Letectvo Ukrajinské lidové republiky (1917–1921)
Napsal: 12/10/2024, 21:01
Vzdušná flota Ukrajinské lidové republiky
Po Říjnové revoluci v listopadu 1917, svrhli bolševici Prozatímní vládu a Rusko tak vystoupilo ze světové války. Bolševici připravili povstání i v Kyjevě, tamní Generální sekretariát se tomu pokusil zabránit, ale Centrální rada se postavila za bolševiky a tak se ruská vojska sekretariátu z Kyjeva stáhla. Na konci listopadu Centrální rada vyhlásila širokou autonomii na Rusku. Na území Ukrajiny se k podzimu 1917 nacházely poměrně významné síly ruského vojenského letectva, čítající až 330 bojových letadel. Převážně se jednalo o jednotky zaměřené na přímou podporu pozemních sil a námořnictva, ale také průzkum frontové linie a navádění dělostřelectva. Až na výjimky se jednalo o zastaralé typy, navíc extrémně opotřebované. Centrální rada Ukrajinské lidové republiky (ULR) oficiálně založila letecké síly 13. prosince 1917. Počátky Vzdušné floty Ukrajinské lidové republiky (Повітряний флот Української Народної Республіки) byly velice složité, především pro nedostatek jasného konceptu v politickém vedení země a nedostatek leteckého personálu. Prvním velitelem byl jmenován vojenský pilot, podplukovník Vjačeslav Baranov (1888-1964), který se významně zasloužil o převoz letounů od fronty do vnitrozemí a také přispěl k masové dezerci ukrajinských pilotů na Donu. Jak již bylo zmíněno, navzdory velkému počtu ukrajinských leteckých oddílů vypadala technická stránka ukrajinského vojenského letu špatně. Šestá letecká divize dorazila do Kyjeva po železnici s letadly rozebranými v krabicích. K jejich kompletaci však potřebovali kvalifikované mechaniky, kteří ale byli původně z Ruska, často - bolševici. Takže, když jednotky oznámily "Ukrajinizaci", většina mechaniků odešla do své vlasti, takže nebyl nikdo, kdo by letadla vybalil a sestavil. Tato situace podnítila Baranova k apelu na vedení Darnyckého vězeňského tábora s žádostí o nalezení 35 kvalifikovaných dělníků mezi zajatými německými a rakousko-uherskými vojáky. Návrh velitele ukrajinského letectva byl přijat velmi chladně a dobrovolně se k práci přihlásil pouze český strojní inženýr Joseph-Albert Prochaško (úkolu se ujal 10. ledna 1918). Pokud jde o výcvik nového leteckého personálu a stíhacích pilotů (kterých byl rovněž akutní nedostatek), tak carské vojenské letectvo sice mělo širokou síť vzdělávacích institucí, které se nacházely převážně na jihu Ukrajiny a na Krymu, ale ukázaly se být nedostatečné. Nedokázaly vyškolit dostatek odborníků a také kvalita odborné přípravy nebyla ideální. Pro pořádek ještě uvedu, že zástupcem velitele ukrajinského letectva byl tehdy jmenován vojenský pilot, praporčík Levko Ševčenko, potomek slavného ukrajinského básníka.
