PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 229.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Nikdo ani tehdy a ani později nepochyboval, že úspěch, který byl na Iwodžimě dosažen ve dni D patřil především pěšákům útočných jednotek, kteří za něj draze zaplatili: 519 jich bylo zabito, 1775 zraněno, dalších 47 mužů později zemřelo na následky utrpěných zranění a 99 jich bylo nutno z předmostí evakuovat z důvodů jejich psychického a fyzického zhroucení.
Zásluha samozřejmě patřila i ostatním složkám expedičních sil, které bojující pěšáky podporovaly vším, co měly k dispozici. Vždyť eskortní letadlové lodi tzv. Podpůrné operační skupiny kontraadmirála Durgina vlastně po celý den D vysílaly nad Iwodžimu svá letadla, která plnila řadu velice důležitých úkolů – prováděly pozorovací lety, bojovou hlídkovou činnost, protiponorkové hlídky a především podle požadavku pozemních sil zajišťovaly jejich přímou podporu. Byl to stovky vzletů, které provedly i letouny dvou operačních skupin rychlých letadlových lodí svazu viceadmirála Mitschera, zdržující se severozápadně od Iwodžimy. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 114., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl ještě a napsal, cituji:

„Protože neustále hrozilo nebezpečí, že nepřátelská letadla mohou z letišť v Japonsku zamířit podél Boninských ostrovů na jih a napadnout výsadkové pláže a plavidla, bylo hlavním úkolem operačních skupin každý takový pokus zmařit. K jednomu došlo kolem 19. hodiny večerní, kdy přilétlo asi 15 japonských bombardérů. Když ale během letu k Iwodžimě Japonci zahlédli americké letadlové lodi, rozhodli se zaútočit na ně. Šlo sice o nesmírně lákavý cíl, ale velitel letu, který neodolal, se tím dopustil fatální chyby. Nálet nejenže Američanům nezpůsobil žádné škody, ale početná a dobře řízená stíhací ochrana při něm většinu bombardérů zničila. Na pomoc Kuribajašimu už nedorazil ani jeden.“

Při výčtu všech prostředků, které sloužily k podpoře vylodění od dne D, se samozřejmě nesmí zapomenout na neocenitelnou službu palby dělostřelců válečných lodí, lodí, které křižovaly po celý den na dohled od invazních pláží. Dělostřelci na válečných lodích vždy okamžitě reagovali na každý požadavek, který přicházel z předmostí a palbou svých mohutných děl zneškodnili desítky a desítky ohnisek japonského odporu, při jejichž dobývání by útočící jednotky určitě utrpěly další velice citelné ztráty. Ještě i po setmění, kdy se bitevní lodi a většina křižníků stáhly dle předpisu dál od ostrova, zůstával u pobřeží lehký křižník Santa Fe a také 10 torpédoborců s úkolem po celou noc nepřítele znepokojovat ostřelováním jeho pozic a současně mu pravidelným vystřelováním osvětlovacích granátů bránit, aby noční tmy využil k nějakému tomu překvapivému útoku.
Na lodích a ve velení V. výsadkového sboru i generálmajor Harry Schmidt, coby velitel, a sním i většina důstojníků, ve většině věřila, že večer dne 19. února, Japonci určitě přejdou do protiútoku.





Velitel V. výsadkového sboru generálmajor Harry Schmidt, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Nejenže by to odpovídalo taktice, kterou Japonci uplatňovali v naprosté většině předchozích operací, ale Američané dobře věděli, že velitel japonské posádky generálporučík Kuribajaši má k dispozici dostatek sil včetně tanků, aby v době, kdy se invazní jednotky ještě vlastně tísnily v omezeném prostoru předmostí, zahájil široce založený protiútok. Totiž v té době generálmajor H. Schmidt ani zpravodajské oddělení V. sboru nic nevěděli o tom, že Kuribajaši je pevně rozhodnut – a že v tomto smyslu už dávno vydal příslušné rozkazy – šetřit své síly a nepřítele ničit jinými prostředky než nějakým bezhlavým výpadem.



