PALBA.CZ

1. turecko-benátská válka 1463-1479


Záminka k válce (ne, že by jí asi až tak potřebovali) spadla Turkům do klína poměrně snadno. Albánský otrok athénského místodržícího, pobral 100 000 akčů (turecká stříbrná mince) a utekl do Coronu. Zde byl přijat v domě jednoho z kancléřů, Valaresse. Turci požadovali jeho vydání, ale Benátčané to odmítli. V listopadu 1462 Turanoglu Omar Bej, syn dobyvatele Athén Turankhána, vytáhl do války a zaútočil na Lepanto, které se jen tak tak ubránilo. Na Peloponésu zatím sultánův místodržící Isa Beg Išakovič obsadil v dubnu 1463 bez jediného výstřelu díky zradě (či pomoci - jak kdo chce) místního řeckého duchovního, Argos. Bylo také vypleněno předpolí Modonu. V samotných Benátkách poté převládli podporovatelé válečného střetu. Turecký postup byl pro Benátky hrozbou a souhlasili se spojenectvím s bosenským králem Štěpánem Tomaševičem, který úpěnlivě sháněl pomoc pro očekávané tažení Mehmeda dobyvatele. Toto spojenectví bylo nakonec Bosně málo platné, v průběhu května Osmané obsadili či dobyli veškeré pevnosti, král byl zajat na hradě Ključ a popraven.

V září 1463 podepsaly Benátky a Matyáš Korvín spojeneckou smlouvu proti Turkům, ke které se později přidal i Filip Dobrý Burgundský a papež Pius II. („náš“ známý Sylvius Piccolomini). Papež vyhlásil další křížovou výpravu se srazem v Anconě v roce 1464. Ve smlouvě o spojenectví bylo už dopředu rozděleno dobyté území Osmanské říše… Morea a Epirus měly připadnout Benátkám, Uhry měly ovládat Bulharsko, Srbsko, Bosnu a Valašsko. Skanderbergově Albánii měla připadnou Makedonie a zbytek evropských území včetně Konstantinopole měl vytvořit obnovenou Byzanc v čele s přeživšími Palailogy. Také začala jednání s muslimskými sousedy Osmanů, Krymským chanátem, perským Uzun Hassanem nebo Karamanidy v Anatolii.

Pius II. v Ankoně

Do Řecka byl vyslán jako velitel pozemních sil Bertold d´Este, který měl postupovat v úzké kooperaci s velitelem flotily Alvisem Loredanem. Také Skanderberg v Albánii získal benátské finance, aby vázal síly Turků na severu. Bertold verboval své vojsko v krétských žalářích a současně vydal provolání k Řekům na tureckém území, aby povstali a osvobodili se. A Řekové opravdu povstali, vedení místními vůdci Michaelem Rillesem v Lakónii, Albáncem Petrem Bouou v Arkádii. Obyvatelé Mani, věčně rebelující proti komukoliv povstali jaksi samosebou.

Argos

Benátské zbraně nejprve postupovali vítězně vpřed. Argos s citadelou byl rychle získán zpátky. Turků se zbavila také Vostitza a d´Este poslal do Benátek dlouhý seznam nyní již benátských pevností, které otevřely d´Estemu brány, mezi jinými Karytania, Santameri, Geraki. Ale jiné velmi důležité hrady Akrokorint nebo Mystra zůstaly v tureckém držení. D´Este a Loredano zahájili přípravy k obléhání Akrokorintu, ale ještě dříve učinili spíše demonstrativní krok. Oba velitelé vlastnoručně položili první kámen k obnovení Hexamilionu a za 15 dní hradba cca 3 a půl metru vysoká se 136 věžemi opět stála. Bohužel rychlost s jakou byla postavená se na její kvalitě projevila. Zejména vadilo, že byla postavena jen s minimem malty a nic nemohlo pomoci ani slavností vysvěcení a vlajka s evangelistou vlající nad ní. Na podzim 1963 vpadl Matyáš Korvín do Bosny a do konce roku ovládal na 60 hradů a pevností včetně hlavního města Jajce. Zatím tedy poměrně úspěšná kampaň.

