PALBA.CZ

Bělehrad – o tom trojím tureckém obléhání

Minule jsme si představili hrad a pevnost Bělehrad. Nyní se blíže podíváme na tři obléhání, která máme poměrně dobře zdokumentovaná. Odehrála se během 81 let, 1440, 1456, 1521, kdy město obléhali Turci a bránili Uhři, přičemž nezastupitelnou roli sehrálo místní srbské obyvatelstvo a žoldnéři nejrůznějšího, často i českého původu.


První turecký pokus - 1440

První turecký pokus je nejméně zdokumentovaný, ale byl také nejdelší. Po smrti krále Albrechta Habsburského roku 1439 ve vojenském táboře u Komárna, se v Uhrách naplno rozhořela válka mezi stoupenci habsburské strany a tehdy ještě nenarozeného dítěte, kterým byl nakonec Ladislav, nám známý pod přídomkem Pohrobek, a šestnáctiletým polským králem Vladislavem I. Jagelonským, který byl prosazován a nakonec zvolen většinou uherského sněmu králem. Toho využili Turci posílení obsazením Smedereva předchozího roku a pod přímým velením sultána Murada II. a tehdy proslaveného válečníka Ali Bega Evrenosoglu (mj. patrně původem Řeka) se rozhodli zaútočit na Bělehrad. Místní posádka pod velením původem chorvatského šlechtice Franka Talovace (maďarsky Tallóci) sestávala z jeho vlastních oddílů a mnoha italských a českých žoldnéřů. V případě Čechů se patrně jednalo o veterány husitských válek hojně vybavené hákovnicemi a píšťalami.

Boj mezi Turky a Uhry kolem roku 1440

Turecká armáda o zhruba 20 000 mužích přitáhla na konci dubna a Talovac se jí původně chtěl postavit v poli. Záhy si uvědomil svou značnou početní nevýhodu a stáhl se za hradby. Murad nechal Bělehrad mezi Sávou a Dunajem obklopit obléhacími valy, nechal stavět útočné věže a postavení pro děla. Současně byly zahájeny minérské práce. Na řekách pak blokovaly město turecké lodě.
Turecké vojsko kolem roku 1440

Nicméně obléhání se nevedlo, hradby a posádka odolávaly. Turecký podkop byl odhalen a odpálení protipodkopu způsobilo značné ztráty, zejména na minérských specialistech. V tureckém táboře sultán vyhlásil, že ten, kdo první zamává bunčukem „tureckou vlajkou“ na Bělehradských hradbách získá titul beje.

Bunčuky ukořistěné v roce 1556

Přestože Evrenosoğlu již bejem byl, sám vedl útok na hradby, aby zvýšil svou pověst neohroženého bojovníka. Veškeré útoky ale byly odraženy a Murad nakonec po sedmi měsících odtáhl bez úspěchu. Sedm měsíců obléhání, žádný reálný pokus o vyslání vysvobozovací armády. Jen Vladislavův dvůr začal vybírat peníze na tažení a později sem vyslal posly, aby nabídli sultánovi konec nepřátelství. Turci tedy měly nerušených sedm měsíců na obléhání a poboření hradeb. Ok nedařily se podkopy, obránci odráželi útoky, přesto mi přijde, že převaha na turecké straně byla dost značná. Nu v roce 1440 ještě turecké dělostřelectvo nebylo tím obávaným bořitelem hradeb jako o několik let později. Své také mohli sehrát obránci, tady prosím bez nějakého vlasteneckého zápalu, zkušení veteráni husitských válek a jejich palné zbraně. Turečtí bojovníci používali zatím jen luky a tento rozdíl mohl být při obraně pevnosti dost znatelný.


Nechte zvony znít - 1456

Další pokus o dobytí Bělehradu byl sice mnohem kratší, ale současně si získal mnohem větší proslulost. Po dobytí Konstantinopole upínal sultán Mehmed II. své zraky na severozápad do Uher a dále do Evropy. Strategický Bělehrad mu měl posloužit jako základna pro další postup. Turci neponechávali nic náhodě, nechali připravit 22 velkých bombard, množství menších kusů (až 300) a další obléhací materiál. Současně byla shromažďována flotila o 60 galérách a 150 menších lodích, která měla pomáhat při obléhání. O přípravách se na konci roku 1455 dozvěděli v Uhrách. Jan Hunyady, bývalý uherský regent a nyní vrchní hejtman a mj. otec Matyáše Korvína, nechal na své náklady rychle opravit bělehradskou pevnost a umístil sem posádku 5 000 žoldnéřů, mezi nimiž bylo mnoho Čechů a Jiskrových bojovníků z Horních Uher. Posádce velel Hunyadyho švagr Michal Szilághi a byl zde přítomen i Hunyadyho syn Ladislav. Jan sám sháněl prostředky k postavení pomocné armády.

