PALBA.CZ

Postavte to vejš! Ať Francouz kouká...
Kdysi dávno postavila Francie v Alpách poblíž italských hranic pevnost.
Italové na to reagovali postavením vlastní pevnosti ve větší nadmořské výšce.
Francouzi nelenili a postavili novou pevnost opět o něco výš.
A zde se projevil typický italský temperament. Některý z velitelů italské armády praštil sevřenou pěstí do stolu a mužným hlasem zařval: „Postavte to vejš! Ať Francouz kouká…“

A nekoukali jen Francouzi, ale doslova celý svět. V Itálii se totiž podařilo vybudovat jeden z vrcholných objektů pevnostního stavitelství – Batteria dello Chaberton. Francouzi tuto pevnost nazývají Fort du Mont Chaberton a jde o pevnost postavenou v nejvyšší nadmořské výšce v Evropě.

Díl první - Historie a výstavba

Fort byl postaven na vrcholu hory Chaberton, která je vysoká 3131 metrů. Postavit pevnost zrovna na této hoře bylo pro italskou armádu výhodné.
A to z několika důvodů:
1. Hora se nachází na strategickém místě poblíž alpského průsmyku, který umožňuje jeden z nejsnazších přechodů Alp a byl významný již v antice.
2. Pevnost umístěná na této hoře je díky vysokohorskému terénu velmi špatně přístupná, což je pochopitelně výhodné pro obránce. (A špatné pro útočníky.)
3. Hora Chaberton je nejvyšší v okolí a italští vojáci tak měli výhodu boje v převýšení. (Ovšem ani výhoda výrazného převýšení nakonec nezabránila zničení pevnosti.)
4. V době výstavby neexistovalo žádné dělo, které by dokázalo vystřelit tak vysoko a tím jakkoliv ohrozit pevnost.

V roce 1871, tedy 10 let po sjednocení Itálie a vzniku Italského království, vydala „Stálá komise pro všeobecnou obranu státu“ studii zabývající se obranou Itálie. Bylo v ní konstatováno, že opevnění hranic na západě, severu i na východě je naprosto nedostatečné. A tak se začalo s výstavbou opevnění.

Itálie snila svůj sen o vlastní koloniální říši v severní Africe. Tyto plány však narazily na zájmy Francie, která také toužila po rozšíření svého vlivu. Italské království se v květnu 1882 rozhodlo řešit rozpory se sousední Francií vstupem do tzv. Trojspolku. A právě v této době bylo rozhodnuto posílit opevnění především na hranicích s Francií. O vybudování fortu Chaberton se tak začalo uvažovat na konci 19. století. Před výstavbou vlastní pevnosti však bylo nutné vybudovat přístupovou cestu. Ta začínala ve vesničce Fenils, měrila přibližně 15 km a převýšení dosahovalo takřka 1900 metrů. Jen pro srovnání při výstupu na nejvyšší horu v České republice vystoupáte „pouhých“ 800 výškových metrů. K pevnosti také vedla nákladní lanovka o délce 3 kilometrů. V některých místech vedlo lano 100 metrů nad zemí.
Horní stanice lanovky (zdroj maquetland.com)

Budování vlastní pevnosti začalo v létě roku 1898 a výstavba celé pevnosti byla ukončena v roce 1910. Dělostřelecká výzbroj byla na fort dodána již v roce 1906 a díku tom se již v tomto roce stal fort částečně bojeschopný. Stavbu projektoval a řídil major ženistů Luigi Pollari Maglietta a musel to být odborník na slovo vzatý, protože pevnost byla ve své době neskutečným dílem, které obdivoval celý odborný svět. Kvůli velké nadmořské výšce a nepříznivým klimatickým podmínkám bylo možné pracovat na stavbě pevnosti pouze od května do října.

