PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 232.






Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Když se pod Mount Suribači dne D+2 začalo stmívat, stále ještě padal studený déšť a prochladlé námořní pěšáky čekala velice těžká noc. Ani je tak netrápila zima a vlhko, jako na ně působilo depresivně prostředí, ve kterém museli tu noc přespávat. Všude kam oko dohlédlo, je obklopovaly vraky japonských děl, těla mrtvých nepřátel, zničené pevnůstky a bunkry, některé očouzené napalmovými plameny, jiné s železobetonovými zdmi rozervanými po přímých zásazích granáty těch nejtěžších lodních děl. V historiografii USA lze najít i vyjádření jednoho z amerických námořních pěšáků, který k palbě děl bitevních lodí poznamenal, že mu rozbité bunkry po jejich palbě připadaly jako zmačkané krabičky od sirek; v každém případě byly výmluvným důkazem, jak ničivou sílu mají děla ráže 406mm a 356mm, když vystřelí své granáty a trefí své cíle. A jako by to ještě nestačilo, tak byl ještě všude cítit odpudivý pach spáleného lidského masa. Užívání plamenometů, těchto strašlivých zbraní, bylo tak časté, že se v průběhu dne pro ně začalo nedostávat náplně a nové zásoby musela na frontovou linii neustále dovážet obojživelná vozidla. Velké množství japonských vojáků zemřelo ve chvílích, kdy do skalních štěrbin, propojených se skrytými podzemními postaveními, byl nalit benzín a poté zapálen. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 124., Praha 2 000., Vydání 1, píše, cituji:
„Byla to nelítostná válka, protivníka nešetřila žádná ze stran a platil jeden jediný zákon: zabij (jakýmkoliv způsobem), jinak budeš sám zabit (jakýmkoliv způsobem).“




Houfnice námořní pěchoty v okamžiku střelby. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle


Byl večer 21. února 1945, když také odplula od ostrova Iwodžima na Guam nemocniční loď Samaritan, která vezla 623 vážně zraněných vojáků, mezi kterými byl i nemalý počet příslušníků 28. pluku. Na Samaritanu se jim dostalo kvalitní lékařské pomoci a na samotném Guamu, kde byla vybudována velká vojenská nemocnice, mělo pak pokračovat léčení za ještě mnohem kvalitnějších podmínek. Nešlo srovnávat péči, kterou na Iwodžimě věnovali svým zraněným a nemocným Američané, s „péčí“, kterou tam na ostrově byli s to poskytovat Japonci. Jak zní japonské obranné plány, tak ty vůbec neřešily možnost evakuace zraněných z ostrova, od počátku všichni věděli, že k ničemu takovému nebudou ani možnosti a ani prostředky.
Japonští zranění vojáci se buď sami dokázali doplazit do míst, kde se jim ještě mohlo dostat nějaké pomoci, nebo je tam odnesli kamarádi – to když to šlo. Zranění japonští vojáci v tunelech, byli většinou uloženi tam, kde bylo zrovna místo, a opět zůstali odkázáni na pomoc svých kamarádů, jen část z nich měla třeba to štěstí, že se o ně postarali věci znalí zdravotníci a lékaři na podzemních ošetřovnách. Nebylo proto divu, že japonští zranění, pokud jim to stav jen trochu dovoloval, dávali přednost tomu, aby po základním ošetření mohli bojovat se svými jednotkami.
Pokročme dále a řekněme si, že noc z 21. na 22. února ubíhala stejně jako obě předchozí v očekávání sebevražedného útoku Japonců, tentokrát už úplně izolovaných v masivu hory Mount Suribači. Námořní pěšáci dokonce zaznamenali jejich pohyby a hovor uvnitř hory, ale k útoku banzai, tentokrát opět nedošlo. Co je zaznamenáno tak říká, že jenom dvakrát se skupiny japonských vojáků pokusily proniknout do amerických postavení. V tom prvém případě zůstalo 60 mrtvých Japonců před linií 2. praporu. A v tom druhém případě, opět v sektoru 2. praporu, bylo zabito dalších 28 nepřátel, kteří se evidentně pokoušeli projít do severní části ostrova.
Ve stejné době v podzemním velitelském stanovišti v útrobách Mount Suribači zatím umíral plukovník Acuči, smrtelně zraněný střepinou dělostřeleckého granátu. Jeho poslední rozkaz vysílal skupinu jeho mužů na sever, ke generálu Kuribajašimu, s hlášením o situaci; s největší pravděpodobností šlo o vojáky, kteří unikli pozornosti amerických hlídek, a všichni zahynuli.
Jak bylo později zjištěno a zapsáno, plukovník Acuči si mimo jiné Kuribajašimu hořce stěžoval na pasivitu japonského letectva za situace, kdy americké letouny na jeho postavení neustále útočily. Pocit, že je císařské letectvo nechalo na holičkách, sdílela tehdy prý většina vojáků iwodžimské posádky.
Historiografie však zaznamenala, že skutečností bylo, že v rámci svých omezených možností se přeci jenom několikrát pokusilo japonské letectvo proti Američanům zaútočit.
Zaznamenáno je, že dvě operační skupiny amerických rychlých letadlových lodí, skupiny 58.2 a 58.3 kontradmirálů Davisona a Shermana, které v odpoledních hodinách 18. února zaujaly postavení zhruba 65 mil severozápadně od Iwodžimy, zůstávaly v tomto prostoru i v následujících dnech. Popis dalšího dění pak nalezl v americké historiografii, český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 126., Praha 2 000., Vydání 1, a píše, cituji:

