PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 270.






Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu

A již dne 30. března 1945 začala plavidla transportní skupiny (což byly součást Útočné skupiny pro západní ostrovy kontraadmirála Kilanda) naloďovat jednotky 77. divize, které obsazením souostroví Kerama Retto splnily vlastně svůj úkol. Pouze na ostrově Zamami zůstal jeden z praporů k jeho obraně před případným útokem Japonců. Bylo odpoledne dne 2. dubna, když transportní lodi od Kerama Retto odpluly. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 58., 60., píše, cituji:

„Využívání ostrovní skupiny k účelu, který měl na mysli viceadmirál Turner, když trval na jejím obsazení, začalo okamžitě. Dva vjezdy do hlavního kotviště, do úžiny Kerama, byly uzavřeny sítěmi a bóje vyznačovaly přístupové koridory. Již 29. března dorazily do úžiny Aka dvě eskadry letectva námořní pěchoty, každá o 15 člunech a spolu s nimi zakotvilo v úžině 7 tendrů pro hydroplány. Připlouvaly pomocné lodi, lodi cisternové, opravárenské, zásobovací, LST speciálně upravené pro přepravu munice, eskortní letadlové lodi přivážející náhradní letouny a mnoho dalších typů plavidel různého určení. Do přístaviště pravidelně vplouvaly bitevní lodi, křižníky a torpédoboce k doplnění pohonných hmot a munice, minolovky a strážní čluny tu trávily chvilky odpočinku, zakrátko sem připlouvaly k základním opravám plavidla poškozená útoky kamikaze.
Kotviště v Kerama Retto sice nebylo ušetřeno občasných návštěv japonských letounů, ale jak Američané konstatovali, bylo s podivem, že kamikaze věnovali tomuto soustředění plavidel tak málo pozornosti. Na druhé straně je třeba říci, že Američané udělali vše, aby kotviště ochránili, a to jak hustým rozmístěním protiletadlových zbraní, tak neustálou přítomností palubních stíhaček z eskortních letadlových lodí. I piloti kamikaze zřejmě pochopili, že už jen pokus o proniknutí do blízkosti Kerama Retto je vlastně sám o sobě sebevražedným aktem.
Od zbytků původních ostrovních posádek v podstatě nebezpečí nehrozilo, snad až na řídké případy, kdy japonský odstřelovač vystřelil na americké vojáky na pobřeží. Jiné potíže z této strany byly zcela výjimečné, jako například událost v noci z 1. na 2. dubna, kdy se u pobřeží Zamami dva Japonci vyšplhali na palubu LST-884 po nákladové síti visící na boku, zanechané tam nepozorností posádky, zabili hlídku a uprchli. Jiný Japonec byl nalezen v podpalubí poškozeného torpédoborce, do kterého vnikl dírou proraženou v jeho přídi.“


Postupná neutralizace nepřátelských sil.
Prakticky již od října 1944 až do dubna 1945, provedli Američané v Tichomoří celou řadu útočných operací, které byly zaměřeny na neutralizaci japonských námořních a leteckých sil v oblasti jejich největšího soustředění, tedy na Formose, v souostroví Rjúkjú a i na domácích japonských ostrovech.
Američané první těžký úder zasadili ostrovu Okinawa již dne 10. října 1944, kdy na ostrovy zaútočil 58. operační svaz rychlých letadlových lodí viceadmirála Mitschera. Tehdy v rámci operací předcházejících americkému vylodění na Leyte vyplul svaz z ostrova Ulithi s úkolem napadnout japonské letecké a námořní základny na Formose, v souostroví Rjúkjú a na severním Luzonu. Viceadmirál Mitscher tehdy učinil všechna opatření, aby svého nepřítele co nejvíce překvapil: svaz se k souostroví Rjúkjú blížil z jihovýchodu ve stopě tajfunu; skupina křižníků a torpédoborců byla vyslána k provedení diverzního útoku na ostrov Marcus, ležící 1 500 mil východně od Okinawy, s úkolem předstírat zahájení velké operace; letouny z letišť v Marianách zintenzivnily útoky na Iwodžimu, aby Japoncům znemožnily provádět z tamních letišť letecký průzkum a Mitscherův svaz předčasně objevit.



