PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 264.

Ostrov Okinawa duben 1945 (Operace ICEBERG).





Ostrovy Okinawa Islands, Čičidžima a Iwodžima, foto viz Wikipedia, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Bonin_Islands

V knize Průvodce Válkou v Pacifiku – Od Pearl Harbour po Hirošimu – Editor: Daniel Marston – Brno 2013, nás – Profesor Theodore Gatchel – Kapitola 9., s názvem – Nejkratší cesta do Tokia – podtext – NIMITZ A VÁLKA VE STŔEDNÍM PACIFIKU, str. 177., pod názvem statě – OKINAWA (OPERACE Icerberg), krátce seznamuje s faktem, že obsazení Iwodžimy ještě vlastně nebylo pořádně dokončeno, když se obojživelné jednotky pod velením admirála Spruanceho přesunuly k Okinawě, která je vzdálená od Japonska jen pouhých 515 kilometrů (320 mil) jihozápadním směrem; armádní 77. pěší divize se jako prvá vylodila na Kerama Retto, což je skupina malých ostrovů 24 kilometrů (15 mil) západně od ostrova Okinawy, kde vytvořila bezpečné útočiště pro poškozené lodě a hydroplány.
Bylo 1. dubna 1945, když se pak na plážích ve středu ostrova Okinawy vylodily dvě armádní divize a dvě divize námořní pěchoty, aniž se poté setkaly s odporem. Když začaly americké jednotky postupovat směrem na jih, zjistil generál Simon Bolivar Buckner,velitel americké 10. armády, který vystřídal H. M. Smithe jako Turnerův důstojník zodpovědný za vyloďovací operace, že japonský nedostatek obrany na plážích není vlastně předzvěstí pokojných časů.




General Simon Bolivar Buckner Jr._10.A_,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Simon_Bolivar_Buckner_Jr.
Totiž ono těch 100 000 japonských vojáků na Okinawě, také použilo taktiku odzkoušenou na Biaku, Peleliu a Iwodžimě a vybudovalo rozsáhlou, do velké hloubky členěnou obranu po celém jihu (a i severu) Okinawy.






Invaze na Okinawu, Pláže Hagushi 1.duben1945,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hagushi

Cílem Japonců opět nebylo Američany rychle porazit, ale zdržet je. Japonci již dobře věděli, že dokud vytrvají, bude americké loďstvo stále setrvávat poblíž ostrova. Tak se potom stane ideálním cílem pro hromadné útoky Kamikaze, které umožní malá vzdálenost Okinawy od nejjižnějšího japonského ostrova Kjúšú.
Profesor Theodore Gatchel pak pokračuje faktem, ve kterém píše, že připočteme-li ztráty způsobené útoky Kamikaze, k těm na pevnině ostrova, dosáhl celkový počet vyřazených Američanů 49 151, což z Okinawy dělá „nejdražší operaci“ ve válce v Tichomoří. (historickým podkladem zde je: Appleman, R. E. a další. Okinawa: The Last Battle. Česky: Okinawa: Poslední bitva. Edice: United States Army in World War II., Washington, D. C.: Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1948. S. 473.)
Pokud jde o útoky Kamikaze, poznamenává zpráva o strategickém bombardování United States Strategic Bombing Survey, že kdyby je Japonci zvládli provádět soustavně, „byli by schopni donutit nás k ústupu nebo změnit strategické plány.“ (zdrojem je zde: United States Strategic Bombing Survey. Summary Report - Souhrnná zpráva / Pacific War/.
Místopis Okinawy pak velice podrobně popsal náš skvělý český historik Miloš Hubáček, na kterém řada z nás vyrůstala (včetně mě) - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, když na str. 5., cituji:

„Souostroví Rjúkjú (japonský název Nansei Šoto), ležící jihozápadně od domácích japonských ostrovů, vytváří oblouk táhnoucí se v délce asi 790 mil mezi nejjižnějším japonským ostrovem Kjúšú a ostrovem Formosou a odděluje Východočínské moře od Tichého oceánu. Sestává se z celkem asi 140 ostrovů, převážně vulkanického původu. Jen 30 z nich je natolik velkých, že se na nich mohly usídlit větší skupiny obyvatel. Souostroví je tvořeno třemi hlavními skupinami ostrovů (v japonštině „gunto“): nejblíže Japonsku je Amami Gunto, uprostřed Okinawa Gunto, zahrnující ostrov Okinawu, skupinu Kerama Retto, ostrov Ie Šimu a několik dalších menších ostrůvků. Jižní část souostroví, nejbližší Formose, se nazývá Sakišima Gunto.
Celková plocha souostroví Rjúkjú činí asi 4790 kilometrů čtverečných. Jeho největším ostrovem je Okinawa o rozloze 1256 kilometrů čtverečných, délce 111 kilometrů a šířce 3 a půl až 33 kilometry. Podnebí Okinawy je subtropické s častými monzunovými dešti a vysokým stupněm vlhkosti. V období mezi květnem a listopadem je pravidelně napadána ničivými tajfuny.“
Samotný ostrov Okinawa je geograficky snadno rozdělitelný do tří částí, které se od sebe značně liší. Ta severní část od Išikavské šije na sever, tvoří vlastně dvě třetiny rozlohy celého ostrova Okinawa.







Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikip.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu

Okinawa je převážně hornatá, hustě zalesněná a do Východočínského moře z ní pak vybíhá poloostrov Motobu. V době čtyřicátých let bylo celých 80 procent severní části pokryto hustým porostem dubových jehličnatých lesů a křovin. Oblasti dominují většinou pahorky a to o výšce 300 až 500 metrů. Samotné pobřeží pak je lemováno zbrázděnými terasami, na řadě míst vytvářejícími nad mořem strmé útesy. No a střední část Okinawy samotné ohraničuje na severu Išikavská šije (svou šířkou 3500 metrů představuje nejužší místo ostrova) a na jihu spojnice mezi městy Naha na západním pobřeží a Jonabaru na pobřeží východním. Terén pod Išikavskou šijí, ještě připomíná, severní část Okinawy, ale dál už je to z větší části zvlněná, lehce zalesněná krajina, občas přerušovaná sráznými útesy a roklemi. Mezi kopci, které jen málokde přesahují 300 metrů výšky, protéká jen několik mělkých říček. Nejjižnější část tohoto ostrova, připomínající svým tvarem vlastně trojúhelník, je mimořádně kopcovitá a dominují jí rozsáhlé vápencové plošiny, které někde převyšují i výšku 500 metrů.
Historie ostrova byla nejméně od 6. až 7. století velice pestrá. Vliv zde byl jak Číňanů, tak Japonců. Až nakonec, po čínsko-japonské válce v roce 1894, ve které zvítězilo Japonsko, připadla Okinawa Japonsku.
Okinawa podle sčítání z roku 1940 měla na tomto ostrově 435 000 obyvatel, převážně zemědělců, kteří pěstovali na svých malých políčkách cukrovou třtinu, fazole, rýži, sladké brambory, ječmen a zelí. Pro obživu ostrovanů byl důležitý rybolov.
Český historik Miloš Hubáček - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 7., pro nás ještě nalezl, cituji:

„Průmyslová výroba byla zanedbatelná, pokud se něco vyrábělo, jako například surové hedvábí, lakované předměty nebo alkoholické nápoje, dělo se tak manufakturním způsobem v malých továrničkách nebo šlo o domáckou výrobu. Jediným významnějším výrobním odvětvím byly mlýny na cukrovou třtinu v oblasti měst Naha a Šuri, ale o jejich úrovni svědčí, že hnací sílu v nich představovala tažná zvířata otáčející primitivním mlýnským zařízením. Asi 15 procent obyvatel žilo v hlavním městě Naze (Naha), kromě něj byla na ostrově ještě dvě města hodná toho jména, Toguči na poloostrově Motobu a Šuri, (bývalé)historické hlavní město okinawského království. Obyvatelstvo ostrova bylo pestrou směsicí potomků původních domorodých obyvatel japonských ostrovů, Mongolů, Japonců a Číňanů.“

