PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 258.






Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

I když se konec velmi přiblížil, boj o Rokli, kterou námořní pěšáci tehdy, po velice těžkých ztrátách, přejmenovali na Údolí smrti, pokračoval ještě dál, a to s nezmenšenou intenzitou.
Bylo to také i proto, že řada prostředků, jako dělostřelectvo, letectvo a v mnoha případech vzhledem k terénu i tanky, nebylo možno použít vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře, Američané užívali jiné, mnohdy zcela neortodoxní metody ničení nepřítele. Z vrcholů skalisek a hřebenů spouštěli na lanech různé nálože výbušnin před ústí jinak nepřístupných jeskyň a tam je pak odpalovali, do štěrbin ve skalách nalévali z barelů benzin, který poté zapálili, buldozery přivlékaly až k linii fronty těžké raketomety, které potom ostřelovaly japonská postavení na úbočích hřebenů. Dokonce do tohoto boje zapojili i neozbrojené pozorovací letouny: při nízkých přeletech jejich osádky házely na Japonce ruční granáty.
Čtyři dny již 5. divize dobývala Údolí smrti, a Japonci stále odolávali. Dne 22. března se generálové Rockey a Hermle pokusili o rozhodující průlom. Na hlavním směru poté zaútočil 3. prapor 27. pluk podporovaný obrněnými buldozery, které se snažily proklestit cestu tankům včetně plamenometných. Silně unavení námořní pěšáci museli sáhnout do posledních rezerv a do večera postoupili o 300 metrů. Následující den útok pokračoval, v tu dobu major Horie obdržel z Iwodžimy poslední depeši: „Všem důstojníkům a mužům na Čičidžimě: sbohem!“ *
* Historickým podkladem je zde: Major Horie: Report, Iwo Jima, česky: Hlášení z Iwodžimy, str. 12.
Další tři dny se pak Horie snažil s Kuribajašiho velitelstvím navázat spojení, ale už mu nikdo neodpovídal. Na Čičidžimě i v Tokiu došli všichni k závěru, že boj iwodžimské posádky prostě skončil. Celou zprávu poté oznámil rozhlasem národu předseda vlády generál Kuniaki Koisó a pohnutým hlasem označil ztrátu Iwodžimy, za tu nejnešťastnější událost celé války.
I když se Kuribajašiho stanice odmlčela na ostrově Iwodžima se stále ještě bojovalo. Dne 23. března (den D+32) se námořním pěšákům podařilo vyřadit většinu japonských obranných postavení, které chránily přístupy k západnímu konci Rokle a Japonci držená kapsa se rázem zmenšila na čtverec skal o ploše zhruba 50 x 50 metrů. Další den vojáci 3. praporu 26. pluku a 3. praporu 28. pluku, kteří sestoupili do Údolí, zavalovali vstupy do jeskyní, ničili všechna izolovaná hnízda odporu a poslední Japonce sevřeli do prostoru, který už nemohli účinně bránit. V neděli 25. března (den D+34) vojáci tří útočných pluků 5. divize zlomili v Údolí smrti poslední nepřátelský odpor. V 10 hodin 45 minut dopoledne byla Rokle prohlášena za obsazenou a bojové operace v severní části ostrova oficiálně skončily. Přestože se od tohoto okamžiku čtyři týdny sváděné krvavé boje staly vlastně historií, na kterou by většina aktérů nejraději zapomněla, Japonci ještě konečné slovo neřekli. Totiž současně s tím, jak útočné pluky 5. divize ničily pod výběžkem Kitano poslední baštu japonského odporu, byly ve střední a severní části ostrova Iwodžima každý den a každou noc zabíjeni, nebo zajímáni japonští vojáci, které objevily americké hlídky. Jednalo se o akce jedinců nebo malých skupinek, které byly zpravidla vyhnány z úkrytů hladem. Bylo časně ráno dne 26. března, když se dosud přežívající zbytek japonské posádky rozhodl pro poslední velký úder.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 245., Praha 2000. Vydání 1., o tom vyhledal a napsal, cituji:

„Před pátou hodinou ranní opustilo skrýše v severní části ostrova u letiště číslo 3 kolem dvou až tří set japonských vojáků. Po stezce lemující západní pobřeží zamířili v kolonách na jih, k postavení námořních pěšáků a armádních jednotek rozmístěných jižně od zátoky Hiraiwa. V 5.15 zaútočili. Nebyl to sebevražedný útok ‚banzai‘ provázený velkým pokřikem, ale dobře organizovaný tichý úder vedený ze tří směrů. V napadeném prostoru se nacházel 5. ženijní prapor, pobřežní pracovní oddíl V. sboru, ‚mořské včely‘ 98. námořního ženijního prapor, letci a pozemní personál 7. velitelství armádního stíhacího letectva, příslušníci 506. praporu protiletadlového dělostřelectva a personál 8. polního skladu.
Japonci vtrhli do stanů a baráků, rozespalé muže zabíjeli meči a bajonety, na všechny strany házeli ruční granáty a divoce stříleli kolem sebe. Ve vzniklém chaosu bylo zpočátku největším problémem zorientovat se a rozpoznat nepřítele, neboť někteří z útočníků měli na sobě součásti amerických uniforem a řada z nich byla opět vyzbrojena ukořistěnými americkými zbraněmi, jako puškami M-1, pistolemi ráže 11.4, automatickými puškami Browning, dokonce měli i americkou bazuku. Zmatek vrcholil ve chvíli, kdy napadli 38. polní nemocnici, prořezávali stanové dílce, ničili telefonní vedení a z kulometů ostřelovali i ambulance.
V prvních okamžicích se Američané bránili tam, kde je japonský přepad zastihl, a jen pár z nich duchapřítomně naskákalo do vyhloubených okopů a odtud začali útočníky ostřelovat. Jako první se ale zorientovali a zahájili organizovanou protiakci důstojníci 5. ženijního praporu. Vytvořili rojnici a bránili Japoncům v průniku dál do týla a posléze je začali zatlačovat zpátky na sever. Do boje se postupně zapojovaly další jednotky námořní pěchoty a na scénu dorazily i přivolané tanky. Teprve po třech hodinách litého boje byl japonský výpad zlikvidován. Naprostá většina útočníků jej zaplatila životem, jen několika se podařilo vrátit se do úkrytů, čímž svou agónii jen prodloužili.“

Během popisované ranní bitvy, byla zaznamenána i řada případů skutečného hrdinství i sebeobětování, zejména v té její počáteční fázi, při obraně ohrožené polní nemocnice. Tady bojoval každý, kdo měl nějakou zbraň, včetně tzv. „mořských včel“, letců, zdravotníků i příslušníků pobřežních pracovních oddílů. Ti posledně jmenovaní bojovníci – příslušníci pobřežních pracovních oddílů, byli většinou vojáci černé pleti a v právě skončeném boji se natolik vyznamenali, že jejich velitel zveřejnil zvláštní pochvalu, ve které bylo řečeno: „Velitel pobřežních pracovních oddílů V. sboru je velmi potěšen výkonem barevných vojáků, jejichž normální funkcí je pracovní činnost a kteří se poprvé ocitli v přímé bojové akci proti nepříteli. Řádné zajištění zabránilo, aby byli nepřítelem překvapeni, a zachovali se s obdivuhodnou chladnokrevností a odvahou. Navíc podrobné šetření potvrdilo skromnost, s jakou v podaném hlášení popsali svou účast na uvedené akci.“ *
Historickým podkladem je zde. * Garand, G, W. Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 710.
Když poté bylo již po bojích, tak jen v prostoru 5. ženijního praporu bylo nalezeno 196 mrtvých Japonců, dalších 66 jih bylo zabito v sousedních sektorech a celkem 18 jich padlo do amerického zajetí. O rozsahu celého útoku, jeho organizaci a k tomu, že na bojišti zůstalo 40 důstojnických mečů, což svědčilo o vysoké účasti japonských důstojníků. Ihned se také rozšířila pověst, že výpad osobně vedl generálporučík Kuribajaši. Avšak japonští vojáci, kteří byli při útoku zajati, po druhé světové válce tvrdili, že se jich účastnil i jednonohý kontradmirál Ičimaru. Skutečností pak je, že mezi všemi těmito padlými nebyl nalezen ani Kuribajaši, ani Ičimaru, ani plukovník Ikeda. Faktem je, že konečný osud těchto jmenovaných japonských velitelů nebyl nikdy přesně zjištěn.
Nutno přiznat, že ani americké ztráty nebyly nijak zanedbatelné a nejvíce utrpěly ty jednotky, které vzhledem k nedostatečné bdělosti náhlý přepad zaskočil. Tohle vše se stalo vlastně v prostoru obsazeném příslušníky amerického letectva. Zatímco američtí ženisté z 5. praporu měli jen 9 padlých a 31 zraněných, u letců bylo celkem 46 padlých a také 88 zraněných.
Již asi tak týden po zahájení útoku na Iwodžimu, přesně 25. února přibyl na ostrov 506. prapor protiletadlového dělostřelectva pozemních vojsk. O další dva dny později se vylodil se svým štábem generálmajor James E. Chaney a spolu s ním též součásti 147. pěšího pluku a 7. velitelství stíhacího letectva. Jednalo se o jednotky, které byly předzvěstí budoucích posádkových sil, které byly tvořeny útvary pozemního vojska, a které měly později převzít ostrov, poté co splní svůj úkol útočné divize námořní pěchoty. Ten den se přiblížil 20. března natolik, že se mohl vylodit i zbytek 147. pěšího pluku, i když prozatím byl dán pod operační kontrolu 3. divize námořní pěchoty.




