Bitva u Leyte (12)
Bitva u mysu Engaño
Poté co se admirál Halsey po několikahodinovém spánku vrátil na velitelský můstek NEW JERSEY, ke svému rozladění zjistil, že náčelník Mitscherova štábu námořní kapitán A. Burke využil toho že jak Mitscher, tak Halsey ulehli na lůžko, a na vlastní odpovědnost zvýšil rychlost z nařízených 16 na 20 uzlů. Burke totiž patřil mezi skupinku důstojníků, kteří nesdíleli názor, že Kuritova Střední formace je vyřízená, a ponechání průlivu San Bernardino bez odpovídajícího krytí pokládal za unáhlené. Proto chtěl střet s Ózawovým Severním svazem urychlit, aby získal časovou rezervu pro možnost návratu k nyní nestřežené úžině. Bitva u mysu Engaño
Rozezlený admirál však Burkeho rozkaz anulovat a následně se dostal do sporu i s velitelem 38. operačního svazu viceadmirálem Mitscherem, jenž namítal, že vyslání průzkumných letadel může varovat nepřítele a usnadnit mu obranu. Jenomže Halsey byl rozhodnut na Japonce za úsvitu udeřit plnou silou, a každého kdo nesdílel jeho nadšení pokládal za překážku stojící v cestě jeho historickému poslání, takže si prosadil svou a nakvašeně čekal na hlášení z vyslaných strojů.
Za tímto účelem z lehké letadlové lodě INDEPENDENCE vzlétlo hodinu po půlnoci pět letadel vybavených radarem, které ve 2:05 objevily nejprve Macudův odřad a o 30 minut později i jádro Mobilního svazu. Ózawovy síly se tehdy pohybovaly asi 200 mil na severozápad od mysu Engaño, jenž dal jméno poslední bitvě letadlových lodí nejenom ve druhé světové válce, ale věřme že i v předlouhých dějinách námořního válčení. V době, kdy Američané lokalizovali jeho polohu, dělilo jej od 38. operačního svazu 210 mil, ale protože hlášení bylo špatně pochopeno, domníval se Halsey, že je od toužebně vyhlížených nepřátelských letadlových lodí vzdálený pouze 90 mil, takže během dvou hodin může dojít k vizuálnímu kontaktu.
Proto Mitscher dostal za úkol zformovat 34. operační svaz složený ze 6 bitevních lodí, 7 křižníků a 18 torpédoborců, jenž se pod velením viceadmirála Leeho vysunul zhruba 10 mil vpřed, aby v případě, že 38. operační svaz ještě v noci narazí na nepřítele, fungoval jako čelní záštita. Jednalo se o složitý a časově náročný proces, takže jádro 3. loďstva zpomalilo na 10 uzlů. Viceadmirál Lee, jenž od památné bitvy o Guadalcanal dychtil po příležitosti zaměřit těžká děla na nepřátelské obrněnce, však na hlášení, že radary zachytily Macudův odřad čekal marně. Jednak se Macuda nalézal mnohem dále, než tvrdilo hlášení z průzkumných letounů, a druhak spěchal na sever, aby se před nevyhnutelným soubojem s mocným nepřítelem spojil s jádrem Ózawova svazu.
Monitorováním pohybu japonských lodí viceadmirál Mitscher pověřil jeden stroj z INDEPENDENCE, jenomže ten se předčasně vrátil kvůli nespolehlivému motoru, a vyslaný náhradník měl pro změnu potíže s radarem, takže se Američané po dobu několika hodin mohli o přesné poloze Severního svazu pouze dohadovat. Halsey však věděl, že nejpozději po rozednění bude nepřítel vypátrán, načež bude mít celý den na jeho zničení. 38. operační svaz přes nejrůznější oslabení z předchozích dní stále představoval impozantní formaci, neboť oné noci z 24. na 25. října po Japoncích pátralo přes 60 válečných lodí s americkou vlajkou na stěžních, mezi nimiž bylo 10 letadlových lodí, na nichž mechanici a zbrojíři láskyplně pečovali o 605 letadel. To byla, nehledě na 6 bitevních lodí a množství křižníků a torpédoborců, síla schopná sama o sobě smést Mobilní svaz z hladiny Tichého oceánu, takže po vítězných vavřínech bažící Halsey od blížící se konfrontace neočekával nic jiného než naprostý triumf.
