Re: Válka na Ukrajině
Napsal: 29/3/2025, 13:20
od Ataman
Můžeme Rusko označit jako fašistický stát?
Krátká verze – ano.
Samozřejmě, že bude dlouhá verze, kde se podíváme na to, proč takto můžeme Rusko označit a v čem taková definice má i své mezery. Přátelé Ruska přestali číst u prvního řádku, vy ostatní se pohodlně usaďte.
A) Definice fašismu
Definic fašismu je velké množství, tak já zmíním třeba čtyři. Velmi je zestručním, vypíchnu to, co mi přijde podstatné. Kdybych měl podrobně rozebrat jednotlivé teorie, tak by to bylo mnohem delší. Mě by to bavilo, což o to, ale …vždyť mě znáte. Veškeré nepřesnosti padají na mou hlavu, text měl původně deset stran, pokud jsem něco zestručnil k nesrozumitelnosti nebo chybě, je to vina má, nikoliv zmíněných autorů.
1) Benito Mussolini & Giovanni Gentile
Nejprve definice zakladatelů. Fašismus je podle Mussoliniho a Gentileho založen na ideji totálního státu, který stojí nad jednotlivcem a jemuž se člověk podřizuje. V „Doktríně fašismu“ (1932) Mussolini napsal, že fašistický stát vyžaduje „vše v rámci státu, nic mimo stát, nic proti státu“.
2) Robert O. Paxton
Americký historik Robert O. Paxton charakterizuje fašismus jako formu politického chování, vyznačující se obsesí úpadku společenství, ponížením a oběťmi, a odhodlanou usilovat o národní očistu a znovuzrození, také mobilizací násilného nacionalismu, zaměřeného proti vnitřním i vnějším nepřátelům a nezastavujícího se před ničím, co by mohlo oživit pospolitost a rozvrátit tradiční liberální či socialistické instituce.
3) Stanley G. Payne
Stanley G. Payne, historik zabývající se evropským fašismem, definuje fašismus jako organizovaný ultrapravicový autoritářský nacionalismus, vyznačující se kombinací extrémního nacionalismu, proti-liberální a proti-socialistické doktríny, důrazu na mýtus národní obrody, ochoty používat násilí k prosazení cílů.
4) Roger Griffin
Roger Griffin, britský historik a politolog, vidí fašismus především jako „palingenetický (znovuzrozující) ultranacionalismus“. Jádrem je snaha o revoluční překonání údajného úpadku společnosti a vybudování nového, „čistého“ národa.
B) Co mají jednotlivé definice v hrubých rysech společné?
• Silný nebo „totální“ stát (podřízenost jednotlivce kolektivu / národu).
• Nacionalismus jako hlavní hnací sílu.
• Mýtus národní obrody či znovuzrození (myšlenka, že národ zažívá úpadek a je třeba ho „očistit“).
• Odmítání a potlačování liberálních a socialistických principů (fašismus se staví proti liberalismu, parlamentarismu i internacionalistickému socialismu).
• Ochotu užívat násilné a autoritářské prostředky k udržení moci a prosazení ideologie.
C) Jak fašistická společnost vypadá, jak se řídí a organizuje? Jaké jsou její hlavní znaky?
(zjednodušený eklekticismus výše zmíněných autorů)
1. Monopolní politická moc
• Jednotná vládnoucí strana s přísnou hierarchií a disciplinou, v jejímž čele stojí vůdce s kultem osobnosti.
• Eliminace či podřízení dalších politických stran nebo hnutí – prakticky žádný prostor pro skutečný politický pluralismus.
2. Potlačení pluralismu a opozice
• Zákazy nebo striktní kontrola nezávislých institucí (parlament, soudy, média).
• Cenzura, perzekuce či likvidace politických odpůrců a omezení občanských svobod (shromažďování, vyjadřování).
3. Masová mobilizace a propaganda
• Organizované průvody, manifestace, slavnosti k udržování „bojového ducha“ a „národní jednoty“.
• Všudypřítomná propaganda (plakáty, rozhlas, symbolika) k upevnění loajality k vůdci a režimu.