První, co se muselo udělat, bylo snížení vrcholu (údajně pouze o tři metry) a jeho srovnání. Směrem do vnitrozemí byl v hoře vybudován zářez. Tento zářez ve skalním masivu chránil pevnost před přímým ostřelováním a byl hluboký 12 metrů, dlouhý přibližně 150 metrů a na šířku měřil mezi dvaceti a třiceti metry. Letecký pohled na fort Chaberton. Je zde vidět „seříznutí“ vrcholu hory, 12 metrů hluboký zářez, vlastní budova fortu i přilehlá horní stanice lanovky (zdroj alamy.com)

V tomto zářezu byla z betonu vybudována jednopatrová budova, v níž byly umístěny sklady pohotovostní munice, kanceláře velitelství a ubikace. Kromě toho zde však byla také ošetřovna, kuchyň, sklad potravin a WC. Budova je 113 metrů dlouhá, 18 metrů široká a 4 metry vysoká. Po celé délce budovy vedly dvě chodby. Plán budovy fortu - výstupek směřující dolů je stanice lanovky, vpravo je tenkou čarou vyznačeno podzemí. (zdroj Facebook Fort Saint-Roch)

Na tuto budovu byla napojena horní stanice lanovky, která však nebyla nijak zodolněna. Vpravo do budovy ústila svážnice z podzemního muničního skladu. Munice se ze skladu dopravovala pomocí jednoduchého výtahu, který však byl poruchový. Navíc nebyla kapacita výtahu dostatečná a tak se údajně část granátů musela vynášet svážnicí ručně. Celou budovou prochází dlouhá spojovací chodba, ze které vedou dveře do jednotlivých místností a také vstupy do otočných pancéřových věží. Věže byly umístěny na zděných válcích. Tyto válce byly přibližně 8 metrů vysoké a měly 7 metrů v průměru. Těchto válců zde bylo osm a rozestupy mezi nimi byly 6 metrů. Válce byly duté a kromě dvou výtahů na munici tam vedlo točité schodiště.

Pohled z týlu na budovu fortu a na zděné válce na nichž jsou usazeny pancéřové otočné věže. (zdroj maquetland.com)

Tyto válce zde byly postaveny kvůli tomu, aby napadaný a nafoukaný sníh v zimních měsících neomezoval palbu z pevnosti. Na každém zděném válci byla jedna otočná pancéřová věž a v každé věži bylo jedno dělo známé pod názvem 149A. Číslo v názvu děla označovalo ráži - 149,1 mm. Písmeno „A“ znamenalo "in acciaio" („v oceli“). Šlo o jedno z prvních italských děl vyráběných z oceli. Délka hlavně měla být původně 35násobkem ráže. Odtud tedy pochází i druhý název děla: 149/35. Ovšem během vývoje kanónu narostla délka hlavně na 36,6násobek ráže. Původní název děla však už zůstal. Děla se požívala na pevnostech i v polním vojsku na běžných lafetách. Vývoj děla byl zahájen v roce 1890 a do výzbroje bylo zařazeno až po dlouhých 11 letech - v roce 1901. Ovšem v době zavedení do armády již bylo zastaralé. Největším problémem bylo, že polní dělo nemělo žádný brzdovratný mechanismus a tak se stávalo, že zbraň na hladkém povrchu odskočila po každém výstřelu i několik metrů dozadu a musela se potom pracně vracet zpět do střelecké pozice. Pro použití v pevnostech však byla vyrobena verze s brzdovratným mechanismem. Přestože byla polní děla 149A zavedena do výzbroje již v roce 1901, italská armáda je používala ještě během 2. světové války. A to v počtu přibližně 900 kusů. Z toho 28 kusů bylo rozmístěno v pevnostech.

Jinak se však jednalo o docela dobrý kousek, který byl oceňovaný především pro palebnou sílu a přesnost. Ovšem dostřel už byl o něco horší. A to 16,5 kilometrů. Uvádí se, že zahraniční děla stejné ráže střílela až do vzdálenosti 19-20 km. Dělo se používalo v polní armádě na běžné lafetě nebo v pevnostech na lafetách v pancéřových otočných věžích.

