Listy našich vojáků

[Rase]

Listy našich vojáků

Episoda z bitvy u Tomašova

Raněný vojín zaslal tento úryvek ze svého deníku: Rozvinuli jsme se v bitevní řady a stále postupovali "jako by se nechumelilo" k vesnici. Rusové měli obsazeno protější návrší a asi 1200 kroků za ním byli zakopáni. My na ně útočili z nechráněné, bažinaté prostory, kdež zapadali jsme až po pás do rašelinného bahna. Došli jsme asi 1000 kroků k osadě, když tu již zadunělo to na výšině v dáli a obláček tmavého dýmu nad levým naším řetězem označoval první ruský šrapnelový pozdrav - A po chvilce obláčky bílé i tmavé ponenáhlu se množily, vzduch vlnil se duněním a občas projel jím nad hlavou ostrý bzikot. Smrt letěla dále. Ruská artilerie střílela velmi zostra. Ovšem, je to přirozené. Byla ve vyčkávacím postavení, na domácím známém terrainu a pravděpodobně měla všechny distance přesně odměřeny. Ruský olivově zelený šat hodil se k půdě tak, že je nebylo ani viděti. Pomalu, krok za krokem postupujeme vpřed a obsazujeme první ruskou vesnici s typickým, pravoslavným kostelíkem, jehož stříbřité vížky svítily do kraje v žáru slunečním. Když dostaly se přední řady do bažin za vesnicí, začal boj puškový. Ovšem, stříleli jsme jen tam, kde jsme tušili ne- přítele, viděti nebylo nikoho. Nyní také začaly za našimi zády hovořiti naše baterie a bílé obláčky již pluly nad hlavami ne- přítele. Hned první střely ukázaly se býti účinnými. Po hodinné asi palbě Rusové zvolna opouštěli své zákopy a dávali se na ústup. Hnali jsme se nezadržitelně za nimi. Zvláště rychle postupovali jsme na levém křídle, kdež dostali jsme se Rusům v bok. Nohy bořily se do rašeliny, boty byly plné, pot potokem se lil, každý zemdlen k smrti - než stále "Ku předu!" Nadšení a vášeň, ly mocné složky, jichž výslednicí skoro vždy vítězství bývá, uchvátily nás v mocná svoje pouta: Zvítězit, dokázat svou větší zdatnost! A vzduchem chvějí nejrůznější sirény. V polovici návrší vidíme již první zraněné. Zůstávám skryt za hromadou země. Kulky bzučí a fičí nad hlavou, jako roje čmeláků. Přicházejí lehce ranění ukrýti se před střelami. Ten krvácí z nohy, ten má prostřelenou ruku, onomu utrhl šrapnel tři prsty u pravé ruky a zakrvácené cáry zavazuje do obvazu. Opodál, mezi záhony bramborů, válejí se a naříkají těžce zranění. Asi dvacet kroků od nás vydechl ruský mužík. Ústa pootevřená, údy strnule napjaty. Jiný, roztříštěnou hlavu přikloněnu maje ke hrudi, dřímá již věčný sen. V tom přiběhnou naše posily a s nimi dávám se kupředu. Kamarád vedle se nadzdvihuje a praví s humorem: "Počkej, já jim tam pošlu pár čmeláků!" Jiný, byv střelen, volá: "Už mne zobla!" - atd. Po pěti minutách se zdviháme a dosahujeme hřebenu návrší - je dobyto. Perný, krvavý to kus práce! Rusové ustoupili do vesnice v údolí a zakopali se zase na návrší protějším. Na levém křídle obsadili naši již také les, kdež měli Rusové na stromech umístěny tři strojní pušky. Mužstvo u nich bylo pobito a pušky ukořistěny. Asi dvě setniny dostávají se v bok ruské artilerii, skryté ve vesnici a zmocňují se čtyř děl, která se učinila nepotřebnými. Zatím stále naše granáty a šrapnely bzučí nám nad hlavami a bijí do ruských opevnění a kanonů. K sedmé hodině večerní utichá dělostřelecký boj a panuje střelba pušková. Zvláště strojní pušky chrlí smrtonosné střely do řad nepřátelských. Po půl hodině přestává boj docela. Jen tu a tam padne rána a pak dost. Po boji ubírají se zranění za ustavičného volání "sanitét" k obvazišti. Když dobelhali se první ranění do vesnice, kde se obvazovalo, uvítáni byli palbou zbylého obyvatelstva. Ve chvíli však tu bylo půl škadrony dragounů, záškodníci pochytáni, sami byli nuceni vykopati si hroby a pak byli zastřeleni. Vesnice, čítající přes dvě stě čísel, jim zapálena. Červená zář polila bojiště. Rusové ustoupili asi 6 km od hranic.

