Ukázalo se totiž, že tímto způsobem si převážná část pisatelů a informátorů vyřizovala účty se sousedy a s dalšími pro ně nepohodlnými lidmi. Anonymně obviněn byl dokonce i věhlasný pražský chirurg MUDr Arnold Jirásek, který se přátelil s tehdejším prezidentem T. G. Masarykem.

Poslední policii adresovaný anonymní dopis, který oznamoval jméno vraha, přišel v roce 1966 - tedy 33 let od události. Vyšetřovatelem případu byl kriminální rada Josef Vaňásek. Ten se stal předobrazem postavě rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského.
Lze mít za to, že i pachatel vraždy Otýlie Vranské jednal v afektu (navíc zřejmě pod vlivem alkoholu), o čemž svědčí bodné rány kolem jejího levého prsu, které vznikly až po oddělení hlavy. Pak již jednal velmi racionálně s cílem zamaskovat následky svého činu. V žádném případě nešlo o vraha, trpícího agresivní sexuální deviací, či psychickou poruchou. Pro tuto verzi svědčí skutečnost, že nedošlo k recidivě (opakování činu). Nelze dokonce vyloučit, že vrahem byla žena.


http://cs.wikipedia.org/wiki/Ot%C3%BDlie_Vransk%C3%A1
internet

Aaron, díky za zajímavý příspěvek, ale nemohu si odpustit poznámku:

Lze mít za to, že i pachatel vraždy Otýlie Vranské jednal v afektu (navíc zřejmě pod vlivem alkoholu), o čemž svědčí bodné rány kolem jejího levého prsu, které vznikly až po oddělení hlavy. Pak již jednal velmi racionálně s cílem zamaskovat následky svého činu. V žádném případě nešlo o vraha, trpícího agresivní sexuální deviací, či psychickou poruchou. Pro tuto verzi svědčí skutečnost, že nedošlo k recidivě (opakování činu).

Tady čerpáš odkud? V tom odkazu na wiki se o tom nepíše.
Případ naopak nese celou řadu znaků jednání sériového vraha (dva základní jsou uvedeny v citované pasáži - aranžování těla po smrti a racionální zahlazování stop). Naopak absence recidivy příliš významná není. Označení sériový vrah by k tomu sice sváděla a je fakt, že většina takových pachatelů své útoky opakuje (navíc pokud se zlepší a policie na jejich čin nepřijde, tak o tom nevíme), ale dobrá třetina nikoliv - ze tří důvodů:
a) jediná vražda postačí, aby mu delší dobu stačily náhradní praktiky - a než čin opakoval, tak přišla válka;
b) pachatel je ze sebe tak zhnusen, že spáchá sebevraždu;
c) nejčastější, protože nejprozaičtější - nemá možnost v konání pokračovat (často proto, že je zavřen za jiný delikt).

Je to přímo ze spisu... Výňatky ze spisu cituje Jan Cimický v knize Prchající stín... Kriminalisté v románu řeší nález částí ženského těla a mimo jiné porovnávají tento případ s případem Vranské, tedy podobný syžet jaký použil Jan Otčenášek u scénáře k 15. dílu Zemana Kvadratura ženy... Odtud se text rozšířil na net a je k nalezení na pár místech (např. http://kriminalistika.eu/muzeumzla/vranska/vranska.html )

Aha, to je ale trochu problém, že v roce 1933 se o sériových vraždách nevědělo u nás ani ve světě skoro nic. První podobnější studie jsou až od šedesátých let v USA... Ale dle odkazu to fakt není ze spisu, ale je to závěr až z naší doby, aniž by bylo uvedeno, kdo jej učinil. Kriminalistika.eu se mi zdá spíš jako fanweb, než co jiného...

kriminalistika.eu to pouze přebrala... Originál (respektive původní zdroj) je z té Cimického knihy a někde na té knize (přebal, předmluva, doslov) se tvrdí, že jsou to doslovné citace ze spisu... Víc to k tomu schopen říct nejsem...

