Matej Buc (1923-1944)
Napsal: 6/3/2026, 06:19
Ocelová šelma s československým srdcem
Od notářského stolu k legendě. Nejúspěšnější slovenský lovec tanků, jehož osud zpečetila konstrukční slabina vlastního stroje. Během pouhých čtyř dnů bojů ve Slovenském národním povstání (SNP) se z jednadvacetiletého mladíka stal hrdina, který dokázal zastavit postup elitních německých jednotek. Toto je jeho příběh.
Matej Buc se narodil 12. února 1923 ve slovenské obci Bobrov do početné rolnické rodiny. Jako bystrý a nadaný student úspěšně odmaturoval na gymnáziu a začal budovat klidnou kariéru jako elév na notářském úřadě. Vše se ale změnilo 1. prosince 1943, kdy nastoupil základní vojenskou službu u Pluku útočné vozby v Turčianském Svätém Martině. Právě zde, v centru slovenského tankového vojska, absolvoval základní výcvik a následně školu pro důstojníky útočné vozby v záloze. V červenci 1944 byl zařazen k Náhradní štábní rotě v hodnosti svobodníka aspiranta. Když pak 29. srpna 1944 vypuklo povstání, tankisté z Martina se okamžitě přidali k odboji. Buc se stal velitelem jednoho ze dvou dostupných stíhačů tanků Marder III. Stíhač tanků Marder III (Sd.Kfz. 138) nebyl obyčejný tank, ale improvizovaný a smrtící hybrid. Němci využili vynikající a spolehlivý podvozek původně československého lehkého tanku LT vz. 38 a osadili jej mohutným protitankovým kanónem 7,5 cm PaK 40/3. Tato zbraň dokázala na vzdálenost 1000 metrů probít pancíř téměř jakéhokoliv dobového tanku. Aby se ale hmotnost stroje udržela kolem 10,5 tuny a podvozek zátěž zvládl, museli konstruktéři udělat fatální kompromis: bojový prostor osádky byl shora i zezadu zcela otevřený. Posádku chránil jen tenký čelní a boční štít o síle 15 až 50 mm. Byla to zbraň, která skvěle rozdávala rány, ale nesměla žádnou dostat.
První těžké boje propukly ráno 31. srpna. Německé úderné jednotky SS vyrazily od Strečna s cílem prorazit obranu a otevřít si cestu na Martin. Tři slovenské lehké tanky se před obrovskou přesilou musely stáhnout za pozice francouzských partyzánů (oddíl kpt. de Lannuriena). Záchrana ležela na Bucově Marderu. Matej Buc zaujal maskovanou pozici za zatáčkou u železničních tunelů v Domašínském meandru. Když se přiblížila kolona čtyř německých tanků, obrněných vozidel a pěchoty, Buc chladnokrevně zacílil a přesným výstřelem vyřadil vedoucí tank. Francouzští partyzáni vzápětí protitankovou puškou zastavili druhý obrněnec. Němci okamžitě opětovali palbu a Bucův Marder zasáhli. Matej přesto nezpanikařil. Vystřelil ještě několik ran, stáhl se za zatáčku, aby vzápětí s vozem znovu nečekaně vyrazil vpřed. Dalšími výstřely trefil třetí tank. Německý pokus o průlom byl v troskách. Povstalci se následně přesunuli nad tunel, kde na ně vyrazily další dva německé tanky. Buc první z nich zasáhl přímo do věže a druhý raději ustoupil. Následujícího dne, 1. září, se německé tanky kryly za terénní překážkou. Jeden z nich se pokusil vylepšit si pozici, ale vjel přímo do Bucova palebného pole. Další přesný zásah. Za tyto neuvěřitelné úspěchy byl Matej Buc přímo na bojišti povýšen na desátníka aspiranta. V sobotu 2. září se Buc s nově sestavenou tankovou četou přesunul k Dubné Skale. Jeho posádku tvořili nabíječ Štefan Kováč a řidič František Smolnický. V neděli ráno 3. září 1944 plánovali povstalci s podporou pěchoty protiútok směrem na Strečnianskou soutěsku. S nastartovanými motory čekali na rozkaz, když je nečekaně překvapil německý útok, který zničil tři slovenské tanky. Zkáza Bucova Marderu však přišla z jiného směru. Německý protitankový kanón pálil z druhého břehu řeky Váh. Kdyby měl Marder uzavřenou věž, posádka by možná přežila. Střepiny z vybuchujících granátů ale vletěly přímo do nekrytého bojového prostoru. Matej Buc a Štefan Kováč, kteří obsluhovali dělo, byli na místě mrtvi. Jediný, kdo přežil, byl řidič Smolnický. Toho zachránila uzavřená korba, ve které seděl. S poškozeným dělem se mu podařilo otočit a z palby uniknout.
Matej Buc padl 3. září 1944. Ještě tentýž den ho pochovali na hřbitově Jahodníky v Martině, po válce byly jeho ostatky přeneseny na Partizánský hřbitov v Martině-Priekopě. Ve svých jednadvaceti letech, během pouhých několika dnů, se stal nejúspěšnějším povstaleckým lovcem tanků. Dokázal využít naprosté maximum z techniky, kterou měl k dispozici, a svým hrdinstvím koupil povstání drahocenný čas. Čest jeho památce.
Zdroj:
https://twitter.com/sikkim76/status/2029458963310202906