Život v zákopech v Srbsku

Stmívá se. Večer. Před chvílí nádherný svit měsíce, hvězdná noc teď padá mlha. "Fijú, fijú" hvízdají ve vzduchu nepřátelské kulky. Jinak je ticho. Kolem nás všechno odpočívá. Sotva možno uvěřit, že tady tisíce a tisíce pušek a děl, sršících obyčejně oheň, leží nyní jako neživé proti sobě. "Fijú, fijú" zní nocí, jinak nic se neozve, přece všude napjatá pozornost, ostražité oči pronikají temnotu terrainu do předu. Jako strašidelné postavy míhají se siluety patrol ve spojovacích zákopech. Sedím ve své podzemní chýši při svitu svíčky a mé ucho, navyklé bojovné vřavě, nemůže se jaksi spřátelili s dnešním tichem, "Fijú, fijú" - hvízdají ojedinělé nepřátelské střely. "Táá-ta-táá!" Telefon volá. "Haló! Haló! Kdo tam? Zde... tý prapor... Děkuji! Stane se! Dobrou noc!" "Ordonanz!... Zu Befehl! ..." Dávám rozkaz. Opakuje. Tiše zaznívají jeho kroky. Část důstojníků spí, druhá má službu. "Táá-ta-táá!" volá telefon. "Prosím, pane setníku, k telefonu. Plukovní velitelství volá" hlásí voják u telefonu. "Haló! Haló! Zde setník N N... Ano, prosím! Pane adjutante, tužku, papír, pište! Depeše zní: Rusové odraženi, Srbové ustupují tam a tam, tolik a tolik zajatců. Němci postupují na a přes ... Bravo! Hurrá! Děkuji, dobrou noc!" Tak se dovídáme také my na jihu, čeho dobyli naši kamarádi a spojenci na severu a na západě. Radostně a vesele sdělují to důstojníci mužstvu. Tváře zazáří, oči se zalesknou ze zarostlých i z bezvousých obličejů. Všichni jsou na místě, každý je celý muž a hledí denně bez bázně smrti v tvář. Sedím tu zadumán, kouřím cigaretu ještě z domova přivezenou a hledím na šálek čaje s rumem. "Fijú, fijú" - hvízdalo povětřím, pak zase je chvilku pokoj. Jen vojáci stojí ještě ostražitěji u svých pušek. Proč jen jsou vojáci tak tiší? Proč nestřílejí? Trpělivost!... Lehoučký šumot před našimi zákopy... je to zvadlé listí. Naše patroly plazí se po břiše k nepříteli. Troufalí a bojechtiví hoši jsou to, kteří se dobrovolně hlásili. Důstojníci i mužstvo stojí obezřetně u pušek, aby ihned mohli přispěchati odvážným kamarádům ku pomoci, bude-li toho třeba. Trapné čekání. Nikdo ani nedýše. Za nedlouho opět šustot listí, náhle zablesknutí... bum! ... dům před naší frontou vylétl do povětří. A dříve ještě, než překvapený nepřítel zahájil palbu, hlásí navrátivší se patrola: "Pane setníku, poslušně hlásím, že rozkaz je vykonán!" Překvapený nepřítel brání se hromovou střelbou. "Fijú, fijú" - hvízdá to nad našimi hlavami. Netrvá to však dlouho. Naše dělostřelectvo záhy umlčí nepřítele. Opět ticho, jen ojediněle sviští vzduchem "fijú, fijú!" Vpravo od nás slyšíme temné dunění: "Bum bum!" Aha, ...tá divize útočí. "Plič ššš-plač bumm!" Pozdrav z druhého tábora a vzduch nad našimi hlavami brázdí nepřátelský šrapnel, určený našim hodným hochům od dělostřelectva. Bujné, skoro skotačivé "bum, bum" naší artilerie vyrozumívá nás a také nepřítele, že netrefil... Zase trochu ticho... Jen ojediněle hvízdá "fijú, fijú..." Zdá se, jako by nyní všechno spalo. Náhle zas: "Bum, ššt!" - světelná patrona osvětlila nepřátelské posice. Vidíme, že Srbové jsou také na stráži. Tak střídá se "fijú, fijú" a "bum, bum, ššt, bum" po celou noc až do svítání. Mlha houstne. Slunce pokouší se pomalu proniknouti... a když se ob- jeví v zářící kráse na horizontě, vidíme naše vojáky spokojeně seděti u jejich horké kávy v nové pozici, kam až se během noci propracovali přes všecky ty "fijú, fijú". Jiní odpočívají, aby večer mohli zase bojovat se svěžími silami ... neboť měsíc je naším sluncem. "Táá-la-táá. Haló! Haló! Dnes v noci přišli jsme zase blíže k nepříteli." Tak to zní telefonem se všech stran a horlivé ruce kreslí na papíře, co naši stateční hoši kreslili v noci s puškou a lopatou na matičce zemi. V noci se na prvních čarách pracuje a vzadu odpočívá, ve dne je to opačně. Dlouhá jitrnice zdvihá se a stoupá k nebi. To je balon. "Bum, bum!" ze všech stran. Naše dělostřelectvo střílí také ve dne a z balonu pozoruje se účinek střelby. Nad hlavami našich lidí hřmí to nepřetržitě, ale nikoho to už neruší; zvykl si na to a spí spánek spravedlivých. Blíží se poledne. Jakési bručení ve vzduchu a majestátně, jako orel, letí mračny náš aviatik. Bílé obláčky ukazují marnou námahu srbského dělostřelectva. V zákopech je živo. Oběd chutná. Listy z domoviny se rozdávají a ve skupinách čtou se noviny. Sem tam zahvízdne to "fljú, fijú", ale naši hoši to neslyší. Vlevo od nás jsou myslivci, Vídeňáci. Neumějí maďarsky, naši synové pusty nerozumějí ovšem zase německy, a přece spolu mluví a baví se.

Pokud vás tyto dopisy vojáků přímo z bojiště roku 1915 budou bavit, tak můžu zpracovat i další.

[Zemakt]

Za mne zcela určitě Rase, jsou ty listy signované?

[Rase]

Bohužel nee, jen na konci zmiňují redakci novin, kam to ti vojáci poslali. První je z "Český Denník" a druhý z "Čas". Celé brožurky pak vydávalo v roce 1915 nakladatelství Emil Šolc, Praha-Karlín.

[palo satko]

Môj dedo bojoval v Prvej svetovej. Narukoval ako 17. ročny. V 1917 ho zranili a kedže nemohol ohnut nohu v kolene poslali domov. Niekedy rozpraval o vojne a velmi často pri tom nadaval na dôstojnikov a cisar Franc Jozef bol pre neho absolutne zlo. Zostarol a už mal 80 rokov a pamät mu zlyhavala a aj s realitou mal probem. A tak raz pred Vianocami vykladal babke ako to bolo s nevestincami na rumunskom fronte (vtedy bol slobodny a babku si zobral až o 4 roky). Ta k nam došla s plačom, že sa s tym kurevnikom rozvedie. Desat deti s nim mala a dedo bol katolik ako poleno, ale mala mu to davne "potešenie" za zle.

[Rase]

