PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 253.





Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Ve stejné době, kdy v prostoru tzv. Cushmanovy kapsy bylo velice pracně likvidováno jedno japonské ohnisko odporu za druhým (z oněch kolem 150), když zcela nečekaně vypukly boje na jednom ze skalnatých hřebenů, které lemují východní pobřeží ostrova Iwodžima, na území obsazeném jednotkami 3. divize již před celou řadou dní.
Hřeben samotný byl pak dobyt už 7. března, kdy byla tamní japonská postavení zničena plamenomety a také demoličními náložemi stejně jako stovky jiných předtím a i potom.




Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Na místě pak zůstaly jenom ohněm poznamenané vstupy do jeskyní, rozvrácené betonové zdi pevnůstek a ještě též ohořelé zbytky maskování a zbylé vegetace.




Japonské dělostřelecké stanoviště lehce poškozené bombardováním; mariňáci přesto museli vstoupit do tohoto prostoru a zabít vojáky uvnitř.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Uplynulo několik dní, čára fronty se posunula směrem na sever, ale poté se objevily prvé náznaky, že něco není v pořádku. Skupinu amerických námořních pěšáků, která přinášela do prvé linie munici jako obvykle, náhle začal ostřelovat kulomet, a to z míst, kde měl být již veškerý japonský odpor už dávno zcela umlčen. Potom se přidaly i ruční zbraně a jejich obětí se stali zdravotníci, kteří odnášeli do týla na ošetřovnu, na nosítkách zraněného.
Za takto vzniklé situace, nezbylo než, aby se tanky a demoliční oddíly vrátily a znovu zopakovaly práci, o které se všichni již domnívali, že je vykonána, a to s konečnou platností. Jenomže to nebylo vůbec nic jednoduchého. Totiž hřeben byl plný děr, a vlastně nešlo nyní žádnou pominout, protože zatímco byla likvidována jedna, z jiné díry, jen o pár metrů dál, začali Japonci střílet. Zjišťovalo se, že jim to umožňoval systém podzemních spojovacích chodeb, kdy při ohrožení jednoho místa se přesunuli do dalšího a odtud poté dál stříleli a házeli granáty. Všelijak a různě zatočené chodby je chránily jak před účinky palby, tak také i před ohnivými jazyky plamenometů, mnohdy stačilo, aby jen zalezli hlouběji do spletitého podzemního labyrintu. Američanům nezbylo než každou díru ve skále po celou dobu vyčišťovací operace hlídat a čekat, jestli znovu „neobživne“. A tak se opět hlavním prostředkem likvidace obránců staly plamenomety, strašlivá, ale vysoce účinná zbraň. Tam kde se Japonci v okamžiku ohrožení včas nestáhli, dokázaly plamenomety proměnit tyto jeskyně a sluje v ohnivé peklo. Část obránců zahynula hned, někteří, když neviděli východisko, spáchali sebevraždu a jiní, strašlivě popálení a s hořícím oděvem, vybíhali a jejich životy většinou ukončil další výstřel za americké karabiny. Od jednoho z těchto Japonců, který se tehdy z jedné takové jeskyně vynořil v cárech a rukama nad hlavou, se námořní pěšáci dozvěděli, že v úkrytu jsou další vojáci ochotní se vzdát, ale mají strach, co se s nimi stane. Tento Japonec byl poslán zpět, aby své druhy přesvědčil, že nebudou zavražděni a ani umučeni, jak jim tvrdila jejich propaganda, ale dostanou ošetření, jídlo a pití. A tak nakonec vyšlo celkem čtyřicet nepřátelských vojáků, ale zde je třeba říci, že se většinou jednalo o do japonské armády naverbované Korejce.
V době odpoledních hodin se zdálo, že konečně japonský odpor v oblasti rozeklaného hřebenu konečně skončil. Jenomže tentokrát šlo skutečně o omyl. Ani to dlouho netrvalo a Japonci, kteří ve svých podzemních slojích a tunelech přežívali, se opět objevili a znovu začali Američany ostřelovat. Bohužel, hned tou prvou obětí se stal seržant Reid Chamberlain, když zrovna jeho smrt pocítily jako osobní ztrátu tisíce námořních pěšáků, prakticky v celém Tichomoří. Celý jeho příběh nalezl a do své knihy i zakomponoval český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 225., Praha 2000. Vydání 1., když napsal, cituji:

„Chamberlain začínal svoji vojenskou dráhu jako prostý voják americké armády. Když Japonci obsazovali na počátku války Filipíny a v první polovině roku 1942 dobyli poloostrov Bataan a ostrov Corregidor, přičemž desetitisíce filipínských a amerických vojáků padly do zajetí. Chamberlain unikl a začal organizovat a cvičit filipínské partyzány. Byl při tom tak úspěšný, že získal důstojnickou hodnost a nakonec byl povolán k další službě do Spojených států. Tam se ale dlouho nezdržel.
Vzdal se hodnosti důstojníka a přihlásil se, opět jako řadový voják, k námořní pěchotě. Vrátil se do Tichomoří, bojoval s velkou statečností, byl povýšen na seržanta a stal se jednou z legendárních postav americké námořní pěchoty. Smrt jej zastihla ve chvíli, kdy se procházel nedaleko hřebenu se skupinou válečných zpravodajů a vůbec netušil, že by mohlo hrozit nebezpečí. Byl zasažen do hlavy a ani okamžitá pomoc jej nedokázala zachránit.
Jeden z přítomných korespondentů v reportáži pro svoje noviny napsal, že po mnoha hrdinských činech, které seržant Chamberlain vykonal, bylo tragickým paradoxem, když tohoto muže akce smrt překvapila při poklidné procházce.“

U tohoto popisovaného, a zároveň mnohokrát proklínaného hřebenu, nezbylo nic jiného, než se jím zabývat ještě jednou a důsledněji. A protože se tanky a plamenomety již přesunuly na sever k linii fronty, velitel 9. pluku za již nadcházejícího soumraku rozmístil podél hřebenu i hlídky s rozkazem střílet na vše, co se pohne. A po setmění se nepřátelští vojáci skutečně objevili. Nyní již pozorné americké hlídky, je vždy a ve všech případech zahlédly včas, většinu z nich zastřelily, zbytek se pak stáhl do úkrytů. A poté bylo, za nějakou dobu z jeskyní slyšet tlumené výstřely a také několik explozí ručních granátů. Tento popsaný jev nedával jiné vysvětlení, než že se Japonci poté, co zjistili, že z obklíčení neutečou a neproniknou do amerických pozicí, rozhodli skončit život vlastní rukou. Poté uplynulo ještě několik, zcela klidných hodin, a krátce před půlnocí zaburácel hromový výbuch, který skutečně zatřásl celým ostrovem Iwodžima. Ve vzduchu vířilo obrovské množství kamenů, písku a sopečného popela se spoustou všemožných trosek. Objevili se v tom kusy betonu a padající kameny, které zranily námořní pěšáky nacházející e v blízkosti hřebenu, někteří byli zasypáni a jen okamžitý zásah kolegů a kamarádů, kteří je začali vyhrabávat polními lopatkami, přilbami i holýma rukama, je zachránil před jistým udušením. Samotný hřeben se pak zahalil do ohně a kouře, ze kterého vybíhali japonští vojáci, někteří vrávorali zcela otřeseni, ale několik jich s minami přivázanými k pasu zamířilo k americké linii. Ti byli do jednoho postříleni: námořní pěšáci ještě měli v příliš živé paměti zákeřné zabití seržanta Chamberlaina a nikoho proto nešetřili. O něco později se pak ukázalo, že hřeben ve svých útrobách skrýval sklad protitankových min a leteckých pum, který Japonci nacházející se v beznadějné situaci přivedli k výbuchu. Je pak dnes zcela neuvěřitelné, ale přes všechnu hrozivost exploze nepřišel žádný Američan v tomto nočním dramatu o život, bylo jen několik lehce zraněných a jeden voják utrpěl zranění těžké.
Dne 15. března 1945 bylo již zcela zřejmé, že nějaký organizovaný japonský odpor v operačním pásmu 3. divize definitivně skomírá. Velitel V. sboru proto pak mohl generálmajoru Erskinovi nařídit, aby je následující den rozšířil o 700 metrů široký úsek, který doposavad náležel do operačního pásma sousední 5. divize. Šlo tehdy o pruh země východního pobřeží, které se táhlo od výběžku Kitano na jih v délce asi tak 1 500 metrů. Generál Erskine velitel 3. divize jeho obsazením pověřil 1. a 2. prapor 21. pluku.





