Kapitulace Japonska. Č 288.
Napsal: 5/5/2025, 06:06
Kapitulace Japonska. Č 288.
Mapa Japonska, Hirošima, Nagasaki.
Po přepadení Pearl Harboru Japonci (stalo se tak 7. prosince 1941), ještě následovalo celých 6 měsíců vítězného tažení císařského Japonska a jeho ozbrojených sil v Asii a pak i V Tichomoří. Již ale v červnu roku 1942 přišla doslova vojenská a námořní katastrofa u Midway a za dalších šest měsíců se poražené zbytky japonských, jak pozemních, tak námořních vojsk stahovaly z Guadalcanalu. V řečené době začalo pár střízlivě uvažujících příslušníků japonské vládnoucí elity považovat za rozumné ukončit boje za situace, kdy má ještě Japonsko dostatek prostoru k vyjednávání o míru. Mezi těmi, kteří chtěli vyjednávat o míru, zaujímal přední místo markýz Koiči Kidó, tehdejší strážce pečeti a nejbližší poradce císaře. Jemu podobně smýšlel i princ Fumimaró Konoje (Konoje stál před Pearl Harborem třikrát v čele japonské vlády) a někteří další významní státníci. Ještě však musel uplynout velice dlouhý čas, než bylo vůbec možno Japonci hledat cestu k míru a hovořit otevřeněji. To proto, že zapochybovat v tomto období o vítězství znamenalo po celou dobu vystavovat se nebezpečí zneuctění, nebo dokonce i zavraždění. Historické podklady říkají, že ve stejné pasti se ocitl i sám císař Hirohito, který také tehdy uvažoval stejně, jako skupina „Umírněných“.
Císař Hirohito, Wikipedia.
Dokládá to ten fakt, že když se ho po válce zeptal generál MacArthur, proč už dříve nehledal cestu k ukončení války, Hirohitovou odpovědí bylo gesto, které naznačuje podřezání hrdla.
Válečná situace v Tichomoří a Pacifiku se začala postupně měnit v neprospěch Japonska. Již v říjnu 1944, tedy necelé tři měsíce poté, co následkem porážky na Saipanu rezignoval na funkci předsedy vlády tehdejší představitel tvrdé militaristické kliky generál Tódžó, bylo námořnictvo samo nuceno přiznat, že vlastně Japonsko už nemá loďstvo, které by bylo schopno velkých ofenzivních akcí. Věci se měnily a 7. listopadu 1944 na oslavách ruské revoluce, tehdy dokonce hovořil Stalin o Japonsku jako o agresorovi, a to navzdory dosud platné sovětsko-japonské smlouvě o neutralitě. Na konci prosince stejného roku pak Spojené státy oznámily obsazení filipínského ostrova Leyte: Japonsko tím prohrálo bitvu, kterou nový předseda vlády generál Kuniaki Koisó předtím označoval za bitvu klíčovou. Když následovalo vylodění Američanů na Luzonu, přimělo to císaře Hirohita, že začal hrát mnohem aktivnější roli v úsilí o ukončení války, i když jeho kroky musely být opatrné a diskrétní, to aby nedošlo k narušení zavedených tradic a systému v Japonsku. Císař oznámil markýzi Kidóovi, že si přeje slyšet radu zasloužilých státníků. Atmosféra v Tokiu stále bránila, na počátku roku 1945, že se Kidó, z obavy, aby vojenská klika nezabránila setkání císaře, s nejváženějšími muži v zemi (převážně se jednalo o bývalé předsedy vlády). Když se odebrali do paláce ve skupině, k zorganizované separátní audienci, muselo se hovořit o tom, že přicházejí k císaři s novoročním blahopřáním. I u pozvaných se názory na situaci výrazně lišily, i přes nevyvratitelná fakta, že Japonsko je na pokraji katastrofy. Výjimkou byl princ Konoje, který otevřeně prohlásil válku za prohranou a přál si dokonce i zhroucení vlády a ozbrojených sil a revoluci v zemi. Na druhé straně však byla většina generálů a admirálů, kteří v zájmu zachování tváře byli rozhodnuti bojovat dál. Ti věřili, že soustředěním sil na japonských ostrovech způsobí spojeneckým útočníkům při eventuálním vylodění takové ztráty, že je přinutí jednat o zastavení bojů za podmínek pro Japonsko přijatelných. Říkali to všem, kdo měl jinou alternativu, nebo chtěl diskutovat o tom, jak se vyhnout katastrofě. Velmi brzo po jednání v císařském paláci se situace Japonska začala zhoršovat. Nálety Spojenců na Japonsko byly tak drastické, že netrvalo dlouho a jediný nálet na Tokio si vyžádal víc obětí než později shozená atomová bomba na Hirošimu. Když poté Spojenci obsadili Iwodžimu a Američané získali leteckou základnu vzdálenou pouze 700 mil od Tokia, následovalo ještě vylodění na Okinawě, čímž byla brána k domácím japonským ostrovům proražena. Po 1. dubnu, již čtyři dny později, podala demisi vláda generála Koisóa a ještě tentýž den Moskva oznámila, že neobnoví smlouvu o neutralitě.