„Už v noci z 20. a 21. února je napadlo kolem dvaceti japonských letounů, přilétávajících v menších skupinách. Většinu z nich včas sestřelily vyslané stíhačky. Z těch Japonců, kteří clonou stíhací ochrany pronikli, dva padli za oběť protiletadlové palbě a ani zbývajícím se nepodařilo žádné z amerických plavidel poškodit. Útoky byly snadno odraženy a jen málokdo byl ochoten připustit, že japonské letectvo, už dávno připravené o své nejlepší letce a zdevastované obrovskými ztrátami, může na počátku roku 1945 ještě představovat nějaké vážnější nebezpečí. Zakrátko se ale ukázalo, co všechno je možné.
Další tři operační skupiny rychlých letadlových lodí 58. operačního svazu viceadmirála Mitschera se po návratu z útoku na Tokio zdržovaly jižně od Iwodžimy, kde doplnily pohonné hmoty.
Ráno 21. února Mitscher vyčlenil ze skupiny 58.5 letadlovou loď Saratoga a tři torpédoborce a odeslal je na sever s rozkazem poskytnout invaznímu loďstvu u břehů Iwodžimy noční stíhací ochranu. Palubní letouny operační skupiny 58,5 kontradmirála Gardnera, ke které kromě Saratogy náležela ještě letadlová loď Enterprise, měly totiž v rámci Mitscherova operačního svazu zvláštní poslání: zajišťovaly stíhací ochranu svazu v nočních hodinách a k tomu účelu byla speciálně vycvičena i část jejich pilotů. Po odplutí Saratogy k Iwodžimě zůstala ve skupině 58.5 k noční ochraně dalších dvou operačních skupin svazu – skupiny 58.1 kontradmirála Clarka a skupiny 58.4 kontradmirála Radforda – Enterprise, doprovázená třemi křižníky a sedmi torpédoborci. Celá akce, sledující zvýšení bezpečnosti expedičních sil, ale měla jeden vážný nedostatek, na který zřejmě nikdo kompetentní v tu chvíli nepomyslel: Saratogu mířící k Iwodžimě doprovázely jen tři torpédoborce, které nemohly velké letadlové lodi zajistit dostatečnou podporu, pokud by nastala opravdu krizová situace.“

