PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 211.






Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
V předchozím článku (Č 210), jsme hovořili o nové taktice Japonska, které přecházelo ze staré taktiky zahnat vyloďujícího se nepřítele do moře a nové taktice, kterou chtěl použít na Iwodžimě Kuribajaši. V poslední větě bylo řečeno, že v září (1944) spory skončily ve prospěch nové taktiky – pustit vyloďující se jednotky dál a pak je oslabovat. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 47., Praha 2 000., Vydání 1., tedy vše o nové taktice ještě dokončuje, když a píše, cituji:
„Kompromisy zmiňované kapitánem Wačim s největší pravděpodobností představoval Kuribajašiho souhlas s vybudováním určitého počtu bunkrů v blízkosti vyloďovacích pláží, severně od Mount Surabači. V každém případě se v prosinci 1944 již situace vyjasnila natolik, že generál mohl svoje oponenty na Iwodžimě zcela vyřadit ze hry. Náčelníka štábu 109. divize Horiho zbavil funkce a nahradil ho plukovníkem Tadašim Takaišim. Ve velení 2. samostatné brigády nastoupil na místo generálmajora Osugy zkušený dělostřelec generálmajor Sadasue Senda, veterán z bojů v Mandžusku a v Číně. Celkem Kuribajaši vyměnil osmnáct důstojníků.“
Ve stejné době pak pokročila na ostrově Iwodžima výstavba obranných zařízení natolik, že generál Kuribajaši mohl upravit pracovní režim ve svých jednotkách tak, aby jim bylo umožněno věnovat více času i výcviku.




General Tadamicči Kuribajaši, Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Tadamichi_Kuribayashi
Navíc již nějakou dobu předtím zastavil práce na třetím, nejseverněji položeném letišti. Došel totiž k závěru, že situace kdy prakticky každým dnem hrozí nepřátelský útok, kdy jsou na ostrově již dvě provozuschopná letiště a kdy je navíc jasné, že v takto očekávaných událostech japonské letectvo velkou roli nesehraje, by byla snaha o zřízení dalšího, třetího letiště, naprosto absurdním mrháním prací a materiálem. Velmi brzy a stalo se tak v prosinci 1944, byl Kuribajaši dokonce schopen stanovit 11. únor 1945 jako den, kdy určitě všechny práce, které souvisejí s výstavbou obranných zařízení, skončí. Faktem pak zůstalo, že kdyby Američané na ostrov zaútočili tak, jak to Japonci očekávali, vzpomeňme, bylo již zde řečeno, tj. na konci léta roku 1944, po skončení operací v Marianách, bylo by pro ně vše mnohem snazší. Tím, že Američané si určili datum vylodění až na druhou polovinu února 1945, poskytli schopnému a energickému generálporučíku Kuribajašimu prakticky dostatek času k vybudování obrany, s jakou se Američané v Tichomoří dosud nesetkali. Když si pak po vylodění někteří američtí velitelé, jako například generálporučík Holland M. Smith, jehož námořní pěšáci ostrov za těžkých ztrát dobývali, stěžovali, že předinvazní bombardování a ostřelování lodními děly nebylo natolik účinné, aby japonskou obranu dokázalo zcela paralyzovat, nebyli ani k letectvu, ani k námořnictvu totiž spravedliví. Vždyť mnohá z obranných zařízení byla chráněna tak dokonale, že je v podstatě nemohly zničit jak letecké pumy, tak dělostřelecké granáty. Bude zde i řečeno při samotném vylodění, že jejich likvidace byla možná jedině v tom případě, že se bitevní lodi přiblížily k pobřeží až na vzdálenost menší než 2 000 metrů a musely na ně střílet přímou mířenou palbou hlavními děly. To vše bylo ovšem proveditelné, až když výsadková vojska vstoupila na ostrov, maskované cíle odhalila, potřebné údaje předala lodním dělostřelcům rádiem a palbu navíc na místě korigovala. Blíže bude řečeno také při vylodění, že železobetonový bunkr mohl zničit jen přímý zásah z těžkého lodního děla. A to se pořád jednalo o zařízení na povrchu; ta, která se nacházela v podzemí, mohla totiž odolat jakémukoli bombardování a ostřelování.
Když pak v lednu a na začátku února 1945 Japonci na Iwodžimě výstavbu obranného systému dokončovali, mohl být generálporučík Kuribajaši konečně spokojen. V daném okamžiku v podstatě celý ostrov pokrývala síť vzájemně se podporujících palebných postavení. Jižní část postavení, s Mount Suribači, tvořila do značné míry zcela samostatný obranný sektor, kde byla v betonových kasematech umístěna děla a automatické zbraně. Šíje, která odděluje výběžek s Mount Suribači od hlavní části ostrova Iwodžima, měla být hájena jen menšími oddíly pěchoty, ale celý prostor dostatečně chránila palba již zmíněných děl a automatických zbraní, dále pak raketometů a minometů, a to nejen z postavení na úbočích Mount Suribači, ale také i z vyvýšenin, které se nacházejí severovýchodně od vyloďovacích pláží. Další zařízení a co vše ještě bylo uděláno, velmi dobře vysvětluje český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 48., Praha 2 000., Vydání 1., když a píše, cituji:

„Hlavní obranná linie začínala na severozápadním pobřeží nad zátokou Hiraiwa, procházela napříč ostrovem přes letiště číslo 2 a vesnici Minami a končila na jihovýchodním pobřeží, zhruba v polovině vzdálenosti mezi výběžkem Tačiiwa a Východní člunovou zátokou (totiž nad severním koncem východních vyloďovacích pláží Japonci vybudovali přístaviště pro čluny; američtí námořní pěšáci proto tuto část pobřežních vod nazvali Východní člunovou zátokou.).
Celá linie byla poseta pevnůstkami a bunkry a byla na ní zakopána i většina tanků podplukovníka Nišiho. Druhá linie obrany, opět se táhnoucí ze severozápadu na jihovýchod, začínala několik set metrů pod výběžkem Kitano, nejsevernějším bodem ostrova, a přes nedokončené letiště číslo 3 a vesnici Motojama pokračovala k východnímu pobřeží pod výběžkem Tačiiwa. Na této linii bylo méně betonových pevnůstek a bunkrů, ale protože vedla oblastí četných hřebenů a roklí, Japonci využili spoustu jeskyň, skalních štěrbin a jiných vhodných terénních útvarů.
Kromě těchto dvou obranných linií vybudovali ještě kolem obou provozuschopných letišť síť tankových příkopů a všechny cesty k nim zaminovali.
Pro předpokládaný dlouhodobý odpor bylo také třeba na Iwodžimě vytvořit dostatečné zásoby, ať šlo o munici pro všechny druhy zbraní, či o potraviny, vodu nebo zdravotnické potřeby. Obránci věděli, že od okamžiku, kdy se k ostrovu přiblíží nepřátelské invazní loďstvo, už nedostanou nic, ani bednu granátů, ani žok rýže, ani kanystr vody. Kuribajaši proto vyvinul velké – a třeba říci, že úspěšné – úsilí, aby posádka tvořená 21 000 až 23 000 muži pozemního vojska a námořnictva ** (**jednotlivé prameny se poněkud liší v údajích o síle iwodžimské posádky. To přiznává i oficiální historie námořní pěchoty Spojených států /Garant, G. W., Strobridge, T. R. : Western Pacific Operations, sv. IV. Washington 1971/. Japonské poválečné zdroje udávají celkový počet japonských vojáků na Iwodžimě číslem 20 933, z toho 13 586 příslušníků pozemních vojsk a 7 347 námořníků.) byla včas vybavena vším potřebným. Nakonec dosáhl toho, že zásoby potravin, uložené na začátku roku 1945 v podzemních skladištích, mohli v případě úplného odříznutí ostrova od všech zdrojů vystačit nejméně víc než dva a půl měsíce.
Pokud se týkalo výzbroje, podařilo se Iwodžimu opatřit množstvím zbraní a munice dostačujícím k vedení bojů po řadu týdnů. Podle poválečných japonských pramenů*** (*** historické prameny: major Jošitaka Horié, důstojník štábu 109. Kuribajašiho divize, v příspěvku Iwo Jima – The Japanese View – česky volně přeloženo - Japonský pohled na věc - uveřejněném v publikaci History of the Second World War – česky - Dějiny druhé světové války. Purnell & Sons Ltd., Londýn 1968, str. 2379.)“ se k 1. únoru 1945 nacházelo:
- 120 velkých děl (ráže více než 75 mm) se 100 000 náboji;
- 300 protiletadlových děl a kanónů (ráže více než 25 mm) s 500 náboji pro každou zbraň;
- 20 000 ručních zbraní (včetně kulometů) s 22 milióny nábojů;
- 20 minometů (ráže 200 mm) se 40 náboji pro každý;
- 70 raketometů (ráže 200 mm) s 50 raketami pro každý;
- 40 protitankových děl (ráže 47 mm) s 600 náboji pro každé;
- 20 protitankových děl (ráže 37 mm) s 500 náboji pro každé;
- 27 tanků.
Bylo 13. února roku 1945, když hlídkující letoun japonského námořnictva ohlásil 170 nepřátelských plavidel mířících od Saipanu v Marianách na severozápad. Všechny japonské posádky v Boninských a Vulkánových ostrovech byly okamžitě uvedeny do pohotovosti. K boji se připravilo i těch řečených více než 20 000 mužů na Iwodžimě. Zde si ještě řekněme, že si musíme ještě mnohé události a různá fakta k bojům na Iwodžimě nejprve připomenout.