Bosenské hlavní město Jajce

Nyní ale začali do Benátek chodit špatné zprávy. Při jednom z útoků na Akrokorint D´Este sejmul helmu, byl zasažen do hlavy kamenem a zemřel po převozu do Chalkidi. Aby toho nebylo málo, ještě ten den přišla do tábora obléhatelů zpráva, že velkovezír Mahmúd Paša s velkou armádou táhne z Bosny na jih. Obránci Hexamillionu stižení úplavicí morálně nevydrželi a ve spěchu a zmatku ustoupili ještě před příchodem Turků k Naupliu. Hexamillion byl opět pobořen, záhy byl obsazen také Argos a město bylo zničeno. Obyvatelé byli odesláni do Konstaninopole, kde se zařadili mezi mnoho nových nedobrovolných osídlenců města. Rozlehlé hlavní město říše nebylo stále dostatečně zalidněné a Turci to místo podpory porodnosti řešili takto. Hůře na tom byli v Messénii, kde byli benátští poddaní a jejich podporovatelé na příkaz sultána často rozřezáni. Další řečtí vzbouřenci uprchli raději do hor Taygetos, odkud je nový turecký místodržící Morey Zagan Paša marně lákal zpět sliby amnestie.

Mahmúd Paša

Na Peloponés původně táhl i Mehmed II., ale po zprávách o vítězství Matyáše Korvína se přesunul v létě 1464 do Bosny, aby zpět dobyl Jajku, ale musel ustoupit před příchodem uherské armády. Ta byla naopak ve svém postupu v hornaté Bosně zadržena oddíly Mahmuda Paši, ale pozice zůstaly v křesťanských rukou. V srpnu 1464 v Ankoně zemřel papež Pius II., aniž by se dočkal vypravení křižáků na východ. Jeho nástupce Pavel II. sice byl původem Benátčan, ale chyběla mu činorodost jeho předchůdce. Ostatní italské státy na Benátky žárlily a nijak se nehnaly jim pomoci.

Zikmund Malatesta

Novým velitelem benátských sil byl jmenován Zikmund Malatesta. Při svém tažení dokázal obsadit vnější opevnění a město Mystru, pevný hrad byl nad jeho síly. Válka pokračovala drobnými srážkami a nájezdy zejména na venkov. Benátky nebyly schopny najmout dostatek lidí a navíc se jim zhoršovala platební morálka. Jejich vojáci tedy spíše pasivně čekali ve svých pevnost a příliš aktivity nevyvíjeli. Velká část peloponéského venkova byla zpustošena a špatná zásobovací situace donutila Turky odtáhnout k Athénám. Benátčané toho ale nevyužili. Po zprávách o nepokojích v Malatestově rodném Rimini, odjel tento velitel z Řecka do Itálie hájit své zájmy proti papeži.

Benátský admirál Orsato Giustiniani se pokusil obsadil Lesbos a hlavní město Mytilene neúspěšně obléhal jeden a půl měsíce. Turecká flotila jej přinutila ustoupit. Giustiniani svůj pokus záhy zopakoval ovšem se stejným výsledkem. Zanedlouho pak zemřel v Modonu. Jeho nástupce Jakub Loredano, pak trávil většinu času blokádou Dardanel. V roce 1465 řečtí bratři Kladasové Epifani a Krokodelos útočili z Mani na turecké pozice. Sultán pak vyslal mírové vyjednavače do Benátek, ale ty jeho návrhy odmítly.

Erb Loredanů

Schylovalo se ale ke konfliktu na nesprávném a neočekávaném místě. Johanité na moři zastavily a zkonfiskovaly benátské lodě, které převážely mamlúcké obchodníky. To samozřejmě nenechalo Egypt klidným a všichni Benátčané žijící v městech ovládaných Mamlúky byli zatčeni. Navíc Mamlúci Benátkám hrozili, že pokud se to nevyřeší, spojí se s Osmany. To si republika nemohla dovolit a Jakub Loredano dostal za úkol připlout na Rhodos a dosáhnout propuštění obchodníků i kdyby to mělo být silou. Případná válka mezi Benátkami a johanity byla nakonec zažehnána a vše bylo urovnáno.

Na jaře 1466 Mehmed II. vtáhl do Albánie. Místní se pod Skanderbergem těšili poměrné nezávislosti, navíc byli podporováni Benátkami. Pro ně bylo udržení vnitrozemí důležité, krylo jejich pobřežní pevnosti Drač a Skadar, bráněný černohorským šlechticem Ivanem Crnojevičem. Skanderberg se stáhl, aby se po ochodu sultána s plnou silou pustil do útoků proti místním tureckým posádkám.