Slovákovy dojmy v ohni střel

(Psáno 31. října 1914) Ranený vojak od trainu do Viedne na zotavenie poslaným, ktorému som dal pre Vás list, Vám iste povedal, že nás nechal severne od Jaroslavi, práve keď doletěly k nám ruské šrapnelly. Rusi neprestali strielať, premenili sme večer toho istého dňa svoje postavenie a došli jsme o 1⁄2 4tej ráno ešte severnejšie, do huculskej dediny - na mene nezáleží. Teraz sme tu už skoro dva týždne. Od tých čias bojujú naše vojská neprestajne s nepriatelom, prišlým na náš breh čiastočne lodnými mostmi. Dni sú eště znesitelné, ale noci! My sme od zákop asi štyri kilometre. Tu naraz začne bláznivé prašťanie, výstrel za výstrelom, vietor donáša lomoz k nám, že by sa mohlo myslieť, že je línia ohňa vzdialená ani na 500 metrov; potom začne zuriť oheň strojových pušiek, ako by sme stáli pri kotle, v ktorom kochlom vrie voda, a pomedzi to dunia kanónové výstrely jeden za druhým. V nízkom humne ležíme na зlame, vietor fučí cez široké škáry, ponad nás skáču a pištia myšio spánku ani reči. Huk kanónov vždy viac a viac rozrývá naše nervy! Konečne vyjdem do noci. Vedla mňa pri ceste tmavý ihličnatý les V protivnom smere vyblkuje na horizonte jeden ohnivý lúč za druhým z rúr kanónov, a skoro vystupujú krvavo-červené ohnivé slúpy zo zostrielanej dediny; hulk trvá hodinu a niekedy dlhšie; konečne nastúpi tichosť, ale účinkuje ešte úzkostlivejšie na mysel, ako hrmenie kanónov. Takto bolo dosial dva-tri razy každú noc, a ešte minulo len dvanáct takovýchto nocí! Potom zahrkoce raz v noci voz donáša svedkov nočného nápadu, bedárov ťažko ranených na hlave alebo prsiach; keď niektorý mal šťastie, trafila ho gula len do stehna. Chirurgovia, ktorí sú v službe, mají sa do roboty, a v biednej sedliackiej izbičke sa operuje. 2400 ranených prešlo za týchto dvanásť dní cez naše ruky, a len 24 sú na lúke za naším humnom pochovaní. Naši vojaci postavili drevený kríž; zajtra je Všech svätých niekolkí umelci uvili z lúčných a hôrných kvetov veniec a ráno, ak nám nepriatel dá pokoj, položíme veniec na hrob tých chudákov. Pri kolkých z nich, keď som plnil svoju smutnú povinnosť odoberajúc im legitimácie, našiel som dopisnice, na ktorých žena a deti vyslovujú nádeju na skoré videnie. Čo sa robí v zákopách, vieme približne len z rozprávania ranených. Tam ležia vojaci zakopaní až po hrdlo, voda im siaha až po prsia a prsty im krehnú od zimy. Deň a noc od dvanástich dní ležia tam, na premenu ani pomyslieť. Niekedy je celkom nemožno dodať im jedenia, lebo sa kuchyňa nemôže odhodlať ísť blízko k nim, a i pokus v noci po zemi sa plaziac im vo vreciach doniesť vareného mäsa a chleba vzbudí strelbu na strane nepriatela. Zastreleného vynesú kamarádi zo zákop. Nechajme smutné výklady; bude chladnejšie, a naše námahy sú iste najmenšie. V porovnání s chudákmi pěšími nám je ešte velmi dobre.

Válečné útrapy české dívky

Dcera řídícího učitele K. Horáka v Kočí u Chrudimi nastoupila začátkem června 1914 vychovatelské místo v Rusku, blíže Kovna. Od začátku války neměli rodiče od ní zpráv, teprve v listopadu dostali od své dcery dopis z 11. října, v němž vylíčeny jsou poměry internovaných Čechů v Rusku. V dopise, který otiskly Národní Listy, česká vychovatelka píše: "Drazí rodiče! Hned po prohlášení mobilizace jsme tušili, že nás cizozemce při pevnosti (Kovno) nenechají: hnali nás drahou až do Samary. Byla to hrozná cesta, ve vlaku plno kouře, zápachu, tlačenice; nespali jsme a věru, myslila jsem, že živa nedojedu. Projeli jsme hodný kus země z jednoho konce na druhý; jen v Moskvě jsme se zdrželi asi půl dne. Krásná je Moskva, nedivím se, že ji Rusové nazývají svojí 'matuškou'; i okolí jest krásné, samé lesy s letními sídly boháčů. Před Samarou jeli jsme přes Volhu - pět minut trvala jízda po mostě nikdy jsem nemyslila, jak veliká to řeka. Konečně jsme byli v Samaře; odtud však zase ženou nás do Orenburka, což znamenalo znova půldruhého dne jízdy. Jsme tedy zde, v zemi Tatarů a Kirgizů, mezi velbloudy, kterých tu používají hojně místo koní. Ale nebojte se, že nás tu snad ti Tataři zamordují, to ne, to jsou lidé zcivilizováni, docela slušní, mnozí velmi bohati, zvláště na vsích, kde prý jsou i milionáři; také jsou čistotni. Kirgizové, to je divný pronárod, hodně divoký, jezdí na velbloudech nebo na malých koních kirgizských, a žijí tu nejvíce na stepích asijského Turkestanu, neboť hned tu za řekou Uralem - to je pěkná řeka se zelenou vodou, ale není hluboká, brodili jsme se do jeho středu je již Asie. Je tu velice pěkně a živo, ale bude tu krutá zima; dnes již podle našeho je 11. října - byl první mráz a fučí tu, že mně je zima i v pokoji; nu, vždyť je tu již Sibiř nedaleko.
Musím Vám představiti svoji společnost. Jsou tu samí vyhnanci, které stejný osud a neštěstí svedlo dohromady, a neštěstí to váže nás v jednu velkou rodinu, ve které nikdo není pánem ani sluhou, ale jeden ve druhém vidí pouze člověka, svého bratra, všichni jsou si rovni. Bydlí tu pan správce Lukeš s paní a třemi dětmi, já, pan Mačuga s paní (Poláci), pan Velik a pan Vambera, oba lesní, pan Jokl, úředník továrny na sklo; dnes se k nám přestěhoval pan Šafránek s jakýmsi Polákem, jehož jméno dosud neznám. Máme dohromady najatý byt o čtyřech pokojích a kuchyni. Sami si vaříme, ovšem společně. Co se týče majetku, žijeme jako v komunismu: co je jednoho, jest i druhého; nikdo neříká: 'to je moje', nýbrž 'to je naše'. Pan Vambera se měl v neděli ženit, ale v sobotu ho lapli a rovnou s ním do Orenburka. Pana Jokla zas vyslali tak jak byl, že nemá ničeho, jen co má na sobě. Pan Šafránek přijel do Ruska jako malé dítě, tady studoval, mluví lépe rusky než česky. Bratr jeho bojuje v ruské armádě a jeho zahnali sem jako cizozemce. Těžké a smutné postavení má pan správce Lukeš. Když ho sem vyslali, měl v kapse 30 rublů, s kterými ovšem byl brzy hotov. Trudné jsou osudy i hospodářského adjunkta Procházky. Jel domů do Čech; dostal se však jen do Varšavy, dále vlak nejel. Tady ho sebrali a přivezli za námi. Vyhledal si práci na vsi u kozáků, měl 30 kopějek denně a při tom musil od 4 hodin ráno do 8 hodin večer točiti mlýnkem na obilí, dostával melouny a čaj. Je padesát kilometrů od Orenburka, nevím co se s ním teď děje, ale najisto zahyne; je ubožák takový slaboučký a v té zimě nemá ničeho teplého na sebe. A co je tu lidí v podobném postavení, a nikde zastání, nikde naděje na zlepšení. Jest mi často do pláče, zvláště když nemám od Vás žádných zpráv. Vzpomínám, jak Vy doma si pěkně v teple a čistě spíte, a my tu na zemi na holých slamníkách, přikryti jen dekami. Tak se těším, dostanu-li od Vás psaní, že na nic jsem ve svém životě tak se netěšila. Vás pak všechny srdečně zdravím a líbám. Vaše Lidka."

