PALBA.CZ

2. turecko-benátská válka 1499-1503


V osmdesátých letech na Peloponésu zatím opět povstal Korkodeilos Kladas, který se v předchozí válce jako jeden z posledních sklonil před Turky a získal za to bohaté majetky. Výborný a schopný velitel partizánské války, ale dělal problémy v míru. Nehodlal Turkům předat území v Mani, které ovládal a shromáždil několik tisíc vzbouřenců. Benátčané se obávali, že by je Mohamed mohl podezírat z podpory tohoto hnutí. Zatkli Kladasovu rodinu a snažili se přesvědčit místní slibem vysoké odměny, aby Kladase vydali. To se nepodařilo. Ještě hůře skončily turecké oddíly, které se pokusily Kladase chytit. Byly poraženy a nuceny ustoupit. Ovšem Kladas se nepohodl s jiným řeckým velitelem Theodorem Bouou, což oslabilo jeho sílu, k tomu navíc do Mani vpochodovala čerstvá turecká armáda. Kladas vyklouzl, do Itálie jej odvezla neapolská loď a dobrý voják poté bojoval v Epiru po boku Skanderbergova syna v zájmu Neapole.

Francouzský král Karel VIII.

Ondřej Palailogos, synovec posledního císaře Byzance, se v roce 1489 snažil přesvědčit Neapol ke společné akci proti Turkům. To se mu nepodařilo, sluchu se mu ale dostalo u francouzského Karla VIII. Ten roku 1494 vytáhl do Itálie uplatňovat nároky na Neapol. Ondřej se v Říme sešel s královými vyslanci. Zde Palailogos převedl svá práva na Karla VIII. za roční plat 4 300 zlatých a pozemky za 5 000. Kardinál York mu slíbil i titul despoty Épeiru.

Karel VIII. zatím obsadil Neapol a jeho halasné proklamace způsobily, že v Thesálii a Epiru obyvatelé opustili pobřeží a sultán se začal obávat masivního útoku. Ondřej Palailogos podnítil povstání Řeků na Peoloponésu a připravoval spiknutí v benátské Monemvasii, kterou chtěl předat Francouzům. Benátčané ale zadrželi jednoho z jeho vyslanců a zakázali všem svým lodím plout do Řecka. Stála za tím obava o ztrátu kontroly obchodu z východu. Bez možnosti přepravy a bez podpory loďstva se Karel se vrátil do Francie a Turci se pomstili na řeckých povstalcích.

Relativní pomoc Benátek sultánovi s uklidněním poměrů na Peloponésu, ale byla rychle zapomenuta a roku 1499 i na ponoukání benátského nepřítele, vévody Ludvíka il More z Milána Turci opět zaútočili. Benátky mezitím neseděly se založenýma rukama. Bylo modernizováno opevnění všech významných pevností a byly zesíleny jejich posádky. Kromě nového opevnění, bylo ale pro opravdu úspěšnou obranu nutné volné, či spíše Benátkami ovládané, moře.

Benátská galéra

Benátské flotile velel pětašedesátiletý Antonio Grimani (1434-1523), který svůj post získal za své kontakty, rodové postavení a sponzorské dary. Jako 16 000 dukátů a vyzbrojení 10 galér na vlastní náklady není málo, nicméně tento kvalitní kapitán neměl zkušenosti a jak se ukázalo ani schopnosti velet celé flotile v námořním boji. Benátská flotila měla 95 (podle jiných zdrojů 123 lodí) s 25 000 vojáky. Z toho bylo 17 velkých galér a 15 těžkých karak (dvě s výtlakem 1 200 tun), na které Grimani nejvíce spoléhal a další galeasy, lehké galéry a menší plachetnice.

Prvním tureckým a veskrze poměrně utajovaným cílem kampaně bylo Lepanto, hlavní Benátská pevnost v Korintském zálivu. 30. června 1499 vyplul Mustafa Kemal Reis z Gallipoli s flotilou o 149 válečných (60 lehkých galér, 30 galiot a 23 velkých plachetnic) a 111 transportních lodích. Ty vezly zásoby na půl roku a na palubách nesly 35 000 vojáků, 15 bombard a desítky menších kusů, určených k obléhání. Chloubou turecké flotily byly dvě mohutné karaky s výtlakem 1 800 tun, poháněné jak plachtami tak vesly. Kromě zásob pojmuly prý až 1 000 vojáků a Turci je považovali za nezranitelné. Paradoxně byly spuštěny na vodu pod vedením zhrzeného benátského stavitele lodí Gianniho. Vlajkovou lodí Kemala Reise se stala Göke, druhé sesterské velel jeho bratr Borrak.

