PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 195.



Mapa regionů Filipín. Wikipedie.
Dne 17. května 1945, byli japonští obránci vytlačeni na jižní části ostrova Negros ze svých nejlepších postavení. Jenomže ještě trvalo dalších deset dní, než byl jejich organizovaný odpor zcela zlomen. Mezi dny 7. – 12. června 1945 byla zlikvidována poslední zuřivě bojující skupina japonských obránců. Dne 20. června 1945 americký 164. pluk ostrov Negros opustil a zbytek Japonců, kteří se ukrývali v horách u jižního pobřeží, si pak vzali na starost filipínští partyzáni a jedna rota 503. výsadkového pluku, která tam byla přemístěna ze severní části ostrova. Americké velitelství předpokládalo, že z Oieho uskupení mohlo po tvrdých bojích zůstat naživu maximálně tak něco kolem tří set mužů, ale po skončení války, jich z hor sestoupilo 880.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 506, konec organizovaného odporu na jižním Negrosu popisuje následovně, cituji:

„Konec organizovaného odporu nepřítele na jižním Negrosu znamenal ukončení operací americké 8. armády v jižní části Visayského souostroví. Do 20. června 40. divize a divize Americal měly 835 padlých a 2 300 raněných. Na japonské straně bylo 10 250 mrtvých a 500 zajatých. Americké prameny odhadují, že od 20. června do konce války bylo ještě dalších 4 000 nepřátelských vojáků zabito ve vyčišťovacích akcích nebo zemřeli hladem a následkem nemocí. Po japonské kapitulaci se jich na Panayi, Negrosu, Cebu a Boholu vzdalo 17 500.
Po ukončení tažení jižní částí Visayského souostroví měla americká 8. armáda před sebou ještě jeden úkol: vypořádat se s nejsilnějším uskupením nepřítele v jižních Filipínách, s japonskou posádkou na Mindanau.“

Samotný ostrov Mindanao je vlastně tím nejjižněji položeným a zároveň i druhým největším ostrovem Filipínského souostroví. Ostrov Mindanao bývá většinou popisován tak, že je na něm nerovný a hornatý terén převážně pokrytý deštěm nasáklými lesy. Před druhou světovou válkou měl ostrov něco okolo 2 miliónů obyvatel. Spojován je ostrov Mindanao s tím faktem, že k němu náleží ještě poloostrov Zamboanga, který je vysunutý na západ do Suluského moře, jako geografická část Mindanaa, kdy byl při osvobozování jižních Filipín považován za samostatnou územní jednotku nemající z čistě vojenského hlediska žádný vztah k hlavní východní části ostrova; plánovači ve štábu americké 8. armády vzali za rozhodující především skutečnost, že poloostrov Zamboanga od východního Mindanaa odděluje bariéra hor, znemožňující rozvinutí široce založeného útoku vedeného odtud na východ. Proto od konce března 1945 byla Zamboanga v rukou spojeneckých vojsk, když k ovládnutí východní části Mindanaa bylo zapotřebí zcela samostatných výsadkových operací.
Americký štáb 8. armády odhadoval, že japonská posádka na východním Mindanau má tak 34 000 mužů. Skutečnost však byla jiná a v polovině dubna roku 1945 jich tam bylo asi tak 53 000, z toho 28 600 mužů bylo vojáků pozemního vojska (včetně tehdy nedávno zařazených do armády 7 350 japonských civilistů), 8 000 mužů letectva a asi 6 450 příslušníků patřilo námořnictvu. Hlavními a ucelenými jednotkami byl 100. divize (velitel generálporučík Džiro Harada), 30. divize (velitel generálporučík Gjosaku Morozumi),



generálporučík Gjosaku Morozumi japonská 30. divize,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Mindanao

32. speciální námořní útvar (velitel kontradmirál Naodži Doi) a letecký útvar Hosono. 100. divize a 32. speciální námořní útvar byly pověřeny obrannou hlavního ostrovního města Davaa a Davaoského zálivu, 30. divize pak měla na starosti obranu té zbývající části východního Mindanaa. K tomu pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 507, dodává, cituji:


„Nominálně byl velitelem všech japonských vojsk na Mindanau generálporučík Morozumi, který se poté, co zahynul generálporučík Sosaku Suzuki, stal de facto i velitelem 35. armády. Vzhledem k vážným komunikačním potížím a k tomu, že hlavní síly 30. a 100. divize odděloval obtížný terén, Morozumi nehodlal uplatňovat svoji autoritu nad celou japonskou posádkou, zdržoval se v operačním prostoru 30. divize a generálporučíku Haradovi a kontraadmirálu Doimovi víceméně ponechával naprostou volnost rozhodování.“