[Rase]

palo satko:
Tak to jsem ti dneska dal jeden tematický příběh - za Slovenštinu se omlouvám, pokud jsem přehlédl nějakou chybu .))

Přidal jsem i nějaké tematické obrázky a fotografie, ať to není jen holý text. Berte je tedy s rezervou.

[palo satko]

Rase, ja som posledny človek na zemeguly, ktory by mal kontrolovat slovensky pravopis. Som na tom, horšie než polovica Čechov.
U nas vyšla kniha autentickych spomienok https://www.martinus.sk/615219-moje-sku ... ojny/kniha
Inač dedo prišiel k zraneniu na ruskom fronte pri presune na pozicie ich zasiahla delostrelba. Poskakali do jarkov vedla cesty. Na deda si lahol nejaky dôstojnik a ked vybuchol šrapnel, toho dôstojnika zabilo a dedo dostal kus črepiny do kolena. Mal štastie, včas ho previezli na ošetrovnu a nasledne liečili v Budapešti. Bojoval v 13. honvedskom pluku. V tom pluku boli naverbovanci z okolia Bratislavy a z prilahlej oblasti v dnešnom madarsku. Takže etnicka zmes Madarov, Slovakov a Nemcov. Kedže vedel aj madarsky tak bol poddôstojnikom, čo bola velmi zla funkcia, lebo musel rozkazy priamo prenašat na vojakov v poli. Vravel, že bolo bežne, že vojaci strelili vlastneho velitela, ked ich zbytočne hnal na šturm a oni boli presvedčeni, že budu mal len malu šancu prežit. takže zdvihnut sa zo zakopu a ist ako prvy, čo sa od poddostojnika vyžadovalo, bolo velmi smrtelne. Z oboch stran.

[Rase]

Osmdesát kroků před nepřítelem

(Z dopisu pražského advokáta) Jistý pražský advokát, jenž slouží jako záložní důstojník dělostřelecký na srbském bojišti, psal koncem října 1914 takto svému příteli: "Nevíš ani, jak se zde těšíme na každou zprávu z vlasti, zde v bezprostřední blízkosti nepřítele, kterýž nás dnem a nocí zasypává střelami. Od 21. září bojuji s dvěma děly v první střelecké čáře pěchoty. Obě střelecké čáry jsou od sebe jen osmdesát kroků vzdáleny a dnem a nocí divě na sebe střílejí. Nepřítel jest dobře zakopán v zemi a metá na nás i ruční granáty. Často i komiti střílejí na nás z korun stromů, nepřetržitě dnem i nocí - jako v rytmu. Nejhorší jest bitevní lomoz v noci od 8 hodin večer do 4 hodin ráno. Lomoz ten, působený děly, ekrasilem i palbou pušek, nemohu Ti ani vylíčiti. Mně neimponuje zde již nic: šrapnel, granát ani puma. Nejpotutelnější jsou střely z pušek. Právě teď, když píšu, vybuchl jakoby naschvál těsně před okopem nepřátelský granát, i musil jsem se hlouběji do příkopu schouliti. Včera v okruhu dvou metrů od okopu vybuchlo 62 nepřátelských granátů. Noci jsou velmi studené a země velmi vlhká. Mimo to hemží se tu plno zvířátek, vos, krtků, polních myší, ano i želv. Mnohá zvířátka ta přelézají v noci přes obličej a ruší spánek. Ujišťuji Tě, že nepřeháním ani slovem. Bohudík, snáším tento nový život dobře a nejsem také nespokojen. Vzpomínám často na kancelář, kéž také ona na mne nezapomene!"

Křest ohněm českého pluku

Vysokomýtský 98. pěší pluk v boji u Krynice (z dopisu spolubojovníka). "Večer před tímto bojem naším přihlíželi jsme k zajímavému dělostřeleckému zápasu u Zamošce a za časného jitra 27. srpna měl býti podniknut i náš útok na město pospolu s jednou pěší divizí, Opět stáli jsme na tomtéž místě na kraji lesa jižně od Zamošce a čekali jsme na rozkaz k útoku. Bylo asi půl páté, když došel od divize rozkaz, že máme s dvěma prapory postoupiti na jih, abychom zesílili brigádu R. Tato měla vpadnouti vzad nepříteli, kterýž postupoval silnicí k Tomašovu, ježto - jak se pravilo VI. sbor armádní měl provésti útok z boku. My měli útok podporovali. Pyšně ubíral se pluk ke svému prvnímu křtu ohněm. - Záhy vyšlo slunce a zaplavilo světlem svým kraj, v němž se měl svésti dnes krvavý boj, budíc v prsou každého vojína naději na šťastný konec. Bezděčně namanula se mně myšlenka, co spatří paprsky slunce toho, až bude zapadati. Nikdy nezapomenu oněch pěti hodin, kdy jsem v nejprudším dešti střel ležel za statečnou svou setninou. Dnes ještě, kdy již mám několik bitev za sebou, připadá mi den ten stále ještě jako nejrozčilenější okamžik života, poněvadž každým okamžikem musil jsem býti při- praven na smrt.
Se setninou svojí jakožto předvojem dostal jsem se na jednu z výšin a obsadil jsem ji frontou na jih. Dalekohledem viděli jsme na protější výšině v dálce asi 5000 kroků nepřátelské kolony. O 10. hodině došel rozkaz k útoku. Musili jsme zabočiti vlevo do lesa, potom postupovati bažinou a na konec hnáti se vsi Krynicí po svahu nahoru, Slyšeli jsme již svištěti nad sebou kule obojího dělostřelectva, ačkoliv jsme byli ještě v kryté prostoře. Nyní vytrhli jsme proti vesnici Antonovce, kdež nepřítel stál v dobrých úkrytech na kraji lesa i ves- nice, odkud se stromů i střech zasypal nás vražednou palbou. Když jsme přirazili do bitevní čáry, neviděli jsme pranikoho z nepřátel, kdežto on měl nás jasně před sebou, jako cíl sluncem ozářený. Dorazili jsme až na 600 kroků před nepřítele a odtud stříleli jsme na střechy i koruny stromů. Ještě jednou pokusili jsme se vyraziti v před, ale dále to nebylo již možno. Poručil jsem, aby se na- házely okopy aspoň na ochranu hlav, a muži, kteří neměli lopaty, naházeli před sebe své tornistry. Myslím, že bez ochran takých ani jeden by se nebyl vrátil zdráv. Mně taková záštita čackého jednoho záložníka poskytla aspoň tolik ochrany, že jsem trefen nebyl. Mezi setninou mou bylo rozestaveno oddělení kulometů a posílalo nepříteli třaskavé své pozdravy. Bylo to jakoby pro upokojení naše a stateční hoši naši mířili klidně na neviditelného nepřítele. O 12. hodině měli jsme již mnoho raněných. O 1. hodině byla palba nejvražednější. Vpravo a vlevo bojovali naši lidé jako praví hrdinové proti přesile, kterou jsme nedovedli ani odhadnouti. — A v pozadí statečný milovaný náš plukovní velitel přecházel v nejprudším dešti střel celé postavení, dodávaje všem odvahy a vlastní rukou obvazuje raněné. A mnohý, jenž to viděl, zašeptal: 'Bůh ho ochraňuj!' Dvakrát již musila mi býti opatřena nová munice, nyní se však muž, jehož jsem znovu pro ni poslal, vrátil se sdělením, že vše již stáhlo se zpět, i transporty s municí. Pět hodin již leželi jsme zde v žáru slunečním v naději, že zdoláme nepřítele, ale nyní nemohli jsme ani my odolávali železné nutnosti. Jak veliká musila býti přesila nepřítele, když naši vůdcové rozhodli se pro ústup! Pronásledováni šrapnely nepřátel dorazili jsme do Krynice a brodili jsme se nazpět bažinou. Nahoře u větrného mlýnu stál velitel našeho praporu a čekal, až i poslední jeho muži se vrátí. Mužstvo napilo se u studánky a potom kráčeli jsme zpět k lesu, odkud jsme ráno vyšli. Tam stál náš plukovník! Bohudík žil! Se slzami v očích stiskl jsem podanou pravici milovaného velitele. A nyní jsem zvěděl, že kýžený VI. sbor, upoután jinou částí odpůrce, nemohl do tohoto boje zasáhnouti a že my jsme musili zápasiti proti obrovské přemoci dvou nepřátelských sborů.