Po krátkém příměří si Rudí uvědomili, že rada nehodlá podporovat bolševickou revoluci. V prosinci 1917 byl svolán sněm sovětských představitelů na Ukrajině s cílem převzít kontrolu nad Ukrajinou. Po neúspěšném puči v Kyjevě se bolševici přesunuli do Charkova a vyhlásili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. V té době na Ukrajinu dorazily z Ruska první jednotky Rudé armády s rozkazy podporovat místní bolševickou vládu. Reakcí na sovětský útok na ukrajinská území bylo vyhlášení nezávislého Ukrajinského státu 22. ledna 1918. To však Rudou armádu nezastavilo a měsíc na to měli bolševici pod kontrolou rozsáhlá ukrajinská území včetně Kyjeva. Centrální rada v této zoufalé situaci byla nucena hledat pomoc v zahraničí. V únoru 1918 tak podepsala Brestlitevský mír a Ukrajina se stala německým protektorátem. Němci okamžitě poslali na Ukrajinu svá vojska a vytlačili bolševiky zpět do Ruska. Do čela protektorátu byl povolán generál Hermann von Eichhorn (1848-1918), který ihned po svém nástupu nechal zatknout členy Centrální rady a zrušil sociální reformy, které komplikovaly vývoz potravin z Ukrajiny. Nakonec proběhl Němci organizovaný převrat a Centrální radu nahradil Hejtmanát, v jehož čele stál Pavlo Skoropadskyj (1873-1918). V polovině roku 1918 již bylo jasné, že Německo válku nevyhraje a nakonec se z území Ukrajiny zcela stáhlo. Netrvalo dlouho a moci se chopili socialisté, kteří obsadili Kyjev a 14. prosince rozbili Skoropadského provizorní vládu tvořenou ruskými monarchisty a vytvořili takzvaný Direktoriát, do jehož čela se postavil Symon Petljura (1879-1926). Bolševici obratem využili absence cizích vojsk a v prosinci 1918 na Ukrajinu zaútočili. V lednu 1919 byla oficiálně vyhlášena válka a 22. ledna se k Direktoriátu připojila Západoukrajinská lidová republika (ZULR) se sídlem v Lvově (po celou dobu historie bojovala s Poláky). Došlo tak ke sjednocení dvou ukrajinských republik, které doposud existovaly vedle sebe.
Zajímavostí je, že jen několik dnů před sjednocením se polští vojáci, při svém postupu na Volyň, střetli s jednotkami Ukrajinské lidové republiky (ULR). Tou dobou ale již bylo jasné, že nově sjednocená Ukrajina bude muset čelit jak bolševickému Rusku, tak i rozpínavému Polsku. Ačkoli nedošlo ke skutečnému propojení obou ukrajinských armád, formální sdružení značně usnadnilo dodávky techniky a munice, což bylo zvláště důležité po selhání pokusů o koupi letadel v zahraničí. Koncem ledna a začátkem února 1919 dorazila do Haliče, dle osobního rozkazu Symona Petljury, posila v podobě dvou náklaďáků s leteckými bombami a dvou rakousko-uherských průzkumných letounů Lloyd C.V. Následovala rovněž 4. letecká divize se třemi letouny. Tamní letecký personál posílili další tři piloti z řad "rakouských Ukrajinců" - desátník (zugführer) Ivan Žarskyj, Michail Savčuk a Joseph Zaslavskyj - možná nejzkušenější ze všech ukrajinských pilotů v rakousko-uherské armádě, který bojoval u Flik 23 na italské frontě. V Krasném byly otevřeny výcvikové kurzy pro piloty-pozorovatele a mechaniky-motoristy, ve kterých byli kromě výcviku nového personálu přeškolováni také veteráni, kteří byli zvyklí obsluhovat vybavení a zbraně dříve patřící jiným armádám. Letectvo na západní části Ukrajiny (dříve ZULR) se dařilo postupně posilovat. Rozrůstal se jak personál, tak i strojní vybavení - probíhaly dodávky nových letadel i úspěšné opravy. K 19. únoru čítala 1. letecká setnina 117 členů personálu (včetně šesti pilotů, 10 pozorovatelů a 26 mechaniků) a 7 letadel, z toho pouze čtyři (tři Brandenburg C.I a Lloyd C.V) byly nasaditelné. Druhá setnina byla klasifikována jako bojová a tehdy čítala 72 lidí (včetně pěti pilotů, jednoho pozorovatele a 18 mechaniků) se čtyřmi stíhacími letouny Newport typů 17, 21 a 23. Nepřátelské Polsko ve stejné době disponovalo dvěma eskadrami ve Lvově a jedné v Přemyšli, o celkové síle 18 letounů a dvěma desítkami pilotů. Boje v Haliči probíhaly se střídavým úspěchem. Pravidelné polské jednotky ovládaly obě hlavní města i železnici mezi nimi a v zádech ukrajinské armádě operovaly partyzánské oddíly. Brzy byl obnoven status quo a intenzita střetů významně poklesla. Situace na Volyni byla mnohem horší, jelikož Rudá armáda zde postupovala z východu a velký střet byl více než pravděpodobný (Rusko hodlalo zabrat celou Ukrajinu). Byť se státy Dohody přímo neúčastnily konfliktů na troskách tří zhroucených říší, materiálně pomáhaly především Čechům a Polákům. Mírová mise států Dohody, která dorazila s cílem ukončit válku a vymezila hranice mezi Ukrajinou a Polskem, přivezla Polákům 18 letounů, 100 kulometů a 10 000 pušek. Aby to nebylo všechno, tak došlo k vážnému zhoršení vztahů mezi vedením obou ukrajinských republik (tato okolnost neovlivnila dodávky leteckého vybavení). Dne 3. ledna 1919 padl bolševikům do rukou Charkov a 5. února dobyli Kyjev. Šířila se panika, hlad a východní Ukrajina upadla do chaosu. Dne 24. února byla mezi Ukrajinou a Polskem uzavřena dohoda o příměří, druhá od začátku války. Obě strany využily tuto přestávku k dalšímu posílení.