Existovalo několik variant věží. Některé věže vyráběla pobočka britské firmy Armstrong přímo v Itálii. Zde však výroba neprobíhala dostatečně rychle a tak část věží vznikla ve Francii ve firmě Schneider. Uvádí se, že počet vyrobených věží dosáhl nižších stovek kusů. Díky slavné Maginotově linii si mnoho lidí myslí, že nejvíce otočných pancéřových věží bylo do pevností osazeno před 2. světovou válkou. Není to však pravda. „Zlatý věk pancéřových věží“ spadá do období před 1. světovou válkou. Lafeta děl umístěných v těchto věžích byla připevněna k otočnému podstavci a hlaveň vyčnívala ven ze střílny. Vrchlík pancéřové věže měl vlastní ložisko, a po obvodu byl uložen na 270 ocelových koulích o průměru 10 cm. Jednalo se v podstatě o jedno velké kuličkové ložisko a díky tomu se otřesy po zásazích do věže nepřenášely na mechanismy děla. Otáčení věže bylo zajištěno pomocí elektromotoru. V případě jeho poruchy byl možný i ruční pohon. Standardní věže pro děla ráže 149 mm – Forte Montecchio (zdroj tripadvisor.com)

Na fortu Chaberton však byla použita speciální horská „odlehčená“ věž Armstrong vyráběná ve zbrojovce Pozzuoli nedaleko Neapole. Tyto věže byly vyrobeny speciálně pro fort Chaberton a nikde jinde nebyly použity. Už první pohled na věž ukazuje, jak jsou tyto věže odlišné od ostatních.
Věž pro fort Chaberton (zdroj Facebook Fort Saint-Roch)

Osádku každé věže tvořil velitel, střelec a pět nebo i šest vojáků starajících se o nabíjení. Věže se otáčely o 360° a díky tomu mohly v případě průlomu nepřítele střílet i do italského vnitrozemí. Jednotlivé věže byly podle staré italské tradice očíslovány od 1 do 8 zleva doprava čelem k nepříteli.
Pohled na věže s děly ráže 149 mm. Děla míří do týlu – tedy do italského vnitrozemí.
(zdroj Facebook Fort Saint-Roch)

Věž byla složená z osmi částí: jedné čelní (tloušťka 50 mm), dvou bočních (tloušťka 25 mm), jedné zadní (tloušťka 16mm) a čtyř stropních plátů (tloušťka 25 mm). Všechny tyto části věže byly dovezeny na fort samostatně a teprve na místě byly sestaveny. Věž neměla žádný předpancíř. Jen plechové opláštění chránící mechanismus otáčení věže před nepřízní počasí. Pancéřování věže se možná zdá tenké, je však třeba si uvědomit, že v době výstavby neexistovala na celém širém světě zbraň, která by byla schopná vystřelit do takové nadmořské výšky a tím jakkoliv ohrozit pevnost. Bohužel pro Italy však vývoj v oblasti dělostřelectva postupoval mílovými kroky a tak pancéřování otočných věží bylo ve dvacátých a třicátých letech 20. století již nedostatečné a samotná pevnost velmi rychle zastarala…

V průběhu 1. světové války byla pevnost opuštěna. Stála totiž na hranici se spojeneckou Francií a nemělo smysl tam udržovat stálou posádku. Také dělostřelecká výzbroj byla odvezena na frontu, kde byl potřebný každý kanón. Po ukončení války však byla pevnost opět aktivována a děla i vojáci se do pevnosti vrátili. Velení italské armády si v období mezi dvěmi světovými válkami samozřejmě uvědomovalo, že fort Chaberton již není schopen odolat moderním francouzským moždířům a usilovně přemýšlelo nad jeho modernizací. Pod pevností bylo vybudované nové podzemí, které bylo napojené na to původní. V těchto prostorách měly být ve skále vylámány kaverny a střílny a měla sem být zřejmě přesunuta dělostřelecká výzroj z původních věží. Jak už to tak bývá, k vybudování střílen kvůli nedostatku financí nedošlo. V okolí bylo postaveno několik moderních pevností, ale samotný fort Chaberton vstupoval do neklidných čtyřicátých let 20. století se stejnou výzbrojí a se stejnými pancéřovými věžemi jaké měl už na začátku století.