Jan Hunyady

V dubnu 1456 král Ladislav a uherský sněm odsouhlasili zemskou mobilizaci. Jan měl nakonec k dispozici asi 12 000 uherských vojáků, zejména těžkých jezdců. Současně ale probíhala i jiná mobilizace. Jan Kapistrán, italský františkán, výborný kazatel a řečník, známý v českém prostředí jako horlivý odpůrce husitů, začal kázat křížovou výpravu, aby přilákal prostý lid do boje proti musulmanům. Zejména rolníci a městská chudina se nakonec sebrali v počtu asi 18 000 a připojili se k Hunyadyho armádě. Jejich bojová síla byla sice neveliká a výzbroj často sestávala z cepů, kos, holí nebo kyjů, ale nadšení živené charismatickým Kapistránem bylo obrovské. Formálně také byli pod františkánovým velením.

Korvínova Černá armáda

V červnu bylo turecké vojsko na pochodu ze Sofie a srbská armáda, která je měla zastavit či alespoň zpomalit byla drtivě poražena. A než mohl Hunyadi shromáždit své síly, na konci června se u Bělehradu objevily první turecké oddíly, záhy následované zbytkem armády o cca 60 000 mužích (podle moderních odhadů!) snad dokonce včetně několika slonů. Pokud bychom složení vojska brali podle armády z roku 1521, pak na vlastní vojáky připadala polovina tohoto počtu a zbytek tvořily pomocné primárně nebojové oddíly.

Ze strany pevniny mezi Sávou a Dunajem přehradili Turci pevninu obléhacími příkopy podobně jako před 16 lety a 4. července začali ostřelovat hradby. Na levém křídle byly oddíly z Anatolie, uprostřed janičáři a sultánův hlavní stan a napravo u Dunaje jednotky z Rumélie, tedy z evropské části turecké říše. Zde také byla většina těžkých děl. Před soutokem Sávy a Dunaje byl evropský veletok přehrazen loděmi spojenými řetězy. Tato uzávěra měla za úkol odrazit případný přísun posil. Další lodě hlídkovaly kolem města. Východně od Bělehradu se pohybovaly jezdecké jednotky. Hrubou chybou ovšem byla absence tureckých oddílů za Sávou, které by jednak bránily přístupu k městu a navíc by podporovaly dunajskou uzávěru. Nebylo dokonce obsazeno ani obleženo opevnění Zemunu za Sávou.

Osmanští vojáci

Hunyadi spolu s Kapistránem zatím postupovali k Bělehradu a Turci se radili jak na ně. Návrh Karadža Paši, veterána z bitvy u Varny i obléhání Konstantinopole, na vyčlenění části armády, která by se Hunyadymu postavila za Sávou byl odmítnut a bylo rozhodnuto vše podřídit dobytí města. Cca 5-7 000 obránců zatím spoléhalo na opevnění. Efektivní způsoby, jak čelit destruktivní dělostřelbě se teprve hledaly a hradby byly zřejmě stále „středověce“ kolmé a parkán patrně ještě neměl onu zaoblenou obezdívku.

Hunyady se tedy nerušeně utábořil v Zemunu na levém břehu Sávy ústící do Dunaje, daleko za říční závěrou a vesničtí křižáci byli nedaleko. 14. července byl dán pokyn k útoku na turecké lodě spojené řetězy. Jaká byla síla křesťanského loďstva nevíme, ale velkou roli v boji hrál zřejmě smluvený výpad asi 40 lodí z bělehradského přístavu, stejně tak jako pozemní útok na pravobřežní část uzávěry. Po lítém pětihodinovém boji byla uzávěra proražena a Turci museli ustoupit, chudší o tři potopené velké galéry a 24 dalších zajatých lodí. Do města byly dovezeny zásoby a přepravila se sem i část Hunyadyho armády.

Pro ilustraci obrázek panoramatu obléhání Konstantinopole 1453

a turecké "dobové" zobrazení obléhání Bělehradu, patrně z roku 1584

V návaznosti na tento neúspěch sultán nařídil nepřetržité ostřelování hradeb jako přípravu generálního útoku. Ovšem i palba obránců byla nebezpečná. Po zásahu dělovou koulí byl zabit Karadža Paša. Každý den pak Turci zkoušeli pozornost obrany menšími ztečemi, zatím vždy neúspěšně. Pod drtivou palbou se ale začaly hroutit východní hradby Dolního i Horního města, vzniklo několik průlomů a k zemi se sesunula i jedna z věží. Hlavní útok byl nařízen na 21. července. Po poledni, po důkladné dělostřelecké přípravě, zaútočili janičáři. Dvakrát pronikli do města, Szilaghiho a Hunyadyho vojáci je ale dvakrát vyhnali. Boje to byli velmi zuřivé, útok střídal protiútok a obě strany utrpěly těžké ztráty.

K tomuto dni se také váže jeden z příběhů, která se velké popularitě těšil zejména v Uhrách 19. století. Turci zuřivě zaútočili na hradby Bělehradu, podařilo se jim dosáhnout vrcholku věže a jeden z Osmanů už už vztyčoval bunčuk na znamení vítězství ( a jak víme tak také pro to, aby byl odměněn a povýšen samotným sultánem). Toho si všiml křesťanský voják a s vědomím, že nemůže strpět takovou pohanu, vrhl se na Turka. Nechtěl jej nijak zasáhnout zbraní, ale prostě ho chytil a strhl jej z věže dolů, kde oba zahynuli.