Jeho protivník totiž disponoval pouze jednou těžkou letadlovou lodí, trojicí lehkých letadlových nosičů, dvojicí hybridních bitevních lodí, třemi lehkými křižníky a osmi torpédoborci, což jej v podstatě odsuzovalo k porážce i v případě, že by hangáry ZUIKAKU, ČITOSE, ČIJODY a ZUIHÓ byly plné bombardérů a stíhaček pilotovaných „mořskými orli“ v plné síle. Navíc Ózawa večer 24. října poslal torpédoborce 2. třídy SAGI a KIRI pátrat po osádkách sestřelených letadel, čímž citelně oslabil svůj doprovod. Jenomže Engaño ve španělštině znamená „podvod“ či „klam“ a sebevědomý americký admirál netušil, že byl obelstěn a nevědomky hraje přesně tu úlohu, kterou mu přidělili plánovači operace „Šó-Gó“, kdežto zdánlivě odepsaný Ózawův svaz do puntíku plní nevděčnou roli návnady.
Taktické velení 38. operačního svazu nyní třímal Mitscher, jenž se rozhodl ještě před rozedněním poslat do vzduchu nejenom stroje určené k průzkumu, nýbrž i stíhačky vyčleněné k ochraně vlastních lodí a letadla tvořící první údernou vlnu. Proto na vzletových palubách všech amerických letadlových lodí stály natankované a vyzbrojené letouny, přičemž v 5:40 zazněl povel ke startu 65 Helldiverů, 55 Avengerů a 60 Hellcatů. Formaci z operačního svazu 38.2 velel fregatní kapitán W. Ellis; letounům patřícím ke svazu 38.3 fregatní kapitán D. McCampbell a konečně stroje náležející k uskupení 38.4 měl na povel fregatní kapitán D. Smith.
Krátce nato se formace 180 letadel vydala na sever, přičemž piloti dostali rozkaz po zdolání několika desítek mil kroužit na místě a čekat na informace o poloze nepřítele. Ve srovnání s bitvou na Filipínském moři se jednalo o poměrně malý počet letadel, k čemuž dodává zajímavou úvahu ruský publicista A. Bolnych: „Američany k tomu patrně přiměly nepříliš úspěšné útoky v předchozích bitvách, kdy se větší množství letadel ukázalo jako kontraproduktivní, protože si piloti vzájemně překáželi, útočili na stejný cíl, atd.“
K Mitscherovu překvapení průzkumná letadla v očekávané pozici nic nenašla, ale poté co přesměroval část letounů směrem na východ, v 7:10 spatřil pilot Hellcatu z ESSEXU Severní svaz vzdálený zhruba 170 mil od mysu Engaño a pouhých 130 mil od jádra 3. loďstva. Mitscherovi i Halseymu spadl kámen ze srdce, protože nyní už nic nemohlo nepřítele ochránit před prvním ze série drtivých vzdušných úderů, které mu jak oba skálopevně věřili přivodí naprostou zkázu.
Po lokalizaci nepřátelského uskupení se první úderná vlna vydala k cíli vzdálenému pouhých 70 mil, a protože panovala výtečná viditelnost, už po hodině letu zahlédl fregatní kapitán McCampbell pověřený koordinací útoků jednotlivých formací, charakteristické siluety letadlových lodí. Je zajímavé, že Mitscherova volba padla právě na tohoto muže, neboť se jednalo o stíhací eso, které mělo nyní řídit nálety střemhlavých a torpédových bombardérů.