Foto, ViceAdmiral Marc A.Mitscher,Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/Marc_Mitscher

V čtyřech operačních skupinách svazu tehdy vyplulo 9 těžkých a 8 lehkých letadlových lodí, 5 rychlých bitevních lodí, 4 těžké a 7 lehkých křižníků, 3 protiletadlové křižníky a 58 torpédoborců. Tato mohutná úderná síla se za rozbřesku 10. října objevila před Okinawou. Japonce se sice úplně překvapit nepodařilo, ale to jim zas tak moc platné nebylo. První vlny palubních letounů bombardovaly a ostřelovaly raketami a palubními zbraněmi tamější letiště Jontan, Kadena, Ie Šima a hlavní město Naha. Dále následovaly útoky přístavních zařízení, lodi, a další válečné cíle. Většinu japonských letounů útok zastihl na zemi, včas vzlétnout se podařilo jen několika. Mimo ostrovů Okinawy napadly i cíle na ostrovech Kume, Mijako, Amami O-Šima, Tokuno a Minami. Prakticky od rozednění až do soumraku provedly letouny 38. svazu celkem 1 356 vzletů. Při útoku vypálily 652 raket a 21 torpéd a svrhly 541 tun pum. Sestřelily celkem 23 nepřátelských letounů a 88 jich zničily na zemi, potopily 20 nákladních lodí, 45 menších plavidel, 4 miniponorky, eskortní torpédoborec, zásobovací loď pro ponorky a minolovku. Když tento první nálet skončil, hlavní město Okinawy Naha bylo v plamenech a 4/5 z jeho hustě zastavěných 533 akrů rozlohy se změnilo v trosky. Zápisy říkají, že to byl tehdy jeden z nejtěžších útoků, které do té doby 38. svaz provedl v jednom dni. Svaz za to zaplatil 21 palubními letouny a 5 piloty a 4 členy osádek – ostatní se podařilo zachránit. S výjimkou ponorek a letadlové lodi Hornet, která v dubnu 1942 dopravila do vzdálenosti 800 mil východně od japonských břehů bombardéry B-25 podplukovníka Doolitla k náletu na Tokio, nepronikla od počátku války v Tichomoří ještě žádná americká loď až tak blízko do vnitřní zóny japonské obrany, jako tomu bylo u 38. operačního svazu dne 10. října 1944.
K dalšímu napadení v oblasti Okinawy došlo až pak v roce 1945. To v souvislosti s vyloděním na Luzonu, obdržel velitel tehdy už 3. loďstva admirál Villiam F. Halsey souhlas k útoku 38. operačního svazu viceadmirála McCaina na Formosu s cílem zničit nepřátelské letectvo, které by tehdy mohlo proti invazním silám zasáhnout.






Foto ViceAdmiral John S. McCain, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/John_S._McCain_Sr.