V polovině února 1919 přijela z Vídně velká skupina rekrutovaných specialistů včetně letců. Kompletní seznam příchozích pilotů se bohužel nezachoval, ale je s jistotou známo, že mezi nimi byli český setník Ferdinand Novak, chorvatský poručík Nikola Lalić a rakouský poručík Rudolfer, Eduard Bernguber a Felix Šeparovič, Naigavzer (Naygauser?) a Rudolf Thomas, stejně jako pilot jménem Kubsch (Kubiš?), čí titul není znám. Pod příjmením "Rudolfer" nebyl nikdo jiný než bývalý pilot Flik 51/J, poručík Franz Rudorfer (1897-1919), který zakončil první světovou válku s 11 leteckými vítězstvími. V prosinci 1918 jako dobrovolník vstoupil do řad Ukrajinské haličské armády, vojenské síly Západoukrajinské lidové republiky (ZULR). Zde Rudorfer v 1. letecké setnině pokračoval v kariéře stíhacího pilota a účastnil se bojů polsko-ukrajinské války. V bojích se střetl i s bývalými piloty rakouského letectva, kteří se války účastnili na polské straně. Po úspěšné polské ofenzivě, která v květnu 1919 dobyla Lvov, a rychlém postupu polské armády dále na východ, společně s dalším pilotem Ivanem Žarským dezertovali i se svými letouny a 25. května přistáli na letišti v Košicích, kde byli zatčeni československými orgány. Po propuštění se vrátil do Vídně. Franz Rudorfer zemřel 13. listopadu 1919 za nejasných okolností při havárii letadla poblíž italského Turína.
Na přelomu února a března se zástupci Ukrajinské haličské armády dohodli na volném přístupu k velkému skladu (nebo spíše skládce) leteckého vybavení v Proskurovu, kde se shromáždil veškerý majetek ukrajinských leteckých divizí a základen evakuovaných z východní části Ukrajiny daleko od postupujících bolševiků. Celkem se tam nacházelo asi sto letadel, převážně německé a rakousko-uherské výroby, která zůstala na Ukrajině po stažení okupačních sil Centrálních mocní. Většina z nich stála celou zimu pod širým nebem a nebyla tedy v nejlepším stavu. Celkem bylo na jaře 1919 do Haliče odvezeno asi 60 letadel, jejichž stav byl vskutku tristní a do bojů se zapojila jen velmi malá část. První várku letounů, především německých průzkumných dvouplošníků LVG C.V (vyrobených na přelomu let 1917-1918), přijela převzít skupina vedená setníkem Cavunou. On sám ale nechtěl trávit čas na kolejích a tak se rozhodl ke své jednotce přelétnout. K tomuto účelu si vyhlédl nejzachovalejší stroj a 3. března odletěl do Krasnoje. Pár minut po startu mu ale selhal motor a letadlo se rozbilo o zem. Doprava po železnici nepřinesla žádná nepříjemná překvapení a o několik dní později frontové setniny dostaly "nové" vybavení.