Edit:

ale ještě ti mohu posloužit závěrem z knihy NEJSLAVNĚJŠÍ MORDY PRVNÍ REPUBLIKY od Miloslava Jedličky. Kapitola Vražda Otýlie Vranské – mýtus a skutečnost

Motiv činu
Rozhodně nebyl sexuální, tak jak bylo tvrzeno (sexuální deviace, tzv. vražda z vilnosti, nenormální sexuální vztahy apod.). Není proto jediný důkaz. Při pitvě Vranské nebyly v pohlavních orgánech a jejím okolí nalezeny žádné spermie, ani stopy po znásilnění či jiné stopy svědčící pro sadistickou nebo deviační manipulaci s těmito orgány. Podobně provedená vražda a způsob jejího utajování se až do dubna roku 1951 v republice již nevyskytla. Přitom vrazi se sexuální deviací a poruchami páchají vraždy opakovaně, dokonce v celých sérií (Václav Mrázek, Ladislav Hojer, Miroslav Stehlík apod.). Další motivy lze prakticky také vyloučit (motiv loupežný, odstranění nepohodlného svědka apod). V úvahu přichází tedy jen jeden motiv – vražedné
jednání v afektu (z nenávisti, žárlivosti, vzteku, strachu,lásky apod.)

I zde se operuje absencí recidivy...

To už zní fundovaněji, ale absence fyzického znásilnění (zanechání stop na pohlavních orgánech) ještě nevylučuje sexuální motiv... spíš bych to uzavřel tak, že jej nelze potvrdit ani vyloučit. Stejně tak bych se bál vylučovat motiv odstranění svědka...

IgorT píše:Včera nám ušli narodeniny T.G.Masaryka!
7. marec 1850, Hodonín – † 14. september 1937

Ne neušlo, stejně jako neušlo Sokolovo. Ale po "přestřelce" zde ve vláknu i v PM jsem o žádném z těchto výročí nepsal - stejně jako nebudu psát o dalších

10. března 2011 zemřel Jaroslav Čermák, příslušník protinacistického odboje, příslušník cizinecké legie a oběť únosu komunistických agentů

Narodil se 30. července 1929 v Odolené Vodě u Prahy. Jeho otec, legionář z Velké Války získal za Světové hospodářské krize zaměstnání u barona Rotschilda jako správce jeho statků na Hlučínsku. Celá rodina se tedy přestěhova na Moravu a žili nedaleko Paskova. V Paskově chodil malý Jaroslav Čermák do obecné školy. Zde také vstoupil v roce 1937 do Skauta.
Po Mnichovu jeho otec odchází přes Polsko na Slovensko. Zde bojoval v řadách partyzánské skupiny "Jan Žižka", kde také na sklonku války zahynul. Jaroslav Čermák s matkou a sourozenci se přestěhovali do Prahy - Nebušic. V létě 1972 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova. Zde při hraní se svými dvěma kamarády objevil v lesíku skupinu židů a lidí, co utekli před totálním nasazením. Jako správný skaut začal se svými kamarády pro tyto lidi shánět šatstvo a potraviny. Taková činnost však na malém městě nezůstala dlouho utajena a ředitel místní školy je udal gestapu. Třináctiletý Jaroslav byl internován v zařízení pro děti nepřátel říše v pražské Jenerálce. Jeho matka byla poslána do koncentračního tábora, kde později zemřela. Jaroslav Čermák byl poslán do pracovního tábora pro mladistvé ve Villingenu v Bádensku, nedaleko švýcarských i francouzských hranic. Kdo uměl alespoň trochu německy, mohl vykonávat práci i mimo tábor. Jaroslav Čermák se tak ocitl ve skupině, která vykonávala pomocné práce v blízké továrně.

Sedmičlenná skupina chlapců začala plánovat útěk. Dva nakonec dostali strach a tak jich uteklo pouze pět. Kvůli Rýnu a Bodamskému jezeru upustili od cestě do Švýcarska a vydali se do Francie. Po tříměsíčním putování a ujítí téměř 300 km se dostali k partyzánům - "maquistům" v pohoří Jury. Ti je po krátkém dohadování přijali mezi sebe. Do FFI (Forces Francaises Ineterieures), ozbrojené skupiny francouzského odboje zatím nemohli, neboť jim ani jednomu nebylo ještě šestnáct. "Maquisté" jim slíbili falešné dokumenty. Prozatím se zůčastňovali akcí s partizány.

