Kapitulace Japonska. Č 291.
Napsal: 12/5/2025, 05:55
Kapitulace Japonska. Č 291.
Mapa Japonska.
Jak se pak blížil den formální kapitulace, začali Američané soustřeďovat na letištích Okinawy, všechny volné a dostupné dopravní letouny, svého Dálněvýchodního letectva, kterými se chystali přepravit do Japonska prvé okupační jednotky.
Dne 26. srpna se generál Eichelberger přemístil z Leyte na Okinawu své velitelství 8. armády a rozhodl se osobně vést přesun 11. výsadkové a 27. pěší divize na ostrov Honšú. Jenomže tajfun, který tehdy nad Japonskem zařádil, způsobil, že jeho výsadek připravovaný na 26. srpen bylo nutno o celé dva dny odložit.
Jako vlastně první americká jednotka vstoupila v 9,00 hodin ráno 28. srpna na japonské území skupina 150 techniků a spojovacích expertů, přepravená letadly na Acugi, rozlehlé letiště válečného námořnictva nacházející se asi 35 kilometrů jihozápadně od Tokia.
Ke svému obrovskému údivu však spojaři brzy zjistili, že nejsou těmi prvními příslušníky amerických ozbrojených sil, kteří vkročili na půdu japonského císařství. Totiž již den předtím mladý palubní pilot z letadlové lodi Yorktown při rutinním letu rozhodl provést sólové obsazení letiště Acugi. Přistál na letišti a nařídil zkoprněnému japonskému pozemnímu personálu namalovat a viditelně umístit nápis „3. loďstvo vítá armádu Spojených států!“
Pak v pohodě odstartoval a vrátil se na Yorktown. „A tento nápis byl jednou z prvních věcí, kterou američtí vojáci, po výstupu z letadel, uviděli. *
*Historickým podkladem je zde: Morrison, S. E. Victory in the Pacific. Český překlad: Vítězství v Pacifiku, str. 360-361.
Již tři hodiny po příchodu odborníků na spojovací techniku přistálo na letišti Acugi 38 čtyřmotorových dopravních letadel s vojáky ochranných oddílů a nezbytnými dodávkami benzínu a dalšího potřebného vybavení.
Přestože se Američané na letišti Acugi nesetkali s žádnými obtížemi, neznamenalo to, že by žádné nebyly předtím. 14. srpna nařídil japonský generálporučík Masao Jošizumi, náčelník Úřadu vojenských záležitostí generálního štábu armády odzbrojení všech armádních letounů a odstranění jejich palivových nádrží Ve většině případů byl rozkaz splněn Ale 302. letecká skupina dislokovaná na letišti Acugi, vybudovaném vlastně k obraně Tokia a sloužícímu jako jedno z hlavních center výcviku námořních kamikaze odmítla vzít japonskou porážku na vědomí. Zaúřadoval její velitel námořní kapitán Jasuna Kozono, který vedl svaz letadel hrozivě přelétajících nad Acugi, Tokiem a okolními městy a shazujících letáky, ve kterých se označovalo rozhodnutí o kapitulaci za podvod a tvrdilo se, že to není císař, ale “ zrádci kolem trůnu“, kdo se chce zbaběle vzdát. V té době se na letišti nacházelo 2 000 letců, kteří sice nestihli dokončit výcvik pilotů kamikaze, ale byli ponižující kapitulací rozvášněni a rozhodnuti pokračovat v odporu, že vedeni Kozonoem prohlašovali, že budou torpédovat spojenecké loďstvo v Tokijském zálivu a jeho vlajkovou loď Missouri vyhodí do vzduchu. Kapitán Kozono byl jedním z nejzkušenějších příslušníků námořního letectva a na letišti Acugi dokázal až do poslední chvíle udržet vysokou bojovou morálku a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost svých letounů.
