PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 256.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Stejného dne 14. března 1945 v odpoledních hodinách, došlo k jedné velice významné události i v jižní části Iwodžimy, a to na velitelství V. sboru.
Totiž přesně v 9 hodin 30 minut se u vlajkového stožáru, který se tyčil nad nevábným okolím, shromáždila skupina vysokých důstojníků námořnictva, námořní pěchoty i pozemních vojsk. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 235., Praha 2000. Vydání 1., k tomu vyhledal a napsal, cituji:

„Byli mezi nimi generálporučík Holland Smith, admirálové Turner a Hill, velitel V. sboru generálmajor Schmidt, velitelé divizí Erskine, Rockey a Cates a za armádní posádkové síly generálmajor James E. Chaney.
Po přečtení oficiální proklamace, kterou Spojené státy zbavovaly japonské císařství vlády nad Iwodžimou a vyhlašovaly okupaci ostrova, byla na stožár vytažena americká vlajka. Ve stejnou chvíli byla stažena vlajka umístěná na Mount Suribači. Poté vrchní velitel expedičních vojsk DETACHEMENTU a velitel námořní pěchoty Tichomořského loďstva Holland Smith se svým štábem z Iwodžimy odletěl.“




Generálmajor James E. Chaney, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/James_E._Chaney

Asi je pak nutno napsat, že ani noc, ze 14. na 15. března neznamenala, že by Japonci v operačním pásmu 5. divize nějak zaháleli. Již kolem 2 hodiny ráno, se jich asi tak 100 pokusilo projít přímo postaveními 3. praporu 27. pluku. Avšak námořní pěšáci bděli a Japonce s velkými ztrátami v jejich řadách odrazili. Ještě před ranním rozbřeskem se asi tak třicetičlenná skupina Japonců pokusila v prostoru 3. praporu znovu obsadit jeskyně, ze kterých byli předchozího dne vypuzeni. Prostě neuspěli a ostatní – poté co jich více než polovina padla – byli zatlačeni zpět – načež spáchali sebevraždu.
Bylo ráno dne 15. března, když 5. divize pokračovala v útoku:
27. pluk postoupil během dne na pravém křídle o 400 metrů:
26. pluk, který bojoval uprostřed divizního pásma, asi o 200 metrů;
28. pluk se pak na levém křídle hned na samém počátku setkal s urputnou obranou, že večer prakticky zůstal tam, kde ráno vlastně začínal.
V popisované době ještě generálporučík Kuribajaši a jeho štáb stále udržovali rádiové spojení s japonskou posádkou na nedaleké Čičidžimě. Zatím ještě byli také schopni poslouchat „Píseň Iwodžimy“, kterou speciálně pro ně pravidelně zařazovalo do svého vysílání rádio Tokio. Kromě této morální podpory se jim však žádné jiné nedostalo. Již také v dopoledních hodinách 15. března Kuribajaši hlásil, že situace je velmi nebezpečná a že mu zbývá jenom 900 mužů pro obranu. Další den večer jich již zbývalo jen 500. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 236., Praha 2000. Vydání 1., k tomu vyhledal a ještě napsal, cituji:

„Po těchto neklamných signálech blížícího se konce si generál zavolal velitele 145. pěšího pluku plukovníka Masuoa Ikedu, aby zjistil, jak dlouho je zbytek posádky ještě schopen odolávat. Ikeda, to odhadl na den, možná dva, ale ne na víc. Generál poté plukovníka požádal, aby osobně dohlédl na to, že plukovní prapor bude spálen a nepadne do rukou nepřítele.“

