PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 223.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Bylo 6 hodin 40 minut dne 19. února, tedy dvě hodiny dvacet minut před hodinou H, když znovu obrátily lodi Palebného a krycího svazu kontraadmirála Rodgerse hlavně svých děl k pobřeží Iwodžimy a pokračovaly v ničivé palbě započaté již před třemi dny. Prakticky tak začalo nejtěžší ostřelování předcházející hodinu H, k jakému zatím za celou dobu 2. světové války došlo. Rodgersovo uskupení tentokrát podpořily svými osmnácti 406mm a čtyřiceti 127mm děly mohutné bitevní lodi 58. operačního svazu USS North Carolina a USS Washington, připojily se také baterie lehkých křižníků Santa Fé a Biloxi a těžkého křižníku Indianopolis, které oba obrněnce doprovázely. Byla to poslední příležitost k umlčení japonských palebných postavení kontrolujících jak koridory, kterými budou za více než 2 hodiny připlouvat k Iwodžimě vyloďovací plavidla a vozidla, tak i prostor samotných vyloďovacích pláží. Získané poznatky i s číselnými daty, z americké historické literatury, o ostřelování ostrova Iwodžima, popsal český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 91., 92., Praha 2 000., Vydání 1, takto, cituji:

„Dělostřelci na celkem 8 bitevních lodích, 5 těžkých a 3 lehkých křižnících a 10 torpédoborcích si toho byli dobře vědomi. Stovky tun rozžhavené oceli dopadaly na pláže, na Mount Surabači, na plochy letišť a na oblast severně od pláží, s jejími kopci a roklemi, skrývajícími četná ohniska japonské obrany. Šlehaly plameny a valil se kouř, zdálo se, že i mrtvý kráter Mount Surabači se probudil k životu, když se nad ním začala vznášet tmavá mračna.
Nort Carolina, Washington a čtyři bitevní lodi svazu kontraadmirála Rodgerse spolu se čtyřmi křižníky a osmi torpédoborci zaměřily své ničivé úsilí na oblast východních pláží a dvě bitevní lodi se čtyřmi křižníky a dvěma torpédoborci na západní pláže a blízké okolí. V 8 hodin 3 minuty bylo ostřelování ostrova nakrátko přerušeno, aby mohlo zasáhnout 120 stíhaček a bombardérů z palub rychlých letadlových lodí dvou operačních skupin kontraadmirála Fredericka C. Shermana, které se v tu dobu zdržovaly necelých 65 mil severozápadně od Iwodžimy. Palubní letouny dorazily ve dvou vlnách a útočily pumami, raketami, napalmem, kanony i kulomety. Plán náletu byl předem projednán na poradě letců s důstojníky řídícími leteckou podporu invazních sil. Velitelem skupiny 24 corsairů z letadlové lodi Essex byl podplukovník William A. Millington. Ten si velmi dobře pamatoval, jak jej na poradě plukovník námořní pěchoty upozorňoval, že japonská postavení jsou dokonale maskována, a pokud nebude břichem své stíhačky ´škrábat´ o pláže, neuvidí je. Corsairy nyní skutečně prolétaly pár metrů nad zemí a všechna podezřelá místa kropily proudy střel. Nálet trval jen o něco málo víc než deset minut. Před hodinou H mělo ještě přiletět 44 liberátorů letectva pozemních vojsk z Marian. Nakonec se ale nad Iwodžimou objevilo jen 15 těchto velkých letounů, které ze značné výšky svrhly na oblast východních pláží 19 tun půlmetrákových pum“.



Ilustračně: Vought F4U Corsair (USMC) 22,Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vought_F4U_Corsair