Současně s tímto měly být provedeny i nálety na cíle na Luzonu a v souostroví Rjúkjú včetně skupiny souostroví Sakišima a Okinawy. K tomuto útoku došlo ve dnech 3. a 4. ledna, ale neměl tak ničivé následky, jako měla operace uskutečněná před třemi měsíci, protože tentokrát na Okinawu udeřila jen jedna operační skupina 38. svazu (operační skupina 38.3 kontradmirála Fredericka C. Shermana se dvěma těžkými a dvěma lehkými letadlovými loďmi), která navíc ještě musela část svých tehdejších sil dát ještě k dispozici pro nálety na střední Formosu. Opět se americké letadlové lodi, a to v rámci podpory filipínského tažení, objevily v oblasti Formosy a Rjúkjú již za necelé tři týdny. A opět šlo o akci zaměřenou především na paralyzování japonských leteckých základen na ostrově Formosa. Teprve až v závěru operace, dne 22. ledna měl 38. operační svaz za úkol napadnout cíle v souostroví Rjúkjú. Na samotné Okinawě měla sice být bombardována letiště a lodi, které se nacházely v přístavu Naha, ale prvořadým úkolem tehdy bylo pořízení fotografií ostrova pro potřeby připravované operace ICEBERG. Bylo krátce po šesté hodině ranní, ještě půl hodiny před východem slunce, když vzlétly americké průzkumné letouny a během dne palubní letouny provedly 682 vzletů, 47 z nich s fotografickým posláním. I když v některých případech bylo řečené snímkování pokaženo pro špatné počasí, 80% prioritních oblastí se nafotografovat podařilo. Zvláštností bylo, že se japonské letouny během celého dne vůbec neobjevily a asi 28 jich bylo zničeno na okinawských letištích. Bylo po 20 hodině večer, když se 38. operační svaz vracel k Ulithi. I když, pokud se týkalo Okinawy, žádná z obou lednových operací neměla takový rozsah náletů, jaký byl 10. října 1944, byl přesto po obsazení ostrova nalezen deník japonského důstojníka, který si dne 22. ledna 1945 tehdy rozhořčeně zapsal:
„Letouny Grumman, Boeing a North American nepřetržitě přilétají jeden za druhým. K čertu s tím, přivádí mě to k šílenství! Zatímco některé lítají nad námi dokola, velcí mizerové míří nad letiště a shazují pumy. Divokost bombardování je strašlivá. Je po třetí hodině odpoledne a útok stále pokračuje. Co je to k čertu za mizery? Bombardovat od 6 do 18!“ *
*Historický pramen: Appleman, Burns, Guegeler, Stevens: Okinawa: The Last Battle, česky: Okinawa: Poslední bitva, str. 46.
Také ve druhé polovině února roku 1945 opustil svaz rychlých letadlových lodí, po další z pravidelných změn operujících jako 58. operační svaz (o půlnoci na 26. ledna admirála Halseyho vystřídal admirál Spruance a 3. loďstvo se stalo 5. loďstvem, viceadmirála McCaina vystřídal viceadmirál Mitscher a 38. operační svaz se stal 58. operačním svazem), oblast Iwodžimy a zamířil na sever, k domácím japonským ostrovům. Po jen několika náletech na Tokio, zhoršené počasí přinutilo viceadmirála Mitschera další útoky na japonské hlavní město přerušit, a zatímco jedna operační skupina svazu se vracela k Ulithi, tři zamířily na jihozápad k Rjúkjú. Dne 1. března palubní letouny napadly ostrovy Okinawu, Kerama Retto a ostrov Amami O-Šima. Na Okinawě letectvo věnovalo největší pozornost městu Naha, ale bombardována a ostřelována byla i řada jiných cílů. Také zde bylo velice důležité opakované fotografování Okinawy, a i dalších ostrovů skupiny, a protože tentokrát počasí Američanům přálo, podařilo se jim udělat tisíce fotografií, které posloužily k vytváření map, jimiž byly do konce měsíce vybaveny prakticky všechny útočné jednotky Spojeného expedičního svazu, který se připravoval na zahájení útočné operace ICEBERG.
Ještě v souvislosti s líčením událostí, které předcházely bitvě o Iwodžimu, byla zmíněna směrnice Císařského generálního hlavního stanu z 20. ledna 1945. Tato směrnice mimo jiné přikazovala, aby hlavní síly letectva byly uchovány pro okamžik, kdy se spojenecký nepřítel vylodí na domácích japonských ostrovech. V takovém případě mělo japonské letectvo masovými údery, při kterých bude zvláštní důraz kladen na útoky prováděné sebevražednými útoky kamikaze, které zničí nepřátelské invazní loďstvo. Dne 6. února 1945 se pak představitelé japonské armády a námořnictva dohodli na soustředění všech leteckých sil císařství na domácích ostrovech, v souostroví Rjúkjú a na Formose. Současně směrnice zdůraznila nutnost zintenzivnit výcvik pilotů kamikaze. Japonci tak doufali, že do 1. dubna (i když termín útoku na Okinawu odhadovali poměrně přesně, v tomto případě jde o náhodnou shodu dat) budou s to shromáždit kolem 2 000 letounů a že se jim podaří zvýšit produkci leteckých továren, která vzhledem k americkým náletům klesla v lednu na 1 900 a v únoru dokonce na 1 260 vyrobených letounů. Ani ne dva týdny po dohodě japonských generálů a admirálů, tedy 19. února, došlo k vylodění na Iwodžimě. Jak víme, přínos japonského letectva k obraně Iwodžimy byl prakticky nulový a dne 22. března 1945 vrchní velení Japonska ostrov obětovalo.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 271.
Po americkém útoku na Iwodžimu prakticky málokdo v Tokiu pochyboval, že k další spojenecké invazní operaci určitě dojde v souostroví Rjúkjú. A tak, to na rozdíl od Iwodžimy, hodlalo japonské vrchní velení užít proti útočníkům všech prostředků, které mu ještě zbývaly. Proto pod krycím názvem „Operace TEN-GO“ byly plánovány masové útoky, při nichž měly být americké výsadkové síly napadány jak konvenčními bombardéry, tak letouny kamikaze.
Nově vydaná směrnice japonského Císařského generálního štábu z 20. března pak označovala souostroví Rjúkjů za „ohnisko rozhodující bitvy při obraně vlasti“.
Když poté zpravodajská služba Japonska informovala své vrchní velení, že z atolu Ulithi začaly vyplouvat spojenecké námořní svazy směr Japonsko, nařídil velitel Spojeného loďstva admirál Tojoda