Ale ani generálu Morozumi ani kontradmirálu Haradovi se vlastně nedostalo od nadřízených žádných ofenzívních úkolů. Totiž v souladu se strategickým plánem generála Jamašity i jim připadly úkoly, vázat co největší nepřátelské síly a to co nejdéle a jenom tím vlastně přispět ke zpomalení jakéhokoliv postupu spojeneckých armád k domácím japonským ostrovům. Oba jmenovaní velitelé však velice střízlivě odhadovali, že z připravených obranných linií mohou vlastně klást organizovaný odpor, prakticky jen asi tak dva měsíce a poté musí ustoupit do konečné zóny obrany v centrální části ostrova. Z těchto japonských divizí nebyly žádná v takovém stavu, aby mohla nějak úspěšněji svádět dlouhodobé obranné boje. Divize trpěly nedostatkem dělostřelectva, pro které měly i nedostatek munice, stejně tak měly nedostatek munice i pro ruční zbraně a všeobecně trpěly i nedostatkem dopravních prostředků a spojovací techniky. Zápisy dále říkají, že na místě byly určité zásoby potravin, ale právě nedostatek dopravních prostředků spolu s velice špatným stavem cest prakticky znemožňoval přepravu většího množství potravin z centrálních skladišť do hor přímo k jednotkám. Obě japonské divize pak měly též vážné personální problémy. Tak třeba japonská 30. divize byla nucena ze svých devíti pěších praporů odeslat hned 4 prapory na ostrov Leyte, kde byly zničeny. Osm pěších praporů ze 100. divize tehdy tvořili převážně příslušníci posádkových sil, když jejich kvality se po více než třech letech relativního klidu a pohody na ostrově Mindanau povážlivě snížily. Mimo těchto problémů měla 100. divize jen 10 profesionálních důstojníků a více než třetina mužstva byli vlastně Korejci, kteří se nevyznačovali zrovna žádnou velkou chutí bojovat za japonského císaře a chutí za něho položit život. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 508, historické literatuře nalezl a k tomu všemu ještě dodává, cituji:

„A nakonec, jak později vyplynulo z výpovědí zajatců, u obou velících generálů a jejich štábů byly od počátku patrné poraženecké nálady pramenící z vědomí, že budou nuceni vést boj, ve kterém v žádném případě nemohou zvítězit, odnikud nemohou čekat pomoc a v podstatě jsou svými nadřízenými odepsáni. Jak vidno, vysoká morálka, charakteristická pro japonská vojska na tichomořském válčišti po více než tři roky, začínala tváří v tvář nezadržitelně se blížící katastrofě dostávat povážlivé trhliny.“


Celková situace, ve které se japonská posádka na východě ostrova Mindanao nacházela, byla velice špatná. Bylo dokonce zřejmé, že v žádném případě už tyto jednotky nemohou ohrozit strategické záměry spojeneckého vrchního velení Američanů.
Z čistě vojenského hlediska nebylo proto vůbec nutné vylodit na východě ostrova Mindanao velké síly a vázat je tam po řadu týdnů bojem s jednotkami Morozumiho a Doiho. Závěrečná zpráva americké 8. armády dokonce přiznává, že po obsazení ostrova Luzonu a Visayského souostroví nemělo Mindanao ve skutečnosti žádný strategický význam. A to je třeba ještě brát v úvahu, že zde byla další nezanedbatelná role faktu, že 25 000 filipínských partyzánů plukovníka Wendela W. Fertiga kontrolovalo 95% území východního Mindanaa a Japonci se drželi jen v blízkosti pobřežních měst a hlavních stanic.

https://en.wikipedia.org/wiki/Wendell_Fertig

Američanům tak vlastně nic nebránilo v tom, aby se zachovali jako s Rabaulem, Trukem, nebo v Karolínách, nebo Kaviengem na Novém Irsku. Bylo překvapením, že armádní generál MacArthur vydal 11. března, den po vylodění na poloostrově Zamboanga, 8. armádě rozkaz k obsazení celého ostrova. Historické dokumenty proto poznamenávají, že v tomto případě je zřejmé, že generál MacArthur tak učinil jen proto, „že šlo o srdcovou záležitost“, to znamená o součást Filipín, jejichž celkové osvobození bylo pro něj „prestižní záležitostí“, ze které nehodlal nic slevit.
V tomto případě tedy velitel 8. armády generálporučík Eichelberger pověřil útokem na východní Mindanao X. armádní sbor generálmajora Franklina C. Siberta, tvořený 24. pěší divizí (velitel generálmajor Roscoe B. Woodruff), tato operace je známá pod kódovým označením Victor V a měla být zahájena 17. dubna vyloděním 24. divize u města Malabang v zátoce Illana na západním pobřeží ostrova; o pět dnů později se pak měla ve stejném prostoru u města Parang vylodit 31. divize.



General Robert L. Eichelberger. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger

Přepravu obou těchto divizí k výsadkovým plážím a jejich palebnou podporu zajišťovala výsadková a bojová plavidla z operační skupiny 78.2 kontradmirála A. G. Nobla. Dne 11. dubna 1945 vyplula operační skupina s 24. divizí z ostrova Mindora k ostrovu Mindanao. Tentýž den však obdržel velitel 10. sboru informace, které jej přiměli původní plány změnit.