Ilustračně: Consolited B-24, Liberátor

https://en.wikipedia.org/wiki/Consolida ... _Liberator
Přibližně pak ve stejné době, kdy útočila palubní letadla, tak se bojová plavidla ještě více přiblížila k pobřeží ostrova, a asi tak v 8 hodin a 23 minut jejich děla znovu spustila palbu. To již do hodiny H vlastně zbývalo jen necelých 40 minut a dělostřelci na všech lodích si prý naplno uvědomovali, že právě jimi vystřelený granát nebo raketa může ještě na poslední chvíli vyřadit nějaké to nepřátelské dělo, nebo kulomet, čímž může zachránit takto život mnoha námořním pěšákům; proto jak minuty uplývaly, palba stále více nabývala na síle.
Tohle hromové dunění 406mm děl se pak mísilo i s hukotem salv 127mma 203mm baterií křižníků a torpédoborců. Dle zápisů pak, jen v poslední půlhodině, lodní děla vypálila více nežli 8 000 granátů všech ráží. A vůbec poprvé pak v Tichomoří dostal příležitost i úplně nový typ invazních plavidel označovaný jako LCS (L)*. * LCS(L) – Landing Craft, Support (Large) – podpůrný výsadkový člun (velký). Tato plavidla byla takřka 50 metrů dlouhá a každé z nich bylo schopno vypálit salvu 120 raket ráže 116 mm a kromě raketometů bylo vybaveno i 40mm a 20mm kanony a kulomety ráže 12.7mm.
Tak těchto 12 člunů LCS (L), opustilo v 7 hodin 40 minut nástupní linii a zamířilo si to k ostrovu Iwodžimě. Když se čluny přiblížily, vystřelily rakety do prostoru 20 – 60 metrů mezi pláže, pak provedly obrat o 90 stupňů a proplouvaly podél pobřeží za neustávající palby ze všech svých zbraní. Bylo 8 hodin 54 minut, když skončily útok a vracely se k nástupní linii.
Bitevní lodi, křižníky a torpédoborce přenesly pak deset minut před hodinou H svou palbu dále do vnitrozemí. Když se obojživelná vozidla s námořní pěchotou nacházela už jen pár set metrů od pobřeží, ještě jednou se na scéně objevily palubní stíhačky. Ve snaze vůbec nedovolit Japoncům vystrčit hlavu z úkrytů, v takto nebezpečných minutách, kdy se výsadek dostává do prvního kontaktu s pobřežím, letouny opět přelétaly nízko nad terénem za neustávajícího rachotu svých palubních zbraní.
Když pak lodní děla přenesla palbu za pláže, což byl okamžik označující ukončení předinvazní palebné přípravy, nebylo ještě vůbec možno odhadnout, jaké škody japonské obraně vlastně způsobila. Tehdy nezbývalo než doufat, že desetitisíce vystřelených granátů, raket a minometných nábojů spolu s leteckými útoky alespoň výrazně sníží nebezpečí, kterému budou invazní vojska vystavena na samém počátku útoku. S jistotou to za pár minut posoudí námořní pěšáci, jejichž výsadková vozidla už vlastně měla pobřežní linie na dosah.
Při předcházejících, tedy dřívějších invazních operacích prováděných spojeneckými vojsky v Tichomoří se běžně stávalo, že jakmile výsadková jednotky dorazily k plážím, byla podpůrná palba lodních děl přenesena příliš daleko do vnitrozemí. To se dělo z obavy, aby vyloďující se vojska nebyla ohrožena. Na druhé straně se stávalo, že tato dobře míněná opatření Japoncům umožnila vylézt z úkrytů, ve kterých palebnou přípravu přečkali, a vojskům vstupujícím na břeh se postavit na odpor. Zároveň to však znamenalo, že útočníci při tom většinou utrpěli značné ztráty, když názorným příkladem bylo vylodění na Saipanu. Proto, aby se něco podobného nemohlo stát na Iwodžimě, byla vypracována metoda pohyblivé palebné bariéry vedené ne již nejtěžšími děly, ale 127mm bateriemi křižníků a torpédoborců. Její palebná podstata spočívala v tom, že granáty měly dopadat asi tak 400 metů před útočící jednotky a v přímé závislosti na jejich postupu se pak měla palebná bariéra posunovat tak, aby čtyřsetmetrová vzdálenost, považovaná za dostatečně bezpečnou zůstával stále zachovávána. Je určitě pochopitelné, že tento systém vyžadoval neustále dokonalou spolupráci postupujících jednotek s lodními dělostřelci. Proto také musela každá loď vyslat k útočné jednotce – zpravidla šlo o prapor - , pro kterou bude palebnou podporu zajišťovat, skupina takzvaných pobřežních pozorovatelů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 93., 94., Praha 2 000., Vydání 1, upřesňuje pobřežní pozorovatele takto, cituji:
„Pozorovatelé měli na loď vysílačkou oznamovat každé zdržení nebo zrychlení postupu, potřebu opakovaně ostřelovat určitý prostor, nebo soustředit palbu na nově objevený, či stále odolávající cíl, který bylo nutno zničit. Třeba říci, že přes všechnu náročnost se systém pohyblivé palebné bariéry na Iwodžimě osvědčil.“
Vraťme se ještě jednou k ránu dne D, tedy k 19. únoru 1945 ráno, k šesté hodině a 45 minutám, kdy vydal viceadmirál Turner rozkaz „Vyloďte invazní vojska!“ V několika více zdejších kapitolách, zde již bylo vlastně popsáno, co vše bylo třeba udělat, aby mohl pak velitel Tichomořských výsadkových sil vyslovit těch několik slov. Nyní ta chvíle tedy přišla.
A poté již velké tankové lodi, které se zdržovaly v tzv. transportní oblasti, což bylo asi 4000 metrů od Iwodžimy, spustily své přední rampy a na vodu začala vyjíždět obojživelná vozidla LVT (A) s osmi prapory námořní pěchoty prvých útočných vln. Pak co se zformovala, vytvořila LVT asi 3500 metrů od ostrova nástupní linii rovnoběžnou s vyloďovacími plážemi. Na obou koncích byla umístěna kontrolní vozidla, na nichž se jako pozorovatelé zdržovali zástupci velitelů obou útočných divizí, za 4. divizi brigádní generála Franklin A. Hart a za 5. divizi brigádní generála Leo D. Hermle. Uprostřed linie se nacházelo vozidlo centrální kontroly.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 94., Praha 2 000., Vydání 1, ještě k začátku, dle amerických historických pramenů dodává, cituji:

„Plánovači DETACHMENTU rozdělili pláž, táhnoucí se v délce zhruba 3200 metrů od Mount Surabači na severovýchod k Východní člunové zátoce, na sedm asi 450metrových úseků. Ty byly zleva doprava (od Mount Surabači k Východní zátoce) označeny jako pláž Zelená, Červená 1, Červená 2, Žlutá 1, Žlutá 2, Modrá 1, Modrá 2. Na třech levých plážích se měly hned v první fázi vylodit prapory dvou pluků 5. divize námořní pěchoty a na čtyřech pravých, prapory dvou pluků 4. divize námořní pěchoty.
Přesně v 8 hodin 30 minut se objevila na stožáru LVT centrální kontroly signální vlajka a 68 vozidel 2. obojživelného obrněného praporu podplukovníka Reeda M. Fawella vyrazilo k pobřeží. Podle odhadu měla vozidla vzdálenost tři a půl kilometru překonat za 30 minut. Za první vlnou, s odstupem 250-300 metrů, opouštěly nástupní linii další. V osmi vlnách přirážejících k pobřeží v pětiminutových intervalech mělo být v necelých 45 minutách vysazeno 9000 mužů.“




Vyloďovací plavidla se blíží k Iwo Jimě; pohled na jihozápad k hoře Mount Suribači. Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 224.
Ta prvá vlna, která byla na LVT, dosáhla břehů Iwodžimy v přesně plánovanou dobu, tj. v 9,00 hodin. Za ní pak přistávaly v pořádku i další. Pásová obojživelná vozidla vyjížděla z vody na pláže – japonská obrana mlčela.




