PALBA.CZ

Zelená Ukrajina

Po staletí Ukrajinci migrovali do Ruska a zanechali v této zemi svou výraznou stopu, ať již jako jednotlivci (vysoce postavení duchovní, přední vědci, umělci a úspěšní obchodníci), ale i kolektivně jako osadníci nejřidčeji osídlených oblastí Ruska. Do těchto oblastí se přesouvali rovněž samotní rusové a další etnické i náboženské menšiny, včetně skupin později známých jako povolžští Němci a Hutterité – kteří se ve skutečnosti usadili na samotné Ukrajině. Ukrajinci, přitahováni příslibem volné půdy, nejprve migrovali do oblastí blízkých, jako je Kubáň, oblast u Černého moře, mezi Krymem a Kavkazem. Postupně se ukrajinští osadníci přesunuli dále na východ, nakonec až k Pacifiku, kde Ruské impérium sousedilo s Čínou a Japonskem. Ruské sčítání lidu z roku 1897 počítalo s 22,4 miliony ukrajinských obyvatel uvnitř Ruské říše, z nichž 1,2 milionu žilo mimo území, které bylo tehdy považováno za Ukrajinu. Z toho něco přes milion žil v evropské části říše, více než 200 000 v asijské části. Postupem času se mnoho Ukrajinců asimilovalo do ruské většiny. V mnoha oblastech, zejména tam, kde založili své vlastní vesnice, však Ukrajinci tvořili většinu a dokázali si udržet svůj vlastní jazyk a tradice. Vynikají zejména čtyři oblasti ("klíny", přičemž název vychází z termínu pro příděl půdy), každá pojmenovaná podle barvy:

Malinová Ukrajina (též "Malinovy ​​Klyn"), byla zmíněnou zónou na Kubáni, která byla osídlena od konce 18. do 19. století ukrajinskými kozáky a rolníky. Krátkou dobu trvající Kubáňská lidová republika (1918-1920) se snažila o federaci s Ukrajinou, která byla také krátce nezávislá v důsledku ruské revoluce v roce 1917. Ještě při sčítání lidu v roce 1930 se 62 % místní populace identifikovalo jako Ukrajinci. Oblast je nyní z velké části rusifikována.

Žlutá Ukrajina (též "Žolty Klyn"), bylo území pojmenované podle žlutých stepí podél středních až nižších toků řeky Volhy. Od druhé poloviny 17. století zde zakládali Ukrajinci mnoho osad. Ukrajinské osídlení bylo zvláště výrazné v okolí Astrachaně, Volgogradu, Saratova a Samary. Přestože některé oblasti mají stále výrazný ukrajinský charakter, osídlení Ukrajinci v této oblasti bylo většinou příliš rozptýlené a promísené s jinými osadníky na to, aby po roce 1917 vytvořili významnou nezávislou politickou sílu, jak se jim to podařilo v jiných "klínech".

Šedá Ukrajina (též "Siry Klyn"), byla oblast kolem západosibiřského města Omsk, v současnosti rozdělené mezi jižní Sibiř a severní Kazachstán. Oblast byla osídlena Ukrajinci od 60. let 19. století. Celkem jich před rokem 1914 dorazilo více než jeden milion. Hned po říjnové revoluci v roce 1917 zde došlo k pokusům o vytvoření ukrajinské autonomní oblasti.

Zelená Ukrajina (též "Zelenyj Klyn"), byla snad nejnepravděpodobnější, jelikož se nacházela nejdál od ostatních "Ukrajin" - konkrétně na nejvzdálenějším jihovýchodě Ruské říše, zaseknutá mezi Čínou a Tichým oceánem a soustředěná na řece Amur. Právě pro svou neobvyklou polohu, se používal též název "Zakytajščina" - tedy doslova "za Čínou". Zajímavostí je, že dle některých odhadů čítal region (o rozloze více než 1 000 000 kilometrů čtverečních) na začátku 20. století až 70 % Ukrajinců.

