PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 226.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.


https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Pokračujeme dál ve vylodění a zaujímání pozic 1., 2. a 3. praporu 28. pluku, u hory Mount Surabači. Když jsem se v konci článku věnoval zvláště 3. praporu.



LVT se přibližují k Iwo Jimě. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Řekněme si dále, že v době, kdy se 3. prapor konečně zformoval na své výchozí čáře, měl již podplukovník Shepard za to, že je na zahájení zteče pozdě, a že se prapor má prostě zakopávat a připravovat na noc. Jenomže velitel 2. praporu podplukovník Chandler W. Johnson byl jiného názoru, a v 17 hodin odpoledne, podporován tanky vyrazil vpřed. Postup vpřed byl za cenu značných ztrát o 150 metrů, jenomže tento zisk, byl rychle anulován, když přišel rozkaz se stáhnout a před soumrakem vytvořit obrannou linii na úrovni 3. praporu. Vyšší velení si zřejmě uvědomilo, že musí dát přednost zajištěni pozic, neboť všeobecně se očekávalo, že Japonci této noci využijí k pokusu americké předmostí zlikvidovat. Jen tanky roty C chvíli zůstávaly v předsunutých postaveních, ze kterých ostřelovaly japonské pozice a současně chránily pěšáky, kteří budovali provizorní obrannou pozici. Bylo 18 hodin 45 minut, když se i tanky stáhly asi 300 metrů za linii, drženou pěchotou a jejich osádky se je s vynaložením velkého úsilí snažily alespoň z části zakopat, aby je tak chránily před velice hustou palbou japonských velkorážných minometů, která nepolevovala ani pak po setmění.
V aktuální době, kdy z pláže Zelená mířily do vnitrozemí oba prapory 28. pluku, napravo od nich, z pláží Červená 1 a 2, vyrážely 1. a 2. prapor 27. pluku 5. divize. 2. prapor, postupující tehdy z pláže Červená 1, se musel vypořádat s prvním japonským železobetonovým bunkrem, který byl jedním z mnoha dobře maskovaných nepřátelských obranných postavení rozmístěných v jeho operačním prostoru, už necelých padesát metrů po východu z pláže. Také tento prapor měl za úkol se v co nejkratší době přiblížit k západnímu pobřeží, i proto jeho dvě útočné roty ničily jen japonská postavení, která se nacházela přímo na trase jejich postupu. V těchto případech se to provádělo tak, že zasahovaly malé úderné skupiny vyzbrojené plamenomety, ručními granáty a náložemi výbušnin. A ta ostatní ohniska nepřátelského odporu prapor prostě obcházel a přenechával je na starost 3. praporu, vyloděnému v 11.30, který po zorganizování okamžitě zamířil do vnitrozemí a ujal se řečeného úkolu. Kolem asi tak třetí hodiny odpoledne první vojáci 2. praporu vystoupili na útesy tyčící se nad západním pobřežím ostrova.
Z pláže Červená 2 zahájil postup do vnitrozemí 1. prapor 27. pluku. Na začátku neměl takřka žádné vážné problémy, jenomže jak šel čas, japonský odpor začal zesilovat a ztráty narůstaly.
Bylo 11.30, když sice prapor dosáhl jižní části letiště, ale stejně jako ostatní útočné prapory řadu nepřátelských postavení přitom obešel.