SC_207688 Vyloďovací plavidlo převážející vojáky 24. pěší divize po řece Mindanao k útoku na pevnost Fort Pikit duben 1945. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Mindanao

Totiž, již od začátku března 1945 útočila proti japonské posádce v Malabangu 108. divize filipínských partyzánů, které podporovaly letouny námořní pěchoty startující z čerstvě obsazených letišť na Zamboangském poloostrově. Byl konec března, když filipínští partyzáni obsadili malabangské letiště (od 5. dubna je již bylo možno začít používat spojeneckým letectvem) a 11. dubna poslední japonští vojáci opustili Malabang a ustoupili na jihovýchod k Parangu. Tehdy velitel filipínského hnutí odporu plukovník Fertig podal okamžitě generálmajoru Sibertovi rádiem zprávu, že celá tato oblast je nyní již pevně v rukou jeho bojovníků. Generálmajor Sibert rozhodl, že v Malabnagu se vylodí jen jeden prapor z 24. divize k zajištění města a letiště a ostatní hlavní síly divize vstoupí pak na břeh téměř o 30 kilometrů jižněji v blízkosti města Parang, odkud vede důležitá silnice č. 1 napříč ostrovem k strategicky nejvýznamnější oblasti Mindanaa – k zálivu Davao. Po přibližně dvouhodinovém – a jak se ukázalo, vlastně zcela zbytečném – ostřelování a bombardování pobřežního pruhu se začaly v 9 hodin ráno dne 17. dubna vyloďovat první jednotky 24. divize na plážích u Parangu. V dané době totiž daleko široko nebylo ani jediného japonského vojáka a Američané tak mohli okamžitě postupovat po silnici č. 1 směrem na východ ke staré pevnosti Fort Pikit, která leží od těchto míst 55 kilometrů ve vnitrozemí. Přestože byla silnice č. 1 vlastně jednou z hlavních dopravních tepen k městu Mindanao, kvalitou odpovídala špatně udržované cestě, a navíc ustupující Japonci na ní dokonale zničili všechny mosty. Velitel sboru a velitel 24. divize proto rozhodli, že po silnici bude postupovat k pevnosti Fort Pikit pouze 19. pluk, zatímco 21. pluk se k pevnosti vydá po řece Mindanao, která ústí do zátoky Illana a protéká asi tak sedm kilometrů jižně od silnice a přibližně rovnoměrně s ní.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 196.
Již vlastně od začátku března 1945 útočila proti japonské posádce v Malabangu 108. divize filipínských partyzánů, které podporovaly letouny námořní pěchoty startující z čerstvě obsazených letišť na Zamboangském poloostrově. Byl konec března, když filipínští partyzáni obsadili malabangské letiště (od 5. dubna je již bylo možno začít používat spojeneckým letectvem) a 11. dubna poslední japonští vojáci opustili Malabang a ustoupili na jihovýchod k Parangu. Tehdy velitel filipínského hnutí odporu plukovník Fertig podal okamžitě generálmajoru Sibertovi rádiem zprávu, že celá tato oblast je nyní již pevně v rukou jeho bojovníků. Generálmajor Sibert rozhodl, že v Malabnagu se vylodí jen jeden prapor z 24. divize k zajištění města a letiště a ostatní hlavní síly divize vstoupí pak na břeh téměř o 30 kilometrů jižněji v blízkosti města Parang, odkud vede důležitá silnice č. 1 napříč ostrovem k strategicky nejvýznamnější oblasti Mindanaa – k zálivu Davao. Po přibližně dvouhodinovém – a jak se ukázalo, vlastně zcela zbytečném – ostřelování a bombardování pobřežního pruhu se začaly v 9 hodin ráno dne 17. dubna vyloďovat první jednotky 24. divize na plážích u Parangu. V dané době totiž daleko široko nebylo ani jediného japonského vojáka a Američané tak mohli okamžitě postupovat po silnici č. 1 směrem na východ ke staré pevnosti Fort Pikit, která leží od těchto míst 55 kilometrů ve vnitrozemí. Přestože byla silnice č. 1 vlastně jednou z hlavních dopravních tepen k městu Mindanao, kvalitou odpovídala špatně udržované cestě, a navíc ustupující Japonci na ní dokonale zničili všechny mosty. Velitel sboru a velitel 24. divize proto rozhodli, že po silnici bude postupovat k pevnosti Fort Pikit pouze 19. pluk, zatímco 21. pluk se k pevnosti vydá po řece Mindanao, která ústí do zátoky Illana a protéká asi tak sedm kilometrů jižně od silnice a přibližně rovnoměrně s ní.
Dne 16. dubna 1945 časně zrána vyrazila pod velením podplukovníka Roberta Amoryho flotila 47 výsadkových člunů proti proudu řeky Mindanao, když do večera toho dne překonala vzdálenost více než 30 kilometrů. Další den již byla flotila vzdálena 14 kilometrů od Fort Pikitu. Tehdy po souši postupující 19. pluk nebyl v té době schopen držet s říční flotilou krok a velitel 24. divize generálmajor Woodruff z obavy, aby Amoriho čluny vlastně nepronikly příliš daleko do vnitrozemí, kdy mohly upadnout do léčky, nařídil večer 19. dubna podplukovníku Amoymu stáhnout se o 15 kilometrů zpět. Protože Amory předpokládal, že Fort Pikit bude příliš tvrdý oříšek pro jeho výsadková plavidla vybavená jen automatickými zbraněmi a kanóny s ráží nepřesahující 45 mm, vyžádal si čtyři 33 metru dlouhé stíhače ponorek přestavěné na dělové čluny a vybavené i raketomety. Čluny mu byly 19. dubna vyslány ze zátoky Illana. Jeden z těchto člunů se musel pro mechanické závady vrátit a zbývající tři se po obtížné plavbě – vzhledem ke svým rozměrům měly problémy při překonávání ostrých říčních zákrutů – připojily k Amorymu ráno 25. dubna.
Ještě téhož dne v dopoledních hodinách Amoryho plavidla opustila řeku Mindanao a po jejím přítoku Pulangi pokračovala ve dvou kolonách vedených dělovými čluny k pevnosti Fort Pikit.