Zelený klín se stal součástí Ruské říše mnohem později než Sibiř a další části Dálného východu. První pokusy o kolonizaci oblasti se datují do poloviny 17. století, kdy Jerofej Pavlovič Chabarov (1603-1671) založil pevnost Albazin na řece Amur. Od té doby docházelo k neustálým šarvátkám s čínskými Mandžuy. V roce 1689 Čína a Rusko podepsaly Něrčinskou smlouvu, která Rusku poskytla omezené území. V polovině 19. století došlo k druhé ruské expanzi poté, co Rusko prohrálo krymskou válku (1853–1856). Na řece Amur byla založena řada kozáckých osad. Čína se v té době stala mnohem slabší než Rusko a v dalších smlouvách se vzdala i dalšího území. Během tohoto období se v regionu usadilo jen malé množství osadníků sestávajících z asi 14 000 kozáků a 2 500 ruských vojáků. V roce 1861 byly založeny dvě oblasti, Přimorsk a Amur. Chabarovsk byl založen v roce 1858, Vladivostok v roce 1860. V roce 1882 byla vyhlášena do oblasti bezplatná přeprava pro osadníky z Ukrajiny a nabídnuta jim volná půda. Do roku 1897 se počet obyvatel zvýšil na 310 000. Se zřízením železnice v roce 1901 se do oblasti stěhovalo přes 14 000 osadníků ročně, přičemž v roce 1907 se tam přesunulo až 78 000 lidí.

Dne 24. června 1917 – První celoukrajinský kongres Dálného východu, který se konal poblíž Vladivostoku, vytvořil Krajskou radu Dálného východu. Požadoval od nové prozatímní vlády v Rusku vzdělání v ukrajinštině a autonomii pro Ukrajince. Druhý kongres, který se konal v Chabarovsku v lednu 1918, prohlásil Zelenou Ukrajinu za součást ukrajinského státu – navzdory menší nepříjemnosti, že vlast byla na jiném kontinentu a neexistovalo žádné spojení. Na třetím kongresu v dubnu téhož roku schválili delegáti vytvoření nezávislého ukrajinského státu s přístupem k Tichém oceánu. Dálněvýchodní ukrajinské jednotky čítaly v létě 1918 více než 5 000 mužů, pod velením generála Borise Rostyslavoviče Chreščatického (1881-1940). Při formování druhé ukrajinské divize však Chreščatický v září 1918 obdržel rozkaz od admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka (1874-1920), poslat ukrajinské jednotky na protibolševickou frontu. Tak se i stalo a Chreščatickyj sloužil od listopadu 1918 do srpna 1919 v Kolčakově armádě, účastnil se bojů proti bolševickému Rusku a byl povýšen do hodnosti generálporučíka. V roce 1920 se dostal pod velení atamana Grigorije Michajloviče Semjonova (1890-1946) a byl jmenován do funkce náčelníka štábu kozáckých vojsk Dálného východu. Podporoval myšlenky atamana Semjonova o vytvoření jediného státu Kazachů a Ukrajinců na Dálném východě od jezera Bajkal po Tichý oceán. Ukrajinská republika Dálného východu byla oficiálně vyhlášena 6. dubna 1920 a jmenovala Chreščatického velitelem ukrajinské armády na Dálném východě. Ten od konce června jednal s Japonci o společném boji proti Rudé armádě. Po porážce vojsk generála Semjonova a rozpuštění ukrajinských pluků generála L. V. Veriga ve Vladivostoku v roce 1920 emigroval Chreščatyckyj do Charbinu v Mandžusku. Zelená Ukrajina rovněž dlouho nepřežila. V říjnu 1922 vpadly na její území bolševické síly a poslední střety proběhly v červnu 1923.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Green_Ukraine
https://sitviry.cz/baptiste/stripky-z-h ... ske-uzemi/
https://en.wikipedia.org/wiki/Yerofey_Khabarov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mand%C5%BEuov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_ ... ol%C4%8Dak
https://en.wikipedia.org/wiki/Boris_Khreschatitsky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Grigorij_ ... D_Semjonov

Ukrajinská demonstrace ve Vladivostoku

Boris Rostyslavovič Chreščatickyj (1881-1940)

