Bitvy na severu - I. Část Leningrad
Napsal: 19/12/2005, 18:24
Bitvy na severním křídle – I. část Leningrad
Zde si v šesti částech řekneme o bitvách u skupiny armád Sever a Střed, které probíhaly v té době, kdy hlavní nápor Německé armády směřoval proti Stalingradu a Kavkazu a tak jako na jihu většinou končily v době před Kurskem, lépe řečeno v zimních a jarních měsících 1943. Naše první tři části se soustředí na boje okolo Leningradu.
Všichni víme, že Hitler v polovině září 1941 v předměstích druhého největšího města Sovětského svazu, útok zastavil a generálu – polnímu maršálu von Leebovi nařídil město obklíčit. Nepochopitelné rozhodnutí. Již bylo proražené poslední leningradské obranné pásmo, dobyté předměstí Urick s konečnou stanicí leningradské tramvajové linky. Byla dobyta poslední opevnění na Duderhofských výšinách, bojová skupina Hoppe ovládla Šlísselburg. Zde na Palbě na jiném místě o Leningradě popisuji jeden z důvodu, které Hitlera vedli k tomuto rozhodnutí.
7. října 1941 v tajném rozkaze sdělil náčelník hlavního štábu Wehrmachtu svým velitelům následující: „Vůdce opětovně rozhodl, že nepřijme kapitulaci Leningradu ani později Moskvy, ani kdyby jí protivník nabídl. Morální ospravedlnění tohoto opatření je zjevné celému světu. Stejně jako v Kyjevě, kde se vojska dostala do největšího nebezpečí vzhledem k vyhazování objektů do povětří časovými rozněcovači, musíme s tím počítat v Leningradě a Moskvě v ještě větším rozsahu. Sovětský rozhlas oznámil, že Leningrad je podminovaný a že bude bráněný do posledního muže. Lze očekávat velké nebezpečí epidemií. Proto do těchto měst nesmí vstoupit žádný německý voják. Kdo bude chtít opustit město proti naším liniím, toho je třeba zahnat zpět střelbou. Menší mezery v obklíčení, které umožní únik obyvatelstva do vnitřního Ruska jsou naopak vítané. I pro ostatní města platí, že je před jejich obsazením nutné zlomit odpor dělostřeleckými a leteckými útoky a přimět obyvatelstvo k útěku. S touto vůlí vůdce je třeba seznámit všechny velitele.“
Takto uklidňoval Hitler velitele. Některé události, jako vyhození domu velitele 68. pd generála George Brauna 14. listopadu 1941 v Charkově časovanou bombou, nebo dálkovým ovládáním odpálené a zničené celé bloky domů v Kyjevě mu dávali za pravdu. Ždanov v Leningradě nezůstal pozadu, studie zprávy admirála Pantělejeva uveřejněná v Moskvě 1965 říká, že od 12. září 1941 byly v Leningradu sestaveny zvláštní oddíly pověřené totálním zničením města.
V zimě se dařilo zásobovat město přes zamrzlé Ladožské jezero, led dosahoval tloušťky 1,5 m. Leningrad získal pevné spojení se sovětskou pozemní frontou na východním břehu jezera. V létě 1942 dokázaly pracovní skupiny velmi důležitou věc – položily na dno Ladožského jezera elektrický kabel a potrubí pro pohonné hmoty. Když jezero zamrzlo postavili Rusové přes led vysokonapěťové vedení. Vázlo však zásobování potravin, to zde včetně ztrát na civilním obyvatelstvu dosáhlo obludných rozměrů. Za vší tou obludnou situací však se stále snažil Ždanov nutit své generály, aby připravovali plány na proražení blokády a o tom informoval hlavní stan. Úkol zněl stále útočit. Musíme prorazit hrdlo lahve u Šlísselburgu a navázat dotyk s volchovskou frontou. To vše chtěl provést výpadem 67. armády, která stála na Něvě, na východ a současně útok 2. úderné armády z druhé strany z volchovské fronty, vstříc Leningradským. Na nejužším hrdle lahve k sobě měli 14 km.
Ve stejné době, tedy v létě 1942 Manstein dobyl Krym a byl poslán s 11. armádou k Leningradu, aby od jihu zaútočil na Leningrad. Hitler v generálním štábu nechal vypracovat plán, kterým chtěl rozdrtit Leningrad. Manstein byl připraven třemi sbory prorazit sovětská postavení z jihu, proniknout až na okraj města a tam se zastavit. Potom dvěma sbory zaútočit na východ, překročit Něvu a rozdrtit obranu města. Dobře naplánováno, co Manstein plánoval, to se až dosud podařilo. Zde však platila Schillerova slova: „Co člověk odmítne minutě, nevrátí ani věčnost!“.
