Bitva u Leyte (9)
Bitva u ostrova Samar
Bitva v úžině Surigao představovala nepochybný úspěch 7. loďstva, takže jeho potěšený velitel odeslal Oldendorfovi blahopřejný radiogram a jal se připravovat své rozptýlené síly na nové úkoly. Ne že by počítal s další bitvou, neboť po rozdrcení Nišimurova svazu byl přesvědčen, že jeho mužům nebezpečí nehrozí, jelikož japonské letadlové lodě jsou daleko na severu a úžinu San Bernardino hlídají Halseyho zánovní obrněnce. Pro všechny případy se však rozhodl provést po východu slunce vzdušný průzkum, v kterémžto ohledu ještě v noci zaúkoloval velitele svazu eskortních letadlových lodí kontradmirála Thomase Spragueho. Bitva u ostrova Samar
Během štábní porady konané kolem 4. hod. ranní se ozval kapitán R. Cruzen s připomínkou, že se až doposud velitele 3. loďstva nikdo přímo nezeptal zda 34. operační svaz opravdu střeží ústí průlivu San Bernardino, a Kinkaid pro jistotu souhlasil, aby mu byla poslána upřesňující depeše. K jejímu odeslání došlo ve 4:12, ale adresáta vinou zdlouhavého komunikačního systému našla až v 6:48, načež udivený Helsey odeslal stručnou odpověď: „Negativní. 34. operační svaz je spolu se skupinami letadlových lodí zapojen do střetnutí s nepřátelskými letadlovými loděmi.“
- Thomas Kinkaid Wasatch.jpg (32.2 KiB) Zobrazeno 4102 x
Jak Kinkaid na tuto zprávu reagoval nevíme, ale každopádně nyní věděl, že jeden ze základních předpokladů, na nichž vypracoval svůj plán pro nedávnou bitvu, byl chybný, a že nepřítel měl po celou noc volnou severní přístupovou cestu k Leytskému zálivu. Ten přitom z tohoto směru střežilo pouze uskupení eskortních letadlových lodí, přičemž Kinkaid v noci z 24. na 25. října zamítl návrh, aby se přinejmenším nejseverněji vysunutá formace preventivně stáhla dále na moře.
Zpoždění mezi Kinkaidovou a Halseyho depeši představovalo poslední z celé řady nedorozumění, nesprávných předpokladů a špatných rozhodnutí k jakým na spojenecké straně v uplynulých hodinách došlo, přičemž nejvyšší cenu za chyby nadřízených měli u ostrova Samar zaplatit příslušníci Kinkaidova 7. loďstva. Výstižně tento nešťastný řetězec připomínající neblahé události předcházející bitvě u ostrova Savo popsal námořní historik Thomas: „Nepozornost; mylné předpoklady; dlouhý, příliš složitý nebo nefungující velitelský řetězec; to všechno je v historii válčení normální, nikoli výjimečné. A také únava, nesoustředěnost, emocionální a fyzické přetížení. A také strach, chvástavost a chyby. Přízeň bohů války musí být pořádně vrtkavá, pokud ne rovnou nemilosrdná, když uspořádali střetnutí, ke kterému došlo ráno 25. října 1944; byl to poslední a nejničivější den v dlouhé historii flotil bojujících na moři.“
To se týkalo především uskupení eskortních letadlových lodí, jimž jak víme velel kontradmirál T. Sprague. Jeho muži v dosavadním průběhu kampaně v Tichomoří čelili nejrůznějším ústrkům a posměškům, ale nyní měli dokázat, že když je „bohové války“ postaví do epicentra námořní bitvy, dokáží se bít se stejným odhodláním jako jejich kolegové z flotilových letadlových lodí, jejichž činy pravidelně plnily stránky novin a magazínů.
Operační svaz 77.4 se dělil na tři uskupení označované podle volacího znaku jako „Taffy“ (Karamel). Taffy 1 velel přímo T. Sprague a patřily k ní eskortní nosiče letadel SANGAMON, SUWANNEE, SANTEE, PETROF BAY, CHENANGO a SAGINAW BAY zajišťované torpédoborci HAZELWOOD, MCCORD, TRATHEN a eskortními torpédoborci COOLBAUGH, EDMONDS, EVERSOLE, RICHARD S. BULL a RICHARD M. ROWELL, přičemž dvě posledně jmenované letadlové lodě a doprovodný torpédoborec EDMONDS odpoledne 24. října odpluly k Morotai, takže se bitvy neúčastnily.
Taffy 2 se řídila povely kontradmirála Felixe Stumpa a sestávala z eskortních letadlových lodí NOTAMA BAY, MANILA BAY, MARCUS ISLAND, KADASHAN BAY, SAVO ISLAND a OMMANEY BAY doprovázené torpédoborci HAGGARD, HAILEY, FRANKS a eskortními torpédoborci ABERCROMBIE, LERAY WILSON, RICHARD W. SUESENS, WALTER C. WANN a OBERRENDER, z nichž poslední se 24. října připojil k eskortě letadlových nosičů detašovaných z Taffy 1. Konečně Taffy 3 velel kontradmirál Clifton Sprague a skládala se z eskortních letadlových lodí FANSHAW BAY, SANT LÓ, WHITE PLAINS, KALININ BAY, KITKUN BAY a GAMBIER BAY, které střežily torpédoborce HOEL, HEERMAN, JOHNSON a doprovodné torpédoborce DENNIS, JOHN C. BUTLER, SAMUEL B. ROBERTS a RAYMOND.