Pro Okinawany zavedla japonská tokijská vláda povinnou vojenskou službu, a japonská armáda tak získala tisíce vycvičených záložníků, které mohla v případě potřeby kdykoliv použít. Ale s výjimkou zmíněných odvodů zůstávala Okinawa v prvé fázi války hlubokým zázemím a tento stav v podstatě na ostrově trval až do dubna roku 1944, kdy Japonsko aktivovalo 32. armádu.
Ještě před rokem 1944 věnoval Císařský generální hlavní stan otázkám obrany a vyzbrojení souostroví Rjúkjú jen velmi malou pozornost. Na celém ostrovním řetězci se nacházelo jen několik menších vojenských posádek a dvě námořní základny v Naze a druhá na ostrově Amami O- Šima.
Jak začalo Japonsko po roce 1941 (1942,43) prohrávat válku, bylo zřejmé, že Američané a jejich spojenci budou útočit i na souostroví Rjúkjú, když útok by měl určitě směřovat proti Okinawě, což byl nejvýznamnější ostrov celého souostroví.
Český historik Miloš Hubáček - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 8, doslova napsal:

„Jak spojenecké ozbrojené síly mohutněly a jejich tlak narůstal, japonští plánovači si uvědomovali, že čas zbývající k posílení vnitřních obranných linií se kvapem krátí. Že se Američané po Marianách vrátí na Filipíny, o tom v Tokiu už nikdo nepochyboval a jako další vysoce pravděpodobné cíle přicházely v úvahu jihočínské pobřeží, Formosa a Rjúkjú. A pokud se týkalo Rjúkjú, bylo zřejmé, že útok by měl směřovat proti Okinawě, nejvýznamnějšímu ostrovu celého souostroví.
22. března 1944 hlavní stan pověřil obranou Rjúkjú 32. armádu vedenou generálporučíkem Masoem Watanabem. Ten se ujal své funkce 1. dubna a velitelství armády bylo umístěno do hlavního okinawského města Nahy. Ale v srpnu 1944 přinutila pokračující nemoc generálporučíka Watanabeho odstoupit a velení 32. armády převzal generálporučík Micuru Ušidžima. V souladu se svým všeobecně uznávaným talentem pro výběr kvalitních spolupracovníků si Ušidžima zvolil za náčelníka štábu generálmajora Isamu Čóa, jednoho z nejschopnějších velitelů japonské armády. Vzhledem k významu přikládanému obraně Okinawy Císařský hlavní stan souhlasil.
Oba generálové začali tím, že přebudovali celý štáb armády; všechny důstojníky odpočívající na služebních vavřínech vyměnili za talentované mladé muže, převážně pocházející z Císařského generálního štábu. Nakonec se jim podařilo vytvořit hladce fungující organizaci, mimořádnou bystrým a odvážným uvažováním jejich velitelských složek.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 265.
Následovala doba (1944,1945), kdy byly jednotlivé ostrovy Japonska a jeho předpolí vyzbrojovány, jednotkami o síle brigád, to aby byla zaručena jejich obrana. Proud posil směřoval tedy též i na Okinawu kam jako prvá dorazila dokonce i jako základ obrany ostrova japonská 9. pěší divize. Jenomže její pobyt na ostrově Okinawa byl velice krátký. Ona totiž kritická situace japonských vojsk, které tehdy bojovaly na filipínském ostrově Leyte s MacArthurovou invazní armádou, přiměla japonské vrchní velení, aby tam vyslal 9. divizi na pomoc. K tomu pak náš skvělý český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 10., píše, cituji.

