PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 192.



Mapa regionů Filipín. Wikipedie.

Přepravou americké 41. divize – bez 186. plukovní bojové skupiny, která ještě stále zůstávala na ostrově Palawan – k poloostrovu Zamboanga, byla tehdy pověřena operační skupina 78.1 kontradmirála Forresta B. Royala a předinvazním ostřelováním pobřeží skupina dvou lehkých křižníků a šesti torpédoborců kontraadmirála Russella S. Berkeyho.



Ilustračně: RAdm Russell Berkey. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Russell_S._Berkey
Zpravodajská služba tehdy dodala informace, že se na Zamboangském poloostrově nachází 8 300 Japonců 54. samostatné smíšené brigády generálporučíka Tokčiho Hódžóa, a proto štáb americké 8. armády předpokládal, že Zamboanga, nejdůležitější město na poloostrově, bude silně opevněno. A i proto, Berkeyho skupina zahájila pak ostřelování Zamboangy a také vybraných výsadkových pláží, které se nacházely asi tak 7 kilometrů severozápadně od ní, a to již 8. března 1945. Všechna invazní plavidla dorazila k poloostrovu již časně ráno 10. března a v 9 hodina a 15 minut pak vstoupil na pobřeží první pluk 41. divize. Druhý pluk se začal vyloďovat již půl hodiny poté. Bylo s podivem, který nebyl očekáván, že Japonci nekladli žádný významnější odpor. Sem tam se ozvala jen palba z lehkých kulometů a o něco později se z pahorků ve vnitrozemí ozvaly sporadicky výstřely japonských minometů a děl. Ukázalo se tak, že generálporučík Hódžó své jednotky ze Zamboangy stáhl, a proto mohlo být město již příštího dne bez většího odporu obsazeno, stejně jako jeho blízké a potřebné letiště.
Větší problémy nastaly, až když vyloděné americké jednotky spolu s útvary filipínských partyzánů zahájily postup do hornaté oblasti, která se nachází hned severně od města Zamboanga. Právě v hornaté oblasti totiž Japonci vybudovali silnou obrannou linii, která byla místy hluboká až pět kilometrů a byla dokonce opatřena i zátarasy z ostnatého drátu a minovými poli. Mimo toho zde Japoncům pomáhala i matka příroda a terén, kterým se zde museli spojenci prodírat, byl mimořádně obtížný, pokrytý bujnou a hustou tropickou vegetací. Trvalo řadu dní, kdy postup spojeneckých oddílů závisel zcela jen na tom, jak rychle se buldozery dokázaly vypořádat s vegetací a zeminou, a dokázaly upravit zásobovací a evakuační cesty. Mimo těchto cest totiž vůbec nešlo postupovat a tanky a pěchota musela čekat, až budou cesty upraveny a pak stejně ještě celý postup musel mít podporu polního dělostřelectva a letectva. Poté oba americké pluky sice pomalu, ale vytrvale mohly pokračovat v postupu dále na sever. Dne 25. března 162. pluk zdolal poslední silné obranné postavení japonské obrany. Když pak další den dorazil do prostoru z Palawanu třetí, 186. pluk 41. divize, bylo již rozhodnuto. Ústup generálporučík Hódžó rozkázal dne 31. března. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 492., 493., popisuje celé další dění následovně, cituji:

„Ale za ustupujícími Japonci vytvořili bojovníci hnutí odporu napříč poloostrovem zadržovací linii a jen malému počtu Hódžóových vojáků se jí podařilo proniknout. Od začátku dubna vojáci 41. divize spolu s bojovníky hnutí odporu pokračovali v ničení větších či menších nepřátelských uskupení. Poslední organizované zbytky generála Hódžó shromáždil v nejnepřístupnější severní části poloostrova a tam zůstaly až do konce války obklíčeny 105. partyzánskou divizí. Z původních, téměř 9 000 Japonců na poloostrově Zamboanga, jich kromě 1 100, kteří do 15. srpna padli do zajetí, přežilo jen necelých 1 400.“