Eskortní letadlové lodě představovaly ještě oblíbenější terč vtipálků než jejich posádky, takže bývaly pejorativně označované nejenom jako „Letadlové džípy“ ale i např. „Tomatové plechovky“, což byla narážka na jejich chabou odolnost. Ano, tyto jednotky stavěné většinou Kaiserovou loděnicí podobným tempen jako legendární lodě typu LIBERTY nebyly projektované k nasazení v námořních bitvách, takže byly pomalé a neobratné, přičemž služba na nich se vyznačovala značným nepohodlím, ale protože jejich primárním úkolem byla podpora vyloďovacích operací, každá nesla slušný počet bombardérů a stíhaček. Během vyloďovacích operací na Leyte jejich letecká složka poctivě plnila zadané úkoly, což vedlo k nevyhnutelným ztrátám, ale přesto mohly 25. října dohromady poslat do vzduchu úctyhodných 178 bombardérů s 267 stíhačkami, třebaže část se jak víme věnovala pátrání po lodích, které uprchly z bitvy v úžině Surigao.
To znamená, že svaz eskortních letadlových lodí v žádném případě nebyl ani po Oldendorfově odplutí daleko na jih bezbranný, jelikož samotná Taffy 3 disponovala 72 bombardéry a 97 stíhačkami, což byl ekvivalent téměř dvou těžkých letadlových lodí. Aby Spojenci mohli tuto sílu náležitě použít, bylo žádoucí aby blížícího se nepřítele odhalili včas, jenomže v tomto směru velitel 7. loďstva selhal podobně jako Halsey. Ano, víme že Kinkaid v 1:55 nařídil provést brzy ráno vzdušný průzkum ze tří směrů včetně prostoru 135 mil severně od ostrova Suluan, což zahrnovalo i východní ústí průlivu San Bernardino. T. Sprague jej obdržel ve 3:30 a o hodinu později tímto úkolem pověřil kontradmirála Stumpa, jenž k jeho provedení vybral OMANEY BAY. Přípravy ke startu se však nečekaně protáhly, pročež tyto letouny odstartovaly až v 6:58, kdy už bylo na včasnou výstrahu před blížícím se nebezpečím pozdě a éterem se neslo varování, že se od severu jako nezadržitelná tsunami valí silný nepřátelský svaz.
- MacArthur na Nashvillu.jpg (35.82 KiB) Zobrazeno 4102 x
Jednotlivé skupiny letadlových lodí od sebe udržovaly rozestupy několika desítek mil, takže se nalézaly za hranou viditelnosti, ale jejich velitelé mohli jeden druhého snadno podpořit palubními letouny. Zdaleka nejjižněji operovala Taffy 1 pohybující se poblíž Mindanaa, východně od Leytského zálivu křižovala Taffy 2, zatímco nejseverněji vysunutá Taffy 3 se držela poblíž východního pobřeží ostrova Samar. V Letském zálivu se nalézal MacArthurův „vlajkový“ lehký křižník NASHVILLE, ale na pomoc hlavních sil 3. ani 7. loďstva jejich velitelé spoléhat nemohli, neboť Halsey se právě chystal k útoku na Ózawův Severní svaz, zatímco Oldendorf si ještě poblíž Surigaovského průlivu vychutnával triumf nad Nišimurovým Jižním uskupením.
Onoho nezapomenutelného jitra panovala velká oblačnost a hladinu Samarského moře čeřil mírný vítr. Ještě před východem slunce a snídaní posádky doprovodných letadlových lodí přikročily k plnění běžných povinností, mezi než patřilo zejména hlídkování v okolí vlastního svazu i nad vyloďovacími plážemi a protiponorkové lety. Mezi letci i námořníky se rozšířily zprávy o Oldendorfově vítězné noční bitvě, což jim pozvedlo náladu, aniž by si dokázali představit, že co nevidět sami poznají odvrácenou stranu válečné mince.