Generálmajor James E. Chaney, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/James_E._Chaney

Tak jak se hroutila japonská obrana, a na ostrově zůstávaly už jen izolované kapsy japonského odporu, začaly některé jednotky námořní pěchoty Iwodžimu opouštět. Bylo 17. března, když bylo naloděno dělostřelectvo V. sboru, jehož využitelnost, jak již zde bylo řečeno, se v závěrečných dnech bojů snižovala úměrně k tomu, jak se zmenšoval Japonci ovládaný prostor. V dalších dnech začalo stahování dělostřeleckých pluků u jednotlivých útočných divizí. Pro případ, že by ještě bylo nutno dělostřelectvem pomoci námořním pěšákům, byl odsun jednoho praporu polních děl pozdržen. Dne 18. března (den D+27) převzala 3. divize kontrolu i nad operačním prostorem dosud obsazeným jednotkami 4. divize, jejíž velitel generálmajor Cates zároveň zrušil své iwodžimské velitelství.



Generálmajor Clifton B. Cates, velitel 4.divize, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Ještě ten samý den se začali vojáci americké 4. divize námořní pěchoty naloďovat na paluby dopravních lodí. Tyto lodě o dva dny později odpluly k Havajským ostrovům, kde na muže poznamenané měsíc trvajícími urputnými boji čekaly odpočinkové tábory.
Bylo 26. března (den D+35) ráno, krátce poté kdy byl odražen velký japonský protiútok, když došlo na Iwodžimě k slavnostní ceremonii: velitel V. výsadkového sboru námořní pěchoty generálmajor Harry Schmidt prohlásil celou Iwodžimskou operaci za skončenou a i on pak zrušil své velitelství na ostrově.