https://en.wikipedia.org/wiki/Fort_Pikit

Dle hlášení filipínských partyzánů zbudovali Japonci již několik kilometrů před pevností obranná postavení obsazená asi 800 vojáky a několika děly. V 15.21 zahájily dělové čluny palbu na nepřátelské pozice svými 76mm děly a raketami. Při pohledu na lodi, které se ježily svými kanóny, děly, kulomety a raketomety, které se náhle objevily hluboko ve vnitrozemí, Japonci propadli naprosté panice a uprchli. Asi tak o půl hodiny později podplukovník Amory vysadil na břeh úderný oddíl, který okamžitě zahájil útok na pevnost Fort Pikit. Pro všechny útočící Američany bylo velkým překvapením, když se ukázalo, že pevnost je zcela opuštěna. Asi tak o dva dny později dorazil k pevnosti Fort Pikit i 19. pluk, protože jeho postup zdržely četné útoky japonských oddílů, které byly pověřeny obranou silnice č. 1, úmorné vedro a nutnost nést všechny zásoby, protože vzhledem k špatnému stavu silnice, která byla zanedbávaná od počátku japonské okupace, jí americká vozidla nemohla projet. Od pevnosti Fort Pikitu dál pak byla řeka Pulangi pro velké dělové čluny příliš mělká, a tak dále mohly pokračovat jen lodě s malým ponorem, ale i ta se neustále odírala o říční dno. Přes všechny obtíže dne 22. dubna dosáhl podplukovník Amory se svými oddíly města Kabacan, které leží zhruba na půl cesty mezi Illanskou zátokou a Davoským zálivem. V Kabacanu se Japonci bránili střelbou z kulometů a ručních zbraní. Jednalo se však jen o malý oddíl, který již po několika hodinách město vyklidil a stáhl se na sever. Historické prameny hodnotí rozhodnutí využít řek k rychlému průniku do vnitrozemí, které se tehdy ukázalo jako prozíravé. Také kontradmirál Noble, který měl zpočátku skeptický názor na celou akci výsadkových plavidel, organizovanou příslušníky pozemních vojsk a ne námořníky, byl nakonec nucen přiznat, že postup 24. divize k Davoskému zálivu byl jejich použitím podstatně urychlen.
V Kabacanu se pak na silnici č. 1 napojovala tzv. Sayreská dálnice, která vedla středem ostrova k jeho severnímu pobřeží do zátoky Macajalar. Pravda je, že ono honosné pojmenování „dálnice“ sice charakteru této komunikace neodpovídala, ale vedle silnice č. 1 to prý byla druhá strategicky nejvýznamnější cesta na ostrově, která vedla k ovládnutí kabacanského silničního uzlu a její použití znamenalo rozhodující moment k dobytí prostor východního Mindanaa. Japonská 30. divize byla pak od této chvíle zcela odříznuta od 100. divize a Američanům se náhle otevřely dva směry postupu: jednak po Sayreské dálnici na sever do oblasti soustředění 30. divize a jednak pak po silnici č. 1 na jihovýchod k Davaoskému zálivu, kde se v té době nacházely hlavní síly japonské 100. divize.
Bylo 22. dubna 1945, když týž den, kdy 24. divize obsadila Kabacan, se v Illanské zátoce vylodila ještě 31. divize. Velitel X. sboru nyní mohl své poměrně velké síly rozdělit a optimálně využít k postupu. Zatímco dva pěší pluky z 24. divize (třetí pluk zůstával v záloze sboru) pokračovaly po silnici č. 1 k Davaoskému zálivu, jeden pluk 31. divize vyslal Sayreskou dálnicí na sever k městu Kibawe vzdálenému něco přes 70 km od Kabacanu, druhý pak pověřil ochranou zásobovacích linií a třetí zatím ponechal v záloze. A poté pak ještě k důležité události došlo 22. dubna: z Luzonu se přemístila na letiště Malabang celá 24. letecká skupina. I když se stále ustupující Japonci snažili postup americké 24. divize k Davaoskému zálivu zpomalit palbou lehkých zbraní, zničením mostů a položením značného množství min, již vlastně 27. dubna vkročily předsunuté americké oddíly do města Digos na pobřeží zálivu. Po krátkém a velice urputném boji bylo město Digos obsazeno a divize mohla pokračovat po pobřeží na sever k Davau, tehdy největšímu a nejdůležitějšímu městu v zátoce.