Příprava operace DETACHMENT.
DETACHMENT, je kódové označení pro obsazení Iwodžimy.
My se nyní nejprve vraťme zpět v čase a k vzniku potřeby letišť pro letadla B-29, létající pevnosti. Bližší údaje pak pro nás zpracovává o létající pevnosti, vysoce výkonném těžkém bombardéru Boening B-29, jehož parametry byly zveřejněny na přelomu let 1939 a 1940, zde v knize jeden z kolegů, autorů (Zemakt). Já zde tedy jen napíši, že to byla i zhoršující se situace v Evropě, která nedovolovala Spojeným státům dlouho otálet s vývojem a výrobou tohoto letadla s doletem až 8 600 km.
A bylo to i pozdějším vývojem bojů v Pacifiku, co přispělo k hledání letišť blíže k Japonsku, že byla dána přednost vylodění v Iwodžimě a získáním tamějších letišť, tedy spuštěním operace DETACHMENT, což je, jak bylo zde napsáno - kódové označení pro obsazení Iwodžimy. Zde pak tedy ještě připomenu, co o B-29 píše český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 52., Praha 2 000., Vydání 1, cituji:

„První superpevnosti se dostaly k bojovým útvarům v září roku 1943 a okamžitě začal výcvik osádek. Zároveň bylo rozhodnuto, že tyto letouny budou nasazovány výhradně proti Japonsku z letišť v Číně a Indii. Na jaře roku 1944 přelétly čtyři bombardovací skupiny vyzbrojené B-29 do Indie a odtud provedly 5. června první nálet na nádraží v thajském Bangkoku. O deset dnů později vzlétlo 68 B-29 z Číny k náletu na ocelárny ve městě Jawata v Japonsku. Operace superpevností z čínských letišť však doprovázely velké potíže spojené s přísunem potřebného množství paliva. Pro jeho přepravu z východní Indie přes Himaláj, byl dokonce v každé letecké skupině jeden letoun zbaven veškeré výzbroje a postradatelné výstroje a upraven na létající cisternu. Ale ani toto opatření problém zásobování pohonnými hmotami nevyřešilo. Řešením bylo až získání základen na Saipanu, Tinianu a Guamu v Marianách. Odtud vzlétly B-29 k prvnímu náletu na Tokio 24. listopadu 1944, což byl začátek letecké ofenzívy trvající až do konce války.“





Ilustračně Boening B-29 Superfortress, Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Boeing_B-29_Superfortress

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 212.
A pak se postupně stalo, že byly superpevnosti B-29 přemístěny na Mariany.
A proč pak tedy i DETACHMENT - Iwodžima? Historické zápisy o tom říkají: Tím, že práce na výstavbě nových letišť v Marianách pokračovaly rychlým tempem, když jejich cílem bylo dokončit první vzletové dráhy do října 1944, nabyly pak mimořádné strategické důležitosti i Boniny a Vulkánové ostrovy, které se nacházejí vlastně na polovině cesty mezi Saipanem a Tokiem. Bylo tak zcela jasné, že pokud by Spojenci měli vybudovanou leteckou základnu na těchto ostrovech, tak by samozřejmě značně vzrostla i naděje na záchranu superpevností B-29, které se budou vracet z náletů na Japonsko poškozené, a už nebude v jejich silách nějak dosáhnout svých mateřských letišť ve vzdálených Marianách.
Bylo určitě faktem, že bez možnosti nouzově přistát v Boninách nebo Vulkánových ostrovech by cenné superpevnosti i s vycvičenými posádkami skončily v oceánu. Letadla by tak ztracena byla a zdaleka ne všichni letci, kterým by se podařilo seskočit padákem či z potápějícího se letounu uniknout, by měli to štěstí, že je včas najde spojenecká loď nebo letadlo.
A jak se stalo, že byla jako další cíl vylodění vybrána Iwodžima? Tak o tom také hovoří i český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 52., 53., Praha 2 000., Vydání 1, cituji:

„Později, když úspěšná japonská ofenzíva v Číně Američany přinutila přemístit B-29 z jihočínských letišť na letiště v Marianách, se stala otázka zabezpečení leteckých svazů vzlétajících ze Saipanu, Tinianu a Guamu ještě naléhavější.
Existoval i další závažný důvod pro obsazení vhodného ostrova v Boninách nebo Vulkanových ostrovech: americké stíhačka typu P-51 (bojové jméno Mustang), které by z něj operovaly, měly dostatečný akční rádius na to, aby mohly doprovázet bombardéry až nad Japonsko a chránit je před nepřátelskou stíhací ochranou.“

A proč pak tedy i DETACHMENT - Iwodžima?
Tak to musíme o něco více zpět v datech a jednáních výboru pro válečné plánování, jehož plánovací orgán Výboru amerických náčelníků štábů, se poprvé zamýšlel nad možností získat předsunuté základny v Boninských a Vulkánových ostrovech již v září roku 1943. Jenomže v té době vrcholily přípravy na zahájení velkých výsadkových operací v Gilbertových a Marshalových ostrovech a začínaly se zpracovávat plány vylodění v Marianách, proto musely Boninské a Vulkánové ostrovy prostě počkat.
A tak úplně nový impuls přišel až poté. To totiž, jak zde již v předchozích několika článcích bylo řečeno, přestal admirál King trvat na útoku na Formosu (Tchaj-wan), a Výbor náčelníků štábů směrnicí z 3. října 1944 rozhodl, že admirál Nimitz poté, co poskytne generálu MacArthurovi podporu při jeho vylodění na Luzonu, sám 20. ledna 1945 zahájí operaci k získání jedné nebo více pozic v Boninských a Vulkánových ostrovech a 1. března 1945 obsadí jednu nebo více pozic v souostroví Rjúkjú. Výbor náčelníků štábů pak sice cíle v Boninách, Vulkánových ostrovech ani v souostroví Rjúkjú nespecifikoval zcela, ale formálně ponechával jejich výběr a předložení návrhů na odpovědnosti veliteli v oblasti, zde tedy na admirálu Nimitzovi. Historické prameny pak říkají, že plánovači ve Washingtonu i v oblasti Tichého oceánu věnovali ve svých strategických úvahách již dříve velkou pozornost Iwodžimě a Okinawě; o čemž svědčila i zde předtím popsaná schůzka Nimitze a Kinga v San Francisku, kde se hovořilo právě o těchto ostrovech. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 53., 54., Praha 2 000., Vydání 1, k tomu blíže ještě nalezl a píše, cituji:

„Vulkánové a Boninské ostrovy jsou převážně tvořeny vyvřelými vulkanickými útvary, které jsou většinou příliš malé, a proto nevhodné k vybudování letišť. Jen dva z nich byly shledány dostatečně prostornými: Čičidžima v Boninách a o 175 mil jižněji, ve Vulkánových ostrovech se nacházející Iwodžima. Čičidžima je sice větší, má dobrý přístav, což bylo velkou předností, ale na druhé straně vzhledem k jejímu rozeklanému povrchu, by se výstavba letiště schopného přijímat superpevnosti B-29 stala záležitostí velmi pracnou a náročnou na čas. I když se pracovalo s fakty, že v řetězci Boniny-Vulkánové ostrovy nebude vznikat operační základna pro superpevnosti B-29, ale pouze záložní letiště pro případy nouze, i tak, vzhledem k hmotnosti superpevnosti, musely mít vzletové a přistávací dráhy mimořádné parametry. Po zvážení pro a proti padla volba na Iwodžimu. Do jisté míry k tomu přispěla i hlášení leteckého průzkumu, že Čičidžima je lépe připravena k obraně než Iwodžima. Jak se ukázalo, šlo o velký omyl, ale objektivně třeba přiznat, že na Iwodžimě bylo prakticky nemožné ze vzduchu odhalit obranná zařízení nebo zjistit počet obránců.“

