PALBA.CZ

Asie Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 267.

V plánech na vylodění nebylo zapomenuto ani na další potřebné podpory a potřebná vybavení.



Invaze na Okinawu, Pláže Hagushi 1.duben1945,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hagushi
Leteckou podporu poskytnou především palubní letouny 58. operačního svazu rychlých letadlových lodí viceadmirála Marka A. Mitschera a Podpůrné skupiny eskortních letadlových lodí (operační skupina 52.1) kontraadmirála C. T. Durgina. V případě operace ICEBERG, měly rychlé letadlové lodi poprvé zůstat v cílové oblasti po delší dobu. Jejich palubní letouny měly provádět hlídkové lety, chránit minolovky při odminování pobřežních vod, na Okinawě útočit na vybrané cíle, které nebylo možno zasáhnout námořní dělostřelbou, ničit nepřátelská obranná zařízení a ostřelovat vyloďovací pláže z palubních zbraní. No a ony již výše řečené eskortní letadlové lodi kontraadmirála Durgina měly poskytovat letouny k přímé podpoře bojujících pozemních vojsk, k protiponorkovým hlídkovým letům, k dělostřeleckému pozorování, v naléhavých případech k letecké přepravě zásob, k leteckému snímkování a rovněž ke shozu propagačních letáků, jak říkají zápisy. Po dni L se k palubním letounům připojí eskadra hydroplánů ze základny zřízené na (předem obsazené skupině souostroví) Kerama Retto a Taktické letectvo 10. armády, operující ze získaných letišť; to později převezme odpovědnost za leteckou obranu celé oblasti a za taktickou podporu pozemních sil.





Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu

Samozřejmě, že byla učiněna i celá řada opatření zajišťujících koordinaci podpory poskytované expedičním vojskům námořním dělostřelectvem a letectvem, a to jak ve fázi vyloďování, tak i v následující fázi bojů o ostrov, do které se navíc už zapojí také polní dělostřelectvo. No a na úrovni armády, sborů a divizí byly zřízeny databáze, které fungovaly jako informační centra ke shromažďování i poskytování informací o cílech. Prakticky ke všem pozemním jednotkám, od praporu až po armádu, byli také přiděleni zástupci jak námořního, tak polního dělostřelectva a letectva. Ti pak měli koordinovat užití zbraní, které sami reprezentovali, a radit velitelům útočných jednotek, jaká forma podpory je v konkrétních případech nejvhodnější, o jakou má žádat.