- Japonský 25mm protiletadlový kanón.jpg (29.62 KiB) Zobrazeno 2253 x
Ózawa po celou noc plul na jihovýchod, a teprve poté, co se kolem 6. hod. setkal s Macudovým odřadem, přešel celý Severní svaz na severovýchodní kurs a udržoval rychlost 20 uzlů. Pozornost velitele 3. loďstva již zaháčkoval a nyní byl odhodlán zavést jej co nejdále na sever, aby Kuritovi získal čas ke splnění přidělené mise. O tom, co jeho muže čeká, si po zkušenostech z nedávné bitvy na Filipínském moři nedělal iluze, ale přesto byl připraven určenou úlohu sehrát až do konce, jak se koneckonců od válečníka Nipponu v těchto chmurných časech očekávalo.
Ózawovy možnosti komunikace s velitelem Spojeného loďstva i Kuritou byly značně omezené, neboť radiostanice na ZUIKAKU sice normálně přijímala depeše, ale neodhalená porucha zapříčinila její zmenšený dosah, přičemž je pozoruhodné, že velitel Mobilního svazu v tomto směru nepojal podezření ani poté, co na své radiodepeše po několik dní nedostával odpovědi. To komplikovalo provádění plánu „Šó-Gó“, ale na výsledek bitvy tato skutečnost neměla podstatný vliv.
Protože na jeho letadlových lodích po včerejším útoku na 3. loďstvo zůstalo pouhých 13 stíhaček a 16 bombardérů, nemohl počítat s adekvátní stíhací ochranou a musel vsadit na protiletadlovou palbu a manévrovací schopnosti svých lodí podpořené námořním umem jejich velitelů. Co se možnosti úhybných manévrů týče, nedaly se od lehkých letadlových lodí čekat zázraky, neboť vznikly konverzí civilních lodí či nosičů hydroplánů, takže dosahovaly relativně malé rychlosti stejně jako torpédoborce 2. třídy KUWA a MAKI.
Stejně jako Kurita před bitvou na Sibuyanském moři i Ózawa vytvořil dvě kruhové formace, přičemž každá zahrnovala dvě letadlové lodě. Jedné velel sám Ózawa a další kontradmirál Macuda. První sestávala ze ZUIKAKU a ZUIHÓ chráněných bitevní lodí ISE a lehkým křižníkem ÓJODO s torpédoborci HACUZUKI, AKIZUKI, WAKACUKI a KUWA, zatímco druhou pohybující se o něco jižněji tvořily ČIJÓDA a ČITOSE kryté bitevní lodí HJÚGA, lehkými křižníky ISUZU a TAMA s torpédoborci ŠIMOCUKI a MAKI. Předtím však Ózawa nyní nepotřebné bombardéry odeslal na luzonská letiště, ale hrstku stíhaček si ponechal, i když nejlepší v co mohli jejich piloti doufat, byla rychlá smrt.
Posádky udržovaly nejvyšší stupeň pohotovosti, což znamená že všichni muži stáli na bojových postech a v duchu se modlili k bohům Nipponu, aby v nastávající zkoušce ohněm obstáli. Nervozita dosáhla vrcholu, když radar na ZUIKAKU v 8:04 zachytil početnou vzdušnou formaci mířící přesně do míst, kde Mobilní svaz brázdil hladinu Filipínského moře. Množství blížících se letadel představovalo pro velitele Mobilního svazu definitivní potvrzení, že skutečně odlákal daleko na sever všechny Halseyho letadlové lodě, ale nyní musel splnit i druhou a podstatně složitější část Tojodova plánu.
Ózawa nechal zvýšit rychlost na 24 uzlů a poslal do vzduchu všechny stíhačky, ale pouhých 13 Micubiši A6M nad jeho loděmi vytvořilo věru chatrný deštník, jenž je nemohl zaštítit před peklem, které byli nad Pacifikem odhodláni rozpoutat spojenečtí aviatici. První japonskou obrannou linii však netvořili nešťastníci v kokpitech stíhaček, ale 356mm kanóny na bitevních lodích HJÚGA a ISE, jejichž obsluhy zahájily už na vzdálenost přes 10 mil palbu speciálními projektily, ale ta nebyla o nic účinější než v bitvě na Sibuyanském moři.
