PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 244.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Minule jsme na konci posledního článku, sledovali 27. pluk, který musel noc z 28. února na 1. března strávit na úpatí nešťastného Pahorku 362A, když tato noc byla však překvapivě klidná. Jižně od tohoto pluku pak bylo skutečně rušno. V stejnou dobu velitel 5. divize námořní pěchoty generálmajor Rockey využil noční tmy k přesunu 28. pluku na sever.




generálmajor Keller E. Rockey, velitel 5. divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Totiž poté co dobyl Mount Suribači, měl podpořit útočné operace zbývajících dvou pluků divize, které již několik dnů na levém (západním) křídle ostrovní fronty sváděly tuhé a krvavé boje. Celé přemístění 28. pluku ještě probíhalo bez větších komplikací, ale došlo k jiné události, která citelně zasáhla 5. divizi. O půlnoci začala japonská děla ze severu ostřelovat prostor, ve kterém se nacházela většina dělostřelectva V. sboru. Byl 2 hodiny ráno, když se japonskému dělostřelectvu podařilo zasáhnout muniční sklad 13. (dělostřeleckého) pluku 5. divize. Celý tento sklad s ohlušujícím rachotem explodoval a menší výbuchy se ozývaly až do samotného rána. Mimo velkého množství munice pro těžší zbraně bylo také ztraceno nejméně 20% střeliva pro ruční zbraně. Uprostřed vzniklých a pochopitelných zmatků, ještě navíc vysadil protiletecký systém a ještě někdo spustil poplach, když považoval exploze dělostřeleckých granátů, naplněných bílým fosforem, za japonský plynový útok. Teprve až po několika hodinách se sice podařilo dostat situaci pod kontrolu (jak vypovídají historické zápisy), ale všichni velitelé si oddechli, když i na iwodžimské poměry divoká noc skončila. Ihned po rozednění dne 1. března (den D+10) se právě přisunutý 28. pluk spolu s 5. tankovým praporem daly do pohybu, prošly pozicemi 27. pluku a zaujaly nové postavení na výchozí čáře. Z jednotek 27. pluku zůstal na linii fronty jenom 3. prapor, ostatní se pak stáhly do týlu. Ve stejném čase zahájily palebnou přípravu 155mm houfnice dělostřelectva V. sboru, děla 13. pluku a baterie jedné bitevní lodi a tří křižníků. Celá tato kanonáda byla tak intenzivní, že byl odvolán připravovaný nálet palubních letounů, které měly o to důrazněji, námořní pěšáky podporovat během nastalého dne. Bylo krátce před 9 hodinou, když tři prapory 28. pluku plukovníka Liversedge, vyrazily proti stále odolávajícímu Pahorku 362A: dostaly příležitost využít zkušeností získaných při dobývání Mount Suribači.



BGen. Harry B. Liversedge, velitel 28. pluku, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_B._Liversedge

Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 169., 170., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Není třeba v podrobnostech popisovat průběh útoku, byla to jedna z mnoha bojových akcí charakterizovaných mimořádnou urputností a nelítostností projevovanou jak obránci, tak i útočníky. Například ze skupiny dvaceti námořních pěšáků, kteří se vydali vyčistit jeden z hřebenů poblíž Pahorku 362A od japonských odstřelovačů, se jich vrátilo sedm. Mezi vojáky 1. praporu padlými ještě na úpatí byli i tři z těch, kteří vztyčovali americké vlajky na Mount Suribači. Velkou podporu představovaly pro námořní pěšáky po celý den tanky 5. tankového praporu, zejména plamenometné. Jen s 2. praporem postupovalo 12 tanků, dva z nich plamenometné, a tankisté bojovali jako lvi. Když se stalo, že jeden z tanků uvázl, v momentě jej obklopilo 30-40 Japonců, někteří z nich se vynořili z jeskyně vzdálené jen tři metry od obrněnce. Osádka však nejen stačila dřív, než vozidlo opustila, vyřadit kanon a radiostanici, ale za rychlé pomoci pěšáků se dokázala ze smrtícího nepřátelského sevření i probojovat.
Ještě před setměním 1. března dobyly jednotky 5. divize Pahorek 362A a hřebeny táhnoucí se od něj k západnímu pobřeží. Při této jednodenní akci činily jen ztráty 28. pluku 224 padlých a zraněných.“

