PALBA.CZ

Sotva se nadporučík Rainier vrátil na svoji loď, dal se HUÁSCAR do pohybu směrem k nejbližšímu přístavu, a jelikož britská vlajková fregata měla téměř o 4 m větší ponor, nechal de Horsey vypálit dva varovné výstřely, a když se nedočkal žádné odezvy, v 15:06 vypálil SHAH plnou levoboční salvu ostrými projektily. Peruánci odpověděli střelbou z dělové věže a jednoho 120mm kanónu, načež v 15:09 ožila i baterie na AMETHYSTU a hladinu kolem obrněnce zčeřily dopadající granáty. Bitva mezi vládkyní moří a reprezentantem mladého peruánského námořnictva začala, přičemž se dva elegantní trojstěžníky utkaly s hluboko zanořenou mocně dýmající obludou zakutou do železného krunýře.

Pallisarovy 229mm protipancéřové granáty (dle Parkse) na vzdálenost pěti kabelů (926 m) za ideálních podmínek probíjely 240mm železné pláty, zatímco 178mm projektily na stejnou distanci prorážely 170mm železnou desku, přičemž právě sekundární výzbroj SHAHU sehrála díky nepoměrně větší kadenci v bitvě důležitou roli. To znamená, že dělová věž HUÁSCARU mohla být podle papírových parametrů (dle Browna) probita palbou z distance 2743, respektive 1097 m, přičemž nebylo bezpodmínečně nutné pancíř prorazit, neboť k jejímu vyřazení stačilo zablokovat otáčivý mechanismus. Nominálním penetračním účinkům de Horsey přizpůsobil i střetnou vzdálenost, aby 113 a 51kg projektily dosáhly zamýšlených účinků, ale zároveň se držel dostatečně daleko od nepřátelského obrněnce, jehož těžká děla budila oprávněný respekt, nehledě nato, že HUÁSCAR měl předolodí opatřeno klounem považovaným od bitvy u Lissy stále za nebezpečnou zbraň. Dodejme, že SHAH se tedy většinou od svého menšího protivníka držel v rozmezí 7,5 až 10 kabelů, zatímco AMETHYST, jehož děla neměla proti pancíři šanci, vedl boj převážně ještě na větší distanci. Jenomže vzhledem k tomu, že všechny tři lodě manévrovaly samostatně, jejich vzájemná poloha a tedy i vzdálenosti se průběžně měnily, a v některých fázích bitvy dělilo protivníky pouze několik set metrů.


Řez dělovou věží Huáscaru

Piérola se sice během bitvy přesouval mezi různými lodními oddíly, ale velení HUÁSCARU prozíravě přenechal vlastním důstojníkům, takže tíha odpovědnosti ležela na bedrech Asteteho a bratří Carrasců. Peruánský obrněnec se držel v blízkosti pobřeží, kde jej nepřátelé nemohli sevřít do křížové palby, a snažil se manévrovat takovým způsobem, aby jeho příď směřovala na de Horseyho vlajkovou fregatu. Astete a M. Carrasco zůstali ve velitelské věži, přičemž druhý jmenovaný vydával příkazy kormidelníkovi, kdežto B. Carrasco velel dělové věži. Boj byl zpočátku veden na vzdálenost 4,5 kabelů, a třebaže SHAH často měnil kurs, a obratný HUAŚCAR, jehož boky vyčnívaly nad hladinu jenom 1,37 m, představoval nesnadný cíl, netrvalo dlouho a dobře vycvičení dělostřelci docílili prvních zásahů. Naproti tomu Peruánci stříleli pouze sporadicky, takže není divu, že v bitvě tahali za kratší konec.