Počáteční fáze bitvy
Jeden po druhém se od 150m dlouhých dřevěných palub odlepovaly vybrané Avengery a Wildcaty, přičemž stroj z KADASHAN BAY pilotovaný podporučíkem Brooksem krátce po startu natrefil na uskupení těžkých jednotek. Brooks je zpočátku považoval za součást Halseyho 3. loďstva, ale když jeho školený zrak spočinul na mohutných pagodovitých nástavbách, krve by se v něm nedořezal! Jakmile tuto informaci vstřebal, nahlásil několik minut před 6. hod. na FANSHAW BAY že čtyři nepřátelské bitevní lodě doprovázené šesti křižníky a možná až tuctem torpédoborců se 30uzlovou rychlostí řítí na Taffy 3 vzdálenou pouhých 20 mil. Kontradmirál C. Sprague se této šokující zprávě zdráhal uvěřit a dožadoval se potvrzení, ale protože Brooks trval na svém, a brzy i velitel Taffy 3 na severozápadním horizontu spatřil hrozivé siluety japonských bitevních lodí, musel se smířit se skutečností, že nemožné se stalo skutkem a jeho muži budou brzy čelit drtivé přesile. Není tudíž divu, že svoji frustraci vyjádřil nelichotivými slovy na adresu velitele 3. loďstva: „Ten zkurvysyn Halsey. Nechal nás tu jako nahaté v trní!“ Sprague přitom nebyl žádný zelenáč vržený osudem do své první bitvy, neboť se s Japonci rval již od přepadení Pearl Harboru, a v nedávné bitvě na Filipínském moři velel těžké letadlové lodi WASP, načež byl povýšen na kontradmirála.
Na hledání viníka této šlamastiky však nezbýval čas, neboť se ozval hromový rachot, a ještě než se opodál zvedly gejzíry vzedmuté dopady těžkých projektilů opatřených rozlišujícím barvivem, Sprague si uvědomil, že nepřátelé Spojence přechytračili, a jediné co stojí mezi Kuritovým Středním svazem a invazními plážemi, bezmocnými transportními parníky i NASHVILLEM s „miláčkem národa“ generálem MacArthurem, jsou jeho opovrhované „Tomatové plechovky“.
Podobně byl překvapen i viceadmirál Kurita, ale ještě než přikročíme k popisu samotné bitvy u ostrova Samar, podívejme se co se na japonské straně odehrávalo během plavby průlivem San Bernardino a přibližování k Samaru. 1. úderný svaz vplul do této spojnice Filipínského a Samarského moře zhruba ve 23:20, přičemž Kuritovi navigátory nehledě na rozsvícené majáky nečekal snadný úkol. Průliv dlouhý 27 mil je v nejužším místě široký pouze 5 mil, přičemž se do několikamílové kolony roztažené lodě s císařskou chryzantémou na přídi musely vyrovnat nejenom se špatnou viditelností (nanejvýš 8 mil), ale i 8uzlovým protiproudem, a proto nechybělo mnoho, aby se JAMATÓ srazila s obrněncem KONGÓ. Naštěstí se obě ocelová monstra hrozící kolizi na poslední chvíli vyhnula a 35 minut po půlnoci už Střední svaz brázdil hladinu Samarského moře.
- Kurita.png (179.24 KiB) Zobrazeno 4102 x
Kurita i jeho štábní důstojníci si ulehčeně oddechli, protože kdyby před ústím průlivu křižovaly Halseyho bitevní lodě, ocitli by se ve stejně beznadějné taktické pozici jako o něco později Nišimura. Ale okolní moře bylo pusté až kam dohlédly ostrozraké hlídky, a protože ani obrazovky radiolokátorů nezobrazovaly nic než linii pobřeží, nedůvěřivý viceadmirál se nejprve vydal na východ, a teprve když byl od Samaru vzdálen asi 20 mil, nařídil přejít na jižní kurs a temné stíny pod jeho velením se jako noční lupiči podél východního pobřeží Samaru obezřetně plížily na jih.
Japonci přešli na nové bojové uspořádání, přičemž jednotlivé divize bitevních lodí a těžkých křižníků od západu a východu chránila 2. a 10. eskadra torpédoborců. Posádky držely nepřetržitou bojovou pohotovost, ale k jejich údivu hodiny ubíhaly a po nepříteli nebylo ani vidu ani slechu, takže někteří Kuritovi důstojníci usoudili, že lstiví nepřátelé zatím zpovzdálí monitorují pohyb Středního svazu a teprve po setmění podniknou drtivý letecký úder.
Ještě před úsvitem zachytila radiostanice na JAMATO depeši od ŠIGURE, ze které se velitel 1, úderného svazu dozvěděl, že Jižní svaz byl s největší pravděpodobností zničen nepřátelskou přesilou. O osudu viceadmirála Nišimury se sice zpráva nezmiňovala, ale pro jejího příjemce nebylo těžké odvodit, že při plnění povinností nalezl mokrý hrob, což znamenalo, že Kurita a jeho muži na splnění přetěžkého úkolu zůstali sami.
Nepřítel se kupodivu neobjevil ani po rozbřesku, kdy sluneční paprsky rozehnaly cáry mlhy povalující se nad hladinou, ale o několik minut předtím radar na JAMATO zaznamenal několik vzdušných kontaktů, načež Kurita mírně pozměnil kurs a v 6:44 zahlédla hlídka ve strážním koši JAMATO vrcholky stěžňů a o něco později i nezaměnitelné siluety lodí opatřených zdaleka viditelnou letovou palubou. Na japonské straně se sice našli důstojníci domnívající se, že se z vůle vrtošivých bohů ocitli poblíž Ózawova Mobilního svazu, ale veškeré pochyby rozptýlil podporučík Brooks, jenž neváhal na jeden z těžkých křižníků svrhnout dvě hlubinné pumy, neboť jeho stroj byl určený k protiponorkové hlídce a nenesl zbraně vhodné k útoku na válečné lodě.