I v operačním prostoru 27. pluku bylo velmi brzo zřejmé, že nemají-li se ztráty působené palbou japonských děl, minometů a kulometů – mezi vážně zraněnými byl už i výkonný důstojník pluku plukovník Louis C. Plain – hodinu od hodiny katastrofálně zvyšovat, je třeba blízké podpory obrněných vozidel. A proto byla 1. praporu přidělena rota A 5. tankového praporu. Vyloďování těchto jejich vozidel sice začalo už v 9 hodin 25 minut ráno, ale již od počátku vše provázely potíže. Již při pokusu vyjet z pláží se čtyřem prvým Shermanům v sypkém písku přetrhaly pásy a u dalšího vysadil motor. Zbývající tanky nakonec dorazily k letišti číslo 1 a s jejich pomocí se přece jenom 1. praporu podařilo některá z odolných nepřátelských postavení přece jenom zničit. Na druhé straně je fakt, že přítomnost tanků přinesla pěšákům i problémy – na tanky se soustřeďovala intenzivní palba japonských protitankových děl, která samozřejmě nešetřila ani s nimi postupující pěchotu. V zápisech stojí, že ani s podporou tanků nedokázal 1. prapor zlomit urputnou nepřátelskou obranu a po zbytek celého dne byl jeho postup nevýrazný. Navíc je zaznamenáno, že v posledních hodinách postihla prapor ztráta, která zarmoutila snad všechny námořní pěšáky. V jeho řadách bojoval jako velitel kulometné čety seržant John Basilone, který se proslavil za bojů na Guadalcanalu v říjnu 1942, kdy za jisté velmi kritické situace střídavou palbou ze dvou kulometů – a nakonec ze své pistole – odrazil japonský útok. Za tento čin byl vyznamenán Medailí cti. * (*Medaile cti – bronzová pěticípá hvězda obklopená vavřínovým věncem a zavěšená na stuze na krku – je nejvyšší americké vyznamenání za statečnost. Zpravidla ji předává prezident jménem Kongresu Spojených států. Může být udělena příslušníku ozbrojených sil, který se nad rámec svých povinností a s nasazením života vyznamenal statečností a neohrožeností v boji proti nepříteli – stojí za povšimnutí, že naprostá většina nositelů byli prostí vojáci, poddůstojníci a nižší důstojníci, na rozdíl od nejvyšších vyznamenání za statečnost udělovaných v některých jiných armádách. Během celé 2. světové války byla Medaile cti udělena pouze 433 mužům, v Iwodžimské operaci ji získalo 14 vojáků.).“
Seržant Basilone později odmítl nabízenou důstojnickou hodnost, dál pak bojoval v jedné řadě s obyčejnými vojáky a zde v iwodžimské operace se zúčastnil na svoji vlastní žádost. V popisované bitvě, při pokusu o průnik podél jižní strany letiště číslo 1 k západnímu pobřeží, když postupoval několik kroků před svými muži, mu za zády explodovala střela z japonského minometu. John Basilone a čtyři další vojáci byli smrtelně zraněni.
V dalším je pak nutno říci, že situace na vyloďovacích plážích se zatím s přibývajícím časem zhoršovala, což způsobilo nejen ostřelování hromadících se vojáků, techniky a materiálu japonskými děly a minomety, ale také i nežádoucí změna počasí.
Totiž kolem 11 hodiny dopolední, se dosud vanoucí severní vítr změnil na severovýchodní a do té doby celkem poklidný příboj začal nabývat na větší intenzitě. Tím pak výsadková plavidla a vozidla, stále přirážející k pobřeží v celých houfech, začínala mít čím dál tím větší obtíže. Jenomže špatné počasí nebo jaké, materiál prvořadé důležitosti, jako byla munice, dávky potravin, voda, se prostě musely dostat na břeh, a to za každou cenu. Většinu těchto popisovaných komodit přivážela obojživelná vozidla LVT: na plážích pracovní čety náklad vyložily a vozidla se pak vracela k výsadkovým tankovým lodím pro další náklad. Některá z těchto vozidel se však po vjezdu na pláže pokoušela pokračovat dál do vnitrozemí, k předním liniím, ale uspěly jen některé z nich. Díky odvaze osádek LVT a především díky příslušníkům pracovních čet, kteří po celou dobu pod palbou a bez možnosti úkrytu pracovaly s obrovským úsilím, nechyběla útočným jednotkám v žádnou chvíli ani munice, ani voda a jídlo, tyto základní potřeby bojujícího vojáka.
Kolem poledne, jak jednotky prvního sledu postupovaly do nitra ostrova, začaly jejich ztráty narůstat, povolali velitelé útočných pluků záložní prapory a v odpoledních hodinách velitelé divizí začali nasazovat záložní pluky. A tak záložní jednotky musely opouštět paluby transportních lodí a vyloďovací plavidla je ihned převážela k plážím. V tu dobu se břehy ostrova, vzhledem k sílícímu příboji, stávaly stále obtížněji přístupnými, a když k nim plavidla nakonec přirazila a spustila příďové rampy, nebylo možné udržet jejich stabilitu, proudění vody jimi neustále zmítalo a příboj se začal převalovat přes jejich zádě. Vzrůstající vlnobití pak navíc hnalo otevřenými příděmi do člunů vodu, která začala čluny zaplavovat, a většinou netrvalo dlouho. Než zaplněné mořskou vodou dosedaly v příbřežních vodách na samotné dno a už nebyly pak schopny odplout. Na přistávacích plážích bylo takto postižených člunů stále více a rozšiřovaly tak počty těch, které tam již byly proděravěny palbou z japonských děl a minometů. A protože ještě nebyla k dispozici těžká vyprošťovací technika, hromadění zcela znehybněných výsadkových plavidel v pozdějších odpoledních hodinách způsobilo, že najít vůbec místo k vylodění dalších, stále připlouvajících vojsk a k vyložení materiálu se stalo velikým problémem. To, že situace nepřerostla v katastrofu, byl především zásluha již zmiňovaných pracovních čet a potom též i žabích mužů z podmořských demoličních oddílů, kteří po celou řadu hodin pomáhali uvázlá plavidla vyprošťovat.
