PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 214.






Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Američtí vojenští plánovači, kteří tehdy připravovali iwodžimskou operaci skutečně většinou docházeli ke správným závěrům, jen prakticky ve dvou velmi důležitých odhadech se zmýlili. Ten prvý případ, který se tykal Japonci zvolené obranné taktiky, byl již řečen. Druhý omyl pak spočíval v odhadu počtu obránců.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 59., 60., Praha 2 000., Vydání 1, pro nás nalezl, cituji:

„Víme, že japonskou posádku na Iwodžimě tvořilo 21 000 až 23 000 vojáků. Podklady dodané zpravodajskými důstojníky oblasti Tichého oceánu a V. sboru však hovořili o pouhých 13 000 až 14 000 mužích, z nichž naprostou většinu mělo představovat devět praporů Kuribajašiho 109. pěší divize. O příslušnících námořní gardy a pozemního leteckého personálu Američané vůbec nevěděli. Rovněž chybně předpokládali, že Kuribajaši velí obraně celých Boninských a Vulkánových ostrovů z velitelství své 109. divize nacházejícího se na Čičidžimě a že velitelem na Iwodžimě je generálmajor Kotau Osuga.“

Mimo nelehkého tehdejšího úkolu shromáždit maximum informací, vyhodnotit je a učinit co nejpřesnější závěry, na kterých by mohli stavět svá rozhodnutí velitelé námořních a pozemních sil, doléhala na štábní důstojníky připravující DETACHMENT další starost: jak co nejlépe udržet v tajnosti přípravu celé operace, na které se mělo tím nebo oním způsobem podílet na 800 spojeneckých plavidel a více než 250 000 mužů. Tady lze říci, že se jim to v podstatě podařilo, i když několik horkých chvil přeci jenom zažili, z toho nejméně dvě byly zvláště nepříjemné. Ta prvá horká chvíle přišla 22. prosince 1944, kdy noviny, které vycházejí v Perl Harbouru, na Havaji, otiskly fotografie bombardované Iwodžimy, jak je tehdy pořídila osádka bombardérů, která se zúčastnila jednoho z pravidelně prováděných náletů. Ona by vlastně tato skutečnost sama o sobě nebyla ničím mimořádným, protože Američané často zveřejňovali snímky ze svých náletů na různé cíle. To aby dokumentovali účinnost svých leteckých operací. Jenomže potíž byla v tom, že tvar Iwodžimy na uveřejněných fotografiích se do detailu shodoval s tvarem „ostrova X“, který představoval cíl v materiálech vydaných jednotkám určeným pro operaci DETACHMENT. Aby takové nebezpečí přípravy prozrazení útoku na Iwodžimu odvrátil, nařídil velitel V. sboru, aby se roznášela po všech barech a hotelích v Honolulu „zaručená“ informace, že V. sbor se v brzké době nalodí a vypluje k Formose (Thai-Wan). Není známo jaký závěr si z takto uveřejněných fotografií, a z následně šířené fámy udělala japonská zpravodajská služba.
Podruhé pak americkému velení zatrnulo, když 14. února 1945, tedy pouhých pět dní před vyloděním, kdy už invazní konvoje prakticky pluly k Iwodžimě, zachytila odposlechová služba radiem vysílané zprávy, které pocházely z blízkosti Saipanu, ve kterém někdo oznamoval: „Chystáme se na Iwodžimu, je to japonský ostrov nedaleko odtud. Nachází se asi 600 mil od Japonska. Až se tam dostaneme, pěkně Japoncům zatopíme. Odplouváme příští den, nebo o něco později.“ */*historickým podkladem pro tuto zprávu je Garand, G. V., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, str. 476/.
Prakticky nikdy nebylo zjištěno, kdo tuto poslední zprávu vysílal a komu bylo vlastně vysílání určeno. Neví se, ani jestli ji Japonci zachytili. Faktem však vždycky zůstane, že za jiných okolností, kdyby úspěch, nebo neúspěch akce závisel na momentu překvapení a kdyby již od počátku nebyly karty pro Spojence tak jednoznačně ve prospěch DETACHMENTU rozdány, mohlo se stát, že podobný „úlet“ by mohl mít naprosto katastrofální následky.
A jak již to tak ve všech armádách bývá, tak i zde u Námořní pěchoty musíme říci, že prakticky ten nejtěžší z úkolů v DETACHEMENTU, čekal na specialisty ve štábu, tedy Týl, týlové zabezpečení, lidi, kteří se při tak náročném vylodění museli rozhodnout, jaké množství a kolik, kterého sortimentu válečného materiálu a zásob, mají nechat naložit na lodě, aby bylo vždy všeho dostatek. Oddělení G-4 štábu sboru, které mělo na starosti otázky logistiky, specifikovalo požadavky a na jejich realizaci pak spolupracovalo s útvary na různých úrovních velitelské struktury. Stejně tak nutná byla i spolupráce mezi jednotlivými druhy ozbrojených složek, především pak mezi pozemním vojskem a samozřejmě námořnictvem. Tohle všechno pak prostudoval v historické literatuře český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 61 a 62., Praha 2 000., Vydání 1, a píše, cituji:

„Tak například zásobovací oddělení pozemních vojsk oblasti Tichého oceánu zodpovídalo za zajištění dodávek potravin na určitou dobu pro určitou část účastníků DETACHMENTU; zásobovací oddělení námořnictva této oblasti mělo výsadkovým vojskům dodat PHM a mazadla; zásobovací oddělení námořní pěchoty Tichomořského loďstva mělo zajistit určité druhy munice, speciální materiály a část vybavení jednotek námořní pěchoty – a tak by bylo možno velice dlouho pokračovat.
Bylo nutno vypracovat i přesné plány uložení potravin, PHM a munice pro útočné jednotky, neboť tento nejdůležitější materiál musel být k dispozici vždy a rychle; nebylo například možno v tisících tunách zásob a na desítkách plavidel hledat střelivo pro raketomety ve chvíli, kdy je útočné jednotky budou naléhavě potřebovat. 38 velkých tankových výsadkových lodí bylo naloženo na Havaji a na Guamu. Například v Pearl Harboru bylo mimo jiné naloděno 42 obojživelných vozidel DUKW s pečlivě roztříděnou municí pro ruční zbraně a minomety, dávkami potravin, PHM, zdravotnickými potřebami a zápalnou látkou pro plamenomety. Tato vozidla se měla v den D, který bude nesmírně náročný na organizaci, postarat o plynulé zásobování útočných jednotek. Bylo též třeba zajistit desetitisíce kanystrů a barelů s pitnou vodou: norma předepisovala na jednoho muže útočných jednotek na jeden den 9 litrů pitné vody. Plánovači věděli o katastrofálním nedostatku pitné vody na Iwodžimě i o tom, jak se v průběhu dřívějších výsadkových operací v Tichomoří projevilo nedostatečné zásobování pitnou vodou na zdravotním stavu a bojeschopnosti jednotek. V případě Iwodžimy nemělo být nic zanedbáno.“