Nejasnosti ohledně příslušnosti neznámých lodí k Americkému námořnictvu byly sice rozptýleny, ale jejich přesná identifikace se vzhledem k počáteční vzdálenosti 34 000 m ukázala jako těžší oříšek k rozlousknutí. Spragueho eskortní letadlové patřily k nové třídě CASABLANKA se kterou se Japonci doposud nesetkali. Je tudíž celkem pochopitelné, že je pokládali za těžké letadlové nosiče, přičemž doprovodné torpédoborce zaměnili za křižníky (někteří dokonce za bitevní lodě) a eskortní torpédoborce za standartní torpédoborce.
Kurita a jeho štábní důstojníci posléze usoudili, že mají co do činění s šesti letadlovými loděmi, třemi křižníky a doprovodnými torpédoborci. Půltucet flotilových letadlových lodí představoval zdrcující sílu, takže velitel 1. úderného svazu nechtěl nepříteli poskytnout čas ke startu torpédových a střemhlavých bombardérů. Proto změnil kurs na jihovýchod a v 5:58 vyplivly tovární komíny připomínající hlavně čelních děl na JAMATÓ osm granátů ráže 457 mm, čímž začal první a poslední dělostřelecko-letecký souboj bitevních lodí s letadlovými loděmi v námořní historii. Pravda, v r. 1940 německé bitevní lodě SCHARNHORST a GNEISENAU u norského pobřeží rozstřílely britskou letadlovou loď GLORIOUS, ale ta nemohla ke své obraně použít letouny, takže se nejednalo o bitvu ale popravu.
Podle plánu „Šó-Gó“ byla sice Kuritovým primárním zadáním likvidace transportních lodí, ale aby se zmírnil odpor jednotlivých velitelů vůči záměru Císařského hlavního stanu riskovat kvůli těmto „podřadným“ cílům hlavní sily floty, mohl - podobně jako Halsey - tento bod instrukcí porušit, pokud se naskytla příležitost napadnout hlavní nepřátelské síly. A právě tento případ podle mínění Kurity a jeho suity nastal spatřením šesti amerických letadlových lodí, takže pln optimismu sdělil veliteli Spojeného loďstva, že pronásleduje letadlové lodě a po jejich zničení obrátí děla proti zbytku operačního svazu.
Jeho záměrem bylo překřížit čelo sestavy letadlových lodí, čímž by nepřítele připravil o výhodu protivětru a znemožnil mu start palubních letounů. Během přesunu k zálivu Leyte plul Střední svaz roztažený do několika kolon, aby bylo možné pročesat co nejširší úsek. Nejvíce na východ (a tedy nejblíže Taffy 3) se pohybovala 10. eskadra torpédoborců ve složení lehký křižník JAHAGI a torpédoborce NOWAKI, JUKIKAZE, ISOKAZE a URAKAZE, zatímco ze západu zajišťovala hlavní síly 2. eskadra torpédoborců složená z lehkého křižníku NOŠIRÓ a torpédoborců ŠIMAKAZE, AKIŠIMO, HAJAŠIMO, OKINAMI, KIŠINAMI, HAMANAMI a FUDŽINAMI. Bitevní lodě a těžké křižníky se plavily ve dvou kolonách. Západnější tvořily HAGURO a ČÓKAJ (5. divize těžkých křižníků) následované obrněnci JAMATO a NAGATO (1. divize bitevních lodí), přičemž východnější kolona sestávala z křižníků KUMANO, TONE, ČIKUMA a SUZUJA (7. divize těžkých křižníků), které s odstupem několika mil následovaly KONGÓ a HARUNA (3. divize bitevních lodí).
Po východu slunce se Kurita chystal vytvořit kruhovou formaci určenou k odrážení vzdušných ataků, ale ještě než bylo provádění tohoto rozkazu dokončeno, objevil se na horizontu nepřítel, takže původní příkaz odvolal a nařídil všeobecný útok. To znamená, že jednotlivé divize bitevních lodí a těžkých křižníků vedly boj podle uvážení jejich velitelů, přestože mnohem větší šanci na úspěch měla koordinovaná akce celého 1. úderného svazu, kdy by těžké jednotky podporovaly výpady 2. a 10. eskadry torpédoborců. To by si však vyžádalo čas potřebný k vytvoření bitevní linie, a protože byl Kurita přesvědčen, že jakýmsi úradkem bohů natrefil na rychlé letadlové lodě patřící k Halseymu 3. loďstvu, dospěl k názoru, že si podobné zdržení nemůže dovolit a nejlepším řešením je okamžitý útok.