Logistika.
Zde je určitě faktem, že bez dokonalého logistického plánování a bez vypracování programů přísunu zásob a pohybu všech zásobovacích plavidel, které musely být sestaveny s přesností hodinového stroje, nebylo možno stanovené datum zahájení okinawské operace dodržet, byť nakonec bylo oproti původnímu rozhodnutí o měsíc odloženo (bylo již napsáno, že den D byl nakonec stanoven na 1. dubna 1945). Nutno zde napsat, že provedení ICEBERGU přinášelo logistické problémy v rozsahu, jaký dosud nebyl nejen v Tichomoří, ale ani při žádné invazní operaci 2. světové války zaznamenán. Jen pro útočnou fázi bylo třeba umístit 183 000 vojáků a 747 000 tun nákladu na více než 430 dopravních a výsadkových lodí. Dominantní roli při tom hrál faktor vzdálenosti. Problém vzdálenosti to určitě byl, vždyť západní pobřeží Spojených států, odkud přicházela největší část válečného materiálu a zásob, bylo vzdáleno 6250 námořních mil, což u nákladních lodí, plujících průměrnou rychlostí 10 mil, znamenalo 26 dní plavebního času. Jestliže, podle všech zkušeností, byl třeba 30 dnů k naplánování požadavků a jejich předání dodavatelům, 60 dnů k přepravení a shromáždění materiálu a jeho naložení a 30 dnů potrvá plavba k cíli, vyžádá si celý proces, od počátku kalkulací do příchodu požadovaného materiálu na místo určení, 120 dnů. To v praxi znamenalo, že požadavky na zásoby a materiál musely být předkládány ještě dřív, než bylo rozhodnuto o konečném složení invazních sil a taktických plánech. Plánovači se tím dostávali do nezáviděníhodné situace, kdy v řadě případů jim nezbývalo nic jiného než vycházet z pouhých odhadů a předpokladů. Vojska a zásoby samozřejmě nepřicházely jen ze Spojených států, ale i z Havaje, z Espiritu Santa, Nové Kaledonie, Guadalcanalu, Russellova ostrova, Saipanu i Leyte. Obrovské množství materiálu bylo postupně soustřeďováno na základnách nacházejících se cílové oblasti nejblíže, tj. na Eniwetoku, Ulithi, Saipanu a Leyte; Ulithi a souostroví Mariany byly od Okinawy vzdálené jen pět dní plavby.
Zkušenosti získané z invazí v Palauských ostrovech a v Marianách potvrdily, že jedna transportní skupina tvořená 12 transportními útočnými a 3 nákladními útočnými plavidly, má kapacitu k přepravě jedné posílené pěší divize se vším bojovým vybavením. Jenomže v případě ICEBERGU, vzhledem k daleko většímu počtu vojsk tvořících armádu se dvěma sbory, bylo třeba přepravovat nejen pěší divize, ale i útvary podřízené přímo velitelství sborů a kromě nich i sborové a armádní velitelství. A proto byla vytvořena nová přepravní uskupení, takzvané transportní eskadry, což v podstatě byly staré skupiny, ale každá posílena o 3 transportní a 3 nákladní útočné lodi.
V době, kdy se americké útočné jednotky vydaly k Okinawě, vezly si sebou zásoby potravin na 30 dní, nezbytné oděvy a vybavení, PHM, zdravotnický materiál i ženijní materiál. Logistické plánování, bylo ovlivněno předpokladem, že pláže budou tvrdě bráněny a postupu do vnitrozemí bude určitě kladen urputný odpor. Proto v den L měly být na Okinawě vyloženy jen zásoby prvořadé důležitosti, tzv. „horký náklad“. Ten obsahoval palebnou jednotku* pro všechny zbraně stanovenou rozkazem velitele oblasti Tichého oceánu a dávku potravin a vody na jeden den. Další zásoby přivezou až následující vlny invazních plavidel. * Palebnou jednotku - tvoří množství munice pro určitou zbraň odpovídající průměrné spotřebě za jeden den bojové činnosti. Nimitzovo velitelství toto množství stanovilo na základě zkušeností z předchozích invazních operací provedených ve středním Tichomoří. Přidělené množství bylo pro poloautomatickou pušku M-1 100 nábojů, pro kulomet ráže 7,62 1 500 nábojů, pro kulomet 12,7mm 600 nábojů, pro 60mm nebo 81mm 275 nábojů, pro 105mm houfnici 250 nábojů a pro 155mm houfnici 150 nábojů – pro všechny zbraně stanovenou rozkazem velitele Tichého oceánu a dávku potravin a vody na jeden den. Další zásoby přivezou až následující vlny invazních plavidel.
S nedostatkem dopravních a nákladních lodí se plánovači ICEBERGU potýkali od samého počátku. Už jenom například počet vojáků bojových a pomocných jednotek, který byl uváděn v prvém plánu operace, přesahoval přepravní kapacitu přidělených lodí. Některým jednotkám byl proto snižován původně stanovený přepravní prostor, jiné bylo nutno z prvních útočných vln úplně vyřadit a přesunout je do následujících. Problém nákladové kapacity přetrvával i v lednu 1945, především byla ohrožena včasná přeprava některých jednotek letectva a materiálu potřebného k výstavbě zařízení, která bylo na Okinawě třeba uvést do provozu co nejdříve. Za této situace velitelé přímo odpovědní za materiální zabezpečení ICEBERGU, jako velitel výsadkových sil Tichomořského loďstva viceadmirál Turner, velitel výsadkových vojsk generálporučík Buckner, velitel armádních sil v oblasti Tichého oceánu generálporučík Richardson, velitel jednotek námořní pěchoty Tichomořského loďstva generálporučík Holland Smith, velitel letectva Tichomořského loďstva viceadmirál G. D. Murray a velitel Servisních sil Tichomořského loďstva kontraadmirál W. W. Smith, požádali admirála Nimitze, aby ICEBERG zvýšil stanovenou kvótu tankových a středních výsadkových lodí, zredukoval tonáž některých druhů zásob a svou autoritou zajistil rychlý návrat tankových výsadkových lodí prvních vln z Okinawy na Saipan, kde bude čekat na přepravu osm praporů mořských včel, a stejně tak i na Leyte, kde zůstane část vybavení XXIV. sboru, kterou nebude možno naložit na lodi prvního sledu.