Novým předsedou vlády Japonska se stal admirál baron Kantaró Suzuki (79 let), který kromě jiných funkcí, již v minulosti zastával i úřad císařova velkokomořího. Tehdy Kidó, Konoje a další „Umírnění“ doufali, že se jim nakonec podaří Suzukiho přesvědčit, aby zahájil jednání o míru. Císař Suzukimu žádný vyslovený pokyn nedal, přesto všichni věřili, že Suzuki pochopí, že císařovým přáním je ukončit válku, co nejdříve. Suzuki až když poznal celou pravdu o neschopnosti Japonska (raději spáchají sebevraždu) zabránit nejhoršímu, teprve začal v tomto směru dělat své první opatrné kroky.
Po kapitulaci Německa v Evropě, v květnu 1945, mělo dle názoru mnoha politiků a historiků Japonsko přímo ideální příležitost k zahájení jednání o míru: Spojenci by zřejmě byli přístupnější k mírnějšímu řešení; Japonsko bohužel nebylo na takový krok připraveno, a to ani diplomaticky ani politicky, což vyjádřilo oficiální prohlášení japonské vlády, že Japonsko bude ve válce pokračovat i po německé kapitulaci.
Přesto porážka Hitlera přiměla ministra zahraničí Šigenoriho Tógóa, že vyvinul určitou iniciativu. Konala se nejvyšší rada za přítomnosti všech zainteresovaných: premiér, ministři zahraničí, války a námořnictva a náčelníci generálních štábů a námořnictva. Z této diskuze vyšlo v květnu 1945 rozhodnutí kontaktovat Sověty, a i když v tomto okamžiku bylo prvořadým zájmem odvrátit Moskvu od vstupu do války proti Japonsku, v tomto okamžiku, bude-li se situace nadále zhoršovat, chtěli Moskvu požádat, aby napomohla zahájení mírových jednání. Obtížnou a delikátní misi řídil bývalý premiér Koki Hirota, který byl kdysi vyslancem v Moskvě. Hirota se čtyřikrát sešel se sovětským vyslancem v Tokiu Jakubem Malikem. A velmi brzy bylo zřejmé, že Sověti toto jednání nepovažují za dostatečně oficiální: Malik je protahoval, vymlouval se – a jednání skončila.
V této době tvrdé jádro japonských ozbrojených sil rozhodlo, že boj bude pokračovat, i když je na konci cesty čeká naprostá zkáza. Tento sebevražedný postoj přiměl „Umírněné“ k další aktivitě. Nejvyšší rada pro řízení války svolaná do císařského paláce a přes zaobalené formulace dávala jasně najevo, že navzdory oficiální politice pokračování ve válce, se domnívá, že je třeba „zvážit i jiné způsoby, jak čelit krizi, před kterou Japonsko stojí“. Výsledkem bylo, že 12. července Togó instruoval japonského velvyslance v Moskvě, aby instruoval příslušné tamní činitele, že si Hirohito přeje ukončit válku a vyslat do Moskvy prince Konojeho, aby jednal o otázkách týkajících se sovětsko-japonských vztahů. O tom, že by Moskva mohla hrát roli prostředníka v mírových jednáních, v řečené době ještě nepadlo ani slovo a dokonce bylo naznačeno, že bezpodmínečná kapitulace požadovaná Spojenci je naprosto nepřijatelná, a pokud na ní bude trváno, Japonci nemají jinou volbu než pokračovat v boji v zájmu záchrany cti a přežití celého národa. Ale již o devět dní později, tedy 21. července, poslal Tógó do Moskvy další depeši, ve které oznamoval, že Konoje požádá Sověty, aby Japonsku zprostředkovali ukončení války. To byla přesně doba, kdy probíhalo jednání Postupimské konference a v poušti Nového Mexika byla tehdy úspěšně vyzkoušena atomová bomba.