Po dobytí většiny japonských obranných postavení, rozmístěných na pahorcích, která lemují silnici č. 1, bylo pak město Davao dne 3. května 1945 dobyto. Americká 24. divize pak překonala 235 kilometrů dělících Illanskou zátoku od Davaoského zálivu za patnáct dní, což byl tehdy jeden z nejrychlejších postupů spojeneckých vojsk za celé trvání války v Tichomoří. Pozdější hodnocení v historických zápisech říká, že k tomuto úspěchu do značné míry napomohla skvělá spolupráce amerického letectva a námořní pěchoty. Je zaznamenáno, že na Mindanau byly střemhlavé bombardéry a stíhačky ve vzduchu nepřetržitě; jakmile jedna skupina přistála, okamžitě jiná už vzlétala, takže na požádání velitelů jednotek pozemních vojsk, mohly americké letouny zasahovat okamžitě bez mnoha minut zdržení. Piloti námořní pěchoty likvidovali skupiny Japonců, jejich obranná postavení, kulometná hnízda, bunkry a uvolňovali tak postupujícím pozemním pěšákům cestu. Tam, kde by nepomohly pumy a ostřelování palubními zbraněmi, použili piloti napalm a na ohniska nepřátelského odporu svrhávali nádrže o 625 litrech této rosolovité zápalné látky. Výsledek byl děsivý, ale nadmíru účinný; byly i případy kdy jediný zásah vyřadil celou četu japonských obránců.
Obsazením oblasti Davaoského zálivu získala americká 24. divize ideální základnu k útoku na hlavní síly japonské 100. divize a 32. námořního speciálního útvaru, které byly rozmístěny 3,5 až 6 kilometrů ve vnitrozemí, hornatém pásmu, který lemuje severozápadní pobřeží zálivu. Veliteli 24. divize, jakož i veliteli X. sboru bylo však jasné, že dva pluky, se kterými divize pronikla k zálivu a obsadila Davao, mohly dostačovat pouze ke zlomení dosavadního nedůrazného japonského odporu, ale je nad jejich síly vést další útok proti hlavní linii japonské obrany. Velitel americké 8. armády byl stejného názoru, proto dal X. sboru k dispozici 162. plukovní bojovou skupinu 41. divize, která tehdy již ukončila svůj úkol na poloostrově Zamboanga. Generálmajor Syebert pak užil část skupiny k ochraně týlu 24. divize a část k ochraně zásobovacích tras.
Současně pak uvolnil ze záloh svého X. sboru pro potřeby 24. divize její třetí pluk.
Samotný útok americké 24. divize na japonské obránce (na japonskou 100. divizi a 32. námořní speciální útvar), pak začal 30. dubna 1945. Urputné boje trvající do 15. května sváděla americká 24. divize s jednotkami generálporučíka Harady a kontradmirála Doiho na celé šířce fronty, zejména pak na jejím středním úseku, kde Harada soustředil především své hlavní síly. Ke dni 17. května, kdy končilo přeskupení, zahájila americká 24. divize nový nápor, a po týdnu bojů se pak spojila se 107. divizí hnutí odporu, která se od začátku května snažila vyhnat Japonce z postavení ležícího severně od města Davao. Bylo 28. května, když dva pluky z 24. divize konečně prolomily to nejsilnější pásmo japonské obrany a generálporučík Harada začal konečně ustupovat do rozeklaných hor na severozápad, zatímco na pravém jeho křídle fronty, třetí pluk 24. divize zatlačoval na sever námořníky kolem kontradmirála Doiho. Do dne 10. června, Američané konečně pronikli i druhou linií obrany japonské 100. divize a již za 5 dní poté konečně skončil i organizovaný odpor na úseku japonských námořníků kontraadmirála Doiho. Tímto pak bojové operace v oblasti Davaoského zálivu přešly do stádia pronásledování, kdy stahující se zbytky Japonců ustupovali tam, kam to ještě šlo.
V době, kdy americká 24. divize likvidovala japonská obranná postavení v horách u Davaoského zálivu, 31. divize generálmajora Martina, prováděla útoky na obranné pozice japonské 30. divize, která byla v obraně ve střední části východního Mindanaa, převážně okolo Sayrské dálnice. Japonský generálporučík Morozumi měl tehdy v obraně asi 17 500 mužů, z nichž 8 000 náleželo k 30. divizi, 4 500 bylo příslušníků různých bojových a pracovních jednotek a ozbrojených civilistů a asi tak 5 000 mužů patřilo k letectvu. Ty příslušníky letectva pak generál považoval spíše jako přítěž, protože pro ně neměl tehdy dostatek zbraní, a protože šlo převážně též o technický a pomocný personál z více ostrovních letišť, ke kterým měl oprávněnou nedůvěru. To proto, že nevěřil v jejich bojové schopnosti.
Vojáci ze 124. pluku americké 31. divize zahájili postup na sever z města Kabacan podél Sayreské dálnice v odpoledních hodinách dne 27. dubna. Do dne 3. května pak překonal pluk asi 45 kilometrů, dosáhl tak města Kibawe a tam obsadil blízké letiště. Ve stejné době mu vzhledem k posílení X. sboru plukem 41. divize mohl generálmajor Martin poslat na pomoc další, 155. pluk 31. divize. A pluk byl určitě zapotřebí, protože japonský odpor v této době začal sílit.