[Rase]

"Můj dům"

Ve středu večer zvídám, že je možno, že na místě zůstaneme déle. Hned dáváme se do práce, abychom si zřídili útulnější obývání. Já se stavitelským asistentem K. z Letovic a D., kameníkem z Boskovic, stavíme náš palác několik kroků za středem mé čely. Samo sebou se rozumí, že nepotřebovali jsme ani malty, ani zednické lžíce. Vyházeli jsme jámu asi dva metry padesát širokou, dlouhou půlčtvrta a hlubokou metr padesát - a "gleicha" byla hotova. Teď vláčeli jsme trámy, desky a fošny na krovy, střechu a strop, což všechno je jedno, až na to, že vlastní střechou a půdou je asi na metr naházené hlíny. Jsem volán k nadporučíkovi H., který zbudoval svůj příbytek asi třicet kroků vzadu za mnou. Má ho již úplně zařízený a je na něj velice pyšným. Dává mně potřebné rozkazy, a hostí mne šálkem bílé kávy, na niž mléko jeho sluha, opravdový všudybyl, již kdesi sehnal. Chvíli vzpomínáme na Brno, známé, a hodina letem ubíhá. Vracíme se k svému "domu", u něhož na mne čeká příjemné překvapení; K. se octl ve svém živlu. Za pomoci D., který si nějak naříkal na bolesti v kříži, opatřil náš budoucí salon vchodem i dveřmi. Za výplně použil dvou trámců a za dveře slouží vyražené dveře od nějaké skříně. Uvnitř podobný komfort. Na kolejích, zaražených do zdi, visí naše torny a v koutě z prázdné bedny od patron zřízena spíže, která prozatím kromě dvou kousků chleba neukrývala žádných delikates. Stěny kolem dokola obloženy režnou slámou místo rohožemi. Na zemi rozložena rovněž sláma s patřičným zvýšením pod hlavou místo podušek. Rozbalujeme ihned deky, abychom užili plodu své námahy. I mužstvo zařídilo si to hezky domácky. Každý roj zřídil si velkou světnici, kde spává mužstvo, jež není okamžitě ve službě. Čtvrtý roj zřídil si dokonce i jakýsi sporák a pilně již na něm vařil brambory.
Služba dosti těžká. Od každého roje ve dne v noci dva muži na stráži a očekává-li se nějaká akce našich neb Rusů, polovice nebo všechno mužstvo.
Děla hučí den jako den, ba i v noci se ozvou, jako by dělostřelci ani spát nepotřebovali. V pátek k večeru postavili Rusové asi dva tisíce metrů před námi dvě baterie a oheň, který zahájili, nelze ani popsati. Náš byl jako by se na vodě houpal. K sedmé hodině děla zmlkla. Časně ráno včera stříleli vpravo od nás našli nás. Rána za ranou, šrapnel za šrapnelem praskal před, nad i za námi. V pauze přiběhl za mnou praporčík N., ale zpět již nemohl. Vyprávěli jsme, a ač se to bude zdáti mnohému přeháněním, usnuli jsme všichni tři. V půl dvanácté začali Rusové střílet granáty a kolem půl druhé zapálili těsně za námi ležící dvě stodoly a jednu chalupu. Reserva, zakopaná za jednou 7. nich, musila se vystěhovat, poněvadž neopatrností chytla jim sláma v zákopech. Rychle stravoval požár nashromážděné obilí a lehké dřevěné stavby. Z hořící chalupy vynášela naříkající vdova s dvěma dcerami, co bylo možno ještě zachrániti. S vypuklým požárem téměř současně umlkla ruská artilerie. Zajímavo jest, že při této pekelné palbě nebyl od celé setniny raněn ani jediný muž. Den na to raněn byl náš nadporučík do prsou obyčejnou ručniční koulí. Obyčejnou podotýkám proto, poněvadž celou dobu stříleli po nás Rusové většinou koulemi, jichž se užívá pro zastřelování k zjištění vzdálenosti. Účinek těchto střel je stejný, jako střel dum- dum. Asi deset našich vojáků bylo jimi zabito a raněno. Rány byly vesměs strašné. Den za dnem míjí ve stálém boji bez větších ztrát. Vojáci zdomácňují a pohodlně se zařizují. Sem tam slyšeli i popěvek, ztlumený, přece však popěvek. Vynalézavost jich nezná mezí. Budují úkryty proti granátům a příkopy celé setniny jsou hotovým labyrintem chodeb, chodbiček, skrýší a děr, v nichž najdete krby, spíže s bramborami, chlebem, moukou, konzervami atd. I my v našem saloně pořídili jsme si ohniště, na němž hoří po celý den je citelné chladno okno do dveří, takže možno i při zavřených dveřích psáti, čehož plně užíváme. Večer co večer přijíždí za námi kuchyně, které nám dovážejí potřeby a živobytí na příští den a poštu. Přes den ležíme schováni a těšíme se na večer na dopisy našich milých, vzpomínáme a čekáme. Čekáme, co nám budoucnost přinese.