V dubnu 1466 byl vrchním velitelem Benátského vojska i námořnictva jmenován zkušený a proslavený Vettore Cappelo, který měl s Řeky už zkušenosti. Nejprve obsadil ostrovy Imbros, Thasos a Samothraki a rozhodl se, zaútočit na sever. Vylodil se v Attice a nad ránem 12. července 1466 obsadil prakticky bez boje Athény. Město bylo poměrně důkladně vypleněno, obyvatelé ale byli ušetřeni. Pokus o dobytí Akropole ani nebyl realizován, Cappelo pouze nechal zapálit turecké lodě v Pireu a vojsko odplulo do Patrasu. Pro Athény to byl začátek úpadku a kdysi slavné a velké město stižené později několika epidemiemi upadlo na úroveň lokálního centra. Hlavním cílem se nyní stal Patras, sídelní město tureckého beje. Obléhaly jej oddíly benátského guvernéra Morey Jacoma Barbariga, ke kterému se připojili Řekové Michaela Rillese. Capello, se plánoval k obléhání přidat, ale dříve než tam dospěl, byli obléhatelé překvapeni silným jízdním útokem beje Omara a ve zmatku ustoupili. Bylo zajato na 600 Benátčanů a mnoho jich i jejich řeckých spolubojovníků bylo pobito. Jacomo Barbarigo byl zabit patrně při útoku a posléze naboden na kůl, Micheal Rilles byl zajat a skončil krutou smrtí na kůlu. Když k Patrasu dorazil Capello, zaútočil na Turky, ale byl s těžkými ztrátami odražen a stáhl se až do Kalamaty a poté na Euboiu. Zde Capello zemřel, prý na zlomené srdce.

Patras

Na podzim Mehmed II. opět vyrazil do Albánie. Oblehl místní pevnosti a znemožnil Benátčanům, aby jim přišli na pomoc. Přesto opět neuspěl. Zima a obležení, ale způsobilo rozšíření nemocí a ztráty i v řadách obránců. Nejvíce ovšem místní situaci poznamenala smrt jejich vůdce. V benátské pevnosti Lissus (Lezhë) zemřel Jiří Kastriota Skanderberg ve věku 62 letech na malárii. Jednotný odpor Albánců se rozpadl. Jednotliví velitelé a místní šlechtici nebyli sto efektivně spolupracovat s Benátkami a Albánie byla postupně obsazována Turky.

Benátky na Peloponésu drželi nějakých 26 hradů, Turci jich ovládali více než dvakrát tolik a další leželi v rozvalinách. Obyvatelstvo z Mitylene odešlo na zatím bezpečnou Euboiu. Ovšem i sem zamířilo sultánovou chtivé oko. Benátky díky svým informátorům věděli o jeho úmyslech a na všechny strany (Rhodos, Kypr, Neapol, Burgundsko) volaly o pomoc, která byla všude neurčitě přislíbena. Reálně ale pomoc poskytl jen hrabě Kefalonie s jedinou galérou.

V červnu 1470 z Dardanel vyplula turecká flotila snad až 300 lodí s prý až 70 000 muži. To vychází nějakých 230 na loď.. no asi by se ton dalo.. Po cestě obsadili Imbros, krátce a neúspěšně útočili na Lemnos a Skyros a objevili se na jihu Euboie. Turci se v čele se sultánem Mehmedem II. vylodili 15. června u hlavního města Euboie Negroponte. Hradby byly v posledních letech opraveny a zmodernizovány, přesto je s podivem, že dvě blízké vyvýšeniny zůstaly bez opevnění. Sultán zvolil taktiku úplného obležení města, což ze strany pevniny nebyl takový problém. Musel ale také odříznout přístav a tak vyrostly severně a jižně od města dva pontonové mosty, přetínající úzké zálivy. Z Benátek urychleně vyplula flotila s 53 galérami a 18 menšími plavidly vedená Mikulášem di Canale, výborným právníkem ale nepříliš dobrým a kurážným velitelem. Místo okamžitého napadení tureckých lodí si příliš uvědomoval tureckou přesilu a odplul na Samothraki žádal posily. Poté se k velkému překvapení místních objevil až na Krétě.