Ve stejné době, kdy 5. divize, postupovala podél západního pobřeží Iwodžimy, dobývala Pahorek 362A, 3. divize, která bojovala vedle ní napravo, pronikla japonskou obranou ve střední části ostrova a poté odklonila svůj hlavní nápor, který dosud směřoval přímo na sever, k severovýchodnímu pobřeží. Hrozilo totiž nebezpečí, že se mezi oběma divizemi vytvoří mezera, a velitel V. sboru proto přikázal, aby se od ranních hodin, dne 2. března jeden z útočných pluků 5. divize soustředil na tento prostor a zajistil tak udržení kontaktu se 3. divizí.
Generálmajor Rockey tím pověřil 26. pluk a nalevo od něj pokračovaly od 8 hodin ráno v útoku tři prapory 28. pluku. Ty postupovaly po obou stranách, nyní již čerstvě obsazeného Pahorku 362A a za ním se spojily ve snaze dobýt již jen asi 200 metrů vzdálený další japonský opěrný bod, nazvaný podle jména nedaleké vesničky Hřeben Niši. Pěchotu doprovázela v útoku rota tanků, ale jejich pohyb velmi brzy zastavil protitankový příkop. Teprve, když se po dvou hodinách podařilo dorazit ženistům s obrněnými buldozery, které část příkopu zahrnuly, mohly tanky pokračovat. Již asi po dvou stech metrech, ale znova uvázly, tentokrát kvůli zcela neprůchodnému terénu. Nyní alespoň palbou svých kanonů a kulometů dál podporovaly útočící námořní pěšáky, a to s takovým nasazením, že kolem druhé hodiny odpolední, poté, co spotřebovaly veškerou munici, je musely vystřídat tanky jiné roty. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 171., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:

„To, že americké tanky dokázaly operovat i v terénu, který byl podle všech pravidel a zkušeností k jejich využití naprosto nevhodný, Japonce v mnoha případech vyvádělo z míry. Kuribajašiho štábní důstojník o tom později napsal: ‚Když se americké tanky M-4 objevily před Osaka Jama (Pahorek 362A – pozn. M. H.), dělal si generálporučík Kuribajaši velké starosti o to, jak se jich zbavit. Nedokázala je zničit ani naše 47mm protitanková děla, a generál nakonec došel k závěru, že jediným způsobem jejich likvidace jsou útoky vojáků nesoucí výbušniny‘.“ *
*(Historickým podkladem je zde major J. Horie, Report Iwo Jima, str. 8, česky: Zpráva z Iwo Jima, str. 8).