LVT se přibližují k Iwo Jimě. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Celý vyloďovací manévr zpočátku probíhal tak bezproblémově, že prý někteří námořní pěšáci už začínali věřit, že předinvazní ostřelování a bombardování, mělo nepřítele zcela paralyzovat. Našli se i jiní, kteří měli stále na paměti své zkušenosti z Tarawy, Peleliu a Guamu. V těchto místech se také zdálo, že po mohutném bombardování a palebné přípravě, nemohl zůstat kámen na kameni, a že žádná obrana nemůže takové peklo přestát. A velice brzy pak zjistili, jak moc se mýlili.
Takovým prvním velikým překvapením, které Iwodžima vojákům útočných jednotek přichystala, bylo zjištění, že ihned za plážemi je tři metry vysoká srázná terénní terasa, která postupující obojživelná vozidla nejen zastavila, ale současně jim i znemožňuje vést palbu na cíle nacházející se dál ve vnitrozemí. Jen vlastně několika vozidlům, která objevila místa, kde terasu narušily exploze pum a granátů, se podařilo projet a dosáhnout vzdálenosti 50 až 70 metrů za plážemi. Jako to další, v pořadí tedy druhé nežádoucí překvapení, na sebe nedalo čekat. Ukázalo se totiž, že vulkanický popel a škvára vytvářejí povrch s ještě menší pevností, než předpokládaly všechny předinvazní odhady. Takže i pásová vozidla se pak pohybovala obtížně a námořní pěšáci, kteří vozidla opustili v naději, že kritické úseky se podaří rychle proběhnout, se nořili až po kotníky a nakonec byli rádi, že se svými zbraněmi a ostatním vybavením, což u většiny z nich znamenalo kolem 50 kg, jsou schopni vůbec jít.




4. divize námořní pěchoty na Iwo Jima Wikipedia .

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
K okrajům pláží však přirážela jedna výsadková vlna za druhou. Již 7 minut po deváté hodině to dle zápisů byla třetí vlna s 1200 muži, o pět minut nato 1600 mužů čtvrté vlny a další vlny následovaly. O nějaké účinné japonské obraně se zatím hovořit nedalo, do pobřežních vod dopadlo jen pár dělostřeleckých granátů a minometných střel. Na samotných plážích pak byly pro námořní pěšáky hlavním nebezpečím položené miny. Ale velmi brzy se měla situace radikálně změnit. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 95., 96., Praha 2 000., Vydání 1, z americké historické literatury, popisuje, co nastalo takto, cituji:

„Z osmi praporů 4. a 5. divize námořní pěchoty, které tvořily předvoj invazních vojsk, vstupovaly na Zelenou pláž na levém křídle vyloďovacího prostoru u Mount Suribači 1. a 2. prapor 28. pluku 5. divize, vpravo od nich, na plážích Červená 1 a Červená 2, to byly 2. a 1. prapor 27. pluku 5. divize, na plážích Žlutá 1 a Žlutá 2 se vyloďovali příslušníci 1. a 2. praporu 23. pluku 4. divize a konečně na posledních plážích Modrá 1 a Modrá 2, zcela vpravo u Východní člunové zátoky, to byly 1. a 3. prapor 25. pluku 4. divize.
Jak k plážím připlouvaly desítky obojživelných LVT a muži vyloděných jednotek zahajovali pomalý a namáhavý postup do vnitrozemí, japonská obrana se začala ozývat. Zpočátku jakoby váhavě, ale zakrátko se jak intenzita, tak i přesnost nepřátelské palby zvyšovaly. Bylo zřejmé, že tentokrát, jak přikazovala koncepce statické obrany naplánovaná generálporučíkem Kurabajašim, se obránci po dobu předinvazního ostřelování a bombardování stáhli do úkrytů v jeskyních, bunkrech a pod zemí, a když se v hodinu H palba lodních děl přenesla do vnitrozemí, vrátili se do obranných postavení a namířili hlavně svých zbraní na postupující námořní pěšáky. Situaci vyloděných Američanů zhoršovala skutečnost, že jak na plážích, tak i v jejich blízkosti se prakticky nebylo možno nijak krýt. Když se pokoušeli zakopat, sypký písek a sopečný popel vyhrabané jámy zasypávaly tak rychle, že všechno úsilí nebylo k ničemu. Někteří velitelé ohrožených jednotek si proto rádiem vyžádali pytle, které po naplnění pískem posloužily k jakés takés ochraně zraněných, nebo se za ně bylo možno skrýt ve chvílích, kdy se postup zastavil.“