• Polovojenské skupiny (milice) zastrašují opozici a pomáhají vynucovat autoritu režimu.
4. Korporativismus a státní kontrola ekonomiky
• Stát formálně sjednocuje odbory a zaměstnavatele do „korporací“.
• Ve skutečnosti slouží tyto struktury k potlačení nezávislých odborů a k posílení moci režimu nad hospodářstvím.
5. Silné propojení státu a ideologie
• Ultranacionální mýtus o obrodě národa či palingenetická vize znovuzrození.
• Indoktrinace ve školství, kultuře i médiích: režim se prezentuje jako spasitel národa z úpadku.
6. Rituály a mýty národního znovuzrození
• Masové slavnosti, státní svátky, obřady zdůrazňující velikost a vzestup národa.
• Působivé rituály a symboly (uniformy, pochodně, hesla) vytvářejí dojem jednoty a slavnostní pospolitosti.
7. Nepřítel jako sjednocující prvek
• Vytváření obrazu vnitřního nepřítele (etnické menšiny, „zrádci“, „podvratné živly“), který ohrožuje národní bezpečnost.
• Udržování bojové psychózy a strachu, což stmeluje společnost kolem režimu a ospravedlňuje represi.
8. Permanentní revoluční dynamika
• I po převzetí moci fašisté zdůrazňují „revoluční“ přerod, aby si společnost udržela nadšení pro změny.
• Nové projekty, stavební i vojenské akce symbolizují další krok k „obnově“ a síle národa.
9. Kontrola kultury a utváření „nového člověka“
• Vzdělávání, umění, literatura, média jsou podřízeny státní ideologii a vychovávají loajální, disciplinované jedince.
• „Zvrhlé“ či „nežádoucí“ kulturní projevy jsou zakazovány nebo přísně omezeny, aby neohrožovaly oficiální morálku a cíle režimu.
D) V čem lze tyto parametry spatřovat v současném Rusku?
Níže naleznete přehled několika rysů, které odborníci či komentátoři v posledních letech často zmiňují jako fašistické nebo fašizující prvky v současném Rusku. Je důležité poznamenat, že není absolutní shoda, zda režim ruského prezidenta Vladimira Putina lze jednoznačně označit za fašistický. Mnozí jej spíše popisují jako autoritarismus, hybridní režim či nacionalisticko-konzervativní diktaturu. Přesto lze vystopovat podobnosti s historickými fašistickými režimy – zejména v rovině agresivního nacionalismu, centralizace moci, propagandy a potlačování opozice. Následující body volně vycházejí z parametrů, které jsme dříve zmínili u klasiků (Paxton, Payne, Griffin), a ukazují, jak se mohou projevit v současném Rusku.
1) Centralizace moci a kult vůdce
Dominance jediného vládnoucího okruhu: V Rusku de facto existuje strana Jednotné Rusko (oficiálně i několik loajálních opozic), přičemž skutečná moc je pevně soustředěna v rukou prezidenta Putina a jeho nejbližšího okolí (tzv. siloviků z bezpečnostních složek).
Kult osobnosti: V ruských médiích a oficiálních projevech je Putin často prezentován jako silný vůdce, zachránce Ruska po chaosu 90. let. Propaganda využívá jeho mediální obrazy (např. sportovní výkony, výlety do divočiny atd.) k posílení charismatu.
2) Agresivní nacionalismus a narativ znovuzrození národa
Obraz ohrožení Západem: Ruská státní propaganda dlouhodobě vykresluje Západ (Evropu, USA, NATO) jako nepřítele, který se údajně snaží Rusko ponížit nebo rozvrátit. To posiluje národní soudržnost a pocit, že Rusko musí povstat proti úpadku a znovu nabýt dřívější slávu (vzpomínka na velmocenské postavení SSSR).
Mýtus „ruského světa“ (russkij mir): Ideologie zahrnující národnostní a kulturní solidaritu všech Rusů, nejen v Ruské federaci, ale i v ruskojazyčných oblastech sousedních států a ruských sférách vlivu. Tato idea byla jedním z ideologických pilířů pro anexi Krymu (2014) i invazi na Ukrajinu (2022).