Moravané v boji

(Schváleno válečnou censurou) 8. prosince 1914. Jako dítě rozradoval se mladý, vysoký, necelých třicet roků čítající nadporučík Jan Seiffert, velitel pěšího štábního oddílu c. a k. tiskového stanu válečného, když ve druhé polovici měsíce listopadu zvěděl, že 20. toho měsíce má jíti do fronty ke svému pěšímu pluku č. 3 s částí svého oddílu štábního. Před tím stále bylo možno na něm pozorovati neuspokojení. Nadporučík Seiffert svoje místo stále viděl jinde než v tiskovém stanu válečném, kde štábní oddíl vojenský, sloužící k ochraně stanu, žije život daleko ještě klidnější, než váleční zpravodajové sami, ježto, když tito jdou ke frontě, anebo podnikají informační exkurse, zůstává štábní oddíl i pak ve válečném stanu tiskovém. Nadporučík Jan Seiffert byl stále přesvědčen, že se svým mužstvem, vesměs bodrými to Moravany kroměřížského pluku pěšího, musil by docíliti na bojišti nesporného úspěchu, a tímto svým přesvědčením nikterak se netajil, ačkoliv nijak si nestěžoval a vykonával své povinnosti, které mu ukládalo jeho postavení u štábního oddílu pěšího, s nejpřesnější svědomitostí.
Dne 20. listopadu tedy opustila část počtem 60 mužů našich dobrých moravských vojínů tiskový stan válečný a za vedení nadporučíka Seifferta odebrala se ke svému pěšímu pluku č. 3. Nadporučík Jan Seiffert, velice oblíbený to důstojník i u mužstva, obdržel u svého pluku velitelství jedné setniny. Do této setniny bylo zařazeno i 60 mužů, přivedených ze štábního oddílu tiskového stanu válečného. Brzo po té odebral se nadporučík Seiffert se svou setninou do jižního Polska a tu jednoho večera kázal obsaditi blízkou zříceninu hradní, kde mělo mužstvo jeho i přenocovati. Útulek našich Moravanů byl však nepřítelem vypátrán, a když noc rozprostřela svá tichá křídla nad krajem, vypadl ke zřícenině početně velmi silný oddíl ruského vojska, rozhlaholilo se volání stráží, naši vojíni hned byli připraveni k boji, a také ve chvilce došlo již ke hrůznému boji od muže k muži. Půl hodiny lomozil krajem válečný ryk, třeskot zbraní, bojováno bodákem, ale naši Moravané nepovolili a po úporném, nadlidském boji ruské vojsko také posléze rozprášili a odrazili. Ovšem že setnina našeho čackého vojska měla po takovémto nerovném boji i velké ztráty. Ze 60 mužů, náležejících dříve štábnímu oddílu tiskového stanu válečného, zůstalo jenom 6 mužů nezraněno, ostatní jsou raněni, někteří padli, a někteří byli zajati. Nadporučík Seiffert sám krvácel ze dvou bodných ran. Dal si však svoje rány obvázat a podržel i nadále velitelství své setniny. Zpráva o tomto houževnatém nočním boji vyvolala pochopitelně v tiskovém stanu válečném nejživější účast a všeobecný obdiv nad hrdinností moravského mužstva a jeho udatného velitele. Autor textu Ladislav Tvrž, válečný zpravodaj "Venkova".

[Rase]