Ale i třeba plánování, tak to nebylo možno omezit jen na několik málo prvých dnů po vylodění, protože jednotkám všeho druhu bylo třeba zajistit všechno potřebné s výhledem na řadu týdnů. A tak Oddělení logistiky velitelství námořní pěchoty pro oblast Tichého oceánu připadl úkol, aby se postaraly o to, aby na Havaji byly naloženy nákladní lodi válečným materiálem, který uspokojí potřeby dvou posílených divizí námořní pěchoty po dobu 35 dnů po dnu D, jak hovoří historické zápisy. Na ostrově Saipan muselo být připraveno – už také v přepravním balení i množství zásob, které v případě potřeby budou na Iwodžimu dopraveny letecky. Nutno ještě poznamenat, že velitel expedičních vojsk měl ještě navíc právo vyžádat si letecké dodávky zásob a materiálu ze skladu jak v Marianách, tak i na Havaji.
V mnoha zvláštnostech je i takový zápis, ze kterého plyne, že Američané tehdy předpokládali, že jak vrstva sopečného popela, která pokrývala pláže na Iwodžimě, tak i terénní nerovnosti nacházející se hned za plážemi způsobí vyloďujícím se jednotkám potíže. Protože tehdy užívaná nákladní auta DUKW by se do popela bořila a terasy za plážemi vůbec nemusela překonat, byly pro DETACHMENT navrženy a vyrobeny zvláštní saně, na které bude možno potřebný materiál naložit a do vnitrozemí, k postupující pěchotě, je odtáhnou pásová vozidla. Důležitou součástí výbavy invazních vojsk byly takzvané „marstonské rohože, * (* Šlo o ocelové díly připomínající pláty ementálu, 3 metry dlouhé, 30,5 cm široké a vážící 33 kilogramů, které bylo možno spojovat do libovolných rozměrů. Jejich název marstonské rohože byl odvozen od jména vojenského střediska v Severní Karolíně v USA, kde byly poprvé použity ke zpevnění povrchu přistávací dráhy za manévrů v listopadu roku 1941.





Marstonská rohož. Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Marston_Mat#Description

Za 2. Světové války je Američané používali na všech válčištích, nejvíce v Tichomoří. Tak tomu bylo například na Handersonově letišti na Guadalacanalu a všude, kde bylo třeba zpevnit cesty a letištní dráhy.), které – položeny přes sypký písek a vulkanický popel – měly vozidlům umožnit projíždění i jinak neprůchodných úseků.


K nasazení na Iwodžimě byl tehdy určen i již mnohde známý prapor ženistů námořní pěchoty a také tři ženijní prapory námořnictva, familiérně nazývaný – „mořské včely“* (* Mořské včely – přezdívka všeobecně užívaná pro příslušníky ženijních praporů námořnictva / Naval Construcion Battalions/. C. a B., začáteční písmena slov Construction Battalions, se v angličtině vyslovují sí a bí, což je stejná výslovnost jako pro slova sea – moře a bee- včela. Odtud tedy pocházel název - ´mořské včely´, Jejich znakem také byla letící včela s námořnickou čapkou, samopalem, francouzským klíčem a kladivem. Jednotky – mořských včel – byly pověstné svou obětavostí, výkonností, ale i mnohokrát projevenou velkou statečností.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 215.
Úkolem již řečených jednotek s názvem „Mořské včely“ bylo - mimo jiné taky budování cest a výstavba letišť. V případě vylodění na Iwodžimě to pak mělo být rychlé uvedení tamních letišť do provozu, což tam mělo velký význam – vždyť hlavním důvodem pro celou operaci DETACHMENT nebylo vlastně nic jiného, než potřeba získat ve Vulkánových ostrovech letiště.
A právě proto v co nejkratší možné době po vylodění, hned jak to situace na předmostí dovolí, měl 62. prapor „mořských včel“ začít okamžitě připravovat letiště č 1 pro operace stíhacích a průzkumných letounů: do sedmi dnů po dni D mělo být letiště provozuschopné. 31. Prapor „mořských včel“ měl do deseti dnů po dni D připravit pro bombardéry B-29 letiště číslo 2. Šlo doslova o šibeniční termíny, které „mořské včely“ dostaly. A to ještě v případě letiště číslo 2 nestačilo jen využít zařízení vybudovaná Japonci, která navíc budou předinvazním bombardováním a ostřelováním silně poškozena, ale existující dráhy bylo třeba rozšířit a prodloužit na délku takřka dvou kilometrů, to aby vůbec mohly sloužit obřím čtyřmotorovým bombardérům. I proto museli plánovači projektu DETACHMENT, zajistit, aby další těžké stavební techniky, bylo možné vylodit prakticky vzápětí za prvními útočnými jednotkami, což byla další velká starost.
Jako další nezanedbatelný úkol, který se měl a musel v přípravě DETACHMENTU vyřešit, bylo zabezpečení péče o zraněné a nemocné vojáky. Původní plán útoku, vylodění a obsazení ostrova Iwodžima předpokládal, že se tak stane do 14 dní. A protože se ty nejlítější a nejkrvavější boje očekávaly v prvých dvou dnech, ztráty v každém tom dni byly odhadovány na 5% z celkového stavu tam bojujících jednotek. Ve třetím a čtvrtém dnu to mělo být po třech procentech a po zbývajících deset dnů po jednom a půl procentu. Další tehdejší odhady říkaly, že dvacet procent z celkových těchto ztrát budou mrtví a nezvěstní. Z takto prováděných odhadů pak vyplývalo, že prakticky stovky mužů budou potřebovat ošetření, a proto byly pro akci DETACHMENT přiděleny dvě velké nemocniční lodi, jedna pomocná nemocniční loď a celek 4 výsadkové lodi (LST)*
, k tomu český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 64., Praha 2 000., Vydání 1, pro nás nalezl a píše, cituji:

„*LST (Landing Ship Tank – tanková výsadková loď) byla pro spojenecké válečné úsilí snad nejdůležitějším plavidlem, byla páteří invazních operací ve Středomoří, v západní Evropě, a především v Tichomoří. První LST vyrobené Brity byly přestavěné cisternové lodi s malým ponorem. Protože Britové v tu dobu nebyli schopni zajistit masovou produkci těchto plavidel, obrátili se na konci roku 1941 na Američany. V obdivuhodně krátké době byly v USA vypracovány plány konečné verze a již 14. prosince 1942 byla první LVT dokončena. Celkem jich americké loděnice postavily 1052, z nich 113 bylo předáno Britům. K jejich prvnímu bojovému nasazení došlo v roce 1943 při obojživelných operacích v Šalamounových ostrovech a v Evropě při vylodění na Sicílii. Přestože bylo vyrobeno značné množství LVT, požadavky se nikdy nepodařilo uspokojit; americké námořnictvo, které kontrolovalo jejich výrobu, je žádalo pro Tichomoří, americká armáda pro operace v Evropě a nezanedbatelné požadavky měli i Britové. LST byla 100 metrů dlouhá a 15 metrů široká a při plném nákladu 2100 tun měla výtlak 4080 tun Pro invazní operace, kdy LST přirážely k vyloďovacím plážím, byl ideální náklad 500 tun /např. 18 třicetitunových tanků/. Vozidla mohla parkovat na horní /hlavní/ palubě, nebo na dolní, která byla s horní spojena rampou, u pozdějších typů výtahem. Loď měla dva nebo šest jeřábů pro manipulaci s výsadkovými čluny, které mohly být umístěny na hlavní palubě. Posádku tvořilo kolem 210 mužů, ubytovací prostory mohly pojmout ještě 160 vojáků.
K protiletadlové obraně měla Američany užívaná LST sedm 40mm kanonů Bofors a šest 20mm Oerlikon. Dieselový motor skýtal LST maximální rychlost 11.6 uzlu /21.5km/hod./, ale jejich běžná cestovní rychlost byla 8 nebo 9 uzlů / 15 nebo 16.5 km/hod./. LVT měly mnohostranné využití: kromě základní funkce nákladního plavidla sloužily jako nemocniční lodi / v den D v Normandii převezly zpět do Anglie 41 035 zraněných/, muniční a opravárenské lodi, na jejich hlavní palubě mohly být instalovány koleje a po spuštění přední rampy na ně mohly najíždět vlakové soupravy, sloužily k vyloďování vojsk na plážích, některé byly opatřeny i provizorními letovými palubami nebo katapulty umožňující start pozorovacích letounů. Navíc LST charakterizovala pozoruhodná schopnost přežít i rozsáhlá poškození. Z oněch Američany postavených 1052 plavidel, přestože naprostá většina z nich se účastnila bojových operací, jich bylo nepřítelem zničeno jen 26; dalších 13 se stalo obětí počasí, najely na břeh nebo je postihla jiná nehoda.“




Tanková výsadková loď. Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Landing_Ship,_Tank