„Divize opustila Okinawu koncem prosince (1944) a mířila přes Formosu k Filipínám. Mac Arthurova vylodění, na hlavním filipínském ostrově Luzonu v lednu 1945, ji zastihlo ještě na Formose a spojenecké ponorky a letectvo se poté postaraly o to, aby Formosu již neopustila – neustálá hrozba potopení pomalých dopravních a transportních lodí, kterým japonské letectvo a loďstvo už nebylo s to zajistit ochranu, zabránila, jak přesunou na Filipíny, tak jejímu návratu na Okinawu. Zbytek války strávila 9. divize v nečinnosti, izolována na Formose (Tchaj-wan). Tato skutečnost a fakt, že 9. divize nikdy nebyla na Okinawě nahrazena stejně kvalitní jednotkou, pravděpodobně náležely mezi faktory, které z japonského hlediska nejvíc ovlivnily nadcházející bitvu o Okinawu.“

Protože v roce 1944 se již vycházelo z předpokladu, že bitva o Okinawu bude založena na statickém pojetí obrany, která bude vedena z připravených obranných postavení, nepokládal Císařský generální hlavní stan za nutné vybavovat 32 armádu větším počtem tankových jednotek. Na Okinawě se proto nacházel pouze 27. tankový pluk, který tam dorazil od 2. tankové divize z Mandžuska v červenci 1944. Ale ani tento tankový pluk nebyl v plné síle, neboť jedna rota středních tanků byla odeslána na ostrov Mijako Džima v jižní části souostroví. Celkem měl 27. tankový pluk jednotku o síle 750 mužů, 14 středních a 13 lehkých tanků, čtyři 75mm a dvě 47mm protitanková děla a deset kulometů.
Jak se v čase zhoršovalo postavení Japonců na Filipínách a stávalo se očividně beznadějně slabým, začal Císařský stan dodávky zbraní původně určené pro Filipíny přesměrovávat na Okinawu. Tak se stalo, že japonská 32. armáda nakonec disponovala mocnějším dělostřelectvem než kterékoliv jiné japonské velitelství za celou dobu války v Tichomoří.
K 32. armádě také náležela ještě řada dalších podpůrných útvarů. Z nich bylo možno čerpat pro pěší jednotky, představující rozhodující činitele obrany ostrova, tisíce mužů posil. Tím dalším zdrojem vojáků vhodným k posílení pěších jednotek byli i příslušníci námořních útočných oddílů, s nimiž se Američané setkali za bojů na Filipínách. Jednalo se o zvláštní útvary, jejichž úkolem bylo ničit nepřátelská invazní plavidla sebevražednými nájezdy člunů naložených výbušninami. A právě v ostrovní skupině Okinawa Gunto se nacházelo celkem sedm eskader těchto dobrovolných kandidátů mučednictví, z toho tři ve skupině Kerama Retto. Každou takovou eskadru tvořilo 100 mužů a 100 člunů. Většinou šlo vždy o mladé absolventy středních škol, kteří ale byli jako bojovníci vysoce ceněni právě pro svůj fanatizmus. Všichni měli vždy statut důstojnických kandidátů, když se některý z nich ze své sebevražedné mise nevrátil, předpokládalo se, že uspěl, a automaticky byl posmrtně povýšen do hodnosti podporučíka. Zázemí pro takto vzniklou eskadru zajišťoval tak zvaný „základový prapor“ o síle 900 mužů, který měl na starosti výstavbu a ochranu základny eskadry a údržbu sebevražedných člunů.
Mimo jednotek pozemního vojska a armádního letectva se na Okinawě nacházel též i značný počet příslušníků námořnictva. Existovala též velká skupina námořníků, která byla přidělena k protiletadlovému a pobřežnímu dělostřelectvu. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 14. a 15., k tomu píše, cituji:

„Byly vytvořeny čtyři skupiny protiletadlového dělostřelectva, umístěné v exponované oblasti Naha-Oroku- Tomigusoku a disponující dvaceti děly ráže 120mm, 77 rychlopalnými kanony a 60 těžkými kulomety ráže 13 mm. Patnáct pobřežních baterií námořnictva, rozmístěných na strategicky důležitých místech a vybavených 140mm a 120mm děly, podléhalo armádním velitelům odpovědných za prostor, v němž se baterie nacházely. Vztahy mezi generálporučíkem Ušidžimou a kontraadmirálem Otou byly založeny na vzájemném respektování a dohodách. Ale Císařský hlavní stan nařídil, že ve chvíli, kdy budou na Okinawě zahájeny pozemní boje, přejde kontraadmirál Ota a jeho síly pod Ušidžimovo velení.