Bylo 9. října 1944, když admirál Chester Nimitz vydal směrnici nařizující provedení operace DETACHMENT, což jak zde již bylo několikrát připomenuto, bylo kódové označení pro obsazení Iwodžimy. Zároveň při tom jmenoval i příslušné velitele.
Operačním velením DETACHMENTU pak pověřil admirála Raymonda A. Spruance, velitele 5. loďstva. Admirál Spruance, měl mít všechny síly DETACHMENTU k dispozici, a ty pak dostaly souhrnný název 50. operační svaz; jeho hlavní součástí byly poté označeny jako svazy s číslem 51, 52, 53 a tak dále. Velitel Tichomořských výsadkových sil viceadmirál Richmond Kelly Turner byl ustanoven velitelem Spojeného expedičního svazu (51. operační svaz), jehož úkolem bylo přepravit invazní vojska k cíli a vysadit je pak na vyloďovacích plážích. Admirálu Turnerovi tak podléhali kontraadmirál Harry W. Hill, velitel Útočného svazu (53. operační svaz), a kontraadmirál W. H. P. Blandy, velitel Výsadkového podpůrného svazu (52. operační svaz).


Admiral Richmond K. Turner, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner
Na celkové ochraně a podpoře DETACHMENTU se měly podílet i svaz letadlových lodí Tichomořského loďstva s velitelem viceadmirálem Markem A. Mitscherem (58. operační svaz), rozšířená Zásobovací a podpůrná skupina (operační skupina 50.8) kontradmirála Donalda B. Bearyho a Průzkumná skupina (operační skupina 50.5) komodora Dixwena Ketchama. Protože celkovým obsazením Iwodžimy byla pověřena námořní pěchota, bylo vrchní velení expedičním vojskům (56. operační svaz) svěřeno veliteli námořní pěchoty Tichomořského loďstva generálporučíku Hollandu M. Smithovi. Expediční vojska tvořil V. výsadkový sbor sestávající ze tří divizí. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 54., 55., Praha 2 000., Vydání 1, k tomu blíže ještě nalezl a píše, cituji:

„Důstojníci, které admirál Nimitz vybral za velitele pro operaci DETACHMENT, náleželi k těm nejlepším, kteří v oblasti Tichého oceánu působili, a už tento výběr sám o sobě svědčil o důležitosti přikládané obsazení Iwodžimy. Námořní velitelé, především admirálové Spruance, Turner a Mitscher, byli ostřílenými bojovníky, kteří prokázali své kvality v řadě předchozích akcí, ať už šlo o střetnutí s japonskými námořními silami, nebo o vyloďovací operace. Stejně zkušenými válečníky byli i generálové námořní pěchoty. Americký historik napsal: ´Tým určený pro Iwodžimu byl skvělý – vynikající muži, kteří zdokonalovali techniku obojživelných operací od Guadalcanalu po Guam. Dalo se říci, že na cestě z guadalcanálských džunglí přes Šalamounovy ostrovy a skrze střední Pacifik, z krvavých útesů Tarawy po hory v Marianách se setkali s téměř všemi možnými problémy – a zvládli je.“ *Historikem je zde: Newcomb. R. F.: Iwo Jima, str. 27.

Ve sbírce zkušených a praxí prověřených velitelů má nezastupitelné místo generálporučík Holland M. Smith (62 let), který byl tehdy jedním z průkopníků vyloďovacích operací a prakticky jedním z průkopníků vyloďovacích operací a nejstarším polním velitelem v řadách námořní pěchoty.