Negroponte

Obraně Negroponte veleli baili Pavel Erizzo, Jan Bondumier, který právě skončil v úřadu provedittore a jeho nástupce Alvise Calbo. Posádka byla posílena dalšími 700 muži z Kréty a také 100 dalmatskými vojáky pod vedením jistého Tomáše.

2. července byly hotovy přípravy a sultán vyzval bailiho ke kapitulaci s tím, že pokud se tak stane, bude obyvatelstvo osvobozeno od daní po tři roky, každý šlechtic dostane dům a baili a provveditore budou žít v blahobytu zde nebo v Konstantinopoli. Baili to sebevědomě odmítl s tím, že do dvanácti dnů tureckou flotilu Benátčané spálí a sultán bude hledat, kde nechal tesař díru. Všichni muži na hradbách se k tomu halasně přidali. Jako nádavek pak Mehmedovi doporučil, aby se nažral vepřového a jen si zkusil zaútočit. Sultán byl těžce uražen a rozhodl se postupovat bez slitování. Turci zaujali postavení na zmiňovaných výšinách a začali odtud nepřetržitě dnem a nocí ostřelovat město více než 20 těžkými děly. Ovšem bez většího úspěchu. První pozemní útok také nevedl k cíli. Otepi roští naházené do příkopu byli zapáleny obránci a útok skočil těžkými ztrátami útočících. Další den se situace opakovala.

Baili Pavel Erizzo

Mezitím turečtí jezdi plenili celý ostrov a zabíjeli každého muže nad 15 let. Díky zradě místního Řeka se zmocnili hradu La Cuppa (Dragonara, Coupa) a 3 000 obyvatel, kteří se zde skrývali, nahnali před hradby Negroponte, kde je popravili. Stejný osud čekal posádku zásobovací lodě, kterou Turci zajali.

Turci měli ale ještě jedno želízko v ohni. Na obléhání se dlouho připravovali a ve městě měli své agenty. Při jedné z obhlídek vojáků nebyl k nalezení dalmatinec Luco z Korčuly. Nebyl nikde a Řekyně u které bydlel byla přítelkyní milenky velitele dalmatinců. To vzbudilo u bailiho podezření. Bratr Lucy byl zatčen a pod hrozbou mučení vyznal, že Luca byl poslán Tomášem k Turkům a udal i jistého Albánce, který sloužil v bailiho paláci a už sedm let dostával turecké peníze za informace z města. Při prohlídce jeho příbytku byly nalezeny šipky s třemi dopisy. Na prvním v řečtině stálo: „ Jsem tvůj služebník, co jsem slíbil je připraveno.“ Tento dopis měl být vystřelen k Turkům. Druhé dva v turečtině byli „příchozí“ a informovali o tom, že adresát má dorazit do tábora obléhatelů.

Zpráva o uvěznění jednoho z Dalmatinců se dostala k Tomášovi a ten na koni v čele svých mužů vyrazil rozezleně k náměstí, vyhrožujíc uříznutím nosu tomu, kdo zajal jeho přítele. Baili ale zatím náměstí obklopil ukrytými vojáky a sám se dal do družného hovoru s místními benátskými šlechtici. Jakoby se nechumelilo. Baili Erizzo se Tomáše překvapeně zeptal co se děje a proč je tu se svými muži, namísto aby střežili hradby. Tomáš uchlácholen bailiho vystupováním propustil své lidi a šel do paláce, kde měli probrat opravy hradeb. Po překročení prahu jej Alvis Dolfin podl do krku a vzápětí se přidali další, takže měl v sobě nakonec 50 bodných ran. Začala čistka a většina dalmatinců byla zabita. Tomáš se svým zástupcem byli pověšeni za nohy na sloupech bailiho paláce. Poté byli rozčtvrceni a vystřeleni z děl směrem k Turkům. Trest neúprosný, ale na druhou stranu baili želel ztráty 100 dobrých střelců. Turci nevěděli o Tomášově konci a zaútočili na ravellin Burchio, který měli dalmatinci „bránit“ a slíbili jej předat sultánovi. Benátčané na znamení, že vše jde podle plánu vyvěsili na ravelinu tureckou vlajku a turečtí vojáci šli na porážku. Místa dalmatinců zaujali místní mládenci a vedli si tak dobře, že Turci uvěřili, že to jsou posily z Nauplia, které nezachytily hlídky na mostech, za což sultán nechal nebohé a nevědomé vojáky připravit o hlavu.

