PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 273.





Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu

V pokračování vylodění na plážích Haguši je třeba se připravit na různá překvapení pro nejen velení, ale i pro samotné vojáky, kteří vylodění na plážích Haguši prožívali. V historických záznamech je pak uvedeno, že jak se výsadková plavidla přibližovala k pobřeží, pěšáci útočných jednotek tehdy napjatě čekali, kdy se ozvou japonská děla, minomety a kulomety. Ve skutečnosti to bylo tak, že kromě toho, že občas dopadl na hladinu moře ojedinělý dělostřelecký granát nebo minometná střela, nedával o sobě nepřítel vědět a celá operace zatím spíš připomínala rozsáhlé cvičení než útok na ostrov obsazený sto tisíci fanatických obránců.



Invaze na Okinawu, Pláže Hagushi 1.duben1945,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hagushi

Obojživelné traktory prvé vlny neměly díky svým pásům žádné problémy, navíc řadu překážek v příbřežních vodách demoliční oddíly v předchozích dnech dokonale odstranily a se zbytkem nástražných dřevěných kůlů si tanky snadno poradily. Určité obavy ale vyvolávala nejistota, zda budou korálovou bariéru schopny překonávat výsadkové čluny, a to i přesto, že příliv vodní hladinu o něco zvedl. Bohužel obava se potvrdila. Zatímco korálová bariéra nebyla překážkou pro pásová vozidla, čluny na většině míst zastavila a při pokusech pokračovat hrozilo těmto plavidlům poškození nebo potopní.
Nezbývalo nic jiného, než aby vojáci útočných jednotek z výsadkových člunů přestupovali na obojživelné traktory, které se po vyložení nákladu vracely prázdné od pobřeží; kyvadlovou dopravu mezi bariérou a plážemi zajišťovaly obojživelné traktory po několik hodin. Skutečně velkým štěstím bylo, že se Japonci rozhodli v této fázi do průběhu vylodění nezasahovat, jinak by tisíce mužů přemisťujících se nedaleko pobřeží z jednoho typu plavidel do druhého zcela určitě postihly citelné ztráty.




Foto_Námořní_pěchota se vylodila na plážích Okinawy, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Okinawa

Bylo přesně 8 hodin a 30 minut, když vjížděly obojživelné traktory s prvními vojáky divizí armády a námořní pěchoty na určené vyloďovací pláže. Současně také začala lodní děla vystřelovat kouřové granáty a oblaka kouře ihned zahalila kopce nacházející se východně od pláží, zejména za letištěm Jontan, odkud mohli Japonci celou oblast sledovat. Samotné pláže Haguši rozdělovalo ústí řeky Biši na severní a jižní. Na té severní části se vyloďoval III. výsadkový sbor námořní pěchoty: zleva (od severu) na plážích Zelená 1 a 2 a Červená 1,2 a 3 to byla 6. divize generálmajora Sheparda a na plážích Modrá 1 a 2 a Žlutá 1. a 2 1. divize generálmajora Perdra A. del Valleho. Jižně od ústí řeky Biši se vyloďoval XXIV. armádní sbor: na plážích Purpurová 1 a 2 a Oranžová 1 a 2 7. divize generálmajora A. V. Arnolda a na nejjižnějších plážích Bílá 1,2 a 3 a Hnědá 1,2,3 a 4 96. pěší divize generálmajora J. L. Bradleyho. Samotná řeka Biši vlastně tvořila hranici mezi operační oblastí III. výsadkového a XXIV. armádního sboru.
Podle plánu vlastně připlouvaly jednotlivé invazní vlny a nikdo ani nepředpokládal žádnou potíž, která přiměla část výsadkových jednotek přestupovat z člunů na traktory, což naštěstí nezpůsobilo vážnější zdržení. Vítr zatím odvál kouř a prach zvířený ostřelováním a bombardováním a američtí pěšáci mohli poprvé zblízka pohlédnout na pobřeží ostrova, který měli vlastně dobýt. Co prvého viděli, bylo, že necelých 20 metrů od mořského břehu se podél pláží táhla 3 metry vysoká vlnolamová zeď. Bylo vidět i to, že na řadě míst už byla narušena předinvazní dělostřelbou a nyní v ní ženisté vyloděni s prvními vlnami proráželi náložemi další a další průchody a průjezdy. Hned v patách postupujících pěšáků projížděli rozbitou zdí silně vyzbrojené obojživelné traktory a zaujímaly postavení k ochraně boků vpřed útočících jednotek. Ihned za nimi se valily tanky a obojživelná vozidla (DUKW) přivážející 105mm minomety, munici a zásoby všeho druhu. S výjimkou pobřežních útesů nacházejících se u ústí řeky Biši se tamější terén od pobřeží jen velice pozvolna zvedal, ale ani po několika stovkách metrů převýšení to nepřesahovalo 17 metrů. Všude kolem pláží byla jen velice sporá vegetace, za vlnolamem však začínala pečlivě kultivovaná krajina, která se táhla až ke kopcům na horizontu, který byl tehdy z větší části zahalován umělým kouřem. Dále za nimi, ve vnitrozemí bylo na řadě míst možno zahlédnout sloupy jiného kouře, tentokrát nikoliv umělého, ale zvedajícího se nad hořícími vesnicemi zapáleného dělostřelbou útočníků. Příznaky válečné zkázy ale na postupující Američany v tuto chvíli působily daleko méně než nečekaný pocit vyvolaný příjemným počasím, až mírumilovnou idylou obdělaných polí, klidem, který zavládl poté, co skončila předinvazní kanonáda, výbuchy pum a rachot leteckých kulometů, a v neposlední řadě absencí všech známek lidského života. Tuto atmosféru prý, dle historických zápisů, vnímali vojáci jednotek, které prošly velice těžkými boji v tropických džunglích naplněných vlhkým dusnem, pachem zahnívající vody, tlení a množstvím hmyzu přenášejícího malárii.
Samotné vylodění ve svém počátku skutečně zprvu probíhalo s neuvěřitelnou snadností a v relativním klidu. Jenom občas se ozvalo nějaké to nepřátelské dělo a na plážích bylo nalezeno pár min, ale nikde ani stopy po nějakých těch obráncích. Pro Američany, kteří očekávali těžké boje už na pobřeží, byla stávající situace víc než příjemným překvapením, zvláště pak pro nováčky. Kde je nepřítel? Prý samotní důstojníci tázavě pohlíželi jeden na druhého a krčili rameny. Mnohde se ozývali i hlasy, že jde určitě o velkou léčku. Vypadalo to tak, že Japonci se budou snažit, útočníky vlákat do vnitrozemí, zbavit je obezřetnosti a poté na ně tvrdě udeřit. Je zřejmé, že se nedalo nic vyloučit, byla proto učiněna náležitá zabezpečovací opatření: boky předmostí chránily obojživelné traktory a tanky, dopředu byly vysílány početné průzkumné oddíly a nad celou oblastí neustále křižovaly průzkumné letouny, mající za úkol včas odhalit jakékoliv soustřeďování nepřátelských sil.
Ani ne hodinu poté, co na okinawskou pláž vstoupil první Američan, jich už bylo na ostrově více než 16 000 a příliv vojska stále pokračoval. Vzhledem k takto se vyvíjejícímu se stavu situace, vydal pak viceadmirál Turner ve 14 hodin rozkaz pokračovat ve vykládce bez jakéhokoliv omezení. Tato tzv. „generální vykládka“ trvala celou noc. Na pláže Haguši ostrova Okinawa, byly kromě vojsk, munice a materiálu všeho druhu přepraveny i těžké mechanizmy, jako buldozery a jeřáby, a značné množství tanků včetně tanků plamenometných. S příchodem odlivu se objevilo nebezpečí, že invazní plavidla, která v zájmu snazšího vyložení přiváženého nákladu najela buď těsně k plážím, nebo dokonce až na jejich okraje, se nebudou moci vlastními silami od pobřeží odpoutat. Z těchto důvodů připlulo několik středních výsadkových člunů speciálně vybavených k provádění záchranných prací a opatřených silnými navijáky. Když velitel invazního plavidla poté oznámil, že má potíže s odplutím, čluny upevnily lano a uvízlé plavidlo odtáhly do hlubší vody.
Je pochopitelné, že vyloděné jednotky začaly okamžitě zahajovat postup do vnitrozemí a jejich bezprostředním cílem bylo obsazení dvou letišť Kadena a Jontan, které se nacházely asi tak půl druhého kilometru za plážemi Haguši.
Bylo 10.00 dopoledne, když hlídky 17. plukovní bojové skupiny 7. pěší divize dosáhly letiště Kadena. Letiště bylo zcela opuštěno a tak je Američané celé během půl hodiny obsadili. Po krátkém časovém úseku, se již linie fronty 7. divize posunula o více než 200 metrů za letiště. S podobnou lehkostí obsadil 4. pluk 6. divize námořní pěchoty v 11.30 ve svém operačním sektoru o něco větší letiště Jontan. Prakticky jediný odpor, se kterým se při tom námořní pěšáci setkali – a který snadno překonali - , představovalo několik japonských lehkých kulometů s pár vojáky. Na vzletových drahách letiště ležely vraky zničených letadel, ale jinak byly v překvapivě dobrém stavu, který sliboval možnost velice brzkého zprovoznění. Jinak Japonci všechno letištní zařízení odvezli, budovy byly prázdné a v protiletadlových palebných postaveních se nacházely atrapy děl. I námořní pěšáci 6. divize pokračovali po obsazení letiště Jontan v postupu zalesněným a kopcovitým terénem, který se prostíral za ním. V několika případech, kdy narazili na jeskyně obsazené Japonci, museli povolat na pomoc tanky, ale postup vpřed se nezastavil. 1. divize námořní pěchoty již před desátou hodinou dopolední, obsadila v levé části svého sektoru, vesnice Sobe, prvý z určených prioritních cílů. Na pravé hranici svého sektoru tak získala 1. divize námořní pěchoty (známá již z bojů o Guadalcanal v roce 1942), pod vesnicí Hiza neporušený důležitý most přes řeku Biši a stejně neporušené byly také i mosty přes menší říčky. Američané se sice i v těchto případech opět nepřestávali divit pasivitě japonských obránců, ale vysvětlení bylo nasnadě – generálporučík Ušidžima si byl velice dobře vědom toho, že nahradit zničený most přes nějakou nevelkou řeku, je pro technicky vyspělého nepřítele, s jeho vybavením, natolik snadné, že vůbec nemá žádný význam, se takovými záležitostmi zabývat. Navíc nutno říci, že v případě mostu přes řeku Biši možná hrála roli ta skutečnost, že japonský velitel neměl to srdce bez vážného vojenského důvodu zničit vzácnou kamennou stavbu pocházející z dvanáctého století.
Ještě do 15 hodin 30 minut odpoledne měl již III. výsadkový sbor na předmostí většinu podpůrných jednotek a také polního dělostřelectva. 11. dělostřelecký pluk 1. divize námořní pěchoty ztratil tři houfnice a 15. dělostřelecký pluk 6. divize jednu, když silně zatížená obojživelná vozidla DUKW, která je převážela, ztroskotala na korálové bariéře. Ještě do setmění, ale byla i ostatní děla v palebných postaveních a plně připravena k akci. V této souvislosti nelze nevzpomenout, s jakými potížemi a za jakých těžkých ztrát bylo před pár týdny dopravováno na pevninu polní dělostřelectvo většiny divizí námořní pěchoty, které bojovaly na Iwodžimě. Mezi 16. a 17. hodinou odpolední, kdy byl postup zastaven, se pěšáci, III. výsadkového sboru střetli jen s 15 japonskými vojáky, ale v různých úkrytech přitom objevili 675 civilistů, většinou se jednalo o staré lidi a děti, které poté převedli do bezpečného prostoru.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 274.

Americká 7. pěší divize, která operovala na druhé straně řeky Biši, napravo od 1. divize námořní pěchoty, pronikla během stejného dne celkem 5 kilometrů do vnitrozemí, přičemž při tom vyřadila několik japonských pevnůstek a sama ztratila tři své tanky, které najely na miny. Na jižní straně pláží zastavila 96. pěší divize postup teprve až na říčce za vesnicí Čatan a na pahorcích ležících severozápadně od vesnice Futema. Obě divize XXIV. sboru ukončily ofenzivní akce kolem 17. hodiny. Protože, jak jednotky námořní pěchoty, tak také armády postupovaly během dne různou rychlostí, především v závislosti na charakteru terénu nacházely se večer mezi jejich liniemi poměrně nezanedbatelné mezery. Tyto mezery byly ještě před setměním zajištěny záložními jednotkami a taktickým rozmístěním tanků a také automatických zbraní.
Historické zápisy říkají, že i když z výšin u města Šuri, které se nachází o něco dál na jih, měli Japonci dokonalý výhled na vyloďovací pláže a na obrovské invazní loďstvo soustředěné u pobřeží, nevyvinuli kromě drobných zadržovacích akcí a pár výstřelů z děl a minometů v den L žádnou významnější obrannou aktivitu. Zápisy říkají, že bylo zcela zřejmé, že okinawská posádka ve všech případech striktně dodržela rozkaz, že nebude útočit na vyloďující se Američany, neboť by tím předčasně odkrývala svá obranná postavení. Japonští obránci měli vyčkat, až Američany zdecimuje letectvo ze základen na Formose a Kjúšú. Pravdou je, a zápisy to potvrzují, že se japonští letci pokusili invazní síly napadnout, ale bylo zcela zřejmé, že se ještě stále nevzpamatovali z následků zničujících náletů provedených ve dnech 18. a 19. března 58. operačním svazem rychlých letadlových lodí na letiště na ostrově Kjúšú. I když nepostrádali odvahu a agresivitu, vzlétlo japonských pilotů jen málo a jen ojediněle se jim podařilo proniknout americkým obranným valem hlídkujících stíhaček 58. svazu.
První japonský úder přišel těsně před šestou hodinou ranní a byl nasměrován proti hlavnímu uskupení výsadkových sil před plážemi Haguši, ale proti Demonstrační skupině, právě končící přípravy ke klamnému vylodění na jihovýchodním pobřeží. Kamikaze narazil na levý bok tankové výsadkové lodi LST-884, která mimo jiné měla tehdy na palubě 300 námořních pěšáků. Přitom vypukl velký požár, a když začala explodovat uskladněná munice, nezbylo než loď dočasně opustit. Za pomoci záchranných čet a hasicího zařízení z jiných plavidel začaly záchranné práce. Oheň byl do 11.00 zdolán, ale 24 námořníků a námořních pěšáků bylo zabito a 21 jich bylo zraněno. Druhý kamikaze na třech místech prorazil trup transportní lodi Hinsdale, přičemž bylo 16 mužů zabito a 39 zraněno a došlo k rozsáhlému poškození strojovny. Z kotviště na souostroví Kerama Retto musely připlout dvě vlečné lodi, které LST-884, tak Hinsdale odtáhly do bezpečí. Historické zápisy se pozastavují nad paradoxem, že vlastně Demonstrační skupina, která se v počáteční fázi operace skutečných bojových akcí vůbec neměla účastnit, utrpěla v den L největší ztráty. Dalším paradoxem v tomto případě je, že po tomto útoku se až do pozdního odpoledne nad invazními plážemi a loďstvem neobjevilo ani jediné nepřátelské letadlo. Teprve v podvečer, když se od ostrova začaly dále na volné moře stahovat lodi palebné podpory a spolu s nimi i většina transportních lodí; jen šest z nich, které ještě nedokončily vylodění přepravovaných vojáků, se spolu s ochranným doprovodem zdrželo o něco déle. V tu samou chvíli se náhle objevilo několik kamikaze. Až na jednoho byli zneškodněni protiletadlovou palbou. Ten v 19.13 dopadl na palubu bitevní lodi USS West Virginia: při následné explozi byli čtyři muži posádky usmrceni, 23 zraněno, byla poškozena lodní kuchyně a prádelna, ale jinak zůstal tento bitevní kolos plně bojeschopný.
Celý den L operace ICEBERG svou úspěšností překonal veškerá americká očekávání. Už v 14.00 hodin velitel Spojeného expedičního svazu viceadmirál Turner






Admiral Richmond K. Turner, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner

odeslal admirálu Spruanceovi a admirálu loďstva Nimitzovi hlášení, ve kterém konstatoval: „Vyloďování pokračuje na všech plážích, postup do vnitrozemí je úspěšný a setkává se s malým odporem. "Předmostí je zabezpečeno… Na plážích bylo vyloděno přibližně 50 000 vojáků…“ *
*Historickým podkladem je zde: Morison, S. E.: Victory in the Pacific, česky: Vítězství v Pacifiku, str. 154.
Ještě večer pak bylo na Okinawě již více než 60 000 vojáků 10. armády, včetně záložních pluků pro všechny čtyři útočné divize. Bylo také vyloděno a do palebných postavení rozmístěno veškeré vezené divizní dělostřelectvo, stejně tak byly vyloděny i jednotky protiletadlového dělostřelectva a ještě i kolem 15 000 mužů pracovních a pomocných jednotek; na ostrově se již v té době nacházel i velký počet tanků, z nichž značná část se ihned poté zapojila do sporadických bojových akcí. Bylo vlastně získáno předmostí o šířce takřka 14 kilometrů a hloubce od tří a půl do čtyř a půl kilometru. Podle všech hlášení, která tehdy obdržel viceadmirál Turner, ztráty za celý den (L) činily 28 padlých, 27 nezvěstných a 104 zraněné.

Upevňování předmostí po vylodění na Okinawě.
Po celkem klidné noci, ve které se jen občas ozvala dávka z japonského kulometu, výstřel z děla, nebo z minometu, obnovily jednotky americké 10. armády v den L+1 svůj postup v 7 hodin 30 minut ráno. A opět převládalo velmi dobré počasí, kdy ranní slunce brzy rozptýlilo přízemní mlhu a viditelnost byla prakticky neomezená. Protože dělostřelectvo nemuselo před zahájením útoků provádět palebnou přípravu, mohlo se tak soustředit od prvého okamžiku na podporu útočící pěchoty vedením palby podle konkrétních požadavků, které přicházely od velitelů jednotlivých praporů. Palubní letouny z eskortních letadlových lodí přilétly předtím již v 6 hodin ráno. V levé (severní) části pláží Haguši pokračovaly hlavní síly americké 6. divize námořní pěchoty v postupu směrem na východ, napříč ostrovem. Jenom 1. prapor 29. pluku (zbytek pluku zatím zůstával v záloze velitele sboru) zamířil podél celého pobřeží na sever s úkolem obsadit poloostrov Zampa, na jehož špici hodlal viceadmirál Turner zřídit radarovou stanici. Viceadmirál Turner tak chtěl využít západní pobřeží poloostrova jako další vykládací pláž, protože měl v úmyslu vykládat – kde to jen bude možné – zásoby a válečný materiál vždy, aby to bylo co nejblíže bojujícím vojskům a nebyla tak nutná dlouhá přeprava po tamějších špatných komunikacích. Protože odpor nepřítele byl slabý, místy žádný, obsadil prapor poloostrov Zamba již v půl jedenácté dopoledne, ale přitom zjistil, že západní pláže nejsou pro vykládku vhodné. A tak byla vyslána 6. průzkumná rota k prozkoumání severního poloostrova. Průzkumná rota svůj úkol splnila ještě před polednem. S japonskou obranou se na své cestě vůbec nesetkala, ale podařilo se jí objevit 50 civilistů, kteří byli přemístěni do sběrného tábora. A co bylo nejdůležitější: velitel 6. Průzkumné roty major Anthony Walker hlásil, že pláže kolem vesnice Nagahama na severním pobřeží budou vykládání materiálu a zásob naprosto vyhovovat. Na pravém křídle 6. divize námořní pěchoty však musel 4. pluk, postupující v nerovném terénu, čelit stále se zvyšujícímu odporu japonských obránců. Bylo 11 hodin dopoledne, když 4. pluk narazil na silná a vzájemně se podporující nepřátelská postavení, která byla vybudována na obou úbočích rozsáhlé rokle. Palba japonských kulometů a ručních zbraní byla natolik intenzivní, že v čele postupující četa, která utrpěla značné ztráty, byla schopna svých 12 zraněných evakuovat do bezpečí teprve po čtyřech hodinách. Když se ukázalo, že ani vyžádaná dělostřelecká palba, ani nálety palubních letounů, nedokázaly japonské obranné pozice neutralizovat, nezbylo tehdy námořním pěšákům nic jiného, než použít osvědčené metody útoku plamenomety, granáty a náložemi. Teprve poté byla cesta k dalšímu potřebnému postupu uvolněna. Při této akci bylo zabito celkem 250 Japonců.
Ve stejné době, kdy se pěšáci útočných jednotek 6. divize námořní pěchoty, probíjeli k východnímu pobřeží, k městu Išikawa a zátoce Čimu, upravil 6. ženijní prapor, který pracoval na letišti Jontan, již v 15.00 jednu 9 metrů širokou a 1 000 metrů dlouhou vzletovou a přistávací dráhu natolik, že na ni mohl přistát první letoun 6. průzkumné eskadry letectva námořní pěchoty. V pozdějším odpoledni pak přilétlo z eskortních letadlových lodí a tankových výsadkových lodí celkem 19 letounů, které byly určeny k dělostřeleckému pozorování. Do 4. dubna byly všechny tři vzletové dráhy letiště Jontan schopny sloužit k nouzovým přistáváním stíhacích letounů. 8. dubna (den L+7) dosedlo na letiště Jontan prvé čtyřmotorové dopravní letadlo, které přiletělo z Guamu a zahájilo pravidelnou evakuaci zraněných.
Ještě dne 3. dubna (den L+2) prozkoumaly hlídky 1. praporu 29. pluku 6. divize námořní pěchoty celý poloostrov Zampa, ale nepřítele tam nenašly. Zatím 4. a 22. pluk podporovány tanky, pokračovaly zpočátku směrem na východ a kolem poledne se osa jejich postupu začala stáčet na sever k vesnici Nakadomori, ležící na západním pobřeží. Velitel 6. divize námořní pěchoty generálmajor Shepherd



Generalmajor Lemuel C. Shepherd, velitel 6. divize námořní pěchoty.

https://en.wikipedia.org/wiki/Lemuel_C._Shepherd_Jr.
současně vyslal dopředu průzkumnou rotu, posílenou četou tanků k východnímu pobřeží k městečku Išikawa. Spojnice Nakadomori-Išikawa představuje nejužší místo ostrova: od ní na severovýchod se pak táhne Išikawská šíje. Průzkumníci se vrátili ještě před setměním a hlásili, že po celou dobu nenavázali kontakt s nepřítelem, pouze v blízkosti Išikawy na ně bylo několikrát vystřeleno. To byl důkaz, že vstup na šíji není opevněn, dokonce vůbec nebude bráněn. Do 17.00 hodin, kdy 6. divize zastavila útok, postoupily její 4. a 22. pluk o 6 500 metrů, a to navzdory velice obtížnému terénu, který převládal v prostoru východně od letiště Jontan. K takto podobně obtížným situacím, s jakým si musel předchozího dne poradit 4. pluk, 3. dubna nedošlo. Levý bok 6. divize byl tak večer pevně zachycen u vesnice Nakadomori na západní straně vstupu na Išikawskou šíji, což znamenalo, že v tomto místě divize dosáhla linie, ke které se měla podle plánů, které naznačovala operace ICEBERG probojovat až za 12 dnů. Po celý den už také operovaly z letiště Jontan lehké pozorovací letouny typu Sentinel a před polednem tam nouzově přistál Hellcat z letadlové lodi Hancock. Dle pilotova hlášení stav jedné letištní dráhy v tu dobu už dovoloval přistání i vzlet všech typů palubních letounů. Zároveň se předpokládalo, že další vzletové dráhy budou stíhacím letounům k dispozici upraveny během 24 hodin.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 275.
Při tomto upevňování předmostí po vylodění, je nutno podotknout, že v plánech operace ICERBERG byla uvedena celá řada zabezpečovacích a také organizačních opatření, která měla vejít v platnost poté, co útočné jednotky dosáhnou v den L+10 (11. dubna 1945) určité linie.
Je patrné, že byl zde velice příznivý vývoj situace a to po celý den 3. dubna, a tak zrušil velitel invazních vojsk generálporučík S. B. Buckner všechna tato opatření a nařídil III. výsadkovému sboru, aby v co nejkratším čase dosáhl linie původně stanovené až pro den L+25 (26. dubna).



General Simon Bolivar Buckner Jr._10. A, vel. Invazních vojsk_,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Simon_Bolivar_Buckner_Jr.

Velitel III. sboru generálmajor Geiger nato 6. divizi přikázal, aby (již) 4. dubna obsadila linii, které měla být podle plánovačů ICEBERGU dosažena až v den L+15 (16. dubna) a připravila se na postup k linii, jejíž dosažení bylo původně plánováno až na den L+20 (21. dubna).
A tak za stále trvajícího příjemně chladného a jasného počasí, jak říkají historické zápisy, obnovila 6. divize námořní pěchoty útok v 7.30 ráno dne 4. dubna s tím, že jí byl ze zálohy sboru uvolněn její 29. pluk. Generálmajor Shepherd jej ale zatím podržel jako zálohu divize. Nepřítel nekladl vůbec žádný odpor, a když bylo zřejmé, že úkol takto stanovený velitelem sboru, tj. dosažení linie původně určené pro den L+15, bude splněn ještě před polednem, dostal 22. pluk, postupující podél západního pobřeží Išikawské šíje na sever, rozkaz překročit ji a pokračovat dál. Zatím na pravém křídle divizního sektoru vstoupil ve stejné době 4. pluk plukovníka Alana Shapleyho do městečka Išikawa, které se nachází v zátoce Čimu na východním pobřeží. Velitel divize poté 4. pluku nařídil, aby zkonsolidoval síly a po boku 22. pluku také zamířil na sever. Bylo 13 hodin odpoledne, když oba pluky znovu vyrazily. Kolony pěchoty a tanků se doslova a do písmene hnaly vpřed, a když večer 6. divize postup zastavila, měla obsazeno 7 000 metrů Išikawské šíje a dosáhla linie přetínající ji od vesnice Jakada na západním pobřeží k vesnici Jaka na pobřeží východním. Zásobovací linie divize, překonávající početné strže a strmá údolí v hornatém terénu byly v tu dobu již pod obrovským tlakem, ale stále ještě se dařilo útočícím jednotkám dodávat nejpotřebnější materiál – tj. munici, jídlo a vodu. Ihned vpravo od popisované 6. divize operovala 1. divize námořní pěchoty generálmajora Pedra A. del Valleho.