General Major Graves_B_Erskine, velitel 3. divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Bylo ráno dne 16. března (den D+25) – po 20 minut trvající palebné přípravě, provedené dělostřelectvem 3. i 5. divize a 155mm houfnicemi dělostřelectva sboru – zahájily oba prapory v koordinaci s jednotkami sousední 5. divize boj. Dělostřelci se poté zcela soustředili na vytvoření pohyblivé palebné bariéry, když zpočátku ostřelovali prostor pouhých 50 metrů před útočnými jednotkami, potom tento palebný val přenesli do hloubky 100 metrů a tuto vzdálenost – v souladu s postupem pěšáků – udržovali po celou dobu útoku. Jednalo se skutečně o velké riziko, vždyť si vzpomeňme, jak na počátku Iwodžimské operace byla za zcela bezpečnou považována vzdálenost 400 metrů před postupujícími jednotkami. Nyní dělostřelci, stejně jako námořní pěšáci, v této fázi bitvy prostě přistoupili na tuto vzdálenost, a naštěstí k žádnému tragickému omylu nedošlo. Dopoledne pak severní část ostrova Iwodžima hodinu ostřelovala i děla torpédoborce, který se zdržoval u pobřeží a po celý zbytek dne torpédoborec zůstával připraven na žádost velitelů útočných praporů palbu obnovit. Ale tentokrát to nebylo třeba.
Útok obou praporů 21. pluku se naštěstí rozvíjel velice úspěšně. S nějakým výraznějším odporem se setkal jenom 2. prapor, který postupoval podél hranice s 5. divizí, protože v tomto prostoru bylo nutno zlikvidovat větší počet maskovaných japonských palebných postavení, po většinou se jednalo o kulometná a minometná hnízda. V celé řadě případů však obránci, nepochybně si vědomi té skutečnosti, že nastává jejich konec, vybíhali s náložemi výbušnin a ještě naposledy se pokoušeli americkou pěchotu a tanky napadnout. Tyto jasné sebevražedné útoky, o kterých američtí velitelé oprávněně prohlašovali, že se daleko více vyznačovaly zoufalým fanatismem, než chladnou logikou, dopadli pro Japonce ve většině případů zdrcující katastrofou. Již odpoledne tak oba prapory dosáhly poblíž výběžku Kitano severního pobřeží, když tímto byl úkol, který jim uložil velitel V. sboru splněn.
Ve stejné době, jako tyto útoky 9. pluk konečně zlikvidoval i poslední ohniska odporu v tzv. Cushmanově kapse. Byl večer D+25 a velitel americké 3. divize generálmajor Erskine mohl hlásit, že v operačním pásmu jeho divize prakticky ustal veškerý japonský odpor. Vlastně to znamenalo, že bojové operace americké 3. divize námořní pěchoty na Iwodžimě končily.
Zde je ještě nutno pro přesnost uvést, že i po ovládnutí celého prostoru tzv. Cushmanovy kapsy, se v podzemí dál ukrýval velitel japonského 26. tankového pluku podplukovník Niši, se svými asi 450 muži. Z těch ale bylo asi 300 zraněných a jenom pár se jich mohlo pohybovat bez cizí pomoci.
I když Američané nevěděli kolik těch Japonců v tunelech je, jejich existence jim vlastně známá byla, a i proto, prostřednictvím zajatců ochotných spolupracovat podplukovníka Nišiho vyzývali, aby se s nimi vzdal. Podplukovník Niši i jeho vojáci výzvu vysílanou tlampači slyšeli, ale ani trochu na ni nereagovali.
Dne 19. března 1945, když Japonci zjistili, že už jim zůstávají, byť na minimum zredukované, dávky potravin na pouhé dva dny, nařídil podplukovník Niši provést sebevražedný výpad. Na tomto výpadu se podílelo jen 60 vojáků, a byla to labutí píseň jednotky, která kdysi bývala chloubou japonské armády.
No a ti zbývající japonští tankisté, tak ti umírali ve svých krytech ještě několik dalších dní. Jak vlastně skončil podplukovník Niši, zda ho zabila americká kulka, nebo či spáchal sebevraždu, není známo. Co je však, ale určitě známo je, že nepřežil 22. březen, kdy se posledních pár jeho vojáků, více mrtvých, než živých vzdalo.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 254.
Existuje ještě jeden příběh, který je třeba také v této souvislosti zde znovu připomenout, a to byl protiútok vojáků kapitána Inoujeho, provedený v noci z 8. na 9. března, který vyčerpal hlavní síly japonské obrany v operačním pásmu 4. divize. Právě tomu pak nasvědčoval i úspěšný postup této divize v následujících dnech, zejména pak 10. března, kdy se některé z jeho jednotek prakticky přiblížily téměř na dohled k východnímu pobřeží ostrova Iwodžima.
Útok 4. divize pak pokračoval i 11. března (den D+20). V levé (severní) části jejího operačního pásma postupoval pak bez vážnějších potíží 23. pluk. Za jednotkami jeho prvního sledu šli ženisté, kteří potom vyhazovali do vzduchu vchody do jeskyň, o kterých se všeobecně předpokládalo, že se v nich ukrývají zbytky obránců. Následně budovali cesty pro kolová vozidla. Na mořské pobřeží byly vyslány hlídky, které pátraly po posledních hnízdech odporu a po izolovaných skupinách nebo i jednotlivých japonských vojácích.
Úplně jiná ale byla situace u 25. pluku, který bojoval jižně od 23. pluku, a to poblíž Východní člunové zátoky. Ihned po zahájení útoku se pluk setkal s tvrdým japonským odporem a námořní pěšáci se ocitli v husté palbě ručních zbraní a minometů. Samotné vysvětlení proč se Japonci právě v této oblasti tak urputně brání, nedalo však na sebe dlouho čekat. Výslech japonského vojáka, zajatého v odpoledních hodinách odhalil, že jeskyně a tunely, které se nacházejí nad Východní člunovou zátokou, jsou obsazeny asi tak třemi sty vojáky, které vede generál. Tím tedy bylo jasné, že Američané vlastně útočí na poslední japonská obranná postavení v pásmu 4. divize, jenomže naneštěstí pro ně v terénu, který jeden z námořních pěšáků nazval vrtochem přírody. Jednalo se o pás hlubokých roklí a hřebenů se strmými úbočími, které ještě dělily erozí vzniklé průrvy, mířící do všech směrů a vytvářející bizardní kamenné útvary pokryté zbytky vegetace. A tak již ve večerních hodinách 11. března Američané věděli, že dobýt tuto kapsu nebude snadná záležitost. Vysvětlení pak popisuje český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 229., 230., Praha 2000. Vydání 1., když napsal, cituji:

„Oním zmíněným generálem byl velitel 2. samostatné smíšené brigády generálmajor Sadasue Senda. Na americké straně nikdo nepochyboval, že už pouhá jeho přítomnost přiměje obránce vytrvat ve fanatickém odporu až do úplného konce. Byla jen nepatrná naděje, že by bylo možno generála Sendu přesvědčit, aby kapituloval: zatím to na Iwodžimě neučinil žádný z japonských velitelů. Nicméně zpravodajské oddělení divize měl za to, že v zájmu zabránění ztrátám, které si dobývání kapsy ještě vyžádá, je na místě se o to alespoň pokusit. Proto časně ráno 12. března (den D+21), poté, co zajatý Japonec označil prostor, ve kterém se s největší pravděpodobností Senda nachází, tam technici oddělení pro psychologickou válku nainstalovali reproduktory a připravovali vysílání výzvy ke kapitulaci. Po dvě hodiny se ale marně snažili spustit agregáty na výrobu elektřiny. Když se to nepodařilo, nákladní automobil přivezl jiný a tentokrát už pod palbou japonských odstřelovačů byl učiněn další pokus uvést celé zařízení do chodu, objevila se nová technická závada a zase nefungoval. Pak už byla celá akce odvolána. Takže se nikdo nikdy nedozvěděl, do jaké míry by byla úspěšná.“