Göke

Lodě Jakuba Giustinianiho z Ceriga (Kythery) přesně dle válečných plánů bedlivě hlídkovaly v širokém okolí a objevily Turky kotvící poblíž Euboie. Cíl útoku zatím nebyl znám, ale díky včasnému odhalení byl ve všech benátských posádkách vyhlášen stav pohotovosti.

Benátská flotila se zatím přesunula do Modonu, kde v přístavu zakotvila. Grimani zde váhal a rozmýšlel, zda podlehne nátlaku aby vyrazil na moře a předešel zablokování lodí Turky. Na konci července se obě flotily setkali. Turci pluli tak těsně u pobřeží, že několik lodí uvázlo na mělčinách a jejich osádky plné Řeků využily příležitosti a utekly. Kemal měl ovšem za úkol dopravit vojsko k Lepantu a bitvě se vyhýbal. Nechal vylodit turecké oddíly na ostrově Sapienza jižně od Modonu a vyplenil jej, sledován lehkými benátskými galérami. Grimani čekal na příznivý vítr, ale ten se nedostavil.

Kemal zatím proplul kolem Modonu a zakotvil v zátoce Navarino. Mezitím k Lepantu přitáhla část turecké pozemní armády a zahájila obléhání. V tu chvíli bylo jasné, kam Kemal Reis míří a Grimaniho prvořadým úkolem bylo zamezit připlutí turecké flotily k Lepantu podél západního pobřeží Peloponésu.

Když Turci 12. srpna opustili záliv, Grimani se je pokusil zastavit nedaleko starého hradu Port de Jonc. Benátčan umístil 15 nejtěžších lodí dopředu, aby rozbily nepřátelskou linii. 11 lehčích galér za nimi mělo následně napadat poškozené a prchající lodě nepřítele. Levé křídlo mělo 17 lodí, pravé 14. Celkem nějakých 57 plavidel. Současně vyhlásil disciplinární opatření, aby byl každý rabující námořník, případně důstojník odmítající plnit rozkazy, oběšen.

Z Korfu flotilu těsně před bitvou posílili 4 karavely a 11 brigantin pod velením Andrey Loredana a Simone Greca. Grimani na známějšího Loredana žárlil, nicméně mu přenechal velení na velké karace Pandora. Alban d'Armer velel druhé velké karace. Morálka Benátčanů, ale nebyla vždy úplně na výši, protože vpředvečer očekávané bitvy osm benátských galér zvedlo kotvy a odplulo do bezpečí.

Loredano na začátku střetnutí okamžitě nasměroval Pandoru k největší ze dvou tureckých lodí v domnění, že je to Kemalova vlajková loď. Alban d'Armer mu sekundoval a obě lodě zaútočily za silné vzájemné dělostřelby, napadány menšími tureckými galérami. Kemal zatím z Göke střílel jen z dálky a nemohl se přiblížit, protože okolo lodí bylo mnoho lodí. Ovšem další benátské lodě se k útoku většinou nepřipojily. Zbylé karaky se stáhly téměř bez boje, provázeny křikem veslařů z galér s požadavky na pověšení ustupujících kapitánů. Grimani se snažil svolat zbytek flotily, ale jednotliví velitelé jej veskrze ignorovali. Nezaútočil ale ani Grimani osobně a ti z kapitánů kteří opravdu chtěli bojovat, byli většinou daleko vzadu.