Asi nejslavnější romantické zobrazení od Sándora Wagnera z roku 1859

Ušlechtilý příklad sebeobětování a hrdinného odporu udatného vojáka. Tento muž byl podle všech možných historiků, literátů a politiků Srb, Chorvat, Slovinec, Maďar, Čech, Slovák, Polák.. Jen tedy.. se to zřejmě nestalo. První zmínka o tomto činu se sice objevila v Bonfiniho uherské kronice ještě v 15. století, ale stejný příběh vyprávěl i Srb Konstantin Mihailovič, bývalý janičár, který jej ovšem vztahuje k obléhání pevnosti Jajce v Bosně roku 1464. Český humanista Jan z Doubravky v 16. století vztahuje příběh k Bělehradu, ale neznámý hrdina je Čech.. Vzrůstající národní vědomí maďarské aristokracie vedlo Imre Dugovicse na konci 18. století k tomu, aby nechal padělat listiny, které měly dokazovat, že onen hrdina byl Titus Dugovič/Dugovicz/Dugovics, dávný člen jeho rodu. Byť padělek, jméno vešlo do obecného povědomí a Titus se stal symbolem uherského odporu, národní hrdosti a nezlomnosti.

Plánek obléhání Bělehradu

Zatímco probíhaly boje na hradbách a ve městě, do Bělehradu se přes Sávu přepravovaly malé skupinky vesnických křižáků. Další turecký útok začal před půlnocí, ale ani ten neuspěl. Útočníci utrpěli těžké ztráty a rádci se snažili přesvědčit sultána, aby od obléhání upustil. Ten se rozhodl ještě vyčkat. Hunyady zakázal svým vojákům jakékoli útoky na turecké pozice, aby zbytečně neplýtvali silami. To ovšem nerespektovali křižáci pod Kapistránem, kteří se 22. července přepravili přes Sávu a začali znepokojovat anatolské jednotky na levém křídle. Několik šarvátek ovšem záhy přerostlo v menší bitvu. Kapistrán byl zprvu proti útoku, ale pod nátlakem nadšených vesničanů se nechal zviklat a v čele svých křižáků vyrazil do boje. K nim se připojili i křižáci z pevnosti a zanedlouho tito v zásadě nezkušení bojovníci ovládli anatolský tábor. Sultán proti nim vyslal jízdu z Rumélie, která ovšem v terénu vysloveně nevhodném pro jízdní útok nedosáhla žádného úspěchu.

Uherský útok

Naopak oslabené pravé turecké křídlo u Dunaje okamžitě napadli hunyadyho vojáci a zmocnili se tureckých těžkých děl. Sultán odmítl ustoupit do bezpečí a prý sám vedl své janičáře do útoku a znovudobyl tábor. Přesto se Turkům nepodařilo získat svá cenná děla. Navíc byl Mehmed raněn šípem do stehna a byl odnesen z bojiště. Za této situace nemělo smysl déle před Bělehradem setrvávat. Pod rouškou tmy Turci opustili bojiště i tábor. U Bělehradu ztratili kromě velkého množství materiálu a zásob snad až třetinu vojáků a další zemřeli při ústupu.

Jan Kapistrán, romantická malba z 19. století

Uhři byli rádi, že byli rádi. Z Hunyadyho pomocného vojska část padla a další nebyli díky propuklé epidemii schopni boje, na pronásledování a zničení Turků tak neměli dost sil. Navíc museli oslavit vítězství a obrovskou kořist nalezenou v narychlo opuštěném tureckém táboře. Zpráva o vítězství nad Mehmedem Dobyvatelem se rozletěla po Evropě rychlostí blesku, žehnající veliteli Janu Hunyadymu. Ten si ovšem slávy mnoho neužil, dne 11. srpna 1456 zemřel v táboře v Zemunu zřejmě na úplavici (tradičně se uvádí na mor). Druhá významná postava obléhání Jan Kapistrán Hunyadyho o mnoho nepřežil. Zemřel také na následky nemoci 23. října téhož roku v Iloku.

Nejstarší vyobrazení obléhání Bělehradu na zdi kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci, nakresleno patrně 1468, objeveno 1983

K obléhání Bělehradu se váže ještě jeden zajímavý příběh. Papež Kalixtus III. v obavě, aby Bělehrad nedopadl jako před třemi roky Konstantinopol, přispěl finančně uherským obráncům, ale zejména vyhlásil morální podporu po celé křesťanské Evropě. Zvony kostelů měly v pravé poledne vyzvánět a svolávat tak věřící k modlitbě za obránce Bělehradu. A díky nerovnoměrné rychlosti předávání informací, do mnoha míst dorazila dříve zpráva o vítězství u Bělehradu než nařízení o modlitbách za obránce. A místo přímluvy se zvonění stalo oslavou vítězství. Každopádně se polední zvonění uchytilo a je nedílnou součástí života křesťanské Evropy.