No a právě v v odpoledních hodinách 21. února odstartovalo z japonských letišť poblíž Tokia přibližně 50 sebevražedných pilotů kamikaze. Všichni náleželi k tzv. Speciální útočné jednotce. Kamikaze zamířili na jih, následně pak na ostrově Hačidžódžima v Boninách, všichni doplnili palivo a poté nabrali kurz směr Iwodžima. Dostali předtím úkol, vrhnout se s letouny naloženými pumami na americké invazní loďstvo.
Bylo 16 hodin a 28 minut, tedy doba, kdy Saratoga dosáhla určeného operačního prostoru, což bylo 35 mil severozápadně od ostrova Iwodžima. Ve stejnou chvíli zaznamenal její radiolokátor skupinu letadel, které byly vzdáleny asi 75 mil. Operátoři tyto cíle v prvé chvíli považovali za vlastní letadla. Jen velitel znalý většiny pro a proti, pojal podezření a nařídil okamžitý start šesti stíhaček, kterým přikázal ověřit, zda skutečně jde o americké letouny. Už vlastně v 16.50 se ozval jeden z amerických pilotů a jeho „hlášení“ mělo poněkud neobvyklou formu – byl to bojový pokřik „Tally-ho!“,* (* „Na něj“ – což bylo volání lovců povzbuzujících lovecké psy při štvanici na jelena; při honu na lišku pokřik při spatření lišky, která vyběhla z úkrytu.). Pokřik byl pak též používaný americkými a anglickými piloty ve chvílích, kdy spatřili nepřítele a zahajovali útok. O maličkou chvíli později pak přišlo hlášení: „Sestřelena dvě Zera!“ Tím samozřejmě končily veškeré pochybnosti o dění.
Na letadlové lodi Saratoga se okamžitě rozezněly poplachové klaksony. S více než horečnou rychlostí startovaly noční stíhačky, jedna za druhou opouštěly letovou palubu a mizely ve tmě. Záznam o počasí hovoří o tom, že zataženou oblohu beze zbytku zakrýval příkrov mraků, které visely ve výšce asi tak jednoho tisíce metrů. Což byly ideální podmínky pro překvapivý letecký útok. Již také v 16 hodin 59 minut zahájily protiletadlové kanony palbu na 6 japonských letadel, která se náhle vynořila z mraků. Prvá dvě, zasažená a hořící, po dopadu na hladinu narazila na pravobok letadlové lodi na čáře ponoru, prorazila jej a jejich pumy pronikly do podpalubí, kde explodovaly. V tu dobu už Saratoga odstartovala 15 svých letadel. Na katapultech pak byly připraveny další dva letouny, když dopadla puma svržená třetím útočníkem: zasáhla naviják kotevního řetězu a poškodila přední část letové paluby. Čtvrtý Japonec byl sestřelen, ale pátý se po prudkém obratu vrhl přímo na levý katapult, kde explodoval. Šestý a poslední nepřátelský letoun, i když už zasažen a v plamenech, dopadl na jeřáb na pravoboku, část tohoto letadla skončila na dělostřelecké plošině číslo 1, zbytek vraku přepadl přes palubu., Tohle vše se událo v pouhých třech minutách od 17.00 do 17.03 hodin.
Bylo velkým štěstím, že zůstaly nepoškozeny kotelny a strojovny Saratogy, takže už krátce po náletu byla letadlová loď plout rychlostí 25 uzlů (1 námořní míle = 1852m), zatímco záchranné a protipožární čety bojovaly se šlehajícími plameny. Jen díky jejich úsilí byl pak oheň na hangárové palubě uhašen do půl sedmé večer a požár zuřící na pravoboku o dvacet minut později. Vlastně tak nebezpečí požárů bylo sice zažehnáno, jenomže poškození letové paluby bylo natolik vážné, že Saratoga nemohla přijímat žádnou, ze svých vracejících se stíhaček, a přitom se přiblížila chvíle, kdy prázdnící se palivové nádrže budou nutit letouny přistát.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 233.
Protože byl poškozen komunikační systém letadlové lodi Saratoga náletem šesti japonských „kamikaze“, převzal dočasně kontrolu stíhací ochrany torpédoborec McGowan a ten instruoval všechny ve vzduchu se nacházející letouny, aby přistály na některé z eskortních letadlových lodí Podpůrné operační skupiny kontraadmirála Durgina. Takto vzniklá situace a její řešení mělo trvat nejméně po dobu, než budou svržena do moře ohněm zničená letadla, která blokovala letovou palubu. Ještě krátce před sedmou hodinou večerní se všem zdálo, že to nejhorší má Saratoga již za sebou, když se pod převalujícími se mraky rozzářily na padáčcích se snášející japonské světlice a současně s nimi zaútočilo na letadlovou loď 5 kamikaze. Prvé čtyři z nich se podařilo dělostřelcům sestřelit ještě v dosti bezpečné vzdálenosti. Ale ten pátý kamikaze unikl nějak pozornosti, přihnal se a svrhl pumu, která vyrvala v letové palubě osmimetrovou díru. Ve stejném zlomku vteřiny skončil útočící kamikaze na vodní hladině těsně u lodního boku. Ale i tento úder Saratoga prostě přežila. I když poškozena na sedmi místech, již ve 20 hodin 15 minut mohlo na zadní části letové paluby přistát několik vracejících se stíhaček. Ale celkové škody a ztráty způsobené japonským útokem byly přece jenom velmi vážné: kromě poškození Saratoga přišla o 36 svých letounů, které buď shořely v podpalubních hangárech, nebo na letové palubě, nebo vzhledem ke stupni jejich poškození nezbylo než je svrhnout do moře, a dalších 6 palubních letounů se potopilo při nouzových přistáních na vodní hladině.
Velice tvrdě byla postižena i její posádka: 123 mužů bylo zabito nebo nezvěstných, a 192 mužů utrpělo nějaké zranění. Tak vlastně nálety sebevražedných japonských pilotů natolik snížily bojeschopnost velké letadlové lodi, že admirál Spruance nařídil, aby loď odplula na základnu Eniwetok v severozápadní části Marshallova souostroví a odtud ke generální opravě na západní pobřeží Spojených států.