Námořní kapitán Kozono kapitulaci a rozkaz k zastavení letů zcela kategoricky odmítl. Ignoroval také rozkaz vydaný osobně i ministrem námořnictva a s nadřízenými důstojníky přerušil veškerá telefonní spojení. A tak se v tu dobu stala otázka důležité letecké základny Acugi velikým problémem, který hrozil explozí s nedozírnými následky. Již bylo naznačeno, že letiště Acugi, bylo nejbližší letiště hlavnímu městu Tokiu, a přistát se na něm hodlal i generál MacArthur, který již nařídil, aby bylo připraveno k přijetí předvoje okupačních vojsk, a sám se na něm chystal přistát, až bude nucen vstoupit na půdu Japonska. Jenomže v té době byl kapitán Kozono jako hluchý a slepý a byl ke všem argumentům záporný, a neovlivnila jej ani hrozba, že proti němu zasáhne silou japonská námořní pěchota, umístěná na blízké námořní základně Jokosuka. Čas v té době neúprosně běžel a situace se stávala stále kritičtější.
Nakonec bylo v generálním štábu námořnictva rozhodnuto, že tvrdohlavému Kozonovi zatelefonuje jeho přítel princ Takamacu, císařův mladší bratr, též důstojník válečného námořnictva. Problémem však bylo, jak Kozona přimět, aby s princem vůbec hovořil. Proto byl vyslán námořní kapitán Oi, Kozonův spolužák z námořní akademie, aby ho přesvědčil.
Když prý Oi dorazil na letiště, službu konající důstojník mu řekl, že Kozono zešílel; podezíravý Oi nicméně stále trval na svém, že ho chce vidět. A skutečně našel Kozonoa na lůžku, ošetřovaného dvěma lékaři, pod vlivem sedativ a nesouvisle blábolícího nějaké nesmysly.
Následně Oi přesvědčil výkonného důstojníka 302. letecké skupiny, aby on sám šel k telefonu a promluvil s princem Takamacu; ten mu potvrdil císařovo rozhodnutí o kapitulaci. Tento výkonný důstojník poté vyšel před budovu velitelství, kde se v začínajícím soumraku konalo velké shromáždění mladých pilotů trvajících na tom, že boj musí prostě pokračovat. Tam jim oznámil, že je potřeba přijmout kapitulaci, protože o skončení války skutečně rozhodl sám císař Hirohito. Kapitán Oi se poté vrátil na ministerstvo námořnictva s přesvědčením, že velký problém se mu podařilo vyřešit. Ovšem nebylo tomu tak docela: příští den mladí důstojníci nasedli do svých letounů a odlétli agitovat na letiště v Jokosuce a na některá další vojenská letiště. Nicméně je zaznamenáno, že krize ohrožující strategickou základnu Acugi se podařilo zažehnat. No a samotný kapitán Kozono byl převezen do nemocnice a po uzdravení byl postaven před vojenský soud a odsouzen k dlouholetému vězení.
Podobným problémem jako Kozono se hrozil stát i námořní kapitán Minoru Genda, důstojník známý jako spolupracovník admirála Jamamota, z přípravy útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Genda na konci války velel několika skupinám stíhačů umístěných na japonské základně na Kjúšú a pověřených zastavením amerických letounů, které pronikaly nad japonské ostrovy. Měl nesplnitelný úkol, protože Američané měli nad Gendou převahu letadel sto ku jedné, nedostatek letadel, chybělo PHM i vycvičení piloti a jejich zastaralé letouny v podstatě nemohly ohrozit, ve velkých výškách operující americké strategické bombardovací letouny. Že se připravuje kapitulace podle Postupimské deklarace se Genda dozvěděl kolem 12. srpna a zpráva jej šokovala. Odletěl na velitelství ostrova Kjúšú a tam dostal potvrzeno, že je to pravda. Nejprve se tam snažil důstojníky velitelství přesvědčit, že je v boji třeba pokračovat, byl však odmítnut. Vrátil se na svoji základnu v Omuře a 17. srpna, poté co nařídil pilotům nepřijímat rozkazy od nikoho jiného než od něho, odletěl na hlavní velitelství námořního letectva v Jokosuce. Chtěl vědět, zda rozhodnutí o kapitulaci učinil sám císař, nebo jeho poradci.