Jurij "Mova" Hluško

Předsedou krajského sekretariátu a jedním ze zakladatelů Zelené Ukrajiny byl Jurij Kosmyč Hluško (1882-1942). Narodil 4. dubna 1882 ve vesnici Nova Basan, v Černihivské oblasti. V roce 1899 absolvoval Železniční institut v Kyjevě a stal se technikem. V letech 1901–1903 pracoval jako strojník u Dobrovolnické flotily Dobroflot, která zajišťovala námořní přepravu na trase Oděsa-Vladivostok. V letech 1883–1901 parníky této společnosti přepravovaly po moři emigranty z Ukrajiny do Zelené Ukrajiny ("Zeleného Klynu"). V letech 1904–1907 pracoval na východočínské železnici v Mandžusku. V roce 1907 po získání diplomu mechanik obchodního námořnictva pracoval ve Vladivostoku jako kreslíř, technik (1908–1910) a později jako technik na stavbě pevnosti Vladivostok (1911–1916). Od té doby spojil svůj život s ukrajinským kulturním životem ve Vladivostoku. Ve stejné době začal používat svůj tvůrčí pseudonym - Jurij Mova (poprvé zaznamenaný v roce 1908). Aktivně se zapojil do amatérského ukrajinského divadelního spolku organizovaného místní ukrajinskou komunitou a ukrajinského studentského spolku. V roce 1916 byl Jurij mobilizován a sloužil jako technik na kavkazské frontě. Zde zůstal až do začátku roku 1918. Revoluční rozvoj ukrajinského národního hnutí na Dálném východě proto začal bez něj. Po návratu do Vladivostoku v lednu 1918 se ale vrhl do víru místního ukrajinského veřejného a kulturního života. Aktivně se zapojoval do činnosti spolku "Prosvita" (Просвита), tedy "osvícení", ve Vladivostoku, který se v té době teprve formoval. Na jaře 1918 se stal hlavou vladivostocké ukrajinské společnostia Vladivostocké ukrajinské rady. Předsedou 3. ukrajinské rady Dálného východu se stal v létě 1918. Zorganizoval 4. ukrajinskou radu Dálného východu, která ho prohlásila za vedoucího místního ukrajinského sekretariátu. Dne 20. června 1919 byl zatčen Kolčakovými bělogvardějci za ukrajinský aktivismus. Šéf Kolčakovy administrativy, generál Rozanov, neměl proti šéfovi ukrajinského sekretariátu žádné obvinění a nařídil jeho vyhoštění na Kamčatku. Než se tak ale mohlo stát, zemřel Jurijův osmiletý syn Jurko a tak byl propuštěn, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Následně se skrýval až do protikolčakovského puče, který proběhl ve Vladivostoku 31. ledna 1920. Podruhé byl spolu se skupinou předních osobností a aktivistů ukrajinského hnutí zatčen 5. listopadu 1922 po dobytí Vladivostoku bolševiky. Zatčení byli převezeni do Čity, hlavního města republiky Dálného východu, kde strávili rok ve vězení. Obviněn z protisovětských aktivit a "návrhů oddělit Dálný východ od Ruska a dát ho Japonsku", byl Hluško (spolu s dalšími 200 lidmi) odsouzen roku 1924 ke 3 letům vězení. Po propuštění pracoval jako technik na Dálném východě a v Tádžikistánu. Hluško se ilegálně vrátil na Ukrajinu v roce 1930 a studoval na kyjevských inženýrských kurzech Charkovského dálničního institutu a získal profesi silničního inženýra. V letech 1939–1941 zastával různé inženýrské funkce ve stavebních organizacích. Na podzim 1941 se podílel na práci Ukrajinské národní rady v Kyjevě, po zatčení jejích předních členů zůstal ve městě okupovaném Němci bez prostředků na obživu. Vzhled Jurije Kosmyče v posledních měsících jeho života zanechala ukrajinská spisovatelka Dokìja Humenna: "Byl to velmi vysoký, statný a štíhlý starý šedovlasý muž... Nebyl shrbený, ale naopak na tehdejší okolí zapůsobil svou elegancí a uměním. Nažehlený, čistý a pečující o svůj vzhled, s černým motýlkem na krku. Jeho rysy obličeje jsou velmi aristokratické a stáří se na jeho kráse kupodivu nepodepsalo." Zemřel v Kyjevě 28. října 1942, ani ne tak stářím, jako nečinností a hladem. Pohřben na lukjanivském hřbitově.

https://en.wikipedia.org/wiki/Yurii_Hlushko
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%93%D0 ... 0%B8%D1%87

Čchingská vojska vyhánějí Rusy od Amuru - novodobý čínský obraz vystavený v muzeu v Chej-che, což je čínské město ležící přes řeku Amur naproti ruskému městu Blagověščensk na Dálném východě.