Mezitím se velitelem 1. letecké setniny stal jeden z "rakouských Ukrajinců", poručík Anton Chrušč. Sice absolvoval leteckou školu, ale raději létal pouze jako pozorovatel s různými piloty, nejčastěji poručíkem Savčukem, navzdory jeho špatnému leteckému výcviku (kvůli pilotážním chybám rozbil nejméně dvě letadla). V bitvě však tato posádka jednala velmi schopně a jednou se jim dokonce podařilo přesně shodit bomby na železniční most v Przydu. Začátkem března byly obě setniny rozptýleny na různých úsecích fronty: 1. setnina byla převedena na letiště poblíž vesnice Duliba (poblíž Stylja, asi 75 km jižně od Lvova) k podpoře 2. a 3. Haličského sboru a 2. setnina zůstala v Krasném. Podle zprávy z 10. března čítal personál leteckého oddělení 20 důstojníků, 160 techniků a vojínů, 11 letadel, 9 kulometů, 57 pušek a 3 koně. V 1. letecké setnině byly čtyři průzkumné stroje (LVG C.V., "Brandenburg" C.I, "Lloyd" C.V. č. 46.34 a bývalý ruský "Farman" HF.30) a dva stíhači ("Newport" a "Newport"-23. Ne. N3598), na kterých létali piloti Bernguber, Žarsky, Rudolfer, Savčuk, Šeparovič a pravděpodobně Zaslavskyj, Kunkov a Supiei. Ve druhé setnině byli dva LVG C.V. Č. C9806/17 a C15960/17 a tři stíhačky "Newport" (čl. 17 typ. N2844 a typ 23 ver. č. 3374 a N5039), na kterých létali piloti Aleljuchin, Zalozny, Kubsh, Ivan Masikevič (jeden z "rakouských Ukrajinců" na jaře 1919), Naygavzera a Serikov. Polsko v té době disponovalo ve Lvově a Peredyšlu dvěma leteckými skupinami (2. a 3.) sestávající ze tří letek (5., 6. a 7) s 13 letadly, 20 piloty a 8 pozorovately. Další eskadra se 7 letadly dorazila až o několik dní později.
Boje na polsko-ukrajinské frontě znovu propukly 2. března a o pět dní později začala u Lvova polská všeobecná ofenziva. Stejně jako před zimou byla ofenziva nahrazena protiofenzivou, která vrátila frontovou linii do své původní pozice, ale další polská operace, vedená v noci na 27. března, byla korunována úspěchem. Poté se aktivní boj v Haliči opět na chvíli zastavil. Během příměří bylo letounům obou stran zakázáno přibližovat se k frontové linii na méně než 10 kilometrů a po obnovení střetů se obě setniny zapojily do bojů. Stejně jako dříve, posádky nejčastěji prováděly průzkum, přičemž házely bomby na zjištěné cíle, méně často létaly speciálně na bombardovací mise a nikdy nelovily nepřátelská letadla. Nejčastěji létal na bojové mise jeden německý nebo rakouský průzkumný stroj a jeden "Newport". Počty použitelných strojů se dařilo pomalu navyšovat a rovněž dorazily nové posádky, čímž mohla v Ternopilu vzniknout 3. letecká setnina. Do bojů na polské frontě se nezapojila, ale prováděla kurýrní lety pro potřeby Ukrajinské haličské armády a vlády ZULR. Také prováděla vzdušný průzkum na východě, monitorující postup Rudé armády. Bojové schopnosti ukrajinského letectva od března do května 1919 zůstaly beze změny, zatímco nepřátelská letecká skupina se zvýšila o další eskadru (9.).