Námořní kapitán Genda zastihl Jokosuku ve stavu velkého až neuvěřitelného zmatku, kdy se tam naplno rozhořel stav velkého zmatku mezi bojechtivými piloty kamikaze a jejich nadřízenými, který chtěli respektovat rozhodnutí nejvyššího velení. Neštěstím bylo, že se v tu dobu tam už přemístili fanatici z Acugi, všemi silami se snažící o získání podpory pro svou snahu pokračovat dále ve válce. V Jokosuce se také nacházelo několik příslušníků osádek sebevražedných osádek člunů a miniponorek, kteří měli být nasazeni proti očekávanému invaznímu loďstvu, a většina z nich se přidala na stranu svých kamarádů z letectva. Genda se chtěl dopátrat skutečného stavu věcí, pokračoval ve své anabázi a v Tokiu vyhledal náčelníka oddělení námořních operací generálního štábu námořnictva kontraadmirála Tomioku, který mu potvrdil, že je skutečně císařovou vůlí a císařovým rozhodnutím prostě válku ukončit. Genda pak nemeškal, vrátil se Jokosuky, kde to sdělil mladým rebelům, a poté odletěl na další základny námořního letectva na Šikoku a Kjúšú, kde všude předal vzkaz admirála Tomioky o nutnosti ukončit všechny válečné operace. Genda měl skutečně velký respekt, který všeobecně všude požíval, nezanedbatelně přispěl k uklidnění situace a k přesvědčení většiny váhajících vojáků všech složek. Po návratu na základnu v Omuře Genda shromáždil své muže, a i jim sdělil, hořkou pravdu Smířili se s nevyhnutelným, a když o něco později přiletěli stále ještě se vzpouzející piloti s Acugi, jejich agitace pro pokračování v boji vyzněla zcela na prázdno. Ještě pro úplnost je nutno dodat, že Genda válku přežil a později se v hodnosti generála stal náčelníkem štábu japonských obranných leteckých sil a nakonec zasedal i v japonském parlamentu. Zemřel roku 1989 ve věku 85. let.
Hlavní fáze velké americké výsadkové operace byla provedena na letišti Acugi a to na rozbřesku 30. srpna 1945. Prvé letadlo se 40 po zuby ozbrojenými muži přistálo v 6 hodin ráno a poté již po celý den v tříminutových intervalech dosedal jeden dopravní letoun za druhým. Večer bylo na Acugi 4 200 vojáků 11. výsadkové divize, kteří okamžitě zaujali obranná postavení. I tak byli vysazení vojáci obklopeni stonásobnou přesilou za situace, kdy japonští vojáci, pokud nezůstali ozbrojeni, ještě stále měli přístup, a to velice snadný, ke zbraním. Američané vysazení v cizí zemi museli spoléhat, že císař a jeho nejbližší, udrží nad svými poddanými neustálou kontrolu a uklidní všechny horké hlavy.
Vzhledem k jakékoliv možnosti, že může nastat nepředvídatelná chvíle, nikdy nešlo vědět, zda se neozvou extremisté, nebyla to jednoduchá situace.
Přesto již ráno dne 30. srpna 1945 přeletěl na Acugi velitel 8. armády generálporučík Eichelberger, aby osobně převzal velení a připravil příchod Nejvyššího velitele spojeneckých sil generála MacArtura.
Generál Robert L. Eichelberger, velitel americké 8. armády, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger
Obavy se nepotvrdily a žádné vážnější potíže nevznikly.
Japonské vrchní velení rozmístilo kolem letiště a podél okolních důležitých cest jen spolehlivé a disciplinované jednotky s příkazem udržet klid a zajistit bezpečnost vysazených Američanů.
Bylo jen krátce po 14. hodině 30. srpna 1945, když nad letištěm Acugi zakroužil čtyřmotorový skymaster s velkým nápisem „Bataan“ na přídi a ihned nasadil na přistání.
Z tohoto letadla pak vystoupil generál MacArthur, kterého doprovázel náčelník jeho štábu generálporučík Sutherland a řada štábních důstojníků. Nejvyššího velitele spojeneckých sil, v rozhalené košili a proslavenou dýmkou z kukuřičného klasu, uvítala hudba, generálporučík Echelberger a vojáci 11. divize a 8. armády. Po velice krátkém projevu MacArthur nastoupil do přistavené limuzíny a po silnici, která byla lemovaná tisíci japonských vojáků stojících zády k vozovce, se vydal na třicetikilometrovou cestu z letiště do velkého přístavního města Jokohamy. Starší auto „amerika“ se ale několikrát porouchalo, a tak generál a jeho doprovod dorazil do Jokohamy až po dvou hodinách. Generál MacArthur zřídil svůj dočasný „hlavní stan“ v budově celnice a tam také učinil poslední rozhodnutí týkající se podepsání kapitulace Japonska.