První Rusové se na Amuru objevili v roce 1644, když sem dorazila skupina kozáků pod vedením V. Pojarkova z Jakutska přes Lenu, Aldan a Zeju. V letech 1649-1651 vykonal pochod podél Amuru a po Přiamuří E. P. Chabarov. Kozáci na Amuru tradičně postavili několik opevněných osad (ostrogů). Jednou z těchto osad byl i Albazino, nacházející se na levém břehu Amuru. Akorát že zde již narazili na negramotné domorodce s primitivními zbraněmi, ale na Číňany. A tehdejší Čína (Říše Čching) byla výrazně silnější než tehdejší Rusko. Čchingové žádali, aby Rusové z údolí Amuru odešli, ale potázali se s nepořízenou a vzájemné kontakty přerostly ve fyzickou konfrontaci. V roce 1684, po potlačení povstání v Číně, tedy Čchingové vypravili vojsko k Albazinu a dobyli jej. Poprvé po celé té pouti přes Sibiř, která zabrala několik desetiletí, narazili Rusové na někoho, kdo byl výrazně silnější, početnější. Rusové se záhy vrátili, ale nyní pochopili, že silou nic nezmohou - rozhodli se tedy uchýlit k diplomacii. Vyslali Fjodora Golovina, pověřeného správou Zabajkalska a Poamuří a uspořádáním vztahů s čchingskou říší. Pod tlakem hrozících bojů se západními Mongoly (Ojraty) Čchingové nakonec vyslali své poselství s armádou k vyjednávání s Golovinem do Něrčinsku. V čchingském poselstvu byli i jezuité z Pekingu, kteří sloužili jako tlumočníci a prostředníci. Vyjednávání o smlouvě probíhala za přítomnosti čchingského vojska, které přečíslovalo ruskou posádku. Dne 27. srpna 1689 došlo k podpisu smlouvy. Podle ní oblast na pravém břehu řeky Arguň a obou březích vrchního toku Amuru připadla říši Čching. Smlouva dále upravovala zejména otázky vzájemného obchodu a řešení pohraničních sporů. Přesný průběh hranice však nebyl přesně určen a v následujících staletích tak vedl k dalším sporům.

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Br% ... inting.JPG

Tchaj-wanaký prezident oprášil Ajgunskou smlouvu

Tchajwanský prezident Laj Čching-te poukázal na nerovné smlouvy s Ruskem a Japonskem, které ovlivnily území Číny. Pokud jsou nároky Číny na Tchaj-wan spojeny s územní celistvostí, pak by si měla vzít zpět i území od Ruska, kterého se vzdala v 19. století poslední čínská dynastie. Uvedl to v rozhovoru odvysílaném v neděli večer. Informuje o tom TASR s odvoláním na zprávu agentury Reuters. Laj v rozhovoru narážel na Ajgunskou smlouvu z roku 1858, která změnila hranice ve prospěch Ruského impéria. Smlouva se týkala rozsáhlého území na dnešním ruském Dálném východě, které tvoří velkou část současných hranic podél řeky Amur. Čínská dynastie Čching původně odmítla smlouvu ratifikovat, ale o dva roky později ji potvrdila v Pekingské úmluvě, která je podle Číny jednou z tzv. nerovných smluv se zahraničními mocnostmi z 19. století. "Záměr Číny zaútočit na Tchaj-wan a anektovat ho není důsledkem toho, co říká nebo dělá jedna osoba nebo politická strana na Tchaj-wanu. Záměr anektovat Tchaj-wan nemá Čína kvůli územní celistvosti," řekl Laj. "Pokud je to v zájmu územní celistvosti, proč si nevezme zpět území okupovaná Ruskem, která byla podepsána v Ajgunské smlouvě? Rusko je nyní nejslabší, že?" pokračoval tchajwanský prezident. Podle jeho slov může Peking požádat Moskvu o vrácení území, ale nedělá to. "Takže je zřejmé, že Tchaj-wan nechtějí napadnout z důvodu územní celistvosti," dodal. Dynastie Čching v roce 1895 podepsala další "nerovnou" smlouvu s Japonskem, ve které se vzdala Tchaj-wanu. Ostrov byl na konci druhé světové války v roce 1945 předán vládě Čínské republiky, která o čtyři roky později utekla na Tchaj-wan po občanské válce s komunisty vedenými Mao Ce-tungem. Laj tvrdí, že Čína chce svými plány na ovládnutí Tchaj-wanu ve skutečnosti změnit mezinárodní řád založený na pravidlech. "Chce dosáhnout hegemonie v mezinárodním prostoru, v západním Tichomoří - to je její skutečný cíl," dodal.

https://www.aktuality.sk/clanok/42RELOQ ... -od-ruska/