General Tadamicči Kuribajaši, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Tadamichi_Kuribayashi

Jednou z použitých japonských metod mělo být neustálé ostřelování předmostí. Američané zpočátku zamýšleli využít tmy k přísunu dalších zásob materiálu, ale kolem půlnoci byla japonská palba tak silná, že nezbylo než noční vykládání prostě zastavit. Totiž po celou noc vrhala japonská děla a minomety stovky granátů a střel na pobřežní pruh, na kterém se nacházelo 30 000 mužů a celé hory vyloženého materiálu.
A tak i když námořní pěšáci, kteří se tísnili v mělkých zákopech, až do rána napjatě čekali, kdy uslyší pokřik útočících Japonců, jej prostě neslyšeli.
V noci sice docházelo k řadě planých poplachů způsobovaných nervózními reakcemi na neočekávané zvuky, ve tmě často zaměňované za známky aktivity nepřítele, jenomže ke skutečnému pokusu o proniknutí do americké obranné linie nedošlo. Bylo jen nutno čelit několika rozsahem nevýznamným poplašným událostem.
Bylo před půlnocí z 19. a 20. února, když se u západního pobřeží objevil člun přivážející skupinu asi 40 japonských vojáků. Když se Japonci, v úseku obsazených americkými pěšáky 28. pluku, pokusili vystoupit na břeh, byli zpozorováni a všichni pobiti. Bohužel krátce nato se ale štěstí obrátilo k Američanům krvavě zády. To když na pláži Žlutá 1 dostalo přímý zásah velitelské stanoviště 1. praporu 23. pluku a mezi řadou zabitých byl též velitel praporu a operační důstojník pluku. K ještě mnohem vážnější pohromě pak došlo kolem čtvrté hodiny ranní, když s obrovským rachotem explodoval sklad munice a PHM připravený pro potřeby 25. pluku 4. divize. Tehdy mimo jiné byly zničeny zásoby střeliva pro důležité 81mm minomety, které představovaly náklad dvou plně naložených výsadkových člunů, když oheň zachvátil též barely benzínu a nádoby se zápalnou látkou pro plamenomety. V tuto popisovanou dobu všichni tehdy věřili, že se Japoncům ve tmě podařily zcela náhodné úspěšné zásahy. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 116., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl i v americké a japonské historiografii následující fakta, cituji:

„ Až po válce, když japonští autoři publikovali nové skutečnosti, vyšlo najevo, že s velkou pravděpodobností bylo vše jinak. V rámci nové obranné taktiky Japonci na Iwodžimě organizovali i malé skupinky odvážných dobrovolníků, vždy šlo jen o tři nebo čtyři muže, kteří v noční tmě proklouzli do amerických postavení a náložemi a ručními granáty ničili vybrané cíle. Případ skladu zlikvidovaného v noci z 19. na 20. února v operačním prostoru 4. divize byl výslovně uváděn jako jedna z těchto diverzních akcí. I když nikdy nelze vyloučit, že japonští autoři po prohrané válce vyprávěním o statečných činech svých vojáků obnovovali zle pošramocené národní sebevědomí, stejně nelze vyloučit, že se takové věci na Iwodžimě skutečně udály – těžko bylo možno ve vypjaté atmosféře rozlišit, co způsobila exploze střely z děla či minometu a co záškodníkem vržená nálož výbušnin.“

Svou prvou noc, tehdy na Iwodžimě strávilo 30 000 námořních pěšáků, kterým pak pomalu noc ustupovala k rannímu rozbřesku. Tehdy tam byl také americký novinář a spisovatel Robert Sherrod, který onu noc nazval „Zlým snem v pekle“, a dobře věděl, o čem mluví, protože na půdu ostrova Iwodžima vstoupil již v odpoledních hodinách dne D, a stejně jako vojáci invazních jednotek přečkal tuto noc v díře vyhrabané v písku a sopečném popelu. Tehdy prý k nějakému očekávanému japonskému sebevražednému útoku nedošlo a taktika generálporučíka Kuribajašiho se obráncům zatím vyplácela; nevyspalí a unavení námořní pěšáci mohli ráno začít počítat své další mrtvé a zraněné, kteří se v právě uplynulých hodinách stali oběťmi japonského ostřelování a výbuchu skladu munice a PHM. Jedno ale bylo určitě jasné: nemají-li se podobné noci pravidelně opakovat, je třeba napřít všechno úsilí k likvidaci nepřátelských pozorovacích a palebných stanovišť, umístěných na tamních dominantách ovládajících celý prostor předmostí.