K bombardérům se pokoušely prodrat stíhačky, ale ty pro útočníky jak píše Suliga „představovaly spíše zajímavou artistickou atrakci než reálnou hrozbu“, takže je jako hejno vrabců rozehnali američtí stíhači. Přesto se japonským aviatikům podařilo sestřelit jeden Hellcat a další později zničili při obraně ZUIHÓ, přičemž několik jiných strojů poškodili, což vzhledem k zoufalému nepoměru sil, můžeme považovat za úspěch. Dodejme, že v kokpitu prvního sestřeleného Hellcatu seděl kapitánporučík J. Strane, an toho dne dostál pověsti stíhacího esa, neboť ještě předtím než svůj život svěřil padáku, sestřelil několik protivníků. Za své počínání byl odměněn přízní Fortuny, která o několik hodin později na místo, kde se na vlnách kolébal jeho nafukovací člun, přivedla americký torpédoborec.
Fregatní kapitán McCampbell, poté co spatřil, že Japonci vytvořili dvě formace, svoje síly rozdělil takovým způsobem, aby žádná letadlová loď neunikla přídělu pum a torpéd, načež se jeho muži odhodlaně vnořili do ohnivé záštity tvořené explodujícími granáty a vydali se k určeným cílům. K obloze mířily desítky děl střední ráže a stovky protiletadlových automatů, přičemž poslední obranou linii některých lodí tvořily 120mm raketomety, jejichž dosah však činil pouhých 1000 m. Pro představu o intenzitě protiletadlové palby uveďme, že samotný lehký křižník ÓJODO toho dne spotřeboval 238 granátů ráže 155 mm, 964 ráže 100 mm a 32 558 projektilů do 25mm automatů.
Efekt protiletadlové palby byl ovšem žalostný, pročež americké bombardéry touto chabou záštitou pronikly jako nůž máslem, a i když Ózawa na poslední chvíli změnil kurs na severozápad a později na sever, útočníci se těmito manévry nenechali zmást, takže japonské lodě se nejprve musely vypořádat s nálety střemhlavých Helldiverů, načež čelily ostřelování stíhačkami a na závěr je čekal souboj s torpédonosnými Avengery.
Protože primárním cílem byla ZUIKAKU, věnujme se nejprve dění na Ózawově vlajkové lodi, na níž zaútočily letky ze tří letadlových lodí, přičemž slavnému „Šťastnému jeřábovi“ v jeho poslední bitvě velel kontradmirál Takeo Kaizuka. Ten nechal zvýšit rychlost na 30 uzlů a plavbou „cik-cak“ se snažil ošálit nepřátelské bombometčíky, ale množství útočníků vrhajících se na divoce kličkující loď tuto snahu odsoudilo k neúspěchu. Asi v 8:45 ZUIKAKU v rychlém sledu zasáhla jedna 454kg a dvě 227kg pumy v prostoru nalevo od středního leteckého výtahu. Všechny probily letovou palubu a následně explodovaly v lodních hangárech kde napáchaly citelné škody a založily požáry, ale vážnější následky měl o několik minut později zásah torpédem do levoboku na úrovní strojního úseku.
Síla výbuchu bojové hlavice byla taková, že rozervala lodní obšívku, tudíž došlo k zaplavení oddělení s dynamy č. 4 a několika dalších oddílů stejně jako k poškození jedné hřídele, kterou strojníci následně odstavili. Hořící ZUIKAKU se citelně naklonila na levý bok, přičemž sloupce kouře stoupající z otvorů v palubě nevěstily nic dobrého, ale příslušníci havarijních čet dokázali, že v této fázi války v ničem nezaostávají za svými americkými protějšky, takže požáry rychle uhasili a náklon vyrovnali zaplavením úseků na pravoboku na přijatelných 6°. ZUIKAKU tedy mohla dosáhnout rychlosti 23 uzlů, ale protože, ať už popsané zásahy či výbuchy poblíž lodních boků, údajně vyřadili z provozu i kormidelní stroj, posádka přešla na manuální ovládání a Ózawa ztratil spojení s velitelstvím Spojeného loďstva.