Zuřivý boj Loredana a d'Armera s Borrakem na dobové ilustraci

Nakonec se připojilo pouze osm lehkých lodí z Korfu, které však byly záhy zahnány tureckou přesilou. Nakonec stále bojovaly jen obě velké karaky Loredana a d'Armera s Borrakem. Benátští vojáci a námořníci nakonec získali převahu a tureckou loď téměř ovládli. V poslední chvíli, ale na turecké lodi vybuchl střelný prach. Snad to bylo dílem náhody, snad loď Turci schválně podpálili, jako pan Wolodyjovski, či obránci Szigetváru. Každopádně turecká loď shořela a plameny zachvátili a nakonec i pohltily i obě benátské lodě. Turecké trosečníky zachránily blízké galéry, benátští byli pobiti, či jen ponecháni svému osudu, což se rovnalo rozsudku smrti utopením. Kemalův bratr Borrak a Loredan zahynuli, d'Armerovi se podařilo uprchnout v člunu, byl ale zajat a popraven.

Ztráty turecké přepravní flotily byly zanedbatelné a loďstvo zvolna postupovalo na sever. Kemal Reis nechal část vojáků vylodit na pevninu a tyto oddíly postupovaly současně s flotilou. Grimani odplul na Zakynthos, aby odtud bránil vstup do Korinstkého zálivu. V benátské flotile došlo k rozmíškám a podřízení velitelé odmítali respektovat Grimaniho. Situaci z tohoto pohledu nevylepšilo 16 francouzských karak se čtyřmi galérami, byť v celé flotile nečekaná posila zvýšila morálku.

20. srpna se Grimani přesunul k ústí Korinstkého zálivu a vyslal proti nepříteli šest zápalných lodí, kterým se Turci vyhnuli. Následoval útok asi čtyřiceti karak na čelo turecké flotily tvořené zhruba stejným počtem galér. Přes jejich úspěšný boj a dosažené vítezství nedokázaly znemožnit plavbu zbytku turecké flotily o zastavení pozemní armády ani nemluvě. O dva dny později další dělostřelecký útok karak zahnal Turky ke břehu, ale Grimaniho lodě ustoupily v obavě před mělčinami, což velmi nelibě nesli velitelé francouzské flotily Guy de Blanchefort a Prégent de Bidoux.

Lepanto (Naupaktos)

25. srpna Grimani připravil poslední útok, opět s těžkými loděmi v čele. Zřejmě nedostatek větru neumožnil plachetnicím útok, zatímco Kemal spěchal do zálivu, co mu vesla jeho galér stačila. Mnoho plachetnic nechal táhnout a některé prostě nechal svému osudu. Polo Calbo nevydržel nečinnost a v čele svých 11 galér zaútočil. Zmocnil se osmi lodí, než jej zahnala dělostřelba tureckých karak. Zaútočili také Francouzi, ale Grimani je nepodpořil a také tento útok byl odražen. Turci vpluli do zálivu.. Posádka Lepanta zatím odrazila sedm pozemních útoků. Blížící se lodě pak všichni pozdravovali vyzváněním zvonů, než jim došlo, že se jedná o Turky. S vyhlídkou obléhání ze souše i z moře Albánci z města poslali vyslance k Turkům a vrátili se s pozlaceným oblečením a sliby o osvobození od daní po dobu deseti let a záruku majetku a života. Další den 29. srpna 1499 se město vzdalo, po 92 letech benátského panství. Turečtí vojáci měli zakázáno plenit ve městě, ale byl proveden důkladný soupis majetku. Arcibiskup Saracco směl odplout do Benátek, aby vyprávěl o tom, co se stalo. Mustafa Kemal zatím odplul přezimovat na Kefalonii.

V Benátkách opět zavládlo velké rozhořčení a válečná morálka významně upadala. Grimani byl ostouzen jako viník ztráty Lepanta. Bylo nařízeno jeho zatčení a lid v ulicích žádal jeho hlavu. Grimani se zatím nedůrazně pokusil o napadení Kefalonie a odplul na Korfu, kde byl zatčen. Díky vlivu své rodiny se proces vlekl a po opadnutí vášní byl jen vykázán na Cres v Kvarnerském zálivu. Sám o bitvě napsal: „Celá flotila jedním hlasem křičela ‚Pověste je! Pověste je!‘ Bůh ví, že si to zasloužili, ale bylo by nutné pověsit čtyři pětiny naší flotily.“ Dokázal se ale politicky vrátit a v letech 1521-1523 byl dokonce dóžetem. Velitel pevnosti v Lepantu, který přijal turecké peníze, byl ale oběšen mezi sloupy Dóžecího paláce. V prosinci 1499 Benátčané zaútočili na Lepanto s nadějí, že znovu získají území, která ztratili v létě. To se povedlo, ovšem úspěch to byl krátkodobý, Kemal Reis vyplul z Kefalonie a Lepanto znovu dobyl.