Ten proto probíhal nekoordinovaně (přesněji řečeno chaoticky) a Kurita hned na počátku bitvy do značné míry ztratil kontrolu nad jejím průběhem, třebaže je možné dohledat i názor, že měl plán jak bitvu 1. úderného svazu s domnělými flotilovými letadlovými loděmi řídit. Ten údajně spočíval vtom, že hlavní útok zpočátku povedou těžké křižníky a eskadry torpédoborců, kdežto obrněnce je budou podporovat palbou na větší distanci, ale zda k tomu skutečně došlo, či se jedná o konstrukci na základě průběhu bitvy u ostrova Samar, zůstává jednou z nevyřešených otázek.
Mezi spatřením Taffy 3 a zahájením palby přesto uběhl poměrně dlouhý časový úsek, který její velitel nepromarnil zbytečným mudrováním. Spraguemu bylo jasné, že palba z těžkých děl může smést jeho svaz z hladiny během několika minut, tudíž na nic nečekal a nejvyšší rychlostí jaké byly jeho „plechovky“ schopné vyvinout (zpočátku 16, později 17,5 uzlů) zamířil do oblasti kde se nad hladinou převalovaly těžké dešťové mraky, přičemž trasu jeho útěku odvádějící nepřítele od transportů ukrytých v Leytském zálivu, značily dopady těžkých projektilů.
„V 6:50 jsem se odklonil od svého původního severního kursu a plul maximální rychlostí přímo na východ ke spásné dešťové přeháňce.“ Napsal po válce Sprague. „Novým kursem jsme pluli téměř proti větru a v 6:55 jsem všem letadlovým lodím vydal rozkaz vyslat do vzduchu letadla a zahájit torpédové a bombové útoky na japonské loďstvo.“ Američané se zahalili kouřovou clonou, ale japonská palba přesto nabírala na intenzitě. Její korekci měli původně provádět piloti hydroplánů odeslaných na Samar, které skutečně vzlétly, ale nepodařilo se s nimi navázat spojení.
- Clifton Sprague.jpg (17.64 KiB) Zobrazeno 4102 x
Kurita proto vyslal do vzduchu palubní hydroplán z JAMATO, jenž hlásil, že mamutí bitevní loď zasáhla hned první salvou, což zdánlivě potvrzoval oblak kouře (ve skutečnosti uměle vytvořený Američany), pročež JAMATO po několika dalších salvách z čelních věží přenesla palbu na další cíl. Protože Japonci po rozednění očekávali intenzivní nálety, těžká děla bitevních lodí nabili projektily určenými k odrážení vzdušných útoků, ale po jejich vystřílení přešli na průbojné granáty, což se ukázalo jako špatná volba. Projektily konstruované k penetraci silných pancířů prolétaly trupy eskortních letadlových lodí a torpédoborců, aniž by došlo k aktivaci roznětky, takže zasažené lodě většinou vůči krupobití těžkých projektilů prokazovaly úžasnou odolnost.
Prvním cílem kanonýrů na JAMATO a NAGATO se stala WHITE PLAINS, kterou se dělostřelcům z Kuritovy vlajkové lodě podařilo dvakrát ukázkovým způsobem „zarámovat“, ale Fortuna stála na straně Američanů, tudíž ani jeden z nejtěžších námořních projektilů všech dob nezasáhl. To však neznamená, že by WHITE PLAINS nebyla v problémech. Gigantické 457 a 406mm granáty zvedaly masy mořské vody do výše přesahující lodní stěžeň, a když tuny vody s ničivou silou tornáda dopadly na lodní palubu, nejenže námořníci padali na zadek jako boxeři v ringu, ale jejich razance byla taková, že cloumala i letouny nachystanými ke startu a smáčela piloty usazené v kokpitech. Navíc po dopadu jednoho 457mm projektilu poblíž trupu došlo k narušení obšívky a následném zkratu v kabeláži a dočasné ztrátě ovládání kormidla, přičemž posádka mohla mluvit o štěstí, že k explozi nedošlo v prostoru strojního úseku, neboť snížení rychlosti by patrně mělo fatální následky.
Nezahálely ani obsluhy na ostatních bitevních lodí, takže i paluby FANSHAW BAY a KALININ BAY zkrápěla voda vzedmutá dopady těžkých projektilů. Naopak palba na ST. LÓ postrádala přesnost, načemž nic nezměnila ani skutečnost, že se v 7:06 distance zkrátila natolik, že se do boje zapojila i sekundární artilerie JAMATO. O několik minut později totiž Taffy 3 dosáhla oblasti dešťové přeháňky, a jelikož lodní komíny i zadýmovací přístroje chrlily hustá oblaka kouře, dělostřelečtí důstojníci ztratili letadlové lodě z dohledu a museli se spoléhat na nekvalitní radiolokátory nevhodné k řízení palby.
Během únikového manévru z palub všech eskortních letadlových lodí chvatně startovaly Avengery armované vším co měli zbrojíři právě po ruce, ale také Sprague nechal v otevřené řeči odvysílat radiogram s polohou Taffy 3 a žádostí o neprodlenou pomoc. Bohužel všechny spojenecké bitevní lodě se nalézaly daleko od místa konání bitvy, přičemž Halsey ani Kinkaid toho pro odvrácení katastrofy hrozící nejenom Taffy 3, ale celému svazu eskortních letadlových lodí i transportům v Leytském zálivu, mnoho neučinili.