Dobytí hory Mount Suribači.
Již vlastně od ranních hodin 20. února 1945 (Byl to den D+1) byla veškerá bojová aktivita jednotek americké námořní pěchoty na Iwodžimě přímo zaměřena na provedení dvou základních a klíčových operací, jak napovídají historické zápisy. V tom jižním cípu ostrova měl 28. pluk 5. divize dobýt klíčovou horu Mount Surabači a ve střední části Iwodžimy měly zbývající jednotky 5. divize a prakticky celá 4. divize pokračovat v postupu z předmostí na sever s cílem obsadit důležitá japonská letiště a zlikvidovat japonské obránce nacházející se v tomto prostoru.
A tak ihned po rozednění se k ostrovu Iwodžima přiblížila bojová plavidla, která byla určena k ostřelování cílů vybraných na konci předešlého dne veliteli pěších praporů a pluků.
Bylo 7. hodin 40 minut, když byla zahájena mohutná kanonáda, na které se podílela děla čtyř bitevních lodí, tří křižníků a invazní čluny vyzbrojené raketomety a minomety. Dle zápisů tato palba trvala 50 minut, až do okamžiku, kdy námořní pěšáci vyrazili do útoku. Lodě s podpůrnou palbou však zůstávaly v blízkosti pobřeží i poté, a zasahovaly svou palbou proti cílům, které jim nahlásili pozorovatelé, nebo osádky z pozorovacích letadel. Tato metoda řízení palby byla vyzkoušena ihned prvý den, a byla založena na přítomnosti důstojníků námořního dělostřelectva v rolích pobřežních pozorovatelů, kteří byli u bojujících jednotek pěchoty a také na přítomnosti styčných důstojníků pěchoty na palubách válečných lodí. Metoda se osvědčila natolik, že pak byla užívána po celou dobu bojů o Iwodžimu. I když již tehdy nikdo nezpochybňoval známou skutečnost, že rozhodujícím a konečným prvkem při likvidaci nějaké nepřátelské obraně je a byl vždy – a nejen na Iwodžimě – pěšák s karabinou, samopalem, ručním granátem, náloží či plamenometem, tak stejně tak pomoc, kterou mu při tom poskytovaly palubní letadla a zejména palba lodních baterií, byla neocenitelná. Určitě nebylo přeháněním, když bylo prohlášeno, že vyřazením mnoha nepřátelských děl a opevněných postavení jak před vyloděním, tak i v dalším průběhu bojů se stala podpora lodního dělostřelectva jazýčkem na vahách, který rozhodl, když už ne přímo o úspěchu operace, tak zcela jistě pak o osudu tisíců námořních pěšáků, kteří by při útocích na tato ohniska nepřátelského odporu byli zabiti nebo zraněni.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 230.
K tomu co bylo napsáno na konci minulého článku, pak ještě mnoho historiků píšících o válce v Pacifiku dodává, že za 2. světové války nebylo vlastně žádných jiných 20 čtverečních kilometrů nějakého dobývaného území zasypáno takovým množstvím pum, granátů a raket jako tomu bylo na Iwodžimě. Tuhle skutečnost přiznal i hodnotitel, který byl jedním z těch nejpovolanějších, generálporučík Kuribajaši, když v době, ve které vrcholila, právě bitva o ostrov, hlásil rádiem do Tokia: „Nebál bych se bojové síly pouhých tří divizí americké námořní pěchoty, kdyby nebylo bombardování z letadel a válečných lodí. To je jediným důvodem, proč musíme čelit tak nešťastné situaci.“* Pro nás nalezl zdroj této poznámky - Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 118., Praha 2 000., Vydání 1, cituji: * Major Jošitaka Horie: Report, Iwo Jima, Hlášení z Iwo jimy, z 11. 2. 1946, str. 9; protokoly z výslechů japonských válečných zajatců uložené v oddělení 2. světové války Národního archívu v Suitlandu ve státě Maryland.
V době kdy duněla lodní děla, vojáci 28. pluku 5. divize se připravovali k útoku na vyhaslou sopku Mount Suribači, od jejíhož úpatí je ještě stále dělil velký pás země poseté bunkry, pevnůstkami, nástrahami všeho druhu a minami.
A všem před útokem stačila zkušenost z předcházejícího dne, aby všichni věděli, že jeho dobytí nebude vůbec snadné. Mount Suribači v danou dobu bránilo na 1600 japonských vojáků, kteří dostali nařízeno bojovat do posledního dechu. To, že se v den D, Američanům zdařilo obsadit ostrovní pás země, který odděloval horu od zbytku ostrova, nemělo na jejich celkové odhodlání a na celou situaci v podstatě žádný vliv. Zkušený generál Kuribajaši dobře předpokládal, že k tomu po vylodění dříve nebo později stejně dojde; v jeho obranných plánech proto Mount Suribači představovala jen jeden z několika víceméně obranných sektorů vybavených tak, aby mohly co nejdéle vzdorovat, spoléhajíce jen na vlastní síly. Samotný plán útoku, který tehdy zvolil velitel 28. pluku plukovník Liversedge, byl dle zápisů velice jednoduchý, v daných podmínkách a za daného rozložení sil ani nebylo vlastně možno přijít s něčím neočekávaným, nebo se pokoušet o nějaké složité kombinace.