Obraz „morální nadřazenosti“: Oficiální narativ zdůrazňuje tradiční rodinu, pravoslavnou víru, konzervativní hodnoty, přičemž Západ je líčen jako dekadentní, upadající a mravně zkažený.
3) Potlačení opozice a cenzura
Kontrola médií: Hlavní televizní kanály jsou pod státní kontrolou, nezávislé platformy jsou buď vykoupené, nebo podrobené cenzuře. Počínaje rokem 2022 byla většina zbývajících nezávislých médií či novinářů označena za „zahraniční agenty“ či přímo zakázána.
Represe a zastrašování kritiků režimu: Vraždy či podivná úmrtí opozičních politiků a novinářů (např. Boris Němcov, Anna Politkovská), systematická kriminalizace Alexeje Navalného (a také jeho smrt) a dalších oponentů, perzekuce občanské společnosti.
Zákony proti „extremismu“ či „diskreditaci armády“: De facto brání kritice ruského vedení, státní politiky nebo armády (hlavně po začátku plné invaze na Ukrajinu v roce 2022).
4) Militarizace společnosti a mobilizace
Důraz na silnou armádu a vlasteneckou výchovu: Ruská politická elita klade velký důraz na obranu vlasti, rozšiřuje vojenské složky (včetně polovojenských jednotek typu Wagner Group) a zavádí tzv. vlastenecké programy na školách (výuka „vlastenecké“ historie, vojenská příprava mládeže).
Válečné rituály a symboly: Kromě tradičních oslav konce 2. světové války (Velké vlastenecké války) se v posledních letech rozšířily různé akce, symboly (písmeno „Z“ od začátku invaze na Ukrajinu) a různé, které mají stvrdit jednotu národa a sílu státu. Naposledy například U chrámu Všech svatých na krvi v Jekatěrinburgu byl slavnostně otevřen památník slavné operaci "trubka" a byl náležitě vysvěcen. Památník je kopie trubky plynovodu, ve kterém ruští vojáci provedli speciální trubkovou operaci (část z nich tam umřela hned, část má silně poškození plíce). Následovalo na vypuštění holubic míru, protože Rusko, když chce mír, tak z nějakého důvodů místo ukončení své útočné války prostě jenom vypouští holubice.
Permanentní válečný režim: Rétorika Kremlu opakovaně vyvolává dojem, že Rusko se nachází ve válce se Západem či „fašisty na Ukrajině“. To posiluje podporu pro represivní opatření (vnitřní) i militarizaci (vnější). Je to zajímavé, že Rusko vede válku proti NATO, už má ztráty ve statisících a NATO ještě nedorazilo na bojiště.
5) Korporativní prvky a ekonomická oligarchizace
Státní kontrola strategických odvětví: V Rusku existuje vertikála moci, kde klíčové ekonomické sektory (energetika, zbrojní průmysl, finance) kontrolují lidé napojení na Kreml.
Formální existence odborů a podnikatelských asociací: Ve skutečnosti ale vše funguje v rámci klientelistické sítě (oligarchové loajální režimu mají privilegia; kritičtí podnikatelé čelí perzekucím).
Kombinace státního intervencionismu a soukromého vlastnictví: Režim udržuje dojem tržní ekonomiky, avšak klíčová rozhodnutí jsou řízena politicky. Tento model je někdy označován jako neofeudalismus nebo státní kapitalismus. Například ruské banky nuceny jsou poskytovat zvýhodněné úvěry firmám spojeným s válkou. Doplácejí na to ostatní ruské podniky, kterým se půjčky prodražují, i samotné banky, jimž přibývá rizikových úvěrů.
6) Ideologická indoktrinace a kontrola kultury
Propaganda v médiích a školství: Státem schválené učebnice dějepisu (zdůrazňující velkou roli Ruska, oslavu sovětského vítězství ve 2. světové válce a minimalizující kritiku stalinského teroru) či nové výukové programy vlastenecké výchovy.