Kdo se lépe seznámil s tanky Shermany M-4, tak určitě ví, že odolnost Japonci přeceňovali, 47mm granáty je byly schopny poškodit i úplně zničit. I když Američané dobře věděli, že by daleko lépe vyhovoval tank se silnějším pancéřováním, nižší siluetou a širšími pásy, v době o které je řeč, v době bitvy o Iwodžimu námořní pěchota jiný typ než Sherman prostě k dispozici neměla. Nutno však v každém případě říci, že přes svoje nedostatky Shermany po celý čas bojů v Tichomoří, včetně bitvy o Iwodžimu, představovaly pro útočící pěšáky neocenitelnou pomoc, bez které by se zřejmě události mnohdy vyvíjely zcela jinak.
Pokračujme tedy dál. Do 17 hodiny odpolední, kdy v den D+11 5. divize útočnou činnost přerušila, postoupil na pravé křídlo 26. pluk asi o 500 metrů a na levé, užší části divizní fronty u západního pobřeží dorazil 28. pluk k základně Hřebene Niši. 28. pluk dál postupoval s velkými obtížemi, protože v jeho operačním prostoru se ve skalách nacházel velký počet jeskyň a slují, ze kterých Japonci vedli intenzivní kulometnou a minometnou palbu. Proto musely být jedna po druhé tyto jeskyně neutralizovány 37mm děly, velkorážními minomety a demoličními náložemi, což byl velice pomalý a vyčerpávající postup. Že bylo nutno vynaložit velké úsilí, tak o tom svědčí, že v průběhu tohoto jediného dne bylo v operačním prostoru 28. pluku takových ohnisek nepřátelské obrany zavaleno a zneškodněno celkem 68 míst.
Pro den 3. března (den D+12) stanovil generálmajor Rockey 5. divizi dva hlavní cíle: 28. pluk měl dobýt Hřeben Niši a 26. pluk pak dobýt Pahorek 362B, což byla třetí z dominant severní části Iwodžimy.
Útok započal v 7 hodin 45 minut za podpory 75mm houfnic, 37mm polních děl a tanků. Tři prapory 28. pluku vyrazily s takovou vervou, že Hřeben Niši, prakticky obsadily už za dvě hodiny, a po jejich odvrácené straně sestoupili námořní pěšáci k troskám vesnice Niši, prošli jí a do večerních hodin pronikli asi tak 200 metrů za ní. Ztráty byly těžké, neboť vzhledem k zúženému operačnímu prostoru se útok velice často proměnil v osobní souboje námořních pěšáků s Japonci, kdy tou hlavní zbraní byly nože, pistole, granáty a pažby pušek.
26. pluk v té samé době sváděl neméně urputný boj o Pahorek 362B. Za pomoci raketometů, plamenometů a náloží se kolem 16 hodiny dvě jeho roty probojovaly na vrchol pahorku, ale za cenu ztráty obou velitelů a mnoha mužů. Je třeba zde říci, že s přihlédnutím ke všem okolnostem, za kterých 3. března 5. divize bojovala, dosáhla toho dne pozoruhodného výsledku. Byl však opět těžce zaplacen: 9 důstojníků a 127 mužů padlo, 15 důstojníků a 357 mužů bylo zraněno.
Bylo 4. března (den D+13), po velice neklidné noci, kdy se Japonci opakovaně snažili vniknout do amerických postavení, 5. divize v útoku pokračovala. Před nimi rozeklaný terén omezoval využití tanků, samohybných houfnic a polních děl na minimum a místa, kudy by vozidla eventuelně mohla projet, Japonci důkladně zaminovali. Na všech námořních pěšácích byla patrná únava z těžkého předchozího dne a noci bez spánku, jejich akce postrádaly náležitou koordinovanost, vpřed se většinou probíjely samostatně postupující skupiny, likvidující nepřátelská postavení tak, jak se jim je podařilo objevit. Naproti tomu Japonci prokazovali zvýšenou agresivitu a oproti dosavadní praxi, kdy se o výpady a průniky pokoušeli jen v noci, nyní několikrát vyrazili do proti zteči za bílého dne. Pokaždé však byli odraženi, ale i tyto akce přispívaly k vyčerpání sil vojáků generála Rockeyho. Územní zisk byl toho dne prakticky nulový, a jak ironicky poznamenává historik 5. divize, *„Jediný úspěšný pohyb ve skutečnosti zaznamenalo divizní velitelství, které se ze svého původního stanoviště u východního pobřeží přesunulo do nového postavení severně od letiště číslo 1, na západní straně ostrova.“
*Historickým podkladem zde je: Conner, H. M.: The Spearhead, str. 95., česky Předvoj útoku, str. 95.
Aniž o tom měli Američané tušení, tak ve stejnou dobu došlo k důležitému „pohybu“ i na straně nepřítele. Totiž v tu dobu generálporučík Kuribajaši přenesl svoje velitelství, doposavad umístěné ve střední části Iwodžimy, do velké jeskyně, která se nacházela mezi zátokou Hiraiwa a vesnicí Kita na severozápadním konci ostrova.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 245.
Bylo pondělí 5. března (den D+14), když bylo v souladu s rozkazem generálmajora Schmidta využito i 5. divize k reorganizaci a doplnění zásob a stavů oslabených jednotek. Jenomže nově příchozí vojáci nebyli a – přes veškerou kvalitu a náročnost výcviku a přes jejich snahu bojovat co nejlépe – ani nemohli být hned od první chvíle plnohodnotnou náhradou za padlé a zraněné veterány. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 173., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Ocitli se uprostřed bitevní vřavy bez předchozích bojových zkušeností, byli zmateni a znejistěli obklopeni spolubojovníky a veliteli, které neznali a kteří neznali je. Chyběl jim pocit určitého zázemí a bezpečí existující u sehraných jednotek, které prošly řadou akcí a kde každý voják už věděl, co může očekávat od svého velitele a kamarádů – a naopak. U nováčků, kteří se rychle nepřizpůsobili a nezařadili, bylo také nejvyšší procento ztrát; nejistota vedla k chybám a ty se na Iwodžimě platily krví.“