A poté již palba Japonců začala velice tvrdě dotírat i na připlouvající obojživelná vozidla. Celá řada z nich byla zasažena a stejně tak byly postiženy i výsadkové čluny, které přivážely džípy a nákladní auta. I když se některým podařilo dosáhnout pobřeží, nebylo ještě vůbec vyhráno.
Totiž, jakmile vozidla po spuštěných rampách sjela na pláže, okamžitě uvízla na zrádné vrstvě písku a popela. Zápisy říkají, že mnohé proděravělé čluny se u břehu začaly i potápět. Bylo 10,05 hodin, když přivezly tři střední výsadkové lodi na Žluté pláže 16 tanků ze 4. tankového praporu podplukovníka Richarda K. Schmidta, náležejícího k 4. divizi. I pro tanky opatřené pásy bylo velice obtížné dostat se na břeh a jejich těžkosti neskončily ani poté, co se jim to se značným úsilím podařilo – postoupily ani ne 150 metrů a už tři z nich najely na miny. Historické zápisy však konstatují, že přes veškerou nepřátelskou palbu a přes veškeré potíže proudili vojáci, vozidla a materiál na pláže dál; během hodiny a půl od okamžiku, kdy první námořní pěšák vstoupil tehdy na půdu Iwodžimy, bylo na pobřeží již všech osm útočných amerických praporů.
Jak přitom nabývala na síle obranná palba Japonců, zintenzivňovala také svou palbu svým vyloděným vojskům i bojová plavidla útočících jednotek. Ta se před polednem soustřeďovala na vytváření palebné přehrady, izolující oblast pláží s vyloďujícími se námořními pěšáky od vnitrozemí, což bylo hlavním úkolem 127mm baterií torpédoborců, křižníků a děl pomocné výzbroje všech určených bitevních lodí. Zároveň, a to podle požadavků útočných jednotek předávaných skupinami pobřežních pozorovatelů, se lodní dělostřelci snažili ničit konkrétní označené cíle. Námořní pěšáci, kteří museli čelit stále narůstajícímu odporu, obzvlášť oceňovali pomoc, které se jim dostávalo od bitevní lodi USS Nevada. Totiž její velitel a byl jím kapitán H. L. Grosskopf, bývalý dělostřelecký důstojník, slíbil, že z celého loďstva to bude právě USS Nevada, kdo poskytne invazním vojskům nejúčinnější podporu, a svoje slovo splnil.
Již vlastně před desátou hodinou dopolední, kdy si 127mm děla nedokázala poradit s čerstvě objeveným betonovým bunkrem za pláží Červená 1, který námořním pěšákům bránil v postupu, kapitán Grosskopf nařídil namířit na něj hlavní děla. Několik 356mm granátů smetlo vrstvu písku, kterou byl bunkr maskován, obnažilo jej a natolik poškodilo, že všichni měli za to, že je vyřazen.
Kolem jedenácté hodiny dopolední však bunkr znovu jakoby ožil a z něj vedená kulometná palba zle zatápěla pěšákům 2. praporu 27. pluku postupujícím z pláže Červená 1 k západnímu pobřeží ostrova. Prostřednictvím již řečených pobřežních pozorovatelů odešla na Nevadu žádost o pomoc a tentokrát už kapitán Grosskopf nehodlal dát Japoncům žádnou další šanci. Do komor hlavních děl zajely protipancéřové střely, následovaly dávky prachové náplně, masívní závěry se uzavřely a děla zaburácela. Po několika takových přímých zásazích se železobetonový bunkr navzdory vší své odolnosti doslova rozpadl.
Odpoledne, bylo krátce po třetí hodině, pozorovatelé na Nevadě zahlédli japonské dělo umístěné v jeskyni v rozeklaném terénu severně od pláží. Japonci vždy dělo přisunuli k ústí jeskyně, rychle vystřelili pár granátů na pláže, které měli vlastně jako na dlani, poté dělo prostě stáhli a po chvíli celý tento postup zopakovali. Jenomže měli smůlu, pozorné oči hlídek na palubě Nevady je přesto stačili zahlédnout. Situaci vyřešily dva přesně zamířené 356mm granáty. Po zásahu ústí jeskyně se celá část pobřežního útesu prostě odlomila, a japonské dělo zůstalo bezmocně viset na skalisku nad mořem. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 98., 99., Praha 2 000., Vydání 1, z americké historické literatury, popisuje ještě další dění následovně, cituji:

„To byly jen malé ukázky podpory útočících invazních jednotek bojovými plavidly Tichomořského loďstva. Obdobných situací bylo na Iwodžimě zaznamenáno více. Účinnost palebné podpory byla přímo úměrná vysokému stupni výcviku, vybavení a všestranné připravenosti, které byly v této fázi války příznačné pro loďstvo operující pod velením admirála Nimitze a mnoha dalších velmi schopných a zkušených důstojníků. Důkazem může být následující příklad. Bitevní loď USS West Virginia s velitelem kapitánem Herbertem V. Wileyem se podílela na operacích souvisejících s dobýváním Filipín, konkrétně na podpoře vylodění amerických vojsk v Leytském zálivu a později i v Lingayenském zálivu na Luzonu. Po tomto řadu týdnů trvajícím a pro posádku bezesporu vyčerpávajícím nasazení připlula USS West Virginia 16. února 1945 na základnu na atolu Ulithi k doplnění paliva, zásob a munice. Všichni na palubě se samozřejmě těšili, že si alespoň pár dnů odpočinou. Nicméně ve tři hodiny ráno následujícího dne obdržel kapitán Wiley, od admirála Nimitze rozkaz, nařizující co nejdříve odplout k Iwodžimě. V horečném tempu byla loď opatřena vším potřebným a už po rozednění se vydala k 900 mil vzdáleným Vulkánovým ostrovům. Do blízkosti Iwodžimy dorazila v 10.45 hodin v den D a kapitán Wiley se hlásil u velitele Palebného a krycího svazu kontraadmirála Rodgerse. Obdržel potřebné mapy a kopie rozkazů, bylo mu určeno palebné postavení a během necelých dvou hodin od připlutí již USS West Wirginia ostřelovala cíle v blízkosti Mount Surabači.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 225.
My se vraťme zpět k plážím v den D a řekněme si, že tak jak připlouvaly další vlny útočných jednotek, nastal i čas, aby byl zahájen systematický postup do vnitrozemí ostrova Iwodžima. K tomu byla při plánování celé operace DETACHMENT určeno, že se na tzv. Zelené pláži, na levém křídle celého předmostí, vylodí dva prapory 28. pluku z 5. divize.
V té prvé fázi bylo jejich úkolem obsadit asi tak 600 metrů širokou šiji, která oddělovala jižní část ostrova s Mount Suribači od části severní. Dále pak přicházelo to nejdůležitější: dobýt Mount Suribači, které skrývalo velkou spoustu palebných postavení, které umožňovaly Japoncům s dokonalým přehledem ostřelovat invazní pláže a také celou jižní a střední část ostrova. Američtí plánovači si velmi dobře uvědomovali, že pokud nebudou japonská děla, minomety a kulomety skryté tam na Mount Suribači v bunkrech a jeskyních zcela umlčeny v co nejkratší době, budou způsobeny výsadkovým vojskům velké ztráty jak na lidech, tak i na bojové technice a na vyloženém válečném materiálu a zásobách. O to zajímavější a pozoruhodnější bylo tehdy rozhodnutí svěřit tento doslova klíčový úkol jednotkám divize, která doposud neprošla ani bojovým křtem. Jak se však hned na počátku ukázalo v následujících dnech, byla to prostě správná volba.



Příkop pod Mount Surabači sloužil jako velitelské stanoviště. 23. pluku námořní pěchoty, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Americký 1. prapor 28. pluku vstoupil na Zelenou pláž přesně v hodinu H, a prakticky okamžitě postupoval, po ostrovní šiji, a to až k západnímu pobřeží. Jejich údernými jednotkami byly roty B a C.
Byla to pak přesná palba z japonských ručních zbraní vedená ze stanovišť na úpatí a úbočí Mount Suribači, která si velmi rychle a velmi brzy začala vybírat krvavou daň. I ti největší optimisté začali velice rychle vnímat realitu, neboť bylo zřejmé, že za každý tamější metr bude nutno draze zaplatit krví námořních pěšáků. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 99., 100., Praha 2 000., Vydání 1, z americké historické literatury popisuje to, co se poté vlastně stalo a bylo zjištěno, cituji:

„Intenzita nepřátelské palby znemožňovala koordinovaný postup, některé jednotky doslova přitiskla k zemi a vpřed se probíjely jen malé skupinky. Přitom mnoho japonských postavení bylo tak dobře maskovaných, že někdy trvalo značně dlouho, než je námořní pěšáci objevili a než mohli po oznámení potřebných údajů zasáhnout dělostřelci z bojových lodí. A to, co Američané mohli vidět, je nepovzbudilo – podél celé ostrovní šije, kterou museli projít, se táhla souvislá řada pevnůstek a bunkrů. Za této situace útok mnohdy pokračoval jen díky tomu, že velitelé a často i prostí vojáci dokázali své spolubojovníky v rozhodnou chvíli strhnout osobní statečností a povzbudit k překonání krizových momentů. Když rotu B kapitána Dwayna E. Mearse zastavila vražedná palba vedená z japonského bunkru, který nebylo možno obejít, kapitán vyrazil vpřed s pistolí v ruce a svoje muže přiměl překonat několik kritických metrů otevřeného prostoru. Jakmile se dostali těsně k bunkru, už jej dokázali náložemi výbušnin zničit. Kapitán Mears byl při tom vážně zraněn, vedl ale rotu dál až se zhroutil. Později svému zranění podlehl. Napravo od roty B postupovala rota C. kapitána Phila E. Roacha. Netrvalo dlouho a za podobné situace byl zraněn i on, a musel být evakuován.
V 10.35 dosáhlo pět mužů roty B západního pobřeží Iwodžimy a o třicet minut později se k nim připojilo dalších sedm. Neznamenalo to, že všichni ostatní padli nebo byli zraněni – mnoho jich zastavila nebo jen zdržela vražedná palba a likvidace ohnisek odporu; ale fakt, že z východních pláží se po ostrovní šiji ´vydaly´ dvě roty, tedy minimálně 250 mužů, a na západní pobřeží jich došlo jen 12, něco vypovídá o charakteru bojů, které Američané museli na Iwodžimě svádět od prvního dne. Námořní pěšáci se sice probojovali na západní pobřeží, ale linie, která by neprodyšně oddělila jižní část ostrova s Mount Suribači od severní části, tím ještě vytvořena nebyla. Na ostrovní šiji, stále zbývala řada japonských postavení, která pěšáci, v době svého postupu vpřed, prostě obešli…, a jiná, která ani nezpozorovali, neboť Japonci vyčkávali, až je Američané přejdou, a pak jim z nich vpadli do zad. Na jejich likvidaci se měla podílet i rota A, uvolněná ze zálohy 1. praporu.“

O důvod k faktu, že se postup útočných jednotek tehdy nezastavil, se zasloužily i obsluhy velice účinných 60mm minometů, které ničily ohniska japonského odporu a vyháněly japonské obránce z jejich chráněných postavení do otevřeného terénu, kde se pak stávali snadno zasažitelným cílem z automatických zbraní.
V tomto dni D se pak obzvláště vyznamenávalo minometné družstvo roty A. Tak například, poté co byl odhalen japonský 90mm minomet, působící útočícím jednotkám velké potíže, její velitel družstva poručík Richard H. Sandberg zaměřil minomet s takovou přesností, že po několika výstřelech Japonci nevydrželi a své postavení prostě opustili. Tohle vše dokázal poručík Sandberg za situace, kdy jeho vlastní minomet byl poškozen deformací talířového ložiště. Bylo jen neštěstím, že ještě před polednem byl poručík zraněn a musel být z bojiště evakuován. Stejným, nebo podobným způsobem bojovali tehdy i další minometčíci většiny útočných jednotek a díky jim byla tak překonána celá řada kritických okamžiků, protože strmá dráha letu minometných střel umožňovala – na rozdíl od všech ostatních zbraní – zasáhnout v daném terénu a jeho úpravě, i nepřítele, který se skrýval v okopech a postaveních chráněných navršeným pískem a zeminou.
Úkolem 2. praporu 28. pluku bylo tehdy postupovat z pláže Zelená asi tak 300 metrů do vnitrozemí, poté se obrátit na jihozápad a útokem na Mount Suribači chránit levé křídlo invazních vojsk. Když se však ukázalo, jak úspěšně tehdy japonská obrana přežila veškeré to předinvazní bombardování a ostřelování a jak účinného odporu je schopna, bylo celkem jasné, že 2. prapor sám na Mount Suribači prostě zaútočit nebude moci. A tak velitel 28. pluku plukovník Harry B. Liversedge, prostě požádal velitele 5. divize generálmajora Rockeyho o uvolnění 3. praporu pluku, který dosud tvořil součást divizních záloh. Generál souhlasil.