General Holland M. Smith, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Obsazení ostrova Iwodžima mělo být jeho poslední bojovou akcí. Jeho tehdejší současníci jej označovali za tvrdého, egocentrického, nevrlého a velice náročného důstojníka, který neúnavně popoháněl své vojáky a na kterého prý zdánlivě nepůsobí ani vysoké ztráty ve vlastních řadách. Většina historiků však tvrdila, že ta poslední výtka však není k němu spravedlivá, což dokumentovala situace, kdy v souvislosti s přípravou právě DETACHMENTU Smith bojoval jako ten lev, aby zajistil, že předinvazní ostřelování Iwodžimy lodními děly, musí paralyzovat nepřátelskou obranu natolik, aby jeho muži neumírali pod palbou neumlčených japonských zbraní. Generál H. M. Smith byl pověstný také i tím, že byl-li zcela přesvědčen o správnosti určitého názoru, prostě neváhal jej vyjadřovat velmi otevřeně, což mu působilo časté problémy a střety s nadřízenými i kolegy. O Tarawě např. prohlašoval, že jí měly obejít a nemuseli mít tolik obětí.
Potíže měl i za bojů o Saipan, kde byl osobně vrchním velitelem a byl nespokojen s výkonem 27. pěší divize a odvolal jejího velitele generálmajora Ralpha C. Smitha. I když si Holland M. Smith před tímto krokem vyžádal souhlas u svých nadřízených v operaci, viceadmirála Turnera a admirála Spruance, odvolání generála pozemního vojska generálem námořní pěchoty – a třeba říci, že za okolností zcela jednoznačných (pěší divize postupovala příliš pomalu, což zvyšovalo ztráty u námořní pěchoty) – způsobilo to v Tichomoří mezi oběma složkami amerických ozbrojených sil hodně zlé krve.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 213.
Takovým druhým mužem ve velení jednotkám námořní pěchoty pro vylodění na Iwodžimě, operace DETACHMENT, byl tehdy generálmajor Harry Schmidt, což byl velící generál V. výsadkového sboru. Generálmajor Harry Schmidt při dobývání Marshallových ostrovů v únoru 1944 vedl 4. divizi námořní pěchoty a velel jí i za bojů na Saipanu. Po organizačních změnách námořní pěchoty v oblasti Tichého oceánu, které admirál Nimitz provedl v polovině roku 1944, byl generálporučík Holland Smith, dosavadní velitel V. výsadkového sboru postaven do čela nově vytvořeného Velitelství námořní pěchoty Tichomořského loďstva a jeho místo v čele V. sboru zaujal generálmajor Schmidt.
Údernou silou pojmenovaného amerického V. výsadkového praporu byly 3., 4. a 5. divize námořní pěchoty. 3. divize prošla skutečně tvrdými boji na ostrově Bougainnville v Šalamounově souostroví a o něco později při dobývání ostrova Guam v Marianách a v obou případech se vyznamenala svou bojovností. Graves B. Erskine (47 let) se stal jejím velitelem v říjnu 1944, když byl též povýšen na generálmajora. Byl tak vlastně nejmladším generálem americké námořní pěchoty, přitom jej však provázela zasloužená reputace již velice zkušeného válečníka. Totiž již od roku 1942 byl blízkým spolupracovníkem generála Hollanda Smitha, když se podílel i na plánování útoku na atol Tarawa, zároveň se aktivně účastnil i bojů o atol Kwajalein v Marshallových ostrovech a o Saipan a Tinian v Marianách. Potom když bylo zřízeno Velitelství námořní pěchoty Tichomořského loďstva, stal se náčelníkem jeho štábu a tuto funkci vykonával až do jmenování velitelem 3. divize námořní pěchoty.
Pro americkou 4. divizi námořní pěchoty měl být již popisovaný a připravovaný útok na Iwodžimu, její třetí vyloďovací operací v průběhu posledních třinácti měsíců. Když v lednu 1944, Američané zaútočili bezprostředně po příchodu ze Spojených států nasazena do bojů o Roi-Namur. O něco později se podílela na obsazování Saipanu a Tinianu. Divizi velel tehdy generálmajor Clifton B. Cates, který jí převzal 12. července 1944 poté, co se její tehdejší velitel generálmajor Harry Schmidt stal velícím generálem V. výsadkového sboru. Generál Gates měl za sebou velice dlouhou kariéru profesionálního vojáka. Ještě v době 1. světové války sloužil jako důstojník v americkém expedičním sboru bojujícím ve Francii. Tam byl během dvaceti měsíců služby u 6. pluku námořní pěchoty dvakrát zraněn a kromě dalších vyznamenání obdržel i Námořní kříž. V prvním období války v Tichomoří pak velel 1. pluku, jednomu ze dvou útočných pluků 1. divize námořní pěchoty, které se vylodily na ostrově Guadalacanal. Na rozdíl od již popsaných dvou divizí, 3. a 4. divize námořní pěchoty, se ta další, 5. divize námořní pěchoty, před Iwodžimou bojových akcí ještě neúčastnila. 5. divize námořní pěchoty byla sestavena v Kalifornii teprve v polovině prosince roku 1943 a po měsících velice tvrdého výcviku následovalo v srpnu 1944 přemístění na Havajské ostrovy, kde tvrdý výcvik ještě pokračoval. I když tato divize jako jednotka do bojů zatím nezasáhla, takřka polovina jejich příslušníků se již bojových akcí účastnila v řadách jiných jednotek námořní pěchoty. Velitelem 5. divize námořní pěchoty byl generálmajor Keller E. Rockey