General Clarence Ames Martin. Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Clarence_A._Martin


Zesilující odpor japonských jednotek generálporučíka Morozumi pak jasně ukazoval, že se snažily Američany co nejdéle zadržet, aby tak získaly čas. To aby mohla většina japonských vojsk uniknout směrem na západ. Tedy do hor, v okolí města Malaybalay. Mezi městy Kibawe a Malaybalayem totiž leží na Sayarské dálnici město Maramag, kterého pak oba pluky japonské 31. divize po těžkých a krvavých bojích dosáhly dne 10. května 1945. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 515 pak k tomu ještě nalezl, cituji:

„ V blízkosti maramagského letiště Japonci o pět dnů později podnikli zoufalý sebevražedný protiútok. Po několika hodinách trvajících boji byli s těžkými ztrátami odraženi a tak neslavně skončil poslední japonský pokus zbrzdit pronikání amerických vojsk podél Sayerské dálnice na sever.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 197.
Na americké straně se pak z rozhodnutí velícího generála MacArthura dne 10. května vylodila v zátoce Macajalar na severním pobřeží Mindanaa americká plukovní bojová skupina 40. divize přepravená sem z ostrova Leyte. Ta okamžitě navázala kontakt s filipínskými partyzány operujícími v této oblasti zátoky a začala postupovat po Sayerské dálnici směrem na jih, vstříc tehdy jednotkám 31. divize.



Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur

Vojska japonského generálporučíka Morozumiho byla tak sevřena ze dvou stran. Už se poté nesnažila o nic jiného než vlastně jen o svou záchranu v horském masívu západně od Malaybalaye. Přes všechny potíže bylo překvapením, že oddíly kryjící japonský ústup, kladly tehdy neobyčejně silný odpor, který byl překonán jen díky mimořádně silnému a intenzivnímu nasazení letectva. Došlo k nejtěsnější spolupráci pilotů námořní pěchoty a pozemních jednotek, což dokumentoval jeden útok na silný japonský opěrný bod, který byl proveden dne 8. května. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 515, ještě nalezl tato fakta, cituji:

„Třetí prapor 124. pluku se ocitl v situaci, kdy nemohl prorazit fanatickou japonskou obranu, a jeho velitel si vyžádal pomoc letectva. Zakrátko se objevilo jedenáct střemhlavých bombardérů, ale problém byl v tom, že americkou pěchotu dělilo od nepřítele pouhých 200 metrů, a hrozilo tedy vážné nebezpečí, že bude při náletu zasažena. Pěšáci bleskurychle označili svá postavení improvizovanými panely a poté bombardéry svrhly na cíl téměř pět tun pum. Podle vyjádření pilotů to byla vzhledem k omezenému prostoru nejnáročnější akce, jakou kdy celá letecká skupina provedla. Výsledkem bylo naprosté zničení japonského ohniska odporu a velitel praporu pilotům nadšeně rádiem sděloval, že nikdo nebyl zraněn a že nálet byl nejlepším příkladem spolupráce pozemních a leteckých sil a nejpřesnějším bombardováním, jaké kdy viděl.“

Dne 21. května 1945 pak 31. divize generálmajora Martina dosáhla Malaybalaye a již o dva dny později se setkala se 108. plukovní bojovou skupinou 40. divize, postupující ze zátoky Majcalar. Sayreská dálnice byla tak po celé své délce již kontrolována jen Spojenci.
Japonský generálporučík Morozumi teď musel své zbytky oddílů shromažďovat v okolí města Silae, které je vzdálené asi 17 km východně od Malaybalaye, a předpokládal, že se tam udrží alespoň měsíc, než bude nucen ustoupit přes tamější horské hřebeny dál na východ k údolí řeky Agusan. Svůj plán však musel úplně od základů změnit již v prvém týdnu měsíce června, protože americký 124. pluk 31. divize se začal přibližovat k Silae, kterého dosáhl již 9. června.
Vojáci japonského generála Morozumiho se tak museli opět stahovat na východ. Když protentokráte se japonský generál snažil zachránit své nejlepší oddíly a stáhnout je k městečku Waloe v Agusánském údolí, což bylo asi tak 55 kilometrů od Silae. Ústup těchto japonských oddílů narušovaly neustálé útoky silných partyzánských oddílů a od západu se na ně tlačil předsunutý pluk americké 31. divize, který postupoval do prostoru ze Silae. V dané době se též zvětšila intenzita činnosti spojeneckého letectva, která podporovala postup obou divizí X. sboru. Piloti střemhlavých bombardérů americké námořní pěchoty tehdy zvolili taktiku těžkých úderů, které byly zaměřeny do malého prostoru, a po takovém útoku prakticky nezůstal v zasažené oblasti kámen na kameni. Jako příklad se v zápisech uvádí ten z 1. června, kdy vzlétlo 88 bombardérů typu Dauntless proti jednomu ze silných obranných postavení, ve kterém generál Morozumi tehdy soustředil velký počet svých vojáků a také větší množství děl.