Admiral Soemu Tojoda,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Soemu_Toyoda

veliteli 5. Letecké flotily, dislokované na ostrově Kjúšú, viceadmirálovi Matomeovi Ugakimu, aby své letouny soustředil proti nepřátelským transportním lodím.
Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 62., 63., k tomu v americké historiografii nalezl a píše, cituji:

„Tojodova úvaha byla logická – nedorazí-li výsadkové jednotky k cíli, vylodění se nekoná. Ale Ugaki neméně logicky namítl, že pokud nevyšle letouny, aby napadly jakékoliv blížící se nepřátelské plavidlo, především letadlové lodi, mohou být – zatímco budou čekat, až připlují transportní lodi – zničeny na letištích. Tojoda tento argument nakonec uznal, ale japonští velitelé promarnili důležitý čas: na palubách rychlých letadlových lodí amerického 58. operačního svazu, který 14. března vyplul k japonským břehům, se již připravovaly ke startu stovky stíhaček a bombardérů. Protože jak v průběhu právě začínajících operací 58. svazu, tak po celou dobu trvání bitvy o Okinawu hráli významnou úlohu piloti kamikaze, je na místě se stručně zmínit o vzniku, organizaci a metodách boje této nejpověstnější složky japonských ozbrojených sil za 2. světové války.
Od počátku bojů v Tichomoří se stávalo, že japonští piloti, jejichž letadla byla poškozena, nebo utrpěli zranění a neměli už naději se vrátit na základnu nebo na letadlovou loď, se pokoušeli narazit svým letounem na americkou loď nebo jiný zvolený cíl. Ale organizované sebevražedné útoky a jejich rozvoj až do stádia, kdy v závěrečném období války představovaly hlavní japonskou ofenzivní zbraň, nelze hodnotit jinak než jako produkt hlubokého zoufalství.“

Na jiném místě je již pak zde řečeno i to, že největší rozmach „kamikaze“, organizovaně začal až v červnu 1944, to když v průběhu bitvy ve Filipínském moři, se prakticky zhroutily poslední naděje Japonců, že by jejich námořní letectvo mohlo pokračovat v boji s Američany konvenčními prostředky. Vždyť prakticky v jednom dni ztratili nejen tři letadlové lodi, ale ztratili i více než 400 palubních letounů s 445 muži osádek a více než 100 letadel z pozemních základen. Pak až do konce války se kamikaze stalo prakticky organizované, i když vlastně zasahovali své cíle jen s 10 ti procentní úspěšností (je o tom hovořeno na jiném místě).
Zde si tedy ještě řekněme o tom, že na útočných operacích, které předcházely vylodění na Okinawě, se také podílelo i uskupení letadlových lodí britského Královského námořnictva, které ve dnech 26., 27., a 31. dubna 1945 útočilo na japonské základny na ostrovech Sakašima Gunto v jižní části souostroví Rjůkjú.
Prakticky až do noci z 31. března na 1. dubna tedy trvalo neustálé spojenecké bombardování a ostřelování všech známých či nově objevených cílů, které mohlo ohrozit vyloďování spojeneckých sil na Okinawě a přilehlých ostrovech a souostroví.
Chceme-li si říci něco o britském Tichomořském loďstvu, musíme začít tím, že po všech jednáních bylo sestavováno v cejlonském přístavu Kolombo. Jádrem tohoto loďstva se stala eskadra kontradmirála sira L. Viana, tvořena byly letadlovými loďmi Illustrious, Indefatigable, Victorius a Indomitable o výtlaku 23 200 tun, ke kterým se měly později připojit Formidable a Implacable, lodi o výtlaku 27 000 tun. Jednalo se o plavidla, která byla vyprojektována v roce 1936 s ohledem na tehdy možný střet ve válce s Německem a Itálií, kde se předpokládalo, a bylo nanejvýš pravděpodobné, že jejich operačním prostorem budou vody nacházející se v dosahu nepřátelského letectva umístěného na pozemních letištích. Lodě proto byly opatřeny silným opancéřováním letových palub, které měly být schopné odolávat pumám. U prvých čtyř postavených letadlových lodí (třída Illustrious) to však mělo za následek omezení hangárových prostorů na jeden jediný hangár. Každá z nich mohla proto nést jen 50 letounů – na rozdíl od amerických letadlových lodí třídy Essex, které byly schopny ve dvou hangárech umístit kolem stovky letadel: jejich letové paluby však byl lehké a ze dřeva. U pozdějších britských letadlových lodí Implacable a Indefatigable již byly hangárové prostory o půl hangáru rozšířeny, a proto na nich mohlo být 72 palubních letadel. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 85., 86., k tomu v americké a britské historiografii nalezl a píše, cituji:

„V době vzniku Tichomořského loďstva probíhal program přezbrojení britského námořního letectva americkými stíhačkami typu Corsair a Hellcat a torpédovými bombardéry typu Grumman TBF-1 (bojové jméno Avenger). Nahrazovaly stíhačky typu Supermarine F. Mk.III (bojové jméno Avenger) Nahrazovaly stíhačky typu Supermarine F.Mk.III (bojové jméno Seafire) a Hawker F.Mk.IIC (bojové jméno Sea Hurricane), které byly ne zrovna povedenými adaptacemi stíhaček Královského letectva pro námořní účely, stejně jako byly neúspěšné torpédové bombardéry typu Faiery Mk. II (bojové jméno Barracuda). Přezbrojení bylo nutné, neboť britským letadlům nejenže chyběla robustnost potřebná pro palubní letouny, ale i jejich zásoba paliva byla menší, než tomu bylo u amerických letadel, což omezovalo jejich akční rádius. Vianovu skupinu letadlových lodí doprovázely torpédoborce, křižníky a bitevní lodi, které bohužel byly pomalejší než ve stejnou dobu vyrobené americké bitevní lodi.“

Po všemožných jednáních se britské Královské námořnictvo se svým loďstvem přemístilo do předsunutého kotviště v přístavu Seeadler na ostrově Manus v Admiralitních ostrovech, kde pokračoval výcvik posádek. Britské válečné lodi nebyly dostatečně vybaveny k pobytu v klimatických podmínkách charakterizovaných vlhkým horkem a námořnici v podpalubí si vytrpěli své. Také se vlastně naplno ukázaly potíže se zásobováním, které tehdy předvídal admirál King.
Z 69 lodí tzv. „služební eskadry“ (při začlenění do amerického 5. loďstva označené jako 112. operační svaz) kontraadmirála Douglase B. Fishera – oné zásobovací skupiny zmiňované Winstonem Churchilem na OCTAGONU – připlulo s bojovými loďmi na Manus jen 27 plavidel a další se z těch či oněch důvodů zdržela, nebo se nakonec neobjevila vůbec. Nutno však zde dodat, že zdržení řady zásobovacích lodí způsobili tehdy dělníci v sydneyských docích, se kterými byly potíže průběžně: prostě válka - „neválka“-, když se jim zdálo, že pracují příliš nebo za málo peněz, začali stávkovat a mnohdy, aby byla zajištěna nakládka či vykládka materiálu, na který „čekala bojující vojska“ museli na jejich místa nastoupit vojáci a bylo. Pak se také stávalo, že před rozlícenými vojáky musela dokaře chránit policie.
No, a aby těch těžkostí britského loďstva v Tichomoří nebylo dost, mezi nejvyššími americkými veliteli tehdy vznikl spor ohledně jeho využití. Totiž admirál loďstva King neustále prohlašoval, že vzhledem k nedostatečné schopnosti Britů zabezpečit své loďstvo materiálně by nebylo dobré nasadit je v prostoru klíčových akcí směřujících přímo proti domácím japonským ostrovům.