12. října 1942 dostal Jaroslav Čermák své vytoužené dokumenty. Podle nich se nyní jmenoval Jean Louis Cermak narozen 29. července 1927 v Lyonu. Dva roky navíc mu umožnili vstup do FFI. Od 12.10.1942 do 10. 5. 1944 si Jaroslav Čermák postupně vysloužil Medaile de la Résistance (Medaile Odporu), Croix de la Libération (Kříž svobody) a Croix de FFI 1939-1945 (Válečný kříž za bojovou činnost v letech 1939-1945). 10. 5 1944 byla FFI včleněna do Spojenecké armády Francie. Jaroslav Čermák byl přiřazen do zásobovací jednotky. Spolu s ní osvobozuje Paříž, Ulm i koncentrační tábor Dachau. Dostává další francouzská vyznamenání. Croix de Guerre 1939–1945 (válečný kříž 1939–1945), Medaile conmémorative Francieze 1939–1945 (Medaile za osvobozování Francie 1939–1945), Croix de Combattant volontaire 1939–1945 (kříž bojových dobrovolníků 1939–1945) a Medaile Blesse (medaile za těžká zranění). Dekorován je ovšem i československými řády. Obdržel Československý válečný kříž 1939 od prezidenta Dr. Edwarda Beneše, Stříbrnou Československou vojenskou medaili Za zásluhy od Jana Masaryka a Bronzovou Československou vojenskou medaili se sponou udávajíc bojiště Francie od sdružení československých vojáků v Paříži.
Na jaře 1945 žádá o přeložení k bojovým jednotkám. Pro své partyzánské zkušenosti a znalosti němčiny je zařazen jako pyrotechnik do průzkumné jednotky 4. regimentu Cizinecké legie. V rámci této jednotky došel až do rakouského Lince. Zde je z regimentu vyčleněna jednotka složená z Čechoslováků a Poláku a je poslána k Chebu. Po osvobození Chebu pokračují k Františkovým Lázním a dále na Plzeň.

V několika rozhovorech Jaroslav Čermák uvedl, že z Plzně pokračovali až do Prahy. Do centra prý pronikla malá skupina ve třech džípech. Jednali údajně se Smrkovským, který je prý vyhnal, že jejich pomoc nechce, že musí povstaleckou Prahu zachránit Sovětský svaz. Vrátili se tedy prý do Holoubkova, kde čekali po boku Američanů na osvobození Prahy.

V Praze se Jaroslav Čermák krátce účastní zatýkání kolaborantů. Nakonec odjíždí do Marseille o odtud do velitelství cizinecké legie v alžírském Sidi Bel Abbés. V lednu 1946 odjel lodí Pasteur na Dálný východ.Zde čstil vietnamskou džungli od japonských vojáků. Poté se zúčastňoval různých akcí po celé Indočíně až do roku 1952, kdy se blížilo vypršení kontraktu a vrací se do Alžírska.
Po návratu do Alžírska Jaroslav Čermák vystoupil z jednotek cizinecké legie a díky svým jazykovým schopnostem se přesunul do Německa, kde zprvu sloužil na odposlechové stanici u českých hranic. Sloužil také přímo na hranicích, kde vedl předběžné výslechy s uprchlíky z Československa. Zprvu sloužil ve Furth im Waldu, v roce 1953 byl převelen do městečka Bayerische Eisenstadt přímo na německo-českých hranicích. Odtud ho v květnu 1953 členové bezpečnostní složky komunistického Československa unesli přes hranici do Železné rudy, v době kdy šel zrovna do služby. Estébáci se vydávali za uprchlíky, kteří právě překročili hranici.

Jaroslav Čermák se dostal k vojenskému soudu, kde mu prokurátor navrhoval trest smrti, nakonec dostal „jen“ sedmnáct let. Na svobodu byl Jaroslav Čermák propuštěn až v roce 1966, odseděl si na Mírově a Leopoldově 13 let. V roce 1969 opět odchází za hranice.