Admiral Raymond A. Spruance, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Raymond_A._Spruance

Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 128, 129., Praha 2 000., Vydání 1, pak připomíná, cituji:

„Vyřazení Saratogy z dalších bojových akcí sice nemohlo ohrozit údernou sílu mohutného Tichomořského loďstva, ale nikoho na palubách stovek jeho plavidel to nepotěšilo. Saratoga se totiž během války stala symbolem nezdolnosti a bojovnosti amerického válečného námořnictva, prostě stala se legendou. Vedle sesterského Lexingtonu, potopeného za bitvy v Korálovém moři v květnu roku 1942, byla se svým standardním * (* Standardní výtlak znamená hmotnost plně vyzbrojené a vystrojené lodi, ale bez zásob paliva a vody do kotlů. Výtlak válečných lodí je udáván v anglických tunách /1 angl. tuna= 1016kg) výtlakem 36 000 tun a délkou 270 metrů největší americkou letadlovou lodí 2. světové války. Američané sice na konci války postavili tři letadlové lodi třídy Midway o výtlaku 45 000 tun, ty ale už do bojů nezasáhly, první z nich byla uvedena do služby až 10. 9. 1945. Pro úplnost je možno dodat, že do západního Tichomoří se opravená Saratoga vrátila po třech měsících. Konec této slavné lodi bohužel příliš slavný nebyl. Přes nespočetné protesty rozhodlo velení amerického námořnictva použít ji jako jednoho z pokusných králíků při zkouškách atomových pum prováděných u atolu Bikini. Obrovitou loď, zakotvenou ve vzdálenosti 300 až 500 metrů od místa exploze, podmořská detonace vyzvedla o 13 metrů a o několik set metrů ji posunula.
Ale ani po takovém úderu se Saratoga nehodlala vzdát: sedm a půl hodiny trvalo, než se potopila a v hloubce 55 metrů dosedla na dno laguny. Stalo se tak 25. července 1946.“