BGen Harry B.Liversedge

https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_B._Liversedge
Prapor na nástupní linii přestoupil do výsadkových člunů, a v 12.10 obdržel rozkaz k vylodění. Jak se čluny přibližovaly k pobřeží, snesla se na ně prudká palba vedená jak z Mount Suribači, tak z pahorků, které lemovaly ze severu výsadkové pláže. Byla daleko intenzivnější než ta, která ještě před několika hodinami vítala 1. a 2. prapor. Nicméně krátce po jedné hodině odpolední již byla větší část 3. praporu na plážích, ale zaujetí postavení na společné linii s 2. praporem si vyžádalo další 2 hodiny. V 15 hodin 15 minut, po palebné přípravě zajišťované lodními děly, byly oba prapory připraveny vyrazit k Mount Suribači.
Ukázalo se, že na tak silnou obranu, jakou měli Japonci soustředěnou na Mount Surabači, nemohla námořní pěchota útočit, aniž by měla podporu obrněných vozidel. Takže v 11 hodin 30 minut musely být na pláži Červená 1 vyloděny tanky roty C 5. tankového praporu 5. divize. Tato rota měla 14 tanků typu Sherman, dva plamenometné, jeden buldozerový a jeden vyprošťovací tank. A hned na prvých metrech pláže si mohli tankisté ověřit, jakže to bude obtížné manévrování v měkkém popelu a písku a překonávání příkrých teras – navíc už ta první, na kterou narazili, byla zaminovaná. V následujících hodinách byly postupně vyloďovány další tanky 5. praporu, ze kterých jich 8 uvázlo okamžitě na okraji pláže – pět pro poruchu pásů, vystavených mimořádné námaze při pokusech projet, jeden se zabořil, jeden najel na minu a poslednímu Shermanu vysadil motor. Nutno zde podotknout, že ani dalším podpůrným prostředkům přepravy se nevedlo o mnoho lépe; například raketometný oddíl 28. pluku, vyloděný ve stejnou dobu jako tanky, přišel o čtyři ze svých pěti nákladních automobilů s raketomety pár minut poté, co sjely z ramp invazních člunů; tentokrát to byla příčinou palba japonských děl.
Tanky z roty C nakonec vyjížděly do vnitrozemí po úzkém pruhu vyznačeném mezi plážemi Červená 1 a Červená 2 a kolem druhé hodiny odpolední se připojily k 1. praporu 28. pluku.
Před samotným zahájením útoku na Mount Surabači bylo nezbytné zabezpečit týl útočných jednotek zneškodněním všech japonských postavení, která se během dopoledního postupu k západnímu pobřeží jevilo výhodnější obejít. Totiž jejich nebezpečnost ale nepominula a v nich ukrytí Japonci teď využívali každé příležitosti, kdy mohli Američany napadnout smrtící palbou. Plukovník Liversedge rozhodl k likvidaci těchto bunkrů a pevnůstek užít celou tankovou rotu.
V obavě z min nastražených pastí postupovaly obrněnce v koloně. Ale sotva vyjely, začalo na ně zběsile pálit jedno jediné, ale za to velice dobře umístěné japonské protitankové dělo. Jeho protipancéřové granáty ihned probily dvěma Shermanům věže a další zásah pak zablokoval třetímu věž. Bylo třeba soustředěné palby zbývajících tanků, než se japonské dělo podařilo zničit. Teprve potom mohli tankisté obrátit pozornost k nepřátelským bunkrům. Při jejich likvidaci byli natolik úspěšní, že již kolem čtvrté hodiny odpoledne mohl plukovník Liversedge prohlásit vyčišťovací akci za skončenou a tanky odeslat do přední linie, kde měly zahájit útok 2. a 3. prapor. Obě jednotky však po celou dobu ohrožovala tak těžká nepřátelská palba, že vlastně nebyly s to zaujmout náležitá výchozí postavení, což platilo zejména o 3. praporu podplukovníka Charlese E. Stepharda. Tanky sice vyjely až 200 metrů před pozice námořních pěšáků, když však osádky zjistily, že je pěchota nenásleduje, další postup zastavily.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700