BGen. Harry B.Liversedge.

https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_B._Liversedge

Liversedge ve svém plánu rozhodl, že při postupu k hoře Mount Suribači bude 2. prapor útočit na levé straně, 3. prapor na pravé a 1. prapor zatím zůstane v záloze. Po dosažení úpatí Mount Suribači, zatímco budou neustále napadána a pod tlakem udržována všechna nepřátelská postavení, která se na úbočích podaří odhalit, se námořní pěšáci prostě pokusí vyhledat vhodné cesty k dosažení jejího vrcholu. Začátek celého útoku byl stanoven na ráno v 8 hodin 30 minut. Když tedy poté skončil nálet amerických palubních letadel, který horu zasypal pumami, raketami a napalmem, a odmlčela se i děla těžkých lodí, zůstal u západního pobřeží jen torpédoborec Mannert L. Abele s úkolem podporovat postup 3. praporu. U východního pobřeží měla plnit stejné poslání ve prospěch 2. praporu svou palbou minonoska Thomas E. Fraser. Obě jmenovaná plavidla se zdržovala u břehů Iwodžimy po celou právě uplynulou noc, kdy osvětlovala svahy Mount Suribači světlicemi, poté se podílela na ranním ostřelování a nyní měla pokračovat v podpůrné palbě při útoku. O intenzitě, a o tom jak velká byla účast bojových lodí na průběhu operací na Iwodžimě, tak o tom vypovídá i spotřeba jejich munice: než byla v 14.48 toho dne vystřídána jiným plavidlem, tak minonoska vypálila na cíle na úpatí a na svazích Mount Suribači 775 127 mm granátů, torpédoborec v noci vypálil 172 světlic a do odpoledních hodin spotřeboval 971 127mm granátů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 119., Praha 2 000., Vydání 1, pak zachytil z historických zápisů další dění a napsal, cituji:

„Blížil se okamžik zahájení útoku. Současně se ale začalo měnit k horšímu počasí: zesiloval od jihu vanoucí vítr, padal drobný déšť, na pláže dorážely přes metr vysoké vlny. Muži plukovníka Liversedge, chystající se vyrazit, byli nevyspalí, zamlklí a třásli se zimou. A před nimi čekal odhodlaný nepřítel, ukrytý v desítkách opevněných postavení. Útok začal přesně v 8.30 hodin. Předchozí bombardování a ostřelování odhalilo v terénu před Mount Suribači několik japonských bunkrů, o kterých vzhledem k jejich maskování zakrslým porostem a kamennou drtí dosud nikdo nic nevěděl a nyní je bylo třeba zneškodnit. Brzy se ukázalo, že zejména v dolní části Mount Suribači je spousta opevněných jeskyň a dutin, které jsou stejně nebezpečné jako bunkry a pevnůstky postavené ze železobetonu. Tyto jeskyně měly zpravidla dva až pět východů a tunelové chodby je spojovaly s velitelskými a ubytovacími prostorami, sloužícími po celou dobu amerického ostřelování a bombardování za bezpečné úkryty. Za vchody, které byly chráněny až půldruhého metru silnými železobetonovými stěnami, se na řadě míst nacházela 152mm děla, která byla schopná ostřelovat celou jižní část ostrova a příbřežní vody.“