Značně idealizovaná veduta Chalkidi – zejména, co se hradu týče

Obléhání pokračovalo a byl připravován velký útok na poškozenou zeď u Kristovy brány, hlavního vstupu z pevniny. Loďstvo pak mělo zaútočit na poničené zdi židovského ghetta. Tu se ovšem znenáhla na severu objevilo 71 benátských lodí pod di Canalem v Severoeubojském zálivu, tedy tam, kde je nikdo nečekal. Sultán očekával, že lodě zaútočí a prorazí severní most, zapálí jižní a uzavřou Turky na ostrově. Alespoň tak by to udělal on. Ale Canale nebyl dobrý velitel. S útokem váhal a nepřesvědčili jej ani kapitáni z Kréty, kteří chtěli zaútočit na most a žádali o jeho svolení. Canale chtěl počkat, až budou všechny jeho lodě připraveny a tak zakotvil 10 km severně od mostu. Tím samozřejmě promrhal tak důležitý moment překvapení a dal Turkům čas se připravit. Mehmed II. zatím urychleně jednal. Obsadil oba břehy vojáky, aby se Benátčané neměli kde vylodit a obsadil severní most střelci, aby odrazili případný útok. Druhý den ráno se Benátčané stále neměli k akci a tak byl vydán příkaz k zahájení velkého útoku na město. Příkopy byly již dříve naplněny koši se zeminou, proutím i mrtvými a přes to všechno se Turci mohli dostat k dělostřelbou rozbitým zdem. Při útoku již unavená posádka vytáhla černé vlajky jako úpěnlivé volání o pomoc směrem flotile. Canale ale nereagoval. Obránci se drželi dvě hodiny, ale neustávající příliv nových tureckých sil dobyl ravelin Burchio a za nedlouho byli v moci Turků i okolní hradby. Při obraně této klíčové pozice padl podle dochovaného svědectví baili Pavel Erizzo.

Patrně blízkost benátské flotily dodala obráncům sílu a boje pokračovaly i uprostřed města, v ulicích byly barikády, ze dřeva a všeho možného, samozřejmě se používaly i tradiční řetězy na ztížení pohybu nepřátel po městě. Z horních pater lily ženy na útočníky vroucí vodu, ale také létalo vzduchem nehašené vápno nebo jen keramika a cokoli co mohlo postup Turků zbrzdit. Kolem poledne se útočníci dostali na náměstí – zde padl provveditore Calbo, jeho předchůdce Bondumier byl zabit v jednom z domů. Část obránců a žen pak ustoupila do hradu Euripos, kde doufala ve vysvobození benátskou flotilou.

Dopoledne se zatím Canale rozhoupal a konečně zaútočil na severní most. Ovšem když uviděl nad městem zavlát turecké zástavy boj přerušil a odplul. Obránce hradu pak nečekalo nic dobrého. Sultánovi vyslanci admirál Mahmud a italský tlumočník přišli s tím, že se hrad vzdá jen za zachování slibu života. Sultán to slíbil, ale neměl v úmyslu to dodržet. Nařídil pobít vše živé včetně kojenců. Dobyté město bylo tradičně vydáno v třídenní plen vojákům. Všichni muži starší osmi let byli pobiti, vojáci popraveni. Sultán sám dokonce projížděl městem a kontroloval, zda někdo nezachraňuje zajatce.

Současně nařídil vyhlásit, že každý, kdo by zachránil jakéhokoli Franka přijde o hlavu. Přesto se zachránili tři muži, kteří poté referovali o posledních chvílích města. Celkem zemřelo na 6 000 obyvatel Negroponte. Město se změnilo na márnici, hlavy mrtvých byly shromážděny na náměstí svatého Františka před rezidencí patriarchy. Záliv se prý zbarvil krví zemřelých, kteří sem byli vhozeni. Ženy a děti byly odvlečeny do otroctví. Turci za dobytí Negroponte zaplatili prý až 25 000 mrtvými. Do oblasti bájí pak můžeme odsunout velice „přitažlivý“ a hrdinný konec bailiho Erizza, který byl také častým námětem uměleckých děl. Baili podle této verze ustoupil do hradu Euripos a vzdal se až na základě sultánova potvrzení, že mu zachová krk. Sultán, který měl stále na mysli urážky, kterými jej baili počastoval, mu nachystal jiný konec. S tím, že slíbil-li ušetřit jeho krk, o těle se nezmínil. Nechal jej položit mezi prkna a rozříznout. Někdy je tento výjev vylepšený o to, že se tak mělo stát před očima Erizzovi dcery, která pak skončila jako sultánova otrokyně.