Sám Harry Truman, který se stal prezidentem USA, začal tehdy hledat cestu k ukončení bojů v Tichomoří a věnoval tomu velkou pozornost.
Prezident USA Harry S. Truman., Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_S._Truman
Ještě v květnu 1945 vyslal do Moskvy Harryho L. Hopkinse, poradce a přítele bývalého prezidenta Roosevelta, a vyslance Averrela Harrimana, aby Stalina jednak ujistili, že hodlá pokračovat v Rooseveltově politice, a jednak aby od Stalina získali závazné prohlášení ohledně vstupu SSSR do války proti Japonsku. Bylo 28. května 1945, když oba diplomaté Trumanovi oznámili, že Stalin stanovil 8. srpen, jako den, kdy vyhlásí Japonsku válku. V tu dobu se Američané ještě obávali těžkých ztrát, které musí zaplatit při vylodění a dobývání Japonska, a proto doufali, že ruská vojska budou na Dálném východě vázat značné síly nepřítele. Truman tehdy ve svých pamětech napsal: „Naši experti odhadovali, že za invazi do Japonska zaplatíme ztrátami nejméně půl miliónu mužů, a to i v případě, že japonská vojska nacházející se v tu dobu v Asii zůstanou na území Číny. Vstup Rusů do války byl pro nás velmi důležitý.“ *(*Truman, Harry S.: Year of Decision – Memoirs, sv. I, Doubleday and Comp., New York, česky: Rok rozhodnutí - Vzpomínky, sv. I, Nakladatelství., New York, str. 265).
Poté Truman odjel na konferenci se Stalinem a Churchillem, která začala 15. července 1945 v Postupimi na předmostí Berlína. Zajímavostí je zde, že i když Truman po Rooseveltovi zastával úřad prezidenta, když nejprve zastával funkci viceprezidenta, vůbec nic nevěděl o vývoji atomové pumy, o které se dozvěděl, až když se stal prezidentem. Když se to dozvěděl tak jen Stalina informoval, že mají zbraň neobvykle ničivé síly. Překvapilo jej, že Stalin neprojevil žádné překvapení (až později se dozvěděl, že sovětský diktátor se o její existenci dozvěděl od svých špionů).
Dne 26. dubna 1945 vydaly Spojené státy s Velkou Británií a Čínou tzv. Postupimskou deklaraci. I tato deklarace vyzývala Japonsko k okamžité a bezpodmínečné kapitulaci a v jejích základních bodech se konstatovalo:
1) Vliv a kompetence japonských militaristů musí být navždy eliminovány.
2) Dokud nebude v Japonsku ustaven nový řád zajišťující mír, bezpečnost a právo, spojenecké síly budou zemi okupovat, aby dosažení těchto klíčových požadavků zajistili.
3) Poté, co budou vojenské síly odzbrojeny, jim bude povoleno vrátit se do svých domovů a dostanou příležitost vést mírumilovný a tvořivý život.
4) Spojenci nemají v úmyslu Japonce zotročit jako rasu, nebo zničit jako národ, ale nekompromisní spravedlnost dopadne na všechny válečné zločince. Bude zavedena svoboda projevu, vyznání a názorů, stejně jako respektování základních lidských práv.
5) Japonsko si může ponechat průmysl, který podpoří jeho hospodářství, ale nikoliv znovuvyzbrojení, a může počítat, že se v budoucnu bude podílet na světových obchodních vztazích.
6) Okupační síly budou staženy, jakmile bude těchto cílů dosaženo a bude zřízena míru sloužící a odpovědná vláda.
7) Japonská vláda je vyzývána, aby okamžitě vyhlásila bezpodmínečnou kapitulaci všech svých ozbrojených sil. Alternativou je pouze rychlé a naprosté zničení.