Ve stejné době v týlu skončily práce na uvedení Středního letiště (letiště číslo 2) do provozu – i když povrch jeho přistávací drah ještě nebyl ideální, bylo už použitelné – na jihu byla dokončena cesta pro motorová vozidla vedoucí až na vrchol Mount Suribači, na severu ostrova pokračovala 16. března (den D+25) 5. divize námořní pěchoty v likvidaci Kuribajašiho kapsy. Stejný den pak 3. divize převzala hned několik set metrů široký úsek jejího pravého křídla, o čemž rozhodl velitel sboru ve snaze umožnit 5. divizi soustředit všechny síly, včetně 27. pluku, proti Kuribajašiho kapse. 3. divize se ještě v těch samých odpoledních hodinách probojovala až k severnímu pobřeží, čímž ukončila své poslání na Iwodžimě.
Velitel 5. divize, generálmajor Rockey, ihned nasadil na hlavním směru útoku 26. pluk, který byl podporován 3. praporem z 28. pluku.




Generálmajor Keller E. Rockey, velitel 5. divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

I když japonská obrana, ve srovnání s předchozí dobou ztrácela dech, americký postup jako kdyby to neulehčilo. Do večerních hodin tohoto dne 26. pluk získal pouhopouhých 200 metrů. 28. pluk na levé (západní) straně svého operačního prostoru divize, zůstával po celý den na jím dosažených pozicích a likvidoval všechna japonská postavení, která se nacházela v jejich blízkosti. Tento nevýrazný postup 5. divize byl za situace, kdy japonský odpor slábl, byl způsoben jednoznačným vyčerpáním námořních pěšáků a jejich ztrátami. V tuto dobu již padlo celkem 89 důstojníků a 1 993 mužů divize, 3 důstojníci a 128 mužů bylo nezvěstných a také 249 důstojníků 5 710 vojáků bylo zraněno. Celkově tak – po 25 dnech strávených na Iwodžimě přišla 5. divize o 8 162 mužů a její bojová síla klesla na 30%. Pokud tedy vezmeme v úvahu, že plný stav divize námořní pěchoty byl v tu dobu začátku zhruba 18 000 vojáků, ztratila tak vlastně 5. divize už téměř polovinu mužů, se kterými na začátku boj začínala. Situace útočných pěších praporů, které, jak víme, po celou dobu nesly hlavní tíhu bojů, byla ještě více vypovídající, než všechna čísla týkající se divize, jako celku.
Všechny pěší prapory se na Iwodžimě vyloďovaly s 36 důstojníky a 885 muži. Teď jim v průměru zbývalo jen 16 důstojníků a 300 mužů. Velitelé rot, čet a družstev většinou padli nebo byli zraněni, když například mnoha četám veleli v závěrečné části desátníci, nebo jen vojáci 1. třídy. I když přicházely stále posily, jak již bylo vlastně řečeno, nováčci při vší dobré vůli a snaze nemohli nahradit zkušené veterány. Stále však platilo, že na Iwodžimě prakticky nebylo místo a doba vhodná k odpočinku. I když byla jednotka stažena na den nebo na dva z linie fronty, což velitelé všech tří divizí dělali pravidelně, stejně na malém ostrově pořád zůstávala v její těsné blízkosti, což skýtalo jen minimální možnosti, aby byly obnoveny fyzické a psychické síly.
Prakticky v odpoledních hodinách dne 16. března vypálila děla 13. dělostřeleckého pluku z 5. divize poslední své granáty: prostor, ve kterém se nyní odehrávaly boje, už vlastně jejich další užití nedovoloval. Bylo 18 hodin, když velitel V. sboru na Iwodžimě oficiálně prohlásil ostrov za obsazený. To přesto, že v severním cípu ostrova se ještě bojovalo a na řadě míst Iwodžimy se ukrývaly stále zbytky japonské posádky. Nutno říci, že vlastně toto vyhlášení vůbec nepřehánělo. Totiž naprosto izolovaní a do malého prostoru stísnění Kuribajašiho muži sice mohli nějakou tu dobu ještě vzdorovat, zaměstnávat jednotky dvou či tří pluků námořní jednotky, ale už vůbec nebyli schopni v této situaci nic ovlivnit a nic ohrozit, neboť jim nezbývalo nic jiného než zemřít za císaře.
Ještě večer toho samého dne 16. března 1945 provedl generálmajor Rockey určité organizační změny, aby zajistil bojeschopnost své divize pro závěrečné operace. Organizační změny se týkaly zejména 27. pluku, který byl tehdy doslova v žalostném stavu. Americký vojenský historik o situaci 5. divize v těchto dnech uvedl: „To, že divize byla ještě vůbec schopna postupovat vpřed, dělalo čest jejich vojákům a velitelům, ale přílišná námaha a vypětí během dnů strávených v první linii poznamenaly každou jednotku. Muži se ve své únavě stávali neopatrnými a vystavovali se nepřátelské palbě.“ *
*Historickým podkladem zde je Conner, H. M. : The Spearhead, česky: Předvoj kopí, str. 113.