Děla umístěná na Chabertonu byla součástí 515. baterie. Jejím heslem bylo: „Dei sacri confini, guardia sicura“. Což se dá přeložit jako: „Střežte posvátné hranice“. Velitelem baterie byl jmenován mladý kapitán Spartaco Bevilacqua a jeho zástupcem poručík Mario Bagliani. K dispozici měli šest podporučíků, z nichž jeden byl vojenským lékařem. Na pevnosti sloužilo také 12 poddůstojníků a přibližně 200 vojáků ve věku od 21 do 23 let. V červnu 1940 byl počet vojáků zvýšen na 320. Vojáci byli ubytováni ve dvou budovách poblíž pevnosti. Tyto budovy nebyly nijak zodolněny a od fortu jsou vzdálené vzdušnou čarou přibližně 100 metrů. Vzhledem k vysokohorskému terénu jsou však o 100 výškových metrů níž. Původně se plánovalo, že kasárna budou napojena na podzemí fortu. Toto propojení však nebylo nikdy vybudováno a tak italským vojákům nezbývalo nic jiného než chodit otevřeným terénem. Což po většinu roku nebylo kvůli počasí nic příjemného…

Díl druhý - Boje o fort Chaberton

10. června vyhlásil Benito Mussolini válku Francii a Velké Británii. A důvod vyhlášení války? Ten Mussolini vysvětlil svému náčelníkovi generálního štábu takto: "Potřebuji jen několik tisíc mrtvých, abych mohl zasednout při mírových rozhovorech ke stolu s právy válčící strany". Zpočátku panoval v Alpách relativní klid. Kromě pár pohraničních šarvátek se nic nedělo. V noci mezi 12. a 13. červnem se v okolí fortu Chaberton ozvalo pár výstřelů z pušek. Nejednalo se však o žádný útok na pevnost. To jen pár italských stráží zazmatkovalo a vystřelilo do tmy.
16. června se však odehrál dělostřelecký souboj mezi francouzským Fort de l´Olive a italskou pevností Jaffreau poblíž fortu Chaberton, jehož velitel požádal o svolení do souboje zasáhnout. Toto svolení dostal a ještě toho dne italští dělostřelci z Chabertonu umlčeli francouzská děla. Následující den se děla z Chabertonu obrátila proti moderní francouzské tvrzi Gondran. O tom, jaké škody byly na tvrzi Gondran po ostřelování, není nikde nic napsáno. Což znamená jediné: tvrz nebyla poškozena. Byla totiž projektována tak, aby bez problémů zvládla ostřelování z fortu Chabertonu.

17. června 1940 odeslali Francouzi do Německa žádost o příměří a když se to dozvěděl Benito Mussolini, nařídil všeobecný útok na francouzské pozice v Alpách. Chtěl před ukončením války co nejvíc území a předpokládal, že francouzská armáda už bude na kolenou a že se bude jednat o jednoduchou akci. Bohužel pro Itálii se přepočítal. Italské jednotky nebyly na útok plně připravené, nebyly dostatečně vybavené teplým oblečením a také počasí v Alpách se postavilo proti útočníkům. Jen pro ilustraci: při útoku bylo zraněno 2631 italských vojáků. Z toho však přibližně 80 procent bylo omrzlin! Do bojů se na italské straně zapojila 1. a 4. armáda s velmi rozporuplným výsledkem. Ono se ale není co divit. Boje ve vysokohorském terénu jsou totiž neskutečně náročné. I pruský generál a vojenský teoretik Carl von Clausewitz kdysi napsal, že „útočit na Francii přes Alpy je jako chtít zvednout pušku tak, že ji vezmete za bajonet". A Francouzi byli na italský útok v horách připravení… Přestože odsud byla odvelena velká část jednotek k obraně před útočícím Německem, stále zde zůstali kvalitní vojáci. Na francouzské straně byli kromě vojáků pevnostních praporů připraveny jednotky elitních lyžařských průzkumníků a také 3 divize složené ze záložníků. Tito starší vojáci byli většinou otrlí horalé z přilehlých alpských údolí a měli tak velkou motivaci k obraně svých blízkých domovů.