Podstatně lépe dopadla ZUIHÓ, která stejně jako ZUIKAKU přežila několik soubojů letadlových lodí, a vypadalo to, že se přízni štěstěny těší i nadále. Jako první zaútočily střemhlavé bombardéry z ENTERPRISE následované stroji z INTREPIDU a v 8:35 dosáhly jednoho zásahu v zadolodí a tři další pumy vybuchly těsně vedle boků. Došlo sice k vyboulení letové paluby a v hangáru vzplál požár, který však během několika minut zlikvidovaly záchranné týmy, pročež ZUIHÓ byla i přes mírný náklon na levobok nadále plně bojeschopná, takže se vyhnula torpédům svržených Avengery z ENTERPRISE a LEXINGTONU.
Pozornosti spojeneckých letců se pochopitelně nevyhnula ani formace kontradmirála Macudy. Zdaleka nejhůře dopadla ČITOSE, pro níž se stal fatální už první nálet, když si její zničení připsaly Helldivery z ENTERPRISE. Ty zaútočily v 8:35, a byť navzdory hlášení pilotů nedosáhly žádného přímého zásahu, blízké exploze na úrovní leteckého výtahu č. 1 narušily bývalému nosiči hydroplánů trup natolik, že došlo k rychlému zaplavení dvou kotelen, načež náklon na levobok dosáhl kritických 27°. Opravárenská družstva jej sice dočasně snížila na 15°, ale jakmile voda po 9. hod. pronikla do strojoven, loď přišla o zdroj energie a začala se znovu nebezpečně naklánět. V okamžiku kdy náklon dosáhl 30° poručil kontradmirál Macuda veliteli bitevní lodě HJÚGA vzít letadlovou loď do vleku, ale záhy se smířil s nevyhnutelným a s kamennou tváří sledoval, kterak se ČITOSE v 9:35 převrací na levobok a mizí v hlubinách. Lehký křižník ISUZU zachránil 480 osob a torpédoborec ŠIMOCUKI dalších 121, ale přesto zahynuly stovky členů posádky.
Američané dokázali citelně poškodit i několik plavidel majících za úkol chránit letadlové lodě. Zdaleka nejhůře dopadla posádka torpédoborce AKIZUKI, kterého v 8:42 pravděpodobně zasáhlo torpédo, načež se o 14 minut později po vnitřním výbuchu rozlomil a potopil i s více než 180 nešťastníky. Posádka MAKI vylovila z moře 151 důstojníků a mužů, ale poté torpédoborec odehnal další nálet. Značně utrpěl i lehký křižník TAMA, jehož si vzaly na mušku Avengery ze SAN JACINTO a BELLEAU WOOD. Křižník si sice našel toliko jeden „smrtící doutník“, ale protože došlo k zaplavení kotelny, Ózawa jej po provizorní opravě poslal na Okinawu.
Naopak další lehký křižník ÓJODO sice zasáhly dvě rakety, ale ty pouze prorvaly dva malé otvory v horní palubě mezi stanovišti 100mm kanónů č. 3 a č 4. O něco později na křižník dopadla i puma, jež narušila obšívku na pravoboku a lehce poškodila kotelnu č. 4. O život přišlo 8 mužů a tucet dalších utržil nejrůznější šrámy, ale ÓJODO takřka neutrpěl, takže štábní důstojníci vyzvali Ózawu, aby na něj přenesl svoji vlajku, ale viceadmirál patrně pokládal opuštění poškozené ZUIKAKU za nečestné, takže odmítal tak dlouho, až se na obrazovkách radarů zobrazila další vzdušná formace.
Celkově Mobilní svaz přečkal první úder relativně dobře, a fakt že ČIJODA nebyla vůbec napadena dokazuje, že nálety nebyly optimálně koordinované, i když rychlé potopení ČITOSE a AKIZUKI a citelné poškození několika dalších lodí nelze pokládat za neúspěch. Fregatní kapitán McCampbell dostal rozkaz zůstat na místě, zatímco ostatní stíhačky a bombardéry se vydaly na zpáteční let, přičemž po přistání na ENTERPRISE technici zjistili, že jeden Avenger Japonci poškodili natolik, že nepůjde opravit, čímž se počet strojů ztracených při této akci zastavil na čísle 3.