Mimo těchto organizačních opatření se generál Rockey také snažil zlepšit celkové podmínky, ve kterých se jeho muži nacházeli. Tak například se postaral o to, aby bylo až na linii fronty dopravováno čerstvé pečivo a bedny džusu, aby byly přiváženy nové součásti uniforem a také toaletní potřeby. Dokonce, pokud to válečná situace dovolovala, zajistil vše pro to, aby se mohli vojáci osprchovat teplou vodou, aniž by museli kvůli tomu stahováni do týla. Stejně tak byla urychlena evakuace zraněných, to aby pohled na ně nedeprimoval ostatní vojáky, a ze stejného důvodu nesmělo být ničím zdržováno pohřbívání padlých kamarádů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 238., Praha 2000. Vydání 1., k tomu dále vyhledal a napsal, cituji:

„Na nepřátelské straně svědčilo o nastávajícím konci i to, že 16. nebo 17. března opustil generálporučík Kuribajaši svoje dosavadní velitelské stanoviště v mohutném betonovém bunkru, který teď už byl bezprostředně ohrožen. Přemístil se do jeskyně užívané plukovníkem Ikedou a kontradmirálem Ičimaruem, což byli – vedle Kuribajašiho samotného – po smrti námořního kapitána Inoujeho a generálmajora Sendy poslední vysocí důstojníci iwodžimské posádky. Jeskyně se nacházela u jihovýchodního konce rokle, s jejíž urputnou obranou se musel 28. pluk potýkat již před pěti dny. Japonští velitelé už podstatně nemohli dělat nic jiného než vybízet zbytek svých vojáků, aby vydrželi až do hořkého konce. Protože ale stále ještě byli v radiovém spojení s Čičidžimou a podávali hlášení, která se zachovala, je známo, co se dělo a jaká byla atmosféra na velitelském stanovišti ostrovní posádky i v závěrečných dnech bojů.“