Historické zápisy říkají, že jakmile si americká 41. divize upevnila, na poloostrově Zamboanga své postavení, rozhodlo tehdy spojenecké velení, že bude zahájen útok na souostroví Sulu. Bylo 16. března 1945, když se oddíl 162. plukovní bojové skupiny vylodil na ostrově Basilan, který je vzdálen 12 námořních mil od jižního cípu Zamboangského poloostrova. Poté americké hlídky celé dva dny pátraly na Basilanu po Japoncích; žádné tam prostě nenalezly. Dne 2. dubna posílený prapor 163. plukovní skupiny přistál u břehu ostrůvku Sanaga Sanga, který se nachází v jihozápadní části Suluského souostroví a jen 40 mil od pobřeží Bornea. A ani zde se Američané nesetkali s odporem, jen se ozvala nějaká ta řídká kulometná a minometná palba z blízkého ostrova Bangao. Bylo 6. dubna, když američtí pěšáci obsadili i ostrov Bangao. A protože sousedící větší ostrov Tawa Tawa kontrolovali od poloviny března bojovníci hnutí odporu, byl již na řadě ostrov Sulu, který leží mezi Tawa Tawa a ostrovem Basilan. Na Sulu se nacházela nejpočetnější japonská posádka z celého Suluského souostroví. Tehdy jí tvořilo 2 400 vojáků z 55. samostatné smíšené brigády, 1 000 příslušníků letectva a také 350 námořníků.
Již ráno 9. dubna se na pobřeží Jola vylodila posílená americká 163. bojová skupina (bez 2. praporu, který zatím zůstával na ostrůvcích skupiny Tawa Tawa). Japonci kladli zanedbatelný odpor, nebránili ani město Jolo, které se nachází 8 kilometrů od vyloďovacích pláží. Japonci se podobně jako na poloostrově Zamboanga stáhli do hornatého vnitrozemí, kde vytvořili dvě hlavní střediska odporu. To prvé bylo dobyto za pomocí místních partyzánů a v těsné spolupráci s letadly, která startovala ze Zamboangy dne 22. dubna. Proti tomu druhému uskupení Japonců, opírajícímu se o připravená obranná postavení rozmístěná na úbočí hory Tumatangus, zahájil útok jeden z praporů americké pěchoty spolu s oddíly partyzánů dne 25. dubna. Tuhé boje tam trvaly týden, když japonská obrana byla nakonec rozvrácena a od 2. května měly již boje na Jolu charakter běžné vyčišťovací akce. Faktem však je, že v oblasti hory Tumatangus docházelo k organizovanému japonskému odporu až do července 1945. Když poté válka skončila, vzdalo se na Jolu ještě 90 Japonců. Všichni ostatní Japonci z čtyřtisícové posádky byli buď zabiti, nebo zajati. Obsazením ostrova Jola americká 41. divize prakticky ukončila obsazování jižních Filipín.
Poté pak dlouho před konečným zhroucením japonského odporu na poloostrově Zamboanga a v Suluském souostroví vydal generálporučík Eichelberger rozkaz, k zahájení operací, kterými měly být osvobozeny ostrovy Panay, Negros, Cebu a Bohol, které tvořily jižní část Visayanského souostroví. Obsadit Panay a severní část Negrosu, nazývanou Negros Occidental, dostala americká 45. divize a 503. výsadková bojová skupina. Jižní část Negrosu nazývanou Oriental, Cebu a Bohol měla obsadit slavná divize Americal, která si své vítězné vavříny vydobyla na Guadalcanalu a na začátku roku 1945 se pak podílela na vyčišťovacích akcích na ostrově Leyte.
V době, kdy prakticky započaly bojové operace proti jižním ostrovům Visayanského souostroví byla tato ostrovní skupina již zcela izolována od zbytku filipínského souostroví: na severu byl v rukou spojenců tehdy ostrov Mindoro a nejdůležitější oblasti ostrova Luzon, na jihu pak poloostrov Zamboanga a Suluské souostroví, na západě ostrov Palawan a na východě Leyte a Samar. Tím se japonská vojska rozmístěná v jižní části Visayanského souostroví ocitla v pasti, ze které jim nebylo úniku, protože všechny ústupové trasy tehdy ovládalo spojenecké loďstvo a letectvo.
Americkou posílenou 40. divizi (bez 108. plukovní bojové skupiny) generálmajora Rappa Brushe, která byla začátkem měsíce stažena z bojových operací na Luzonu, měla pobřeží Panaye přepravit operační skupina 78.3 kontradmirála Arthura D. Strubla.