Mapa Japonska.
Jak se pak blížil den formální kapitulace, začali Američané soustřeďovat na letištích Okinawy, všechny volné a dostupné dopravní letouny, svého Dálněvýchodního letectva, kterými se chystali přepravit do Japonska prvé okupační jednotky.
Dne 26. srpna se generál Eichelberger přemístil z Leyte na Okinawu své velitelství 8. armády a rozhodl se osobně vést přesun 11. výsadkové a 27. pěší divize na ostrov Honšú. Jenomže tajfun, který tehdy nad Japonskem zařádil, způsobil, že jeho výsadek připravovaný na 26. srpen bylo nutno o celé dva dny odložit.
Jako vlastně první americká jednotka vstoupila v 9,00 hodin ráno 28. srpna na japonské území skupina 150 techniků a spojovacích expertů, přepravená letadly na Acugi, rozlehlé letiště válečného námořnictva nacházející se asi 35 kilometrů jihozápadně od Tokia.
Ke svému obrovskému údivu však spojaři brzy zjistili, že nejsou těmi prvními příslušníky amerických ozbrojených sil, kteří vkročili na půdu japonského císařství. Totiž již den předtím mladý palubní pilot z letadlové lodi Yorktown při rutinním letu rozhodl provést sólové obsazení letiště Acugi. Přistál na letišti a nařídil zkoprněnému japonskému pozemnímu personálu namalovat a viditelně umístit nápis „3. loďstvo vítá armádu Spojených států!“
Pak v pohodě odstartoval a vrátil se na Yorktown. „A tento nápis byl jednou z prvních věcí, kterou američtí vojáci, po výstupu z letadel, uviděli. *
*Historickým podkladem je zde: Morrison, S. E. Victory in the Pacific. Český překlad: Vítězství v Pacifiku, str. 360-361.
Již tři hodiny po příchodu odborníků na spojovací techniku přistálo na letišti Acugi 38 čtyřmotorových dopravních letadel s vojáky ochranných oddílů a nezbytnými dodávkami benzínu a dalšího potřebného vybavení.
Přestože se Američané na letišti Acugi nesetkali s žádnými obtížemi, neznamenalo to, že by žádné nebyly předtím. 14. srpna nařídil japonský generálporučík Masao Jošizumi, náčelník Úřadu vojenských záležitostí generálního štábu armády odzbrojení všech armádních letounů a odstranění jejich palivových nádrží Ve většině případů byl rozkaz splněn Ale 302. letecká skupina dislokovaná na letišti Acugi, vybudovaném vlastně k obraně Tokia a sloužícímu jako jedno z hlavních center výcviku námořních kamikaze odmítla vzít japonskou porážku na vědomí. Zaúřadoval její velitel námořní kapitán Jasuna Kozono, který vedl svaz letadel hrozivě přelétajících nad Acugi, Tokiem a okolními městy a shazujících letáky, ve kterých se označovalo rozhodnutí o kapitulaci za podvod a tvrdilo se, že to není císař, ale “ zrádci kolem trůnu“, kdo se chce zbaběle vzdát. V té době se na letišti nacházelo 2 000 letců, kteří sice nestihli dokončit výcvik pilotů kamikaze, ale byli ponižující kapitulací rozvášněni a rozhodnuti pokračovat v odporu, že vedeni Kozonoem prohlašovali, že budou torpédovat spojenecké loďstvo v Tokijském zálivu a jeho vlajkovou loď Missouri vyhodí do vzduchu. Kapitán Kozono byl jedním z nejzkušenějších příslušníků námořního letectva a na letišti Acugi dokázal až do poslední chvíle udržet vysokou bojovou morálku a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost svých letounů.
Námořní kapitán Kozono kapitulaci a rozkaz k zastavení letů zcela kategoricky odmítl. Ignoroval také rozkaz vydaný osobně i ministrem námořnictva a s nadřízenými důstojníky přerušil veškerá telefonní spojení. A tak se v tu dobu stala otázka důležité letecké základny Acugi velikým problémem, který hrozil explozí s nedozírnými následky. Již bylo naznačeno, že letiště Acugi, bylo nejbližší letiště hlavnímu městu Tokiu, a přistát se na něm hodlal i generál MacArthur, který již nařídil, aby bylo připraveno k přijetí předvoje okupačních vojsk, a sám se na něm chystal přistát, až bude nucen vstoupit na půdu Japonska. Jenomže v té době byl kapitán Kozono jako hluchý a slepý a byl ke všem argumentům záporný, a neovlivnila jej ani hrozba, že proti němu zasáhne silou japonská námořní pěchota, umístěná na blízké námořní základně Jokosuka. Čas v té době neúprosně běžel a situace se stávala stále kritičtější.