Romantické zpodobnění loučení balia Erizza s jeho dcerou

..a mučednická smrt Pavla Erizza

Zbytek Euboie se pak vzdal včetně hradů Karystos a Oreos. Pteleon padl tři dny po pádu Negroponte, i když se hrdinně bránil. Hrad byl pobořen a obyvatelé byli posláni do Konstantinopole. Sultán přenechal Euboiu svému synovi a s kořistí a otroky odplul do Dardanel. Nyní mohl Canale opět zaútočit na Turky, ale místo toho je jen z uctivé vzdálenosti stínoval, provázen posměšky tureckých kapitánů, kteří mu děkovali za zdvořilý doprovod.

Děsivá zpráva způsobila v Benátkách šok a velký zármutek. Řada šlechticů a patricijů měla na Euboie nejen obchodní zájmy, ale také řadu přátel a příbuzných. A veřejné mínění ( a nejen to) žádalo potrestat viníka nebo aspoň nalezení obětního beránka. Tím byl ne bezdůvodně di Canale. Byl vydán příkaz k jeho zatčení, který měl vykonat Petr Mocenigo. Canale ještě udělal nedůrazný pokus o znovuzískání města, či spíše jeho trosek, aby odvrátil blížící se hanbu. Jeho 94 lodí zakotvilo v zátoce u Negroponte, ale opět chyby ve vedení jej připravili o řadu mužů, kteří podlehli Turkům. Než se mohl pokusit o skutečný útok na město, připlul Mocenigo. Canale jej spěchal přivítat a nabízel mu účast při plánovaném útoku na město. Mocenigo trval na tom, že ta čest musí patřit jen Canalovi, a když ten to odmítl, byl uvězněn. Byl pak souzen v Benátkách a vykázán do Porto Gruaro, kde zemřel. Rozhodnutím soudu Canaleho odměna za vedení flotily propadla státu a byli z ní vykoupeni alespoň někteří otroci z Negroponte. Většinu se ale vysvobodit z otroctví nepodařilo. Pokud tedy neměli štěstí jako jako jedna z negropontských dam se svou dcerou, kterou osvobodili Benátčané při dobytí Smyrny. Dříve majetné ženy se v Benátkách ocitly bez prostředků a byly vydržovány za státní peníze v klášteře sv. Filipa a Jakuba. Zvláštní rentu si pak vysloužily děti provveditorů Calba a Bondumiera.

Pro Benátky ovšem byla v té chvíli ztráta ostrova nevratná a válka pokračovala. Neúspěch střídal neúspěch. Padla Vostitza, stejně jako Pontikokastro, které byly po dobytí vypáleny a pobořeny. Opuštěna byla Kalamata, kterou vypálili sami Benátčané. Řekové z Elis a Oleny houfně prchaly na Zante pod ochranu Tocciho, kde věřili v lepší obranu. Nauplio bylo obleženo, ale před vyhladověním ji zachránila pomocná flotila.

Po válečné sezóně na konci roku 1472 Hasan bej zaútočil z Bosny a pronikl až do Furlánska, tedy na vlastní území Terrafermy. Benátky urychleně najaly několik kondotiérů s menšími družinami a povolali hotovost z Bergama, Cremy, Brescie, Verony, Vicenzy, Padovy a Trevisa, tento nájezd se obešel bez větších bojů. Spolu s Albánci Benátky ubránili Skadar před velkým obležením v roce 1474. Válka trvala dalších pět let i přes průběžné pokusy o smír. Ty ale narážely na benátský požadavek o navrácení Euboie.