A pak začal boj, jakmile námořní pěšáci postoupili prvních pár metrů, okamžitě se na ně snesla hustá palba ručních zbraní, děl a minometů. Velitelům bylo okamžitě zřejmé, že bez blízké podpory tanků by pokračování útoku provázely těžké ztráty. V té době měl 5. tankový prapor, pověřený spoluprací s 28. plukem námořní pěchoty, sice v jeho operačním prostoru k dispozici jen osm tanků, ale těm ráno ještě chybělo palivo i munice. Nakonec se po nějaké době podařilo získat určité množství obojího, tedy paliva i munici z vozidel, které byly vyřazeny japonskou palbou z předchozího dne. O tom, jaký měli Japonci přehled ze svých obranných postavení na Mount Suribači, svědčí, že snaha tankistů o přečerpání PHM a přemístění munice ze zničených obrněnců jim neunikla. Všichni zúčastnění na přemísťování byli ostřelováni z japonských minometů. Tanky proto raději přejely na jiné místo, ale i tam je japonská palba pronásledovala. Celý tento proces se opakoval třikrát. Totiž pod Mount Suribači nebylo v té době žádného úkrytu. V zápisech je řečeno, že za těchto okolností námořní pěšáci během celého dopoledne překonali vzdálenost jen 50 až 70 metrů. Stejně tak je tam řečeno, že i když japonská obranná postavení byla po celou dobu cílem amerických náletů a ostřelovala je jak lodní tak polní děla, většinou stejně zůstávali aktivní.
Jakmile se pěšáci přiblížili k Mount Suribači a měli vyrazit proti prstenci bunkrů a pevnůstek, který je ze severu obklopoval, podpora, kterou poskytovalo polní a lodní dělostřelectvo, téměř ustala – mezi cíli a útočící pěchotou už nebyl žádný ochranný prostor. Taková situace prý Japoncům umožnila plně se na postupující Američany soustředit a zavalit je palbou ze všech zbraní. Vzniklá situace se poněkud zlepšila před polednem, neboť se konečně do bojů zapojily tanky a polopásová vozidla vyzbrojená 37mm a 75mm děly. Pod touto ochranou se pak již mohli k bunkrům přiblížit pěšáci s přenosnými plamenomety. Okamžitě následovalo několik ohnivých zášlehů, které – pokud obránce nezasáhly přímo – zpravidla jejich obranyschopnost alespoň na krátkou chvíli ochromily. Toho všeho okamžitě využili další příslušníci demoličního oddílu, kteří celé dílo dokonali tím, že buď přímo vyvrátili výbuchem náloží ocelové dveře bunkrů, nebo nálože či ruční granáty házeli dovnitř střílnami. Po takové likvidaci obránců byl pak bunkr většinou vyhozen do vzduchu. To aby jej Japonci nemohli v noční tmě znovu obsadit a využít. Historické zápisy dál také říkají, že kde to terén dovolil – a pokud byly k dispozici – se ukázaly jako ideální nástroj k ničení japonských hnízd odporu plamenometné tanky; šlo o upravené Shermany, jejichž 75mm kanónová hlaveň fungovala jako „šlehovka“, které byly schopny vrhnout ohnivý proud do vzdálenosti až 100 metrů.
Bylo okolo 17 hodiny odpolední a zápisy říkají o celodenním boji, že oba prapory 28. pluku postoupily zhruba o 200 metrů, a to za cenu 29 padlých a 133 zraněných. Vlastně na těchto 200 stech metrech útočící Američané zničili svými silami téměř 40 japonských opevněných obranných postavení, a to v terénu, kde prakticky po celou dobu neměli takřka žádnou možnost se nějak účinně krýt před japonskou palbou.
Když se začalo stmívat, tak stejně jako předchozího dne se americká pěchota připravila na noc, kterou opět musela trávit v provizorních okopech a děrách, někdy v lepším případě obložených kameny nebo pár pytli s pískem. Stráže musely pátrat celou noc, jestli někde nejsou náznaky začínajícího japonského protiútoku, ale ani tentokrát k němu nikde nedošlo.
I když byla japonská obrana Mount Suribači stále odolná, její vyhlídky do budoucna se každou hodinou bojů zhoršovaly. Již vlastně v den D ji výrazně oslabilo, když pumy amerických letadel a granáty těžkých lodních baterií zničily všechna její 140mm děla, která by jinak pro útočící americkou pěchotu a jejich obrněná vozidla představovala pravou pohromu. Nyní, tedy po dvou dnech, musel velitel obranného sektoru Mount Suribači plukovník Kanehiko Acuči přiznat hrozivě narůstající ztráty. Jak říkají japonské historické zdroje, odeslal v pozdním odpoledni dne 20. února 1945 generálporučíku Kuribajašimu žádost o svolení vyrazit a raději zemřít v útoku „banzai“ než zůstat v podzemních stanovištích a čekat na potupný konec.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 231.