Oproti obléhání před 16 lety byli Turci mnohem efektivnější. Ten rozdíl mezi neúspěšným obléháním Murada II. z roku 1440, kdy Bělehradu žádná pomoc nepřišla a Turci stejně nebyli schopni během sedmi měsíců město dobýt a sedmnáctidenní kampaní Mehmeda Dobyvatele, kdy by pevnost bez Hunadyho posil velice pravděpodobně padla, je markantní. Velice pravděpodobně za to mohlo vylepšené dělostřelectvo, s úspěchem použité už u Konstantiopole, i když ten největší, několikatunový Bazilišek, byl již nefunkční. Ovšem i zde se v turecké armádě objevovaly ruční střelné zbraně jen výjimečně a výzbroj elitních janičárů tvořil jatagan, luk, palcát, případně sekera. Na uherské straně bylo zastoupení střelných zbraní poměrně silné. Sice to úplně nebyla ta Korvínova Černá armáda, které o několik let později měla na každé 4 pěšáky jednu hákovnici/píšťalu, přesto v této zbrani Turky výrazně převyšovala.

Intermezzo – 1490 až 1494

V roce 1490 nezávisle, ale příznačně současně, se smrtí Matyáše Korvína vypršelo příměří sjednané s Turky. A jižní hranice začaly být opět místem střetů. Nejednalo se ale o žádné velké akce se sultánovou účastí, spíše malé přepady a nájezdy místních begů. Hned z roku 1490 máme informace o tom, že bělehradské opevnění bylo neudržované a posádka velmi slabá. Kaločský arcibiskup Petr Váradi nechal vybrat zvláštní daň věnovanou na obranu města. Byla to reakce na incident, kdy se Turci náhle zjevili před Bělehradem a obsadili dvě věže opevnění. Zanedlouho se sice stáhli, ale tato překvapivá akce byla pro arcibiskupa dostatečným varováním. Ne tak pro další odpovědné osoby, protože v roce 1491 v jedné noci ze soboty na neděli (těžko říct jaký měsíc..) silný oddíl Turků přepadl a obsadil věž před branou, tedy buď barbakán nebo bateriovou věž Jakšić. Ve věži nebyli žádní strážní, Turci pobrali co mohli, věž zapálili a odjeli. Požár uhasil lazebník a jeho žena, kteří ve věži bydleli.. Na konci zimy 1492 se oba bělehradští hejtmané chystali na sněm, čehož využili Turci k útoku na pevnost bez velení. U Bělehradu ale oddíl s odhadovanou silou 600 vojáků rozehnal Pavel z Kinizsi, generalis capitaneus inferiorum partium regni, alias generální hejtman dolní části království.

Pavel z Kinizsi

Beg nedalekého Smederava Hadim Sulejmán (hadim znamená eunuch) nabízel bělehradskému bánovi Vavřinci Újlakimu veškerá možná důstojenství a správu území, pokud vydá pevnost do rukou Turků. Újlaki v opozici proti králi na nabídku kývl s tím, že pokud se dostaví sultán s vojskem, pevnost předá. V pozadí byla možná i spekulace Hadima Sulejmána, který byl dříve pašou v rumelském vilájetu a Smederevský sandžak byl krokem zpět v jeho kariéře. Pokud by se Turci díky němu zmocnili Bělehradu, mohl postoupit opět výše.

V červnu 1492 se V Sofii Bajezid II. chystal na velké tažení, pročež vypukla v jižních Uhrách menší panika. Horečně se posilovala obrana, protože řada vojáků vyslaných sem dříve králem díky absenci žoldu dezertovala. Bajezid ale příliš nedůvěřoval slibům Újlakiho a cílem Turecké armády se nakonec stala Albánie.

Posádky jižních pevností byly posíleny zejména o příslušníky bývalé Černé armády, mj. se značným zastoupením vojáků z Čech. Ovšem byl jim snížen plat, který navíc často ani nedorazil. Zkušení vojáci se začali hojit na okolí a dospělo to až k bitvě mezi nimi a vítězným vojskem Pavla z Kinizsi. V lednu 1493 byla Černá armáda rozpuštěna a mnoho jejích příslušníků zůstalo v posádce Bělehradu.

Na turecké straně patrně věděli o finančních potížích posádky a v březnu 1494 nabídli vybraným vojákům vysokou odměnu za předání pevnosti. Ovšem transakce byla prozrazena, Kinisziho vojáci zrádce dopadli a po výslechu na mučidlech byli odsouzeni podle práva k trestu smrti. Exekuce měla mít zřejmě odstrašující příklad. Každý den byl jeden z odsouzených naražen na rožeň a „opékán nad ohněm“. Do říše báchorek snad patří to, že pak bylo jeho maso servírováno ostatním s dotazem, jak jim chutná maso zrádce, či jak chutná zrada.. Poslední odsouzenec byl umořen hlady.