Benátkám konečně přispěchala na pomoc i Evropa. Papež Sixtus IV. diplomaticky vytvořil Svatou ligu z Johanitů, Kypru, Neapole. Dokonce se snažil přimět Perského šáha k útoku na Osmany a zabrání Trapezuntu. Velkokníže vší Rusi Ivan III., zeť Tomáše Palailoga, nabízel zaútočit na Konstantinopol. Mocenigo krátce obsadil Smyrnu, zatímco se Turci snažili dobýt zdánlivě chabě bráněnou pevnost v Lepantu. V roce 1477 jí obléhali tři měsíce a pobořili část hradeb, ale odtáhli s nepořízenou jednak díky rozhodné obraně Antonia Zorzi, jednak díky pomocné flotile vedené Loredanem.

Akindžiové

V listopadu 1477 Turanoglu Omar Bej podnikl s bosenskými akindži další nájezd do Furlánka. Ve střetu na Soči díky klasickému předstíranému ústupu porazil místní kondotiéry v benátských službách. Další velitelé se drželi zpátky a Barbaro Zaccaria se raději „bránil“ v pevnosti Gradiška. Turci dorazili až k Pordenone, nějakých 70 km od Benátek. Poplenili co stačili a po 13 dnech se vrátili aniž by jim to Barbaro z Gradišky nějak zkomplikoval.

Další nájezd Turanoglu naplánoval na červenec 1478, kdy se k němu připojili další begové se svými oddíly. Narazil ovšem na obranu připravovanou Karlem da Montone. Obyvatelé venkova se urychleně uchýlili do bezpečí měst a pevností. Da Montone zůstal v Gradišce, ale nepokoušel se o nějakou generální bitvu. Jeho stradioti úspěšně napadali malé skupinky Turků a Turanoglu po čtyřech dnech nakonec usoudil, že bude lepší jet drancovat jinam. Tedy vyplenili Tolmin, Kobarid a přes Villach se vrátili zpět.

Benátky měly dost, byly finančně vyčerpané. Navíc Neapolský král opustil svatou ligu a se sultánem navázal spojenectví. V roce 1479 po šestnácti letech bojů byl uzavřen mír. Benátky vrátili sultánovi veškeré pevnosti na Peloponésu, které v této válce získali. Stejně tak mu měl připadnout ostrov Lemnos a nedobyté albánské pevnosti v čele se Skadarem. Posádky pak mohly svobodně odejít, pokud by tedy nechtěly zůstat pod tureckým velením. Benátkám na východě zbyla ještě celkem slušná řada pevností a přístavních stanic Lepanto, Navarino, Modon a Coron, Nauplio, Monemvasie a ostrovy Korfu s Paxem, Aegina, Kythera, Antikythera, Tenos, Mykonos, severní Sporady a samozřejmě Kréta.



POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Kompoti, A.; Kazolias, A. ; Panagiotidis, V., V.; Zacharias,N.: 3D Laser Scanning and UAVs in cultural heritage: The case of Old Navarino castle in Pylos, Greece. Journal of Archaeological Science: Reports, Volume 52, December 2023.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html

Opět děkuji za zajímavé čtení. Celá série těchto článků Palbu velmi obohacuje a obdivuji autora, že se dokáže systematicky věnovat jednomu tématu. To mně nikdy nešlo.

Celá série těchto článků Palbu velmi obohacuje a obdivuji autora, že se dokáže systematicky věnovat jednomu tématu. To mně nikdy nešlo.

Možná bych si to dovolil přirovnat k maratónskému běhu. Jakmile jednou vyběhneš, musíš stůj co stůj doběhnout. A Tomáš je teprve v polovině .

Jinak samozřejmě souhlas, děkujeme.

tak samozřejmě trocha chvály potěší

no ono já věci rád dotahuju, když už je rozdělám. Taky proto se dlouho rozhoupávám, jestli je rozdělám.

.. v polovině? spíš před koncem - ještě dvě války a Kréta, možná Korfu - polovina 16. století je limitní, hranice, kterou jsem si vymezil a překročit jí chci jen velmi zřídka.

A pak se uvidí.
Jistá myšlenka, která by nás zavedla na severovýchodní periferie civilizované Evropy tu ale je..

Pokud je tou Krétou myšleno její dobytí Turky, tak to je hodně daleko za tou limitní hranicí v polovině 16. století, ale nechám se překvapit.