Zatímco prapory 27. a 28. pluku 5. divize od ranních hodin útočily na japonská postavení v jižní části Iwodžimy, 2. a 3. prapor 26. pluku této divize – jeho 1. prapor byl vyloděn již před třetí hodinou odpolední na pláži Červená 1 a dočasně přidělen k 27. pluku – strávily většinu dne na palubách transportních lodí jako záloha velitelství V. sboru. Velitel sboru sice už před desátou hodinou dopolední rozhodl, že uvolní také oba zbývající prapory 26. pluku a jejich funkci sborové zálohy převezme 21. pluk 3. divize, objevily se však problémy. Když se krátce po jedenácté hodině výsadková plavidla s oběma těmito prapory měla vydat k pobřeží, přišlo z Iwodžimy varovaní, že invazní pláže jsou přeplněny. Až v 17.30 se 2. a 3. prapor mohly vylodit na páži Červená 1, odkud se přesunuly do prostoru jižně od letiště číslo 1 a tam zaujaly dočasné obranné postavení.
K přesunu na Iwodžimu se připravovaly i čtyři prapory polního dělostřelectva, které tvořily 13. pluk 5. divize, jejichž houfnice tehdy měla na ostrov převézt obojživelná nákladní auta DUKW. Jenomže průzkumné týmy vyslané na pobřeží již krátce po 10 hodině dopolední tehdy zjistily, že prostory, ve kterých měly být baterie rozmístěny, stále ještě ovládá nepřítel. Načež výsledkem bylo, že 3. prapor, který se měl vyloďovat jako ten prvý, tak mohl učinit až v 14,00.
Další následovaly až mezi 19.30 až 20,00 večer, jako poslední, dosáhl pobřeží 4. prapor. Tento prapor byl při vyloďování postižen nejhůř, o což se postarala jednak už převládající tma, ztěžující navigaci, jednak nepřátelská palba, která tři obojživelná nákladní auta DUKW potopila a s nimi i jejich náklad, tvořený dvěma 105mm houfnicemi a velmi důležitou radioaparaturu. Ale ani vlastně vylodění ostatních praporů 13. pluku se neobešlo bez všech potíží. Totiž obojživelná vozidla, která převážela 2. prapor, na pláž Červená 2, se v příbřežních vodách také ocitla pod nepřátelskou palbou, která jednu z převážených houfnic zničila a další poškodila.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 227.
Prostě 13. dělostřelecký pluk z 5. divize měl i další smůlu, neboť i ta obojživelná nákladní auta, kterým se podařilo pláží dosáhnout, aniž byla nějak zasažena ještě ve vodě, stále ještě neměla vyhráno. Musela si vzápětí poradit s dalším problémem, a sice s dopravením přivážených děl do palebných postavení. Totiž kola DUKW ihned po vyjetí na páže zapadala do písku a popela a terasu nacházející se hned za plážemi už nedokázala překonat vůbec.




Terasa po vylodění., Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Tady jí musely vzít do vleku buldozery a pásová vozidla LVT, kterým se pak podařilo tuto překážku teprve zdolat. Následně bylo pak nutné ve vnitrozemí těžké 75mm a 105mm houfnice vyložit, což obstarávaly osádky vozidel, když v dané době dělostřelci okamžitě začali hloubit okopy, ve kterých měly být houfnice umístěny. Stalo se prý tehdy, že z neznámého důvodu neměli dělostřelci nic jiného na hloubení než své přilby, ale zápisy říkají, že s nimi pracovali všichni jak „o život“, což prý v případě těchto lidí, očekávajících každým okamžikem začátek předvídaného japonského protiútoku, určitě nebyla jen nějaká fráze.