https://en.wikipedia.org/wiki/Douglas_SBD_Dauntless

Japonské pozice okamžitě zasypaly stovky pum včetně těch napalmových, a když hned po náletu vyrazila americká pěchota, místo očekávaného nějakého většího odporu se ozvalo jen pár výstřelů…! K tomu vůbec nejničivějšímu úderu došlo na Mindanau dne 21. června.
Dne 19. června odpoledne nahlásil pilot pozorovacího letadla, který korigoval palbu dělostřelectva 31. divize, že se v údolí jedné malé říčky v severní části ostrova soustřeďují velká množství japonských vojáků a jejich techniky. Další den ráno pak jiný pozorovací letoun tuto skutečnost potvrdil, ale po celý den byl špatné až neletové počasí, které nedovolilo spojenému letectvu zasáhnout. Teprve další den, tedy 21. června, kdy se počasí umoudřilo, zaútočilo 148 střemhlavých a stíhacích bombardérů. Nálet trval celkem 4 hodiny, letadla svrhla 75 tun pum na přesunující se japonské kolony, na jejich sklady, vozidla a ubytovací prostory.
Celá oblast byla poté zahalena plameny a kouřem a podle pozdějších informací tehdy zahynulo několik set Japonců a bylo zničeno velké množství bojové techniky a zásob.
Americký velitel 31. divize generálmajor Martin nechtěl v žádném případě nepříteli dovolit, aby v Agusánském údolí nějak shromáždil své síly a tak vytvořil z tohoto prostoru další místo silné obrany. I proto dal 25. června v Butuánské zátoce na severním pobřeží ostrova vylodit jeden posílený prapor ze 155. pluku, který po úspěchu flotily podplukovníka Amoryho na řece Mindanao, zvolil úplně stejný způsob přesunu do vnitrozemí: na výsadkových člunech se také vydal proti proudu řeky Agusan k městečku Waloe, kam se svými zdecimovanými jednotkami od západu utíkal i generálporučík Morozumi. Hned po dvou dnech Američané městečko Waloe obsadili a Morozumi tak měl ústupovou cestu přehrazenou. Nezbylo mu nic jiného, než zůstat v pohoří mezi Silae a Waloe a tam se jeho těžce strádající vojáci, pokud nepadli za oběť akcím filipínských partyzánů a jejich vyčišťovacím operacím, ukrývali až do konce války. Celou tuto Mindanajskou operaci, poté prohlásil generálporučík Eichleberger za „ukončenou“ dne 30. června 1945.
Již od počátku doby, kdy MacArthurovo jihozápadotichomořské velitelství připravovalo útok na Filipíny, bylo jako místo prvního vylodění zvažována zátoka Sarangani na jižním pobřeží Mindanaa. Byla štáby vybrána především proto, že její okolí skýtalo výtečné podmínky pro vybudování velkých letišť. Tyto plány dokonce určovaly, že v tamějších prostorách bude vysazen celý armádní sbor o dvou posílených divizích. Pak se stalo, že bylo rozhodnuto o něčem jiném, zvítězilo vylodění na Leyte, a na Saranganiskou zátoku se zapomnělo. Znovu se o tuto zátoku začali MacArthurovi plánovači zajímat až o devět měsíců později. Stalo se tak poté, co japonský odpor na Mindanau skončil. Totiž v oblasti zátoky zůstávalo 2 000 Japonců, kteří se do bojů zatím nedostali a byli dobře vyzbrojeni a zásobeni. Generál MacArthur proto rozhodl, že i toto poslední nedotčené uskupení Japonců musí být zcela zlikvidováno. Podle operačního plánu, měl být útok veden třemi směry: dva proudy zaútočí po souši a posílený prapor 24. divize z moře. Bylo 4. července, když přivezly motorové čluny z Davaoského zálivu průzkumnou skupinu 24. divize a vysadily ji na jihovýchodním pobřeží zátoky. Celá skupina začala postupovat na sever. Dne 7. července byl prapor filipínských partyzánů vyloděn v Malalagské zátoce na západním pobřeží Davaoského zálivu a odtud zamířil svým postupem na jih k Saranganiské zátoce. A konečně pak 12. července flotila výsadkových člunů, která před třemi měsíci zdolávala řeku Mindanao, vylodila v hloubi zátoky posílený prapor 21. pluku 24. divize. V místech, kde měla být před tři čtvrtě rokem uskutečněna první výsadková operace vojsk na Filipínách, byla nyní provedena výsadková akce poslední. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 518 pak k tomu ještě nalezl následující fakta, cituji:

„Po 12. červenci dostaly události v prostoru severně od Saranganiské zátoky rychlý spád. Americké a filipínské jednotky útočily na japonské uskupení ze tří stran, a když ze severozápadu od Fort Pikitu pronikl k zátoce další americký prapor, byl osud obklíčených Japonců zpečetěn. Jejich obrana se zhroutila 25. července a tím skončila poslední významnější operace spojeneckých vojsk na Mindanau. Pak už následovaly jen vyčišťovací akce, při kterých připadla hlavní úloha filipínským partyzánům. Od 17. dubna do 15. srpna, za celou dobu bojů o ovládnutí východní části ostrova, padlo 820 Američanů a 2 280 jich bylo zraněno. Japonských vojáků zahynulo téměř 13 000 a 350 jich bylo zajato.“

Tím, že byla ukončena mindanajská operace, zároveň skončilo i poslání americké 8. armády v jižních Filipínách. Tyto série rychlých ofenzivních akcí většinou zničily hlavní síly Japonců a v horách a džunglích jihofilipínských ostrovů pak zůstaly jen jejich zdecimované zbytky.
Bylo 5. července 1945, tedy bylo pět dní poté, co generálporučík Eichelberger oznámil, že organizovaný japonský odpor na Mindanau byl zlomen, kdy armádní generál MacArthur vydal zvláštní komuniké, ve kterém oficiálně prohlásil celé filipínské tažení za skončené. Byl zde i rozdíl ve srovnání s boji na Nové Guinei, které si vyžádaly celé dva roky. Nyní na Filipínách bylo dosaženo vítězství za devět měsíců. Během kratší doby tak americká vojska podporovaná filipínskými partyzány vyhnala mocnou a tvrdě bojující japonskou 14. armádu z obranných postavení a způsobila jí takové ztráty, že jako vojenská síla přestala existovat.
Za celé osvobození 300 000 čtverečních kilometrů filipínského území a osvobození 17 ti miliónů obyvatel zaplatili Američané cenu 15 500 mrtvých a 50 500 zraněných. Ztráty japonského nepřítele byly nesrovnatelně větší. Od 18. října 1944, tedy ode dne, kdy se jednotky americké 6. armády začaly vyloďovat v Leytském zálivu, se do konce války účastnilo bojů o Filipíny přibližně 450 000 příslušníků japonských pozemních sil, letectva a námořnictva (zde jsou započítáni pouze příslušníci námořnictva účastnících se pozemních akcí). Z nich pak zahynulo na Leyte zhruba 70 000 mužů, na Luzonu 205 500 a na zbývajících ostrovech pak 50 260. Japonci nasadili do bojů 23 divizí, mezi nimi i několik nejlepších, jaké japonská armáda vůbec měla. Všechny byly prakticky úplně zlikvidovány.
Samotné vylodění na Luzonu bylo vyvrcholením filipínského tažení. Rozhodujících strategických cílů se americkým jednotkám podařilo dosáhnout poměrně brzy, a tak do konce dubna měla spojenecká vojska na Filipínách pod kontrolou prakticky všechny oblasti, kde se nacházely, nebo kde bylo možno zřídit letecké základny, tolik potřebné k podpoře plánovaných bojových operací v nizozemské východní Indii. Byly tak neprodyšně uzavřeny námořní komunikace, které spojovaly nizozemskou východní Indii s Japonskem. Toto obrovské impérium, které tokijští císařští militaristé vytvořili, v prvém půlroce války se nejen podstatně zmenšilo, ale bylo nyní navíc rozděleno vedví. Ztráta spojení s bohatými jižními ostrovy, jejichž ovládnutí bylo vlastně jedním z klíčových důvodů pro zahájení války v roce 1941, a ze kterých po více než tři roky proudila do Japonska většina nejdůležitějších surovin, byla vlastně pro Japonsko velkou tragédií. A samotné Filipíny pak, donedávna ještě nejmocnější bašta, se staly nástupištěm k závěrečnému úderu proti domácím japonským ostrovům. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 521 pak k tomu ještě nalezl tato fakta, cituji:

„Již v průběhu bojů o Filipíny spojenecké štáby připravily a zahájily další významné operace. Ve druhé polovině února 1945 se tři divize námořní pěchoty vylodily na pobřeží Iwodžimy ve Vulkánových ostrovech. 1. dubna zahájila americká 10. armáda útok na Okinawu v souostroví Rjúkjú. Od září 1944 začaly těžké americké bombardéry startující ze základen v Marianách shazovat náklady pum na velká japonská města a v roce 1945 letecká ofenzíva měsíc od měsíce sílila. Situace se stávala pro Japonsko kritickou, ale císařský hlavní stan tvrdošíjně trval na pokračování ve válce.“

Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680