PALBA.CZ

Dobrý den, nezapůjčili byste nám nějakou munici?

Píše se rok 1714 a právě probíhá námořní bitva mezi norským a anglickým kapitánem. Po 14 hodinách nelítostné kanonády jsou již obě lodě silně poškozené. Když Norům dojde munice, zeptají se nepřítele, zda by jim nějakou nezapůjčili. Odpovědí bylo NE!

V listopadu 1714 čelil čtyřiadvacetiletý Peter Wessel (1690-1720) válečnému soudu po bezvýsledném námořním střetnutí se švédskou fregatou. Dokumentované právní záznamy potvrzují podrobnosti celého incidentu. Psal se 26. červenec 1714 a Wessel hlídkoval se svou fregatou Løvendals Gallej u Lindesnesu, nejjižnějšího výběžku norského pobřeží. Zahlédl fregatu De Olbing Galley, plující pod britskou vlajkou, která měla na palubě 28 děl a velícím důstojníkem byl anglický kapitán Bactmann. Fregata byla postavena pro švédské námořnictvo v anglických docích a mířila do přístavu Göteborg. Když se Wesselova fregata plavící se pod dánskou vlajkou dostala ke Švédům na dostřel, Bactmann zahájil palbu. Wessel měl o deset děl méně, hodně tedy riskoval. Přesto se nevzdal a vytrvale útočil. S večerem se švédská loď stáhla a skryla ve tmě. S přibývajícím denním světlem Wessel opět zahájil boj. Obě fregaty byly značně poškozeny a jako první došel střelný prach dánské lodi. Wessel poslal na švédskou loď vyjednavače, který ocenil statečný boj a požádal o zapůjčení střeliva. To ovšem kapitán Bactmann odmítl. Poté se oba velitelé shodli na ukončení boje. Pro Wessela měla událost závažnou dohru – byl obviněn z nedostatku odvahy a vyzrazení válečných tajemství. Před soudem se obhajoval tím, že se postavil mnohem silnějšímu nepříteli a švédskou loď silně poškodil. I král Frederik IV. uznal, že Wessel je zdatným důstojníkem a povýšil ho do hodnosti kapitána první třídy, což od panovníka (který upřednostňoval pevninu před mořem, miloval slunnou Itálii a studené Grónsko, které připojil ke své říši, nikdy ani nenavštívil), bylo skutečně velkorysé. V námořnictvu jeho kariéra rychle stoupala, v roce 1715 byl povýšen do šlechtického stavu a o tři roky později byl jmenován viceadmirálem. Peter Wessel dosáhl cenných vítězství nad Švédy ve velké severní válce a vysloužil si mimo jiné přezdívku Tordenskjold. Po válce se poněkud nudil a stýskalo se mu po vzrušení z boje. Pustil se do cestování, milostných dobrodružství a karbanu. Jeho život skončil v souboji dne 12. listopadu 1720 za dosud nevyjasněných okolností. Dodnes je v Norsku a Dánsku připomínán s velkou úctou. Sochy na jeho počest najdeme v Kodani, Oslu nebo Trondheimu. Jeho portrét zdobí norskou desetikorunovou bankovku z roku 1941 a roku 1980 po něm byla pojmenována loď dánského námořnictva F356 Peter Tordenskiold.

Zdroj:
https://navalhistoria.com/tordenskjold-borrow-ammo/
https://www.amusingplanet.com/2020/09/t ... kjold.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Wessel_Tordenskjold
https://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Tordenskjold

Christian Mølsted: Vyjednavač žádá o zapůjčení střeliva, 27. července 1714.

Viceadmirál Peter Wessel Tordenskjold, autor Balthasar Denner.

Za třicet let toho stihl docela dost. A velet ve čtřiadvaceti fregatě, no. Asi dobrý oddíl.

Peter Jansen Wessel (1690-1720)

Peter Jansen Wessel se narodil 28. října 1690 jako desáté dítě v rodině městského radního v norském Trondheimu. Od dětství byl divoký, nezvladatelný a svým bohabojným rodičům tak působil velké starosti. Ve 14 letech utekl z domova, potají nastoupil na loď do Kodaně s úmyslem dostat se do námořní kadetky. To se mu sice nepodařilo, štěstí při něm ale přesto stálo. Jeho přítelem se totiž stal kaplan Peder Jespersen, který mu nejen zajistil místo na lodi plující do Západní Indie (tehdejší karibské kolonie Dánska), ale později mu pomohl i se dostat do kadetky válečného námořnictva. Po dalších plavbách, tentokrát do Východní Indie, byl Wessel 7. července 1711 jmenován druhým poručíkem Královského dánsko-norského námořnictva a pokračoval ve službě na fregatě Postillion. Tehdy se spřátelil s norským admirálem Waldemarem Løvendalem, který jako první seznal potenciál mladého muže jako námořního důstojníka. Løvendal jej tedy brzy jmenoval velitelem šalupy Ormen (Had), vybavené čtyřmi děly. Wesselovým úkolem byly průzkumné plavby podél švédského pobřeží.

Od roku 1700 probíhala na severu Evropy Velká severní válka. Proti sobě bojovala personální unie Dánska a Norska společně s Ruskem, proti Švédsku. Wessel vstoupil do námořnictva právě v době, kdy dánské válečné loďstvo útočilo na švédské zásobovací lodě. Švédové mířící do severoněmeckých a pobaltských provincií odolávali nepřátelským útokům se stále většími obtížemi. Wessel brzy projevil mimořádnou odvahu a námořní dovednost. Tehdy si ho povšiml vrchní námořní velitel Woldemar Gyldenløve (králův bratr), a svěřil mu velení fregaty s dvaceti děly. A to i přes nesouhlas dánské admirality, která považovala neurozeného Nora Wessela (kterému v té době bylo pouhých 22 let), za málo zkušeného a velmi nedisciplinovaného. Za Wessela se postavil zmíněný vrchní námořní velitel Woldemar Gyldenløve, hrabě Samsø (1678–1719) a prosadil svou vůli. Dne 26. července 1714 proběhla zmíněná nerozhodná bitva u Lindesnesu, se silnější anglicko-švédskou fregatou. Během soudu byl nakonec zbaven všech obvinění a samotným králem povýšen do hodnosti kapitána první třídy. Nebyl čas ztrácet čas, jelikož v roce 1715 se švédský král Karel XII. vrátil z exilu a ujal se vedení vojenských operací. Wessel se tehdy vyznamenal v půtkách u pomořanského pobřeží a v dubnu oslavil úspěch v bitvě u ostrova Fehmarn. Stihl se ještě vrátit k boji proti švédské flotile (která byla rozprášena) a Wessel ještě stihl dohnat unikající švédskou fregatu Vita Orn (Bílý orel). Na jejíž palubě nebyl nikdo jiný než švédský admirál hrabět Hans Wachtmeistr mladší. Wachtmeistr nakonec kapituloval a Dánové tak definitivně získali nadvládu nad Baltským mořem. Wessel byl za tyto zásluhy povýšen do šlechtického stavu s přídomkem Tordenskjold (Štít hromu).

V zimě 1715–1716 se švédský král Karel XII. rozhodl zaútočit na Dánsko přes zamrzlé Baltské moře. Jeho plán ale zhatila mírná zima a Karel se tak rozhodl zaútočit na dánské Norsko. Vše začalo obležením příhraniční pevnosti Fredriksten. Švédské vojsko mělo být v létě 1716 podpořeno pomocí zásobovacího loďstva, které chránily válečné galéry. Dánský král Frederik IV. vyslal na pomoc obráncům pevnosti čerstvě jmenovaného šlechtice kapitána Tordenskjolda, který převzal velení sedmi menších válečných lodí. A opět se na něho usmálo štěstí. Dne 7. července dostal od několika rybářů informaci, že švédská flotila o síle 60 lodí kotví v Dynekilenském fjordu. A navíc, podle rybářů byla většina švédských důstojníků pozvána na svatbu, přičemž ostatní hodují na admirálské lodi. Tordenskjold se rozhodl zaútočit na Švédy hned příštího rána. Akce slavila úspěch a Švédi byli zcela zaskočeni a nedokázali zformovat obranu. Většina lodí shořela nebo se potopila. Švédi tehdy přišli o 4 000 vojáků, Karel XII. obratem ukončil obléhání a vrátil se na švédské území. Kapitán Tordenskjold dosáhl přesvědčivého vítězství a byl oslavován jako zachránce vlasti. Po tomto triumfálním vítězství byl Wessel opět povýšen. Po triumfu v Dynekilenském fjordu byl Tordenskjold pověřen velením flotily operující v úžině Kattegat, mezi Dánskem a Švédskem. Počátkem roku 1717 se mu sice podařilo zničit část švédských námořních jednotek vyslaných z Göteborgu, ale přesto byl obviněn svými nepřáteli v admiralitě a postaven před válečný soud! Důvodem mělo být, že nedosáhl všech operačních cílů. I tentokrát jej všech zachránil jeho velkorysý patron, admirál Gyldenløve.