Kontradmiral Arthur Struble.

https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Dewey_Struble

Bylo 15. března, když skupina vyplula z Lingayenského zálivu a po zastávce na ostrově Mindor, kde se k ní připojila další výsadková plavidla, dosáhla za rozbřesku dne 18. března ostrova Panaye.
Tehdy jen jeden z doprovodných torpédoborců vypálil několik salv na zvolené invazní pláže, které se nacházely asi 20 kilometrů západně od panayského města Iloila, což bylo třetí největší město na Filipínách. Historické zápisy říkají, že obvyklá předinvazní palebná příprava byla tentokrát zcela zbytečná, protože když v devět hodin dorazily k pobřeží obojživelné traktory se dvěma prapory 185. pluku 40. divize, vítaly je na plážích davy Filipínců a také čestná jednotka bojovníků hnutí odporu.
V popisované době spojeneckého vylodění měl prý důstojník předválečné filipínské armády plukovník Macário Peralta pod svým velením tehdy více než 22 500 mužů, z nichž byla nejméně polovina ozbrojených. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 496., popisuje celé další dění následovně, cituji:

„Když ke konci roku 1944 japonské vrchní velení přemístilo většinu své posádky z Panaye na Leyte, filipínští partyzáni ovládli podstatnou část ostrova. Včas informováni o místě a době spojeneckého výsadku dokázali vyčistit od Japonců oblast výsadkových pláží, obsadit devět vzletových drah v severní a jižní části ostrova, a aby urychlili postup spojeneckých vojsk, opravili řadu důležitých mostů a kontrolovali významné komunikační uzly.
Japonci měli v březnu 1945 na Panayi asi 2 750 mužů, z nichž 1 500 náleželo k bojovým jednotkám. Jejich velitel podplukovník Rjoiči Tocuka sice hodlal bránit Iloilo, jeho výtečný přístav a letiště, jak dlouho to jen bude možné, ale jak se ukázalo, neměl v úmyslu nechat své muže vyhladit v beznadějném boji.
Do večera dne D se Američané překonávající jen nedůrazný odpor přiblížili na vzdálenost čtyř kilometrů k Iloilu. Ráno zahájili útok na město a před setměním podplukovník Tocuka nařídil obráncům ustoupit na sever do vnitrozemských pohoří. Filipínští partyzáni se sice pokusili stahujícím se Japoncům přehradit cestu, ale nedokázali je zastavit. Protože Tocukovi vojáci skrytí v horách nevyvíjeli žádnou významnější bojovou činnost, spojená filipínsko-americká vojska zaútočila na oblast jejich hlavního soustředění až v dubnu a květnu. Když válka skončila, sešlo z panayských hor a vzdalo se na 1 500 japonských vojáků, více než polovina původní posádky.
Hned po dobytí Iloila část 195. pluku 40. divize obsadila ostrůvek Guimaras jižně od Panaye, aniž tam nalezla jediného japonského vojáka.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 193.
Bylo 24. března 1945, když generálporučík Eichelberger, velitel 8. armády rozhodl, že bojové operace na ostrově Panayi pokročily natolik, že 40. divize může zaútočit na severní část ostrova Negros.