Bajezid II. ale zatím nebyl zcela spokojen. Benátky žádaly mír a sultán za něj požadoval Modon s Coronem a Nauplio. To republika odmítla a sultán v dalším roce vyrazil vzít si je silou. V čele velké armády protáhl Moreou k Naupliu, zatímco Kemal Reis s flotilou napadl Korfu. Nauplio ale bylo nově opevněno. Obyvatelstvo bylo početné a tvořené mnoha stradioti. Ti porazili turecký předvoj a sultán se raději přesunul před Navarino, kde ovšem dopadl stejně. Nakonec byl jako nejsnadnější cíl vybrán Modon. Výborný přístav, který sloužil jako zásobovací stanice, kde kvetl obchod a byl zde slavný trh s židovským hedvábím, byl poslední roky v deficitu, protože se horečně budovala obranná zařízení.

Modon

Místní guvernér Gabriel po pádu Lepanta žádal o zásoby a republika mu bezodkladně poskytla vše potřebné, jídlo, zbraně, munici i muže a peníze. Předpolí hradeb bylo srovnáno se zemí, aby se útočníci neměli kde skrýt a vjezd do přístavu byl díky novému molu možný vždy jen pro jedinou loď. Většina žen byla poslána na Krétu a posádka čítající 7 000 mužů měla výbornou morálku. Bajezid oblehl Modon s prý až třicetitisícovou armádou a od července pálilo na hradby na 500 děl všech ráží.

Z moře město blokovala a ostřelovala flotila Kemala Raise s 248 loděmi (92 galér, 20 karak a 136 galiot). Trvale zde byla jen malá část, většina loďstva kotvila v Navarinské zátoce, čemuž místní pevnost nedokázala nijak zabránit. 23. července sem dorazila benátská flotila s 66 loděmi (46 galér, 20 karak) pod admirálem Girolamem Contarinim, ale narazila na jádro turecké floty, která proti nim vyplula z Navarina a po dělostřelecké přestřelce Benátčané ustoupili. Následující den se odehrál druhý benátský útok. Křídla Contariniho formace obklíčila lodě blokující Modon dříve než sem mohlo dorazit jádro Kemalových sil. Benátská dělostřelba zle poničila část tureckých lodí a to už se začala projevovat početní převaha Turků a jejich galéry obkličovaly benátské lodě. Čtyři benátské galéry prchly, pátá, jejíž kapitán se rozhodl je přivézt zpět do boje byla potopena Turky. Boj s rostoucí tureckou převahou trval až do setmění, kdy se konečně poražené benátské loďstvo na Contariniho rozkaz vydalo směrem k Zante. Zde byl velitel osočován nikoli ze zbabělosti, ale z nerozvážného útoku na mnohem početnější loďstvo. Výsledek bitvy nebyl nijak katastrofální pro samotné loďstvo, byly potopeny dvě galéry a mnoho dalších lodí bylo poškozeno, ovšem cíl útoku se dosáhnout nepodařilo. Turecká flotila přišla o pět galér.

Galeása

Obléhání bez zjevného výsledku snad mělo Turky pomalu odradit, ale nešťastná náhoda to zmařila. 9. srpna 1500 čtyři benátské lodě pronikly blokádou a dovezly zásoby. Část posádky se je jala nadšeně vítat a opustila své pozice. Turci to zaznamenali a vedli útok na slabě obsazené hradby u guvernérova paláce. Vojáci se urychleně vraceli, ale už bylo pozdě. Místní zapálili své domy a polovina města lehla popelem. Turci dobyli město a nyní neukázali milosrdenství. Byli zabiti všichni muži starší 12 let, ženy a děti byly rozprodány do otroctví do všech koutů osmanské říše. Jen guvernér byl ušetřen a měl posloužit jako trumf při vyjednávání.