- West Virginia.jpg (22.36 KiB) Zobrazeno 4102 x
Přesněji řečeno velitel 3. loďstva pohlcený soubojem s nepřátelskými letadlovými loděmi jeho žádost zpočátku ignoroval, a Kinkaid měl svázané ruce. Co se protipancéřové munice týče, byla situace bitevních lodí patřících k 7. loďstvu přímo katastrofální, neboť např. CALIFORNIA a WEST VIRGINIA měly pouze po 13 průbojných granátech na každou hlaveň, a o mnoho lepší situace nepanovala ani na ostatních obrněncích a těžkých křižnících. Proto nepřekvapí, že Kinkaid ani Oldendorf se za této situace do bitvy s 1. úderným svazem nehrnuli, přičemž Kinkaid podle náčelníka jeho štábu bez skrupulí zvažoval, zda má riskovat ztrátu z jeho pohledu hodnotných bitevních lodí a křižníků, kvůli záchraně „postradatelných“ eskortních letadlových lodí, které skluzy v amerických loděnicích opouštěly s udivující rychlostí. Teprve v 8:50 nařídil Oldendorfovi přesun na pozici severně od ostrova Hibuson, kde měl zablokovat východní přístup do Leytského zálivu, načež Oldendorf z obrněnců CALIFORNIA, PENNSYLVANIA a TENNESSEE majících nejvíce protipancéřových granátů vytvořil oddělenou formaci rozhodnutý v případě nutnosti „položit příčku na T“ a vypálit na nepřítele pronikajícího do zálivu několik salv.
Jak radiostanice na bitevní lodi NEW JERSEY v průběhu dopoledne onoho 25. října přijímala stále zoufalejší Kinkaidovy žádosti o pomoc, musel si i doposud bohorovný Halsey připustil, že se u Samaru odehrává cosi hodného jeho pozornost, takže nařídil viceadmirálovi McCainovi, aby se svým operačním svazem 38.1 odvolaným z plavby k Ulithi plnou parou zamířil k Samaru a zaútočil na Střední svaz. Vzhledem k nevyhovujícímu způsobu komunikace mezi veliteli 3. a 7. loďstva však McCain tento příkaz dostal až v 9 hod. a teprve v poledne se dostal do prostoru odkud mohl na Kuritu udeřit.
Protože Taffy 1 dělila od Taffy 3 vzdálenost 130 mil, zoufale bojující eskortní letadlové lodě a jejich doprovod mohla zpočátku podpořit pouze Taffy 2, jejíž velitel kontradmirál Stump na rozkaz T. Spragueho již krátce po zahájení bitvy poslal svému příteli ve dvou vlnách na pomoc 31 torpédy vyzbrojených bombardérů a 28 stíhaček. A protože obsluhující personál na Taffy 3 během první půlhodiny bitvy dostal do vzduchu 44 Avengerů a 51 Wildcatů, měli se námořníci Země vycházejícího slunce na co těšit.
A to ještě nebylo vše, neboť do útoků na 1. úderný svaz se postupně zapojili i letci z Taffy 1. Konkrétně se jednalo o 14 stíhaček a 1 Avenger hlídkující od rozednění nad vyloďovacími plážemi a nyní přesměrovanými na nové cíle, načež v 7:25 začala z doprovodných letadlových lodí PETROF BAY, SANGAMON, SUWANNEE a SANTEE startovat úderná formace složená z 16 Avengerů a 14 Wildcatů a Hellcatů. Pravda, většina stíhaček byla vzápětí použita k ochraně Taffy 1 před ataky kamikadze, ale ostatní stroje se zapojily do trýznění Kuritova svazu.
Kontradmirál C. Sprague měl navíc k dispozici i vlastní letouny určené původně k průzkumu a hlídkování u Leyte, takže nakonec mohli Američané proti Střednímu svazu nasadit úctyhodné množství stíhaček a bombardérů, což Kuritu patrně utvrdilo v mínění, že čelí těžkým letadlovým lodím. Jiná věc byla kvalita výzbroje, jelikož chvatně startující Avengery patřící k Taffy 3 většinou nesly nejrůznější typy pum (včetně hlubinných) a rakety místo torpéd, která byla proti bitevním lodím a těžkým křižníkům nejúčinnější. Za pozornost stojí příběh W. Gallaghera, jenž se svým torpédem opatřeným Avengerem odstartoval z GAMBIER BAY, třebaže věděl, že má palivo pouze na několikaminutový let. Odvážný nadporučík neúspěšně napadl jednu z bitevních lodí, a poté co mu došlo palivo, nouzově přistál na hladině a utonul i se svým strojem.