Velitel 1. divize námořní pěchoty generálmajor Pedro A. del Valle.

https://en.wikipedia.org/wiki/Pedro_del_Valle

I tato zkušená divize postupovala v den L+1 rychle a vypořádat se musela pouze s nevýrazným odporem příslušníků japonského 1. speciálně ustaveného pluku. Řečený útvar s tímto neobvyklým názvem zřídilo velení japonské 32. armády čtyři dny před americkým vyloděním a jeho velitelem se stal podplukovník Tokió Aojanagi. 1. speciálně ustavený pluk měl 3 473 mužů: byli to jednak vojáci jednotek, které obsluhovali a zajišťovali chod letišť, a jednak příslušníci boeitai, z nichž jen polovina byla ozbrojena puškami. Ve výzbroji pluku bylo 55 lehkých kulometů a 18 granátometů a jeho nejtěžšími zbraněmi bylo 10 těžkých kulometů a 5 20mm dvouúčelových rychlopalných kanónů. Většina vojáků tohoto pluku neměla žádný výcvik, a dokonce i ti, kteří sloužili v pravidelných jednotkách, neprošli žádným pěchotním výcvikem, ani na takové úrovni, aby byli schopni obsluhovat kulomety. Když zde generálporučík Ušidžima stáhl své bojové jednotky na jih, pověřil, dle historických zápisů, 1. speciálně ustavený pluk zabezpečením závěrečného provozu na letištích Jontan a Kadena. Pak měl tento pluk letiště úplně zničit a ustoupit do postavení, odkud by mohl Američanům účinně bránit v jeho obnově. Jednotlivé prapory tohoto pluku byly proto rozmístěny jak v operačním pásmu 6. divize námořní pěchoty, tak 1. divize, a dokonce i v sektoru 7. pěší divize. Bylo 14 hodin v den L, když vydal podplukovník Aojanagi všem svým praporům rozkaz držet každé postavení, provádět noční diverzní akce, zničit všechny mosty a budovat protitankové překážky. Dle historických zápisů podplukovník také vyhlásil, že všichni muži musí plnit své povinnosti ve víře v jisté vítězství. Je pochopitelné, že přestože velící důstojník byl rozhodnut udělat vše pro zpomalení postupu nepřítele, brzy se ukázalo, že za takto dané situace, při převaze nepřítele, se jednalo jen o zbožné přání. Bohužel, jeho muži byli nejen špatně vyzbrojeni, ale prakticky na všech úrovních postrádali kompetentní velení, a ke všemu ještě selhalo veškeré spojení. Když jim pak americký postup přerušil únikové cesty, které vedly k hlavním silám soustředěným na jihu, celý 1. speciálně ustavený pluk se zhroutil. Větší část vojáků pluku zřejmě uprchla do kopců v severní části ostrova, na jih se podařilo proniknout jen zhruba několika z nich, 26 jich bylo zajato a jen 1. divize námořní pěchoty jich nakonec v řadě šarvátek ve svém sektoru usmrtila 663. Z těch vojáků, kteří přežili, jen pár pokračovalo v odporu jako odstřelovači, nebo záškodníci oblečeni do civilních oděvů, většina se však rychle zbavila uniforem a vmísila se mezi civilní obyvatelstvo.
Když dne 2. dubna (den L+1) v 16 hodin zastavila 1. divize námořní pěchoty postup, nejenže již bylo na Okinawě zřízeno její velitelství – stejně jako velitelství všech ostatních útočných divizí - , ale dosáhla linie, která měla být vlastně obsazena až v den L+5. Rychlost, s kterou námořní pěšáci obsazovali další a další kilometry území a tím se vzdalovali od zásobovacích skladů na pobřeží, spolu s nedostatkem dobrých cest a kopcovitým terénem, působili všem vážné komplikace. Velká pásová vozidla (LVT) naložená materiálem a zásobami nemohla být – právě kvůli velmi špatným cestám – vysílána hlouběji do vnitrozemí, a tak se vlastně jedinými dopravními prostředky, použitelnými v této fázi operace k zásobování vojsk v přední linii, byly džípy a malá obojživelná pásová vozidla WEASEL (lasičky), zmíněná již v souvislosti s boji na Iwodžimě. Zde pak tedy navíc byla velká část zásob přepravována zvlášť vytvořenými týmy nosičů. V tuto dobu zoufale chyběla nákladní auta, nelze se proto divit, že jejich vykládání na plážích Haguši pak dostalo přednost před vším ostatním.
Bylo ráno dne 3. dubna 1945 (den L+2), když pokračovaly všechny tři pluky 1. divize námořní pěchoty ve velice rychlém postupu. Vzhledem ke stále se rozšiřujícímu prostoru a vzhledem k tomu, že stále nebylo možno určit sílu nepřítele a lokalizovat centrum jeho případné obrany, byly dopředu i do stran vysílány početné motorizované hlídky. Jedna z těchto hlídek dosáhla ve 13 hodin odpoledne základny poloostrova Katčin na východním pobřeží a poté pokračovala podél pobřeží na severozápad až přímo k hranici operačního pásma 6. divize námořní pěchoty. Ještě před setměním se tato průzkumná skupina vrátila a její velitel hlásil, že na celé dlouhé trase objevili jedinou známku nepřátelské aktivity, a to byl slabě bráněný protitankový příkop. Bylo 17 hodin odpoledne, když generálmajor Pedro A. del Valle nařídil ukončit operace a v prostoru, který byl nejvýhodnější pro obranu, se museli námořní pěšáci připravit na nadcházející noc.
7. pluk plukovníka Edwarda W. Snedekera, který během dne v těžkém terénu bez cest postoupil 2 500 metrů, dobyl těsně před vydáním rozkazu o zastavení operací silné hnízdo japonské obrany, které disponovalo kromě ručních zbraní i těžkými kulomety a 20mm kanonem. Pluk proto obdržel povolení, aby využil příznivé situace, vzniklé vyřazením nepřátelského postavení, a pokračoval dál v útoku. Plukovník Snedeker nařídil 3. praporu podplukovníka Edwarda H. Hursta, do té doby tvořícímu plukovní zálohu, aby vyrazil k vesnici Hizaonna, nacházející se na vyvýšeninách nad východním pobřežím ostrova, poblíž hranice s 6. divizí. Během postupu se opozdila četa 81 mm minometů. Začalo se stmívat a rota K, která ji kryla, ztratila v členitém terénu kontakt s hlavními silami praporu. Ve tmě a bez map nebyla rota K ani po opakovaných pokusech s to se zorientovat a připojit se k praporu. Za této situace podplukovník Hurst rotě rádiem přikázal zakopat se a do rána zůstat na místě. Japonci, kteří se přes den střetnutím spíš vyhýbali, než aby je vyhledávali, se teď chopili příležitosti a izolovanou rotu napadli. Počet útočníků se dal ve tmě těžko odhadnout, ale po celou noc zuřivě doráželi podporováni minometnou a kulometnou palbou. Až teprve před polednem 4. dubna dostal záchranný oddíl vyslaný podplukovníkem Hurstem situaci pod kontrolu. V nočním boji 3 vojáci roty K padli a 24. jich bylo zraněno.
Na konci dne L+2 postoupila americká divize 1. námořní pěchoty o 2 500 až 4 500 metrů a u východního pobřeží zaujala postavení, které podle plánu operace ICCEBERGU měla dosáhnout až za 8 – 13 dnů.
Ale ani 4. dubna ráno (den L+3) neměla ještě 1. divize jasno v tom, kde se v jejím operačním pásmu nalézá hlavní linie japonské obrany. Stejně však jako v předchozích dnech, obnovila postup bez palebné přípravy. Opět byl charakterizován značným územním ziskem a jenom v ojedinělých případech, se námořní pěšáci setkali s nevýrazným odporem Japonců. Postup byl tak rychlý, že zásobovací kolony nedokázaly v terénu bez cest držet krok s útočnými jednotkami a například velitel 7. pluku plukovník Snedeker musel již brzy po poledni požádat o letecký shoz zásob. 5. pluk, který operoval ve střední části divizní linie, dosáhl brzy odpoledne východního pobřeží Okinawy v prostoru zátoky Čimu, 7. pluk dorazil k pobřeží severně od 5. pluku a navázal kontakt s jednotkami sousední 6. divize a 1. pluk obsadil během odpoledne celý poloostrov Katčin.
Poté pak všechny tři pluky už jen upevňovaly dosažené pozice. Všechna tato opatření se ukázala jako prozíravá, zejména v případě 7. pluku, do jehož postavení, se ještě v tuto noc, pokoušeli proniknout Japonci, kteří byli vyzbrojeni puškami, granáty, bajonety a bambusovými oštěpy.
Všechny tyto útoky neuspěly a před americkou linií zanechali Japonci 45 mrtvých.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700