Nad důvody není třeba dlouze spekulovat. „Velení HUÁSCARU bylo znamenité, a pokud by totéž bylo možné říci o dělostřelbě, výsledkem by byl obávaný nepřítel,“ napsal velitel AMETHYSTU, čímž odhalil nepřítelovu achillovu patu. Zatímco příslušníci Královského námořnictva ohledně dosažených dovedností představovali světovou elitu, posádky peruánských válečných lodí za nimi v tomto směru citelně zaostávaly. Hrstka vysokých důstojníků, jako kupř. zvěčnělý Miguel Grau, své řemeslo ovládala na výbornou, jenomže za nimi zela kvalitativní mezera, a řadoví námořníci se nemohli měřit se svými evropskými protějšky, přičemž na HUÁSCARU se sice během bitvy nalézalo 169 mužů (podle jiných zdrojů 179), jenomže se mnohdy jednalo o civilisty či armádní důstojníky. V opačném případě mohl být výsledek bitvy na vážkách a americký námořní důstojník James King ve své analýze o soudobém lodním stavitelství z r. 1880 uvádí, že „kdyby měl HUÁSCAR řádně vycvičenou posádku, a vše probíhalo podle předpokladů, ze vzdálenosti 1500 až 2500 yardů mělo být výsledkem potopení obou britských lodí.“ To je možná přehnané tvrzení, ale je neoddiskutovatelné, že každý zásah 136kg granátem, mohl být pro nepancéřované lodě fatální.


Schéma bitvy u Pacoche nakreslené Astetem a M. Carrascem

Britské salvy zahnaly peruánské obsluhy sekundárních děl do podpalubí, takže na nepřátelskou palbu odpovídaly pouze zbraně v dělové věži. Tu stejně jako samotný HUÁSCAR vyprojektoval nešťastný konstruktér Cowper Coles a mohla se otáčet o 360°, což alespoň nominálně poskytovalo těžkým kanónům široké palebné pole, třebaže ve skutečnosti nemohly kvůli nástavbám střílet přímo v podélné lodní ose. K obsluze 37tunového monstra, navíc muselo přiložit ruku k dílu 16 mužů, kteří potřebovali k otočení věže kolem její osy dobrou čtvrthodinu. Kromě toho M. Carrasco nařídil plout přerušovaným kursem, a manévrovat takovým způsobem, aby granáty nezasahovaly HUÁSCAR zezadu v podélné lodní ose, neboť obrněnec postrádal pancéřové přepážky, a v takovém případě mohl nepřátelský granát proniknout až do strojovny. Výsledkem byla pomalá a nepřesná palba, přičemž nelze vyloučit, že stále přetrvávaly technické trable, jež mechanizmy těžkých děl postihly během nedávného střetu s vládními loděmi, a M. Carrasco uvádí, že ke konci bitvy museli obsluhy těžkých děl používat upravené roznětky (vzhledem ke stáří těchto děl patrně obyčejné doutnáky) ze 120mm granátů.

Ani de Horsey neměl příliš důvodů ke spokojenosti. Ať už dělostřelci naládovali plné Palliserovy projektily a nebo granáty s výbušnou náplní, očekávané výsledky se nedostavovaly, a palbě na větší distanci pancíř HUÁSCARU odolával. Také AMETHYST střílel výtečně, jenomže jeho zbraně mohly pouze demolovat lodní nástavby a části trupu nad pancéřovým pásem. Navíc se na SHAHU v 15:26 dočasně odmlčelo 229mm dělo na přídi a technické problémy postihly i několik sekundárních zbraní, takže výsledek bitvy zůstával nejistý. Ke zmenšení vzdálenosti se však britský kontradmirál prozatím neodhodlal, protože si byl vědom skutečnost, že jediný zásah těžkým projektilem mohl mít pro jeho vlajkovou loď osudové následky.


Britský admirál Algernon de Horsey

Pacochský záliv brzy zahalila oblaka černého dýmu a situace se stávala nepřehlednou. Carrasco de Horseymu několikrát zabrnkal na nervy náznakem klounového útoku a Angličané se museli mít na pozoru, aby nezasáhli městečka Ilo a Pacocha. HUÁSCAR sice střílel především na SHAH, ale občas si vzal na mušku i AMETHYST a nechybělo mnoho, aby dosáhl úspěchu: „Několik střel směřujících na nás vybuchlo ve vodě, tak blízko, že nás kolem dokola postříkala voda. Pozorovali jsme jejich projektily, jak opisují vysokou trajektorii a jak se k nám vzduchem přibližují jako velké kovářské kovadliny,“ uvedl Patrick Riley. Kolem 16. hod. se obrněnec patrně ve snaze přilákat protivníka na mělčinu přiblížil k ústí řeky Ilo, ale AMETHYST se jej bez ohledu na nebezpečí uvíznutí na mělčině držel jako klíště, zatímco SHAH zůstal v bezpečné vzdálenosti. Ani tehdy však HUÁSCAR neztratil bojeschopnost, o čemž se Britové přesvědčili v 16:35, když poblíž SHAHU dopadly těžké granáty a obsluhu předního děla skropila mořská voda.