Jak jsem již psal, francouzská armáda byla připravena. V době míru postavila moderní tvrze Maginotovy linie, které byly odolné proti dělům ráže 149 mm umístěné na fortu Chaberton. Na tvrzích byly postaveny objekty pozorovatelen a v neklidném roce 1939 byla do blízkosti fortu Chaberton přemístěna 6. baterie 154. pluku francouzského dělostřelectva. Jednalo se o čtyři moždíře ráže 280 mm. Velitelem baterie byl poručík André Miguet. Francouzský moždíř 280 mm vzor 1914 (zdroj Facebook Fort Saint-Roch)

Hmotnost celé zbraně byla více než 16 tun. Hmotnost „protipevnostního“ náboje byla 275 kg a jako maximální dostřel je uváděno 11 kilometrů.
Tyto moždíře byly umístěny ve dvou palebných postaveních a to vždy po dvou kusech. Zbraně byly umístěny na ocelové desce. Před jejím umístěním bylo nutné vykopat v zemi díru kvůli zákluzu zbraně. Aby do této díry nenapadala hlína, vložily se dovnitř ocelové plechy. Byly také vybudovány sklady munice a také telefonní vedení kvůli řízení palby. Francouzské moždíře určené k palbě na pevnost Chaberton byly umístěny na odvrácené straně jedné z hor poblíž Chabertonu. Byly tak neviditelné pro italské pozorovatele i dělostřelce. Palba moždířů na fort Chaberton (zdroj Facebook Fort Saint-Roch)


Zbraně použité proti fortu Chaberton vycházely z moždířů, které byly vyrobeny pro ruskou armádu. Před 1. světovou válkou hledali Francouzi náhradu za svoje zastaralé moždíře vzor 1885. Jejich pohled padl na zbraně dodané ruské armádě. Přestože měly obě dvě zbraně stejnou ráži, v některých detailech se lišily. K přepravě nábojů ze skladů ke zbrani byly používány vozíky pro dva náboje. Tyto vozíky jezdily po kolejnicích o rozchodu 60 cm. Kvůli přepravě se dal moždíř rozložit na 4 díly a kadý díl byl přepravován na vlastním voze. Obsluha moždíře se skládala z velitele a 12 vojáků. Do konce 1 světové války bylo vyrobeno 152 moždířů nichž 26 bylo odesláno do Ruska. Tyto zbraně si zabojovaly i ve 2 světové válce a to jak v německé tak i v Rudé armádě.
Francouzští dělostřelci však objevili problém. Tabulky určené k řízení palby byly připravené jen pro nadmořskou výšku 1000 metrů a byly proto ve zdejších podmínkách nepoužitelné. Moždíře totiž byly umístěny ve výšce přes 2000 metrů nad mořem a další problém byl i v tom, že cíl – tedy fort Chaberton – byl o dalších 1100 metrů výš a vzdálený 9 kilometrů. Francouzští důstojníci tedy museli usilovně počítat a vytvořit úplně nové tabulky. To se jim samozřejmě povedlo, ale nikdo z nich si nemohl být jistý, zda údaje v nich uvedené jsou pravdivé a správně vypočítané. Francouzi proto nervózně očekávali začátek bojů, protože teprve až během nich se ukáže, jestli byly jejich výpočty správné. Nezbývalo tedy nic jiného než čekat…

Dočkali se 21 června 1940. Ten den zahájil fort Chaberton palbu na moderní francouzskou tvrz Janus. Je však možné, že palba byla zahájena už o den dřív. Zde se zdroje, ze kterých čerpám rozcházejí. Děla z Chabertonu však francouzské tvrzi nijak neublížila. Největším úspěchem italských dělostřelců byl zásah pancéřového zvonu na pozorovatelně tvrze Janus. Nedošlo však k průrazu. Kromě toho se jestě povedlo rozstřílet jeden starý nepoužívaný objekt na povrchu francouzské tvrze. A to bylo ze strany pevnosti Chaberton vlastně vše.

Naopak francouzští dělostřelci jsou o dost úspěšnější. Ráno 21. června 1940 zahájí palbu moždíře ráže 280 mm. První výstřel dopadá na svah hory poblíž fortu Chaberton. Francouzi vydechli úlevou. Tabulky pro řízení palby byly spočítány dobře. Ovšem italským vojákům na pevnosti zatrnulo. Protože další dva výstřely následující po tom prvním již dopadly o poznání blíž. S velkými obavami tedy očekávali, kdy dojde k prvnímu dopadu střely na pevnost. Naštěstí pro Italy se pevnost ukryje do mraků, které znemožní palbu děl. Ovšem odpoledne se vyjasní a dělostřelecká palba je v 15:30 obnovena. Střílí Francouzi i Italové. Italové však netuší, kde jsou umístěny nepřátelské moždíře a tak střílejí na starou pevnost, která je však k jejich smůle opuštěná a svojí střelbou nezpůsobí mnoho škod. Naopak francouzští dělostřelci začínají dosahovat až děsivé přesnosti. Po 17. hodině zasahují věž číslo 3. Exploduje zde uložená munice. Zničená věž číslo 3 (zdroj chaberton.de)