Při prohlídce mohutného opevnění pak děkoval sultán Alláhovi, že díky náhodě město získal tak snadno a rychle a stálo to „jen“ 5 000 mrtvých vojáků.. Poničené opevnění Modonu bylo rychle opraveno a každá ves na Peloponésu sem musela poslat pět rodin na obnovení populace.

Navarino

A nemělo zůstat jen u něj. Obležené Navarino se silnou posádkou 3 000 vojáků a zásobami na tři roky se pod dojmem zpráv o pádu Modonu vzdalo. Jeho velitel Contarini (ze starého a rozvětveného benátského rodu, příbuzný admirála Girolama Contariniho) za to pak přišel v Benátkách o hlavu. Podobně to dopadlo i v Coronu, který byl blokován Turky a který se nejprve chtěl bránit. Směřovala sem i benátská flotila, ale silná bouře ji donutila k návratu. Obyvatelstvo pod dojmem zpráv o pádu Modonu, ústupu flotily a přesvědčeno mírnými podmínkami v případě kapitulace velitele donutilo ke kapitulaci 16. srpna.

Bajezid se poté opět přesunul opět k Naupliu. Vezl sebou modonského Gabriela jako důkaz pádu Modonu, ale tomu se podařilo cestou uprchnout, stejně jako jinému Benátčanovi z Coronu. Ten odjel varovat Nauplio a trval na odporu proti Turkům. Do již blokovaného města se také dostal posel z Monemvasie, který přeplaval do přístavu s dopisem oznamujícím brzký příjezd Benátčanů. Síla a odhodlanost posádky i kvalita opevnění protentokrát Nauplii zachránili. Bajezid II. jen obsadil Natiku a Adrinopol. Ztrátu Modonu a Coronu ovšem Benátčané nesli velmi těžce. Vše co dálkovému obchodu dříve poskytoval Modon bylo nyní přeneseno na Zante. Ostrov do té doby platil za jakousi periferii, o kterou se Benátky pramálo staraly a doplácely na ni. Dlouho zde nebyl ani stálý benátský úředník. Navarino bylo díky lsti záhy získáno zpět, ale do roka se jej turecký Kemal Reis opět zmocnil.

Turecká galéra

Díky zprostředkování papeže Alexandra VI. poslal Ferdinand Španělský na pomoc Benátkám loďstvo pod Gonzalem de Cordoba. Spolu s Benátčany pod Pesarem měli získat Modon. Pro obléhací práce se jim ale nedostávalo dřeva a museli jej kácet na Kefalonii. Při té příležitosti se rozhodli k útoku na místní nevelkou posádku o 300 mužích v hradě sv. Jiří. Po celkem masivních terénních pracích, které musely vyrovnat rozdíl mezi pevností a okolím, se pevnost 24. prosince 1500 vzdala. Kefalonia tak znovu patřila Benátkám. Cordoba pak odplul na Sicílii a Pesaro vypálil tureckou loděnici v Preveze.

Za rok Benátčané posíleni papežskou flotilou vedenou biskupem z Pafosu zaútočili na Lefkadu. Místní piráti byli Benátkám trnem v oku. Silná posádka a dobré opevnění skýtalo obránců výhody, ale papežské lodě odřízly město od pevniny a přesná dělostřelba Benátčanů donutila Turky 30. srpna 1502 kapitulovat. Okamžitý zisk byl vynikající. Našla se zde značná část daní pro turecký dvůr, místní muslimové byli zotročeni a doplnili se tím nedobrovolní veslaři na galérách, nehledě o strategickém zisku. Bajezid to ale nenechal jen tak a jednání o míru striktně odmítl. Respektive požadoval vrácení Lefkady jako součást mírové smlouvy. Benátky neochotně souhlasili a do roka a do dne místní guvernér předával ostrov Turkům.

Válka nedopadla pro Benátky dobře. Sice byla získána Kefalonia a udržely se Monemvasia a Nauplio, ale ztráta Modonu, Coronu a Lepanta byla velmi citelná, stejně jako oblasti Mani, kterou ovládal sice probenátský, ale přesto nevyzpytatelný syn Kladase. Za výpady nauplijské posádky do Megary pak následovala odveta – nájezd Kemala Reise na Aeginu a zajetí 2 000 místních obyvatel.