Turečtí vojáci kolem roku 1500

Uhrům jako by ta turecká varování nestačila. V srpnu 1494 bylo prý na hradě 200 obránců a smederevský beg poměrně snadno ovládl Horní město. Ovšem rychlý příchod jednoho z Kinizsiho oddílů donutil Turky ustoupit. Obecně slabá posádky, špatný stav opevnění, společně s náhlými přepady menších tureckých jednotek bez větších příprav vysloveně nahrávaly tomu, aby se Osmané Bělehradu tímto způsobem zmocnili. A po všech zkušenost se zdálo být jen otázkou času, kdy se lépe připraví, a kromě průniku do pevnosti budou mít i dostatečně velkou zálohu, která odrazí nevelké vysvobozovací armády. Zejména, když ve svých 63 letech při obléhání Smedereva v roce 1494 zemřel obávaný a i po mrtvici stále aktivní Pavel z Kinizsi. Těmto pokusům učinilo přítrž příměří sjednané roku 1495 mezi Vladislavem (jako uherský král toho jména II.) a Bajezidem II. Král a uherský sněm pak vydali nařízení k opravám jižních pevností a jejich zásobení vším potřebným včetně dostatečně silných posádek. Nařízení je jedna věc, jeho dodržování věc druhá..


Uherský epilog - 1521

Uherský stát byl na počátku 16. století v úpadku, Král Ludvík byl slabý, skupiny šlechticů sledovaly vlastní zájmy a neobjevil se nikdo, kdo by dokázal přesvědčit či sjednotit zemské obecné mínění o opravdové nutnosti obrany jižní hranice, jak to dokázali Jan Hunyady nebo Pavel z Kinizsi. Jižní pevnosti byly zanedbávány, posádky byly nevelké, špatně placené a i ty nevelké finance směřující na nejnutnější údržbu opevnění byly velmi často rozkradené. Od března 1519 panovalo mezi Uhrami a Osmany příměří, které ovšem využila uherská armáda k útoku na bosenský Zvornik ve chvíli, kdy byl sultán Selim I. v Egyptě. Nový sultán Sulejmán se po svém nástupu na trůn příměří zřejmě pokusil prodloužit, ovšem vyslanec k uherskému dvoru byl snad dokonce uvězněn, což spolu s pádem Kninu v Dalmácii posloužilo jako důvod k agresi příštího roku.

Uherský dvůr měl své zdroje a o přípravách útoku byl informován. Na jaře 1521 byla svolána zemská rada, která měla za úkol organizovat obranu. Její požadavky na posílení jižních pevností ale nebyly naplněny. Uhry se alespoň obrátili s žádostí o pomoc na papeže, Benátky, císaře, polského, anglického či portugalského krále. Zejména pomoc od polského Zikmunda I. Starého se očekávala a Poláci jí opravdu plánovali. V říši začínala reformace, v Itálii proti sobě stáli císař Karel a francouzský král František.. nikdo z nich neměl touhu bojovat proti nevěřícím a raději sledovali své zájmy.

Sultán Sulejmán I. Nádherný

Turecké porady v Sofii na jaře 1521 nakonec patrně vybraly za cíl strategický Bělehrad. Aby nemohla přijít pevnosti na pomoc vysvobozovací armáda jako v roce 1456, měl být obsazen Šabac na Sávě a kontrolována oblast Sremu. Současně měl být obležen Bělehrad. Součástí kampaně byly i útoky, které měly odvrátit pozornost od skutečného cíle, případně znemožnit pomoc napadeným Uhrám. Krymští Tataři zaútočili na Polsko, čímž byl z případné pomoci Uhrám vyřazen jediný reálný a ochotný spojenec. Bosenský Beli Beg vtrhl do Chorvatska a napadl křesťanské části Bosny. V červenci osmanský pirát/admirál Kurtoğlu Muslihidín Reis (Reis je funkce či hodnost podobně jako beg, paša. Znamená velitel námořnictva.) napadl Dobrudžu.

Trochu se zastavíme u situace dvou vazalských křesťanských států Valašska a Moldavska. Obě knížectví dostala od sultána „povolávací rozkaz“ a Neagoe Basarab z Valašska a Štěpán IV. Mladší z Moldavska, se měli osobně dostavit k turecké armádě v čele svých vojenských oddílů. Oba panovníci lavírovali na tenké hraně mezi vazalstvím sultánovi, spoluprací s uherským dvorem, transylvánským vojvodou a polským králem. Oba již na přelomu roku věděli, že se něco chystá, ale nebyli si jistí cílem tažení. Neagoe pak v červnu poslal Ludvíkovi dopis, aby jej varoval před tureckým útokem na Bělehrad. Na výzvu sultánovi odpověděl, že je moc starý a jeho syn moc mladý a obává se útoků sousedů (mj. stejnou formulaci už použil kníže Vlad Mnich roku 1492 při odpovědi na podobnou výzvu Bajezida II.) a navíc požadoval dvacetidenní odklad, kvůli těžkostem se sbíráním vojska.

Díky dlouholetým a asi poměrně přátelským stykům s nikopolským Mihaloğlu Mehmed Begem, turecký úředník zaslal velkovezírovi Piri Mehmed Pašovi dopis, kde potvrzoval Neagoovi problémy. Mihaloğlu Mehmed Beg byl pověřen diverzním útokem do Transylvánie, ke kterému se Valaši měli připojit, ale z pramenů o takovém útoku prakticky nic nevíme.