generálmajor Keller E. Rockey, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
, který bojoval, stejně jako generálmajor Cates už v 1. světové válce. Jak se pak 5. divize námořní pěchoty svého úkolu na Iwodžimě zhostila, tak to popsal po válce generál Rockey slovy: „Od počátečních dnů do chvíle kdy byla rozpuštěna, si 5. divize udržovala vysoký standard vojenské výkonnosti a mimořádně dobrou morálku. A když zahájila boj, chovala se od první hodiny jako jednotka veteránů. Bojovala tento svůj boj s největším nasazením, odvahou a důvtipem. * (* Historickým podkladem je zde: Conner, Howard M.: The Speardhead – The World War II History of the 5th Marine Division. Infantry Journal Press, Washington 1950, předmluva. Přeloženo do češtiny: Dějiny 5. námořní divize za druhé světové války. Infantry Journal Press, Washington 1950.

Stalo se 19. října 1944, když mohl generálmajor Schmidt svým podřízeným již předat prvé podrobné plány operace DETACHMENT. Další den nařídil vrchní velitel expedičních vojsk generálporučík Holland Smith připravit V. sbor k zahájení operace do 15. prosince 1944. Výbor náčelníků štábů sice stanovil datum pro vylodění v Boninských a Vulkánových ostrovech na 20. leden 1945, ale Smith, poučen svými dřívějšími zkušenostmi, si tehdy velice dobře uvědomoval, že při přípravě velké výsadkové akce se vždycky vyskytnou nikým nepředvídané okolnosti a potíže, a pak má každá časová rezerva cenu zlata; proto se rozhodl přípravu V. sboru urychlit. To však generál ještě nemohl vědět, že původní termín vylodění na Iwodžimě bude nutno o celý měsíc odložit, protože námořní síly, které se na něm měly podílet, se zdrží u Filipínských ostrovů déle, než se předpokládalo. Prvý odklad posunul den D na 3. února a druhý odklad až na 19. února 1945.
V dalším období po tři a půl měsíce, se důstojníci V. výsadkového sboru, prakticky od generálmajora Schmidta, až po poručíky velící četám, stále setkávali nad plány operace DETACHEMENT. Nikdo tehdy nespočítal kolikrát, probírali všechny detaily a podle toho, jak stále přicházeli nové a nové informace plány museli i upravovat. Stále bylo třeba sladit spolupráci námořní pěchoty s ostatními složkami, které se měly na operaci podílet, zejména pak s námořnictvem a také s letectvem, dohlížet na výzbroj a výstroj invazních vojsk, zajistit jejich přepravu, zásobování vším potřebným, protože i zdánlivá maličkost mohla v konečné fázi vylodění a boje rozhodovat o životě a smrti vojáků a důstojníků. Když se to vezme stručně, vypracování plánů představovalo, tu první fázi, teď je bylo třeba realizovat, což znamenalo vykonat obrovské množství práce k vytvoření úderné síly schopné úspěšně zvládnout snad nejobtížnější vojenskou operaci, za jakou je všeobecně považováno vylodění na pobřeží hájeném připraveným a dobře vyzbrojeným nepřítelem – v případě japonské posádky na Iwodžimě ještě navíc rozhodnutým bojovat do posledního muže za císaře.
Je třeba se zmínit o tom, že k vysazení invazních vojsk byly na Iwodžimě vhodné jen některé úseky pobřeží, a to ty, které přiléhají na východní a západní straně k jižnímu cípu ostrova, na kterém do výše čněla Mount Surabači.