V roce 1502 byl uzavřen mír, obnovovaný v letech 1513 a 1521. Kolonie tak měly klid na zotavení se z válečných ran. Ovšem mír nebyl ke spokojenosti všech. Guvernéři Nauplia a Monemvasie si stěžovali na zabranou půdu po posledním míru. Neměli tak dostatek obilí a museli jej kupovat od Turků, což zvyšovalo závislost na jejich libovůli. Stejně tak se množily pirátské útoky, a řada rybářů z Monemvasie skončila v zajetí na bývalém franském hradě Damali. Monemvasia ale hlavně přišla o předsunuté pevnosti Rampano a Vatika a co bylo důležitější o proslavené vinice a úrodná pole. Benátský zástupce se choval moudře k místním a došel od nich uznání. Potvrzoval stará byzantská privilegia církvi i obyvatelům. Vedle ortodoxie, zde přetrvávalo latinské arcibiskupství.

Každodennost benátských držav

Na Kytheře byl od roku 1502 nejvyšším představitelem Benátek provveditore. Měl na starost údržbu hradu, soudní i vojenskou pravomoc a odpovídal se benátským zástupcům na Krétě. Spolu s Verniery se také více či méně úspěšně snažil udržet zde rolníky pětiletým odpouštěním daní. Vysoké vrcholy místních hor se strážními místy umožňovaly pozorovat námořní provoz na velkou vzdálenost. Benátkám poskytoval ostrov roční výnos 500 dukátů ale ty tak tak stačili na plat prevveditora, vydržování nepřetržitých hlídek a rychlých lodí, které měly dopravovat zprávy o pohybech turecké flotily na Krétu. Posádky místních tří pevností pak rovnou platily krétské úřady.
Na druhou stranu Venierové nechali na ostrově správce, kteří se chovali dost nevybíravě a poddaní si stěžovali, že si nemají komu stěžovat, protože se jednalo o nebenátskou část ostrova. Nesměli se ženit bez souhlasu pána a zůstávali svázáni se zemí. Nesměli obchodovat až na malé výjimky a nesměli opustit ostrov bez slibu brzkého návratu.

V Naupliu a blízkém okolí žilo přes 13 tisíc lidí, Benátčanů, Řeků, Albánců. V čele stál zástupce Benátek, který měl k ruce dva kancléře, tři nižší soudce a další úředníky. V souvislosti s útoky Turků zde proběhla jistá demokratizace a společnost se dělila na tři skupiny šlechtice, občany a prostý lid, přičemž bylo nařízeno, aby jeden ze tří nižších úředníků byl z nejnižší vrstvy. Za své hrdinství byli obyvatelé Nauplia na dvacet let osvobozeni od daní, ovšem zůstala povinnost pracovat na solných pánvích. Nejhorší ovšem byla nová povinnost platit tureckému bejovi. Opevnění nejenže nebylo modernizováno, ale spíše se rozpadalo, hradba u moře nebyla dokončena, stejně jako nebyl opevněn dominantní vrch Palamidi. Citadela byla opuštěná a ostrovní pevnost jen velmi těžce sháněla posádku. Stradioti si přivydělávali jako rolníci a někteří odmítali sloužit pod albánskými veliteli, zatímco Albánci odmítali sloužit po kýmkoli jiným než pod Albánci. Albánci i Řekové měli svého představeného duchovního, stejně jako katolíci biskupa, což nevedlo zrovna k jednotě. Turci měli po městě poměrně volný pohyb coby obchodníci a díky svým zvědům znali dobře strategické pozice a slabiny opevnění.

Zante

Zante se z téměř zapomenutého kusu země raketově vzmohlo a výtěžek začal prudce narůstat. Ani roční poplatek 500 dukátů pro Turky zisky dramaticky nesnižoval. Kromě výnosu z obchodu, úrodný ostrov poskytoval úrodu obilí a také třeba módního rybízu, jehož množství muselo být dokonce úředně redukováno. Kolem přístavu vyrostlo nové město a současně se vylidňovalo staré osídlení na návrší, kde zůstávali pouze duchovní a úřady. To viděli neradi úředníci a snažili se tomu zamezit daňovými úlevami. Původně měla být správa ostrova shodná s Lepantem, ale záhy se přešlo na systém z Korfu. Od roku 1545 na žádost místní komunity měl k ruce dva kancléře. Odvolací soud byl na Korfu. Místní sněm o 100 lidech stejně jako na Korfu potvrzoval nižší úředníky, volil tři soudce na dobu jednoho roku a potvrzoval kapitány lodí ze Zante. Místní mohli posílat své zástupce se stížnostmi do Benátek nebo ke generálnímu provveditore na Korfu, ovšem na vlastní náklady.