General Robert L. Eichelberger. Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger


Velitel této 40. divize, kterým byl generálmajor Rapp Brush, a který osobně velel invazním jednotkám, pak vyslal v časných ranních hodinách dne 29. března 1945 k severozápadnímu pobřeží Negrosu zvláštní oddíl v síle jedné čety, pověřil je úkolem, aby obsadily strategicky důležitý most, přes tamější řeku Bago. Most se nacházel necelých 5 km ve vnitrozemí a umožňoval to nejkratší a nejvýhodnější spojení mezi dvěma oblastmi severního Negrosu. Útočný oddíl se pak vylodil na pobřeží zcela nepozorován obránci a to ještě za tmy, za které zároveň také dosáhl mostu. Ihned pak zaútočil na japonské pozice tamějších stráží. V krátkém a nelítostném boji se Američanům podařilo most obsadit, a to dříve, než stráže byly schopny odpálit připravené nálože. Zároveň se jim ještě podařilo odrazit několik pokusů, kterými se Japonci pokoušeli získat most zpět a udrželi jej až do 9 hodin dopoledne, kdy se k nim dostaly hlavní síly 185. plukovní bojové skupiny, která se mezitím přepravila z Iloila přes Guimarský průliv a zahájila rychlý postup do vnitrozemí.
Další den pak se na Negrosu vylodila i 160. plukovní bojová skupina ze stejné 40. divize Obě tyto výsadkové operace se pak nesetkaly s odporem a americké jednotky rychle navázaly kontakt s partyzánskými jednotkami filipínského plukovníka Salvadora Abceda, čítajícími na 14 000 mužů, z nichž polovina byla uspokojivě vyzbrojena.
Samotní partyzáni sice ovládli asi tak dvě třetiny území ostrova Negros, ale Japonci měli na tomto ostrově velké síly v podobě asi 15 000 vyzbrojených vojáků. Z nich pak naprostá většina – kolem 13 500 mužů – se nacházela právě v severní části ostrova (Negros Occidental) pod velením generálporučíka Takešio Konóa. Zbytek, asi tak 1 300, mužů, kterým tam velel podplukovník Oie, byl pak rozmístěn v jižní části (Negros Oriental) a nepodléhal Konóovi, ale velitelství na Cebu. Konóovi vojáci pak měli vážné potíže jak s výzbrojí, tak také i se zásobami potravin. Jen asi tak dvě třetiny z nich mužů bylo vyzbrojeno, měli tehdy k dispozici pouze 8 000 pušek. Také munice měli tito Japonci poskrovnu a jejich potraviny mohly vydržet nejdéle dva měsíce. Byla zde však jedna druhotná výhoda, kterou byl fakt, že hlavní část sil generálporučíka Kónoa tvořili vojáci japonské 2. letecké divize, která měla na severní části ostrova Negros velkou spoustu protiletadlových děl a kulometů, které mohli využít v pozemních bojích, a zároveň měli i značné množství automatických zbraní, ze zničených nebo poškozených letadel. V dané době stejně jako ostatní japonští velitelé, tak i Kóno nehodlal bránit již pobřežní pláže a planiny, i když se na nich nacházely strategicky nejdůležitější objekty, především pak letiště. Již od druhé poloviny března 1945 začal své hlavní obranné síly přesouvat do hornaté krajiny v centru ostrova a na pobřeží pak ponechávala (dle nové taktiky) jen zadržovací jednotky, které měly za úkol zpomalit spojenecký postup a zničit mosty a zásoby, které se nepodařilo odvézt. Asi tak 11 km od severozápadního pobřeží nechal Konó zřídit pak první linii obrany a o 7 až 9 km dál ve vnitrozemí pak obrannou linii číslo 2.
Dopoledne dne 2. dubna 1945 oba americké pluky ze 40. divize obsadily prakticky celou pobřežní planinu a pak do večera 8. dubna pronikly japonskou předsunutou obranou. Ve stejný den také dorazila na ostrov i americká 503. výsadková plukovní bojová skupina, která původně měla seskočit z letadel, ale pak se ukázalo výhodnější přepravit ji z Panaye čluny. Dne 9. dubna pak zahájili pěšáci spolu s výsadkáři útok proti japonské hlaví obranné linii. Co se v útoku dělo při americkém útoku v počátcích, popisuje z historických pramenů český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 499, cituji:

"Kónoovi vojáci rozmístili na všech dominujících místech děla a těžké kulomety, využili skalních slují a sítě pečlivě zamaskovaných bunkrů, z nichž mnohé byly spojeny tunely nebo zákopy. Napříč silnicemi a cestami Japonci vykopali protitankové příkopy a na řadě míst položili minová pole, k čemuž použili i leteckých pum. Postup rozeklaným terénem, který skýtal všechny výhody obráncům, byl obtížný a pomalý a situaci útočníků ještě komplikovaly časté deště a mlhy. Boje se změnily v únavnou horskou válku, známou z jiných tichomořských ostrovů. Přes maximální využití dělostřelectva a letectva nakonec vždy připadla rozhodující úloha při likvidaci japonských ohnisek odporu plamenometům, granátům a ručním zbraním unavených zablácených a potem zalitých pěšáků.“

Přes všechny popsané těžkosti byla prakticky do 2. června roku 1945 japonská obrana i zde prolomena, a když generálporučík Konó zjistil, že jeho jednotky již nejsou schopny organizovaného a účinného odporu, nařídil okamžitý ústup do hor.
Ti Japonci, kteří zůstali naživu po těžkých bojích, se pak po malých skupinkách pokoušeli najít někde úkryt a také potraviny. Hlavně se však při svém snažení pokoušeli vyhnout se partyzánům plukovníka Abceda, jimž spolu s 503. výsadkovým plukem připadla odpovědnost za jejich konečnou likvidaci poté, co byly 9. června ze severního Negrosu staženy a odvezeny všechny jednotky americké 40. divize. K řečenému dni 9. června ztratil pak generálporučík Konó více nežli 4 000 mužů a do konce celé války jich ještě hladem a na nemoci zahynulo dalších 3 500.
Po následné japonské kapitulaci opustilo úkryty v tamějších horách a vzdalo se necelých 6 500 vojáků.
Americká 40. divize a s ní i 503. výsadkový pluk měly dohromady 370 mrtvých a 1 025 raněných.
Osvobozováním ostrovů Cebu, Bohol a také jižního Negrosu byl tehdy pověřena divize Americal pod velením generálmajora Williama H. Arnolda Tato divize ukončila vyčerpávající vyčišťovací operace na ostrově Leyte a spolu s jednotkami bojového a týlového zabezpečení čítala 14 900 mužů.
Pro útok na ostrov Cebu, který byl prováděn jako prvý, byly určeny jenom dva její pěší pluky, protože 164. plukovní bojová skupina zůstala v záloze 8. armády. Oba pluky však byly oslabené bojem na ostrově Leyte, navíc neměly prakticky žádnou možnost k odpočinku a za takovéto situace nebylo divu, že generálmajor Arnold do značné míry spoléhal na pomoc filipínských partyzánů, kterých pod vedením amerického plukovníka Jamese H. Cushinga operovalo na Cebu asi 8 500.
Spolupráce s těmito bojovníky hnutí odporu byla mimořádně důležitá, protože na Cebu se tehdy nacházela silná japonská posádka o téměř 15 000 mužích, ze kterých asi 12 500 bylo soustředěno kolem Cebu City, druhého největšího města na Filipínách, a zbývajících 2 000 byly rozmístěny v severní části tohoto ostrova. Bylo velkým štěstím, že jen malou část z celkového počtu tam tvořili příslušníci bojových jednotek pozemního vojska, v Cebu City to bylo 1 500 vojáků 102. divize a na severu 750 vojáků 1. divize. Ostatní vojáci náleželi ke strážním, technickým a pomocným jednotkám, japonské uskupení dokonce zahrnovalo i 1 700 ozbrojených civilistů. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 500., 501., nás pak seznamuje ještě s problémy Japonců: cituji:

„Velkým problémem Japonců na Cebu byl zmatená velitelská struktura. V oblasti Cebu byl hodností i funkcí nejvyšším důstojníkem generálporučík Šimpei Fukure, velitel 102. divize, toho však zbavil velitel 35. armády generálporučík Sosaku Suzuki velení, protože bez povolení opustil Leyte. Proto do 24. března všechny japonské jednotky v Cebu City formálně podléhaly kontraadmirálu Kakuovi Haradovi, velícímu důstojníkovi oddílu námořnictva. Harada však ponechával skutečnou rozhodovací pravomoc generálmajoru Takeovi Mandžomovi, veliteli brigády 102. divizi. Japonským vojskům v severní části Cebu velel nezávisle jak na Haradovi, tak na Mandžomovi generálporučík Tadasu Kataoka, velitel 1. divize. Až když se po prohrané bitvě o Leyte přesunul 24. března na Cebu generálporučík Suzuki, udělal pořádek Kataokovi ponechal velení na severu, Mandžoma potvrdil ve velení sektoru Cebu City a současně mu podřídil i japonské síly na ostrově Bohol a na jižním Negrosu. Sám Suzuki se koncem měsíce přemístil do severní části Cebu a později se odtud snažil přeplavit na východní Mindanao, kde hodlal v čele tamní posádky pokračovat v odporu. Na moři byl při náletu spojeneckých letounů zabit. Jeho náčelník štábu generálmajor Jošikaru Tomočika byl šťastnější a po dramatické plavbě na malé plachetnici dosáhl Mindanaa koncem dubna.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 194.

Na Cebu však ani generálmajor Takeo Mandžome nechtěl bojovat o pobřežní pláže kolem města Cebu City. Své první linie obrany nechal vytvořit 4 až 6 kilometrů severně a severozápadně od města, a to v místech, kde začínala rozsáhlá oblast horských hřebenů.
A tak se hlavní obranná linie vlastně nacházela ještě asi tak dva kilometry dál a za ní, ve vzdálenosti zhruba deseti kilometrů od Cebu City, byla konečná zóna samotné obrany, do níž se japonská vojska měla stáhnout jako do posledního útočiště.
Obě obranné linie vlastně tvořil celý systém vzájemně se podporujících palebných postavení v jeskyních, pevnůstkách a v bunkrech tak typických pro japonské pojetí obrany. Mnohé pevnůstky byly již vlastně vybudovány před řadou měsíců a tropická vegetace je v době použití skrývala tak dokonale, že je nebylo vůbec vidět. Pro obranu měli Mandžomovi vojáci dostatek kulometů a rychlopalných kanónů a podobně jako vlastně japonské jednotky na severním Negrosu byli vybaveni i protiletadlovými zbraněmi a kanóny a kulomety, které byly vymontovány z odstavených nebo nevratně poškozených letounů. K tomu všemu pak měli i větší množství lehkých a těžkých minometů a také několik 70 mm a 75 mm děl.
I když generálmajor Madžome nechtěl při obraně pobřeží ztrácet síly, na dvou k vylodění k tomu nejpříhodnějších pláží, v oblasti Cebu City – u městečka Talisay jihozápadně od Cebu City a u vesnice Liloan severovýchodně od něj – dal položit rozsáhlá minová pole a nechal všude vybudovat protitankové zátarasy. Všechny tyto protitankové pasti a také minová pole byly umístěny i na dalších všech silnicích vedoucích z pláží do vnitrozemí k městu Cebu City.
Bylo 7 hodin ráno dne 27. března 1945, když zahájily čtyři americké lehké křižníky a šest torpédoborců kontradmirála R. S. Bergeyho předinvazní ostřelování pláží u Taliasye, na kterých se měly vylodit 132. a 182. pluk divize Americal. Palebná příprava, která trvala hodinu a půl sice vyhnala ze zvolených pláží nepočetnou japonskou obranu, ale nedokázala přitom zneškodnit minová pole.
Již v 8 hodin 30 minut dorazila k pobřeží první vlna amerických obojživelných traktorů s výsadkovými jednotkami a v tříminutových intervalech pak za ní následovaly další vyloďující se jednotky. V dalším pak pro nás nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 503, následující dění toho dne, cituji:

„Američané sice byli na existenci minových polí u Talisaye upozorněni velitelem partyzánských oddílů plukovníkem Cushingem, takže s první vlnou vstoupily na břeh oddíly ženistů, ale to, s čím se setkaly, je zcela zaskočilo. Hned z prvních 15 obojživelných traktorů bylo 10 vyřazeno minami, jen co přejely několik metrů pláže. Zatím přijížděly další vlny obojživelných vozidel – do 9.10 jich bylo osm - , hromadily se za první a druhou vlnou, které se nemohly hnout z místa, a celý výsadek uvázl na pobřeží. Ještě nikdy se žádná jednotka 8. armády nesetkala s tak rozsáhlým a hustě položeným minovým polem. Aby situaci útočníků ještě ztížili, Japonci v mnoha případech pod běžné miny zahrabali 50 kg letecké pumy, po jejichž explozi se obojživelné výsadkové vozidlo rozpadlo na kusy a zbyla jen velká díra v zemi. Až když zástupce velitele divize brigádní generál Ridings, který se vylodil s druhou vlnou, začal energicky organizovat odminovací práce, situace na úzkém pobřežním pruhu se zvolna zlepšovala. Teprve v 10 hodin se pláž uvolnila a mohl začít opatrný postup do vnitrozemí.“
V tomto případě však měla divize Americal vlastně velké štěstí, že japonská taktická doktrína (ta nová používaná od roku 1943-44) v této fázi války přikazovala obráncům, aby se stáhli z pláží a obranu začali provádět až ve vnitrozemí. Zde ji totiž generál Mandžome respektoval; dokonce ani nenechal děla rozmístit tak, aby mohl alespoň některé pláže účinně odstřelovat. Tímto však Japonci promarnili zcela ojedinělou příležitost (v roce 1945) vrhnout americká výsadková vojska zpět do moře, což se vlastně za celé trvání války v Tichomoří podařilo pouze v jediném případě – „Když američtí námořní pěšáci bránili ostrov Wake, odrazili 11. prosince 1941 první pokus Japonců o jeho obsazení.“

Když se Američanům konečně podařilo překonat minová pole, zamířily všechny jejich předsunuté jednotky přes většinu opuštěných japonských postavení směrem k 6,5 kilometru vzdálenému městu Cebu City. První americké hlídky do města vstoupily ještě před setměním. Celé město pak bylo obsazeno až následující den, tedy 27. března. Japonci sice město nijak zvlášť urputně nebránili, ale předtím než z Cebu City ustoupili tak jej důkladně zničili. Zápisy říkají, že po Manile to bylo druhé velké město, které museli Filipínci po válce prakticky celé znovu postavit.
Bylo 28. března, když se při obsazování letiště, které bylo vzdáleno 3,5 km, severovýchodně od města Cebu City setkal americký 182. pluk s první velice rozhodnou japonskou obranou, která navíc úměrně sílila s tím, jak Američané pronikali do další, tentokrát hornaté oblasti za městem. Tuto zkušenost pak učinil na svém úseku útočné fronty i 132. pluk divize Americal. Bylo 1. dubna, když si generálmajor Arnold, vědom si toho, že nemá dost sil k obchvatu hlavní japonské obranné linie, začal připravovat jiný útok a nařídil jej provést na střed japonské obrany. Zároveň požádal generálporučíka Eichelbergera o to, aby mu uvolnil 164. pluk divize ze zálohy 8. armády. Tento pluk (bez jednoho praporu) dorazil na ostrov a k městu Cebu City dne 9. dubna. Teprve s jeho pomocí pak byla, po deseti dnech urputných bojů, japonská obrana prolomena.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_for_Cebu_City