Večer, krátce po odeslání zprávy plukovníka Acučiho pro generála Kuribajašiho, tedy krátce poté, jak říkají americké historické zdroje, Američané našli a přerušili v zemi ukrytý kabel, který spojoval Mount Suribači se severní částí ostrova. Plukovník Acuči tak nedostal žádnou odpověď, možná kvůli přerušení spojení, ale možná i proto, že Kuribajaši nepovažoval za nutné znovu opakovat, to, co už několikrát předtím ve svých rozkazech zdůraznil: nemrhat silami v sebevražedných útocích! Po válce pak někteří z japonských důstojníků, kteří byli obeznámeni se situací na Iwodžimě plukovníka Acučiho tvrdě kritizovali. Tak například, již zde zmíněný příslušník Kuribajašiho štábu major Jošitaka Horie napsal, že generál Kuribajaši byl nešťastný z toho, že musí svěřit obranu Mount Suribači v tu dobu již sedmapadesátiletému Acučimu, kterého mu na ostrov poslalo velení armády a který vůbec nebyl vhodný k tomu, aby vedl velký počet vojáků v bitvě na život a na smrt. Horie sám šel tak daleko, že Acučiho nazval starým, zchátralým a nemoderním amatérem. * (*historickým podkladem zde je: Garand, G. W., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky Operace v západním Tichomoří, str. 533).
Je zajímavostí ten fakt, že obránci Mount Suribači nebyli s Kuribajašiho velitelstvím spojeni rádiem, což z Japonců nevysvětloval nikdo; snad opravdu dali přednost raději telefonu, a to v naději, že podzemní kabel nikdo nemůže objevit. Další historické prameny pak říkají, že ani po přerušení kabelu Japonci úplně kontakt se severem a velitelstvím neztratili. Totiž vždy po setmění se nad Mount Suribači rozzářily bílé a žluté světlice, které podle pozdějšího zjištění signalizovaly žádost o dělostřeleckou a minometnou podporu. A opravdu, když se rozzářily světlice, netrvalo dlouho a k nočnímu ostřelování pozic námořních pěšáků na Mount Suribači se přidala i palba z výšin ve střední části ostrova. Americká děla z moře i předmostí odpověděla, a tak námořní pěchota bohužel strávila další bezesnou noc.
Pro další den 21. únor (den D+2) rozkazy z velitelství divize nařizovaly plukovníku Liversedgemu, že má se svým 28. plukem pokračovat nadále v útoku na horu Mount Suribači. Počasí na ostrově se oproti předchozímu dni opět ještě více zhoršilo, vál totiž ostrý severovýchodní vítr, stále více pršelo a vlny dorážející na pobřeží ostrova už dosahovaly téměř výšky dvou metrů. Pro velitele leteckých skupin a důstojníky velící námořnímu a i polnímu dělostřelectvu bylo celkem jasno, že jakmile se námořní pěchota ještě více přiblíží k hoře Mount Suribači, budou všichni nuceni bombardování zastavit úplně a podpůrnou palbu podstatně omezit, aby je neohrožovali. I proto je v historických zápisech zdůrazněno, že intenzita palebné přípravy zahájené hned před rozedněním byla značně zvýšena a těsně před hodinou H, stanovenou na 8.25, ji ještě doplnil útok 40 palubních letounů, které japonské postavení napadly pumami a také raketami. Letadla se pak především zaměřovala na cíle v oblastech, které nebyly přístupny tankům a svými palubními zbraněmi ostřelovaly terén doslova necelých 100 metrů před výchozí čárou, odkud vyráželi námořní pěšáci do útoků. Takovýto zásah silné letecké skupiny, v tak těsné blízkosti vlastních jednotek, vlastně nebyl, dle zápisů, v Tichomoří ještě vůbec zaznamenán.
Tentokrát šly vlastně do útoku všechny tři prapory z 28. pluku: 1. prapor na pravé (západní) straně, 3. ve středu a 2. na levé (východní straně). 1 prapor mířil k Mount Suribači podél pobřeží bez podpory tanků, protože terén v řečeném prostoru jejich užití vlastně nedovoloval; o to významnější pomoci se mu však zpočátku dostalo od polního a lodního dělostřelectva. Západního úpatí Mount Suribači dosáhl do poledních hodin.
Odlišná situace, jak je zapsáno, byla na východní straně, kde přes silnou podpůrnou palbu z moře i z předmostí postup 2. praporu silně vázl. Nějaká změna přece jenom nastala až kolem 11 hodiny, kdy konečně dorazily tanky, polopásová vozidla osazená 75mm děly a také nákladní automobily s raketomety.
Už velice brzy se začalo ukazovat, že obzvláště ničivé účinky mají na japonská postavení – mimo těch, která chránily silné železobetonové zdi a stropy – rakety. Japonci soustředili silnou palbu na nákladní auta, na jejichž ložných plochách se odpalovací zařízení nacházelo, a protože tato vozidla nebyla pancéřována, jejich obsluhy přišly o řadu svých mužů. I když byla silná podpora, kterou 2. prapor dostal, byl jeho postup pomalý a byl provázen skutečně velkými ztrátami. V samém začátku působily námořním pěšákům největší potíže japonské těžké kulomety, ale to pravé peklo nastalo, když Japonci spustili doslova bubnovou palbu ze svých minometů. Rázem se celý ostřelovaný prostor proměnil ve smrtící kotel, ve kterém doslova vířily úlomky oceli, explozemi zvedaná mračna písku a sopečného popela a – bohužel – někdy i těla, či části těl námořních pěšáků. Zcela ohlušení muži mohli dokonce sledovat dráhy, po kterých minometné střely vzlétaly a vzápětí na ně téměř dopadaly. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 123., Praha 2 000., Vydání 1, zachytil z historických zápisů další dění od jednoho z amerických vojáků, který o svých strašných zážitcích napsal, a doslova je popisuje i pro nás, cituji:

"Bylo to strašné, nejhorší, co jsme zažili. Vypadalo to, jako když japonští minometníci hrají dámu a nás používají namísto hrací desky. Stále nedovedu pochopit, jak to někdo z nás mohl přežít…
Zdálo se, že před námi není nic než smrt. Když se nám nějak podařilo překonat otevřený terén, pouze jsme se stali ještě bližším cílem. Mne samotného ovládl pocit naprosté beznaděje. Cítil jsem, jak mi strach svírá krk. A právě v takových situacích se ukázala hodnota výcviku námořních pěšáků. Asi nebyl mezi námi nikdo, kdo by si nepřál, abychom se raději pohybovali opačným směrem. Ale bylo nám nařízeno útočit, tak budeme útočit. Výcvik nás naplnil hrdostí na naše společenství a tato hrdost nám nyní pomohla vydržet. Málokterý z nás přiznal, že jsme ctili staromódní zásadu ´raději smrt´, než hanbu´, ale pravděpodobně tato zásada, spíše než všechno ostatní, byla tím, co nás nutilo hnát se vpřed.“*
*Wheeler, Richart: The Bloody Baattle for Suribachi. Česky - Krvavá bitva o Suribači. Thomas Y. Crowell Company, New York 1965, str. 108-109.
V době takto vypjatých situací bylo na Iwodžimě v zápisech zaznamenáno i mnoho skutečně mimořádných činů statečnosti. Tak například v právě popisovaném dnu D+2 dopadl na úseku 2. praporu japonský ruční granát mezi vojína Donalda J. Ruhla a seržanta, velitele jeho čety. Vojín Ruhl, aby svého seržanta zachránil, tak granát svým tělem okamžitě zalehl.
Další případ velké obětavosti, je popisován tak, že před východním úpatím Mount Suribači, těsně u mořského břehu, zůstali ležet dva těžce zranění námořní pěšáci. Vrcholný čin obětavosti tehdy dokázal zdravotník, který tyto dva pěšáky celý den udržoval při životě, neboť se mu přes nepřátelskou palbu podařilo k nim přiblížit. Po celou řadu hodin je ošetřoval, jak jen to bylo v dané situaci možné – jeden ze zraněných dýchal jen díky skleněné trubičce, kterou mu zdravotník prostrčil do krku. Protože evakuace po zemi byla vzhledem k japonskému ostřelování vyloučena, skupina pěšáků v čele se štábním seržantem Charlesem E. Harrisem vyrobila improvizovaný vor, na němž navzdory příboji přepádlovali ke skalnatému pobřeží, zraněné vyzvedli a odvezli je Japoncům přímo před nosem. Oba muži svá zranění přežili. Než skončila bitva o Iwodžimu, na deskách cti a slávy Sboru americké námořní pěchoty byly zaznamenány desítky nových jmen.
Ještě v podvečer dne D+2 vytvořil 28. pluk na úpatí Mount Suribači polokruhovou obrannou linii. Ta začínala v hornatém terénu na západním pobřeží, kde byla postavení 1. praporu, který během dne postoupil o celých 900 metrů, uprostřed polokruhu se nacházel 3. prapor, který postoupil o 450 metrů, a nalevo od něho, u východního pobřeží, se nacházel 2. prapor, který přes den posunul svoji linii o celých 600 metrů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 124., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl v historických dokumentech další informace a píše, cituji:

„Ten den padlo dalších 34 námořních pěšáků a 153 jich bylo zraněno a 28. pluk se ocitl na 75 procentech původního bojového stavu. Výkon 28. pluku z 21. února byl nezanedbatelný, když víme, za jakých okolností zápas o ovládnutí Mount Suribači probíhal. Plukovník Liversedge také oprávněně považoval výsledek z onoho dne za maximum, jehož bylo možno dosáhnout, a ve svém hlášení vyzdvihl i významnou roli, kterou přitom sehrály přidělené tanky.
Sedm jich ráno vyrazilo k Mount Suribači s jeho pěšáky, během dne jeden vyřadila mina, druhý japonská protitanková palba a třetímu se přetrhl pás, tankisté naštěstí vyvázli všichni nezraněni. Když kolem 16.30 pluk další postup zastavil, zbývající čtyři tanky se z frontové linie stáhly. Aby ráno nedošlo ke zbytečnému zdržení, osádky je, ještě než se setmělo, opatřily palivem a municí.“






Rozbité železobetonové dělostřelecké stanoviště na Iwodžimě, do kterého musela stejně námořní pěchota vstoupit a pobít tam Japonce., Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700