Ve druhé polovině 70. let se vrátil do tehdejší ČSSR a pracoval jako kvalifikovaný dělník. Údajně dodával zpravodajské informace pro francouzskou výzvědnou službu Deuxième bureau – section 4. Respektive to tvdil po roce 1989.

Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Dagmar, ze druhého dceru Helenu a syna Jana.

Zemřel 10. března 2011 během lázeňského pobytu v Poděbradech.

Některé verze životopisu Jaroslava Čermáka se liší, někteří čeští historici zpochybňují pravdivost některých tvrzení. Jaroslav Čermák sám svým vystupováním tyto pochybnosti o pravdivosti některých detailů svého života umocňoval. Mnoho detailů z jeho života je tedy značně sporných.

Marta Bednářová napsala dle jeho vyprávění knihu "Z pekla se neutíká" a byl s ním v roce 1999 natočen dokument "Zpověď legionáře, který se stal zahraničním špionem" z cyklu České televize Zpověď

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_% ... %A1%C5%99)
http://www.pametnaroda.cz/story/cermak- ... v-1929-308
internet

10.marca 1831 založil franc.kráľ Ľudovít Filip Cudzineckú légiu, zloženú z profesionálnych vojakov, ktorí v tom čase v Európe ostali bez práce a tým začala história legendárnej špeciálnej jednotky.

K osobě J. Čermáka,.. abych se přiznal nyní jsem o něm četl poprvé. Díky. Nečetl někdo tu knihu, stojí to za to? Trochu mi příběhem připomíná Šnejdárka.

Alfik píše:

IgorT píše:Včera nám ušli narodeniny T.G.Masaryka!
7. marec 1850, Hodonín – † 14. september 1937

Ne neušlo, stejně jako neušlo Sokolovo. Ale po "přestřelce" zde ve vláknu i v PM jsem o žádném z těchto výročí nepsal - stejně jako nebudu psát o dalších

Alfiku a to já bych zse byl rád, kdybys naopak psal.

Jo a zítra Ti pošlu přes úschovnu velký informační balík. Tak se připrav na obludnost.

11. března 1947 zemřel Viktor Lustig, podvodník, který mimo jiné prodal Eiffelovu věž

Viktor Lustig se narodil 4. ledna 1890 v Hostinném v domku č.p. 56 jako syn hokynáře. Studoval v Drážďanech. Po studiích utekl nejdříve do Paříže a následně do Ameriky. Ovládal dokonale jazyky. Kromě češtiny mluvil plynně anglicky, francouzsky, italsky a německy. Představoval se jako poslední potomek rakouského hraběcího rodu a nechával se titulovat "hrabě".
Jeho první podvod se týkal "strojků na tisk bankovek". Po celou dobu demonstrace se rozčiloval, že tisk jedné stodolarové bankovky trvá šest hodin. Klient vycítil možnost bezplatného zisku a koupil strojek za vysokou cenu převyšující až 30 000 dolarů. Během příštích dvanácti hodin strojek "vytiskl" však dvě stodolarové bankovky a potom už z něj vycházeli pouze čisté papírky. Za tu dobu byl však Lustig už daleko. Pouze jednou se podařilo klientovi Lustiga nalézt. Podvedeným klientem byl bankéř a když Lustiga "chytil" tak z něj Lustig ještě vymámil prémii, za to že bude mlčet. Bankéř mu jí zaplatil protože se bál, že naivita s jakou Lustigovi naletěl by podlomila důvěru v jeho banku.

Pak se Lustig živil u karetních stolků luxusních zaoceánských lodí. Byl vynikajícím hráčem všech možných hazardních her a ještě lepším falešným hráčem. Vystřídal asi 20 různých smyšlených jmen.