Mapa Japonska, Hirošima, Nagasaki.
Po přepadení Pearl Harboru Japonci (stalo se tak 7. prosince 1941), ještě následovalo celých 6 měsíců vítězného tažení císařského Japonska a jeho ozbrojených sil v Asii a pak i V Tichomoří. Již ale v červnu roku 1942 přišla doslova vojenská a námořní katastrofa u Midway a za dalších šest měsíců se poražené zbytky japonských, jak pozemních, tak námořních vojsk stahovaly z Guadalcanalu. V řečené době začalo pár střízlivě uvažujících příslušníků japonské vládnoucí elity považovat za rozumné ukončit boje za situace, kdy má ještě Japonsko dostatek prostoru k vyjednávání o míru. Mezi těmi, kteří chtěli vyjednávat o míru, zaujímal přední místo markýz Koiči Kidó, tehdejší strážce pečeti a nejbližší poradce císaře. Jemu podobně smýšlel i princ Fumimaró Konoje (Konoje stál před Pearl Harborem třikrát v čele japonské vlády) a někteří další významní státníci. Ještě však musel uplynout velice dlouhý čas, než bylo vůbec možno Japonci hledat cestu k míru a hovořit otevřeněji. To proto, že zapochybovat v tomto období o vítězství znamenalo po celou dobu vystavovat se nebezpečí zneuctění, nebo dokonce i zavraždění. Historické podklady říkají, že ve stejné pasti se ocitl i sám císař Hirohito, který také tehdy uvažoval stejně, jako skupina „Umírněných“.
Císař Hirohito, Wikipedia.
Dokládá to ten fakt, že když se ho po válce zeptal generál MacArthur, proč už dříve nehledal cestu k ukončení války, Hirohitovou odpovědí bylo gesto, které naznačuje podřezání hrdla.
Válečná situace v Tichomoří a Pacifiku se začala postupně měnit v neprospěch Japonska. Již v říjnu 1944, tedy necelé tři měsíce poté, co následkem porážky na Saipanu rezignoval na funkci předsedy vlády tehdejší představitel tvrdé militaristické kliky generál Tódžó, bylo námořnictvo samo nuceno přiznat, že vlastně Japonsko už nemá loďstvo, které by bylo schopno velkých ofenzivních akcí. Věci se měnily a 7. listopadu 1944 na oslavách ruské revoluce, tehdy dokonce hovořil Stalin o Japonsku jako o agresorovi, a to navzdory dosud platné sovětsko-japonské smlouvě o neutralitě. Na konci prosince stejného roku pak Spojené státy oznámily obsazení filipínského ostrova Leyte: Japonsko tím prohrálo bitvu, kterou nový předseda vlády generál Kuniaki Koisó předtím označoval za bitvu klíčovou. Když následovalo vylodění Američanů na Luzonu, přimělo to císaře Hirohita, že začal hrát mnohem aktivnější roli v úsilí o ukončení války, i když jeho kroky musely být opatrné a diskrétní, to aby nedošlo k narušení zavedených tradic a systému v Japonsku. Císař oznámil markýzi Kidóovi, že si přeje slyšet radu zasloužilých státníků. Atmosféra v Tokiu stále bránila, na počátku roku 1945, že se Kidó, z obavy, aby vojenská klika nezabránila setkání císaře, s nejváženějšími muži v zemi (převážně se jednalo o bývalé předsedy vlády). Když se odebrali do paláce ve skupině, k zorganizované separátní audienci, muselo se hovořit o tom, že přicházejí k císaři s novoročním blahopřáním. I u pozvaných se názory na situaci výrazně lišily, i přes nevyvratitelná fakta, že Japonsko je na pokraji katastrofy. Výjimkou byl princ Konoje, který otevřeně prohlásil válku za prohranou a přál si dokonce i zhroucení vlády a ozbrojených sil a revoluci v zemi. Na druhé straně však byla většina generálů a admirálů, kteří v zájmu zachování tváře byli rozhodnuti bojovat dál. Ti věřili, že soustředěním sil na japonských ostrovech způsobí spojeneckým útočníkům při eventuálním vylodění takové ztráty, že je přinutí jednat o zastavení bojů za podmínek pro Japonsko přijatelných. Říkali to všem, kdo měl jinou alternativu, nebo chtěl diskutovat o tom, jak se vyhnout katastrofě. Velmi brzo po jednání v císařském paláci se situace Japonska začala zhoršovat. Nálety Spojenců na Japonsko byly tak drastické, že netrvalo dlouho a jediný nálet na Tokio si vyžádal víc obětí než později shozená atomová bomba na Hirošimu. Když poté Spojenci obsadili Iwodžimu a Američané získali leteckou základnu vzdálenou pouze 700 mil od Tokia, následovalo ještě vylodění na Okinawě, čímž byla brána k domácím japonským ostrovům proražena. Po 1. dubnu, již čtyři dny později, podala demisi vláda generála Koisóa a ještě tentýž den Moskva oznámila, že neobnoví smlouvu o neutralitě.