Adnmiral Chester Nimitz, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chester_Nimitz

Admirál Nimitz se snažil maximálně vyhovět, protože ve spojeneckých strategických plánech byl souostroví Rjúkjů – a Okinawě zvláště – přikládán mimořádný význam jako základně pro další operace proti Japonsku. Vždyť na Okinawě samotné mělo být vybudováno 8 letišť, ze kterých se u dvou předpokládalo uvedení do provozu do dne L+5 a u dalších dvou do dne L+ 20, měla tam být zřízena základna pro hydroplány a v zátoce Nakagusuku předsunutá základna Tichomořského loďstva. Mimo toho měl být také zrekonstruován přístav Naha, aby mohl sloužit zásobovacím lodím, dále měly být co nejrychleji postaveny nádrže k uskladnění velkého množství PHM určených k zásobování bojových jednotek a měla být vybudována vykládací zařízení a silnice. Později měl rozsáhlý program výstavby pokračovat budováním sítě cest, skladišť, nemocnic, vodovodní sítě a odpočinkových zařízení. Současně byl připraven plán přestavby ostrova Ie Šima na předsunutou leteckou základnu se čtyřmi letišti.
Již při plánování operace ICEBERG byla – stejně jako DETACHEMENTU – věnována velká pozornost zajištění zdravotnické služby. Ke každé transportní eskadře byla připojena jedna dopravní loď vybavená jako plovoucí nemocnice a určená k ošetření zraněných a k jejich následné evakuaci z oblasti bojů (byly označovány zkratkou APH). *

*Plavidla APH nelze zaměňovat za klasické nemocniční lodě, které jsou neozbrojené a pod ochranou mezinárodně uznávaných ustanovení Ženevské konvence.
Pro samotný ICEBERG bylo následně určeno šest nemocničních lodí. Jedna z nich měla již v den L-5 sloužit invazní skupině určené k obsazení souostroví Kerama Retto. Další tři byly vyčleněny pro hlavní invazní síly a měly v den L+1 zaujmout postavení před plážemi Haguši, poslední dvě měly dorazit k Okinawě o další tři dny později. Protože již v průběhu bojů o ostrov Iwodžima se velmi osvědčily tankové výsadkové lodi vybavené zdravotnickým zařízením, měla být čtyři taková plavidla užita i v okinawské operaci. Po dvou pak byla přidělena Jižnímu i severnímu útočnému svazu. Úkolem jejich personálu bylo poskytnout zraněným základní ošetření a rozčlenit je podle závažnosti utrpěných zranění nebo nemoci. Ti zranění, u kterých bude odhadováno, že jejich léčba si vyžádá hospitalizaci trvající dva měsíce a déle, budou přemístěni na nemocniční lodi, které zajistí jejich evakuaci. Pacienti, kteří budou vyžadovat péči, od dvou do osmi týdnů, budou v počáteční fázi operace umisťováni na nemocniční dopravní lodi (APH) a později budou léčeni v nemocnicích zřízených na Okinawě. Muži, kteří se budou moci vrátit do služby do dvou týdnů po zranění, budou umístěni buď na APH, nebo na nemocničních tankových výsadkových lodích do doby než se vyléčí, nebo než je bude možno přemístit do nemocnic zřízených na pevnině. O době ve které zůstanou u okinawských břehů nemocniční tankové lodi, měl rozhodnout viceadmirál Turner. Než měly odplout, jejich lékaři přejdou na pevninu a budou odesílat zraněné na APH a velké nemocniční lodi přímo z ošetřoven zřízených na plážích. Poté co se velení na Okinawě ujme generálporučík Bruckner, převezme odpovědnost za řízení zdravotnických služeb a po zprovoznění letišť i za zajištění letecké evakuace zraněných.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 268.

Obsazení souostroví Kerama Retto
Asi tak 15 mil západně od okinawského hlavního města Naha se nachází skupina velice hornatých, nepravidelně tvarovaných ostrovů, pojmenovaných Kerama Retto. Tyto ostrovy, které se prostírají na ploše 7x 13 mil, byly jen velice řídce obydleny tou nejchudší vrstvou Okinawanů, pěstujících sladké brambory a rýži na terasovitých políčkách na úbočích pahorků a v údolích u pobřeží. Tyto ostrovy na Kerama Retto jsou příliš malé na to, aby na nich mohly být vybudovány přistávací dráhy, ale viceadmirála Turnera zaujaly, když hledal tehdy místo, které by vyhovovalo jeho lodím při doplňování PHM a munice lépe než byl otevřený oceán. Prostor mezi Tokašiki, hlavním ostrovem skupiny, a pěti ostrovy ležícími západně od něj, nazývaný úžina Kerama, se mohl stát kotvištěm schopným pojmout 75 velkých lodí, přičemž oba vjezdy do něj bylo možno uzavřít sítěmi. Mimo toho druhé, menší kotviště, tzv. úžina Aka, měla posloužit jako základna pro hydroplány a jejich zásobovací plavidla, neboť skýtalo 2 míle chráněné vodní plochy zcela dostačující ke startu i přistání hydroplánů. Proti silné opozici, která zejména namítala, že výsadkové síly útočící na Kerama Retto budou vystaveny přílišnému nebezpečí představenému letouny z pěti velkých letišť na Okinawě, admirál Turner svůj záměr nakonec opět prosadil stejně jako obsazení skupinky Keise Šima, ležící 11 mil jihozápadně od hlavních pláží Haguši. Protože zpravodajská služba odhadovala, že se na Kerama Retto nenachází víc než 1000, nanejvýš 1500 japonských vojáků, byl admirál Turner na začátku ochoten na ostrov zaútočit jedním průzkumným praporem. Kontradmirál Kiland, jehož Útočná skupina pro západní ostrovy (operační skupina 51.1) byla jejich obsazením pověřena, ale nehodlal nic ponechat náhodě. Kontradmirál Kiland rozhodl, že 26. března, což bylo o dva dny dřív, než určoval původní plán, provede namísto dobývání jednoho ostrova za druhým malými silami současné vylodění na pěti ze šesti větších ostrovů. Armáda k tomu účelu poskytla 77. pěší divizi generálmajora A. D. Bruce.