Foto General Ušidžima, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Micuru_U%C5%A1id%C5%BEima

K celé vznikající situaci, kdy bylo evidentní, že síla útočného potenciálu spojenců pro boj proti Okinawě je obrovská, vydalo japonské velení dokument s názvem – „Základní principy obrany ostrovů“. V něm Japonci přiznávali zdrcující sílu nepřítele, jak námořní tak leteckou, kterou měli Japonci vydržet a pak se uchýlit k zadržovací obraně. Poté se pak měli japonští obránci, pokusit nepřítele zničit, a to jedním rozhodným úderem. Lze pokládat za jisté, že pokyny, které platily pro Iwodžimu, měly pak platit i na Okinawě. Mimo jiné tam bylo totiž řečeno: „Za situace, kdy ostrovní posádka nemůže očekávat, že bude posílena příchodem jednotek z týlových oblastí, ale musí od počátku až do konce nést celé břímě boje sama, by měla využít všech prostředků k zajištění příznivého výsledku. Musí narušit plány nepřítele tím, že mu způsobí maximální ztráty, a i za beznadějné situace musí v odolných postaveních klást odpor co nejdéle.“*
*Zdrojem těchto informací je Frank, Benis M., Shaw, Henry I. jr.: Victory and Ocupation., česky: Vítězství a okupace. Washington 1968, str. 48.
Další historické zápisy se pak shodují v tom, že Američané se měli na ostrově Okinawa, nejprve setkat s obdobně organizovaným systémem obrany, jakým se vlastně setkali, a museli překonávat již v roce 1944 na ostrovech Peleliu, Biaku a Saipanu a v roce 1945 na Iwodžimě.
Jenomže japonské obranné plánování nemohlo ignorovat právě hořké zkušenosti na již jmenovaných plážích, kde se teorie o zastavení nepřátelské invaze zhroutila hned na pobřeží pod údery z moře a ze vzduchu, podporujících mohutný výsadek.
Japonci proto přijali novou koncepci přikazující všem ostrovním posádkám zakopat se, skrýt se pod zem, hlavní obranná postavení umístit do vnitrozemí a spolu s letectvem a námořnictvem vytvořit situaci, za které nepřítel vykrvácí a jeho postup se zastaví. I oni se tedy poučili podobně jako na Iwodžimě.
A tak na začátku roku 1945 doznal i plán obrany na Okinawě zásadních změn. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 18., a 19., k tomu píše, cituji:

„Bylo upuštěno od pokusu zničit vyloďující se vojska na pážích a rozhodující bitva s nepřítelem neměla být zahajována dřív, než japonské loďstvo a především piloti sboru Kamikaze zničí americké bojové a výsadkové lodi. Císařský generální hlavní stan byl rozhodnut učinit pro uhájení Okinawy vše. K tomuto účelu hodlal použít většinu letectva, kterým ještě císařství disponovalo a stejně tak i zbývajících sil válečného námořnictva. Hlavní silou se měli stát sebevražední piloti Kamikaze, příslušníci Speciálního útočného sboru japonského námořnictva. Tokijští stratégové věřili, že pumami naložené letouny vrhající se na cíle americké loďstvo zničí a vyloděná vojska zůstanou izolována a zbavena přísunu posil a zásob. Takto oslabeného nepřítele potom 32. armáda zažene do moře.“