Ještě předtím než se účastníci prvního náletu vrátili na mateřské lodě vydal Mitscher rozkaz ke startu druhé vlny, kterou tvořilo pouze 16 Avengerů a 6 Helldiverů eskortovaných 16 stíhačkami. Do cílové oblasti se dostaly v 9:45 a MacCambell promptně přesměroval střemhlavé bombardéry z LEXINGTONU a FRANKLINU na zatím nepoškozenou ČIJODU a spokojeně sledoval, kterak se kolem zoufale kličkující letadlové lodě zvedají sloupce vody. Obě japonské formace byly narušené už během odrážení ataků první vlny, takže účastníci druhé vlny již narazili na podstatně slabší odpor.
Helldivery útočící na ČIJODU sice dosáhly jenom jednoho přímého zásahu, ale lehké letadlové lodi se stejně jako sesterské ČITOSE staly osudnými výbuchy v těsné blízkosti trupu, které narušily trup na pravoboku natolik, že náklon brzy činil 13°. Exploze pumy navíc vyvolala silný požár, tudíž velitel lodě námořní kapitán J. Kiši nařídil preventivně zaplavit sklady pum a torpéd, ale po zatopení strojoven ztratila ČIJODA schopnost pohybu vlastní silou a stanula na hladině. Naopak útoky na ZUIHÓ a ZUIKAKU (podle R. Mcdonalda) odrazily obsluhy protiletadlových děl a raketometů, takže vyvázly bez úhony, ale přesto po tomto náletu už byly ochromené či alespoň poškozené všechny Ózawovy letadlové lodě, takže oněch několik japonských stíhaček, které přežily první vzdušnou bitvu, muselo nouzově přistát na moři.
Když radisté na bitevní lodi NEW JERSEY zachytili první optimistická hlášení o výsledcích útoků na Severní svaz, zavládla na velitelském můstku radostná nálada, kterou však v 8:22 zkalila depeše od velitele 7. loďstva. Kinkaid už v 7:07 Halseymu v otevřené řeči přeposlal Spragueho sdělení, že Taffy 3 se ocitla pod palbou japonských bitevních lodí, ale vzhledem k tomu, že bylo odesláno předepsaným způsobem přes ostrov Manus, dorazilo k adresátovi s více než hodinovým zpožděním. I když bylo zřejmé, že nepřátelské lodě k Samaru pronikly průlivem San Bernardino, Halsey uvádí, že jej Kinkaidova zpráva nijak neznepokojila, neboť očekával, že eskortní letadlové lodě se s pomocí Oldendorfových obrněnců ubrání vlastními silami. Té první části lze snadno uvěřit, neboť jeho počínání dokazuje, že jí ignoroval stejně jako noční hlášení o vplutí Středního svazu do úžiny San Bernardino, a nadále svoji pozornost soustředil výhradně na Severní uskupení.
Teprve když v 9 hod. od Kinkaida obdržel naléhavou žádost o vyslání Leeho bitevních lodí na pomoc Spraguemu, a pokud možno i intervenci letadel z rychlých letadlových lodí, došlo mu že je situace opravdu vážná. Neprodleně k ostrovu Samar poslal operační svaz 38.1 viceadmirála McCaina, ale ten byl vzdálen natolik, že nemohl zaútočit dříve než v odpoledních hodinách. Víc objektivně vzato učinit nemohl, protože se v honbě za kořistí dostal tak daleko na sever, že jádro 3. loďstva nemohlo do bitvy u Samaru zasáhnout, a i kdyby se plnou parou vydal na jih, mohl nanejvýš Kuritovi odříznout únikovou trasu přes průliv San Bernardino. Přesto překvapuje Halseyho zjevný nedostatek empatie vůči Spragueho posádkám, protože se vůbec nesnažil zjistit jakým způsobem Operační svaz eskortních letadlových lodí čelí hrozivému nebezpečí, do kterého se dostal kvůli jeho chybnému úsudku.