Generalmajor A.D. Bruce, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Andrew_Davis_Bruce

Kilandovu Útočnou skupinu, která vyplula z Leyte, tvořily dva konvoje. Ten první, organizovaný jako Flotila obojživelných traktorů, sestával z 22 tankových výsadkových lodí, 14 středních výsadkových lodí a 40 pěchotních výsadkových člunů a opustil Leyte 19. března. O dva dny později jej následoval druhý konvoj s 20 transportními loďmi, dvěma velkými muničními, dvěma vlečnými a dvěma dílenskými loďmi, nemocniční lodí a dalšími pomocnými plavidly. Takto k ochraně obou konvojů byla určena jedna jednotka eskortních letadlových lodí (letadlové lodi Marcus Island, Savo Island a Anzio) a jednotka bitevních lodí, křižníků a torpédoborců kontraadmirála C. Turnera Joye (součást Ostřelovacího a krycího svazu). Po klidné plavbě, při které bylo jediným vzrušením několik falešných ponorkových poplachů, dorazila Útočná skupina - k prostoru Okinawa Gunto - a to v noci z 25. na 26 března 1945. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 49., 50., píše jednu historickou zprávu o nebezpečí námořních min, cituji:

„První operace související s útokem na Kerama Retto ale začaly již dva dny předtím. Pod ochranou letadlových a bitevních lodí 58. operačního svazu zahájila v časných ranních hodinách 24. března skupina minolovek, náležejících k flotile kontradmirála A. Sharpa, čištění dvou rozsáhlých oblastí jižně od Kerama Retto. Následující den, kdy dorazily k Okinawě hlavní síly Obojživelného podpůrného svazu eskortních letadlových lodí kontraadmirála Blandyho, mohly minolovky při posílené ochraně svou práci zintenzívnit. Do večera 25. března byl odminován sedm mil široký koridor mířící ke Kerama Retto z jihu a druhý, o něco širší koridor, umožňující bezpečný přístup z jihozápadu; při celé operaci bylo nalezeno a zneškodněno jen několik min. Kromě některých oblastí ve filipínských vodách se americké loďstvo dosud nesetkalo s tím, že by Japonci použili ve větším měřítku vodní miny, ale jejich hrozbu nebylo možno nikdy podceňovat. Japonsko zakoupilo za 1. světové války jak ve Spojených státech, tak v Británii tisíce min, které mohly být stále ještě použitelné; kromě toho spojenecké zpravodajské služby nepochybovaly, že Tokio získalo z Německa dokumentaci k výrobě bezdotykových min, které způsobily Spojencům velké problémy v Normandii. O nebezpečí představovaném minami se tragicky přesvědčil torpédoborec Halligan, který 26. března, po západu slunce vplul do neprozkoumaných vod u ostrůvku Maje, ležícího pár mil východně od Kerama Retto. Po nárazu minu explodovala jeho dvě přední muničního skladiště, celá přední část lodi až po první komín byla rozmetána a trosky létaly do vzdálenosti více než 100 metrů. Jako první na místo katastrofy dorazil torpédový člun, který v měsíčním světle vylovil z moře šest námořníků. Když poručík, důstojník s nejvyšší hodností, který explozi na Halliganu přežil, nařídil opustit plavidlo, dva torpédové čluny a jedna výsadková loď převzaly zbývající trosečníky. Z posádky čítající 325 mužů jich 153 zahynulo a 39 bylo zraněno. Byla to tvrdá cena zaplacená za setkání s japonskou minou.“