Některé bombardéry dokonce nenesly žádné pumy, ale jejich piloti stejně jako jejich kolegové stíhači alespoň ostřelovali Kuritovy lodě z palubních automatů, aby je přinutili k úhybným manévrům a pokud možno pobili co nejvíce mužů obsluhujících protiletadlové zbraně. O tom, že se nejednalo o zbytečné plýtvání municí svědčí fakt, že lehký křižník JAHAGI sice neinkasoval ani jeden zásah pumou či torpédem, ale přesto na jeho palubě zahynulo 80 mužů, přičemž se většinou jednalo o oběti palby z leteckých kulometů. Nepoměrně vhodnější výzbroj dostaly Avengery startující z letadlových lodí náležejících k Taffy 2, které všechny nesly torpéda. První vlna byla původně určená k pronásledování lodí přeživších bitvu v průlivu Surigao, a před startem vlny druhé měli zbrojíři dostatek času podvěsit bombardéry torpédy.
Než tato úderná pěst jako Thorovo kladivo dopadla na japonské lodě, museli se Spragueho muži spoléhat na vymodlenou ochranu v podobě dešťových mraků a taktický um svého velitele. O Cliftonovi Spraguem se sice několik důstojníků z Kinkaidova štábu pohrdavě vyjadřovalo jako o „Dopeym“ (Natvrdlém), ale nyní dokázal, že za zdánlivě neotesaným zevnějškem se skrývá schopný vlajkový důstojník. Velitel, jenž ani v kritické situaci nezpanikařil a zvolil správná řešení, i když na počátku honičky nedoufal, že by „Letadlové džípy“ mohly palbě bitevních lodí a těžkých křižníků odolávat déle než 15 minut. Jeho letadlové lodě zpočátku zaujímaly kruhovou formaci o průměru asi 2300 m, přičemž doprovodné jednotky kolem nich utvořily ochranný prstenec o průměru 5500 m.
Nyní se však rozhodl opustit relativně bezpečnou oblast dešťové přeháňky doposud milosrdně halící jeho formaci před nepřátelskými zraky jako kouzelný plášť, a vydal se nejprve na jih a později na jihozápad. Čelo Taffy 3 představovala WHITE PLAINS, po jejímž levém boku se držely KITKUN BAY a GAMBIER BAY, zatímco napravo pluly FANSHAW BAY a ST. LÓ. Protože bylo pouze otázkou času, kdy natěšení japonští kanonýři zaměří cíle, rozhodl se přiblížit k Leytskému zálivu odkud jak doufal mohla dorazit pomoc v podobě jádra 7. loďstva, přičemž zvolený kurs udržoval Taffy 3 mezi Kuritou a spojeneckými transporty. Třebaže Spragueho „plechovky“ pluly maximální rychlostí jaké bylo v bojových podmínkách možné dosáhnout, velitel Taffy 3 očekával, že rychlejší Japonci brzy zkrátí vzdálenost dělící je od prchajícího spojeneckého svazu, čemuž hodlal čelit útoky torpédoborců.
Proto v 7:16 zvedl sluchátko radiofonu a nařídil jejich velitelům napadnout nepřítele torpédy. Vzhledem k poměru sil se jednalo o takřka sebevražednou misi, ale válka je válka a nepsanou povinností posádek doprovodných lodí je chránit jádro svazu i za cenu sebezničení. Jako první se do „jámy lvové“ vydal torpédoborec JOHNSTON, jehož vždy bojovně naladěný velitel fregatní kapitán Ernest Evans ani nečekal na rozkaz a jako středověký rytíř symbolicky nasadil svému ušlechtilému oři ostruhy a vydal se do nejprudší seče.
Jedná se o osobnost s natolik zajímavým životopisem, že si zaslouží alespoň stručné představení. Evansovi sice po dědovi z otcovy strany kolovala v žilách něco „bělošské“ krve, ale on se stejně jako jeho matka hlásil k indiánskému kmeni Čerokejů. Co se uplatnění „barevných“ námořníků týče, bylo Americké námořnictvo věrným obrazem celé společnosti, přičemž zdaleka nejhůře bylo nakládáno s kandidáty tmavé barvy pleti. Černoši ještě v době vypuknutí války v Tichomoří mohli oficiálně sloužit pouze jako stevardi, kuchaři a jídelní personál obecně, a teprve na jaře 1942 jim bylo umožněno najít uplatnění u pracovních praporů a podobných namáhavých profesích. Ke změnám k lepšímu docházelo pouze pozvolna, takže ze 165 000 černochů oblékajících v průběhu tohoto konfliktu uniformu válečného námořnictva, většina nadále sloužila v oblasti stravování a k bojové službě se nedostala.
Ani osoby indiánského původu neměly u maríny na růžích ustláno, i když v jejich případě přece jenom i v meziválečném období pro nadané jedince existovala možnost přihlásit se na Námořní akademii v Annapolisu a po jejím absolvování získat důstojnickou hodnost. To byl i Evansův případ, třebaže místo na válečné lodi se mu zpočátku dostat nedařilo a teprve v r. 1941 byl přidělen na starý torpédoborec ALDEN. S ním se v únoru 1942 zúčastnil pro Spojence katastrofální bitvy na Jávském moři, načež byl ALDEN (už pod Evansovým velením) převelen na Karibské moře.