Po zisku Kefalonie v roce 1500, byl ostrov značně zpustošen a málo osídlen. Byli sem okamžitě usazeni stradioti z Modonu a Navarina a přicházeli sem další obyvatelé z obsazených měst. Žili v menších vesničkách, hlavní město Sv. Jiří jediné opevněné bylo ve vnitrozemí. Mělo se vycházet ze vzoru Zante, ale oba ostrovy byly odlišné. Zde bylo 6 lén na velmi velký sněm bez pevného řádu - měl až 900 osob včetně rolníků. Na průběh a složitost jednání si stěžovali benátští správci. Sněm mohl stejně jako na Zante volit tři soudce, potvrzoval kapitány lodí a nižší úředníky. Nepříliš lichotivou vizitkou vzdělání je zmínka o absenci jakéhokoli učitele na ostrově, s tím, že by měl být nějaký najat za pokuty vybrané od zlodějů. Místní lesy zásobovaly benátské loděnice kvalitním dřevem na stěžně a ráhna. Kromě dřeva také přinášely zisk solné pánve, rybolov a úrodná půda, která plodila všechno možné včetně obilí. Z platby desátku byli vyloučeni stradioti. Loajalita místních vůči Benátkám sice nebyla největší, ale věděli, že i přes povinnost sloužit v ozbrojených silách nebo jako kapitáni lodí je to lepší než turecká daň z krve - odebírání dětí pro janičáry. Rolníci neměli rádi šlechtu a na Kefalonii měli časté spory, ale nikdy se nepozvedli proti republice, která je v zásadě chránila.

Hrad sv. Jiří na Kefalonii

Pod Kefalonii spadala také Ithaka, zničená Ahmed Pašou roku 1479. Ostrov zůstal prakticky opuštěný až do roku 1503, kdy byl osídlen několika benátskými rolníky. Správce Kefalonie si vyžádal od Benátek instrukce jak postupovat, obával se možné reakce sultána, ale z mateřského města bylo nařízeno „Thiachi“ znovuosídlit. Noví usedlíci získali zdarma půdu a byli zbaveni daní na pět let. Vzniklo zde také jedno léno rodu Galatesů. Na ostrově nebyla žádná pevnost a na místní dopadaly občasné útoky pirátů. Správcem se stal „na doživotí“ jistý Pugliese. Po jeho smrti roku 1563 bylo místním dovoleno volit si svého správce na dobu jednoho roku, s tím, že bude podléhat provveditore z Kefalonie a uspořádá jeho návštěvu. Správci byli k ruce dva starší z lidu. Později byl po několika stížnostech úřad správce zrušen a správu zajišťovali jen dva stařešinové.

V roce 1519 byl na Aegině opuštěn systém dvou vrchních zástupců správy, bailiho a vojenského velitele, mezi nimiž často propukaly spory. Nově byl v čele jen jeden správce, který měl k ruce dva konciliáře. Společnost v Aegině byla jako jinde pod Benátskou správou rozdělena do tří tříd: šlechtici, měšťané a prostí obyvatelé. Šlechticům byly obvykle vyhrazena místa nižších soudců nebo třeba úředníků přes váhy a míry. Mezi úředníky ale postupně pronikali i prostí lidé. Ostrov sužovaly nájezdy tureckých pirátů a úřední posty zde nebyly Benátčany právě vyhledávané. V roce 1533 vše vyvrcholilo, když se místní odvolali ke správci Nauplia a hrozili, že pokud nevyřeší jejich stížnosti, z ostrova odejdou. Byly zjištěny velké nedostatky v místní správě a nerespektování starých práv, obyvatel. Kromě správy bylo zanedbáno i opevnění, které chátralo.