Nakonec bylo v generálním štábu námořnictva rozhodnuto, že tvrdohlavému Kozonovi zatelefonuje jeho přítel princ Takamacu, císařův mladší bratr, též důstojník válečného námořnictva. Problémem však bylo, jak Kozona přimět, aby s princem vůbec hovořil. Proto byl vyslán námořní kapitán Oi, Kozonův spolužák z námořní akademie, aby ho přesvědčil.
Když prý Oi dorazil na letiště, službu konající důstojník mu řekl, že Kozono zešílel; podezíravý Oi nicméně stále trval na svém, že ho chce vidět. A skutečně našel Kozonoa na lůžku, ošetřovaného dvěma lékaři, pod vlivem sedativ a nesouvisle blábolícího nějaké nesmysly.
Následně Oi přesvědčil výkonného důstojníka 302. letecké skupiny, aby on sám šel k telefonu a promluvil s princem Takamacu; ten mu potvrdil císařovo rozhodnutí o kapitulaci. Tento výkonný důstojník poté vyšel před budovu velitelství, kde se v začínajícím soumraku konalo velké shromáždění mladých pilotů trvajících na tom, že boj musí prostě pokračovat. Tam jim oznámil, že je potřeba přijmout kapitulaci, protože o skončení války skutečně rozhodl sám císař Hirohito. Kapitán Oi se poté vrátil na ministerstvo námořnictva s přesvědčením, že velký problém se mu podařilo vyřešit. Ovšem nebylo tomu tak docela: příští den mladí důstojníci nasedli do svých letounů a odlétli agitovat na letiště v Jokosuce a na některá další vojenská letiště. Nicméně je zaznamenáno, že krize ohrožující strategickou základnu Acugi se podařilo zažehnat. No a samotný kapitán Kozono byl převezen do nemocnice a po uzdravení byl postaven před vojenský soud a odsouzen k dlouholetému vězení.
Podobným problémem jako Kozono se hrozil stát i námořní kapitán Minoru Genda, důstojník známý jako spolupracovník admirála Jamamota, z přípravy útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Genda na konci války velel několika skupinám stíhačů umístěných na japonské základně na Kjúšú a pověřených zastavením amerických letounů, které pronikaly nad japonské ostrovy. Měl nesplnitelný úkol, protože Američané měli nad Gendou převahu letadel sto ku jedné, nedostatek letadel, chybělo PHM i vycvičení piloti a jejich zastaralé letouny v podstatě nemohly ohrozit, ve velkých výškách operující americké strategické bombardovací letouny. Že se připravuje kapitulace podle Postupimské deklarace se Genda dozvěděl kolem 12. srpna a zpráva jej šokovala. Odletěl na velitelství ostrova Kjúšú a tam dostal potvrzeno, že je to pravda. Nejprve se tam snažil důstojníky velitelství přesvědčit, že je v boji třeba pokračovat, byl však odmítnut. Vrátil se na svoji základnu v Omuře a 17. srpna, poté co nařídil pilotům nepřijímat rozkazy od nikoho jiného než od něho, odletěl na hlavní velitelství námořního letectva v Jokosuce. Chtěl vědět, zda rozhodnutí o kapitulaci učinil sám císař, nebo jeho poradci.