Bylo 12. dubna 1945, když útok pokračoval za velice intenzivní podpory letectva a dělostřelectva. Útočící americké jednotky postupně likvidovaly jedno japonské postavení za druhým a v noci z 16. na 17. dubna začal generálmajor Madžome stahovat své zdecimované obranné jednotky na sever. Nejprve chtěl Madžome jen přesunout své jednotky na ostrov Negros, jenomže velmi rychle zjistil, že tento záměr je neproveditelný a tak se začal pokoušet spojit své zdecimované oddíly s oddíly japonské 1. divize generálporučíka Kataoky. Jenomže v té době byly tyto jednotky beznadějně odříznuty a obklíčeny bez jakékoli možnosti k nim proniknout. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 504, 505, píše, cituji:

„V květnu a v první polovině června divize Americal, posílená dvěma pluky bojovníků hnutí odporu, zlikvidovala poslední japonský organizovaný odpor, pak už zbyly jen izolované skupiny nepřátelských vojáků pokoušející se přežít v horách severní části ostrova. 20. června mohla divize Americal Cebu opustit, starost o zbytky japonské posádky převzali partyzáni plukovníka Cushinga. Od spojeneckého vylodění do konce války zahynulo na Cebu asi 5 500 japonských vojáků a po vyhlášení kapitulace se jich vzdalo 8 500, mezi nimi tři generálové a jeden admirál.“

Ještě týden předtím než dva pluky divize Americal konečně prolomily na ostrově Cebu hlavní linii japonské obrany, začal naléhat generálporučík Eichelberger na generálmajora Arnolda velitele divize Americal, aby co nejvíce urychlil osvobození Boholu a jižního Negrosu. A tak generálmajor Arnold musel vyčlenit ze 164. pluku, který byl právě na cestě k Cebu, již vzpomínaný jeden prapor, který se pak dne 11. dubna vylodil v jihozápadní části ostrova Boholu.



William Howard Arnold (general), divize Americal, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_H ... general%29

Již na pobřeží přivítali partyzáni velitele praporu majora Ismaela Ingeniera, kterého informovali, že tamější japonská posádka o asi 330 mužích ustoupila do hor ve střední části ostrova Bohol. Několik útoků, které byly provedeny od 17. do 23. dubna pak stačily, aby Američané, spolu s filipínskými partyzány vytlačili Japonce z jejich obranných postavení. Při bojích bylo zabito více než 100 Japonců. Ti ostatní se ukryli v řetězci téměř nepřístupných horských hřebenů. Tento zbytek Japonců pak byl pronásledován bojovníky filipínského hnutí odporu a generálmajor Arnold svůj prapor – kromě 50 mužů, které tam ponechal Filipíncům, své muže z Boholu stáhl.
Bylo 26. dubna, tedy po skončení hlavních bojů na ostrově Cebu, když vyslal generál Arnold 164. pluk (stále bez jednoho praporu, který zůstal na Boholu) k jižní části ostrova Negros. Vyslaní vojáci byli vyloděni v blízkosti Dumaguete, nejvýznamnějšího města jižního Negrosu. Toto vylodění se nesetkalo s žádným odporem a ještě ten samý den pluk navázal spojení s průzkumným oddílem americké 40. divize, který pronikl k Dumaguete ze severu, po silnici, která lemuje východní pobřeží ostrova.
Japonská posádka tam měla 1 300 mužů pod velením podplukovníka Oieho, a ti část města spálili, poté se stáhli na západ do tam připravených horských postavení. Obranná postavení Japonců se opírala o systém bunkrů a opevněných jeskyní.
Dne 28. dubna na ně zaútočil jeden prapor ze 164. pluku, a setkal se s japonskou urputnou obranou a tak se stáhl.
Dne 6. května po důkladné přípravě všeho druhu spustili Američané nový útok, který byl podpořen i plukem filipínských partyzánů. Japonci, dle zápisů, zde bojovali s nesmírnou houževnatostí, proti které se prokázala účinnou jen taktika soustředěné dělostřelecké palby následované prudkými výpady pěchoty.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680