Diskreditace západních myšlenek: Demokracie, LGBT práva či multikulturalismus jsou líčeny jako ohrožení pravých ruských hodnot.
Omezení nezávislé kultury: Divadelní představení, filmy nebo umělci, kteří se vyjadřují proti režimu či moralistické linii Kremlu, jsou postihováni.
Autoři jako Timothy Snyder, Masha Gessen nebo třeba Alexander Motyl upozorňují, že ruský režim má řadu fašizujících rysů (nacionalismus, vůdcovský princip, militarizace, potlačování opozice), zase třeba Marlen Laruelle upozorňuje, že ruský nacionalismus je složitý fenomén a ne vždy kopíruje klasické fašistické vzorce – spíš je autoritářským systémem s populistickými a konzervativními rysy, jenž pragmaticky využívá směs nacionalistických, sovětských i tradičních symbolů k legitimizaci moci a posilování kultu státní suverenity.
E) Stručné zhodnocení
Někteří badatelé tvrdí, že Rusko je klasickým příkladem moderního fašismu (zdůrazňují agresi proti Ukrajině, potlačování opozice a ultranacionalismus). Jiní namítají, že chybí skutečně radikální revoluční mobilizace zdola a ideologické šílenství srovnatelné např. s nacismem. Přesto většina pozorovatelů zdůrazňuje nárůst represí, extremní míru centralizace a agresivní militaristickou propagandu, které mají k demokratickým standardům velmi daleko a zároveň sdílí mnoho společných rysů s historickými fašistickými režimy (byť třeba v jiném kontextu a s jinou dynamikou). Z hlediska základních znaků (kult vůdce, agresivní nacionalismus, potlačování opozice, cenzura, militarizace a státem řízená propaganda) můžeme v současném Rusku spatřovat rysy, jež si s fašistickými režimy nezadají. Pokud tedy na ruský režim použijeme nálepku „fašistický“, není to žádná zásadní nepřesnost, je to nálepka přiléhavá a poměrně trefně Rusko vystihuje.
https://www.facebook.com/bily.martin
Samozřejmě, že bude dlouhá verze, kde se podíváme na to, proč takto můžeme Rusko označit a v čem taková definice má i své mezery. Přátelé Ruska přestali číst u prvního řádku, vy ostatní se pohodlně usaďte.
A) Definice fašismu
Definic fašismu je velké množství, tak já zmíním třeba čtyři. Velmi je zestručním, vypíchnu to, co mi přijde podstatné. Kdybych měl podrobně rozebrat jednotlivé teorie, tak by to bylo mnohem delší. Mě by to bavilo, což o to, ale …vždyť mě znáte. Veškeré nepřesnosti padají na mou hlavu, text měl původně deset stran, pokud jsem něco zestručnil k nesrozumitelnosti nebo chybě, je to vina má, nikoliv zmíněných autorů.
1) Benito Mussolini & Giovanni Gentile
Nejprve definice zakladatelů. Fašismus je podle Mussoliniho a Gentileho založen na ideji totálního státu, který stojí nad jednotlivcem a jemuž se člověk podřizuje. V „Doktríně fašismu“ (1932) Mussolini napsal, že fašistický stát vyžaduje „vše v rámci státu, nic mimo stát, nic proti státu“.
2) Robert O. Paxton
Americký historik Robert O. Paxton charakterizuje fašismus jako formu politického chování, vyznačující se obsesí úpadku společenství, ponížením a oběťmi, a odhodlanou usilovat o národní očistu a znovuzrození, také mobilizací násilného nacionalismu, zaměřeného proti vnitřním i vnějším nepřátelům a nezastavujícího se před ničím, co by mohlo oživit pospolitost a rozvrátit tradiční liberální či socialistické instituce.
3) Stanley G. Payne
Stanley G. Payne, historik zabývající se evropským fašismem, definuje fašismus jako organizovaný ultrapravicový autoritářský nacionalismus, vyznačující se kombinací extrémního nacionalismu, proti-liberální a proti-socialistické doktríny, důrazu na mýtus národní obrody, ochoty používat násilí k prosazení cílů.