Novým předsedou vlády Japonska se stal admirál baron Kantaró Suzuki (79 let), který kromě jiných funkcí, již v minulosti zastával i úřad císařova velkokomořího. Tehdy Kidó, Konoje a další „Umírnění“ doufali, že se jim nakonec podaří Suzukiho přesvědčit, aby zahájil jednání o míru. Císař Suzukimu žádný vyslovený pokyn nedal, přesto všichni věřili, že Suzuki pochopí, že císařovým přáním je ukončit válku, co nejdříve. Suzuki až když poznal celou pravdu o neschopnosti Japonska (raději spáchají sebevraždu) zabránit nejhoršímu, teprve začal v tomto směru dělat své první opatrné kroky.
Po kapitulaci Německa v Evropě, v květnu 1945, mělo dle názoru mnoha politiků a historiků Japonsko přímo ideální příležitost k zahájení jednání o míru: Spojenci by zřejmě byli přístupnější k mírnějšímu řešení; Japonsko bohužel nebylo na takový krok připraveno, a to ani diplomaticky ani politicky, což vyjádřilo oficiální prohlášení japonské vlády, že Japonsko bude ve válce pokračovat i po německé kapitulaci.
Přesto porážka Hitlera přiměla ministra zahraničí Šigenoriho Tógóa, že vyvinul určitou iniciativu. Konala se nejvyšší rada za přítomnosti všech zainteresovaných: premiér, ministři zahraničí, války a námořnictva a náčelníci generálních štábů a námořnictva. Z této diskuze vyšlo v květnu 1945 rozhodnutí kontaktovat Sověty, a i když v tomto okamžiku bylo prvořadým zájmem odvrátit Moskvu od vstupu do války proti Japonsku, v tomto okamžiku, bude-li se situace nadále zhoršovat, chtěli Moskvu požádat, aby napomohla zahájení mírových jednání. Obtížnou a delikátní misi řídil bývalý premiér Koki Hirota, který byl kdysi vyslancem v Moskvě. Hirota se čtyřikrát sešel se sovětským vyslancem v Tokiu Jakubem Malikem. A velmi brzy bylo zřejmé, že Sověti toto jednání nepovažují za dostatečně oficiální: Malik je protahoval, vymlouval se – a jednání skončila.
V této době tvrdé jádro japonských ozbrojených sil rozhodlo, že boj bude pokračovat, i když je na konci cesty čeká naprostá zkáza. Tento sebevražedný postoj přiměl „Umírněné“ k další aktivitě. Nejvyšší rada pro řízení války svolaná do císařského paláce a přes zaobalené formulace dávala jasně najevo, že navzdory oficiální politice pokračování ve válce, se domnívá, že je třeba „zvážit i jiné způsoby, jak čelit krizi, před kterou Japonsko stojí“. Výsledkem bylo, že 12. července Togó instruoval japonského velvyslance v Moskvě, aby instruoval příslušné tamní činitele, že si Hirohito přeje ukončit válku a vyslat do Moskvy prince Konojeho, aby jednal o otázkách týkajících se sovětsko-japonských vztahů. O tom, že by Moskva mohla hrát roli prostředníka v mírových jednáních, v řečené době ještě nepadlo ani slovo a dokonce bylo naznačeno, že bezpodmínečná kapitulace požadovaná Spojenci je naprosto nepřijatelná, a pokud na ní bude trváno, Japonci nemají jinou volbu než pokračovat v boji v zájmu záchrany cti a přežití celého národa. Ale již o devět dní později, tedy 21. července, poslal Tógó do Moskvy další depeši, ve které oznamoval, že Konoje požádá Sověty, aby Japonsku zprostředkovali ukončení války. To byla přesně doba, kdy probíhalo jednání Postupimské konference a v poušti Nového Mexika byla tehdy úspěšně vyzkoušena atomová bomba.