Generálporučík Ušidžima však uvažoval střízlivěji. Věděl, že se nějakých větších posil nedočká a tak se bude muset snažit co nejdéle bránit a využívat všech možností ostrova a způsobit nepříteli co největší ztráty. Jeho plán odrážel i situaci, v níž se jeho 32. armáda ocitla po odvelení 9. divize (na Formosu) a poté co v podstatě padly všechny naděje na příchod významnějších posil. Protože Ušidžima tedy viděl, že nemá dost prostředků na to, aby mohl účinněji hájit celý ostrov, rozhodl, že se soustředí k obraně jeho jižní části a z kopcovitého terénu severně od města Naha, Šuri a Jonabaru učiní pevnost. Nepůjde tedy útočníkům vstříc, naopak, počká, až přijdou k němu, a vnutí jim boj za svých vlastních podmínek. Japonská 32. armáda se tak měla řídit heslem: „Jeden letoun za jednu nepřátelskou válečnou loď, jeden člun za jednu loď, jeden voják za deset nepřátel nebo za jeden tank.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 266.

Příprava a plánování operace ICERBERG.
Stejně jako všechny předchozí útočné operace od Gilbertových ostrovů, přes Mariany a Iwodžimu, tak i Okinawa se stala záležitostí středomořských sil admirála Nimitze; generál MacArthur a jeho 7. loďstvo byli ještě plně zaměstnáni osvobozováním Filipín. Již tři týdny po rozhodnutí Výboru amerických náčelníků z 3. října 1944, které nejprve Nimitzovi přikazovalo vylodit 1. března 1945 vojska v souostroví Rjúkjú, zveřejnil štáb oblasti Tichého oceánu studii, která se stala základní direktivou a východiskem pro plánování operace ICERBERG. Tato studie stanovovala cíle operace, rozdělení sil, a dokonce i schéma postupu pro vylodění. Velkou výhodou pak bylo, že pro plánování ICERBERGU byla skutečnost, že po zrušení operace CAUSEWAY (vylodění na Formose) bylo možno převzít celou velitelskou strukturu zamyšlenou pro CAUSEWAY (a později zrušenou) a použít ji právě pro přípravu ICERBERGU.
Samotné plány ICEBERGU vlastně představovaly postupně v mnoha ohledech maximální využití zkušeností získaných ze všech operací, k nimž dosud v Tichomoří došlo. Zahrnovaly, ve své podstatě a postupnosti, veškerá poučení z dlouhé řady bojů vedených proti japonským předsunutým postavením, poučení z využití spojené úderné síly jednotlivých složek ozbrojených sil, ze spolupráce mezi nimi a z metod potřebných k jejímu dosažení. Samotný plán ICERBERGU svedl dohromady vojáky, děla, lodi a letouny nashromážděné během tří roků totální války a požadoval, aby proti obranné baště japonského impéria byla nasazena největší koncentrace pozemních, námořních a leteckých sil, jaká kdy byla na Tichomořském válčišti užita k boji. Samotné plánování a přípravy trvaly od podzimu roku 1944 a s různými průběžnými změnami pak byla i data vylodění měněna několikrát dle stávajícího stavu příprav a informací. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 28., k tomu z amerických historických pramenů, co vše, muselo být připraveno, píše, cituji:

„Pro útočné fáze ICEBERGU bylo připraveno celkem 183 000 vojáků. Asi 154 000 z nich náleželo k sedmi bojovým divizím (není započítána záloha oblasti, 81 pěší divize), které všechny byly posíleny tankovými prapory, prapory obojživelných traktorů a aut, spojovacími rotami a mnoha dalšími jednotkami speciálních služeb. Pět divizí určených k vylodění na Okinawě mělo celkem 116 000 vojáků.
Jak k 1., tak k 6. divizi námořní pěchoty s 26 274 a 24 356 muži byl kromě podpůrných bojových a servisních jednotek připojen i prapor, mořských včel´a každá divize měla k dispozici 2500 mužů náhrad za předpokládané ztráty. Posílené 7., 77. a 96. pěší divize měly v průměru po 22 000 vojáků, ale pokud se týkalo jejich pěších jednotek, každá z nich byla zhruba o 1000 mužů pod tabulkovým stavem.
Záložní 27. pěší divize byla posílena na 16 143 vojáků, ale do tabulkového stavu jí chybělo 2000 mužů. 2. divize námořní pěchoty, ve skutečnosti též záloha 10. armády, měla 22 195 mužů. 10. armáda se jako operační svaz, dosud bojových akcí neúčastnila, ale před nasazením v souostroví Rjúkjú již všechny její sbory a divize prošly zkouškou ohněm. XXIV. sbor obsazoval Leyte, III. výsadkový sbor dobyl Guam a Peleliu, 7. divize se účastnila operací na Attu, Kwajaleinu a na Leyte, 77. divize bojovala na Guamu a Leyte. 96. na Leyte, 27. V Gilbertově a Marshallově souostroví a na Saipanu. 1. divize námořní pěchoty byla jednou z prvních amerických jednotek, které se podílely v Tichomoří na ofenzivních operacích, což bylo za bojů o Guadalcanal v roce 1942, pak prošla taženími v západní části Nové Británie a na Peleliu. 6. divize námořní pěchoty byla aktivována až ke konci roku 1944, ale její pluky byly převážně sestaveny z jednotek, které bojovaly na Guamu, Saipanu a v Marshallových ostrovech. 2. divize námořní pěchoty se účastnila bojů na Guadalcanalu, Tarawě, Saipanu a Tininu.“.

Nejprve byly, již od roku 1944 shromažďovány zpravodajské informace (ponorky) a letecké fotografie (zde pak především z B-29), které byly průběžně v čase inovovány. Velká pozornost byla věnována zpravodajským poznatkům z konce března roku 1945, které informovaly o existenci čtyř provozuschopných letišť na Okinawě: V Naze, Jontanu, Kadeně a Mačinatu. Všechna pak byla chráněna velkým počtem protiletadlových a dvouúčelových děl.
Mezi štábními důstojníky probíhali dlouhé debaty, že vylodění na západních plážích (pláže Haguši) dne 1. března 1945 opravdu představuje povážlivé riziko. Pokud měl být termín respektován, mělo by se uskutečnit na východních plážích a nebude-li to možné, tak se měl termín o nejméně 30 dnů odložit. V dalších dnech byly všechny otázky související s časem a místem hlavního vylodění znovu pečlivě přezkoumány – a výsledkem byl návrat k pážím Haguši, jak to navrhovala jedna původní verze Plánu FOX. Viceadmirál Turner však s konečným souhlasem stále, jako předtím otálel.
Ještě dne 9. prosince 1944 zveřejnil štáb 10. armády podrobnou studii, která shrnovala hlavní argumenty hovořící ve prospěch vylodění na pláži Haguši, důvody: Zaprvé mohou být do dne L+5 obsazena důležitá letiště. Zadruhé je třeba tuto pláž považovat za jedinou pláž na tomto ostrově, která umožňovala vylodění dvou armádních sborů, jejich podpůrných jednotek a všeho potřebného materiálu a zásob, což vyváží určitou nevýhodu plynoucí z toho, že se na Haguši opozdí obsazení přístavu Naha a kotviště v zátoce Nakagusuku na východním pobřeží. Zatřetí jde o prostor, ve kterém terén nepříteli zdaleka neumožňuje klást vylodění takový odpor jako na jiných pláží. Začtvrté vylodění na pláži Haguši oddělí síly nepřítele, který se nachází na severní části ostrova od hlavních jeho sil rozmístěných na jihu. Zapáté umožní soustředit invazní vojska na jednom nepřerušovaném úseku pobřeží nedaleko oblasti předpokládaného největšího odporu nepřítele; jinak řečeno, bude možno proti Japoncům tam, kde jsou nejsilnější, užít veškerou sílu expedičních vojsk, která není rozmělněna jejich vysazením na několika plážích. A konečně, vylodění na Haguši dovolí bojovým lodím poskytnout invazním vojskům maximální palebnou podporu zainteresovaných lodí.
A právě s tímto plánem, tedy již s plážemi Haguši, Viceadmirál Turner souhlasil s podmínkou, že ještě před dnem L (tak se nazýval den vylodění na Okinawě), budou obsazeny jak (ostrovy) Kerama Retto, tak Keise Šima.