Poklidná služba v těchto odlehlých vodách však válečníka s ohnivou krví v žilách neuspokojovala, takže když na konci r. 1943 získal velení na novém torpédoborci JOHNSTON zařazenému do Tichooceánského loďstva, považoval to za vítanou příležitost odčinit pokoření z bitvy na Jávském moři. Hlavní zbraní torpédoborců třídy FLETCHER byly dva pětihlavňové vrhače torpéd, přičemž Evansovi muži trávili nacvičováním torpédových útoků mnoho času, ale až do onoho 25. října neměli příležitost je použít, třebaže se podíleli na dobývání řady ostrovů včetně Guamu.
Největší nebezpečí pro Spragueho momentálně nepředstavovaly dosti vzdálené bitevní lodě, nýbrž těžké křižníky KUMANO, SUZUJA, ČIKUMA a TONE pod velením viceadmirála K. Širaiši, mezi jehož 7. křižníkovou divizí a eskortními letadlovými loděmi se nalézal torpédoborec JOHNSTON, jehož velitele jak víme nebylo nutné do útoku pobízet, takže v 7:10 stočil příď směrem k nepříteli a jeho 5 kanónů ráže 127mm začalo na KUMANO pálit ránu za ranou. Jenomže ani japonští dělostřelci nezaháleli a kolem kličkujícího JOHNSTONU plujícího maximální 35uzlovou rychlostí se zvedaly jako krev rudé gejzíry vzedmuté 8palcovými granáty opatřenými červeným rozlišovacím barvivem.
Navzdory intenzivní palbě se JOHNSTON dokázal k Širaišiho vlajkové lodi přiblížit na vzdálenost dostatečnou k vypuštění torpéd, tudíž torpédový důstojník poručík J. Bechdel na Evansův rozkaz vypustil všech deset „rybek“, načež JOHNSTON ostře změnil kurs a skryl se ve vlastní kouřové cloně. Důstojníci na jeho můstku napjatě odpočítávali čas, kdy podle propočtů měla torpéda dorazit k cíl, a po šesti minutách byli odměněni explozemi zaznamenanými lodním sonarem. Ano, v 7:27 nejméně jedno torpédo zasáhlo KUMANO. Výbuch torpédové hlavice rozerval předolodí křižníku, a i když havarijní čety zpevnily vodotěsné přepážky, jeho rychlost poklesla na 12 uzlů, načež viceadmirál Širaiši v 8:30 přemístil svoji vlajku na křižník SUZUJA. Záhy se však ukázalo, že nezvolil dobře, neboť tato loď se v 7:35 stala cílem 10 bombardérů, jejichž pumy sice minuly cíl, ale výbuchy poblíž zadolodí poškodily levou lodní vrtuli, pročež rychlost poklesla na 20 uzlů.
Sotva na JOHNSTONU dozněly oslavy tohoto úspěchu, přihnala se s hromovým rachotem odplata pravděpodobně v podobě tří 356mm granátů vypálených z bitevní lodě KONGÓ. Přesná salva zasáhla zadní strojovnu a kotelnu, jejíž osazenstvo jako párky uvařila zaživa pára o teplotě 450° C s ďábelským sykotem unikající z přervaného parovodu, načež se zastavila jedna hřídel a rychlost torpédoborce spadla na 17 uzlů. Netrvalo dlouho a na JOHNSTON se snesla další pohroma. Tři 152mm projektily zasáhly torpédoborec v prostoru středolodí, přičemž se zlomil stěžeň a došlo k demolici levého křídla velitelského můstku.
Fregatní kapitán Evans mohl mluvit o štěstí, protože přišel pouze o dva prsty na levé ruce, ale poručíka Bechdela připravila střepina o nohu těsně pod kolenem a rozpoznávacího důstojníka nadporučíka Pliska o hlavu. Na JOHNSTONU nyní nefungoval gyroskop, kormidlo bylo možné ovládat pouze manuálně a došlo k i přerušení přívodu elektřiny do tří věží se 127mm děly. Nicméně loď byla stále schopná pohybu vlastní silou, takže zamířila do téže dešťové přeháňky, která před nedávnem skryla před nepřátelskými zraky jádro Taffy 3, což Evansově posádce poskytlo oddechový čas.
Jako druhý se do smrště japonských granátů vydal HOEL, což byla vlajková loď velitele Spragueho torpédoborců fregatního kapitána W. Thomase. Torpédoborci však velel fregatní kapitán L. Kintberger, jenž si za cíl zvolil bitevní loď KONGÓ, a byť byl HOEL záhy zasažen, přiblížil se k obrněnci asi na 8000 m a v 7:27 vypustil pět torpéd. KONGÓ se jim však o šest minut později pohotovým manévrem vyhnula a zasypala drzého útočníka sprškou těžkých a středních granátů. Zásahy na sebe nenechaly čekat a postupně vyřadily jednu strojovnu, lodní radar a několik děl a hlavně zablokovaly kormidelní ploutev, takže torpédoborec několik minut bezmocně opisoval velké kružnice, přičemž byl stále v dosahu hrozivých děl na japonském obrněnci.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?t=10027
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
Ak sa dá, zverejni ešte budúcu nedeľu večer, nech si to môžem v kľude doma vychutnať 