Vraťme se však k pokračování historie o Iwodžimě a řekněme si, že vážné poškození letadlové lodi Saratoga nebylo jedinou ztrátou, která v noci z 21. na 22. února 1945 postihla americké letadlové lodi, které operovaly v blízkosti tohoto ostrova. Ještě ten večer 21. se stala obětí japonského kamikaze letadlová loď Bismarck Sea, což byla jedna z dvanácti eskortních letadlových lodí z Podpůrné operační skupiny kontraadmirála Durgina. Bylo 18 hodin 45 minut a loď se nacházela asi tak 45 mil východně od Iwodžimy, když na její příď z levoboku zaútočil první kamikaze. Toho se podařilo sestřelit, ale druhý, který nízko nad hladinou přilétal z pravé strany, byl zpozorován, až když jej od eskortní letadlové lodi dělilo necelých tisíc metrů. Na jejím pravoboku se na něj takřka okamžitě zaměřily všechny protiletadlové zbraně a palba trvala do chvíle, kdy hlavně už nebylo možno sklonit.
Jenomže japonský letoun, přestože již v plamenech, pokračoval dál v letu a skončil nárazem na letovou palubu před zadním výtahem, který se poté propadl na hangárovou palubu. Asi tak dvě minuty nato došlo v podpalubí lodi k velké explozi a začal hořet benzín, který vytékal z poškozených nádrží zaparkovaných tam letounů. Pak následovala druhá exploze, po které se ocitla celá záď lodi v troskách. Bylo 19,05, když velitel lodi kapitán J. L. Pratt nařídil její opuštění. Ještě celé tři hodiny šlehaly z paluby a nástaveb plameny a ozývaly se výbuchy, poté se eskortní letadlová loď Bismarck Sea převrátila a potopila. Vlastně celou noc a ještě do desáté hodiny dopolední dne 22. února zachraňovalo 6 torpédoborců trosečníky. Z posádky lodi čítající původně 943 muže, jich tehdy zahynulo 218.
Ve stejné době, kdy svůj osud prohrávala letadlová loď Bismarck Sea, byla napadena japonskými torpédovými bombardéry také další eskortní letadlová loď Lunga Point.
Ten první útočící letoun zasáhla přesná protiletadlová palba, když byl vzdálen asi 1500 metrů od pravoboku, nicméně ještě než se zřítil do moře a potopil se, asi tak 200 metrů od lodi, ještě stačil uvolnit torpédo. To však naštěstí eskortní loď Lunga Point minulo. Druhý japonský letoun, letící velice těsně za tím prvním, též své torpédo svrhl. Ale ani tentokrát nebyla loď zasažena a Japonec se vzdálil do bezpečí dřív, než se na něj protiletadlové zbraně dokázaly zaměřit. Bezprostředně poté zaútočil třetí torpédový bombardér a k velkému štěstí posádky Lunga Pointu měli japonští letci ten den opravdu špatnou mušku. Torpédo neškodně minulo záď a zmizelo kdesi v moři. Jenomže při přeletu nad lodí letoun zachytil svým křídlem o zadní část ostrovní nástavby, sjel po letové palubě, do které jeho stále se otáčející vrtule ryla velmi hluboké rýhy, aby nakonec na levoboku prorazil zábradlí a zřítil se do moře. No a ten čtvrtý útočník byl sestřelen dřív, než mohl svrhnout torpédo.
Menší požáry, které na Lunga Pointu vznikly, se brzy podařilo dostat pod kontrolu, ani způsobené škody nebyly vážné a nikdo z posádky nezahynul. To však ještě stále nebylo vše.
Asi tak 50 mil severovýchodně od Iwodžimy se ve večerních hodinách 21. února pohybovala skupina plavidel, které tvořily převážně tankové výsadkové lodě. A i na tyto lodě zaútočil kamikaze.
Bylo 17.20, když se z mraků vynořil jednomotorový torpédový bombardér typu Nakadžima B6N (ve spojeneckém kódu Jill) a vrhl se na nákladní loď Koekuk.



Nakadžima B6N (ve spojeneckém kodu Jiil) , Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Nakajima_B6N

Narazil na její pravobok za můstkem, sklouzl k zádi, přičemž kromě jednoho smetl všechny 20mm kanony protiletadlové baterie umístěné na pravoboku. Vznikl tak požár, který byl uhašen do 18.50 hodin, ale loď měla 17 mrtvých a 44 zraněných.
Napadena byla též i tanková loď LST-477, která vezla polní dělostřelectvo 3. divize námořní pěchoty, ale než se kamikaze po zásahu granátem z protiletadlového kanonu zřítil do moře, lehce se o ni otřel a ani loď, ani náklad nepoškodil.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 130., 131., Praha 2 000., Vydání 1, píše, cituji:

„Po odplutí poškozené Saratogy přikázal velitel 58. operačního svazu viceadmirál Mitscher, aby její úlohu při zajišťování noční stíhací ochrany invazního loďstva u Iwodžimy převzala letadlová loď Enterprise. Stejně jako předtím Saratogu, teď i Enterprise podřídil po dobu plnění tohoto úkolu operačnímu velení velitele Podpůrné skupiny eskortních letadlových lodí kontraadmirála Durgina. Pojem ´noční stíhací ochrana´neznamenal, že by palubní letouny, ať Saratoga nebo Enterprise, křižovaly celou noc tmavou oblohu. Podle všech zkušeností hrozilo nebezpečí překvapivého napadení nepřátelským letectvem při rozednění nebo soumraku.
V pološeru či potmě nebylo snadné rychle se blížící letoun včas zpozorovat, málo času potom zbývalo i na zaměření protiletadlových zbraní i na eventuální úhybné manévry. A právě tyto kritické ranní a večerní hodiny pokrývala noční stíhací ochrana.
Systém vyčlenění určitých lodí a jejich pověření tímto posláním byl zaveden z toho důvodu, aby piloti ostatních letadlových lodí svazu, kteří byli zpravidla po celý den plně zaměstnáni a úměrně tomu i unaveni, si mohli dostatečně odpočinout – což by nebylo možné, kdyby museli do vzduchu i při rozednění a za soumraku.
Tak velké letadlové lodi jako Saratoga a Enterprise nesly každá kolem 90 palubních letounů a zdaleka ne všechny z nich byly zapojeny do noční stíhací ochrany. Část pilotů proto plnila i řadu jiných úkolů; například po připojení k Durginově skupině měla Enterprise kromě noční stíhací ochrany provádět i pravidelné nálety na japonská letiště na Čičidžimě, a tím zajišťovat, že je nepřítel nebude moci využít jako základnu k úderům proti invazním silám na blízké Iwodžimě. Enterprise zůstala pod Durginovým operačním velením až do 10. března. Dne 12. března připlula na atol Ulithi, kde strávila dva dny nutnou údržbou, a pak se opět připojila k 58. operačnímu svazu, pověřeným novým velkým úkolem: "podporou vylodění na Okinawě.“]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 234.
2. února 1945 (den D+3), které nikoho na Iwodžimě nenechalo na pochybách, že začíná opět další z těch mizerných dní na mizerném ostrově, jak si mnoho spisovatelů poznamenávalo vyjádření amerických námořních pěšáků.
Tento den panoval ráno vytrvalý déšť, který změnil popel, písek a škváru v těžké, až lepící se bláto. Počasí bylo špatné, byla zima a silný jihovýchodní vítr pronikal uniformami ušpiněných, neoholených a unavených námořních pěšáků. A jakoby všech potíží nebylo stále dost, v osm hodin ráno se Japoncům podařilo zasáhnout minometnou střelou velitelství 28. pluku, přičemž byl zabit plukovní chirurg korvetní kapitán Daniel J. McCarthy, což byl muž, kterému za poslední tři dny řada námořních pěšáků vděčila za záchranu života. V těchto nezáviděníhodných podmínkách začal 28. pluk dobývat poslední obranná postavení nepřítele, která ještě zůstávala na přístupech k Mount Surabači a na jejím úpatí. Stejně jako předtím opět útočil jeho 1. prapor na pravé (západní) straně, 3. prapor ve středu a 2. prapor na levé (východní) straně plukovní linie. V noci se tankistům podařilo opravit tři poškozené tanky z předchozího dne, a proto mohlo spolu s pěchotou do útoku vyrazit celkem sedm tanků. Neštěstím jen bylo, že déšť, který se linul po celý den z olověné oblohy, jejich využití ztěžoval, a když pak v odpoledních hodinách ještě zesílil, tankisté nebyli sto se ze svých vozidel vůbec orientovat a dopředu je museli navádět před nimi jdoucí pěšáci. Toto skutečně špatné počasí snižovalo viditelnost a fakt, že se muži všech tří praporů už přiblížili těsně k hoře, způsobily, že leteckou podporu bylo nutno téměř úplně zastavit a podstatně byla omezena i dělostřelecká podpora. Již jako mnohokrát předtím, a ještě mnohokrát potom, zůstalo hlavní břímě boje na námořních pěšácích, kteří se prodírali mezi krátery po pumách a dělostřeleckých granátech. Teď byly krátery navíc zaplněny vodou a pěšáci museli plamenomety, ručními granáty a náložemi likvidovat postavení Kuribajašiho vojáků. A aby to měli ještě těžší, mazlavé bláto obalovalo zbraně, pronikalo do jejich mechanismů, kde způsobovalo poruchy, a pěšáci byli mnohdy rádi, když ve vteřině, která rozhodovala o životě či smrti, vyšel z jejich automatické zbraně alespoň jeden výstřel.
Historiografie konstatuje, že nicméně 22. února 1945 bylo konečně dokončeno úplné obklíčení hory Mount Suribači ze všech jejích stran. To, když námořní pěšáci pronikající ze západu se u nejjižnějšího bodu ostrova, u výběžku Tobiiši, setkali s oddílem námořních pěšáků postupujících z východu.
Bylo kolem 16 hodin 30 minut, když jeden seržant, který začal šplhat po severním úbočí hory, hlásil, že skutečně nevidí žádné Japonce a ihned žádal o svolení, aby mohl pokračovat ve výstupu. Jenomže plukovník Liversedge rozhodl, že na konečné obsazení Mount Suribači je toho dne již pozdě, a další útočné akce proto zastavil.
Zatímco se námořní pěchota pod Mount Suribači připravovala na další, v pořadí již čtvrtou noc na Iwodžimě, a prakticky všichni, od plukovníka Liversedge až po řadové vojáky přemítali jaké překvapení jim příštího dne Mount Suribači připraví.