Další historické zápisy pak říkají, že vlastně s dvouhodinovým zpožděním, které způsobily nepovedené pokusy vyzvat Japonce ke kapitulaci, zahájily prapory obou pluků 4. divize útok. Problémem bylo, že v omezeném operačním prostoru mohlo dělostřelectvo zasahovat jen výjimečně, byla zde proto snaha nahradit dělostřelectvo užitím bazuk, 60mm minometů a protitankových granátů. Ani tanky však neměly v daném terénu možnost útočící pěchotu podporovat, nebylo proto divu, že pak pluky utrpěly citelné ztráty; večer 12. března se 4. divize nacházela na pouhých 36% původní bojové síly.
Další boj o ovládnutí japonské kapsy pak pokračoval i 13. a 14. března. Zápisy říkají, že postup to byl pomalý jednak vzhledem k vyčerpání, které na účastnící se námořní pěchoty doléhalo, jednak vzhledem k intenzitě japonského odporu, které tyto zbytky obránců kladli. Teprve 15. března (den D+24) se konečně situace začala obracet k lepšímu, objevovaly se již neklamné známky toho, že Japoncům docházejí síly. Nutno však přiznat, že velké problémy měli v tu dobu i Američané. Tak například 2. prapor 25. pluku, který po několik dnů bojoval na hlavním směru útoku, byl již tak zdecimován, že jej velitel divize generálmajor Cates, velitel 4. divize, musel nahradit 2. praporem 24. pluku. Mezeru, která tak vlastně vznikla v linii 24. pluku, generál Cates zaplnil prozatímní rotou, která byla narychlo vytvořena z příslušníků štábů 24. pluku a z jedné čety 81mm minometů.





Generálmajor Clifton B. Cates, velitel 4.divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Takto vniklá situace dostatečně vypovídá o tom, jak oslabené byly divize námořní pěchoty v těchto posledních dnech bojů o Iwodžimu; při přesunu jednoho praporu nebylo kde vzít jednotku, která by nastoupila na jeho místo, a nezbylo než jakousi náhradu doslova vydupat ze země. Přesto všechno dne 15. března pronikl 25. pluk obranou japonské kapsy až do hloubky zhruba 200 metrů. Poté během dne Američané Japonce několikrát tlampači vyzývali, aby se vzdali, ale odezvy se nedočkali. A proto musel o každou jeskyni zápas stejně jako o jednotlivá japonská postavení, prostě pokračovat.
Štěstím bylo, že netrval už dlouho. Důkazem, že Japonci uzavření v kapse pochopili, že jejich šance prodlužovat boj jsou vlastně v koncích, což přinesla noc z 15. na 16. března. Totiž ještě před půlnocí se z obklíčení pokusilo probýt 50 až 60 japonských vojáků. Americké hlídky je však zpozorovaly a ihned po vyhlášení poplachu pak ozářily celé východní pobřeží světlice. Prostě pokus o únik neuspěl. Po zlikvidování té prvé skupiny nepřátel se ostatní stáhly zpět do úkrytu. Bylo 6 hodin 30 minut ráno dne 16. března (den D+25), kdy 25. pluk znovu obnovil útok a zpočátku jej vítala palba kulometů, ručních zbraní a vrhané granáty. Znatelné bylo, že japonská obrana už postrádala koordinaci a odpor kladly již jen malé skupiny ukryté v okopech, nebo dokonce již jenom někteří jednotlivci. Ještě stejného dne dopoledne námořní pěšáci kapsou prošli a dosáhli cesty, která se nacházela za ní a vyhnula se dál podél pobřeží. V 10 hodin 30 minut velitel 25. pluku plukovník John R. Lanigan hlásil generálmajoru Catesovi, že praktický nepřátelský odpor v operačním prostoru jeho pluku naprosto ustal. A tak po šesti dnech tvrdých bojů byl konečně vlastně zlikvidován poslední významný japonský opěrný bod v pásmu 4. divize. Za jeho obsazení divize zaplatila 833 mrtvými a zraněnými. Na japonské straně zahynuli prakticky všichni a o generálmajoru Sendovi zajatci vypověděli, že již 15. března spáchal sebevraždu.
Když poté jednotky americké 3. a 4. divize námořní pěchoty zneškodnily střediska japonského odporu ve východní části ostrova Iwodžima, zůstávala vlastně na celém ostrově v nepřátelských rukách již jen jedna významná bašta odporu. Jednalo se o kapsu, která měla rozlohu asi tak dva a půl čtverečných kilometrů a nacházela se u severozápadního pobřeží, pod výběžkem Kitano. V této kapse se skrýval i generálporučík Kuribajaši asi tak s 1 500 vojáky.
Bylo více míst na Iwodžimě, kde se americká námořní pěchota musela tehdy potýkat s těžkým terénem, ale určitě nemohlo být náhodou, že si Kuribajaši vybral pro svůj boj právě tento uvedený úsek pobřeží pro svůj poslední boj. Američtí velitelé shodně prohlašovali, že šlo skutečně o nejhorší kus země na Iwodžimě. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 231., 232., Praha 2000. Vydání 1., o tom napsal, cituji:

„Byl tvořen stovkami pískovcových skal všech možných tvarů a rozměrů s bezpočtem slují, jeskyň a děr.
Japonci zde k obranným účelům nejen využili všeho, co jim nabízela příroda, ale ještě to vylepšili vybudováním sítě podzemních úkrytů, chodeb a tunelů. Každé podzemní stanoviště opět mělo několik vchodů, takže při zavalení jednoho z nich se mohli obránci přemístit k jinému a pokračovat v boji. Pokud Američané užili u některého vchodu plamenomet, rozsah podzemní sítě Japoncům často umožňoval stáhnout se dostatečně hluboko, aby nebyli ohněm ohroženi, a prostornost chodeb jim navíc zaručovala, že plameny neodčerpávají kyslík nutný k dýchání. Obránci byli také opatřeni vším, co potřebovali k vedení boje i k životu. Již dlouho předtím, než Američané začali utahovat smyčku, dal generálporučík Kuribajaši do podzemních skladišť uložit velké množství munice, potravin, vody a zdravotnických potřeb. Při zabezpečení svého podzemního obranného komplexu Kuribajaši nic neponechával náhodě, dohlédl i na to, aby o něm mělo celkový přehled jen pár jeho podřízených. Vojáci, včetně většiny důstojníků, zpravidla znali jen nejbližší okolí svého bojového stanoviště, například jen málokdo věděl, kde se nachází generálovo velitelství. Bylo to opatření pro případ, že bude některý z obránců zajat a mučením – jak jinak – přinucen vypovídat; nebude-li vědět, nehrozí nebezpečí, že by mohl nepříteli odhalit strukturu podzemního labyrintu, a tím usnadnit jeho dobývání.“

Samotný útok americké 5. divize námořní pěchoty na poslední velké ohnisko japonského odporu na ostrově Iwodžima, začal ráno dne 11. března 1945 (den D+ 20).
Po levé straně operačního pásma této divize, u západního pobřeží, vyrazil 28. pluk a na pravé straně zahájil boj 27. pluk posílený 1. praporem 26. pluku. Pro většinu námořních pěšáků to byla další fáze už tři týdny trvajících bojů, od těch předchozích se lišila jen tím, že byli nuceni vlastně zdolávat ještě obtížnější terén než kdykoliv předtím. Což v praxi znamenalo, že museli dobývat přední stranu skalnatého hřebenu, po jeho obsazení přejít přes vrchol, a probojovávat (!) si cestu dolů po odvráceném svahu, přičemž do nich bušila nepřátelská palba zepředu, ze stran a mnohdy i zezdola, ze zakopaných japonských postavení.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 255.
Představili jsme si v minulém článku v kostce terén, do kterého měly útočit pluky 5. divize.
Pojďme nyní dále a řekněme si, že pluky musely překročit „rokli“, která oddělovala právě dobytý hřeben od následujícího, a celý tento proces se opakoval. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 232., Praha 2000. Vydání 1., o tom dalším napsal, cituji:
Historik tažení 5. divize napsal:

„Snad nejhorší ze všeho bylo pro každého velitele námořní pěchoty bojujícího v této pískovcové džungli vědomí, že pod ním jsou Japonci, kteří v noci vylezou, aby znepokojovali jeho týl, kradli zásoby, buď odnášeli svoje mrtvé, nebo pod ně nastražili výbušniny, aby totéž učinili i s mrtvými námořními pěšáky, pokud se o ně jejich druhové nestačili včas postarat.
A tak bitva o Iwodžimu končila stejně, jak začínala: boj vedený z bezprostřední blízkosti zbavoval námořní pěchotu výhody její palebné převahy a byl sváděn s nepřítelem, kterému bylo od dětství vsugerováváno, že největší pocta, jaké se mu může kdy dostat, je mlsnot zemřít za císaře. Japonce nemohlo přinutit k opuštění jeho postavení ani nebezpečí obklíčení, ani převaha nepřítele, k tomu, aby se vzdal, jej nemohla přimět ani taktická, ani strategická beznadějnost jeho situace, musel být zabit.“*

*Historickým podkladem zde byl Conner, H. M.: The Spearhead, Předvoj kopí, str. 107.

Obzvlášť velké potíže s japonskými bunkry a také palebnými postaveními, rozmístěnými v blízkosti asi tak 200 až 500 metrů a 700 metrů dlouhé rokle, měl 28. pluk plukovníka Liversedge. Totiž námořní pěšáci zpočátku nevěděli, proč je právě tato rokle pro samotné Japonce tak důležitá, ale velice rychle zaznamenali, že veškeré přístupy k ní chrání mimořádně intenzivní palba kulometů, minometů a ručních zbraní. A tak se rozhodujícím činitelem, který měl zajišťovat pokračování amerického postupu, opět staly demoliční týmy, skupinky o několika mužích, kteří se svými plamenomety a náložemi vytrvale a s velikou statečností prodírali vpřed.
Ještě do večerních hodin oba pluky 5. divize postoupily tak zhruba o 200 metrů. Japonci vedli svůj boj převážně během dne ze svých chráněných postavení, jenomže jakmile se setmělo, změnili okamžitě taktiku. Prostě po celé linii divizní fronty se pokoušeli pronikat do amerických pozic, někdy byli dokonce oblečeni do amerických uniforem a ozbrojeni americkými poloautomatickými puškami M-1. Na několika místech se jim proniknout podařilo, ale byli potom likvidováni v nelítostných šarvátkách, které žádný Japonce nikdy nepřežil. Po 21. hodině se větší množství japonských vojáků začalo shromažďovat před postaveními 28. pluku, což naštěstí neuniklo pozornosti amerických hlídek. Proběhlo nahlášení a přidělené polní dělostřelectvo a minomety zasáhly přesně mířeným palebným přepadem své cíle, když výsledkem pak bylo 26 zabitých Japonců a zbytek se stáhl do úkrytu. Výstřely z pušek a výbuchy ručních granátů se však na různých místech ozývaly ještě po celou noc.
Bylo ráno dne 12. března (den D+21), když útok 5. divize dále pokračoval. Avšak ještě předtím, než námořní pěšáci vyrazili, přilétly letouny z letiště číslo 1 a okamžitě napadly japonská postavení, která se nacházela jižně od výběžku Kitano. Při tomto bombardování jedna 250kilogramová puma explodovala přímo před ústím jedné podezřelé jeskyně a pozorovatelé viděli, jak se kouř objevil i na řadě jiných míst, které byly evidentně spojeny se zasaženou jeskyní podzemními chodbami. K takovémuto obdobnému jevu pak došlo i při druhé vlně náletů v dopoledních hodinách. Byl to vždy kouř, který se ukázal ve vzdálenosti 200 až 300 metrů od zasaženého místa. Jednalo se vždy jen o další důkaz rozvětvenosti a propojenosti japonského obranného systému.
Den 12. března se svým průběhem a ani výsledky nelišil od toho předchozího dne. Vždy tam, kde se podařilo upravit pár desítek metrů terénu, to aby mohly projet tanky, bojovali tankisté po boku námořních pěšáků; jen na úseku 27. pluku bylo ve vzájemné spolupráci takto zničeno 16 japonských bunkrů a opevněných japonských postavení. Jak bylo tehdy hodnoceno, nebyl územní zisk velký, a zpravodajský důstojník divize večer odhadoval, že severní konec Iwodžimy vlastně stále ještě hájí, více než 1 000 japonských vojáků, kteří mají dostatek zbraní a munice. A velmi brzy se pak ukázalo, že šlo o poměrně přesný odhad. Zároveň se odhadovalo, že i když generálporučík Kuribajaši a spol, zatím netrpěl nedostatkem materiálního charakteru, museli mu valem ubývat bojeschopní vojáci.
V té samé době se ale ani Američané necítili nejlépe a to, co bylo řečeno o 3. a 4. divizi námořní pěchoty, platilo i o 5. divizi generálmajora Rockeyho.