Je pochopitelné, že byla poté pobřeží mnohem lépe prozkoumána, leč všechny průzkumy byly negativní. Žádné miny již nalezeny nebyly.
Byla noc z 25. na 26. března, když zaujaly transportní lodi postavení v určeném prostoru, tedy asi tak 6 mil západně od souostroví Kerama Retto. Noc byla překvapivě krásná, na obloze jen pár mráčků, moře mělo klidnou hladinu jen neznatelně čeřenou slabým jižním vánkem, osvětloval měsíc, kterému chybělo jen málo do úplňku, venkovní teplota byla 16 stupňů Celsia. K předinvaznímu ostřelování vybraných výsadkových pláží byla určena bitevní loď Arkansas, křižníky San Francisco a Minneapolis a čtyři torpédoborce, ale nakonec byly využity jen 127 mm baterie torpédoborců a křižníků, když těžká děla zůstala v záloze. Samotná palba byla zahájena již krátce po páté hodině ranní 26. března. V šest hodin začaly z útrob velkých tankových lodí (LST) vyjíždět obojživelné traktory s vojáky útočných jednotek. Flotila traktorů byla dělena do dvou skupin: první, ta menší skupina, tvořená vozidly ze 4 LST, směřovala k ostrovu Zamami, soustřeďovala traktory ze 14 LST a středních výsadkových lodí, mířila z jihu k ostrovům Aka, Geruma a Hokadži. Ve stejné době křižníky, torpédoborce a menší plavidla zasypávala pláže granáty 127mm děl, raketami a minometnými střelami, objevily se letouny z eskortních letadlových lodí. Část letadel napadla pláže palubními zbraněmi, část strážila celou oblast před zásahy nepřátelského letectva, případně ponorek.
Tou prvou vyloděnou jednotkou byla 3. praporní výsadková skupina 305. pluku. V 8 hodin a 4 minuty její obojživelná vozidla vjela na pobřeží ostrova Aka. Posádku ostrova tehdy tvořilo na 200 japonských vojáků a příslušníků korejských pracovních oddílů, kteří několikrát vystřelili z kulometů a minometů, a aniž způsobili vyloďujícím se Američanům jakékoliv ztráty, ustoupili do kopcovitého vnitrozemí. Druhé vylodění bylo pak provedeno na ostrově Geruma, 1. praporní výsadková skupina 306. pluku vstoupila na úzkou pláž v 8:25 a nesetkala se prakticky se žádným odporem, jenom z dálky se ozvalo pár výstřelů z pušek. Během tří hodin Američané dopadli několik Japonců a obsadili celý ostrov. Ještě, než tato akce skončila, na Gerumě již vyložila obojživelná nákladní auta DUKW 105 mm houfnice 304. a 305. praporu polního dělostřelectva, určené k podpoře operací plánovaných na další den.
Úplně bezproblémové vylodění zažila na Hokadži 2. praporní výsadkový skupina 306. pluku, která ostrov obsadila, aniž zahlédla jediného nepřátelského vojáka. V 9.00 hodin začaly obojživelné traktory, vezoucí 1. praporní výsadkovou skupinu 305. pluku vyjíždět na pláže ostrova Zamami. Pro vylodění zde byla vybrána hluboká zátoka na jeho jižní straně. Už ale asi tak po pěti metrech vozidla zastavil vlnolam, který ani jejich pásy nedokázaly překonat, pěchota proto musela traktory opustit a dále pak šla pěšky. Za slabého ostřelování z ručních zbraní a minometů Američané dosáhli města Zamami, ležícího hned za plážemi. Jakmile začali Američané vstupovat do města, Japonci v síle zhruba roty spolu asi s 300 příslušníky korejských pracovních oddílů město ve spěchu opustili a uprchli na sever, do oblasti zalesněných pahorků. Vzhledem k zcela úspěšnému průběhu dosavadních vyloďovacích operací rozhodl generálmajor Bruce už před polednem, že 26. března obsadí ještě jeden ostrov. K výsadku na Jakabi, severozápadní výspě souostroví, použil 2. praporní bojovou skupinu 307. pluku dosud drženou v záloze. V 13.41 se prapor za minimálního odporu vylodil a brzy ovládl celý ostrov.
Tak, jak výsadkové jednotky pronikaly na jednotlivých ostrovech hlouběji do vnitrozemí, setkali se s výraznějším odporem pouze na Aka a Zamami. Během odpoledne Američané na Aka v sérii krátkých střetnutí usmrtili 58 japonských vojáků, a i když Japonci využívali jeskyň a bunkrů, ze kterých se bránili palbou ručních zbraní, nebyla to obrana účinná. Do páté hodiny odpolední měl výsadek pod kontrolou dvě třetiny ostrova, ale na zbývajícím území zůstávalo na 300 Japonců a asi 400 civilistů. Na Zamami 1. prapor 305. pluku postupoval celé odpoledne, aniž se setkal s nepřítelem. Ale od půlnoci do rozednění následujícího dne se do amerických pozic snažily vniknout skupiny Japonců vyzbrojené puškami, pistolemi a meči. Rota C, proti jejímž postavením směřoval hlavní nápor, musela odrazit devět protiútoků podporovaných palbou kulometů a minometů. Ve většině případů noční střetnutí probíhala jako urputný boj muže proti muži, ve kterém 1. prapor do rána usmrtil více než 100 Japonců a sám měl 7 padlých a 12 zraněných.