Štědrý večer v poli

(Z dopisu českého šikovatele) Milá Fanči! Abys měla aspoň ponětí, jak užili jsme svátků vánočních, posílám Ti malý obrázek. Na Štědrý den bylo prabídně. Mlha zahalovala celý kraj svým šedým závojem, takže nebylo vůbec možno po krajině se rozhlédnouti. K tomu bylo všude plno bláta a vody a déšť visel nad hlavou. Byl jsem po celé svátky k své veliké radosti pod střechou, takže ta psota venku na mne příliš nedoléhala. Po silnici kolem se vinoucí po celý den nepřetržitě hrčely povozy sem tam, na kterých bělaly se balíky, bedničky a bílé pytlíky vánočních darů, určené pro naše válečníky. Všude bylo možno pozorovati jakýsi ruch, ne snad, že by jej byl nepřítel způsobil, nýbrž každý, kdo byl nucen o Štědrém večeru zůstati venku, připravoval si svůj stánek, jak mohl nejlépe. Tu nesl vousatý artilerák sáhodlouhé prkno na střechu svého budoucího boudoiru, tam opět kráčel a ohýbal se pod otepemi slámy vojín, od lesa spěchalo s celými smrky a jedlemi několik "furvezňáků", po silnici ubíralo se několik malých koníků, vlekoucích na svých bedrech zásoby paliva z lesa na večer, zkrátka všude byl shon a každý snažil se svůj koutek co nejlépe a pohodlně si upraviti.V táboře zatím připravovaly se stromečky: celé smrky nebo jedle; ozdobovali je staří tatíci a zajímavý byl na ně pohled! Zatím přiblížil se večer. Byly rozdělány ohně a podána večeře, sestávající z jaternicové polévky, jaternic, uzeného masa, kávy, vánoček a čaje. Každý byl pak podělen jablky a cigaretami. Z celého večera byl nejdojímavější moment, když hoši zazpívali o půlnoci: "Nesem vám novin". Ozvěna lesní nám přinesla jako pozdrav ze svého nitra.
Po půlnoci teprve jsem se ubíral do svého baráku spát. Šel jsem mimo jiné tábory, kde stráže choulily se k ohňům - dumajíce - o čem? Každý z nich byl svým duchem doma u svých milých a drahých a nikdo snad neměl tohoto večera vroucnějšího přání, než býti aspoň chvilku doma. Já také.
Naposledy míjel jsem tábořiště horských dětí - "landeschützů". U ohně seděl starý "landeschütz", jak dalece jsem mohl při světle z ohně vycházejícího pozorovati a u jeho nohou hověl si v dece zabalen mladý jeho syn - jak jsem se později od starého dověděl. Zpívali temně a tiše jakousi starou tyrolskou píseň - snad též vánoční - dobře jsem slovům nerozuměl. Bylo mi těch dvou lidí tak najednou líto, že jsem zašel k nim k ohni a chvíli jsem s nimi hovořil. Po chvíli odešel jsem do svého domečku. Za lesem hučely naše baterie, strojní pušky praskaly a ručnice harašily v nočním tichu přímo příšerně. Ani posvátný večer míru nedovedl přinésti na tu chvíli aspoň klidu a míru v srdce bojujících. Přišed do domku, hned jsem ulehl. Zdejší lidé, kteří zde zbyli, jsou velcí ubožáci. V domku, kde jsem spal, byla desetičlenná rodina stulena v malé světničce. Děti, jako kuřátka, stuleny kolem kamen. Byl jsem tam ještě s několika šikovateli přes noc a připravili jsme dětem během dne též malý stromek vánoční, poněvadž jim rodiče nemohli ničeho dáti. Jak upřímně a vřele děkovala matka a otec, jakou radost jsme dětem připravili, můžeš si pomysliti. Všichni, celá rodina, s očima, v nichž třpytily se slzy, ale při tom radostnýma, prohlížela si rozžatý stromek a nadílku, kterou jsme jim též uchystali trochu prádla a cukrovinek s ovocem pro děti co jsme sami dostali, věnovali jsme těm dobrým ubohým lidem. A v tom okamžiku každý z nás viděl se u vánočního stromku daleko přes polské roviny v těch našich milých, krásných Čechách, u domácího krbu, u svých drahých.
Boží Hod uplynul klidně, ovšem při ustavičné palbě. Prostřední svátek vánoční uplynul rovněž klidně bez zvláštní příhody. Nuže, takové byly naše svátky vánoční. Že jsem vzpomínal, představíš si zajisté, když jsem spatřil ty roztroušené ohně, ty temné postavy kolem shrbené. Vážný chorál vánoční rozléhal se tak smutně, tak tklivě po zdejších lesích! Pak zanikl kdesi na širých rovinách. Tu sobě člověk představí tak jasně svou drahou domovinu a všechny její podrobnosti a doby z dětských let mu jaksi nechtějí z mysli! Ty Vánoce mají do sebe cosi tak dojemného a při tom smutného, že člověk se přistihne v rozteskněné náladě... Psal jsem též našim vojáčkům, tam dolů k moři a zemi kamení. Myslím, že moje lístky již také dostali. Bylo jim tam dole také asi smutno, třeba že tam válečné hrůzy dosud nedoletěly. Nu a jak bylo u nás? Jak Ty jsi užívala Vánoce? Bylo v Praze asi též hodně vzdechů. Jak by nebylo! Nuže, buď zdráva, milá Fanči a brzy opět si vzpomeň na Tě líbajícího. To jsem si zase jednou hezky popsal!

[Rase]

Jak se německé vojsko prosekalo ruským kruhem

(Z líčení německého vojáka v Lokal-Anzeigru) Nepřátelská armáda u Lodže, u které byl prý velký kníže Nikolaj Nikolajevič, byla námi obklíčena. Kdybychom byli měli dosti času, bylo by se nám zdařilo zničit celou armádu; náš kruh byl řídký, ale z tvrdého kovu. Rusové, seznavše situaci, poslali z Lodže letce do Varšavy o pomoc. U Rzondové tento letec sestoupil v obvodu našeho vojska, maje za to, že nalezl ruské pomocné sbory. Zpráva, která nám s ním padla do rukou, podnítila nás k největšímu spěchu. Již druhého dne byli jsme ve Viskitnu v bezprostředním sousedství Lodže. Naše děla mluvila jako trouby posledního soudu. Kolportéři z Lodže, které jsme zadrželi, protože nám jejich odchod z obleženého města byl podezřelý, sdělovali, že celé části města byly srovnány se zemí; mosty a elektrárna jsou rozbity; tisíce vojáků i pokojných obyvatelů že zabito. V zuřivosti nad našimi nepochopitelnými úspěchy vrhli se Rusové na židy a zabili jich třicet, čtyřicet, pokládajíc je za naše přátele a pomocníky. Bez pomoci zvenčí netroufali si Rusové z pasti. Bylo nutno dorozumět se s Varšavou. Když se setmělo, viděli jsme směrem Lodž-Varšava podivuhodně přímé, široké i úzké světelné pruhy protínat mraky. Stály nehnutě nad požárem, zažehnutým patrně palbou granátů. Nebylo pochyby, obležení dorozumívají se světelnými signály se zálohami, přicházejícími jim na pomoc. Bylo to sibiřské vojsko v Skierniewici vystouplé z vozů. Bylo nově vypraveno. 29 dní jelo ledem a sněhem v dobře vytopených železničních vozech. V neděli došly nás velmi znepokojivé zprávy. Brzezina, kde byli naši ranění, že je v držení postupujících Rusů, naše čára ústupu že je odříznuta a že jsme obklíčeni. Současně zůstali jsme beze zpráv o oddílech, které byly pro nás otázkou života. Adjutant jel 40 kilometrů - ostruhy ve slabinách aby vyčerpán a bled hlásil Excellenci těžké a znepokojivé zvěsti o sousedním sboru. Excellence řekl: "Chceme zvítězit, myslím. Kdo mi tu smí mluvit o ústupu a o ztracených městech a kolonách? Co se ztratilo, musí se dobýt zpět." Tak asi se vyslovil náš generál. Přes to zmocnila se většiny tíseň a bezradnost.
Naše kolona čekala v mrazu v širém poli na rozkaz. Po hodinách čekání dostali jsme rozkaz k pochodu do W..., kde jsme dříve leželi. Tam jsme čekali na silnici až odešly ze vsi umístěné tam oddíly, které dostaly nové rozkazy. Usídlil jsem se s třemi druhy pod střechu teplé kovárny. Za vesnicí vybuchly granáty. Postupují Rusové z Lodže, aby prolomili náš kruh? Hřmění, hukot, praskot, sykot - hrozný, černý, ohlušující, dusící chaos kolem mne. Myslím, že se dům zřítí a pohřbí mne. Na vteřiny, mně se zdá na minuty ztrácím vědomí. Konečně jsem se dostal z kovárny. Venku vidím hrozný obraz: Všecko spěchá, všecko se žene sem a tam; před kovárnou tři mrtvé koně; v příkopu převržené vozy; co se může pohyboval, žene se zpět, odkud přišlo; kolona je roztržena. Ztratili jsme se ve své koloně, která kvapila odtud. Rusové posílají za námi šrapnely. Bohudík, za půl hodiny měli jsme zas celkem všechno pohromadě. Po- drobnosti o tom, co se odehrálo na silnici, dověděl jsem se teprve za několik hodin.
Ve W... strávili jsme ještě jednu noc. Ráno jsme vyrazili a připojili se ke koloně vozů, dlouhé několik kilometrů, která se pohybovala na jihovýchod. Upustili jsme od záměru držet Rusy v Lodži, ale pokoušeli jsme se prorazit ruský kruh. Pochod do předu šel v krásném pořádku. Nepřítel z Lodže nás dlouho nepronásledoval. Hlavním naším úkolem bylo vypořádat se s nepřítelem, který se blížil z Rawy. To byly zmíněné sibiřské sbory. V poledne jsme dostihli štáb, který byl v bezprostřední blízkosti nového bojiště. Boj byl v plném proudu. Na svahu pod lesem jely naše vozy sta, téměř nepřehledné. Náhle třeskly rány z pušek z lesa. Rány hledají nás. Z lesa vyráží řetězec střelců, padá na zem, pálí, vyskakuje a kvapí do předu, opět padá, nový řetězec vyráží z lesa. Sta vozů obracejí. Slyšet stonásobné: "Stát!" Vozy dají se teprve po chvíli zastavit. Někdo, kdo má rozvahu, velí hlasitě: "Všichni, kdož mají pušky nebo karabiny, do předu!" Nemusím hledat svou pušku; mám ji nabitou v ruce. Spěchám dopředu. Rychle formuje se setnina, poručík přebírá velení. Kvapíme k lesu. Rusové prchají. Prohledali jsme les. Za hodinu jsme měli na 70 zajatců, aniž padl výstřel.
Nepřítel stále ustupoval. Náš train přepadla dopředu posunutá ruská setnina. Odbyvše tuto epizodu, blížili jsme se k ruskému jádru. Když jsme pronikli několik kilometrů na severovýchod, zastavili jsme se. Zcela neočekávaně však začaly tu lítat opět kulky. Před naším oddílem šlo jiné oddělení; to opětuje palbu, která se stává stále živější. Po deseti minutách palba ustává a za dalších pět minut zazní před námi mnohonásobné hurá; naši útočí. Hurá nemá konce. Když konečně nastalo ticho, postupujeme dále, nasadivše bodáky. Tak se to opakovalo několikrát, až jsme se dostali na silnici. Zde nacházíme opět štáb. Boj byl pro dnešek ukončen. Vybojovali jsme přechod přes železniční násep a průchod lesem. Ráno jsme se dověděli, že se jedné brigádě naší podařilo dosáhnouti města B... a dobýti ho. Tím bylo rozhodnuto o osudu naši divize. Měli jsme spojení se svými severními sbory, ústup byl zabezpečen. A nepřítel byl poražen. Měli jsme tisíce zajatců.