BGen. Harry B .Liversedge, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_B._Liversedge

Japonci v jeskyních a tunelech debatovali o tom, zda mají zůstat a svést poslední boj, nebo využít této mokré noci a probojovat se na sever k hlavním silám. Nakonec se Japonci rozhodli, že zhruba polovina jich zůstane v tunelech, a ta druhá polovina se pokusí americkou linií proniknout. Z těchto uvažujících Japonců jen asi 20 těch, kteří se vyplížili do tmy, nakonec dosáhlo velitelského stanoviště generálporučíka Kuribajašiho poblíž vesnice Motojamy v severní části ostrova Iwodžima, a mohli poté pokračovat v boji. Všichni ostatní Japonci zahynuli, neboť námořní pěšáci, každou noc připraveni na odražení protiútoku, nepolevili v pozornosti ani tentokrát.
Byl pátek 23. února 1945 (den D + 4), který měl být dnem pokoření Mount Suribači, jakožto bašty japonské obrany na Iwodžimě. Prudce se zvedající úbočí hory nedovolovalo, aby Mount Suribači byla zdolána masovým útokem, který by byl veden z několika směrů. Proto bylo třeba vybrat nejvhodnější cestu, která vedla ke kráteru na jejím temeni. Nakonec tak byla vybrána severní strana, na které tehdy operoval 2. prapor námořní pěchoty z 28. pluku. Velitel pluku ponechal na veliteli praporu podplukovníku Chandleru W. Johnsonovi, aby si sám zvolil praktiku výstupu svého praporu. A protože tehdy nikdo nevěděl, jaká překvapení ještě mohou mít Japonci v záloze, když jsou zahnáni do kouta, rozhodl podplukovník Johnson, že nejprve vyšle několik hlídek a teprve za nimi pošle bojový průzkum v síle čety. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 133., Praha 2 000., Vydání 1, v historiografii nalezl a píše, cituji:

„V osm hodin ráno zahájil seržant Sherman B. Watson se čtyřmi muži opatrný výstup. Po celou dobu se neozval jediný výstřel, neviděli jediného Japonce. Jen zničené bunkry a rozmetané pevnůstky svědčily o přímých zásazích granáty těžkých děl, zavalena byla i většina vstupů do tunelu, z některých ještě stoupal kouř. Watson a jeho muži dosáhl vrcholu hory, na okraji kráteru uviděli několik těžkých kulometů, vedle narovnanou munici, ale po nepříteli stále ani vidu ani slechu. Nikdo tomu nerozuměl. Watson se proto rozhodl vrátit a podat veliteli praporu hlášení o podivném klidu, do kterého se hora, ještě včera dštící ocel, oheň a smrt ponořila. Než ale hlídka sešla dolů, podplukovník Johnson, který situaci po celou dobu pozorně sledoval a samozřejmě se také chtěl dopídit pravého stavu věcí, vyslal v 9 hodin dvě tříčlenné skupiny s úkolem vyhledat i jiné cesty k vrcholu a současně prověřit reakci nepřítele. Když se japonská obrana neozvala ani v jejich případě, Johnson už neváhal a nasadil celou četu, která měla Mount Suribači v podstatě obsadit a na důkaz ukončení operace nad ní vztyčit americkou vlajku.“

Pro tento více než čestný úkol byla pak vybrána 3. četa roty E, a celé akci pak velel výkonný důstojník roty, kterým byl poručík Harold G. Schrier. A jaké mají mnohdy i významné historické události prozaické pozadí, tak to pak dosvědčují v tomto případě vzpomínky jednoho z přímých účastníků výstupu:

„Pětadvacet mužů 3. čety bylo v tu dobu velmi unaveno a byli též velmi špinaví. Vůbec nevypadali a ani se necítili jako elitní bojovníci. I když v posledních hodinách měli relativní klid, v odpočinku jim bránil studený déšť. Stěží toužili po cti být prvními námořními pěšáky, kteří sopku dobudou. Ale podplukovník se nezdržoval vyptáváním, co si vlastně myslí.“*

*Historickým podkladem zde je: *Wheeler, R.: The Bloody Battle for Suribachi česky: Krvavá bitva o horu Suribači, str. 128.

Poručík Schrier výkonný důstojník roty E posílil prořídlou četu ještě dalšími vojáky z roty E, takže měla 40 mužů. Ještě dříve, než tento oddíl vyrazil, předal jim podplukovník Johnson vlajku o rozměrech 137 x 71 centimetrů, kterou ještě před vstupem na břeh dostal jeden z jeho důstojníků od posádky invazního člunu. Potom se Schrierův nově utvořený oddíl přesunul k úpatí Mount Suribači a začal s výstupem. Všichni námořní pěšáci byli obtěžkáni zbraněmi a municí a velice těžce zdolávali srázné úbočí, občas se museli zákonitě zastavit a nadechnout se. Ty nejstrmější úseky někteří slézali po čtyřech. Navíc nechal Schrier, aby oddíl pojistil před nenadálým napadením, po stranách hlavní kolony postupovat několikačlenné hlídky. Japonci se skutečně vůbec neobjevili. Námořní pěšáci tak prošli i kolem několika vchodů do jeskyň. Nic se však nepřihodilo, zdálo se, že všechny jeskyně jsou opuštěny. Námořní pěšáci stoupali stále výš a po více než půlhodině dosáhli okraje kráterů Mount Suribači. Zde se poblíž nacházelo několik zničených dělostřeleckých postavení a vstupů do podzemí, ale podivně stále trval klid, a těmi jedinými japonskými vojáky, které Američané do té chvíle spatřili, bylo pár nepohřbených padlých. Poručík Schrier chtěl prozkoumat i kráter, proto nechal na jeho dno sestoupit několik námořních pěšáků. Ostatní jeho muži se rozmístili kolem vrcholku hory připraveni čelit eventuálnímu napadení. Stále ještě zbývalo splnit druhou část úkolu vztyčit americkou vlajku (Bylo to prvé vztyčení vlajky a symbolika je potom o tom, že v dalším článku bude, že byla nahrazena vlajkou větší – tedy druhou a vztyčení, oné druhé vlajky je pak to slavnostní a historické). Napřed bylo nutno najít něco, co by nahradilo žerď vlaky. Nakonec k tomu posloužila nedaleko položená asi šestimetrová železná trubka. Poručík Schrier k ní vlajku přivázal a společnými silami tyč zarazili do země na severní straně kráteru.
Bylo přesně 10 hodin 20 minut, když zavlály hvězdy a pruhy nad nejvyšším bodem Iwodžimy: Mount Suribači tak byla dobyta (bylo to, prvé vztyčení vlajky USA). Z celého takto vzniklého předmostí, byť stále ještě ostřelovaného japonskými děly a minomety z palebních postavení na severu, v těchto momentech, vzhlédly v tuto chvíli tisíce očí k malému ve větru se třepotajícímu symbolu nad Mount Suribači.
Všude, kde byli unavení a ušpinění muži a viděli na vrcholek, se muži plácali po zádech, ozývali se výkřiky radosti, po mnoha neoholených tvářích stékaly i slzy. To nebylo vše. Z moře bylo slyšet píšťalky poddůstojníků, rozezněly se klaksony a zvony. Všechny dalekohledy na lodích byly v té chvíli obráceny k Mount Suribači, na horní palubě nemocniční lodi Solace se zranění vojáci nadzvedali na loktech, ti, kteří nemohli, žádali o pomoc, neboť i oni chtěli vidět americkou vlajku nad Iwodžimou.
Další méně radostné až smrtí hrozící události, spolu s těmi slavnostními, si řekneme v dalším pokračování, které bude o druhém vztyčování vlajky USA, která pak byla vzata do celé symboliky války. Viz tedy text, v Č 235.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700