Lodě LST byly také samozřejmě vybavené personálem a zařízením k poskytování zdravotnických služeb. Tankové LST se měly v době použití zdržovat necelých 2000 metrů od pobřeží, kde mělo dojít k vylodění, to aby byly snadno dosažitelné. Zranění vojáci, kteří poté, co jim byla poskytnutá neodkladná první pomoc na polních obvazištích, byli pak přepraveni z ostrova na LST, kde se jim dostalo dalšího nezbytného ošetření, byli zaevidováni, roztříděni podle závažnosti zranění či nemoci a nakonec byli přepraveni k odsunu na velké nemocniční lodi.
Zajímavou historickou skutečností pak je, že s myšlenkou užít lodi LST k nejen prostému převozu zraněných, ale i k poskytnutí kvalifikované lékařské pomoci, přišel korvetní kapitán doktor George J. Miller, což byl záložní důstojník zdravotnické služby vojenského námořnictva. Tento doktor, coby záložní důstojník měl, dle mnoha historiků naštěstí nejen cenný nápad, ale i vrozenou pracovitost a vytrvalost potřebné k jeho uvedení v život. Poprvé pak předložil své návrhy na úpravu LST, včetně rozpisu nezbytného počtu operačních stolů, lůžek, chladniček a všeho dalšího vybavení, několika vysokým zdravotnickým důstojníkům v prosinci roku 1944. Byl nejprve odmítnut, ale nevzdal svou dobrou myšlenku a své návrhy pak zaslal ještě vyšším autoritám – a uspěl. Prý takřka okamžitě byly vydány příslušné rozkazy a čtyři LST se rychle přebudovaly na plovoucí zdravotnická zařízení. Brigádní generál John A. Letcher, který tehdy na Iwodžimě, velel polnímu dělostřelectvu, napsal: „Toto využití výsadkových tankových lodí zachránilo životy mnoha, opravdu mnoha zraněných mužů, kteří na nich byli ošetřeni. Kdyby se jim tohoto ošetření nedostalo a museli být z pláží přepravováni až na nemocniční lodi, řada z nich by transport nepřežila.“* * Historickým podkladem je zde: Garand, G. W. , Strobridge, T. R. R.: Western Pacific Operations, Operace v západním Pacifiku str. 480.
Mimo zajištění větší dostupnosti zdravotnické péče na palubách speciálních plavidel provedli plánovači DETACHEMENTU ještě další opatření: pro zraněné vojáky, důstojníky a nemocné z Iwodžimy bylo na Saipanu a Guamu rezervováno 5000 lůžek, a to do doby než situace dovolí vybudování polních nemocnic na Iwodžimě. A jakmile práce na úpravě iwodžimských letišť postoupí natolik, že tam budou moci přistávat dopravní letadla, budou ty nejnaléhavější případy z ostrova evakuovány letecky.