Měli však štěstí, neboť se protiútok nekonal a do ranních hodin D+1 byly všechny vyloděné baterie všech čtyř praporů 13. pluku v palebných postaveních a připraveny k řádné akci. 4. prapor, který na ostrov vstoupil nejpozději, byl schopen svých osm 105mm houfnic rozmístit do palebných postavení ve 4.40 ráno; jen dvě byly připraveny o něco později, neboť DUKW, která je vezla, se zdržela překonáváním bariéry z potopených výsadkových člunů a vozidel, které blokovaly přístup k pláži.
Celé přepravení prvních čtyř praporů polního dělostřelectva na Iwodžimu pod stále trvající nepřátelskou palbou bylo více než riskantní a náročnou operací, ale její význam byl skutečně veliký. Šlo totiž nejen o posílení úderné síly vyloděných vojsk, ale i o nezanedbatelný morální efekt pro celá vyloděná vojska. Nutno si představit, že muži, kteří se tiskli k zemi, náhle uslyšeli, jak jim za jejich zády burácejí vlastní děla a nad hlavami přelétají granáty, které nesly nenáviděnému nepříteli vstříc jeho smrt a zkázu. Na horu Mount Suribači vypálila vlastně jako první houfnice seržanta Joa L. Pipese, obsluhou pojmenována „ Šťabajzna“, a zhruba ve stejnou dobu začala ostřelovat severně od pláže Žlutá 2, pětasedmdesátka seržanta Henryho S. Kurpoata. Zápisy říkají, že nebyl nikdy vyřešen spor o to, které americké dělo na Iwodžimě vystřelilo první, to ale nebylo pro tisíce námořních pěšáků postupujících z invazních pláží důležité. Pro ně tehdy, rozhodovala skutečnost, že mají na ostrově vlastní polní dělostřelectvo, to bylo pro ně důkazem, že už je odtud nikdo nedostane.
Vlastně pak po celý den D přicházely na břeh stále posily a válečný materiál, a neměl-li nakonec vzniknout zcela nezvládnutelný zmatek, bylo stále nutnější dát situaci na plážích nějaký řád, pohyb tisíců mužů a spousty vozidel stejně jako ukládání ohromného množství zásob všeho druhu centrálně organizovat. V operačním pásmu 5. divize, tj. na Zelené a obou dvou Červených plážích, připadl tento úkol zástupci velitele divize brigádnímu generálu Leovi D. Hermlemu, který se skupinou důstojníků vstoupil na pobřeží ve 14 hodin 30 minut, byl prvním generálem, který vkročil tehdy na půdu ostrova Iwodžima. Pohled, který se generálu naskytl, prý nebyl nijak potěšující.



generál Leo D. Hermle

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Prý uviděl to, co později popsal historik 5. divize *Conner, H. M.: The Shepard, česky - Předvoj kopí (útoku)., nebo - Přední část kopí., slovy, citace ze str. 53 - Pro nás nalezl - Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 108., Praha 2 000., Vydání 1, cituji:

„Zasažená, vyhořelá, zaplavená, převrácená a jinak poškozená pásová obojživelná invazní vozidla a invazní plavidla různých typů pokrývala okraje pláží. Tmavá sopečná škvára odlétala od protáčejících se pneumatik kolových vozidel, zapadajících až po nápravy. Východy z pláží blokovaly srázné terasy a těžké ztráty si vyžádala minová pole. Všude se hromadily trosky. Zranění muži byli přepravováni po tuctech na pláže, kde ale na tom nebyli o mnoho lépe než na linii fronty. Nechránily je tu žádné úkryty a vázly dodávky plazmy i obvazového materiálu. První čluny přivážející zoufale potřebná nosítka byly zničeny ještě ve vodě.
Zranění byli často zasaženi podruhé, když leželi bezmocně pod dekami, očekávajíce evakuaci na nemocniční lodi. „ *

Ihned jak generál Hermle ohlédl celou situaci na vyloďovacích plážích, vydal se k letišti číslo 1, na frontovou linii, která byla obsazena jednotkami jeho divize. Byl to tehdy velice odvážný čin, protože právě tento prostor byl pod obzvlášť těžkou nepřátelskou palbou, generál ale chtěl získat přesné informace z první ruky. S tím co vše viděl tady, mohl být spokojen; přestože 5. divize právě prodělávala svůj první bojový křest, její vojáci bojovali však jako lvi.