generálmajor Keller E. Rockey, velitel 5. divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Její jednotky, které nyní stály před určitě posledními japonskými postaveními na Iwodžimě, už čerpaly ze samého dna svých fyzických sil. V zápisech stojí, že námořní pěšáci, kteří útočili na hřebeny před zmíněnou roklí, byli na pokraji totálního vyčerpání a mnozí z nich se drželi na nohou doslova jen silou vůle a je obdivuhodné, že i v takovémto stavu se stále den za dnem chápali zbraní a v mimořádně těžkém terénu vyráželi k útoku. Skutečnost byla taková, že roty už byly na početních stavech čet, zbývalo v nich jen pár ostřílených veteránů a zkušení velitelé menších jednotek povětšinou padli, nebo je vyřadila různá zranění. Japonce v té době udržovala v činnosti jen železná disciplína, drastické tresty ukládané za každé sebemenší provinění, strach z důstojníků a především celoživotní indoktrinace kultem absolutních povinností k císaři a k vlasti, přičemž vlastní život neznamenal v této hodnotové stupnici téměř nic. A o to víc zasluhují ocenění výkony Američanů, jejichž hnacím motorem určitě nebyl žádný fanatismus nebo strach z trestu, ale jejich vlastní přesvědčení, že bojují za správnou věc, za zachování základních principů svobodné společnosti. A byl zde 13. březen (den D+22), který též nepřinesl v operačním pásmu 5. divize žádnou výraznější změnu a byl vlastně charakterizován pomalým postupem, spočívajícím až v jednotvárné – pokud lze takový výraz v daných souvislostech použít – likvidaci zdánlivě nekončící šňůry japonských ohnisek odporu. Další den, tedy 14. března, bylo již patrné, že veškeré úporné úsilí, se kterým se námořní pěšáci, byli stále schopni drát vpřed, přinášel výsledky. Americkému 27. pluku se konečně podařilo prolomit linii nepřátelských postavení, které lemovaly severovýchodní pobřeží. Za takovéto situace generálmajor Rockey rozhodl, že povede hlavní nápor od východu k západnímu pobřeží, přímo ke kapse, ve které se nacházel generálporučík Kuribajaši se zbytkem obránců.



general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

To prakticky znamenalo, že 28. pluk, který ke kapse směřoval od jihu, podél západního pobřeží, bude pokračovat ve svém postupu, 27. pluk k ní zamíří od východu a 26. pluk, který zatím postupoval středem divizního pásma na sever, se též stočí na západ a své úsilí spojí s bojem 27. pluku. Ten vůbec největší územní zisk tohoto dne zaznamenal 27. pluk, když postoupil o téměř 600 metrů. Celý tento postup se ale podařil především díky obrněným buldozerům, které nejprve upravily cestu pro tanky. Námořní pěšáci v té době obzvlášť ocenili pomoc plamenometných tanků, o kterých operační hlášení 5. divize z 14. 3. uvádělo, že byly jedinou zbraní, která Japonce přinutila opustit úkryty a utíkat.
Stejného 14. března se pak objevily neklamné známky toho, že bitva o Iwodžimu se skutečně už chýlí ke konci. Známkou toho bylo třeba, že v dopoledních hodinách přilétlo 5 letounů amerického armádního letectva, které bombardovaly a ostřelovaly japonská postavení před linií 27. pluku. Což byl vlastně ten poslední akt letecké podpory, poskytnuté bojující pěchotě.
Stále se zmenšující prostor Kuribajašiho kapsy už pak nasazení dalších letounů nedovolil.
Stále však ještě nasazené námořní pěšáky podporovala – i když oproti původnímu rozsahu v nesrovnatelně menší míře – palba polního dělostřelectva a torpédoborců, dosud se zdržujících u severního pobřeží, ale i ta vlastně každým dnem slábla z téhož důvodu, z jakého byla ukončena i letecká podpora.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700