Byl řešen i další fakt, že ztráty expedičních jednotek bylo třeba v zájmu udržení jejich bojeschopnosti nahrazovat. A tak již v průběhu posledních měsíců roku 1944 bylo ve Spojených státech naloděno šest skupin – každá čítající kolem 1250 důstojníků a mužů – odesláno k V. výsadkovému sboru. A pak bylo třem divizím námořní pěchoty, určeným k útoku na Iwodžimu, přiděleno po 2500 vojácích. Z nich pak jen menší část byla hned začleněna do stavu divizí. Z většiny byly pak vytvořeny oddíly, jejichž úkolem bylo pak pomáhat zvládnout obrovské množství práce, kterou bude třeba v den D a v následujících dnech vykonávat na vyloďujících se plážích, především pak půjde o vykládání a ukládání tisíců tun všemožného materiálu a zásob. No a k útočným divizím budou pak tito muži odesílání tak, jak to bude situace na bojišti vyžadovat.
Bylo zde již řečeno, že vyřešit otázky MTZ (materiálně technického zabezpečení) velké výsadkové operace je vždy nesmírně složitý úkol, kdy – zjednodušeně řečeno – nejde jenom o sepsání seznamů všeho potřebného.
Pro vylodění bylo třeba zásoby nejprve vytvořit, postarat se o jejich uložení s ohledem na prostorové kapacity dopravních prostředků při veškerém respektování prioritních potřeb jejich spotřebitelů – tím je míněno, že materiál, který bude žádán dřív než jiný, musí být snadněji přístupný. Dál je také nutné zajistit ochranu shromážděných zásob před poškozením, a také znehodnocením, jejich přesun na místa používání a také samotné předání spotřebitelům.
Americký historik napsal:“ Bylo třeba myslet na všechno – tužky, krev, toaletní papír (u tohoto předmětu pokyny přikazovaly, že musí být uskladněn v zadní části invazních plavidel pod nepromokavou plachtou, aby byl chráněn před vodní tříští), zápalky, benzín, ponožky, náboje, dřevěné kříže / již natřené barvou/, vodu, svářecí dráty, nádoby na odpadky, dlahy, potraviny, zapalovací svíčky do motorů, přikrývky, světlice, potravu pro psy, mapy, svěcenou vodu, dýmovnice, tkaničky do bot, barvu pro odebírání otisků prstů, baterie, drtiče kamene, žárovky, doutníky, zařízení na výrobu asfaltu, úhlový papír. Jen 5. divize vezla 100 milionů cigaret a množství potravin, které by stačilo uživit město Colombus* v Ohiu po třicet dnů.“
*Colombus, hlavní město státu Ohio, v té době mělo kolem půl milionu obyvatel.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 216.
Většina lodí pro DETACHMENT se začala nakládat už v listopadu 1944, každý balík byl pak označen, změřen a uložen na příslušné místo dle rozvrhu. **“Značky na fotografiích Iwodžimy označovaly, kde budou situovány hřbitovy, a příkazy specifikovaly přesnou hloubku, do které se bude pohřbívat, i vzdálenost mezi těly (3 stopy od osy těla k ose sousedního, 50 těl v jedné vrstvě, 3 stopy země mezi vrstvami). Zvláštní skupina pro registraci hrobů bude vyloděna v den D a vybavena vlastními buldozery k pohřbívání těl padlých do přesně určené hloubky šesti stop. „** Newcomb, R. F.: Iwo Jima, str. 37.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 66., Praha 2 000., Vydání 1, ještě o MTZ dodává, cituji:

„Jak je patrno z jen ´ilustračního´ výčtu položek materiálního zabezpečení (MTZ) DETACHEMENTU, podrobně vylíčit logistický proces od jeho plánování po okamžik, kdy se materiál dostává v pravou chvíli na pravé místo, je nad možnosti, ale i potřeby této knihy. Nicméně tento proces, který při líčení válečných událostí zpravidla zůstává zastíněn vzrušujícím obrazem bojových akcí, má klíčový význam, bez něj by ony bojové akce totiž vůbec nebyly možné. A tam, kde nebyl kvalifikovaně a odpovědně řešen, vznikaly velké problémy, nejednou vedoucí k porážce.“

Půjdeme tedy dál a řekneme si, že všechny dosavadní zkušenosti, které americká a spojenecká vojska získala v Tichomoří, při dobývání Japonci obsazených ostrovů napovídaly, co lze očekávat na Iwodžimě a s jakým systémem obrany se budou muset invazní vojska a to velice pravděpodobně, setkávat. Nutno říci, že to, co námořní pěšáky po vylodění na tomto ostrově skutečně čekalo, je pak zcela jiná kapitola, neboť předčilo všechna jejich očekávání: plánovači DETACHMENTU totiž mohli vycházet jen z vědomostí a informací, které měli v době příprav této vyloďovací operace. Nelze se tedy divit, že výcvikový program všech tří útočných divizí námořní pěchoty byl proto zaměřen na zvládnutí „předpokládaných situací“, což znamenalo, že se především nacvičovaly útoky na opevněná postavení a jejich likvidace.
Je celkem pochopitelné, že velká pozornost při nácviku byla věnována tehdy spolupráci s podpůrnými složkami letectva a námořnictva a stejně tak i zvládání počáteční fáze vylodění, protože okamžiky, kdy tisíce mužů se vším vybavením opouštějí výsadková plavidla a vozidla a vstupují na pláže, náleží mezi nejnebezpečnější a bývají provázeny největšími ztrátami. Jsou to vlastně chvíle, kdy je námořní výsadek do značné míry zcela bezbranný, nemůže se vlastně ani náležitě krýt a je naplno vystaven nepřátelské palbě. A právě proto pěšáci 4. a 5. divize námořní pěchoty, kteří právě měli vkročit na pláže Iwodžimy jako první, znovu a stále znovu ve výcvikových prostorech na Havaji nacvičovali veškeré úkony, které souvisely jak nástupem do výsadkových plavidel a vozidel a vystupováním z nich, tak i s vykládáním potřebné výstroje a výzbroje a materiálu. Je pochopitelné, že cílem takto úmorných cvičení bylo vlastně dosáhnout takové souhry a rutiny, aby v hodinu H nabyla ztracena ani jedna minuta.
Vůbec tím nejnáročnějším výcvikem ze všech útočných jednotek pak prošel 28. pluk 5. divize, který měl být vysazen přímo pod Mount Surabači s úkolem tuto horu dobýt; nikdo totiž v té době nepochyboval, že dominanta celé Iwodžimy bude současně též i baštou celé obrany ostrova. Každý z praporů 28. pluku absolvoval opakovaná vylodění na plážích, které připomínaly podmínky na ostrově Iwodžima. Organizátoři tohoto simulovaného výcviku šli tak daleko ve věrohodnosti, že na cvičné pláže nechali dovést vrstvu vulkanického popela a do tohoto cvičného programu zahrnuli též nácvik dobývání opevněného kopce, v podstatě šlo o dvojníka Mount Surabači.
Americká 3. divize námořní pěchoty, která se v červenci a srpnu roku 1944 účastnila těžkých bojů o krvavý ostrov Guam, prošla na podzim reorganizací a pak i přípravou na DETACHMENT. Nejprve měla 3. divize tvořit zálohu expedičních sil a její vylodění bylo plánováno až na den D+ 3.
Když byl ukončen náročný výcvikový program a po nastalém krátkém odpočinku, se též i 4. a 5. divize, přemístily z Havajských ostrovů do souostroví Mariany. Na Marianách pak proběhla ve druhém týdnu měsíce února 1945 závěrečná cvičení za účasti operačních svazů bojových plavidel s cílem zkoordinovat akce výsadkových vojsk s podpůrnou činností námořních sil. Přípravy tak na Operaci s krycím názvem DETACHMENT vlastně skončily.
Oficiální publikace, která popisuje americké námořní pěchoty v Tichomoří, pak uzavírají pasáž, která je věnována právě přípravě vylodění na Iwodžimě slovy, či pasáží, kterou český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 68., Praha 2 000., Vydání 1, celou i s historickým zdrojem vepsal slovy, která stojí určitě za doslovný překlad, za doslovné ocitování, a zopakování, cituji: „Aby gigantický válečný stroj fungoval jako precizní nástroj, bylo třeba spojeného úsilí mnoha složek a služeb ozbrojených sil. Každý muž, každá zbraň, jednotka, loď, tank i letoun měli ve schématu věci své nezastupitelné místo.“