Viceadmiral Richmond Kelly Turner, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner


Generálporučík Buckner nechal v Plánu FOX provést příslušné změny a 11. listopadu byl Turner seznámen s jeho konečnou verzí. V následném měsíci byla pak vyřešena i otázka data zahájení invaze, neboť admirál Nimitz původní termín stanovený na 1. března 1945, celkem dvakrát změnil. První změna posunula den L na 15. března 1945: důvodem byla obava z nepříznivého počasí převládajícího na počátku měsíce března. Dne 19. listopadu Nimitz oznámil odložení útoku na Okinawu až na 1. dubna 1945, neboť vznikly vážné pochybnosti o tom, zda výsadková plavidla, která generál MacArthur užije 9. ledna 1945 pro vylodění svých vojsk na Luzonu, budou vrácena středotichomořským výsadkovým silám natolik včas, aby mohla být použita pro operaci ICEBERG.
Sestavený plán vylodění na Okinawě pro ICERBERG, vlastně shrnoval přednosti, kterými ozbrojené složky USA na počátku roku 1945 v Tichomoří vládly, tj. vysokou pohyblivostí, úderné síly a možností operovat na velké vzdálenosti. Plán stanovil, že po strategické izolaci Okinawy, kterou zajistí mohutné údery letectva jak z pozemních základen, tak z palub LL, se přiblíží k ostrovu Okinawa Obojživelný podpůrný svaz (52. operační svaz) a Ostřelovací a krycí svaz (54. operační svaz). Oba svazy ve spolupráci s rychlými letadlovými loďmi 58. Operačního svazu napadnou 24. března 1945 (den L-8) Okinawu a ostrovní skupinu Kerama Retto. Za úkol budou mít palbou lodních děl a útoky palubního letectva zničit obranná zařízení sloužící provozu nepřátelského letectva a zbavit vody obklopující i samotné vyloďovací pláže min a jiných překážek. V další fázi zajistí bojové lodi transportním a vyloďovacím plavidlům přiblížení se k cíli a vysazení vojsk tím, že je ochrání před eventuálními útoky japonského letectva a loďstva. Ihned po vylodění pak budou podporovat pozemní operace invazních vojsk.
Těmi prvými plavidly Obojživelného podpůrného svazu, která dorazí do cílové oblasti, budou minolovky. V den L-8 zahájí odminování přístupových koridorů pro lodi ostřelovacích skupin a ihned poté vyčistí vody před vyloďovacími plážemi, a plážemi určenými k demonstrativnímu vylodění. Za minolovkami pak nastoupí svou práci podmořské demoliční týmy, které prozkoumají pláže a zničí všechny překážky na pobřeží.
Bojová plavidla, vyzbrojená děly ráže 127 a 406 mm, která jsou určená jak k zajištění předinvaznímu ostřelování nepřátelských postavení, tak k následné podpoře vylodění útočných divizí, byla rozdělena do takzvaných jednotek palebné podpory. Každou z nich tvořily 2 starší bitevní lodi, 2 až 3 křižníky a 4 až 5 torpédoborců a každá byla pověřena ostřelováním konkrétního sektoru v jižní části ostrova. Vzhledem k rozloze sektorů a z toho vyplývající nemožnosti zničit všechny cíle bude předinvazní ostřelování soustředěno na cíle předem vybrané, což především měly být zbraně ohrožující spojenecké lodi a letouny a obranná zařízení schopná účinně bránit vylodění.
V den L, od šesté hodiny ranní, se měli námořní dělostřelci soustředit na prostor vyloďovacích pláží a snažit se vyřadit japonská děla, která zahájí palbu na připlouvající výsadková plavidla; současně měli nepříteli zabránit v přísunu posil do oblasti vylodění.

Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700