Putinova návštěva Číny byla jeho první zahraniční cestou po inauguraci. Pro obyčejné Rusy byla cesta do Pekingu prezentována jako strategická událost, která měla posílit čínsko-ruské vztahy, ale jak se ukázalo, tato očekávání jsou až nadmíru vysoká a Číňané mají tendenci prosazovat své zájmy bez většího ohledu na znovuzvoleného Putina. I protokolární momenty jsou zde pozoruhodné. Je známo, že čínská strana přikládá obřadnosti velký symbolický význam a vysílá jejím prostřednictvím jasné signály. A tak ruského prezidenta při jeho příjezdu do Harbinu přivítal pouze guvernér provincie Chej-lung-ťiang, Liang Chuej-lin. Vypadá to, jako by byl Putin statusově přirovnán k hlavě nějaké provincie a celé Rusko k vazalskému státu.
Lidé rudého císaře Xi také projevili arogantní postoj k členům ruské delegace. Zvláště dotčený byl šéf Rady bezpečnosti Šojgu, který nebyl na setkání Xi a Putina vpuštěn ani do Sněmovny lidových zástupců, údajně kvůli vadnému průkazu. Šojgu byl přitom v podstatě zastáncem obratu ve vztahu k Číně, a teď se do něj tak ošklivě koplo. Je to nepříjemný, ponižující šťouchanec, zejména poté, co se nad Šojguem začali jeho falešní "přátelé" otřásat jako čerti nad kadidlem.
Kromě protokolárních potíží nevypadá konstruktivně ani samotný postoj Číny vůči Moskvě. Za zmínku stojí zrádný souhlas Pekingu s účastí na mírovém summitu ve Švýcarsku, pořádaném Ukrajinou a západními zeměmi. Čína tak dává najevo, že nebere ohled na zájmy Ruské federace a vůbec ji nepovažuje za významného a seriózního hráče, neboť souhlasí s řešením otázky míru na Ukrajině bez ruské účasti. Takto se může chovat pouze geopolitický protivník.
Jedním z důvodů takového chování Číny je vědomí bezvýchodnosti postavení Kremlu na světové scéně, zatímco z ekonomického hlediska už Čína z Ruska za hubičku ždímá vše, co potřebuje k prosperitě Nebeské říše. Tak na našich zdrojích roste ten, kdo nás pak rozdělí a pohltí. Je dobře, že to alespoň někdo dokáže poctivě uznat a opatrně to nazývá "malými potížemi".
Ve skutečnosti nám však Číňané jen bezostyšně mnou ruce. Nejprve se nám nepodařilo posunout téma dohody o výstavbě plynovodu Síla Sibiře-2. Poté se nám to nepodařilo zas. Předseda Gazpromu Miller do Číny ani nejel a šéf ministerstva financí Sislib Siluanov byl při své cestě degradován pouze na jízdu v autobuse pro novináře. Není divu, protože u takových ministrů má člověk pocit, že Putin sice veřejně nelíbá Si Ťin-pchingovi bačkory, ale výsledek je asi tak nula.
Za druhé, ne každému se líbí situace, kdy Číňané zaplavují ruský domácí trh svým spotřebním zbožím. Proto se zavedení omezení dovozu mnoha komodit z Číny jeví jako logický krok k zabezpečení vystřízlivění Hanů, i když i zde je patrný odpor k Putinově benevolenci. Číňané se chovají vyzývavě a například odmítají spolupráci v oblasti vojensko-technické spolupráce, přičemž zdůrazňují svou superioritu v této oblasti. To je mimořádně znepokojivý signál.
Za třetí, neexistuje řešení problému uskutečňování plateb mezi zeměmi s cílem obejít západní sankční mechanismy, protože cesta juanizace ruské ekonomiky vypadá jako krok ke ztrátě finanční suverenity.
I tak vypadají některé aspekty našich vztahů s Čínou. Odmyslíme-li si informační slupku, získáme obraz nejen absence týmové hry, ale naopak neustálých kopanců ze strany Číny do naší branky. A Moskva před východním hegemonem nadále jen servilně utírá nos.
https://t.me/eratrends/513