Poslední velice významná operace bitvy o Iwodžimu byla zahájena 17. března (den D+26). Ta začala tím, že 1. prapor 26. pluku 5. divize, dosud směřující spolu s dalšími jednotkami pluku středem divizního operačního pásma na sever, k výběžku Kitano, náhle změnil směr postupu, a to v podstatě o 180 stupňů a zamířil podél severozápadního pobřeží od výběžku Kitano na jih, k Rokli. Použití toho velkého písmena R, není žádným omylem, protože námořní pěšáci tento přírodní útvar, do kterého Kuribajaši přenesl své velitelství a který v posledních dnech zápasu o ostrov nabyl zvláštní důležitosti, tak prostě pojmenovali. Generálmajor Rockey k jejímu obsazení zvolil nám již známou a na Iwodžimě několikrát úspěšně použitou taktiku kladiva a kovadliny. Nutno zde říci, že v tomto případě měly být kovadlinou dva prapory 28. pluku, které spolu, s 5. ženijním praporem, zaujaly blokující postavení na jižní straně Rokle, a kladivem pak byly jednotky 26. pluku, které byly podporovány 3. praporem 28. pluku a 3. praporem 27. pluku na ní útočily ze severu a východu.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 257.
Ke všemu tomu, co je napsáno v předchozím článku je ještě třeba dodat, že generálporučík Kuribajaši si místo, kde měl být sveden jeho poslední boj, a kde měl zemřít, vybíral velice uvážlivě. Neboť Rokle byla velice obtížně přístupná i za normální situace, kde byla celá pole zvětralých kamenů, srázy a hned zase prudká stoupání, vše co ztěžovalo každý krok člověka. V době, když pak ke všemu začala všechny přístupy do Rokle pokrývat palba japonských kulometů a ručních zbraní, která byla vedena ze stanovišť v rozeklaném terénu téměř neodhalitelných, tak to bylo místo jako vystřižené z hororu. I proto nebylo pro zasvěcené velkým překvapením, když večer byl generálmajor Rockey v operačním hlášení nucen uvést, že jednotky během dne postoupily pouze o pár metrů vpřed. O něco jednoduší a pro obě bojující strany méně krvavé řešení problému poslední kapsy japonského odporu na Iwodžimě se tentýž den pokusil velitel sousední 3. divize generálmajor Erskine. Jeho jednotkám se den předtím podařilo zajmout několik Japonců. Z jejich výpovědi, se velitel 3. divize dozvěděl, že v tzv. Rokli se nachází Kuribajaši se svým štábem. Erskine se rozhodl japonským velitelům navrhnout, aby v situaci, o které museli vědět, že je pro ně zcela bezvýchodná, kapitulovali, a ušetřili tak životy mnoha svých vojáků. Protože předpokládali, že vyzvat k tomu přímo generálporučíka Kuribajašiho by asi k ničemu nevedlo, adresoval svůj vzkaz raději plukovníku Ikedovi, veliteli 145. pěšího pluku. Poté byli vybráni dva japonští zajatci, byla jim vysvětlena podstata celé jejich mise a s cigaretami, balíčky potravin a s vysílačkou byli vysláni přes frontovou linii. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 239., 240., Praha 2000. Vydání 1., k tomu vyhledal a napsal, jak celá anabáze pokračovala, cituji:

„Tu (frontovou linii - má poznámka) se jim podařilo bez újmy překročit, při setkání s japonskými hlídkami nevzbudili žádnou pozornost – různých zbloudilců z rozprášených jednotek bylo v tu dobu víc.
Několikrát použili vysílačku a o svém pohybu informovali tlumočníka ve štábu 3. divize. Pak se jeden z nich zranil na noze a dál nepokračoval. Druhý, šest hodin poté, co opustil americké linie, dosáhl blízkosti velitelské jeskyně. Erskinův vzkaz předal stráži a ta jej doručila plukovníku Ikedovi. Když se ale posel dozvěděl, že s ní Ikeda odešel za Kuribajašim, zpanikařil, a rychle se vydal na zpáteční cestu. Našel svého zraněného druha, u kterého zůstala vysílačka, a informoval 3. divizi, že se vrací. Oběma Japoncům se skutečně podařilo dojít do amerických pozic. Tam se ale objevila nečekaná komplikace a nechybělo mnoho, aby přišli o život. Nedopatřením totiž překročili frontu v operačním pásmu 5. divize, kde nikdo nebyl o jejich poslání informován a nikdo je nečekal, aby jim zajistil bezpečný průchod. Dalo jim pak hodně práce námořní pěšáky přesvědčit, že nejsou záškodníci, ale poslové generála Erskina. Nakonec se jim to, k jejich štěstí podařilo.“