V Karpatech

(Jistý N. N. píše dle Neue Freie Presse svému příteli z pole) Náš detachement stál již po týdny na stráži na hranicích, když hlavní oddíly, hrdinně bojující, musely před ruskou přemocí ustoupiti. Dostali jsme též rozkaz k ústupu do J., což bylo velmi namáhavé, neboť museli jsme se strojními puškami do hor, nebylo cest. Koně selhali a vojáci museli strojní pušky a střelivo až na vrchol sami dopraviti. Konečně šlo to přec. V J. bylo dvěma setninám nařízeno jíti dále, naše setnina zůstala. Noc přešla, mužstvo mohlo si odpočinouti. Druhý den na lo přikvapila v poklusu hlídka ze sousední obce a hlásila, že měla přestřelku s kozáky a že jest jich značný počet na pochodu. Stáhli jsme se zpět na nejbližší návrší a obsadili tamní krytá postavení. Však již tu byl nepřítel (v síle asi jedné brigády) a měli jsme býti obklíčeni. Ustoupili jsme, neobtěžováni, na nové návrší, kde podařilo se nám spojiti se s jinou setninou.
Jedna čela zůstala tu nahoře, ostatní odtáhly do P., aby zde očekávaly další rozkazy. Já se sanitétníky nastěhoval se do jednoho domu. Náhle zazněly rány, viděl jsem několik mužů, ale ihned byli pryč. Nové rány znějí vždy blíže a silněji. Nebylo pomoci, musel jsem se odhodlali k útěku. Běžel jsem se svým sluhou až k rokli, do které jsme skočili, čekajíce a naslouchajíce, jak kule hvízdají nám nad hlavou. Bylo zde také již několik jiných rozběhlých vojínů. Tím naše sebedůvěra vzrostla. Však za roklí blíží se nepřítel a přichází vždy blíže, jsme připraveni na nejhorší. Slyšíme každou slabiku - pro nás ovšem dlouhého hovoru. Slyšíme dupot koní jsou to kozáci. Zůstali asi 20 až 30 kroků před roklí nerozhodně státi; s koňmi k nám nemohli, někteří obrátili a hnali se dolů na cestu. Mohli jsme je docela dobře viděti a je dokonce počítati, jak jeli podle cesty. Hlavní nebezpečí bylo pryč. Vyšplhali jsme se z rokle ven a běželi průsekem za trvající střelby do lesa. Tu jsme si oddechli, byli jsme vysvobozeni. Nyní však šlo to dále. Stezkou ve sněhu šli jsme nahoru, dolů, neúnavně až do pozdní noci. Potkali jsme některé naše rozběhlíky i jednoho důstojníka. Pozdě v noci přišli jsme ku stohu sena, zahrabali se tu a trochu spali. O 4. hodině ranní zase dále. Cestu jsme ztratili a jdeme dle mapy. Les nás opustil. Přicházíme do vysoké, bezlesé krajiny. Sníh je hlubší, sahá až po kolena. My jdeme. Jdeme, bojujíce s větrem a sněhovou metelicí, unavení, hladoví a ospalí stále výše. Konečně do- sáhli jsme lovecké chýše, rozdělali oheň, vyňali z tlumoku čaj a salámy a proživše tak příjemnou hodinku, dali se znovu na pochod. Brzo dostihli jsme lesa a razili si jím cestu a pak podle potoka dolů do údolí. Tam stály naše oddíly.