Štěpán IV. z Moldavska na to šel jinak. Také s předstihem varoval Ludvíka a Zikmunda v Polsku, ale současně psal i do sultánovi o polských přípravách. Když byl vyzván k vojenské výpravě květnatě psal o své loajalitě, ale současně o nebezpečí Tatarů, odvěkých nepřátel, případně o obavách z vpádu Uhrů nebo Poláků. Dostal dva přímé rozkazy, ale odpověď zdržoval a vymlouval se vždy na Tatary, přičemž dopisy neváhal podpořit mnoha dary. Nakonec byl vypraven zvláštní emisar Sinan, snad původem Moldavan. Vrátil se s tím, že Štěpán dělá co může a snaží se vyhovět, ale nejde to. Sultán to nakonec akceptoval, ale asi neproběhla kontrola Sinanova majetku, který se po návratu z Moldavska rozrostl o 60 000 akçí (turecká stříbrná mince o váze 2,9 g, pražský groš tou dobou měl 2,4 g oproti původním 3,7 z doby Václava II.), 500 beranů, zlacené kaftany, koně a kožešiny. Obě země se tedy pro tentokrát svým vojenským povinnostem a boji proti křesťanům vyhnuly.

Sultánovo anatolské vojsko s janičáry vyrazilo z Konstantinopole přes Sofii v polovině května a cestou nabíralo na síle o rumelské kontingenty Turků, Albánců, islamizovaných Slovanů, ale i ortodoxních Srbů. Moderní odhady mluví o více než 30 000 vojácích, na které připadal téměř stejný počet pomocného personálu, kde bylo téměř poloviční zastoupení porobených balkánských národů Srbů, Řeků a dokonce i Chorvatů z Bosny. Pozemní vojsko doprovázela flotila asi 50 lodí včetně několika velkých plavidel z Černého moře. Jejich hlavním úkolem vedle kontroly Dunaje a Sávy byla přeprava obléhacího materiálu. Tažení bylo dobře organizováno a byl k dispozici dostatek potravin a nejrůznějšího válečného materiálu včetně obávaných tureckých děl.

Třetí vezír Hajn Ahmed Paša s větší částí vojska s janičáry a vojáky z Rumélie za osobní účasti Sulejmána oblehl 20. června Šabac, zatímco velkovezír Piri Paša s anatolskými oddíly a částí Janičárů dosáhl 25. června Bělehrad. Šabac bránila posádka několika set uherských a srbských vojáků, pod vedením Šimona Logodiho a Andráše Torny. Velitelé si uvědomovali bezvýchodnost situace a zapřísáhli své vojáky, aby bojovali se vší odvahou až do posledních sil.

Po pár dnech se turecká armáda zmocnila města a posádka se stáhla do citadely. Po několika úspěšně odražených ztečích, se ovšem počet obránců smrskl na cca 50 lidí a navíc téměř došel střelný prach. 7. července začal generální útok, během nějž padla drtivá většina zbývajících obránců včetně velitelů. Jen několik jednotlivců se zachránilo přeplaváním Sávy. Rumelské oddíly ale zaplatily nemalou krvavou daň. Okamžitě byla obnovena pevnost a začal být budován pontonový most přes Sávu. V tu chvíli Turci změnili priority a začali uvažovat o tažení na Budín, dříve než se dá uherské vojsko dohromady. Sultán k sobě volal druhou část vojska od Bělehradu.


Zde zatím velkovezír Piri Paša dosáhl nemalého úspěchu, když po devíti dnech janičářský velitel Husrev dobyl Zemun. Tedy chyby z tureckého neúspěchu roku 1456 si velení vzalo k srdci a rozhodlo se je neopakovat. Piri Paša se k Šabaci příliš nehrnul. Snad v tom viděl intriky Hajn Ahmeda Paši, snad se urazil, protože k zisku Zemunu mu sultán nepogratuloval.. Každopádně stavba pontonového mostu u Šabace se dost vlekla a rozvodněná Sáva 19. července most nakonec strhla. Sulejman tedy opět pružně změnil priority a cílem byl opět Bělehrad. To pro Uhry a bělehradskou posádku vůbec nebyla dobrá zpráva.

Turecké jezdectvo zatím řádně plenilo Srem a pokoušelo se o řadu místních pevností. Na Sávě v Kupinově mezi Bělehradem a Šabacem tehdy sídlila titulární srbská despotovna (despotka?) Jelena Jakšič. Tváří v tvář tureckému postupu vyslala k sultánovy posly, aby dojednali její podřízení Turkům. Sultán blahosklonně souhlasil a Jelena tedy sbalila celý dvůr a veškeré drahocenné věci a.. prchal na sever za Dunaj do jižních Uher. Bosenský Bali beg zatím podle rozkazu dobýval jedno město za druhým až pod Petrovaradínem (Novi Sad) narazil na oddíly Ondřeje Báthoryho, před kterými musel ustoupit.