4) Roger Griffin
Roger Griffin, britský historik a politolog, vidí fašismus především jako „palingenetický (znovuzrozující) ultranacionalismus“. Jádrem je snaha o revoluční překonání údajného úpadku společnosti a vybudování nového, „čistého“ národa.
B) Co mají jednotlivé definice v hrubých rysech společné?
• Silný nebo „totální“ stát (podřízenost jednotlivce kolektivu / národu).
• Nacionalismus jako hlavní hnací sílu.
• Mýtus národní obrody či znovuzrození (myšlenka, že národ zažívá úpadek a je třeba ho „očistit“).
• Odmítání a potlačování liberálních a socialistických principů (fašismus se staví proti liberalismu, parlamentarismu i internacionalistickému socialismu).
• Ochotu užívat násilné a autoritářské prostředky k udržení moci a prosazení ideologie.
C) Jak fašistická společnost vypadá, jak se řídí a organizuje? Jaké jsou její hlavní znaky?
(zjednodušený eklekticismus výše zmíněných autorů)
1. Monopolní politická moc
• Jednotná vládnoucí strana s přísnou hierarchií a disciplinou, v jejímž čele stojí vůdce s kultem osobnosti.
• Eliminace či podřízení dalších politických stran nebo hnutí – prakticky žádný prostor pro skutečný politický pluralismus.
2. Potlačení pluralismu a opozice
• Zákazy nebo striktní kontrola nezávislých institucí (parlament, soudy, média).
• Cenzura, perzekuce či likvidace politických odpůrců a omezení občanských svobod (shromažďování, vyjadřování).
3. Masová mobilizace a propaganda
• Organizované průvody, manifestace, slavnosti k udržování „bojového ducha“ a „národní jednoty“.
• Všudypřítomná propaganda (plakáty, rozhlas, symbolika) k upevnění loajality k vůdci a režimu.
• Polovojenské skupiny (milice) zastrašují opozici a pomáhají vynucovat autoritu režimu.
4. Korporativismus a státní kontrola ekonomiky
• Stát formálně sjednocuje odbory a zaměstnavatele do „korporací“.
• Ve skutečnosti slouží tyto struktury k potlačení nezávislých odborů a k posílení moci režimu nad hospodářstvím.
5. Silné propojení státu a ideologie
• Ultranacionální mýtus o obrodě národa či palingenetická vize znovuzrození.
• Indoktrinace ve školství, kultuře i médiích: režim se prezentuje jako spasitel národa z úpadku.
6. Rituály a mýty národního znovuzrození
• Masové slavnosti, státní svátky, obřady zdůrazňující velikost a vzestup národa.
• Působivé rituály a symboly (uniformy, pochodně, hesla) vytvářejí dojem jednoty a slavnostní pospolitosti.
7. Nepřítel jako sjednocující prvek
• Vytváření obrazu vnitřního nepřítele (etnické menšiny, „zrádci“, „podvratné živly“), který ohrožuje národní bezpečnost.
• Udržování bojové psychózy a strachu, což stmeluje společnost kolem režimu a ospravedlňuje represi.
8. Permanentní revoluční dynamika
• I po převzetí moci fašisté zdůrazňují „revoluční“ přerod, aby si společnost udržela nadšení pro změny.
• Nové projekty, stavební i vojenské akce symbolizují další krok k „obnově“ a síle národa.
9. Kontrola kultury a utváření „nového člověka“
• Vzdělávání, umění, literatura, média jsou podřízeny státní ideologii a vychovávají loajální, disciplinované jedince.
• „Zvrhlé“ či „nežádoucí“ kulturní projevy jsou zakazovány nebo přísně omezeny, aby neohrožovaly oficiální morálku a cíle režimu.
D) V čem lze tyto parametry spatřovat v současném Rusku?