General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Ihned poté se oficiálně ujal funkce velitele iwodžimské posádky generálmajor Chaney. Ve stejnou dobu vstoupilo na Iwodžimě v platnost ještě jedno důležité organizační opatření: odpovědnost za obranu Iwodžimy a za její rozvoj jako důležité spojenecké základny byl velitelem oblasti Tichého oceánu admirálem loďstva Nimitzem pověřen velitel Předsunutých západotichomořských oblastí (Forward Areas Western Pacific) viceadmirál John H. Hoover. Sám admirál Nimitz pak svou první návštěvu uskutečnil na Iwodžimě dne 24. března. A při této příležitosti mu bylo nahlášeno, že do tohoto dne už na ostrovních letištích Iwodžimy nouzově přistálo 65 superpevností B-29.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 259.
Ještě ten samý slavnostní den, odpoledne dne 26. března generálmajor Harry Schmidt, velitel V. námořního sboru námořní pěchoty, z Iwodžimy odletěl a na dopravní lodi President Monroe odplul i jeho štáb. Další jednotky námořní pěchoty, které zbyly, pak opouštěly ostrov Iwodžimu dle předem vypracovaného rozvrhu. Bylo 27. března, když začalo naloďování 3. divize: jako první přišly na řadu její 21. pluk a divizní štáb, zbytek divize odplul na lodích, které na ostrov Iwodžimu přivezly posádkové jednotky. Již 4. dubna převzal 147. pěší pluk plukovníka Roberta F. Johnsona odpovědnost za vyčišťovací akce a zároveň začal plnit posádkové povinnosti, což umožnilo, aby ostrov Iwodžima opustil i 9. pluk 3. divize. Poslední jednotky z 3. divize odpluly z Iwodžimy dne 12. dubna a po šesti dnech plavby dorazily na ostrov Guam. Ve stejné době začala z ostrova odcházet i 5. divize. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 248., Praha 2000. Vydání 1., pro nás o ztrátách vyhledal a napsal, cituji:
„Americká námořní pěchota zaplatila za dobytí dvaceti čtverečních kilometrů skal, roklí, sopečného popela a škváry, vysokou cenu. Celkové ztráty od vylodění, do 18.00 27. března (den D+36), kdy byla bojová činnost jednotek námořní pěchoty na Iwodžimě ukončena, činily 25 851 mužů, z toho bylo 5 931 padlých, zemřelých na následky zranění a nezvěstných a 19 920 mužů bylo zraněných a vyřazených bojovou únavou.
Pokud se týkalo japonských ztrát, úplně spolehlivá čísla nebyla nikdy zjištěna, ale jisté je, že zahynula naprostá většina ostrovní posádky. Podle velitele zpravodajského oddělení leteckých sil na Iwodžimě plukovníka Johna K. Gowena bylo do 26. března zabito a zasypáno v podzemních úkrytech 20 703 nepřátelských vojáků. *

*Historickým podkladem je zde Morison, S. E.: Victory in the Pacific, česky: Vítězství v Pacifiku, str. 69.

K témuž datu jich námořní pěšáci zajali pouhých 216, a to ještě většinu zajatců tvořili Korejci, původně příslušníci pracovních oddílů.“Že byl ostrov Iwodžima obsazen a odešly jednotky V. výsadkového sboru námořní pěchoty, však umírání na Iwodžimě prakticky neskončilo. Totiž ještě řadu týdnů po oficiálním oznámení skončení bojů stále ještě zůstávaly, a to na různých částech Iwodžimy izolované kapsy, kde přežívali Japonci. Když je někdo objevil, musela se dostavit na místo zvláštní skupina, která byla složena z deseti japonsky hovořících amerických vojáků doprovázených zajatci ochotných spolupracovat, a tito ukrývající se nepřátelé byli vyzváni ke kapitulaci s příslibem zachování všech práv válečných zajatců včetně poskytnutí dostatku jídla a pití. Pokud byla výzva odmítnuta, byly tyto úkryty spáleny plamenomety, zavaleny a vyhozeny do povětří. Takto pak během dubna a května, než vyčišťovací akce definitivně skončily, bylo celkem 867 vojáků zajato a více než 1 600 zabito.
Ještě v prvém týdnu dubna Japonci zopakovali, i když v poněkud menším rozsahu, překvapující útok, provedený v časných ranních hodinách 26. března. Náhle se jich na 200 objevilo nad Východní zátokou a napadli velitelství jedné z čerstvě přisunutých armádních jednotek. V boji, který trval prakticky celou noc, byli všichni útočící Japonci nakonec pobiti, nicméně se jim podařilo vyhodit do vzduchu skladiště s 6 000 bednami dynamitu. Opět se zatřásl celý ostrov Iwodžima a řada Američanů byla zabita nebo zraněna.
Byla polovina dubna, když se podařilo objevit 30 metrů pod zemí umístěnou polní nemocnici bývalé 2. samostatné smíšené brigády, ve které se ukrývalo několik desítek Japonců. Japonce oslovil Američan, zpravodajec a vyzval je ke kapitulaci. V podzemí došlo k dlouhé debatě. Nakonec to byl hodností nejvyšší důstojník, major zdravotní služby Masaru Inooka, který vyzval ostatní k hlasování. Výsledek byl: ze 72 Japonců jich bylo 69 ochotno se vzdát, jen 3 Japonci byli proti. Jeden z těchto tří Japonců, desátník Kjutaro Kodžima poté okamžitě spáchal sebevraždu, ostatní, včetně dvou dalších důstojníků kapitána Iwaa Nogučiho a poručíka Hidea Oty pak z podzemí vyšli a vzdali se. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 249., Praha 2000. Vydání 1., k tomu ještě vyhledal a napsal, cituji:

„Že situace nakonec vyústila v takovéto řešení, bylo zcela evidentně způsobeno jen naprostým vyčerpáním a následnou rezignací vojáků, pro které jako alternativa zbývala jen smrt třicet metrů pod zemí. Kapitán Noguči, pronásledován výčitkami, že si zachránil život, zatímco bezpočet jeho spolubojovníků zemřelo, a proto neschopen žít v Japonsku, později emigroval do Brazílie.“*

*Historickým podkladem je zde: Newcomb, R. F.: Iwo Jima, str. 287.
Rozhodujícím důvodem proč byla původně provedena operace DETACHMENT byla vůbec snaha poskytnout americkému letectvu základnu co nejblíže domácích japonských ostrovů. A tak také proto bylo vyvinuto všechno možné úsilí, aby byla obsazena letiště, v co nejkratší době provozuschopná. Ta aby byla rozšířena a vybavena prostě vším, co je třeba k jejímu řádnému fungování. Bylo 1. dubna 1945, když bylo dokončeno benzinové potrubí, které vedlo z moře ke čtyřem nádržím na pobřeží. Letecký benzin už nemusel být na ostrov přepravován v barelech, ale bylo jej možno do nádrží přečerpávat přímo z tankových lodí; při jeho spotřebě to představovalo obrovskou úsporu času a práce. Již krátce poté bylo na západním pobřeží položeno druhé potrubí. Dne 3. dubna začaly mořské včely s výstavbou letiště číslo 3.
Dne 7. dubna byly bombardéry letící nad Japonsko úplně poprvé doprovázeny stíhací ochranou, která startovala z Iwodžimy. Sto stíhaček, které se této operace účastnily, bylo od startu do přistání ve vzduchu celkem 7 hodin. Ve stejný den přistálo na letištích Iwodžimy 54 superpevností a experti odhadovali, že možnost využívat iwodžimu, jako předsunutou leteckou základnu zdvojnásobila efektivnost náletů na Japonsko. Do konce války vyhledalo na Iwodžimě útočiště kolem 2400 superpevností B-29, na jejichž palubách se nacházelo asi 27 000 mužů osádek. Přistávaly letouny s různým stupněm poškození a mnohdy vznikaly kuriosní situace. Jeden z obřích bombardérů přistával za tak nepříznivého počasí, že jeho pilot mohl jen hádat, kde je dráha na kterou chtěl právě dosednout. Když se nakonec přece jenom letoun zastavil, jeho křídlo přečnívalo přes pobřežní útes (klika). Další bombardér, osádkou pojmenovaný Kluzký had, nouzově přistál na Iwodžimě tolikrát, že když se k letišti blížil poškozený B-29, pozemní personál uzavíral sázky, zda je to opět on nebo ne.
Iwodžima poskytovala americkým letcům i další neocenitelnou službu tím, že se vlastně stala základnou letadel provádějících pravidelné hlídkové lety nad západopacifickými vodami. Řada osádek bombardérů, které v té době skončily ve vlnách, byla včas nalezena jen díky hlídkám z Iwodžimy. Je pravda, že mnozí z takto ztroskotaných letců, by možná byli zachráněni i bez zásahu Iwodžimy, ale už jen ten samotný fakt, že na polovině cesty mezi základnami v Marianách a Japonskem existovala záchranná stanice, která je v kritické chvíli schopna poskytnout pomoc, byl pro tisíce mužů leteckých osádek obrovským psychickým povzbuzením. Výstižně tohle vše vyjádřil novinář Robert Sherrod, který napsal: „Námořním pěšákům Iwodžima připadala jako nejodpudivější místo na světě, ale piloti superpevností B-29, kteří o měsíce později na ostrově nouzově přistávali, jej nazývali místem nejkrásnějším. Jeden z nich v průběhu tří měsíců letěl nad Japonsko jedenáctkrát a přitom pětkrát přistál na Iwodžimě. Jiný prohlásil: ‚Kdykoliv na tomto ostrově přistávám, děkuji Bohu a mužům, kteří jej vybojovali.‘ „ *
*Historickým podkladem zde je: Sherrod, Robert: On to Westward, War in the Central Pacific, str. 153 - česky - Na západ, válka ve středním Pacifiku, str. 153.
Bylo mnoho přímých účastníků a svědků popisovaných událostí, válečných korespondentů, autorů řady pojednání a specializovaných publikací, i profesionálních historiků, kteří složili hold statečnosti námořních pěšáků, kteří dobyli jednu z bašt japonské vnitřní obranné linie, jištěnou dokonalým obranným systémem, který byl vybudován schopným a inteligentním protivníkem, jakým byl v tomto případě určitě generálporučík Tadamiči Kuribajaši.