A tak je nutno zde napsat, že ani tento pokus, přimět Japonce k ukončení odporu, neměl u nepřítele odezvu. Zápisy říkají, že od začátku do konce bojů na Iwodžimě se nevzdal žádný z vyšších japonských důstojníků, a tak zápas, přinášející až na nečetné výjimky úplnou fyzickou likvidaci posádky pokračoval pořád dál. Nutno však dodat, že Američané nepřestávali Japonce vyzývat ke kapitulaci. Ti zajatci, které již Američané měli, ke svým druhům promlouvali tlampači, letouny shazovaly letáky, do japonských pozic. Dokonce došlo i na dělostřelecké granáty, které byly naplněny letáky, slibujícími v případě složení zbraní zacházení dle mezinárodních konvencí, dostatek potravy, a bude-li toho potřeba, i ošetření a zdravotní péči. K letákům pak byly připojovány dvojjazyčné průvodky, kterými se měli vzdávající se Japonci prokazovat americkým hlídkám. Většina a to naprostá, bojovala až do smutného konce, ale nutno říci, že byly i výjimky těch, kteří se i vzdali. Ale vzdát se nebylo vždy jednoduchou záležitostí. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 240., Praha 2000. Vydání 1., k tomu vyhledal a napsal, cituji:

„Jen prozrazený náznak toho, že chová podobný úmysl, nebo že se jím jen zaobírá, znamenal pro japonského vojáka smrt z rukou jeho fanatických druhů a stejně by to skončilo i v případě, že by u něj byly nalezeny letáky, nemluvě už o průvodce zajišťující bezpečnost pro toho, kdo kapituluje. I kdyby Japonec všechna tato úskalí se štěstím překonal, vzdát se znamenalo, že se už nikdy nebude moci vrátit domů a postavit se před své krajany a že tím zneuctil celou svou rodinu. A v neposlední řadě měl japonský voják – po celou dobu zpracovávaný propagandou, že Američané zajatce mučí – obavu, že sliby obsažené v letácích mohou být jen lstivá návnada. Není potom divu, že nejen na Iwodžimě, ale i na jiných místech v Tichomoří, v Číně, Barmě a všude, kde japonská vojska za 2. světové války bojovala, bylo do oficiálního vyhlášení kapitulace válečných zajatců poskrovnu.“

Ale pojďme dál, boj o Rokli pokračoval také i 18. března (den D+ 27), kdy se Japonci ovládaný prostor do večera ještě více zmenšil. V tuto řečenou dobu generálporučík Kuribajaši odeslal přes Čičidžimu do hlavního stanu do Tokia své poslední hlášení, ve kterém se svému císaři omlouvá za to, že nedokázal ostrov Iwodžimu uhájit. Součástí této depeše byla i generálem složená báseň, ve které slibuje, že jeho tělo nezetlí v hrobě, dokud nebudou Japonci pomstěni, a že bude ještě sedmkrát zrozen k tomu, aby mohl pozdvihnout zbraň proti nepříteli. V tu samou dobu psal i kontraadmirál Ičimura dopis americkému prezidentovi Rooseveltovi. V tomto dopise obviňoval prezidenta USA z nedostatku porozumění pro problémy Japonska a celou bílou rasu a Anglosasy zvláště z přisvojování si bohatství celého světa na úkor barevných ras. Popisovaný dopis byl později v jeskyni nalezen námořními pěšáky, a nyní je jako velká kuriozita uložen v muzeu námořní akademie Spojených států v Anapolisu.
Dne 19. března 1945 (den D+28) pak probíhaly nejtvrdší boje v blízkosti bunkru, který byl ještě před několika dny Kuribajašiho velitelským stanovištěm. Zdi stanoviště odolávaly 20kilogramovým náložím i palbě 75mm tankových kanonů. Ještě dva dny pak námořním pěšákům trvalo, než zlikvidovali všechna okolní ohniska japonského odporu a mohli zaútočit přímo na železobetonové monstrum. Nejprve ženisté použili obrněný buldozer a zahrnuli několik vývodů ventilačního systému a také vchod. Poté rozmístili nálože o celkové váze 4 tuny a až jejich současné odpálení dokázalo bunkr zničit. Kolik nepřátel uvnitř zahynulo, známo není. I v následujících dnech Japonci pokračovali v úporné obraně kapsy navzdory tomu, že smyčka kolem jejich hrdla se stahovala víc a víc. Řízením operace mající za cíl likvidovat poslední ohniska nepřátelského odporu v Rokli pověřil generálmajor Rockey velitel 5. divize svého zástupce brigádního generála Lea D. Hermleho. Ten si na jejím okraji zřídil pozorovatelnu a z té pak koordinoval činnost všech útočících jednotek.