V tomto smyslu může být shromážděna invazní armáda přirovnávána k orchestru. I nejlepší hudebníci, zkušení ve své profesi a vybaveni nejdokonalejšími nástroji, jaké lze za peníze koupit, se však musí naučit pracovat jeden s druhým. Jen někteří z diváků si uvědomí nesmírné úsilí, které předcházelo výsledku, zdánlivě nekonečné zkoušky, neustálé a často úmorné přípravy, které musely být provedeny, než vše splynulo v jednotný celek. Není tomu jinak ani s orchestrem války. Je zpracován plán a následuje shromažďování mužů a zásob. Začíná životně důležitý a těžký proces vytváření celku takové síly a dokonalosti, která zajistí, že bude fungovat i tváří v tvář největším obtížím, jaké může nastolit podnebí, počasí a odpor nepřítele. Když se zvedne opona, diváka naplní posvátná hrůza z hukotu raket řítících se na cíl, z dunění těžkých námořních děl, ze sloupů prachu a kouře zvedajících se po explozích dělostřeleckých granátů poté, co letouny svrhly svůj smrtící náklad. Jakmile tento orchestr začal hrát, všechny neodstraněné chyby už jsou poměřovány jen životy mužů útočných jednotek, které od nepřátelské střely nebo granátu neodděluje nic víc než pár krychlových stop vzduchu a často je nechrání nic jiného než látka uniforem. Vytváření dokonalého válečného stroje, započaté měsíce předtím, než námořní pěchota vstoupila na Iwodžimu, ve velké míře rozhodovalo o tom, kolik mužů invazních jednotek z těch, kteří se vydali ostrov dobýt, se vrátilo domů, u kolika byla jejich zesláblá těla odnesena z Iwodžimy a byla zachraňována a léčena a kolika bylo předurčeno, aby na ostrově zůstali navěky.“*
* Garand, G. W. , Strorbidge, T. R. : Western Pacific Operations, česky - Operace v západním Pacifiku. Str. 481.
Ještě dlouho předtím, než se vlastně k Iwodžimě vydala výsadková a útočná plavidla, byl ostrov jako takový cílem útoků amerického letectva. Prvé větší nálety prováděné palubními letouny v červnu a červenci roku 1944 – které, jak bylo psáno i v předchozích statích zde – přivítaly na ostrově i nového velitele generálporučíka Kuribajašiho. Od měsíce srpna pak, letecké útoky na Iwodžimu Američané opakovaly s naprostou pravidelností. Nejprve se nad tímto ostrovem objevovaly převážně čtyřmotorové bombardéry typu Consolited B-24 (bojové jméno je Liberator) od 7. letecké armády, které startovaly z nově získaných letišť v Marianách.




Consolited B-24. Liberator. Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Consolida ... _Liberator
Později, asi tak od 8. prosince stejného roku, kdy, s blížícím se datem invaze, letecká ofenzíva začala nabývat na síle, se k nim přidaly i střední bombardéry typu North American B-25 bojové jméno Mitchell námořní pěchoty, také operující z leteckých základen v Marianách.




B-25_Mitchell. Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/North_Ame ... 5_Mitchell

A potom, v těch posledních třech týdnech před začátkem invaze, létalo nad Iwodžimu denně nejméně 30 letadel Liberator, které měly za úkol vyřadit tamější letiště, zároveň i ničit objevená postavení japonských děl a také obranná zařízení a odhalit další cíle.
Jak se však zakrátko ukázalo, padesátikilogramové nebo tříštivé pumy svrhované liberátory ve velkém množství, ke zničení betonových pevnůstek, bunkrů a dalších opevněných postavení prostě nedostačovaly. Zde pak český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 69., Praha 2 000., Vydání 1, z amerického historického pramene, píše, cituji:
Průzkumné letouny, které fotografovaly ostrov pravidelně až do dne D, získaly tisíce snímků, ale po jejich vyhodnocení nebyl ve spojeneckých štábech žádný důvod ke spokojenosti. Například zpráva zpravodajského oddělení předložená náčelníkovi štábu V. výsadkového sboru 9. února 1945 – deset dnů před vyloděním – hned v prvním odstavci konstatovala: ´Fotografický průzkum Iwodžimy provedený 24. ledna 1945, naznačuje, že škody způsobené na obranných zařízeních nálety uskutečněnými mezi 3. 12. 1944 a 24. 1. 1945 jsou v celku zanedbatelné. Letecké údery zřejmě nepříteli nezabránily ve vylepšování jeho obranných pozic a k 24. lednu se počet obranných zařízení všech kategorií znatelně zvýšil. Ostrov je nyní daleko lépe chráněn dělostřeleckými postaveními a polními opevněními, než tomu bylo 15. října 1944, kdy těžké bombardování započalo´“. *
*Garand, G. W., Strobridge , T. R.: Western Pacific Operations, Operace v západním Pacifiku, str. 486.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?t=8051&start=700