Níže naleznete přehled několika rysů, které odborníci či komentátoři v posledních letech často zmiňují jako fašistické nebo fašizující prvky v současném Rusku. Je důležité poznamenat, že není absolutní shoda, zda režim ruského prezidenta Vladimira Putina lze jednoznačně označit za fašistický. Mnozí jej spíše popisují jako autoritarismus, hybridní režim či nacionalisticko-konzervativní diktaturu. Přesto lze vystopovat podobnosti s historickými fašistickými režimy – zejména v rovině agresivního nacionalismu, centralizace moci, propagandy a potlačování opozice. Následující body volně vycházejí z parametrů, které jsme dříve zmínili u klasiků (Paxton, Payne, Griffin), a ukazují, jak se mohou projevit v současném Rusku.
1) Centralizace moci a kult vůdce
Dominance jediného vládnoucího okruhu: V Rusku de facto existuje strana Jednotné Rusko (oficiálně i několik loajálních opozic), přičemž skutečná moc je pevně soustředěna v rukou prezidenta Putina a jeho nejbližšího okolí (tzv. siloviků z bezpečnostních složek).
Kult osobnosti: V ruských médiích a oficiálních projevech je Putin často prezentován jako silný vůdce, zachránce Ruska po chaosu 90. let. Propaganda využívá jeho mediální obrazy (např. sportovní výkony, výlety do divočiny atd.) k posílení charismatu.
2) Agresivní nacionalismus a narativ znovuzrození národa
Obraz ohrožení Západem: Ruská státní propaganda dlouhodobě vykresluje Západ (Evropu, USA, NATO) jako nepřítele, který se údajně snaží Rusko ponížit nebo rozvrátit. To posiluje národní soudržnost a pocit, že Rusko musí povstat proti úpadku a znovu nabýt dřívější slávu (vzpomínka na velmocenské postavení SSSR).
Mýtus „ruského světa“ (russkij mir): Ideologie zahrnující národnostní a kulturní solidaritu všech Rusů, nejen v Ruské federaci, ale i v ruskojazyčných oblastech sousedních států a ruských sférách vlivu. Tato idea byla jedním z ideologických pilířů pro anexi Krymu (2014) i invazi na Ukrajinu (2022).
Obraz „morální nadřazenosti“: Oficiální narativ zdůrazňuje tradiční rodinu, pravoslavnou víru, konzervativní hodnoty, přičemž Západ je líčen jako dekadentní, upadající a mravně zkažený.
3) Potlačení opozice a cenzura
Kontrola médií: Hlavní televizní kanály jsou pod státní kontrolou, nezávislé platformy jsou buď vykoupené, nebo podrobené cenzuře. Počínaje rokem 2022 byla většina zbývajících nezávislých médií či novinářů označena za „zahraniční agenty“ či přímo zakázána.
Represe a zastrašování kritiků režimu: Vraždy či podivná úmrtí opozičních politiků a novinářů (např. Boris Němcov, Anna Politkovská), systematická kriminalizace Alexeje Navalného (a také jeho smrt) a dalších oponentů, perzekuce občanské společnosti.
Zákony proti „extremismu“ či „diskreditaci armády“: De facto brání kritice ruského vedení, státní politiky nebo armády (hlavně po začátku plné invaze na Ukrajinu v roce 2022).
4) Militarizace společnosti a mobilizace
Důraz na silnou armádu a vlasteneckou výchovu: Ruská politická elita klade velký důraz na obranu vlasti, rozšiřuje vojenské složky (včetně polovojenských jednotek typu Wagner Group) a zavádí tzv. vlastenecké programy na školách (výuka „vlastenecké“ historie, vojenská příprava mládeže).
Válečné rituály a symboly: Kromě tradičních oslav konce 2. světové války (Velké vlastenecké války) se v posledních letech rozšířily různé akce, symboly (písmeno „Z“ od začátku invaze na Ukrajinu) a různé, které mají stvrdit jednotu národa a sílu státu. Naposledy například U chrámu Všech svatých na krvi v Jekatěrinburgu byl slavnostně otevřen památník slavné operaci "trubka" a byl náležitě vysvěcen. Památník je kopie trubky plynovodu, ve kterém ruští vojáci provedli speciální trubkovou operaci (část z nich tam umřela hned, část má silně poškození plíce). Následovalo na vypuštění holubic míru, protože Rusko, když chce mír, tak z nějakého důvodů místo ukončení své útočné války prostě jenom vypouští holubice.