Historické zápisy říkají, že podobná situace jako na vylíčených plážích u 5. divize, byla i na plážích, které byly napravo od nich, tedy na Žlutých a Modrých plážích, na kterých se vylodily jednotky 4. divize námořní pěchoty. V době hodiny H, byl na Žluté 1 vysazen 1. prapor 23. pluku a na Žluté 1 vysazen 1. prapor 23. pluku a na Žluté 2 2. prapor téhož pluku. I tady se pak vojáci při každém svém kroku bořili do vulkanického popela, džípy do něho zapadaly až po kapoty a nákladní auta jím projet nemohla vůbec. Zásoby tak musely být z pláží k linii fronty přenášeny ručně. V daném prostoru se japonská palba zpočátku soustředila prakticky jen na vstupy na pláže, a i proto také po určitou dobu měli ženisté, zdravotníci na evakuačních stanovištích, pracovní čety „mořské včely“, tedy oddíl, jejichž úkoly je nutily setrvávat na stejných plážích, větší ztráty než ti vojáci, kteří byli z útočných jednotek na frontové linii.
Také i ty prvé jednotky americké 4. divize námořní pěchoty se po zahájení svého postupu do vnitrozemí zprvu setkávaly jen se slabým odporem. Ovšem situace se pak začala měnit, jakmile dvě čelní útočné roty dosáhly druhé terasy za plážemi; tam na ně dopadala silná japonská palba vedená jak přímo z vnitrozemí před nimi, tak i ze stran. Námořní pěchota velmi brzy zjistila, že se dostala mezi dva velké japonské bunkry a navíc ještě, že je obklopuje něco okolo padesáti pevnůstek a chráněných palebných postavení. Největší překážkou pak byly oba bunkry; i když je předinvazní ostřelování evidentně poškodilo, stále ještě poskytovaly Japoncům a jejich zbraním stále bezpečný úkryt a umožňovaly jim tak klást účinný odpor. Brzy tak bylo jasné, že bez použití tanků, které je mohou pomoci zneškodnit svou palbou, nebude moci další postup pokračovat.
Rotu C 4. tankového praporu 4. divize, která měla 16 tanků, měly z nástupní linie na pláže Žlutá 1 a 2 přepravit v 10 hodin dopoledne tři střední výsadkové lodi (LSM – Landing Ship, Medium). Dvěma se to pak s menšími či většími potížemi podařilo, ale hned poté, co vyložené tanky překonaly prvých 100-150metrů páže, tři z nich vyřadily poruchy a miny. Ve skutečně velkých problémech se však ocitlo třetí plavidlo, LSM číslo 216. Ten prvý tank, který je na Žluté 2 opouštěl, se na přední části zabořil do písku, přičemž zádí ještě spočíval na spuštěné rampě. Celkem půl hodiny se jej tankisté pokoušeli vyprostit, protože bránil ostatním tankům ve výjezdu z lodi. Nakonec se to sice podařilo, ale bylo zřejmé, že na Žluté 2 nejsou podmínky k vylodění obrněných vozidel. LSM se tak musela vrátit na nástupní linii a o hodinu a půl později se pak pokusila svůj náklad vyložit na Žlutá 1. Bohužel ani tady neuspěla. Mezitím byla loď několikrát zasažena a celá řada mužů na palubě, a to jak členů posádky, tak i tankistů, byla zraněna. Velitel plavidla se proto podruhé rozhodl pokusů o vylodění zanechat a namísto toho odplul k nemocniční výsadkové lodi, kde předal zraněné, z nichž někteří nutně potřebovali okamžitý lékařský zákrok. Teprve až třetí pokus, provedený ve 12 hodin 45 minut, byl úspěšný a LSM své tanky konečně vyložila. Tanky sice projely pláží bez úhony, potom se ale proplétaly minovými poli a těžkým terénem a dlouho nebyly s to nalézt cestu ke 2. praporu 23. pluku, který jejich příjezd tehdy velice netrpělivě očekával, protože urputná japonská obrana mu prakticky znemožňovala hnout se z místa. Bohužel až do setmění nedorazily.