Další špatná zpráva dorazila v 9:22. Kinkaid jí sice odeslal už v 7:25 jako druhou v pořadí, ale adresát jí obdržel až jako třetí. Velitel 7. loďstva jej informoval, že Oldendorfovy bitevní lodě nemají po bitvě v průlivu Surigao dostatek munice, takže nemohou připlout na pomoc eskortním letadlovým lodím. To od základu měnilo situaci! Bez intervence Oldendorfových obrněnců totiž nemohl Halsey doufat, že samotné „Letadlové džípy“ ustojí střetnutí s jádrem Středního svazu.
- Halsey New Jersey.jpg (24.57 KiB) Zobrazeno 2253 x
Atmosféra panující v operační místnosti na NEW JERSEY nyní ještě zhoustla a nebylo to pouze tím, že si nervózní členové Halseyho štábu zapalovali jednu cigaretu za druhou. Důstojníci, kteří v noci nepředali spícímu admirálovi varování ohledně ponechání průlivu San Bernardino bez dozoru, nyní zpytovali svědomí a i náhle pobledlý „Býk“ nevyzařoval takovou sebejistotu jako ještě před několika hodinami. Zpráva o úspěchu dosaženému bombardéry z druhé vlny nyní pozbyla na důležitosti, neboť v případě, že Kuritovy obrněnce a těžké křižníky rozstřílí Spragueho eskortní letadlové lodě na kusy, dalo se očekávat, že na spojenecké straně budou padat hlavy. A v takovém případě ani případná likvidace japonských letadlových lodí v kombinaci s Halseyho předchozími zásluhami, nezaručovala že nebude označen za hlavního viníka
Jako zhmotnění těchto obav musely na velitele 3. loďstva zapůsobit dvě depeše doručené krátce po sobě na velitelský můstek NEW JERSEY kolem 10. hod. První odeslal Kinkaid v otevřené řeči a její zoufalý tón jasně vypovídal, že se u Samaru naplňuje ten nejhorší scénář: „Moje situace je kritická rychlé bitevní lodě a podpora leteckými útoky mohou zabránit nepříteli ve zničení CVE a proniknutí do Leyte.“ Sotva Halsey vstřebal tuto informaci, dostal do ruky zprávu od velitele Tichooceánského loďstva, která jej rozrušila natolik, že v podstatě nebyl schopen velet.
- King.jpg (19.51 KiB) Zobrazeno 2253 x
Připomeňme, že Halseyho rozkaz z 24. října ohledně zformování 34. operačního svazu zachytila i radiostanice na velitelství Tichooceánského loďstva, přičemž admirál Nimitz také usoudil, že bitevní lodě pod velením kontradmirála Leeho dostaly za úkol hlídat úžinu San Bernardino. První podezření, že se tak nestalo, a Kurita má volnou cestu k průniku na Filipínské moře, pojal Nimitz (stejně jako řada dalších zainteresovaných person) už v noci z 24. na 25. října (filipínského času) a námořní kapitán B. Austin mu dokonce navrhl, aby si skutečný stav ověřil přímo u Halseyho.
To by ovšem odporovalo tradiční zásadě, že velitel floty během bitvy nezasahuje do pravomoci velícího admirála, takže Nimitz tento návrh zamítl, i když v něm i nadále hlodaly pochybnosti, jestli Halsey nepřátelské záměry špatně nevyhodnotil. Jasno v tomto směru mohl zjednat i štáb vrchního velitele Amerického námořnictva admirála Kinga, ale i ve Washingtonu se odpovědní muži rozhodli ctít stejný princip jako Nimitz, takže nejasnosti ohledně dislokace 34. operačního svazu přetrvávaly.