Permanentní válečný režim: Rétorika Kremlu opakovaně vyvolává dojem, že Rusko se nachází ve válce se Západem či „fašisty na Ukrajině“. To posiluje podporu pro represivní opatření (vnitřní) i militarizaci (vnější). Je to zajímavé, že Rusko vede válku proti NATO, už má ztráty ve statisících a NATO ještě nedorazilo na bojiště.
5) Korporativní prvky a ekonomická oligarchizace
Státní kontrola strategických odvětví: V Rusku existuje vertikála moci, kde klíčové ekonomické sektory (energetika, zbrojní průmysl, finance) kontrolují lidé napojení na Kreml.
Formální existence odborů a podnikatelských asociací: Ve skutečnosti ale vše funguje v rámci klientelistické sítě (oligarchové loajální režimu mají privilegia; kritičtí podnikatelé čelí perzekucím).
Kombinace státního intervencionismu a soukromého vlastnictví: Režim udržuje dojem tržní ekonomiky, avšak klíčová rozhodnutí jsou řízena politicky. Tento model je někdy označován jako neofeudalismus nebo státní kapitalismus. Například ruské banky nuceny jsou poskytovat zvýhodněné úvěry firmám spojeným s válkou. Doplácejí na to ostatní ruské podniky, kterým se půjčky prodražují, i samotné banky, jimž přibývá rizikových úvěrů.
6) Ideologická indoktrinace a kontrola kultury
Propaganda v médiích a školství: Státem schválené učebnice dějepisu (zdůrazňující velkou roli Ruska, oslavu sovětského vítězství ve 2. světové válce a minimalizující kritiku stalinského teroru) či nové výukové programy vlastenecké výchovy.
Diskreditace západních myšlenek: Demokracie, LGBT práva či multikulturalismus jsou líčeny jako ohrožení pravých ruských hodnot.
Omezení nezávislé kultury: Divadelní představení, filmy nebo umělci, kteří se vyjadřují proti režimu či moralistické linii Kremlu, jsou postihováni.
Autoři jako Timothy Snyder, Masha Gessen nebo třeba Alexander Motyl upozorňují, že ruský režim má řadu fašizujících rysů (nacionalismus, vůdcovský princip, militarizace, potlačování opozice), zase třeba Marlen Laruelle upozorňuje, že ruský nacionalismus je složitý fenomén a ne vždy kopíruje klasické fašistické vzorce – spíš je autoritářským systémem s populistickými a konzervativními rysy, jenž pragmaticky využívá směs nacionalistických, sovětských i tradičních symbolů k legitimizaci moci a posilování kultu státní suverenity.
E) Stručné zhodnocení
Někteří badatelé tvrdí, že Rusko je klasickým příkladem moderního fašismu (zdůrazňují agresi proti Ukrajině, potlačování opozice a ultranacionalismus). Jiní namítají, že chybí skutečně radikální revoluční mobilizace zdola a ideologické šílenství srovnatelné např. s nacismem. Přesto většina pozorovatelů zdůrazňuje nárůst represí, extremní míru centralizace a agresivní militaristickou propagandu, které mají k demokratickým standardům velmi daleko a zároveň sdílí mnoho společných rysů s historickými fašistickými režimy (byť třeba v jiném kontextu a s jinou dynamikou). Z hlediska základních znaků (kult vůdce, agresivní nacionalismus, potlačování opozice, cenzura, militarizace a státem řízená propaganda) můžeme v současném Rusku spatřovat rysy, jež si s fašistickými režimy nezadají. Pokud tedy na ruský režim použijeme nálepku „fašistický“, není to žádná zásadní nepřesnost, je to nálepka přiléhavá a poměrně trefně Rusko vystihuje.
https://www.facebook.com/bily.martin
) , se dá říct, že se Ukrajincům daří v posledních měsících na většině úseků postupně stabilizovat frontu. Celkový postup moskalů vypadal po jednotlivých měsících následovně: