PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 276.





Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu

Historické prameny říkají, že během svého čtyřdenního tažení napříč ostrovem Okinawa, usmrtila americká 1. divize námořní pěchoty 79 japonských vojáků, 2 zajala a objevila 500-600 civilistů, kteří byli internováni. Po celou dobu překonávala jen velice slabý odpor nepřítele, který uplatňoval zadržovací taktiku a navíc se nevyznačoval zvláštními kvalitami; konkrétně tomu tak bylo v případě 1. speciálně ustanoveného pluku podplukovníka Aojanagiho. Klíčová otázka „kde je ten obávaný nepřítel?“ zůstávala nezodpovězena. Jak říkají historické zápisy, tak ti největší optimisté tehdy prohlašovali, že došlo ke strategickému omylu a že Japonci Okinawu prostě vyklidili a stáhli posádky do Japonska nebo se připravují na Američany na jiném ostrově, například na Formose. Mnozí další pak měli za to, že zatímco vylodění na plážích Haguši zakrývala ranní mlha a umělý kouř, přiměla klamná, ale nijak neskrývaná akce proti plážím Minatoga generálporučíka Ušidžimu soustředit všechny jeho síly do této oblasti. Někteří však stále trvali na teorii, dle které Japonci zatím šetří síly, vyčkávají, až Američané vylodí maximum vojsk, techniky a zásob, a pak zahájí rozhodný protiútok. Taková chvíle ale už nastala, Japonci ji nevyužili a nic nepodnikli ani později. Američané to sice zatím nechápali, ale už brzy měli zjistit, že nepřátelská posádka se na Okinawě nachází, že je silná a že má dobře uvážený plán, jak na invazi Američanů reagovat.
Byl večer dne 4. dubna, když bylo 1. divizi námořní pěchoty nařízeno, aby jeden její prapor převzal příští den od 29. pluku 6. divize obranu letiště Jontan. Mimo tohoto byl 5. dubna její 7. pluk (kromě 3. praporu) převeden do zálohy III. sboru a do doby, než bude rozhodnuto o jeho dalším využití, byl pověřen obranou města Išikawa. Velitel III. sboru generálmajor Geiger se těmito opatřeními vlastně snažil uvolnit ruce 6. divizi námořní pěchoty pro její tažení, které směřovalo do severní části ostrova Okinawa.



Generalmajor Roy Geiger, velitel III. sboru, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Roy_Geiger


Jižně od řeky Biši a napravo od 1. divize námořní pěchoty se prostírala operační zóna XXIV. armádního sboru, 7. pěší divize v levé (severní) části, a 96. pěší divizí v pravé (jižní) části. Nejen námořní pěchota, ale také i námořní divize naplno využily počátečního neočekávaného slabého odporu nepřítele. Do 14.00 hodin odpoledne 2. dubna (den L+1) pronikl 17. pluk 7. divize napříč ostrovem, zaujal postavení na výšinách nad zátokou Nakagusuku na východním pobřeží a na pobřeží samé vyslal hlídky. Pluk dále postupoval tak rychle, že jednotky operující napravo a nalevo od něj zůstaly pozadu. 32. pluk, nacházející se napravo, vyrovnal linii později odpoledne, když ještě předtím byl jižně od vesnice Koza nucen zlikvidovat za pomoci tanků odolné ohnisko japonské obrany. Komplikovanější situace poté vznikla na levé straně, kde 17. pluk sousedil s 1. divizí námořní pěchoty. Protože námořní pěšáky zdržel těžký terén, a také váznoucí zásobování, vytvořila se na hranici sborů mezera široká takřka 5 500 metrů, kterou z rozkazu velitele 7. divize generálmajora Arnolda musel vyplnit její 184. pluk. Nicméně se již den po vylodění podařilo přece jenom Okinawu rozdělit na dvě části a japonské jednotky na severu izolovat od hlavních sil nacházejících se na jihu.
Jednotky 96. pěší divize, které operovaly na jižním křídle amerického předmostí, postupovaly v den L+1 dvěma proudy: jednak napříč ostrovem na východ, jednak podél západního pobřeží na jih. Při pronikání do vnitrozemí narazily jednotky na hustě zalesněné hřebeny, ale kromě min a pastí na tanky, rozmístěných na několika málo existujících cestách je japonská aktivita zpočátku vůbec neobtěžovala. Ten první vážnější odpor museli pak Američané zdolávat severovýchodně od vesnice Futema. Totiž tam byla japonská postavení, nacházející se na jednom z hřebenů, která musela být zlikvidována až po zásahu letectva, lodních děl a tanků.
Byl den 3. dubna (den L+2), když provedly obě divize XXIV. sboru obrat doprava a s konečnou platností pak zamířily na jih; 96. divize po západní straně a 7. divize po východní straně ostrova. 7. divize zanechala svůj 17. pluk, aby strážil týl a 32. pluk, který postupoval souběžně s pobřežím zátoky Nakagusuku, pronikl během dne až do vzdálenosti 4 500 metrů, obsadil vesnici Kuba a zastavil se před Pahorkem 165, s nejvyšším bodem v linii pobřežních hřebenů. Prakticky ještě celý den postupovala ve svém pásmu také 96. divize: setkala se jen s malými skupinami japonských vojáků, jejichž nekoordinovaný odpor samozřejmě bez obtíží překonala. Dne 4. dubna (den L+3) tlak obou armádních divizí na jih ještě pokračoval tentokrát, ale byly již nuceny čelit zesilujícímu odporu. 7. divize bojovala celý den, než zlomila odpor obránců Pahorku 165, který byl podporován polním dělostřelectvem, a do večerních hodin postoupila o necelých 1 000 metrů. Také postup tří pluků 96. divize zadržovala těžká kulometná, minometná a dělostřelecká palba. Nicméně do večerních hodin ten XXIV. sbor dosáhl linie, kterou měl vlastně podle plánovačů ICEBERGU obsadit teprve 11. dubna.
I další den, 5. dubna (den L+4), zaznamenaly obě jmenované divize sboru narůstající japonský odpor. Na levém křídle, se americká 7. divize utkávala se stále početnějšími skupinami japonských vojáků, kteří byli rozmístěni na hřebenech a pahorcích u východního pobřeží Okinawy. Přesto se jí dařilo proniknout na jih o dalších asi 2 500 metrů a po širokém obratu, který provedla již před dvěma dny, kdy měnila postupovou osu z východní na jižní, se jí už téměř podařilo vyrovnat linii fronty s 96. divizí. Na západním (pravém) křídle, kde bojovala 96. divize, byl tehdy jeden prapor jejího 382. pluku poté, co postoupil o asi 800 metrů, zastaven intenzivní palbou, která přicházela z kopcovitého terénu před ním, 2. prapor stejného pluku musel před polednem, po překonání přibližně 400 metrů, dokonce pomocí tanků a polního dělostřelectva odvracet japonský protiútok.
Podél pobřeží, kde postupoval 383. pluk, se neúspěšně pokoušel prorazit skrze silná japonská obranná postavení umístěná na hřebenech a chránící pobřežní silnici a přístupy k vesnici Kazaku, ležící severně od města Šuri. Pluk přitom ztratil čtyři tanky: jeden najel na minu a tři zničila japonská protitanková palba. Na rozdíl od předcházejících dnů, kdy se každodenní postup počítal na kilometry, pronikla v den L+4 96. divize do nepřítelem drženého prostoru v průměru jen asi 400 metrů.
Ještě v průběhu první pěti dnů bojů na Okinawě 10. armáda usmrtila nebo zajala na 2 200 japonských vojáků – především v operační zóně XXIV. armádního sboru – a sama měla kolem 300 padlých a zraněných. Je zde nutno říci, že doposavad se Američané setkávali jen s předsunutými výspami japonské obrany, totiž skutečná bitva o Okinawu, měla teprve přijít.
7. a 96. divize, obě zkušené a řadou tvrdých bojů zocelené jednotky, nasazené na hlavním směru amerického postupu, teprve nyní stály na prahu nejtěžší a nejdelší bitvy, kterou měly v této válce vybojovat.
Rychlý postup americké 10. armády umožnil již v prvních dnech po vylodění obsadit zátoku Čimu na východní straně Okinawy a celou severní část pobřeží zátoky Nakagusuku. Když potom minolovky Obojživelného podpůrného svazu kontradmirála Blandyho vyčistily pobřežní vody, hodlal viceadmirál Turner v co nejkratší době obě jmenované zátoky využít jako kotviště a jejich pobřeží jako další vykládací pláže.
V prvé fázi, ale bylo třeba zjistit, zda se na šesti malých ostrůvcích, které strážily vjezdy do zátok, na tzv. Východních ostrovech nacházejí japonské posádky, a pokud tedy ano, jakou mají sílu. Získáním tolik potřebných informací byl pověřen průzkumný prapor námořní pěchoty majora Jamese L. Jonese, což byla prakticky ta samá jednotka, která před dnem prováděla průzkum ostrůvků souostroví Keise Šima.
Vzhledem k tomu, že všechny dosavadní zpravodajské poznatky naznačovaly, že ze všech šesti Východních ostrovů nepřítel vlastně opevnil pouze Cugen Šimu, byl právě tento ostrov vybrán za první cíl. Ostrov Cugen Šima má délku asi jen 2 500 metrů a šířku 1 200 metrů, ale její umístění jihovýchodně od protáhlého poloostrova Katčin jí umožňovalo účinně kontrolovat vjezd do zátoky Nakagusuku. Tamější povrch ostrova je převážně plochý, jen na jihu nad vesnicí Cugen se tyčí vysoký hřeben. Leteckým průzkumem bylo zjištěno, že na hřebenu a kolem vesnice, je řada obranných postavení. Bylo krátce po půlnoci z 5. na 6. dubna, když připluly k ostrovu rychlé transportní lodi (APD) s průzkumným praporem na palubách. Roty A a B přestoupily na gumové čluny a ve dvě hodiny ráno dne 6. dubna se vylodily na jeho západním pobřeží. Námořní pěšáci hned nato narazili na čtyři civilisty, z nichž dva zadrželi, dvěma se ale podařilo uprchnout a varovat posádku. Již během několika minut se Američané ocitli pod palbou japonských kulometů, které byly umístěny jak u vesnice Cugen, tak v síti zákopů v severozápadní části ostrova. Brzy se palbou přidaly i minomety, a tak kamkoli se námořní pěšáci hnuli, všude je Japonci ostřelovali. Úkol průzkumu zněl, že mají získat informace a ne se pouštět do boje, a tak nařídil major Jones kolem třetí hodiny ranní oběma rotám, aby nastoupily do člunů a opustily ostrov. Ve stejný den večer Jonesovi muži dál pokračovali v průzkumu ostatních ostrovů souostroví. Patnáct minut po půlnoci se celý prapor vylodil na nejseverněji položeném ostrově Ike Šima. Tam však kromě jednoho civilisty žádní další Japonci nebyli. Proto vstoupila v 5.30 ráno 7. dubna rota B na břeh ostrova Takabanare Šima, kde bylo jen asi 200 vyděšených civilistů. V té samé době dvě čety roty A navštívily ostrov Heanza Šima a poté na gumových člunech přepluly na Hamahika Šimu. Na obou těchto ostrovech bylo též jenom několik civilistů. Když se setmělo, tak se rota B nalodila na transportní loď, která ji převezla do blízkého posledního ostrova, Kutaka Šima, který leží jižně od Cugen Šimy.
Když průzkumníci pádlovali k pobřeží Kutaka Šimy, překvapil je velice silný příboj, ve kterém se tři čluny převrhly, přičemž se jeden námořní pěšák utopil. Tentokrát na tomto ostrově nebyli ani japonští vojáci, ani civilisté, a tak se rota v 1.00 ráno, 8. dubna stáhla.
V době, kdy námořní pěšáci prověřovali situaci na posledních ostrovech řečené skupiny, žabí muži už dne 7. dubna zkoumali východní pobřeží Cugen Šimy z hlediska jeho vhodnosti pro vylodění útočných jednotek.
K obsazení Východních ostrovů byla určena 27. pěší divize. Z informací, které získal průzkumem major Jones, ale vyplynulo, že bude nutno bojovat pouze o jeden ostrov: není tedy třeba nasazovat celou divizi ke splnění úkolu, postačí jeden její pluk. K útoku na Cugen Šimu byl pak vybrán nakonec 105. pluk. Poté mohl velitel 10. armády generálporučík Buckner vyhovět žádosti velitele XXIV. sboru generálmajora Hodge a nařídit vylodění zbývajících dvou pěších pluků 27. divize na Okinawě, kde měly podpořit zahajovanou ofenzívu.




General Simon Bolivar Buckner Jr._10. A, vel. Invazních vojsk_,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Simon_Bolivar_Buckner_Jr.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 277.
Dne 9. dubna, tedy v době, kdy výsadkové lodi přivážely 105. pluk na Oranžové pláže, připravovala se u Kerama Retto k akci Podpůrná a útočná skupina pro Východní ostrovy. Bylo rozhodnuto, že v prvé fázi bude vyloděn pouze 3. prapor 105. pluku; zbývající dva prapory zůstanou připraveny jako plovoucí záloha a k jejich nasazení dojde, až když to bude situace na místě vyžadovat.
I když byl poté, co letecký průzkum objevil na souostroví Cugen Šimě nepřátelská obranná postavení, ostrov už ode dne L nepravidelně ostřelován lodními děly a napadán palubními letouny, vylodění, které bylo stanoveno na 10. dubna, stejně předcházela intenzivní palebná příprava, na které se podílel těžký křižník Pensakola, dva torpédoborce a tři dělové čluny.
Navíc v 8.30 přilétlo 12 letadel z eskortních letadlových lodí, které napadly část pobřeží vybranou k vylodění a její okolí palubními zbraněmi. Prvé výsadkové čluny, přivážející pěchotu a obojživelné traktory připluly k Cugen Šimě v 8.39. Nejprve byl nepřátelský odpor slabý, ale jak Američané opustili pláže a vydali se do vnitrozemí, začali se Japonci, ukrytí v zákopech, v rozvalinách vesnice Cugen a na hřebenu nad ní velice zuřivě bránit. Boj trval celý den a pokračoval i v noci, kdy vyloděnému praporu způsobila značné ztráty palba japonských minometů. Ihned po rozednění dne 11. dubna Američané vyrazili do rozhodného útoku. Situaci jim ztěžoval hustý déšť, který pomáhal ukrýt japonská obranná postavení a navíc komplikoval vedení podpůrné palby z moře. Nicméně v 15.30 byl organizovaný odpor Japonců zlomen a již krátce nato se mohl 3. prapor nalodit a vrátit na Kerama Retto. V tomto boji o ostrov Cugen Šima padlo 11 Američanů, 3 zůstali nezvěstní a 80 jich bylo zraněno. Podle odhadů – přesné číslo se totiž nikdy nepodařilo zjistit – bylo zabito 234 Japonců, žádný nebyl zajat, a jak bylo později zjištěno, třem japonským vojákům se podařilo uprchnout na Okinawu. Český historik Miloš Hubáček, na kterém řada z nás vyrůstala (včetně mě) - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, pro nás na str. 110, píše důležitý fakt, cituji:

„Obsazením Cugen Šimy byl uvolněn vstup do zátoky Nakagusuku, což umožnilo vykládat zásoby a válečný materiál pro potřeby XXIV. sboru i na východním pobřeží (plážím Haguši)., a významně se tím ulehčilo přetíženým západním plážím. Současně byly zpřístupněny i pláže zátoky Čimu a ‚mořské včely‘ je zakrátko upravily natolik, že k nim mohly přirážet velké tankové výsadkové lodi, přivážející z Marian stavební materiál a těžké mechanizmy potřebné k výstavbě letišť a cest.“


Útoky Kamikaze ze vzduchu i z moře.
Již v době, kdy byla plánovaná operace ICEBERG, si byli Američané dobře vědomi toho, že většina invazních sil bude s největší pravděpodobností vystavena hrozbě japonských útoků ze vzduchu i z moře. To proto, že Okinawa se nachází v blízkosti hlavních japonských ostrovů, na kterých byly soustředěny prakticky všechny zbývající síly japonského císařského letectva a námořnictva.
To vůbec největší nebezpečí hrozilo ze strany japonského letectva, které bylo rozmístěno na letištích na Kjúšú, na Formose a v Šanghaji a Američané mu hodlali čelit nasazením Taktického letectva 10. armády, protiletadlového dělostřelectva pozemních sil, protiletadlovými bateriemi bojových i invazních plavidel, palubními letouny z eskortních letadlových lodí, silami britského operačního svazu a především silami mocného 58. operačního svazu.
Protože bylo velmi rychle a včas provedeno obsazení letišť Jontan a Kadena mohlo Taktické letectvo 10. armády pod velením generálmajora Francise P. Mulcahyho zahájit operace z pozemních základen podstatně dříve, než plány ICEBERGU předpokládaly. Generál se přemístil se svým štábem na Okinawu již 2. dubna a na polovině cesty mezi oběma letišti (Jontan a Kadena) umístil své velitelské stanoviště. V té době ihned pozemní personál stavěl ubytovací baráky, dílny a sklady, mořské včely opravovaly vzletové dráhy. Letiště Jontan bylo pro letouny Taktického letectva připraveno již 7. dubna, a tentýž den již na něj z eskortních letadlových lodí přelétla 311. stíhací eskadra námořní pěchoty. Letiště Kadena, na kterých byly dráhy daleko víc poškozeny bombardováním a dělostřelbou, si vyžádalo víc práce a situaci ztěžovalo i to, že korálová drť pro zpevnění povrchu bylo nutno přivážet z velké dálky. Přesto všecko jeho dráhy byly za suchého počasí schopny provozu již 9. dubna a od 1. května mohly sloužit i za deště. Na ostrov Okinawu a její letiště byly přesunuty další stíhací eskadry 31. a 33. letecké skupiny námořní pěchoty. Dle původního záměru, mělo Taktické letectvo převzít plnou odpovědnost za leteckou obranu Okinawy ihned po skončení vyloďovací fáze. Jenomže rozsah japonské letecké ofenzívy, která byla zahájena 6. dubna, a úspěchy sebevražedných kamikaze, které směřovaly především proti námořním cílům, způsobily, že operační řízení všech amerických leteckých sil v souostroví Rjúkjú bylo až do zabezpečení celé oblasti ponecháno v rukou námořnictva. Ale stejně jako pro palubní letouny, které operovaly z letadlových lodí, i pro Taktické letectvo 10. armády, se po několik nejbližších týdnů stala prvořadým úkolem obrana proti hrozbě kamikaze.
Ještě před 6. dubnem se japonské letouny objevovaly velice nepravidelně. Nicméně udeřily i v 19.30 dne L, tedy v době, kdy se k transportní lodi stahovaly na noc od okinawských břehů dál na volné moře. Patnáct minut poté, co se dala do pohybu transportní loď Alpine, ji kamikaze prorazil v boku dvě velké díry, 16 mužů zabil a 27 zranil. Bylo krátce po půlnoci, když se cílem útoku stala další transportní loď Achernar, na kterou dopadly jak pumy, tak také japonský letoun, přičemž byla loď vážně poškozena a 5 mužů bylo zabito a 41 zraněno. Ráno obě lodi vyložily zachráněnou část nákladu a odpluly k opravám.
Bylo 2. dubna, když transportní loď FOX komodora T. B. Brittaina nalodila na Kerama Retto část 77. pěší divize, která před pár dny ostrovní skupinu obsadila, a zamířila na jih, do oblasti, kde měla vyčkat dalších rozkazů. V 18 hodin 30 minut, ve vzdálenosti 126 mil od souostroví Kerama Retto zaútočilo nejméně 10 kamikaze. Jeden jen o vlas minul Chilton, velitelskou loď komodora Brittaina. Další v pořadí druhý Japonec narazil na můstek transportního torpédoborce Dickerson, přičemž kromě velitele lodi a výkonného důstojníka zabil další 52 důstojníků a mužů a 15 námořníků těžce zranil. Když se na lodi podařilo uhasit požáry, byl torpédoborec Dickerson odtažen zpět ke Kerama Retto. Ale bylo brzy zřejmé, že naděje na záchranu lodi je mizivá a proto byla na volném moři potopena. Krátce po útoku na Dickerson se další tři kamikaze vrhli na útočné dopravní lodi Goodhue a Telfair. Jeden kamikaze explodoval po zásahu protiletadlovou palbou, druhý, též zasažen, sice narazil na palubu Telfairu, ale sklouzl po ní a spadl do moře, přičemž jednoho muže zabil a šestnáct zranil. Třetí Japonec si to namířil na můstek Goodhue. Intenzivní protiletadlová palba jej ale vychýlila z kursu, takže jen zdemoloval hlavní stožár, dopadl na výložník zadního 30 tunového jeřábu a nakonec skončil v moři; nicméně pět vojáků a devatenáct námořníků zahynulo, 35 vojáků a 84 námořníků bylo při tomto útoku zraněno. V 18.38 zaútočil, nikým včas nezpozorovaný dvoumotorový bombardér Nakadžima P1Y1 (ve spojeneckém kódu Fran) na Henrico, vlajkovou loď 50. transportní divize. Kamikaze narazil na můstek a současně explodovaly dvě pumy, které nesl. Zahynul velitel 50. divize, velitel lodi, velitel přepravovaného 605. pěšího pluku a mnoho dalších příslušníků posádky i důstojníků a mužů 305. pluku. Těžce poškozená loď byla odtažena do Kerama Retto.



P1Y_Kyokkou_Frances_P1Y11, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Yokosuka_P1Y

Americká protivzdušná obrana byla organizována tak, že včasné varování před blížícími se letouny zajišťovala hlídková stanoviště torpédoborců vybavených výkonnými radarovými aparaturami. 16 stanovišť bylo rozmístěno v okruhu od 15 do 100 mil od své centrální stanice, která se nacházela na severním výběžku poloostrova Zampa nad vyloďovacími plážemi divizí námořní pěchoty. Všechny její radary strážily oblohu ve dne i v noci. Vždy jakmile obrazovky zachytily pohyb japonských letadel (či kamikaze), řídící důstojníci stíhací ochrany, kteří byli přítomni na každém hlídkovém stanovišti, okamžitě předávali potřebné údaje letadlům bojové stíhací ochrany, která okamžitě zasahovala. Bojovou stíhací ochranu nad ostrovem Okinawou a okolními vodami vykonávaly stíhačky z eskortních letadlových lodí operační skupiny kontradmirála Durgina; v případě potřeby jich bylo možno proti přibližujícímu se nepříteli nasměrovat až 120. Díky takto propracovanému ochrannému systému, byla jednak velká část japonských letadel směřujících k Okinawě sestřelena dřív, než se k ostrovu vůbec přiblížila, a jednak byla plavidla zdržující se v pobřežních vodách a vojska na plážích varována před hrozícím nebezpečím.
Hlídkující torpédoborce byly tím prvním cílem, se kterým se japonští piloti (včetně kamikaze) setkali, a mnozí z nich neodolali a ihned zaútočili. Ale také nad torpédoborci, a to po většinu doby, kroužily letouny spojeneckého stíhacího krytí, a jakmile to dni L situace dovolila, tak k nim, to pro zvýšení jejich ochrany viceadmirál Turner připojil dělové čluny a další menší ozbrojená plavidla. Útok na víceméně osamělý torpédoborec a jeho doprovod představoval pro japonské letce menší riziko, než pokračovat k Okinawě a přitom celou dobu čelit houfu amerických stíhaček a těžké protiletadlové palbě. Celé stovky námořníků z napadených plavidel, které zajišťovaly systém včasného varování, proto položily při výkonu této služby život, ale životy tisíců mužů a mnoho lodí Spojeného expedičního svazu přitom zachránily.
Ještě za tmy ráno dne 3. dubna byl na hlídkovém stanovišti číslo 1 napaden torpédoborec Prichett. Za pomoci nočního stíhače se podařilo dva Japonce sestřelit a menší poškození způsobené na zádi lodi explozí svržené pumy, bylo opraveno v kotvišti Kerama Retto. Ještě téhož dne odpoledne nový 2 200tunový torpédoborec Mannert L. Abele vykonával se dvěma podpůrnými výsadkovými čluny službu na stanovišti číslo 4 severozápadně od Okinawy. Začalo se stmívat a stíhací ochrana se právě stáhla. Prvních deset dnů po dni L až do chvíle, kdy z obsazených okinawských letišť mohly operovat noční stíhačky, byla doba stmívání slabým místem americké stíhací obrany. Letecké skupiny eskortních letadlových lodí kontradmirála Durgina nebyly pro noční operace vybaveny a 58. operační svaz viceadmirála Mitschera neměl tolik nočních stíhaček, aby mohly pokrýt celou rozsáhlou oblast.



Foto, ViceAdmiral Marc A.Mitscher,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Marc_Mitscher
Proto po setmění zůstávala plavidla na radarových hlídkových stanovištích bez stíhací ochrany, a to byla doba, kterou si kamikaze s oblibou vybíraly.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 278.
Na konci minulého článku jsme si popsali dobu před setměním, která byla právě pro japonská kamikaze nejvýhodnější pro útoky v okolí ostrova Okinawa.
Byl podvečer dne 3. dubna, přesněji bylo 16.30, když dva střemhlavé japonské bombardéry Judy, napadly nový, 2200 tunový torpédoborec Mannert L. Abele, zatímco třetí bombardér nad torpédoborcem kroužil, zřejmě k odpoutání pozornosti spojenecké protivzdušné obrany.
První útočník byl sestřelen protiletadlovou palbou v bezpečné vzdálenosti, druhý, též zasažen, přelétl jako ohnivá koule nad zádi a dopadl na hladinu, třetí Japonec několik vteřin nato svrhl pumu, která loď minula, a poté odlétl. Torpédoborec Mannert L. Abele tentokrát vyvázl, ale jeho čas se stejně nachyloval. Jeho konec líčí český historik Miloš Hubáček - kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, na str. 193, píše, cituji:

„Dne 12. dubna v 14.45 na Mannert L. Abele dopadl kamikaze ve stíhačce zeke. Zdemoloval zadní strojovnu, výbuch jeho pumy zlomil lodi kýl a hnací hřídele a těžce poškozený torpédoborec zůstal na hladině neschopen pohybu. Minutu poté narazila na pravobok před předním komínem ohka, pronikla do kotelny číslo 1 a tam explodovala. Celá střední část lodi se změnila v hromadu pokrouceného a rozervaného kovu, záď a příď se oddělily. Torpédoborec se potopil tak rychle, že 5 minut po nárazu už zůstalo na hladině jen pár trosek a trosečníků ostřelovaných a bombardovaných japonskými letouny, které jim kroužily nad hlavami. ‚Puma dopadla tak blízko, že mne exploze vymrštila z vody a slyšel jsem, jak muži kolem křičí bolestí‘. *Uvedl jeden ze zachráněných trosečníků podporučík David Adair.“



Sebevražedný letounek ohka, Viz Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Yokosuka_MXY-7_Ohka

*Historickým podkladem zde je: Morison, S. E., .: Victory in the Pacific, str. 224. Česky: Vítězství v Pacifiku.
Dne 3. dubna Japonci zaútočili i na eskortní letadlové lodi. V 17 hodin 44 minut hlídky na Wake Islandu zahlédly pět zprava se blížící letouny. Dva se dostaly tak blízko, aby mohly okamžitě zaútočit. Oba sice při náletu loď minuly a skončily v moři těsně vedle trupu, ale jeden z nich při nárazu na hladinu explodoval a v lodním boku vznikl tak pod čarou ponoru otvor o rozměrech 5.5 x 13.5 metru. Wake Island musel odplout k opravám na ostrov Guam.
Dne 4. dubna se zhoršilo počasí a japonské letouny se prakticky vůbec neobjevily. Po celkové zkušenosti viceadmirál Turner hned večer varoval všechny součásti Spojeného expedičního svazu, že již příští den může dojít k těžkým útokům nepřátelského letectva z letišť na ostrově Kjúšú. Vycházel přitom ze zkušenosti potvrzené při téměř všech dosavadních vyloďovacích operacích v Tichomoří, kdy silné japonské protiútoky ze vzduchu vždy začínaly v den D+4. Admirál Turner se nemýlil a mělo tomu tak být i na Okinawě. Jen dvě skutečnosti si vynutily posunutí začátku japonské letecké ofenzívy z 5. na 6. dubna. Za prvé 5. dubna silně pršelo a obloha byla zatažená. Za druhé, a to především, každý den navíc byl japonskému velení vítaný ke shromáždění dostatečného počtu letounů, neboť při útocích amerického 58. operačního svazu ve druhé polovině března bylo zničeno i velké množství letadel určených k obraně souostroví Rjúkjú.
Všechny úspěchy nově vytvořeného Speciálního útočného sboru sebevražedných pilotů kamikaze dosažené od října 1944 do ledna 1945 v bitvě o Filipíny sice nemohly zcela zvrátit vývoj událostí, ale upevnily ve velení japonských ozbrojených sil i u propagandou zpracované veřejnosti přesvědčení, že toto (kamikaze) je jediná a správná metoda, jak čelit amerických úderným a invazním silám, z nich námořním obzvláště. Hned poté, co na počátku roku 1945 Císařský generální hlavní stan stáhl z Filipín zbytky armádního a námořního letectva, to aby posílil obranu domácích ostrovů a souostroví Rjúkjú, byly od poloviny března brigády a pluky 6. letecké armády a námořní eskadry 5. letecké flotily spojeny pod jedním taktickým velitelstvím v čele s vrchním velitelem Spojeného loďstva admirálem Soemuem Tojodou. Admirál Tojoda měl v tu dobu k dispozici asi 1 815 letounů.


Admiral Soemi Tojoda,Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Soemu_Toyoda

Pak přišlo ve dnech 18. a 19. března střetnutí s 58. operačním svazem rychlých letadlových lodí, který vyrazil k japonským břehům s cílem před zahájením ICEBERGU paralyzovat japonské letecké síly. Japonci ztratili přes 500 letounů, ale vycházejíce z hlášení svých pilotů věřili, že poškodili 5 velkých amerických letadlových lodí. Doufali, že hlavní údernou sílu nepřítele na čas výrazně oslabili, a tím oddálili její účast na dalších operacích – a že na tomto úspěchu mají největší zásluhu právě kamikaze. Rychlost, s jakou se 58. svaz vrátil do akce, když kryl vylodění ve skupině Kerama Retto sice Japonce nepříjemně překvapila, ale jejich víru v účinnost Speciálního útočného sboru to neovlivnilo.
Protože byl očekáván útok na Okinawu, naplánovalo japonské velení pod krycím názvem Operace „TEN-GO“ leteckou ofenzívu při které měly být americké invazní síly vystaveny zdrcujícím úderům a klíčovou roli měly sehrát kamikaze. Na rozdíl od Filipín, kde ještě šlo prakticky jen o spontánní akce, měly tentokrát být útoky pečlivě připraveny a koordinovány. Podle původních záměrů hodlali Japonci „TEN-GO“ shromáždit na 4 500 letadel, ale z důvodů již zmíněných jich před 6. dubnem měly na Kjúšú k dispozici jen 699, z nich 355 kamikaze. Tak právě s těmito silami zahájil admirál Tojoda za úsvitu 6. dubna 1945 první z deseti naplánovaných leteckých masových útoků, které dostaly název kikusui* a měly skončit až 22. června 1945. *Kikusui znamená „plovoucí chryzantéma“ a znaky vyjadřující toto slovo měl ve svém erbu japonský hrdina z 15. století, který se v boji se zdrcující přesilou přidal na stranu císaře. Kromě prakticky dennodenních útoků, prováděnými jednotlivými letouny nebo skupinami o nanejvýš dvaceti letadlech, vysílali Japonci v rámci operace „TEN-GO“ stovky letadel k náletům označeným jako údery kikusui. Každý z nich zpravidla trval dva dny a hlavní slovo při nich měli sebevražední piloti kamikaze. Navzdory tomu, že se Japoncům nezdařil zničit americké invazní loďstvo již během měsíce dubna, pokračovaly nálety po celý květen a po většinu měsíce června. A přestože postihly i 58. Operační svaz rychlých letadlových lodí, jejich hlavním cílem se stala plavidla zdržující se v okinawských vodách a letiště na Ie Šimě a Jontan a Kadena na Okinawě, po rekonstrukci důležité základny amerického taktického letectva.
Český historik Miloš Hubáček- kniha - Válka v Pacifiku (II) – Dobývání Okinawy – PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2000, pro nás na str. 271, mimo této skvělé tabulky, připravil, i na str. 308., a 309, ztráty obou válčících stran, cituji:
*Přehled útoků kikusui provedených v rámci Operace „TEN-GO“.
Útok číslo Datum Počet letounů pouze kamikaze Námořnictva armády celkem
1 6. – 7. Dubna 230 .. 125 ………………………… . … 355
2 12. – 13. Dubna 125 .. 60 ………………….……. …...185
3 15. – 16. Dubna 120 .. 45 …………………………...165
4 27. – 28. Dubna 65 .. 50 ………………………… ….. …..115
5 3. – 5. Května 75 .. 50 …………………………………125
6 10. – 11. Května 70 .. 80 …………………………………150
7 23. – 25. Května 65 .. 100 ………………………………...165
8 27. – 29. Května 60 .. 50 …………………………………..110
9 3. – 7. Června 20 .. 30 …………………………………50
10 21. – 22. Června 30 …15 ……………………………………45
Celkem: . 860 ..605 …………………………………..1 465