Jakmile do štábu velitele Tichooceánskélo loďstva dorazily Kinkaidovy depeše ohledně napadení eskortních letadlových lodí japonskými obrněnci, změnilo se Nimitzovo neblahé tušení v jistotu, a když zjistil, že zoufalý Kinkaid žádá o intervenci rychlých bitevních a letadlových lodí, rozhodl se Halseyho kontaktovat. Co následovalo je notoricky známé, ale přesto je nutné zopakovat, jak k onomu „slavnému“ nedorozumění došlo. Text Nimitzovy radiodepeše zněl: „Kde je, opakuji, kde je 34. operační svaz?“ V rozpoložení, v jakém se velitel 3. loďstva nacházel, mohl už tento prostý dotaz vnímat jako výčitku, ale jeho nefalšovanou zuřivost způsobil teprve dodatek následující po Nimitzově textu.
- Nimitz Chester.jpg (22.91 KiB) Zobrazeno 2253 x
Kvůli zmatení nepřátelských kryptologů se k depeším přidávala tzv. „vycpávka“, kterou od vlastního textu oddělovala jak její zjevná „nesmyslnost“, tak dvojice určených znaků. Podporučík pověřený jejím odesláním tedy Nimitzovu zprávu zepředu i zezadu opatřil „vycpávkou“ dle vlastního uvážení, takže éterem putovala v následujícím znění: „Krocan přilétá k vodě GG kde je opakuji kde je 34. operační svaz RR svět se diví.“ K jejímu odvysílání došlo v 9:44 filipínského času (v Pearl Harboru panovala hluboká noc), a jelikož spojení mezi veliteli Tichooceánského a 3. loďstva nekomplikovaly podobné překážky, jaké MacArthur nakladl mezi Halseyho a Kinkaida, uplynula sotva čtvrt hodina, a Halsey už nevěřícně zíral na zprávu od svého nadřízeného.
Spojovací důstojník na NEW JERSEY sice první přídavek správně vyřadil jako balast, ale u slovního spojení „svět se diví“ váhal, takže se jej rozhodl ponechat, ale zároveň nevyškrtl ani souhlásky RR, které měly adresátovi napovědět, že se patrně jedná o „vycpávku“. Adresát tedy Nimitzovu depeši obdržel ve znění: „Kde je, opakuji, kde je 34. operační svaz, RR, svět se diví.“ Za viníka tohoto nedorozumění Halsey později označoval onoho podporučíka v Nimitzově štábu, ale přinejmenším stejnou (spíše větší) chybu učinil spojovací důstojník na NEW JERSEY, jenž onu zjevnou „vycpávku“ s jistotou nerozpoznal ani jej přímo neupozornil, že by se mohlo jednat o pouhou výplň a nikoliv o vlastní text.
- Carney Robert.jpg (22.99 KiB) Zobrazeno 2253 x
Unavený a nečekaným vývojem situace zaskočený Halsey totiž dvojici znaků RR přehlédl, takže onen dodatek vnímal jako ironický šlehanec za počínaní ve funkci velitele 3. loďstva, přičemž skutečnost, že si v hloubi duše musel uvědomovat, že učinil několik chyb, patrně také sehrála svoji roli. „Byl jsem ohromen, jako bych dostal poliček.“ Napsal později. „Papír se mi třásl v rukou. Strhl jsem si z hlavy čepici a mrštil jsem s ní na podlahu. Křičel jsem něco, co se stydím opakovat.“ K běsnícímu „Býkovi“ přiběhl jeho náčelník štábu kontradmirál Carney a pokusil se jej uklidnit, ale Halsey se po dalším návalu vzteku jednoduše otočil na patě a odešel. Carney svého nadřízeného doprovodil do jeho kajuty, kde se na hodinu zavřeli, což znamená, že velení 3. loďstva bylo špatně pochopenou depeší doslova paralyzováno.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?f=403&t=10007
viewtopic.php?f=403&t=10027
viewtopic.php?f=403&t=10045
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
Ale asi na tom něco bude, když i Spruance má vlastní třídu. Na druhou stranu Mitscher byl jistě velmi dobrý velitel svazu letadlových lodí a ve své době oceňovaný a taky má "jen" svůj torpédoborec zmíněné třídy.