Také věže číslo 5 a 6 jsou zničeny. Na fort i jeho okolí postupně dopadají střely z francouzských moždířů a jedna věž za druhou se stává nepoužitelnou. Ani ne dvě hodiny po explozi první pancéřové věže Italové s hrůzou zjišťují, že šest z osmi věží je buď naprosto zničených nebo poškozených tak, že nejsou schopny střelby. Je večer 21. června 1940 a francouzští dělostřelci mohou být po prvním dni spokojeni. Jejich moždíře vystřelily 57 nábojů a těžce poničily italskou pevnost, která měla hrát významnou roli v plánech na útok do Francie. A jaké měla obsluha francouzských děl ztráty? Žádné. O celkových ztrátách italských obránců pevnosti nemám žádné info. Je však jasné, že na jejich straně bylo mnoho mrtvých a zraněných. Padlí italští vojáci byli pohřbeni poblíž fortu. Jedna z poškozených věží s dělem ráže 149 mm. Jedná se zřejmě o věž číslo 6(zdroj maquetland.com)

Dělostřelecký souboj o Chaberton však nekončí. Fort má stále funkční věže číslo 7 a 8.
22. a 23. června italští dělostřelci opět ostřelují francouzké pozice a podporují svojí palbou útok několika rot 30. pěší divize „Assietta“. Francouzi palbu opětují a když 25. června vstoupí v platnost příměří, zjišťují, že na italské pozice vytřelili z moždířů celkem 101 nábojů. Ne všechny výstřely však směřovaly na fort Chaberton. Kvůli nepříznivému počasí již jejich palba není tak přesná a tak zůstávají poslední dvě věže až do konce bojů schopné střelby.


V září roku 1943 fort Chaberton nakrátko obsadily italské a německé jednotky. Kvůli nepříznivému počasí jej však v zimě opět opustily. V roce 1944 se sem vojáci vrátili a pevnost sloužila jako pozorovatelna a také jako místo, odkud byla řízena dělostřelecká palba proti spojencům v údolí.

Díl třetí – Závěr

Po ukončení bojů a uzavření příměří v červnu 1940 bylo v italské armádě rozdáno mnoho vyznamenání. Vojáci 515. baterie z fortu Chaberton také nepřišli zkrátka. Jednalo se o jednotku s proporciálně největším počtem vyznamenáných vojáků v celé italské armádě. Deset vyznamenání bylo uděleno posmrtně a osmnáct těm přeživším.
Unikátní fotografie z pozorovatelny francouzské tvrze Janus. Na fotografii je vidět zásah do jedné z věží fortu Chaberton. Pravděpodobně se jedná o věž číslo 6.

Na začátku roku 2022 zemřel poslední voják sloužící za 2. světové války na fortu Chaberton.
Jmenoval se Enrico Ronchetti a zemřel ve věku 102 let. Celý život se živil jako tesař. Jen necelé dva měsíce před ním zemřela jeho milovaná manželka Erminia, se kterou prožil v radosti a štěstí více než sedmdesát let. Enrico Ronchetti na dobové fotografii s granátem ráže 280 mm (zdroj lavalsusa.it)

K fortu se dá dostat pěšky. Na cestu je však vhodné vyčlenit celý den. A to kvůli velkému převýšení a náročnému terénu. V současné době jsou poblíž fortu vidět zbytky protipěchotních překážek a ruiny kasárenských budov. Hlavní budova je volně přístupná. Minimálně jeden z válců, na kterých byly umístěné pancéřové věže, má dosud zachovalé schodiště a jde tak po něm vystoupat až na vrchol. S podzemím fortu je to složitější. Po většinu roku je zde navátý nebo sníh nebo rovnou led a přístup hluboko do podzemí proto není bezpečný.
Na povrchu fortu Chaberton je umístěn pamětní kámen s fotografií italského projektanta a francouzského poručíka velícímu baterii moždířů, které fort zničily. (zdroj wernerpriller.wordpress.com)