Při takovémto stavu, se za těchto popsaných okolností, v operačním prostoru 23. pluku, dostalo podpory obrněných vozidel jen 1. praporu, ale ani ta nebyla dostatečná. Mnohé tanky, které směřovaly k této jednotce, se zabořily ještě na plážích, a aby mohly pokračovat, musela zasáhnout dvě vyprošťovací vozidla. Tyto vyprošťovací akce pak pokračovaly velice pomalu vzhledem k neustálé palbě japonských děl a minometů, a tak celý 23. pluk byl nucen bojovat, aniž jej vyloděné tanky mohly nějak významněji podpořit. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 110., Praha 2 000., Vydání 1, ještě k tomu dodává z amerických historických pramenů, cituji:

„Během první půlhodiny po vylodění pronikly oba prapory 23. pluku asi 250 metrů za pláže a do poledních hodin postoupil 1. prapor o dalších 500 metrů a 2. prapor o 250 metrů. Když si uvědomíme, že šlo o ostřílené vojáky divize námořní pěchoty, která měla za sebou tvrdé boje na několika tichomořských ostrovech, a že území, na kterém nyní bojovali, bylo vystaveno nejničivějšímu ostřelování a bombardování, k jakému kdy před nějakou výsadkovou operací došlo, nemusí se jejich postup po několika hodinách boje zdát nijak oslnivým. Ale ve srovnání s tím, co na Iwodžimě následovalo, kdy celodenní územní zisk se často počítal na pouhé metry, bylo třeba výkon 23. pluku v den D hodnotit jako velmi úspěšný.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 228.
Bylo po poledni stejného dne D, když už bylo zřejmé, že bez podpory tanků – zejména na úseku 2. praporu – postup vázne a že tanky asi nebudou v dohledné době k dispozici. A tak velitel 23. pluku plukovník Walter W. Wensinger rozhodl, že nasadí do boje 3. prapor, který dosud tvořil plukovní zálohu. Třetímu praporu bylo pak nařízeno, že se vylodí na pláži Žlutá 1, postoupí asi tak 200 metrů do vnitrozemí a zpočátku jen podpoří svými 81 mm minomety obnovený útok 2. praporu. Jak se v danou dobu stalo pravidlem, ocitla se invazní plavidla, která jej převážela - pod palbou japonských děl a minometů; naštěstí žádné z nich neutrpělo přímý zásah. Mnohem větší potíže potom nastaly, když se čluny přiblížily těsně ke břehu. Dá se říci, že se tehdy zdálo, že proti americkému výsadku v tuto chvíli nebojovala jen japonská obrana, ale že ke všemu přispěchala ku pomoci i příroda. Výrazně totiž zesílil příboj, když z moře se valily vlny, které narážely na pláže. Do toho všeho vjížděla lehká invazní plavidla, která byla plně naložena vojáky obtěžkanými svou výzbrojí a výstrojí. Jakmile invazní plavidla najela na okraje pláží, okamžitě se začala přes jejich boky přelévat voda. Některá plavidla byla nárazy vln proražena, jiná zaplavena. A za nimi se v tu dobu hromadily další připlouvající čluny. Přes všechny tyto obtíže se však námořní pěšáci drali na břeh a poté dál do vnitrozemí. Aby z přeplněných pláží stačil 3. prapor nejrychleji vyvézt, přikázal plukovník Wensinger jeho veliteli projít postaveními 1. praporu a postupovat přes letiště číslo 1. Jeho jižní okraje dosáhl 1. prapor už kolem 14. hodiny a potom, nemaje podporu tanků byl zastaven. Vzhledem k prozatímní intenzitě japonské obrany, se kterou se musel 23. pluk potýkat, rozhodl krátce po 14. hodině velitel divize generálmajor Cates nasadit i 1. a 2. prapor 24. pluku, který zatím tvořil divizní zálohu. 2. prapor se ještě před 17. hodinou vylodil na pláži Žlutá 2, pak se přesunul asi 700 metrů do vnitrozemí, kde se v tu dobu nacházela již linie fronty, a tam vystřídal 2. prapor 23. pluku.


General Clifton B. Cates Wikipedia_

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

I když Japonci v těchto místech vybudovali svou obranu tak, že mohli s velkým přehledem ostřelovat celý prostor vyloďovacích pláží, ukázalo se, že nejvíc byla v den D vydána na milost a nemilost jejich zbraním především pláž Modrá 1, která tvořila spolu s Modrou 2 pravé křídlo předmostí.