Námořní kapitán Genda zastihl Jokosuku ve stavu velkého až neuvěřitelného zmatku, kdy se tam naplno rozhořel stav velkého zmatku mezi bojechtivými piloty kamikaze a jejich nadřízenými, který chtěli respektovat rozhodnutí nejvyššího velení. Neštěstím bylo, že se v tu dobu tam už přemístili fanatici z Acugi, všemi silami se snažící o získání podpory pro svou snahu pokračovat dále ve válce. V Jokosuce se také nacházelo několik příslušníků osádek sebevražedných osádek člunů a miniponorek, kteří měli být nasazeni proti očekávanému invaznímu loďstvu, a většina z nich se přidala na stranu svých kamarádů z letectva. Genda se chtěl dopátrat skutečného stavu věcí, pokračoval ve své anabázi a v Tokiu vyhledal náčelníka oddělení námořních operací generálního štábu námořnictva kontraadmirála Tomioku, který mu potvrdil, že je skutečně císařovou vůlí a císařovým rozhodnutím prostě válku ukončit. Genda pak nemeškal, vrátil se Jokosuky, kde to sdělil mladým rebelům, a poté odletěl na další základny námořního letectva na Šikoku a Kjúšú, kde všude předal vzkaz admirála Tomioky o nutnosti ukončit všechny válečné operace. Genda měl skutečně velký respekt, který všeobecně všude požíval, nezanedbatelně přispěl k uklidnění situace a k přesvědčení většiny váhajících vojáků všech složek. Po návratu na základnu v Omuře Genda shromáždil své muže, a i jim sdělil, hořkou pravdu Smířili se s nevyhnutelným, a když o něco později přiletěli stále ještě se vzpouzející piloti s Acugi, jejich agitace pro pokračování v boji vyzněla zcela na prázdno. Ještě pro úplnost je nutno dodat, že Genda válku přežil a později se v hodnosti generála stal náčelníkem štábu japonských obranných leteckých sil a nakonec zasedal i v japonském parlamentu. Zemřel roku 1989 ve věku 85. let.
Hlavní fáze velké americké výsadkové operace byla provedena na letišti Acugi a to na rozbřesku 30. srpna 1945. Prvé letadlo se 40 po zuby ozbrojenými muži přistálo v 6 hodin ráno a poté již po celý den v tříminutových intervalech dosedal jeden dopravní letoun za druhým. Večer bylo na Acugi 4 200 vojáků 11. výsadkové divize, kteří okamžitě zaujali obranná postavení. I tak byli vysazení vojáci obklopeni stonásobnou přesilou za situace, kdy japonští vojáci, pokud nezůstali ozbrojeni, ještě stále měli přístup, a to velice snadný, ke zbraním. Američané vysazení v cizí zemi museli spoléhat, že císař a jeho nejbližší, udrží nad svými poddanými neustálou kontrolu a uklidní všechny horké hlavy.
Vzhledem k jakékoliv možnosti, že může nastat nepředvídatelná chvíle, nikdy nešlo vědět, zda se neozvou extremisté, nebyla to jednoduchá situace.
Přesto již ráno dne 30. srpna 1945 přeletěl na Acugi velitel 8. armády generálporučík Eichelberger, aby osobně převzal velení a připravil příchod Nejvyššího velitele spojeneckých sil generála MacArtura.
Generál Robert L. Eichelberger, velitel americké 8. armády, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger
Obavy se nepotvrdily a žádné vážnější potíže nevznikly.
Japonské vrchní velení rozmístilo kolem letiště a podél okolních důležitých cest jen spolehlivé a disciplinované jednotky s příkazem udržet klid a zajistit bezpečnost vysazených Američanů.
Bylo jen krátce po 14. hodině 30. srpna 1945, když nad letištěm Acugi zakroužil čtyřmotorový skymaster s velkým nápisem „Bataan“ na přídi a ihned nasadil na přistání.
Z tohoto letadla pak vystoupil generál MacArthur, kterého doprovázel náčelník jeho štábu generálporučík Sutherland a řada štábních důstojníků. Nejvyššího velitele spojeneckých sil, v rozhalené košili a proslavenou dýmkou z kukuřičného klasu, uvítala hudba, generálporučík Echelberger a vojáci 11. divize a 8. armády. Po velice krátkém projevu MacArthur nastoupil do přistavené limuzíny a po silnici, která byla lemovaná tisíci japonských vojáků stojících zády k vozovce, se vydal na třicetikilometrovou cestu z letiště do velkého přístavního města Jokohamy. Starší auto „amerika“ se ale několikrát porouchalo, a tak generál a jeho doprovod dorazil do Jokohamy až po dvou hodinách. Generál MacArthur zřídil svůj dočasný „hlavní stan“ v budově celnice a tam také učinil poslední rozhodnutí týkající se podepsání kapitulace Japonska.