Bylo ráno dne 6. března, když Iwodžimou otřásala nejmohutnější palebná příprava, k jaké zatím před zahájením útoku došlo. Lavina dělostřeleckých granátů se řítila na japonská postavení podél celé ostrovní fronty a na některých místech granáty explodovaly necelých sto metrů před liniemi samotné námořní pěchoty. Rozsah ostřelování a zklamání, způsobené tím, že odolnost japonské obrany nijak znatelněji neoslabilo, byly již zmíněny v souvislosti s útočnou operací 3. divize námořní pěchoty.
Když poté v 8 hodin tři pluky 5. divize vyrazily, přivítala je z bunkrů, pevnůstek a jeskyň palba japonských minometů, kulometů i ručních zbraní, na jejíž intenzitě nebylo vůbec patrno, že právě skončil více než hodinu trvající těžký dělostřelecký přepad. Protože však terénní podmínky opět v těchto místech neumožňovaly nasazení tanků, postup byl počítán doslova na metry. A tak se na konci dne posunuly 26. a 27. pluk o pouhých 50 až 100 metrů, 28. pluk v podstatě zůstával stále na výchozí pozici. Jedinou útěchou snad mohlo být, že jeho ženisté během dne pomocí náloží výbušnin zatarasili vchody do celé řady nepřítelem využívaných jeskyň a přitom zničili několik železobetonových pevnůstek.
Byla středa 7. března (D+16), kdy 3. divize generálmajora Erskina



General Major Graves B. Erskine, velitel. 3. divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

, která bojovala ve středním pásmu, zahájila ještě za tmy a bez dělostřelecké přípravy překvapivý útok, následovaly jejího příkladu v pásmu 5. divize dva prapory 26. pluku. 40 minut před stanovenou hodinou H zaútočily na ohniska japonského odporu, která předchozí den ještě vzdorovala všem pokusům o průnik dále na sever. Tentokrát byl začátek tohoto útoku úspěšný a 1. prapor, se severně od vesnice Niši přiblížil k pahorku vysokému asi tak deset metrů. Když pahorek námořní pěšáci obklíčili, palba vedená z několika postavení na jeho úbočích ustala. Klid však přerušila jen náhlá exploze nálože, kterou demoliční oddíl vyhodil do vzduchu vchod jedné z jeskyň, a dlouhá kulometná dávka skosila několik Japonců, kteří po výbuchu vyběhli z vedlejšího vchodu. S 1. praporem postupoval i 3. prapor a vojáci jedné jeho roty se šplhali na temeno pahorku, až jich tam bylo kolem čtyřiceti. Zápisy říkají, panovalo podivné až podezřelé ticho, na Iwodžimu zcela neobvyklé. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 174., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Pak se ´…pahorek otřásl a jeho vrchol explodoval s rachotem slyšitelným po celém ostrově. Muži byli vymrštěni do vzduchu, a ti, kdo se nacházeli poblíž, omráčila tlaková vlna. Tucty námořních pěšáků zmizely ve vzniklém kráteru a jejich kamarádi je běželi vyhrabávat. Silní muži zvraceli při pohledu na spálená těla, jiní z místa odcházeli se slzami v očích. Nepřítel vyhodil do vzduchu své velitelské stanoviště, přičemž zabil a zranil čtyřicet tři námořní pěšáky.“ *
* Historickým podkladem je zde Newcomb, R. F. Iwo Jima, str. 252.