Admiral loďstva Ernest J. King, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Ernest_J._King

Namísto toho by Britům nejraději prý určil za operační oblast Indonésii s hlavní základnou v Brunejské zátoce na Borneu, a pověřil je námořní podporou dobývání Bornea, což velice vítal vrchní velitel oblasti jihozápadního Tichomoří, generál armády MacArthur, jehož síly měly Borneo obsadit, a žádal, aby se britské loďstvo stalo součástí 7. loďstva, které tehdy náleželo pod jeho velení. Na druhé straně vrchní velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz chtěl užít britské letadlové lodi v rámci svých bojových akcí v souostroví Rjúkjú, konkrétně k zajištění levého křídla invazních sil při operaci ICERBERG. Britové, včetně admirála Frasera a ministerského předsedy Churchilla, kteří samozřejmě nechtěli hrát vedlejší roli na vedlejší scéně v Indonesii, byli zajedno s Nimitzem. První námořní lord a náčelník štábu britského válečného námořnictva admirál A. B. Cunningham se dokonce snažil tuto záležitost vyřešit s admirálem Kingem v průběhu konference na Jaltě, ale konečné rozhodnutí musel učinit Výbor amerických náčelníků štábů. Diskuse ve Washingtonu se táhly ještě celý měsíc a až v polovině března 1945 na nátlak Britů a admirála Nimitze Výbor konečně rozhodl, že britské Tichomořské loďstvo se bude podílet na operacích proti Rjúkjú. 14. března dostal admirál Fraser z Londýna rozkaz, aby se „hlásil do služby“ u admirála Nimitze. Tak se britské loďstvo stalo oficiálně operační součástí amerického 5. loďstva, a i když taktická kontrola zůstávala viceadmirálu Rawlingsovi, podléhalo admirálu Spruancemu a bylo označeno jako 57. operační svaz. Nelze ale než souhlasit s názorem, že označení britského Tichomořského loďstva za operační svaz bylo především záležitostí vzájemné anglosaské ohleduplnosti, neboť bitevní a letadlové lodi britského uskupení se mohly sotva rovnat jedné operační skupině amerického 58. Operačního svazu viceadmirála Mitschera. *
*Historickým podkladem je zde: Foster, Simon: Okinawa. Mustang, Plzeň 1995, str. 120.

V nadcházející operaci ICERBERG pak byl pak 57. svaz, pověřen úkolem neutralizovat japonská letiště v souostroví Sakašima, což je v jižní části souostroví Rjúkjú.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 272.
Byla noc z 31. března na 1. dubna 1945, když početné uskupení nákladních, vyloďovacích i bojových plavidel překonávala poslední míle své velice dlouhé plavby. Ještě před rozedněním zaujaly postavení v určených zónách ve Východočínském moři před vyloďovacími plážemi Haguši. K mohutnému úderu se také připravovaly i skupiny palebné podpory a letadlové lodi, které na cíle na Okinawě útočily již několik dní. V těch prvých chvílích vylodění admirálové Blandy a Deyo nic nevěděli o faktu, že generálporučík Ušidžima se rozhodl ponechat za plážemi Haguši jen zadržovací jednotky a obranu ostrova Okinawa soustředil v prostoru východně a jižně od hlavního města Naha a na poloostrově Motobu.



Foto General Ušidžima, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Micuru_U%C5%A1id%C5%BEima

Po všech demonstracích zdrcující síly, kterou Američané předvedli v předchozích vyloďovacích operacích, japonský generál Ušidžima pochopil, že je to jediný způsob, jak může prodloužit bitvu o Okinawu a způsobit svému nepříteli citelné ztráty. Američtí velitelé zprvu nepochopili, že je možné, že by Japonci v podstatě bez boje, odevzdali dvě velmi blízká velká letiště, která se nacházela hned za plážemi Haguši. Předpokládali totiž, že obránci jsou zakopáni na plážích i za nimi, a jsou připraveni vyloďující se invazní vojska krvavě přivítat. Vzhledem k těmto nedorozumění, proto zejména americké bitevní lodi, křižníky a torpédoborce Ostřelovacího a krycího svazu kontraadmirála Deya chystaly na ráno dne L nejmocnější palebnou podporu, jaké se kdy vyloďujícím se vojskům dostalo.

Vylodění v Den L.
Již v časných ranních hodinách dne 1. dubna 1945, tedy na Hod boží velikonoční, se ve vodách obklopující ostrov Okinawu shromáždilo více než 1 300 lodí Středotichomořských výsadkových sil. Většina těchto lodí se nacházela na západní straně ostrova ve východočínském moři, před plážemi Haguši, a menší část na druhé straně ostrova Okinawa, před plážemi Minatoga, kde měly předstírat vylodění americké 2. divize námořní pěchoty.



Invaze na Okinawu, Pláže Hagushi 1.duben1945,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hagushi
Začínající rozbřesk odhalil takřka jasnou oblohu, vál tehdy mírný východní vítr a moře bylo klidné, s téměř neznatelným příbojem. Teplota okolí nepřesahovala 23 stupně Celsia, což uvítalo mnoho amerických pěšáků, kteří předtím zažívali boje v džunglích. Těžko si bylo možno představit lepší podmínky pro zahájení invazní operace. Český historik Miloš Hubáček, - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 90., 91., k tomu v americké historiografii nalezl a píše, cituji:

„Japonci sledovali na obzoru vynořující se obrovské loďstvo, kterému nemohli v plavbě k Rjúkjúskému souostroví nijak zabránit, i když o něm bylo z hlášení ponorek včas informováni. Už dlouho a správně předpokládali jaký cíl si nepřítel po Iwodžimě vybere k vylodění. Poslední pochybnosti, pokud ještě nějaké zůstávaly, zmizely poté, co byla Okinawa intenzivně ostřelována a bombardována, co byla obsazena vedlejší souostroví Kerama Retto, na Keise Šima rozmístěna děla a co podmořské demoliční oddíly dva dny prozkoumávaly pláže Haguši. Ráno, 1. dubna, sto tisíc obránců Okinawy vědělo, že velká a možná rozhodující bitva začíná.
I na americké straně byli muži, pohlížející v prvních záblescích ranního světla k ostrovu zvolna vystupujícímu ze tmy, povětšinou vážní a zamlklí. Především nikdo nedokázal odhadnout, co je na Okinawě čeká. Z modelů, které při cvičení studovali na lodích během plavby, bylo patrné, že terén zvedající se za vyloďujícími se plážemi skýtá bohaté možnosti k organizování obrany. Dozvěděli se o venkovských usedlostech, které jsou obehnány vysokými zdmi, a o tisících zvláštních okinawských hrobek, vyhloubených v zemi a obezděných tak, že každá z nich mohla posloužit jako bunkr. Průběh obsazování Kerama Retto byl sice povzbudivý, ale převládalo přesvědčení, že v případě Okinawy budou Japonci první napadený ‚domácí‘ ostrov bránit všemi silami a všemi prostředky. Po Iwodžimě všichni věděli, co taková obrana znamená, a navíc na Okinawě bylo třeba zlomit odpor několikrát početnější posádky.“