Dne 30. listopadu 1718 švédský král Karel XII. zemřel a tím válka prakticky skončila. Přeci jen všichni již byli válkou unaveni a přáli si mír. Tordenskjold byl mezitím povýšen na viceadmirála a naposledy se vyznamenal v bojích u švédské pevnosti Carlsten, asi 30 km od Göteborgu. Wessel měl tehdy k dispozici jen pouhých 700 mužů a tak se uchýlil k válečné lsti. Opil švédského důstojníka, který byl určen pro vyjednávání o případném vydání pevnosti do rukou Dánů a následně nechal u různých bran pevnosti dokola pochodovat stále stejné vojáky. Velitel, přesvědčen o značné přesile obléhatelů nakonec Tordenskjoldovi pevnost vydal. Následně ještě využil příležitosti a zničil nebo zajal zbytek lodí švédské göteborské flotily, které mu dlouho unikaly. Podle frederiksborgského míru ze 3. července 1720 bylo Švédsko nuceno zaplatit Dánsku 600 000 říšských tolarů a muselo opět platit clo za průjezd Öresundským průlivem. Ještě uvedu, že zmíněnou pevnost Carlsten získalo Švédsko zpět. Po válce se horkokrevný viceadmirál Tordenskjold očividně nudil a rozhodl se cestovat. V Hannoveru u kurfiřtského dvora se pustil do milostných dobrodružství a karbanu. Při jedné karetní hře obvinil čtyřicetiletého švédského plukovníka Jakoba Axel Staël von Holstein, že podvedl jednoho z dánských krajanů. Následná rvačka skončila vyzváním na souboj (byť ty byly zakázány). Jako zbraně byly dohodnuty pistole, ale 12. listopadu 1720 došlo k sérii podivných událostí. Nejprve se zdálo, že jeho sok vycouval a své vítězství měl Tordenskjold formálně zpečetit na dohodnutém místě, ve vesnici vzdálené asi 15 km od Hannoveru. Nevzal si tedy ani vlastní pistoli. K velkému překvapení zde ale na něj plukovník již čekal a byl připraven na souboj. Ten se měl konat chladnými zbraněmi. Nepřipravený Tordenskjold byl nucen použít svůj rapír proti plukovníkově dlouhému kordu. Hned v úvodu souboje byl viceadmirál zasažen, plukovníkův kord prošel Tordenskjoldovou paží, zasáhl páteř a usmrtil jej. Místo souboje všichni účastníci rychle opustili a Tordenskjold zemřel v náručí svého komorníka Christiana Nielsena Kolda. Od počátku existovalo podezření, že se Tordenskjold stal obětí vražedného spiknutí a okolnosti jeho smrti nejsou dodnes zcela objasněny.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Wessel_Tordenskjold


V roce 2016 byl o něm natočen komediálně-dramatický film Satisfakce 1720.

https://www.csfd.cz/film/395743-satisfa ... 0/prehled/

Nepřipravený Tordenskjold byl nucen použít svůj rapír proti plukovníkově dlouhému kordu.

jasně, že to je překlad a bůhví co oba v té ruce drželi, ale rapír je popisován jako vyloženě soubojová zbraň (v 17. a 18. století) s délkou čepele nejméně metr, kdežto kord této délky dosahoval výjimečně.
Koneckonců délka čepele a její tloušťka je hlavním rozlišovacím znakem. Takže to určitě dost splývalo.

Pokud bych ale bral popis doslova, Tordenskjold měl podle mě mít ve zbrani spíš výhodu.

Je fakt, že ty rozdíly u obou zbraní tehdy byly jen minimální. V reálu tam bude spíš rozdíl v tom, že Tordenskjold bojoval s tím, co měl zrovna u pasu - tedy "cosi" jen aby bylo vidět že je to "pán". Oproti tomu jeho sok měl zbraň připravenou ke svému účelu (řekněme "bojovou").

Osudného dne Tordenskjolda vyzvedl v pět hodin jemu neznámý sekundant. Když Tordenskjoldovi podával jeho komorník Kold pistoli, sekundant prohlásil, že zbraně nebudou potřeba, neboť plukovník odjel do Hamburku. Z formálních důvodů sekundant trval na tom, že se Tordenskjold na dohodnuté místo musí dostavit. Viceadmirál s komorníkem jeli kočárem, sekundant je doprovázel na koni. Když dorazili na místo, sekundant zmizel. Po chvíli se vrátil se zprávou, že Jakob Axel Staël von Holstein je připraven k souboji. Tordenskjold ovšem dorazil bez pistole. Byl nucen použít svůj rapír proti plukovníkově dlouhému kordu. Hned v úvodu souboje byl viceadmirál zasažen, plukovníkův kord prošel Tordenskjoldovou paží, zasáhl páteř a usmrtil ho. Jiná verze uvádí, že zásah proťal aortu, a viceadmirál upadl na zem. Místo souboje všichni účastníci rychle opustili a Tordenskjold zemřel v náručí svého komorníka. Podle jiné verze zemřel až v hostinci.

Během cesty do Hannoveru se Tordenskjold pohádal s livonským plukovníkem Jakobem Axelem Staëlem Von Holsteinem, který byl ve švédské vojenské službě. Během oné hádky se Holstein neúspěšně pokusil vytáhnout meč, načež jej Tordenskjold zbil pochvou svého meče. Následně von Holstein požadoval vyřešení celého sporu soubojem. Samotné podrobnosti o souboji nejsou známy a smrt jednou ranou je patrně jen smyšlenkou. Stejně tak další rozličné detaily. Jisté ale je, že Tordenskjold tehdy zemřel proklát zbraní svého soka. Tordenskjoldova mrtvola byla přivezená do Kodaně a byla pohřbena bez většího obřadu, protože souboj nebyl podle dánských zákonů povolen. V roce 1819 byl pohřben v sarkofágu.