Dne 27. března americké jednotky obsadily bez odporu Amuro, ostrov, který odděloval obě zamýšlená kotviště, a 2. prapor 307. pluku, který den předtím obsadil ostrov Jakabi, nyní stejně snadno ovládl i ostrov Kuba, ležící jižně od Jakabi. Od ranních hodin ale pokračovaly boje na Aka a Zamami. Na Aka 3. prapor obklíčil asi 75 Japonců, kteří se zakopali na jednom z hřebenů a byli vyzbrojeni i kulomety a minomety. Ostřelování a bombardování palubními letouny a soustředěná minometná a raketová palba je nakonec přinutila tato postavení opustit a ti, co přežili, se skryli v pahorcích porostlých křovinami. Na Zamami americké hlídky v síle rot prohledávaly celý ostrov a likvidovaly izolované skupiny obránců. Pouze na jednom místě narazily na organizovaný odpor vedený z obsazených jeskyní. Aby se vyhnul zbytečným ztrátám, odložil velitel 1. praporu 305. pluku útok do příštího dne, kdy dorazily obojživelné traktory, s jejichž pomocí byli zlikvidováni poslední japonští vojáci.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 269.
Ráno 27. března, po palebné přípravě, provedené děly čerstvě umístěnými na ostrově Geruma, se začaly na západním pobřeží Tokašiki vyloďovat dvě praporní bojové skupiny 306. pluku, které předchozího dne obsadily Gerumu a Hokadži. Tokašiki je největším ostrovem skupiny souostroví Kerama Retto, je asi 10 km dlouhý a v průměru má šířku kolem 1700 metrů. Je nejblíže Okinawě a vytváří východní bariéru kotviště v úžině Kerama. Jeho pobřeží povětšině lemují útesy a srázné svahy přerušované úzkými roklemi a ve vnitrozemí je spousta pahorků a hřebenů dosahujících výšky i přes 200 metrů. Jen na západním pobřeží jsou dvě zátoky s pískovými plážemi; na severněji položené pláži se v 9.11 vylodila 1. praporní skupina a o několik minut později na jižní pláži 2. skupina.
Nutno podotknout, že stejně jako na ostatních ostrovech souostroví Kerama Retto, byla i na Tokašiki japonská obrana velice slabá. Pobřežní baterie vypálila jen několik granátů, ze kterých jen jeden zasáhl pěchotní vyloďovací člun a zabil námořníka z jeho obsluhy. To byla také jediná ztráta utrpěná námořnictvem během celé operace. Poblíž vyloďovacích pláží kladla jen krátkou dobu odpor zhruba rota japonských vojáků a po jejich zlomení se obtížný terén stal větší překážkou amerického postupu, než nepřítel. Oba útočné prapory mířily po úzkých cestách do severní části ostrova a jejich hlavním úkolem bylo zabezpečit jeho východní pobřeží, obrácené k úžině, která bude za krátko zaplněna americkými plavidly. Ještě v odpoledních hodinách byl uvolněn ze zálohy a na Tokašiki vyloděn též 3. prapor 306. pluku, pověřený obsazením jižní části ostrova.
V noci z 27. na 28. března došlo k vysazení jedné průzkumné roty na malém ostrůvku Awara Saki, ležícím u jižního konce Tokašiki. Když bylo zjištěno, že na něm není ani jeden Japonec, byla rota stažena. Postup všech tří praporů, pokračující na Tokašiki následující dva dny, se setkával prakticky se zanedbatelným odporem. Následně byl prohlášen ostrov Tokašiki za obsazený. Odpoledne dne 29. března 1945 boj o ovládnutí celé ostrovní skupiny Kerama Retto skončil. V průběhu, od 26. do 31. března, usmrtila 77. pěší divize na souostroví Kerama Retto 530 a zajala 121 nepřátelských vojáků, sama měla 31 padlých a 81 zraněných.
Ukázalo se, že útok na Kerama Retto a krátce nato na ostrůvky Keise, které leží mezi Kerama Retto a Okinawou, byl pro japonské velitele překvapením: ti totiž předpokládali, že prvním krokem vylodění na Okinawě, bude vylodění, na plážích Haguši, a že i nepřátelské loďstvo, se bude zdržovat mimo souostroví Kerama Retto, ve vodách východně od něj. Protože Japonci měli v úmyslu využít pro obranu Kerama Retto pouze jako základnu pro své tzv. „Námořní útočné jednotky“ vyzbrojené motorovými čluny (Američané pro ně používali výraz „sebevražedné čluny“), nebudovali tam žádná významnější obranná zařízení, a to ani na pobřeží, ani ve vnitrozemí. Vznik Námořních útočných jednotek byl dalším ze zoufalých pokusů o odvrácení hrozící katastrofy, podobně jako vytvoření Speciálního útočného sboru kamikaze nebo Sboru božského hromu se sebevražednými letounky ohka.