Mezitím se politické boje mezi socialisty z Direktoriátu a vedením ZULR dostaly i do armády, což způsobilo rozpad některých ukrajinských jednotek. V polovině dubna začalo povstání milicí a armádních jednotek v Drohby. S ohledem na zhoršování vnitropolitické situace začala ukrajinská vláda hledat cestu z války. Od konce března a začátku dubna jednala hlavně prostřednictvím různých zprostředkovatelů. Hlavním důvodem těchto mírových iniciativ, stejně jako polského odmítnutí přijmout je, byla zpráva o blížícím se příchodu takzvané "Modré armády" generála Hallera, vytvořené ve Francii. Státy Dohody sice zakázaly použití těchto vojsk kdekoli kromě boje proti bolševikům, ale ani samotný Haller, ani polské velení nehodlali splnit tento požadavek a uvedli, že Ukrajinci nebyli o nic lepší než bolševici. Západní spojenci se 12. května obrátili na Poláky s návrhem na rozdělení Haliče a ukončení války, ale ti ji odmítli zvážit, protože věřili, že s novými silami budou schopni vzít "všechno najednou". Dne 14. května začala na Volyni všeobecná ofenzíva polské armády, stejně jako v severní a jižní části ukrajinského Haliče. O dva dny později byl poražen 1. haličský sbor. 20. května byl zničen 3. sbor a 2. zahájil organizovaný ústup směrem k Ternopilu. Dne 24. května rumunské jednotky napadly území ZULR a do tří dnů obsadily jižní oblasti republiky. Společně s pozemními silami ustupovalo též letectvo. Pomalu se vše hroutilo a ukrajinské jednotky se dostaly pod tlak ze tří stran, uvězněny v "Trojúhelníku smrti". Do začátku června byly pozůstatky haličské armády obklíčeny polskými, rumunskými i ruskými (rudými i bílými) jednotkami. Polské velení zvažovalo, že válka je vyhrána a převedla část vojsk na jiné fronty. Ukrajinci tak získali čas na oddych, přeskupení a připravili se na protiofenzivu. Dvě letecké setniny byly reorganizovány a doplněny personálem z rozpuštěné 3. setniny. V jejich stavu bylo připraveno 9 bojeschopných letadel: pět dvoumístných a čtyři stíhačky. Dne 8. června zahájili ukrajinští vojáci ofenzívu z Chortkovu směrem na Lvov. 15. června znovu vstoupili do Ternopilu a dalších měst. Letci podpořili akce pěchoty, létali pro průzkum z letiště u města Terebovli (30 km jižně od Ternopilu). Po několika dnech se ale ukrajinská ofenziva definitivně vyčerpala a 25. června Poláci udeřili v protiútok. Dne 29. června byly dva ukrajinské sbory sraženy zpět na jihovýchod a třetí byl obklíčen. Ústup který začal, donutil na konci měsíce velitelství, aby obě letecké setniny přesunulo do Husytinu. Dne 8. července byla ukrajinská armáda opět v "Trojúhelníku smrti" a tentokrát bez šance na pomstu. V noci 17. července 1919 se začalo 50 000 vojáků přesouvat ze Zbruch na území kontrolované Ukrajinskou lidovou republikou (ULR). Tehdy skončila historie Západoukrajinské lidové republiky, ale ukrajinská Haličská armáda, která byla zařazena do armády ULR, si stále zachovala nemalou část autonomie. V té době byla mnohem bojovnější než vojska "Velké Ukrajiny". Totéž platilo pro letecké oddělení.
Letecká flotila ULR byla aktivně využívána ve válce za nezávislost v letech 1919-1920. Spolu s bojovými operacemi (průzkum a bombové údery na podporu pozemních jednotek) byla stejně důležitou též realizace kurýrních letů pro komunikaci se zahraničím. Bylo dokonce plánováno vytvoření celé sítě pravidelných leteckých linek, které by spojovaly Ukrajinu s jinými zeměmi. Tento plán, stejně jako mnoho dalších, však nebyl plně realizován. Největší síly dosáhlo letectvo ULR v předvečer ofenzívy ukrajinských armád na Kyjev-Oděsa v srpnu 1919, kdy stav byl dle některých odhadů až 26 letadel. V budoucnu se počty strojů postupně snížily a na podzim roku 1920 operoval pouze jediný oddíl (1. Záporožec), který čítal jen 3-5 letadel. Tato skromná jednotka se však aktivně angažovala v nepřátelských akcích až do posledních dnů bojů v listopadu 1920. Dokonce i po závěrečné porážce ve válce a internování vojenského personálu v polských táborech, vynaložilo velení letecké flotily ULR maximální úsilí o zachování leteckých jednotek a doufalo, že v budoucnosti bude v bojích pokračovat. Bohužel již nedostali příležitost. V březnu 1921 bylo území Ukrajiny rozděleno mezi Polskou republiku a sovětské Rusko. Zbytky ukrajinských jednotek byly rozdrceny Rudou armádou a hlavní představitelé emigrovali do zahraničí.
Zdroj:
https://warspot.ru/3208-zhovto-blakitny ... elyh-orlov
https://flyingmachines.ru/Site2/Arts/Art62765.htm
https://www.academia.edu/19332148/Wings ... _1917-1920
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D0 ... 0%9D%D0%A0
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%91%D0 ... 0%B8%D1%87
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hermann_von_Eichhorn
https://cs.wikipedia.org/wiki/Symon_Petljura
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Rudorfer