Přímo nad nimi se totiž tyčily do výšky skalnaté hřebeny, na kterých se nacházelo velké množství dobře chráněných japonských palebných postavení. Byl to určitě nezáviděníhodný úkol se vylodit právě na těchto plážích a zlikvidovat ohniska japonské obrany, která je ovládala. Tento úkol dostal 1. a 3. prapor 25. pluku 4. divize. Ale jako v ostatních případech, tak i v tomto prostoru se oba prapory zpočátku setkaly jen se slabým odporem – i tady obránci dodrželi Kuribajašiho direktivu počkat, až se nepřítel vylodí. Poté jej nechat vyjít z pláží a teprve tam nepřítele napadnout všemi prostředky. I proto skutečná bitva začala až asi půlhodiny po vylodění, a to poté, co oba americké prapory pronikly 300 až 350 metrů do vnitrozemí; teprve tam se na ně snesla taková smršť dobře mířené palby ze všech zbraní, že v krátké době utrpěli velké ztráty.
Bylo 10 hodin 20 minut, když přirazily na Modré 1 ke břehu tři střední výsadkové lodi, které přivážely pěšákům na pomoc tanky roty A 4. tankového praporu. Japonci se na tato plavidla okamžitě zaměřili a všechna tři zasáhli a poškodili, ale naštěstí to nebylo tak vážné, aby po vyložení nákladu nedokázaly lodě od břehu Iwodžimy odplout. Jeden z tanků, který byl opatřený buldozerovou radlicí, prorazil terasu bránící výjezdu z pláže, ale hned poté najel na minu, zcela znehybněl a stal se snadným terčem pro japonská protitanková děla. Naštěstí ostatní tanky pokračovaly vytvořeným průjezdem v koloně do vnitrozemí. Bohužel nedostaly se daleko. Již po sto metrech je zastavilo minové pole. V době, kdy ženisté zneškodňovali miny, tankisté palbou svých 75 mm kanónů ostřelovali japonská postavení, která se nacházela dál ve vnitrozemí, a také na skalách nad plážemi, to aby alespoň trochu ulehčili život decimovaným námořním pěšákům. Námořní pěšáci navzdory zuřivému odporu nepřítele se pomalu probojovávali vpřed, ale již kolem poledne měli tak velké ztráty, že velitel 25. pluku plukovník John R. Lanigan rozhodl, že výšiny a útesy severovýchodně od pláže Modrá 2, dále oblast bývalých lomů, z nichž měli Japonci 1. a 3. prapor zcela pod kontrolou a zasahovali je smrtící palbou, musí být obsazeny co nejrychleji, nemají-li jeho muži vykrvácet. Tento úkol zneškodnit nepřátelská postavení, připadl 2. praporu 25. pluku, který tvořil zálohu. Ve 14 hodin byl prapor vyloděn a s podporou 1. a 3. praporu vyrazil na zteč. V 17 hodin 30 minut, kdy k dosažení strategických výšin chybělo už jen několik desítek metrů a tlak nesměl ani na vteřinu polevit, již byly ztráty takové, že plukovník Lanigan musel požádat velitele divize o rychlé přidělení jedné roty 1. praporu 24. pluku, který právě dorazil. Okamžitě mu bylo vyhověno a již o hodinu později přišlo na velení hlášení, že výšiny jsou obsazeny. V tu dobu zbývalo 3. praporu 150 bojeschopných mužů * (*pěší prapor v divizi námořní pěchoty měl kolem 900 mužů) a z rozhodnutí generálmajora Catese byl z přední linie stažen a jeho místo zaujal 1. prapor 24. pluku. A tím posledním praporem 4. divize vyloděným na Iwodžimě byl 3. prapor 24. pluku. Velel mu tehdy podplukovník Alexander A. Vandegrift jr., syn slavného generála, který vedl námořní pěchotu za bojů o Guadalcanal v roce 1942. Prapor vstoupil na břeh Iwodžimy v 19 hodin večer a zaujal své postavení za pláží Modrá 2.

V odpoledních hodinách popisovaného dne D, kdy většina pěchoty všech útočných divizí byla již, na předmostí, nastal čas pro příchod zbývajících podpůrných jednotek. Takže v případě 4. divize námořní pěchoty to byly především čtyři prapory jejího 14. pluku polního dělostřelectva. Každý z těchto praporů vyslal ihned po poledni na ostrov Iwodžima svůj průzkumný oddíl, který dostal za úkol připravit co nejvhodnější místa k vybudování palebných postavení. V tomto případě říkají americké historické zápisy, že se opakovaly stejné problémy, jaké měl v pásmu 5. divize 13. dělostřelecký pluk. Stalo se, že odolná japonská obrana předpokládaný postup útočných jednotek zabrzdila a linie fronty se stále ještě nacházela příliš blízko pláží, čímž byl vlastně prostor k rozmístění palebných stanovišť velice silně omezen. Mimo toho se dosud nedařilo upravit koridory, kterými by mohla obojživelná nákladní auta DUKW bezpečně přivézt svá děla z pláží do vnitrozemí. Generál Cates, si velmi dobře uvědomoval, jak velký význam pro tvrdě bojující pěšáky má přítomnost a podpora polního dělostřelectva. I z těchto důvodů, krátce po 14 hodině nařídil, aby byl vysazen 1. a 2. prapor 14. pluku.