Z celého tohoto pahorku zbyla po výbuchu již jen hromada rozházeného a očazeného písku a kamení. No a z roztřepané díry, která byla tak velká, že by se do ní byl vešel průměrný obytný dům, pak stoupal jen kouř. Okolo toho všeho pak postávali nebo jen zmateně popocházeli američtí vojáci, kteří v té chvíli měli to štěstí, že unikli smrti nebo zranění, ale stále se ještě nemohli vzpamatovat z toho, co právě viděli a zažili. Ale navzdory děsivému zážitku je velitel roty H kapitán Donald E Castle zakrátko prostě shromáždil, znovu zorganizoval a vedl dál do boje.
Jednotky 26. a 27. pluku sváděly na linii dotyku se 3. divizí těžké boje po celý den. V důsledku těžkého terénu nemohly počítat s podporou tanků a musely si tak sami poradit s japonskými pevnůstkami a jeskyněmi, ve kterých se skrývaly minomety, těžké kulomety a japonští odstřelovači. A přitom všem nebylo jiné cesty než tato nepřátelská postavení postupně prostě rozvrátit a ničit čelními útoky. V jednom z případů, se vojáci 27. pluku, pokusili o pracný obchvat zvláště odolného ohniska odporu, přičemž byli donuceni šplhat po úbočích okolních vyvýšenin i roklin. Nakonec se tím dostali do tak husté boční palby, že nebyli vůbec schopni se hnout z místa a podařilo se jim ustoupit až pod ochranou položené kouřové clony. Za této právě popsané situace oba pluky do večerních hodin postoupily na pravé straně divizní fronty jen o pouhopouhých 150 metrů.
Na levém křídle, tedy u západního pobřeží, se 28. pluk naopak setkal s překvapivě slabým odporem nepřítele, a jak poté prohlásil jeden z jeho důstojníků, obtížný terén byl toho dne větší překážkou než nepřítel, kterým byla japonská obrana. 28. pluk tak do večera postoupil o půl kilometru a od severního pobřeží ostrova Ivodžima už jej dělilo necelých 750 metrů. Byl to nejvýraznější územní zisk, který byl tehdy dosažen v sektoru 5. divize a pro skutečnost, že Japonci tento prostor tak chabě bránili – za cely den pluk usmrtil 9 japonských vojáků a jednoho dokonce zajal - , neměli Američané žádné vysvětlení. Dle operačního hlášení velitele jednoho z útočících praporů byli jeho muži s to postupovat ještě dál a v podvečer je zastavila jen obava, že dosaženou linii nebude možno na noc dostatečně zabezpečit proti případnému protiútoku.
Operační rozkaz vydaný velitelem V. výsadkového sboru generálmajora Schmidta pro den 8. března byl stručný.




General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Generál tentokrát neurčoval žádné cíle nebo cílové čáry, pouze svým třem divizím lakonicky nařídil „obsadit zbytek ostrova“. Pro 5. divizi to především znamenalo vyvinout maximální tlak na jeho pravém křídle, tam, kde se stýkala se 3. divizí, která postupovala středem ostrova Ivodžima. Na tomto úseku bojoval 27. pluk plukovníka Thomase A. Wornhama. Páteř japonské obrany tu tvořila síť vzájemně propojených jeskyň a tunelů. Všechny přístupy k nim Japonci pokrývali palbou kulometů, minometů a polních děl, takže pokusy přiblížit se na vzdálenost umožňující vyhodit je náložemi do vzduchu platili námořní pěšáci těžkými ztrátami. Plukovník Wornham za takové situace povolal i obrněné buldozery, aby v terénu ovládaném nepřítelem vytvořili průchod, kterého by pěšáci mohli využít k rychlému průniku k ohnisku nepřátelského odporu. Na pomoc přispěchaly i obsluhy raketometů, které se především zaměřily na ústí Japonci obsazených jeskyň, zasypávaly je salvami raket, a pokud obránci neměli možnost úniku dalším východy, zůstávali v jeskyních pohřbeni zaživa.