Ztráty obou stran: Ozbrojené síly USA zaplatily za obsazení Okinawy vysokou cenu: žádná jiná operace provedená proti Japoncům na tichomořském válčišti za 2. světové války si nevyžádala tolik mrtvých a zraněných. Celkové bojové ztráty Američanů činily 49 151 mužů, z toho 12 520 mrtvých a nezvěstných a 36 635 zraněných. Armáda měla 4 582 padlých, 93 nezvěstných a 18 099 zraněných; námořní pěchota (včetně Taktického letectva) měla 2 938 padlých a nezvěstných a 13 708 zraněných. Nebojové ztráty činily u jednotek armády 15 613 mužů a u námořní pěchoty 10 598 mužů. Aby vojska zůstala bojeschopná, byly v období od 1. dubna do 30. června armádní jednotky doplněny 12 277 muži a námořní pěchota 11 147 posil. Citelné údery dopadly i na americké námořnictvo, podporující tím či oním způsobem boj 10. armády. Během 82 dnů, kdy probíhaly pozemní operace, bylo potopeno 36 lodí a výsadkových plavidel a 368 jich bylo poškozeno, převážně následky náletů sebevražedných kamikaze; současně Američané ztratili od 1. dubna do 1. července 763 letouny.
Jestliže Američané měli na Okinawě citelné ztráty, tak Japonci zaplatili za obranu ostrova daleko víc. Přibližně 110 000 císařských vojáků položilo životy při statečném, ale vzhledem k poměru sil od počátku k neúspěchu odsouzenému zastavit a zničit útočníky. Dalších 700 jich padlo do zajetí, mezi nimi více než 200 důstojníků. Dle odhadů americké 10. A zahynulo kolem 42 000 civilistů. Když se civilisté uchýlili do krytu, padlo jich méně: příkladem byl ostrov Činen, kde bez vážnější újmy přežilo 10 000 Okinawanů. Do výčtu japonských ztrát, které souvisí přímo s bitvou o Okinawu je nutno zahrnout i 7 800 zničených letounů a 16 lodí. Vojenský význam Okinawy byl pro Spojence obrovský. Japonci ztratili poslední vysunutou baštu, která ochraňovala komunikační linie směřující do Koreje, Číny, Indočíny a Singapuru, a odříznuta a vystavena na milost a nemilost spojeneckých útokům ze vzduchu i z moře zůstala i Formosa (Tchaj-wan).
Pro Spojence bylo důležité, že Okinawa, vzhledem ke své rozloze umožňovala soustředění velkého množství vojsk, poskytla americkému letectvu četná letiště v blízkosti japonských domácích ostrovů a i námořnictvo získalo základny přímo před branami Japonska. Také hned po skončení bojů zahájili Američané na Okinawě horečnou činnost, která souvisela s přípravami vylodění na hlavních japonských ostrovech.


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700