Jak tyto ofenzívy dopadly si povíme v části II.a III.
Leningradská blokáda v r.1941
Zde si v šesti částech řekneme o bitvách u skupiny armád Sever a Střed, které probíhaly v té době, kdy hlavní nápor Německé armády směřoval proti Stalingradu a Kavkazu a tak jako na jihu většinou končily v době před Kurskem, lépe řečeno v zimních a jarních měsících 1943. Naše první tři části se soustředí na boje okolo Leningradu.
Všichni víme, že Hitler v polovině září 1941 v předměstích druhého největšího města Sovětského svazu, útok zastavil a generálu – polnímu maršálu von Leebovi nařídil město obklíčit. Nepochopitelné rozhodnutí. Již bylo proražené poslední leningradské obranné pásmo, dobyté předměstí Urick s konečnou stanicí leningradské tramvajové linky. Byla dobyta poslední opevnění na Duderhofských výšinách, bojová skupina Hoppe ovládla Šlísselburg. Zde na Palbě na jiném místě o Leningradě popisuji jeden z důvodu, které Hitlera vedli k tomuto rozhodnutí.
7. října 1941 v tajném rozkaze sdělil náčelník hlavního štábu Wehrmachtu svým velitelům následující: „Vůdce opětovně rozhodl, že nepřijme kapitulaci Leningradu ani později Moskvy, ani kdyby jí protivník nabídl. Morální ospravedlnění tohoto opatření je zjevné celému světu. Stejně jako v Kyjevě, kde se vojska dostala do největšího nebezpečí vzhledem k vyhazování objektů do povětří časovými rozněcovači, musíme s tím počítat v Leningradě a Moskvě v ještě větším rozsahu. Sovětský rozhlas oznámil, že Leningrad je podminovaný a že bude bráněný do posledního muže. Lze očekávat velké nebezpečí epidemií. Proto do těchto měst nesmí vstoupit žádný německý voják. Kdo bude chtít opustit město proti naším liniím, toho je třeba zahnat zpět střelbou. Menší mezery v obklíčení, které umožní únik obyvatelstva do vnitřního Ruska jsou naopak vítané. I pro ostatní města platí, že je před jejich obsazením nutné zlomit odpor dělostřeleckými a leteckými útoky a přimět obyvatelstvo k útěku. S touto vůlí vůdce je třeba seznámit všechny velitele.“
Takto uklidňoval Hitler velitele. Některé události, jako vyhození domu velitele 68. pd generála George Brauna 14. listopadu 1941 v Charkově časovanou bombou, nebo dálkovým ovládáním odpálené a zničené celé bloky domů v Kyjevě mu dávali za pravdu. Ždanov v Leningradě nezůstal pozadu, studie zprávy admirála Pantělejeva uveřejněná v Moskvě 1965 říká, že od 12. září 1941 byly v Leningradu sestaveny zvláštní oddíly pověřené totálním zničením města.
V zimě se dařilo zásobovat město přes zamrzlé Ladožské jezero, led dosahoval tloušťky 1,5 m. Leningrad získal pevné spojení se sovětskou pozemní frontou na východním břehu jezera. V létě 1942 dokázaly pracovní skupiny velmi důležitou věc – položily na dno Ladožského jezera elektrický kabel a potrubí pro pohonné hmoty. Když jezero zamrzlo postavili Rusové přes led vysokonapěťové vedení. Vázlo však zásobování potravin, to zde včetně ztrát na civilním obyvatelstvu dosáhlo obludných rozměrů. Za vší tou obludnou situací však se stále snažil Ždanov nutit své generály, aby připravovali plány na proražení blokády a o tom informoval hlavní stan. Úkol zněl stále útočit. Musíme prorazit hrdlo lahve u Šlísselburgu a navázat dotyk s volchovskou frontou. To vše chtěl provést výpadem 67. armády, která stála na Něvě, na východ a současně útok 2. úderné armády z druhé strany z volchovské fronty, vstříc Leningradským. Na nejužším hrdle lahve k sobě měli 14 km.
Ve stejné době, tedy v létě 1942 Manstein dobyl Krym a byl poslán s 11. armádou k Leningradu, aby od jihu zaútočil na Leningrad. Hitler v generálním štábu nechal vypracovat plán, kterým chtěl rozdrtit Leningrad. Manstein byl připraven třemi sbory prorazit sovětská postavení z jihu, proniknout až na okraj města a tam se zastavit. Potom dvěma sbory zaútočit na východ, překročit Něvu a rozdrtit obranu města. Dobře naplánováno, co Manstein plánoval, to se až dosud podařilo. Zde však platila Schillerova slova: „Co člověk odmítne minutě, nevrátí ani věčnost!“.
Jak tyto ofenzívy dopadly si povíme v části II.a III.
Leningradská blokáda v r.1941