Boj mezi Turky a Uhry

Bělehradská posádka tvořená Maďary a Srby měla maximálně 900 mužů (někdy se uvádí jen 400, obvykle pak 700) kteří přes všemožné urgence snad už dva roky (!) neviděli žold. Jejich disciplína i bojový elán do značné míry odpovídal výši jejich platu. Ani lodníci na Dunaji, převážně Srbové nedostali zaplaceno, navíc se s nimi ze strany uherských úřadů jednalo velmi přezíravě. Tedy kromě nedostatku lidí a motivace v Bělehradě chyběl i válečný materiál. Část děl místní posádky padla do rukou Turků v prohrané bitvě u Avaly roku 1515, ve městě bylo málo střelného prachu, nebyl zde ani dostatek potravin. Od roku 1460 nemodernizované opevnění chátralo. Neradostné vyhlídky. Tomu všemu do své smrti roku 1520 velel bělehradský bán Imrich Török. Tento úřad nebyl dědičný, přesto o něj usiloval jeho syn Velentin (Balint) s velkou podporou svých strýců Štěpána a Balazse Sulyoků. Ti se domáhali doplacení dlužných částek, které půjčovali svému švagrovi Törökovi na vydržování posádky a odmítali do města vpustit nově jmenovaného bána Ondřeje Báthoryho. Král neměl prostředky jak své rozhodnutí prosadit ani když za takové protiprávní jednání hrozily přísné tresty. Posádce samotné velel František Hederváry. Na jaře se Hederváry a Sulyokové vydali do Budína vymámit od krále už konečně nějaké peníze a do té doby odmítali převzít odpovědnost za obranu města. Mimo Bělehrad byl i Valentin Török a velení leželo na bedrech bánova zástupce Michala Móré a Balásze Oláha. K posádce se přidala řada obyvatel města a všichni doufali, že vydrží dokud se neobjeví pomocné uherské vojsko, které se určitě už někde sbírá…

Žádná velká zahraniční pomoc se nedala očekávat. Polský Zikmund sice poslal 500 jezdců a 2 000 pěšáků, arcivévoda Ferdinand 3 000 pěších. Stavy českých zemí o vyslání vojska rozhodovali se zpožděním a třeba na Moravě odsouhlasili vyslání pomoci až 29. července. Česká hotovost se sešla u Holíče v druhé polovině srpna o síle přes 7 000 pěšáků 400 jezdců a 18 děl. Zatím 5. července vyrazil Ludvík z Budína s dvěma sty jezdci s nadějí, že jeho vojsko bude každým dnem početnější o příchozí oddíly uherské šlechty. To byla poněkud mlhavá naděje, byť podpořená odvoláváním se na arpádovské tradice, a král se záhy zastavil v Tétény, prakticky ještě na dohled budínského hradu, a stále čekal a doufal v příchod posil. Zde jej 10. července zastihla zpráva, že Šabac padl, ale díky velice liknavému nárůstu vojska trvalo téměř měsíc, než se 8. srpna vydal na jih.

Po pádu Zemunu se situace v Bělehradě výrazně zhoršila. V druhé polovině července zesílilo osmanské bombardování a 31. července sem dorazil sultán se zbytkem vojska. Dlouhé ostřelování ničilo hradby a věže a obránci nemohli obléhacím dělům nijak uškodit, protože většina děl, která zde měla být umístěná, byla ztracena v polních bitvách. Oproti předchozím obléháním byl maximálně využit pokrok v dělostřelecké technice. Bělehrad byl ostřelován přes Dunaj, kde byly oddíly Mustafa Paši a přes Sávu, kde byl Piri Paša.

Janičáři dobývají hradby

Začátkem srpna začaly útoky na město. Během útoku 2. srpna padlo 500 až 600 útočníků. Druhý den Turci směřovali útok na Dolní město, které bylo nejslabším místem obrany. Ani nyní nebyl útok úspěšný. Sultán pak nařídil Ahmedu Pašovi, aby se s děly přesunul na Válečný ostrov v ústí Sávy do Dunaje a odtud pobořil nejslabší hradby na břehu řeky. Pro snadnější přesuny začali Turci budovat další pontonový most na Sávě. Na 8. srpna byl naplánován další útok, koordinovaný po celé délce hradeb u řeky. Malý počet obránců společně s nevyhovujícím a pobořeným opevněním nedával obleženým šanci. Turci pronikli do města a po celodenním boji se jej zmocnili. Současný janičářský útok na Horní město byl odražen.

Ostřelování Horního města a hradu pokračovalo. Osmané navíc dovezli děla do Dolního města a jedno z nich umístili na věži františkánského kostela. To obráncům dělalo velké problémy, ale přes veškerou snahu se ho nepodařilo zničit. Z úpatí kopce také začal být budován podkop patrně pod východní hradby. Mezitím čelilo Horní město záplavě hořlavého materiálu a mnoho obyvatel se muselo věnovat hašení požárů. Další velký útok by načasován na 16. srpna. Zoufalý odpor obránců, ale veškeré pokusy oddílů Ahmeda Paši odrazil. Další den byl dokončen most přes Sávu a Turci mohli mezi obléhacími pozicemi plynuleji přesouvat cokoli, co potřebovali. Naopak ve městě potřebovali vše a nedostávali se jim ničeho. 25. srpna začala vyjednávání o kapitulaci. Obránci chtěli několik dní ochranné lhůty, ale to Turci odmítali. 26. srpna začal generální útok, odražený z posledních sil. To samé se opakovalo 27. srpna, kdy se obránci dozvěděli, že král s pomocí je v Tolně. Trvalo mu dvacet dní než urazil 120 km. A stále byl nějakých 300 km daleko. Na žádnou rychlou akci to nevypadalo. I když jeho vojsko postupně rostlo a v Tolně se k němu připojili i Češi. Otázka je, jak by proti Osmanům obstáli. Přeci jen se vojenství poněkud změnilo a spoléhání na osvědčené husitské taktiky a mnohdy i výzbroj nemuselo dopadnout nejlépe.