Brigádní generál Leo D. Hermle, zástupce velitel 5. Divize.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Hlášení a depeší odesílaných generálporučíkem Kuribajašim stále více ubývalo a když 21. března se po delší odmlce vysílačka z Iwodžimy opět ozvala, nebyl major Horie na Čičidžimě sám, koho tehdy překvapilo, že Kuribajaši a jeho muži stále ještě bojují. Generál tehdy hlásil, že jeskyně je ostřelována tanky a útočí na ni nepřátelské demoliční oddíly. Také se zmínil i o amerických pokusech, přimět jej ke kapitulaci: „… tlampači nám radí, abychom se vzdali, ale my se tomu dětinskému triku smějeme….“*
*Historickým podkladem je zde: Major Horie: Report, Iwo Jima, česky: Hlášení z Iwodžimy, str. 11.
Po navázání spojení Horie odeslal zpět na Iwodžimu informaci, že rozhodnutím císařské vlády je s platností od 17. března generálporučík Kuribajaši povýšen do hodnosti generála, kontraadmirál Ičimura se stává viceadmirálem, podplukovník Niši plukovníkem a kapitán Inouje kontraadmirálem. Ta poslední dvě povýšení byla udělena posmrtně a vůbec není vyloučeno, že ve skutečnosti byla takto míněna povýšení všechna ta uvedená. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 242., Praha 2000. Vydání 1., k dalšímu vyhledal a píše, cituji:

„21. března (den D+30) boj o kapsu pokračoval zvolenou taktikou kladiva a kovadliny: 28. pluk 5. divize držel jižní stranu ´Rokle´, zatímco 1. prapor 26. pluku spolu se 3. praporem 27. pluku a 3. praporem 28. pluku útočily ze severu a z východu. Bojovalo se stále stejně urputně, Japonci se odmítali vzdát a jejich odpor končil až jejich smrtí. Během dne pěšáci 1. praporu postoupili ´Roklí´ celých 200 metrů a poté nemohli dál bez pomoci plamenometů. Protože plamenometné tanky nemohly projet, zůstávaly nejúčinnějším prostředkem k likvidaci dalších ohnisek odporu přenosné plamenomety. Vojáci, kteří je obsluhovali, byli však neustále vystaveni smrtelnému nebezpečí: s těžkou aparaturou na zádech se museli k cíli dostatečně přiblížit, přitom nějaké plížení se nebo rychlý běh či krytí v jejich případě nebylo možné, takže byli víc než kdo jiný ohrožováni nepřátelskou palbou. Jejich ztráty byly také všem těmto rizikům úměrné. Co všechno se mohlo stát, dokumentoval jeden tragický případ právě z 21. března, kdy Japonci prostřelili jednomu z plamenometníků nádrže s hořlavinou. Voják se v mžiku proměnil v planoucí pochodeň, než mu mohl kdokoliv pomoci, uhořel, jeho pomocníka se podařilo od stejného osudu zachránit v poslední vteřině."



Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Územní zisk si toho dne 21. března, připsaly na své konto, i oba prapory 28. pluku: 1. prapor obsadil asi 400 metrů jižního okraje Rokle, až k útesům nad pobřežím, a 2. prapor, poté co jeho hlídky zlikvidovaly na dvě desítky japonských vojáků, se posunul přibližně o 100 metrů a také zaujal postavení na samém okraji Rokle. Na Čičidžimu ten den přišlo z Iwodžimy hlášení, mimo jiné sdělující: „Pět dní jsme nejedli ani nepili. Ale náš bojový duch je stále nezlomen.“ *
*Historickým podkladem je zde: Major Horie: Report, Iwo Jima, česky: Hlášení z Iwodžimy, str. 12.




Použité historické podklady Pacifik 2:


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700