Sebevražedné letounky ohka, Viz Wikipedia


https://en.wikipedia.org/wiki/Yokosuka_MXY-7_Ohka

Poté, co byla skupina souostroví Kerama Retto vybrána za hlavní základnu námořních útočných jednotek, přišlo na ostrovy 2 335 japonských vojáků s úkolem vybudovat pro ně příslušná provozní zařízení a starat se o jejich chod. Když se poté na konci roku 1944 a začátkem roku 1945 na Okinawě nedostávalo bojových jednotek k zabezpečení její obrany, většina těchto vojáků byla přemístěna na Okinawu. Ve stejné době, kdy se Američané začali na Kerama Retto vyloďovat, bylo na ostrovech asi 300 Japonců – řidičů sebevražedných člunů, dalších asi 100 japonských vojáků tvořilo posádku základny a zbytek, asi tak 600 vojáků, byli Korejci náležející k pracovním jednotkám. Posádka byla cekem dobře vybavena – nejen sebevražednými čluny a náložemi výbušnin, ale i kulomety, minomety a lehkými zbraněmi a měla i dostatek munice.
Když bylo obsazeno souostroví Kerama Retto, objevili Američané na ostrovech více než 300 sebevražedných člunů: některé Japonci sami zničili, jiné pak zůstaly v hangárech a jeskyních na pobřeží. Plavidla, o kterých je řeč, svým vzhledem připomínala rychlé motorové čluny, byla však dle zápisů velmi úsporné konstrukce a pomalá. Hlavním použitým materiálem na ně byla překližka, čluny byly pět a půl metru dlouhé, metr a půl široké a řídil je jen jeden muž. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový automobilový motor o výkonu asi 85 HP, který plavidlu umožňoval maximální rychlost kolem 20 uzlů. Na jeho zádi byly umístěny dvě nálože, každá o váze 130 kg. Do konce války Japonci takto vyrobili kolem 6 000 člunů. Dle později ukořistěných instrukcí měly na jednu nepřátelskou loď útočit současně tři čluny, po přiblížení se k cíli si měly vybrat nejzranitelnější místa a poté uvolnit držáky náloží, které spadnou do vody těsně u trupu napadeného plavidla. Po pravdě řečeno, nešlo přímo o „sebevražedné“ čluny, jejich řidiči měli na rozdíl od pilotů kamikaze nebo pilotů sebevražedných letounků určitou naději na záchranu, neboť odpalovací mechanizmy náloží byly nastaveny na pětivteřinové zpoždění. Zpoždění dávalo teoretickou šanci se ještě před výbuchem od cíle vzdálit, ale pokud nebyla vzdálenost dostatečná, křehkost člunů nezaručovala přežití. A to pomíjíme obrannou palbu napadených plavidel, proti které byly chatrné a pomalé čluny doslova bezmocné. V každém případě japonské velení asi příliš nepočítalo s tím, že by se řidiči člunů zachránili, o čemž svědčí ta skutečnost, že před vysláním do akce byli vždy povýšeni o dva stupně a dostávalo se jim zvláštního zacházení. Po „náhodném“ návratu měli obdržet důstojnické hodnosti. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 56., 57., pro nás nalezl v americké historiografii, cituji:

„Japonské velení mělo se sebevražednými čluny dalekosáhlé záměry. Z ukořistěných dokumentů se Američané dozvěděli, že generálporučík Ušidžima je hodlal užít proti kotvištím nepřátelského loďstva, které – jak předpokládal – se u Okinawy brzy objeví. Nařídil: ‚Cílem útoku budou transportní lodi naložené klíčovými zásobami, materiálem a vojskem… Útok bude proveden maximálními silami okamžitě, jak nepřítel zahájí vyloďování.‘“ *
*Historickým podkladem je Appleman, Roy E., Burns, Jasmes M., Gugeler, Russel A., Stevens, John: Okinawa: The Last Battle. Česky: Okinawa: Poslední bitva. Department of the Army – česky - Ministerstvo armády, Washington 1948. Američané tam získali i pečlivě připravené mapy, na kterých byla vyznačena pravděpodobná shromaždiště invazních transportních plavidel a optimální přístupové trasy k nim. Dle vyjádření generálmajora Bruce stála jen likvidace základny sebevražedných člunů za všechny oběti, které si obsazení Kerama Retto vyžádalo.
Další z historických zpráv, kterou český historik Miloš Hubáček prezentuje na str. 56., 57., své nahoře uvedené knihy, cituji:

„Na většině ostrovů Kerama Retto byla japonská posádka – nebo tam nebyla vůbec žádná - , ale na dvou z nich, Aka a Tokašiki, měly události specifický průběh, kdy se tragédie střídala s groteskou. V noci na 28. března se Američané na Tokašiki mohli přesvědčit, co znamená hrůzná tradice sebezničení v praxi. Ve svých postaveních, nacházejících se asi kilometr od severního konce ostrova, slyšeli z dálky se ozývající exploze a výkřiky. Když ráno pokračovali v postupu, objevili malé údolí pokryté více než 150 mrtvými a umírajícími Japonci, většinou civilisty. Bylo zřejmé, že muži uškrtili, nebo ubodali všechny příslušníky svých rodin včetně dětí, žen a starců a pak ručními granáty a noži zabili nebo se pokoušeli zabít sebe. A to vše proto, že jim bylo líčeno, jak je útočící ‚barbaři‘ budou vraždit, mučit a znásilňovat. Američtí vojáci a zdravotníci se okamžitě pokoušeli ještě žijící Japonce zachránit, poskytovali jim ošetření i jídlo. Tragédie pokračovala drastickými scénami, kdy například muž, který zabil svou dceru a teď viděl jednání ‚barbarů‘, se pomátl nebo jiní civilisté se dožadovali přístupu k zajatým japonským vojákům, aby se jim mohli pomstít. Bylo to strašné, ale to ještě američtí pěšáci netušili, co zažijí na Okinawě.“

Zatímco v souostroví Kerama Retto byl obsazován jeden ostrov za druhým, vydali se v noci z 26. na 27. března příslušníci průzkumného praporu námořní pěchoty, dočasně přičleněného k 77. pěší divizi, ke skupině Keise Šima, ležící mezi Kerama Retto a Okinawou. Keise Šima se stává ze tří nízkých většinou písčitých ostrůvků, z nichž největší má délku něco přes 800 metrů. Jejich význam pro nadcházející vylodění na Okinawě byl dán jejich polohou, neboť jsou vzdáleny asi 11 mil jihozápadně od pláží Haguši a 5 mil západně od města Naha a 155mm děla (pro která měli Američané přezdívku „dlouhý Tom“) by z nich mohla celkem klidně ostřelovat celou jižní část Okinawy. Průzkumníci na ostrovech nenašli japonské vojáky, ani civilisty a žabí muži z Podmořské demoliční flotily vytvořili bezpečné průchody v tamější korálové bariéře, se časně ráno 31. března na ostrůvcích vylodil 2. prapor 306. pluku a hned za ním dorazil konvoj tankových a středních výsadkových lodí, vezoucích obojživelné traktory se dvěma prapory 420. skupiny polního dělostřelectva XXIV. sboru. Celkem čtyřiadvacet děl bylo během dne umístěno do palebných postavení a za rozbřesku dne L byla připravena k zahájení palby. Japonce, kteří celou operaci mohli sledovat z vyvýšenin na Okinawě, vůbec nenechávala situace klidnými. Generálporučík Ušidžima nařídil, aby o půlnoci 31. března byla nepřátelská dělostřelecká postavení ostřelována a poté zlikvidována vyslanými údernými skupinami pěchoty a námořnictva. Hodinu po půlnoci sice začaly na ostrůvky dopadat 150mm granáty, nezpůsobily však žádné škody a útočné skupiny se neobjevily vůbec. Ušidžima a jeho velitelé si i poté, co později došlo k vylodění na okinawských plážích, byli dobře vědomi hrozby představované americkými těžkými děly umístěnými v tak výhodném postavení, ale jak se ukázalo, nebylo v silách 32. armády se jich zbavit.
Později byl například objeven další z Ušidžimových rozkazů, který„ nařizoval veliteli námořních ženijních oddílů, aby v noci 6. dubna zabránil nepříteli využívat palebná postavení na Keise Šima“. Žádnou útočnou akci v uvedenou noc – a ani jinou noc – však Američané nezaznamenali.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700