Džípy, střílející 4,5 palcové rakety na japonské pozice, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

O urputnosti popisované obrany vypovídá fakt, že přes všechno vlastní úsilí podpůrných jednotek nepostoupil pluk za celý den na některých úsecích víc než o 100 metrů. Ve střední části divizní fronty bojující 26. pluk nedosáhl ani takového výsledku. Mezi troskami vesnice Kita se Japonci bránili tak úspěšně, že za soumraku se pluk nacházel zhruba na stejné linii, z jaké ráno útok zahajoval. Jednomu z jeho praporů se sice podařilo, vklínit se 400 metrů do japonské obrany, nakonec se ale musel stáhnout, protože jeho izolované postavení se ukázalo jako neudržitelné. Na levém křídle 28. pluk téměř zopakoval svůj úspěch z předchozího dne, když postoupil o 450 metrů. Velikou zásluhu na tom však měla podpora lodních děl a palubního letectva, které neutralizovalo nepřátelské postavení nacházející se na pobřežních útesech.
Všem, kdo se válkou zabývají, bude asi známo, že v bitevní vřavě dochází, a to na všech frontách k velkému počtu hodně dramatických událostí, včetně mnoha tragedií, které doslova nesmazatelně poznamenávají životy jak aktérů, tak i jen pouhých diváků.
A právě jedno z takových dramat se odehrálo v operačním prostoru roty E 2., praporu 27. pluku. V odpoledních hodinách postoupili pěšáci podporováni tanky a ženisty, o 150 metrů a od přístupu k moři, východně od výběžku Kitano, je dělil tehdy již jen skalnatý hřeben.
V každé tamější sluji a za každým kamenem se tam ukrývali Japonci, kteří byli rozhodnuti prodat své životy co nejdráž, a kteří se bránili v tomto těžko přístupném terénu s fanatickou urputností.
Postup námořních pěšáků se zastavil, hustá palba a doslova déšť ručních granátů je přibíjel k zemi.
O tom co bylo dál, si řekneme v dalším článku. Našel se mezi námořními pěšáky totiž člověk, který doslova za cenu svého mimořádného života zařídil postup až k moři.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 246.
V okamžiku, kdy se postup zastavil, hustá palba a déšť granátů přibíjely pěšáky k zemi.
Ale v tom samém okamžiku, rozhodnut vyburcovat své muže a pokořit poslední překážku, vyběhl vpřed populární a oblíbený velitel jedné z čet roty E poručík Jack Lummus, před válkou jedna z nejslavnějších hvězd amerického fotbalu. Poručík Lummus proběhl několik metrů, když jej srazil výbuch japonského granátu. Vstal, setřásl písek a stříleje ze své karabiny se vrhl k nejbližšímu japonskému palebnému postavení, když vedle něho explodoval další japonský granát. Lummus měl roztříštěné rameno, ale znovu se zvedl a hodil granát na japonské obranné hnízdo, kde okamžitě zabil celou jeho posádku. Pak pokračoval dál a volal na své vojáky, a ti s nevěřícími zraky sledovali akci svého velitele. Velmi brzy se ale vzpamatovali a do pohybu se dala nejen celá Lummusova četa, ale po počátečním zaváhání i celá rota. Jack Lummus se stále držel v čele, když náhle jeho postava zmizela ve zvednutém písku a kamení, které bylo způsobeno výbuchem nastražené miny. Když se konečně vzduch vyčistil, vojáci uviděli svého velitele, jak se velice těžce zvedá na rukou, a zdálo se, že do půlky těla uvázl v nějaké díře. Ti, kteří s ním běželi, ke svému zděšení zjistili, že mu japonská mina utrhla obě nohy. Ač zcela zjevně v mučivé agónii, stále je pobízel, aby se nezdržovali a pokračovali dál. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 176., 177., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl i konec tohoto příběhu a píše, cituji:

„Několik námořních pěšáků, kterým při pohledu na tragédii slavného atleta a statečného muže tekly slzy z očí, se v první chvíli dohadovalo, zda je či není na místě v této zcela zjevně beznadějné situaci jeho nelidské útrapy ukončit tím, že jej sami zastřelí. Nakonec nikdo nenašel odvahu a jejich lítost se změnila v nezvládnutelnou zuřivost a touhu po pomstě. Spolu s ostatními vyrazili na zteč, která se stala americkou obdobou japonského sebevražedného útoku ‚Banzai‘. Nedokázali je zastavit ani Japonci, ani terénní překážky. S kletbami a výkřiky vzteku se probíjeli nepřátelskou obranou a před setměním byl hřeben čnící nad pobřežím v jejich rukou. A jak pravil americký autor, ‚Nebylo pochyb o tom, že ti špinavý a unavení muži, bojující za klení a pláče, to udělali pro Jacka Lummuse‘.“ *
*Autorem je Newcomb, R. F. : Iwo Jima, str. 256.

Poručík Lummus zemřel ještě ten samý den v odpoledních hodinách. Posmrtně byl vyznamenán nejvyšším vyznamenáním své země – Medailí cti.
Bylo 8. března, když pronikly některé jednotky 5. divize tak hluboko do nepřátelských postavení, že už měly vlastně severní pobřeží ostrova Iwodžimy na dosah. Ještě v nočních hodinách odeslal japonský velitel generálporučík Kuribajaši do Tokia omluvnou depeši, ve které mimo jiné uvedl: „Je mi velice líto, že jsem nepříteli dovolil obsadit část japonského území, ale utěšuje mne, že jsme mu přitom způsobili velké škody.“ **
**Historickým podkladem zde je: Garand, G. W., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky - Operace v západním Pacifiku, str. 641.




general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Dne 9. března 1945 (den D+18) se 5. divizi – přestože její vojáci bojovali se stejným úsilím jako kdykoli předtím – nedařilo. Na svém levém křídle 28. pluk postoupil o pouhých 40 metrů, když jej tam zastavila ničivá japonská palba, která byla vedená z výšin táhnoucích se od výběžku Kitano podél pobřeží na jihovýchod. Námořní pěšáci velmi brzy zjistili, že vlastně uvázli před dlouhou linií nevysokých hřebenů, za kterými se nacházela hluboká rokle. Zde ale vůbec netušili, že právě tato rokle se vlastně stala konečnou baštou japonského odporu, tedy místem, kde podle rozhodnutí generálporučíka Kutibajašiho měly zbytky ostrovní posádky svést svůj poslední boj na ostrově Iwodžima.
Na svém pravém křídle, kde už Američané měli v podstatě severní pobřeží ostrova na dosah, se v poledních hodinách postup též zastavil.
Vše způsobila změť skalisek a roklí s úbočími tak strmými, že slézt nebude snadné ani pro pěchotu. Navíc těžší zbraně v tomto terénu nebude možno vůbec použít. Byl to prostor, kde všude byli ukrytí Japonci, kteří bojovali s vědomým, že brání svá konečná postavení na tomto ostrově. Celou situaci neovlivnila ani významná událost, ke které na ostrově Iwodžima došlo právě 9. března. Byl to totiž vlastně první den, kdy podporu a ochranu invazních jednotek převzalo od palubních letounů z letadlových lodí letectvo pozemních vojsk. Ostrov Iwodžima tím prošel první fází proměny v důležitou předsunutou spojeneckou leteckou základnu. Ihned od ranních hodin armádní stíhačky typu P-51 (bojové jméno Mustang), každá vyzbrojená šesti velkorážními kulomety (Mustang také mohl nést až 910kg pum), útočily na japonské pozice u severního pobřeží. Odolnost japonské obrany však jejich nálety nijak nenarušily, alespoň tak se to jevilo všem unaveným námořním pěšákům. Nyní se museli vlastně smířit se skutečností, že všechny závěrečné boje o Iwodžimu se změní v proces vyčerpávání sil, a v rozhodujících lokalitách se denní postup začne počítat na pouhé desítky metrů – pokud ten který den bylo vůbec co počítat. Uspět zde mohl jen ten, kdo měl lepší zázemí a rezervy. Bylo velkým štěstím, že to nebyli Japonci. Zatímco americký V. sbor námořní pěchoty byl stále ještě schopen své jednotky, bojující v první linii posilovat a měl k dispozici mimo tanků i silné dělostřelectvo a letectvo. Kdežto generálporučíku Kuribajašimu v tuto popisovanou dobu, už v severní části ostrova Iwodžima zbývalo jen asi 1 500 mužů – a na rozdíl od Američanů neměl žádnou naději na posily, natož na evakuaci.
Pokud se v té době jednalo o ovládané území, kromě malé kapsy v pásmu 4. divize, drželi tam Japonci už jen úzký pás pobřeží, který odděloval 5. divizi od moře: šlo zhruba asi o 2,5 čtverečních kilometrů. Tam byl ještě izolován Kuribajaši a jeho štáb, zbytky 2. praporu 145. pěšího pluku plukovníka Ikedy, zbytky 2. praporu 17. samostatného smíšeného pluku a ještě směsice vojáků, kteří přežili likvidaci svých jednotek.
Nutno však říci, že i když americká námořní pěchota byla po třech dnech bojů na tom nesrovnatelně lépe, než Japonci, ani velitelé útočných divizí nebyli bezstarostní. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 178., 179., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl další podrobnosti a píše, cituji:

„Například 5. divize během dvoutýdenního tažení po západním pobřeží Iwodžimy – mezi 25. únorem a 10. březnem – překonala asi 2 700 metrů. Při tom ztratila 4 292 mužů, mezi nimi 830 padlých v boji, 5 nezvěstných při bojových akcích a 263 vojáci zemřeli na následky utrpěných zranění. Aby za této situace mohla 5. divize na nepřítele vyvíjet neustávající tlak, k tomu nestačily jen přicházející posily: generál Rockey musel doplnit pěší prapory i vojáky z podpůrných jednotek. 10. března nastoupilo do první linie 200 mužů 13. pluku divizního dělostřelectva, 11. prapor obojživelných vozidel dodal 55 mužů a více než 100 jich přišlo od 5. motorizovaného dopravního praporu.
Dne 10. března (den D+19) nedoznala situace v pásmu 5. divize významnějších změn. Po celý den tři pluky divize, podporovány dělostřelectvem a letectvem bojovaly s nepolevující urputností, ale stejně urputná byla i japonská obrana. Do večerních hodin 28. pluk postoupil o 200 metrů, 26. pluk o 100 metrů a 27. pluk přestože ve svém operačním prostoru zničil řadu japonských bunkrů a opevněných postavení, se prakticky nehnul z místa. Nikdo se neodvážil odhadovat, kolik životů ještě bude ztraceno, než se podaří vyrvat Japoncům oněch posledních několik set metrů na severním konci Iwodžimy.“

Přiblížila se závěrečná fáze bojů, ve které se bylo třeba vyrovnat ještě s jednou skutečností. Totiž jak pro dělostřelectvo, tak i pro letectvo, bylo stále obtížnější zasahovat cíle v oblasti den za dnem se zmenšující, která ještě stále zůstávala pod kontrolou nepřítele, a neohrozit přitom vlastní vojáky. Tak vznikla situace, kdy se dělostřelci i letci museli velmi snažit, aby nedošlo k tragickým omylům, ale současně byli rozhodnuti, že budou podporovat pozemní jednotky. A to až do posledního možného okamžiku. Jenomže každá mince má dvě strany. Proto je třeba říci, že soustředění palby a náletů do malého prostoru působilo Japoncům pravé peklo, což vlastně potvrzovala i depeše, která byla odeslána generálporučíkem Kuribajašim do Tokia, a to ve večerních hodinách 10. března.

„Palba jedné nepřátelské bitevní lodi (nebo křižníku) a 11 torpédoborců je velmi těžká a stejně tak i letecké bombardování. Zejména bombardování a ostřelování divizního velitelství kulomety 30 stíhaček a bombardérů bylo tak silné, že to ani nemohu popsat.“ *
*Historickým podkladem je zde: Major J. Horie: Report, Iwo Jima, česky: Hlášení z Iwodžimy str. 10.

V dalším pak obrátíme pozornost k neméně těžké bitvě v týlu celé fronty.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700