Americká hodina H, hodina vylodění, byla stanovena na 8 hodin 30 minut. Ještě v 4.06 vydal velitel Spojeného expedičního svazu viceadmirál Turner rozkaz „Vyloďte invazní vojska!“. Ve stejné době, kdy na dopravních, tankových a výsadkových lodích, které byly zakotveny v překladovém prostoru, započaly přípravy k vylodění tisíců mužů a stovek vozidel, tak 10 bitevních lodí, 9 křižníků, 23 torpédoborců a 177 dělových výsadkových člunů zahájilo ráno v 5.30, dvacet minut před rozbřeskem těžké předinvazní ostřelování okinawského pobřeží. Do hodiny H (tedy do 8.30) vypálily 44 825 dělostřeleckých granátů ráže od 127mm, 33 000 raket a 22 500 minometných nábojů. Tady šlo zároveň o vůbec tu nejtěžší koncentraci námořní dělostřelby bezprostředně předcházející vylodění, jaká kdy do této doby byla zaznamenána. Bylo 6 hodin 50 minut, když z palub letadlových lodí 58. operačního svazu, nacházejícího se asi 70 mil východně od Okinawy, vzlétly letouny jednak k úderům na cíle na Okinawě, jednak, a to především s úkolem zabránit japonským leteckým silám z ostrova Kjúšú v napadení invazních sil. Znamenalo to, že více než 500 letadel 58. operačního svazu se mezi 7 a 10 hodinou ranní v den L podílelo na podpoře tohoto největšího vylodění. Již v 7 hodin 45 minut udeřily na pláže a okolní obranná zařízení letouny z eskortních letadlových lodí kontradmirála Durgina, přičemž bombardéry shodily velké množství napalmových pum.
V těsném překladovém prostoru lodí tehdy vládla horečná, ale přísně organizovaná aktivita. Vyloďující se vojáci šplhali po sítích zavěšených na bocích transportních lodí do čekajících invazních plavidel. V té samé chvíli již naložené obojživelné traktory a obrněná obojživelná vozidla opouštěla zcela otevřené přídě tankových výsadkových lodí (LST). V tu samou dobu vyjížděly ze zaplavených mezinástavbových palub dokových výsadkových lodí (LSD) na hladinu čluny vezoucí tanky. Další z tanků opatřené plovacími zařízeními T-6, se jeden za druhým vynořovaly z příďových vrat uzpůsobených tankových lodí, formovaly se do vln a vydávaly se k výchozí linii. Šlo o střední tanky typu Sherman, k jejichž korbám byly přivařeny prázdné nádrže podobné barelům, které je držely na hladině; tanky byly dále opatřeny velice jednoduchým „kormidlem“ a ve vodě – stejně jako na pevné zemi – využívaly k pohonu svých pásů. Když poté dosáhly pláží, tak své nepotřebné plovoucí nádrže uvolnily explozemi malých elektricky iniciovaných náloží. Jak před plážemi Haguši, tak před klamnou pláží Minatoga organizovaly pohyb na výchozí linii vždy řídící čluny, signalizující pokyny praporky, které měly umístěny na stožárech. Bylo 8.00 hodin, když byly praporky staženy a téměř 8 mil dlouhá linie invazních plavidel se před plážemi Haguši dala do pohybu.
Současně na protilehlém jihovýchodním pobřeží u města Minatoga zahajovala Demonstrační skupina CHARLIE kontradmirála Jeraulda Wrighta předstírané vylodění, které mělo ve své podstatě odpoutat pozornost nepřítele od pláží Haguši. Tato klamná operace simulovala skutečnou invazní akci do všech představitelných detailů. Pod silnou ochranou kouřové clony, bylo přiváženo sedm vln, každá tvořená 24 invazními výsadkovými čluny, k pobřeží 2. divizi námořní pěchoty generálmajora Thomase E. Watsona. V okamžiku, kdy tato čtvrtá vlna překračovala východní linii, náhle všechny čluny změnily kurz o celých 180 stupňů a začaly se od pobřeží vzdalovat. Když bylo přesně 8 hodin 30 minut, což byla chvíle, kdy první Američané vstupovali na pláže Haguši.
Do 15.00 hodin byly čluny s pěšáky 2. divize již zpátky na palubách mateřských lodí. Další den se pak předstíraný nájezd na pláže u Minatogy opakoval a poté 2. divize od východního pobřeží odplula. Během obou předstíraných nájezdů u Minatoogy Japonci reagovali jen pouhými čtyřmi dělovými výstřely, ale skutečností je, že po několik velmi důležitých dnů ponechávali v blízkosti Minatogy v očekávání vývoje situace značné síly. Nicméně japonské historické zdroje říkají, že tokijský rozhlas tehdy hrdě sděloval, že ráno v neděli 1. dubna byl na východní straně Okinawy zmařen americký pokus o vylodění, při kterém utrpěl těžké ztráty.
Tu prvou vlnu, která se vydala čtyř uzlovou rychlostí z výchozí linie k plážím Haguši vzdáleným 3 500 metrů, tvořily silně vyzbrojené pěchotní výsadkové „dělové“ čluny, které zasypávaly pobřeží palbou svých minometů, raketometů a 40mm rychlopalných kanonů. K nim se pak přidala i 155mm děla z ostrůvků Keise. Následně, co dosáhly příbřežní korálové bariéry, odbočili dělové čluny, do stran a skrze ně proplouvaly obojživelné traktory, a za nimi pak tanky opatřené plovoucím zařízením, které až do výjezdu na pláže ostřelovaly podezřelá místa svými 75mm houfnicemi. V tu samou dobu již všechna těžká lodní děla přenesla palbu do vnitrozemí a nad pobřežím se objevily dvě velké skupiny palubních letounů, každá o 64 letadlech, které ještě v poslední minutě pokropily pláže a prostory bezprostředně za nimi silnou kulometnou palbou. V okamžiku, kdy obojživelné traktory začaly vyjíždět na břeh, byla celá tato oblast vylodění již celé tři hodiny pod nepřetržitou palbou.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700