V roce 1947 byla uzavřena mírová smlouva mezi Itálií a spojenci. Díky této smlouvě připadl fort Chaberton a jeho okolí Francii. Ostatky padlých italských obránců, kteří byli pohřbeni poblíž pevnosti, byly převezeny do Itálie. V roce 1957 byla všechna děla z pevnosti odvezena do hut. A také věže i jejich zbytky a samozřejmě takřka všechny kovové součásti. Uvažovalo se o tom, že se na vrcholu hory Chaberton postaví turistická chata. Ovšem zůstalo jen u plánů. A tak tam stále stojí jen pomalu se rozpadající pevnost, jež drží jedinečné prvenství. Jedná se totiž o nejvýše postavenou pevnost v Evropě a je takřka jisté, že toto prvenství ji zůstane navěky...




Zdroje:
La Battaglia dello Chaberton (Fabrizio Dassano, Massimo Albertan)
Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy (M. Dubánek, O.Filip, J.Pavel)
www.zapisnik.fortif.net
www.comandosupremo.com
www.maquetland.com
www.artillerie.asso.fr
www.lavalsusa.it
www.wikipedia.org
www.valka.cz

Pěkný čtení, díky

Připojuji se s díkem, přečetl jsem to na jeden nádech.

Paráda, díky.

Děkuji, moc pěkné. Palec nahoru.

parádní článek, smekám

16. června se však odehrál dělostřelecký souboj mezi francouzským Fort de l´Olive a italskou pevností Jaffreau poblíž fortu Chaberton, jehož velitel požádal o svolení do souboje zasáhnout. Toto svolení dostal a ještě toho dne italští dělostřelci z Chabertonu umlčeli francouzská děla. Následující den se děla z Chabertonu obrátila proti moderní francouzské tvrzi Gondran. O tom, jaké škody byly na tvrzi Gondran po ostřelování, není nikde nic napsáno. Což znamená jediné: tvrz nebyla poškozena. Byla totiž projektována tak, aby bez problémů zvládla ostřelování z fortu Chabertonu.

Byly tehdy, respektive ještě za Velké války, takovéto dělostřelecké souboje mezi jednotlivými pevnostmi běžné?

I já se přidám ke spokojeným čtenářům. Je to opravdu moc pěkný článek.

Byly tehdy, respektive ještě za Velké války, takovéto dělostřelecké souboje mezi jednotlivými pevnostmi běžné?

Na tuto otázku bohužel neznám přesnou odpověď. Ale předpokládám, že tyto dělostřelecké souboje nebyly časté.

Během 1. světové války byla většina pevností v Alpách zničena těžkými moždíři podobně jako fort Chaberton. Zastaralé pevnosti byly někdy opuštěné ještě před začátkem bojů a jejich výzbroj byla umístěna v kavernách nebo v polním postavení. Opuštěné pevnosti potom sloužily jen jako klamný cíl pro nepřátelské dělostřelectvo.

jakomi píše: ↑2/12/2024, 14:23 V roce 1947 byla uzavřena mírová smlouva mezi Itálií a spojenci. Díky této smlouvě připadl fort Chaberton a jeho okolí Francii.

Nevěděl jsem, že Francie po druhé světové válce získala nějaké území na úkor Itálie. Nevíte k tomu někdo nějaké podrobnosti?

jarl píše: ↑7/12/2024, 10:33

jakomi píše: ↑2/12/2024, 14:23 V roce 1947 byla uzavřena mírová smlouva mezi Itálií a spojenci. Díky této smlouvě připadl fort Chaberton a jeho okolí Francii.

Nevěděl jsem, že Francie po druhé světové válce získala nějaké území na úkor Itálie. Nevíte k tomu někdo nějaké podrobnosti?

Dle pařížské mírové smlouvy s Itálií z roku 1947:
Viz:
https://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of ... ied_Powers

Děkuji. Koukám, že to zdaleka nebyl jenom Chaberton.

Já jen doplním, že požadavek na předání fortu Chaberton pod správu Francie, vzešel údajně od samotného Charlese de Gaulle. Jedná se totiž o strategicky důležitou oblast a ten kdo ovládá horu Chaberton, ovládá celý alpský průsmyk, který se nachází poblíž.