Sám Harry Truman, který se stal prezidentem USA, začal tehdy hledat cestu k ukončení bojů v Tichomoří a věnoval tomu velkou pozornost.
Prezident USA Harry S. Truman., Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_S._Truman
Ještě v květnu 1945 vyslal do Moskvy Harryho L. Hopkinse, poradce a přítele bývalého prezidenta Roosevelta, a vyslance Averrela Harrimana, aby Stalina jednak ujistili, že hodlá pokračovat v Rooseveltově politice, a jednak aby od Stalina získali závazné prohlášení ohledně vstupu SSSR do války proti Japonsku. Bylo 28. května 1945, když oba diplomaté Trumanovi oznámili, že Stalin stanovil 8. srpen, jako den, kdy vyhlásí Japonsku válku. V tu dobu se Američané ještě obávali těžkých ztrát, které musí zaplatit při vylodění a dobývání Japonska, a proto doufali, že ruská vojska budou na Dálném východě vázat značné síly nepřítele. Truman tehdy ve svých pamětech napsal: „Naši experti odhadovali, že za invazi do Japonska zaplatíme ztrátami nejméně půl miliónu mužů, a to i v případě, že japonská vojska nacházející se v tu dobu v Asii zůstanou na území Číny. Vstup Rusů do války byl pro nás velmi důležitý.“ *(*Truman, Harry S.: Year of Decision – Memoirs, sv. I, Doubleday and Comp., New York, česky: Rok rozhodnutí - Vzpomínky, sv. I, Nakladatelství., New York, str. 265).
Poté Truman odjel na konferenci se Stalinem a Churchillem, která začala 15. července 1945 v Postupimi na předmostí Berlína. Zajímavostí je zde, že i když Truman po Rooseveltovi zastával úřad prezidenta, když nejprve zastával funkci viceprezidenta, vůbec nic nevěděl o vývoji atomové pumy, o které se dozvěděl, až když se stal prezidentem. Když se to dozvěděl tak jen Stalina informoval, že mají zbraň neobvykle ničivé síly. Překvapilo jej, že Stalin neprojevil žádné překvapení (až později se dozvěděl, že sovětský diktátor se o její existenci dozvěděl od svých špionů).
Dne 26. dubna 1945 vydaly Spojené státy s Velkou Británií a Čínou tzv. Postupimskou deklaraci. I tato deklarace vyzývala Japonsko k okamžité a bezpodmínečné kapitulaci a v jejích základních bodech se konstatovalo:
1) Vliv a kompetence japonských militaristů musí být navždy eliminovány.
2) Dokud nebude v Japonsku ustaven nový řád zajišťující mír, bezpečnost a právo, spojenecké síly budou zemi okupovat, aby dosažení těchto klíčových požadavků zajistili.
3) Poté, co budou vojenské síly odzbrojeny, jim bude povoleno vrátit se do svých domovů a dostanou příležitost vést mírumilovný a tvořivý život.
4) Spojenci nemají v úmyslu Japonce zotročit jako rasu, nebo zničit jako národ, ale nekompromisní spravedlnost dopadne na všechny válečné zločince. Bude zavedena svoboda projevu, vyznání a názorů, stejně jako respektování základních lidských práv.
5) Japonsko si může ponechat průmysl, který podpoří jeho hospodářství, ale nikoliv znovuvyzbrojení, a může počítat, že se v budoucnu bude podílet na světových obchodních vztazích.
6) Okupační síly budou staženy, jakmile bude těchto cílů dosaženo a bude zřízena míru sloužící a odpovědná vláda.
7) Japonská vláda je vyzývána, aby okamžitě vyhlásila bezpodmínečnou kapitulaci všech svých ozbrojených sil. Alternativou je pouze rychlé a naprosté zničení.