Vyloďovací plavidla se blíží k Iwo Jimě; pohled na jihozápad k hoře Mount Suribači. Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Plánovači v amerických štábech dávali již od počátku přednost východním plážím, ale průzkum je varoval, že na nich občas nelze vyloučit nepříznivý příboj moře.
A proto Velitelství V. sboru, vypracovalo ještě i alternativní plán vylodění na plážích západních.
Ale protože na tuto stranu ostrova po většinu času dorážely větry vanoucí ze severu a severozápadu, které působily velice silné vlnobití, bylo nanejvýš pravděpodobné, že k vylodění budou stejně zvoleny východní pláže, což se pak při akci stalo skutečností. Generálporučík Holland Smith, v závěrečném vyloďovacím plánu určoval, že v hodinu H dne D vyrazí k plážím celkem 68 obrněných pásových obojživelných vozidel typu LVT (A) 4.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 58., Praha 2 000., Vydání 1, pro nás nalezl, cituji: *., „*LVT (A) 4 – Landing Vehicle, Tracked /Armored/. Výsadková pásová obrněná vozidla /též nazývaná AMPHRAC, nebo Buffalo, nebo obojživelné traktory/ o délce 7 m, šířce 3,2 m, váze 12,5 tuny kanóny a dva kulomety ráže 12.7. LVT ale bývala opatřena i jinými zbraněmi, včetně 75mm houfnic. V přepravní verzi mohla vézt 20 vojáků nebo 3 a čtvrt tuny nákladu, na vodě dosahovala rychlosti až 6 uzlů /11 km /hod./ a na zemi, plně naložena, kolem 35km/hod. Na rozdíl od kolových vozidel mohla LVT díky pásům překonávat i terénní nerovnosti, proto je americká námořní pěchota hojně využívala v průběhu výsadkových akcí v Tichomoří.“




Pásová přistávací vozidla (LVT) přistávají na Iwodžimě. obr. 14.Wikipedia.

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor: ... ;fig14.jpg

V přípravě jednotlivých fází operace s krycím názvem DETACHMENT, bylo užití letectva a námořního dělostřelectva, jakož i samotná taktika vylodění a i následující postup invazních vojsk. Toto vše řečené vždy do velké míry záviselo na průzkumem zjištěných informací, které byly k dispozici. Bylo štěstím, že po obsazení Saipanu se podařilo získat jisté množství dokumentů a hlavně map, které o obraně Boninských a Vulkánových ostrovů plánovačům mnohé napověděly. V pozdějších historických dokumentech je však řečeno, že američtí štábní důstojníci při studiu těchto materiálů došli bohužel k mylnému názoru, že se Japonci při obraně Iwodžimy hodlají držet staré taktiky – zřejmě se pokusí zničit invazní vojska ještě na plážích.
S největší pravděpodobností dobu nepřítelova útoku, považovali časně ranní hodiny dne D + 1. Bylo velkým štěstím, že tento omyl neměl pro vyloděné jednotky vážnější následky.
Při plánování útoku na Iwodžimu byly použity získané poznatky, včetně fotografií, které byly pořízeny americkými palubními letouny při náletech na Iwodžimu. Důležité pak byly i informace, které na přelomu listopadu a prosince 1944 získala americká ponorka Spearfish, která strávila tehdy v těsné blízkosti ostrova čtyři dny, které využila k průzkumu. Ponorka Spearfish se přiblížila k pobřeží tak blízko, jak jí to jen situace dovolila, velitel ponorky pozoroval ostrov periskopem a vše, co mohl vidět, fotografoval a zaznamenával. A tak se v jeho zprávě objevily i informace o stavebních pracích, které Japonci prováděli na různých místech, o opevňování řady pozic i o pohybu vozidel i vojáků. Takto vyhodnocované získané fotografie a jejich porovnání s dříve získanými poznatky a ukořistěné dokumenty odhalilo, že přes pravidelně prováděné nálety se počet obranných zařízení na ostrově stále zvyšuje, že od zálivu Hiraiwa na severozápadním pobřeží budují Japonci napříč ostrovem obrannou linii a že zřídili početná palebná stanoviště na místech, odkud mohou vyloďující se vojska snadno ostřelovat. Zvláště té poslední hrozbě bylo tedy nutno včas čelit a jako nejvhodnější způsob se všem jevilo intenzivní předinvazní bombardování a ostřelování těžkými lodními děly.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680