Již prvá DUKW, naložená 75 houfnicemi, se také zabořila do sopečného popela, a to okamžitě po vjezdu na pláže. Vyloděné buldozery se je snažily vyprostit, jenomže vlečná lana praskala a vozidla zapadala dál. Teprve po vynaložení obrovského úsilí se zdařilo, a to v 17 hodin 15 minut celkem 11 houfnic 1. praporu umístit do palebných postavení. Jedna houfnice byla ztracena hned na počátku, když se DUKW, které jí vezlo, potopilo bezprostředně po opuštění tankové výsadkové lodi. O obtížnosti operace vypovídá fakt, že dělostřelci byli pak nuceni přetahovat takové houfnice přes terasy za plážemi holýma rukama. Přesto všechno velitel 1. praporu před 18. hodinou hlásil, že všechny jeho baterie jsou připraveny k palbě.
Kdo si myslel, že když sleduje potíže 1. praporu, že už větší nemohou nastat, tak se mýlil. Ukázalo se to ve chvíli, kdy na pláže dorazila DUKW s těmi těžšími 105mm houfnicemi 2. praporu. Totiž tady už nešlo houfnice přetahovat přes terénní vlny silou lidských paží. Zápisy říkají, že nezbývalo nic jiného, než je nechat na obojživelných autech, a teprve ta si nakonec musela poradit, a to jak s pískem a popelem na plážích, tak i s terasami za nimi. To vše pod těžkou nepřátelskou palbou. V této rozhodující chvíli pomohly buldozery, ale i těm to trvalo několik hodin. Zápisy hovoří, že snad bylo zázrakem, že nebylo žádné DUKW přímo zasaženo. Krátce před setměním bylo všech 12 houfnic ve svých postaveních za pláží Žlutá 1.
Nákladní obojživelná auta s děly 3. praporu pak měla opustit tankové výsadkové lodi a vydat se k pobřeží Iwodžimy po 15. hodině.
Bylo zjištěno, že u některých vozidel se nezdařilo nastartovat motory a trvalo takřka hodinu, než DUKW vyjela nad hladinu. Vzhledem k tomuto nabranému zpoždění, v souvislosti s blížícím se soumrakem a přicházejícím zprávám, že jsou pláže přeplněny a prakticky tam není místo, kde by výsadková vozidla mohla bezpečně přistát, nehodlal velitel 14. pluku plukovník Louis G. DeHaven ve tmě a zmatku riskovat ztrátu DUKW i děl. A proto rozhodl, že 3. a poslední 4. prapor budou vyloděny až příští den. DUKW, která již předtím, vyjela na vodu, se musela vrátit do útrob tankových lodí. Jedno vozidlo i s dělem bylo přitom ztraceno, když mu při najíždění na rampu vysadil motor. Sklouzlo do vody a okamžitě se potopilo.

Když se večer 19. února 1945 nad západotichomřskými vodami konečně setmělo, mohli být Američané oprávněně hrdi na to, čeho se jim v den D podařilo na Iwodžimě dosáhnout. To vše navzdory tomu, že proti nim stál dobře připravený nepřítel. Všichni byli nuceni se potýkat se záludným terénem a nepřálo jim počasí. Přesto tohle všechno vysadili na pláže 6 pěších pluků, 6 praporů dělostřelectva, 2 tankové prapory, celkem kolem 30 000 mužů, a k tomu několik tisíc tun zásob a materiálu. Přitom získali předmostí ohraničené linií, která se táhla od „Východní člunové zátoky“ do vnitrozemí, poté pak pokračovala přes jihovýchodní část letiště číslo 1 k západnímu pobřeží. Předmostí sice nebylo impozantní svou velikostí rozlohy, ale kdo si vše pročetl tak ví, jak obtížné bylo vyrvat Japoncům i jen pár desítek metrů, je obsazení o délce přibližně 3 500 metrů a hloubce kolem 1 000 metrů možno považovat za nezanedbatelný úspěch.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700