Přerušení míru

Dlouhý mír (ze strany Benátek) přerušil útok johanitů na Modon v roce 1531. I přes zisk Malty od císaře Karla V., pokračovali rytíři ve snaze uchytit se v Řecku. Dva Řekové sloužící řádu ještě na Rhodu nyní byli v Modonu v tureckých službách a dohodli se s rytíři na plánu obsazení přístavu. Johanitská flotila vedená římským převorem Bernardem Salviatim připluli do blízkosti Modonu. Dvě lodě byly naloženy dřevem, které zamaskovalo ozbrojence, takové modonské trojské koně… Navíc část vojáků byla převlečena za lodníky. Obě lodě vpluli do Modonu, a zbytek flotily zůstával ukryt za ostrovem Sapienzou.

Dvě lodě i díky oběma Řekům zdárně přistály v cíli a posádky se daly do řeči se strážemi přístavních věží. Společně se opili a pozdě v noci byli Turci zneškodněni. Vojáci se rychle vylodili a záhy obsadili město. Jen bývalý hrad benátského místodržícího se držel s částí posádky. Zbytek flotily nyní vyrazil k městu, ale byl velmi pomalý. Dříve než byla připravena děla ke střelbě na palác, objevily se zvěsti o silných tureckých oddílech, které se blíží. Johanité a vojáci jen vyplundrovali město a odvezli 1600 zajatců. Tato akce sice byla jako úspěch přivítána v Římě, ale Benátkám to přidělalo vrásky. Nechtěly provokovat sultána, i když v této akci neměly prsty.

Doriovo obléhání Coronu

Ovšem v roce 1532 vypukla válka mezi císařem Karlem V. a sultánem Sulejmanem I. Císařem najatý janovský admirál Andrea Doria vyslal flotilu k břehům Řecka. S ním se spojili papežské lodě a s pomocí místních Řeků rychle ovládli Coron. Zanechali zde posádku a správcem města se stal příslušník rodu Acciajuoli. Flotila poté odplula k Patrasu, který kapituloval a byl vydrancován. Doria také zaútočil na turecké pevnosti střežící Korinstký záliv Rio a Antirio, dnes v těsném sousedství mostu Charilaose Trikoupise. Rio na Peloponésu se vzdala, posádka Antiria ale vyhodila do povětří sklad střelného prachu a značně tak pevnost poškodila. Ovšem poté co flotila odplula, se Turci mstili řeckým podporovatelům a císař Karel si brzy uvědomil osamělost a slabost odlehlých posádek. Snažil se je předat Benátkám nebo johanitům. Benátky ovšem odmítly Coron převzít a císař věděl, že bez nich se město neudrží a stejně tak, že Benátky zde nesnesou jinou moc. Navíc Turci přístav blokovali a vypukl zde hlad a epidemie. V roce 1534 bylo rozhodnuto o evakuaci místních obyvatel, většinou Albánců. Řada z nich zemřela cestou na Sicílii, další byli po přistání v Messině napadeni davem v domnění, že se jedná o Turky. Císař jim pak v Neapoli vymezil roční rentu a daňové výjimky, za což pro něj bojovali jako stradioti. Další se usídlili v Kalábrii a na Sicílii.



POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Kompoti, A.; Kazolias, A. ; Panagiotidis, V., V.; Zacharias,N.: 3D Laser Scanning and UAVs in cultural heritage: The case of Old Navarino castle in Pylos, Greece. Journal of Archaeological Science: Reports, Volume 52, December 2023.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html

Opět zajímavé čtení! Překvapilo mě množství plachetních Karak, které Turci nasadili proti Benátkám. Snad pod dojmem známé bitvy u Lepanta jsem si turecké válečné loďstvo představoval jako flotilu galér, ale jak vidno už v 15. století hojně využívali i plachetnice.

mě to překvapilo zase hlavně na benátské straně

a po delším vnitřním boji bude i 4. a 5. válka

Však říkám, maratónec

Tomáš Hájek píše: ↑18/6/2026, 11:33 mě to překvapilo zase hlavně na benátské straně

Že Benátčané používali velké válečné plachetnice jsem věděl, ale to množství mě také překvapilo.