Každopádně situace v Bělehradě byla už víc než kritická. V noci na 28. srpna z města utekl „bohatý bezvěrec“ a informoval Turky o katastrofálním stavu opevnění, posádky i zásob. I obránci to chápali a nabídli kapitulaci s výminkem zachování života a práva svobodného opuštění města. Po sultánově souhlasu a podpisu kapitulace byly ukončeny nepřátelské akce a do pevnosti vstoupil Husrev beg a další vysoký janičářský důstojník. 29. srpna sem pak napochodovali janičáři. Sultán vstoupil do Bělehradu 30. srpna. Okamžitě bylo nařízeno, aby byl kostel v Dolním Městě přeměněn na mešitu. Jeho osud záhy následovaly další svatostánky. Hradby byly opraveny (pobořené hradební věže dostavěny a zaobleny ?) a město dostalo silnou posádku. Smederevským sanžakbegem, nově se sídlem v Bělehradě, se stal dříve bosenský Bali Beg Jahjapašić (turecky: Yahyapaşazade Malkoçoğlu Bali Bey). Na jeho místo v Bosně byl dosazen Husrev Beg. Oba získali za svůj podíl na dobytí Bělehradu ke svému jménu čestný titul Gazi – hrdina či vítěz.

Podle některých informací z původní posádky zůstalo jen 70 přeživších, kteří byli na základě dohody přepraveni již 30. srpna do Slankamenu k Bali Begovi a propuštěni. Máme také ale doklad o pobití maďarských vojáků 15. září tamtéž. Takže se nám v různých zdrojích objevuje, že byli obránci propuštěni nebo popraveni. Zda se jednalo o tutéž skupinu nebo o jinou, zda o tom sultán věděl či ne asi nezjistíme. 9. září Sulejman vydal nařízení o deportaci Srbů z Bělehradu do Konstantinopole. Místní legenda praví, že byli usídleni v okolí Bělehradské brány. Konstantinopolský patriarcha od nich vykoupil ikonu matky Boží, ostatky svaté Petky (Svatá Paraskeva Srbská -také Bulharská, Makedonská, Balkánská, Bělehradská, Trnovská či Tarnovská, Jasská, Nová nebo Mladší) a ostatky císařovny Theophany.

Bizarní poprava zajatců u Bělehradu, kresleno 1550

Ludvík záhy dostal zprávy o pádu Bělehradu, ale v prvních chvílích ji úzkostlivě tajil. Nicméně to nešlo do nekonečna. V táboře navíc propukla úplavice a záhy bylo tažení oficiálně ukončeno. Česká hotovost se vydala domů a teprve v té chvíli dorazily Ferdinandovy pěší posily. V jižní oblasti byly tři uherské armády, královská u Tolny, oddíly Ondřeje Báthoryho u Petrovaradínu a Jan Zápolský čekal v pevnosti Lipova na řece Mureš za Aradem. Celkem slušná síla, ovšem Zápolský vyčkával a krále nepodpořil. A Uhři se nepokusili vůbec o nic. O to více se ovšem řešilo, kdo může za to, že Bělehrad padl. Maďaři obviňovali Srby z kapitulace, což ovšem nesedělo, protože jednání vedli uherští velitelé. Král Ludvík vinil Hederváryho, že nechal velet Móru, který zradil. Hederváry byl podle vše obviněn z podílu na pádu pevnosti a byl mu zkonfiskován majetek. To samé prý potkalo Valentina Töröka. Zde bych řekl, že dost nezaslouženě. On se prakticky hledal nějaký obětní beránek, který by za to mohl. Vlastní velitelé obrany udělali patrně vše pro to, aby mšsto ubránili a kapitulovali po dvou měsících, až když neměli na vybranou. Pokud by tedy nezvolili boj do posledního muže jako Mikuláš Zrinský o 45 let později viewtopic.php?t=6823. No a že za to mohl král, respektive celý sněm a řada konkrétních šlechticů..takový výsledek vyšetřování být asi nemohl.

POUŽITÁ LITERATURA
Criste, O.: The Ottoman campaign against Belgrade (1521): The Wallachian and Moldavian response to the sultan´s orders. 8.-9. května 2023. Turkiye-Romania Joint Military History Symposium Istanbul.
Deroko, A.: Srdnevekovii gradovi u Srbiji, Crnoj Gory i Makedoniji. Prosveta 1950.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
Szabó, P.: A Nándorfehérvár elleni Oszmán-Török kisostromok (1490–1494). Délvidéki Szemle. Szeged 2018. roč. 2, č.2., s. 5-17.
http://varak.hu
http://wikipedia.org