Jeho nejznámějším kouskem se však stal prodej Eiffelovy věže v roce 1925. Lustiga k této akci inspiroval článek popisující potíže s údržbou Eiffelovy věže a nesmírné náklady s tím spojené. Se svým společníkem, vystupujícím jako jeho osobní sekretář, Američanem Robertem Arthurem Tourbillonem (také známým jako Dan Collins) odjeli do Paříže. Lustig padělal papír náměstka ministra pošt a šesti vytipovaným pařížským obchodníkům se šrotem nabídl účast v konkurzu na prodej Eiffelovy věže. Nutnost prodeje odůvodnil obrovskými náklady pro stát při její údržbě. Obchodníky pozval do hotelu "de Crillon", který patřil k nejluxusnějším v Paříži, na obchodní schůzku a vyzval všechny k podání nabídek obálkovou metodou. Za vítěze si vybral André Poissona, který sice nenabídl nejvíce, ale vypadal nejdůvěřivěji. Netušil však, že ten má doma velmi chytrou a podezíravou ženu. Té se celý obchod příliš nezdál a byla rozhodnuta celý obchod ohlásit. Paradoxně jí uklidnilo, když si nenasytný Lustig řekl za přidělení zakázky o úplatek. To jí přesvědčilo, že jde opravdu o státního úředníka. Lustig odjel do Vídně a čekal až se uklidní rozruch. K jeho překvapení však k žádnému rozruchu nedošlo. Poisson ve strachu před ostudou v obchodních kruzích celou věc ani neohlásil. Tím navnadil Lustiga to zkusit znovu. Po měsíci se tedy Lustig vrací do Paříže a celou akci opakuje. Ovšem ještě před předáním peněz (některé zdroje uvádí, že až po předání) další oběť vše ohlásila na policii a Lustig se svým společníkem musel uprchnout. Policie je však nedopadla.
Vrátil se tedy zpět do Ameriky. A za cíl si nevybral nikoho menšího než samotného Al Caponeho. Nabídl mu obchod s vysokým ziskem za 50 000 dolarů. Lustig tyto peníze na dva měsíce uložil do bezpečnostní schránky. Po dvou měsících kontaktoval Al Caponeho, že se obchod nepovedl a peníze jsou ztraceny. Ale že mu z vlastního vrací jeho vklad 50 000 dolarů. Al Capone byl natolik ohromrn "čestností" Lustiga, že mu dal jako odměnu 5000 dolarů.

V roce 1930 se dal do spolku s chemikem z Nebrasky Tomem Shawem. Společně rozjeli výrobu falešných dolarů. Tom Show měl na starosti výrobu, Viktor Lustig distribuci. 10. května 1930 byl Lustig zatčen na základě anonymního telefonátu. Ten prý zařídila jeho milenka Billy May, když odhalila jeho románek s Tomou mladou ženou Marií. Agenti FBI však u něj nenašli nic kompromitujícího. Ovšem v peněžence u něj nalezli klíček, který je nakonec dovedl až k uzamykatelné skříňce na stanici metra Time Square. V ní nalezli 51 000 ve falešných bankovkách a razící desky. Den před soudem se podařilo Lustigovi uprchnout z vazby. Po 27 dnech ho však dopadli v Pittsburghu. U soudu se Lustig přiznal a byl odsouzen k 20 letům vězení. Umístěn byl do Acatrazu. Odseděl si více než 11 let. 9. května 1947 byl převezen se zápalem plic do Zdravotnického zařízení pro vězně ve Springfieldu ve státě Missouri. Zde o dva dny později umírá. Na úmrtním listě se v kolonce povolání skvělo "učeň prodavače".


http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Lustig
internet

Stalo se 11. března :

1544 – Narodil se italský básník Torquato Tasso, autor eposu Osvobozený Jeruzalém.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Torquato_Tasso
http://cs.wikipedia.org/wiki/Osvobozen% ... zal%C3%A9m
1744 – V Londýně byla založena aukční síň Sotheby's, nejstarší dosud fungující podnik tohoto druhu.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sotheby%27s
1955 – Zemřel britský biolog Alexander Fleming, objevitel penicilinu (* 6. srpna 1881).
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_Fleming
http://cs.wikipedia.org/wiki/Penicilin
1985 – Michail Gorbačov byl zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Se ... ba%C4%8Dov
http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistic ... A9ho_svazu
2004 – Islamistické bombové útoky v Madridu zabily 191 osob a zranily 2050.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Teroristic ... _roce_2004

Zdroj : wikipedie