general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Je ale naprosto nesporné, že přes vysokou cenu, kterou Američané za dobytí Iwodžimy zaplatili, její obsazení významně přispělo ke konečnému vítězství ve válce v Tichomoří. Toto líčení průběhu operace DETACHMENT, by měla uzavřít slova autority z nepovolanějších, admirála loďstva *Chestera W. Nimitze, který v komuniké vydaném velitelstvím Tichomořského loďstva dne 17. března 1945, den poté, co byla Iwodžima prohlášena za obsazenou, uvedl: „ Bitva o ostrov Iwodžima je vítězně dobojována. Námořní pěšáci Spojených států svou individuální i kolektivní statečností získali základnu, která je stejně potřebná pro pokračování našeho postupu vpřed ke konečnému vítězství, jako byla pro nepřítele životně důležitá k odvrácení konečné porážky.
Třetí, čtvrtá a pátá divize námořní pěchoty a další jednotky V. výsadkového sboru přispěly vítězstvím své zemi způsobem, který bude schopna plně ocenit až historie. Mezi Američany, kteří sloužili na Iwodžimě, se neobvyklá statečnost stala obvyklou ctností.“ **

*Dne 14. 12. 1944 byla v americké armádě a námořnictvu zřízena hodnost „pětihvězdičkového“ generála (generál armády) a „pětihvězdičkového“ admirála (admirál loďstva). Po dokončení 2. Světové války byla tato hodnost udělena: 16. 12. 44 generálu G. C. Marshalovi, náčelníku štábu armády; 18. 12. 44 generálu D. MacArthurovi, vrchnímu veliteli jihozápadnětichomořské oblasti; 20. 12. 44 generálu D. D. Eisenhowerovi, vrchnímu veliteli spojeneckých vojsk v Evropě; 21. 12. 44 generálu H. H. Arnoldovi, veliteli armádního letectva; 15. 12. 44 admirálu V. D. Leahymu, náčelníku štábu prezidenta Roosevelta; 17. 12. 44 admirálu E. J. Kingovi, vrchnímu veliteli válečného námořnictva Spojených států, a 19. 12. 44 admirálu Ch. W. Nimitzovi, vrchnímu veliteli oblasti Tichého oceánu a Tichooceánského loďstva.
**Historickým podkladem je zde: Garand, G. W., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 712.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700