Navzdory tomuto varování se de Horsey rozhodl zkrátit vzdálenost a boj rozhodnout střelbou z větší blízkosti. Mohutná fregata proto změnila v 17:00 kurs, čehož pohotově využil Carrasco k dalšímu pokusu o taranování. Dýmající obrněnec učinil v 17:11 obrat a rychlostí 11uzlů zamířil k britské vlajkové lodi, která provedla úhybný manévr a bránila se palbou z Gatlingů umístěných na marsech a dokonce i pušek. Rovněž AMETHYST kryl SHAH střelbou z rychlopalných zbraní a na HUÁSCARU vypuklo peklo. Stovky malorážních projektilů zametaly palubu a bušily do nástaveb, ale bez zjevného účinku. Teprve když plná levoboční salva z britské fregaty srazila vrchol předního stěžně, mohli britští námořníci zajásat. Válečná vlajka se zřítila na palubu, což bylo možné vykládat jako kapitulaci, jenomže Peruánci neměli nic podobného v úmyslu, a brzy už se díky odvážnému poddůstojníkovi Baltazarovi Caichovi na stěžni opět hrdě třepotala jejich červenobílá zástava se státním znakem uprostřed.


Malířské ztvárnění bitvy v Pacochském zálivu

Takhle si Britové průběh boje nepředstavovali. De Horsey rázoval po velitelském můstku sem a tam a ztrácel pověstný anglický klid; čas ubíhal a nic nenasvědčovalo tomu, že rebelové hodlají složit zbraně, pročež ke svým důstojníkům ve zjevné narážce na svoji někdejší službu tureckému sultánovi uznale pronesl: „Pánové, tohle opravdu není chadivovo námořnictvo.“ Za této situace se rozhodl vytáhnout z rukávu své nažehlené admirálské uniformy poslední trumf, díky čemuž došlo k historickému okamžiku, neboť v bitvě u Pacoche bylo poprvé v dějinách námořního válčení použito samohybné torpédo. Vývoj této slibné zbraně dotáhl v šedesátých letech 19. století do použitelné verze britský inženýr Robert Whitehead a jeho továrna v Rijece je záhy dodávala desítkám zákazníků po celém světě. Proto není divu, že poté co při oficiálních testech jeho torpédo odpálené z britské kolesové šalupy OBERON potopilo vyřazenou korvetu AIGILE (exploze vyrvala otvor o rozměrech 3 x 6 m) od něj zakoupilo licenci i Královské námořnictvo vyrábějící jeho torpéda v arsenálu ve Woolwichi.

SHAH jich nesl osm kusů a bohužel ani autoři impozantní 28svazkové (!) „Historie peruánského námořnictva“ věnující povstání HUÁSCARU přes 300 stran, se nedopátrali jaké měly technické parametry, ale vzhledem k datu vstupu fregaty do služby se pravděpodobně jednalo o model z r. 1872 mající značnou ničivou sílu, leč dosahující menší rychlosti. Torpéda sice byla teprve na počátku své kariéry, ale přesto by exploze bojové hlavice pod pancéřovým pásem dokázala HUÁSCAR spolehlivě poslat ke dnu, třebaže jeho trup dělily 15mm vodotěsných přepážky na pět samostatných oddílů. V Královském námořnictvu se traduje historka, že si důstojník odpovědný za jejich obsluhu nechal příslušný rozkaz potvrdit písemně, jelikož s použitím torpéda nesouhlasil. To však je s pravděpodobností hraničící s jistotou pouze legenda, i když vhledem k okolnostem si lze představit, že někteří příslušníci posádky SHAHU vskutku měli k jeho použití morální výhrady, a nechtěli statečné protivníky (včetně několika Britů) utopit jako koťata.


Raný typ torpédometu

De Horsey však podobné zábrany nesdílel, takže v 17:14 doutníkovitý projektil opustil levoboční torpédomet a vydal se k cíli. Tehdejší torpédo bylo schopné udržet potřebnou rychlost pouze krátkou dobu, tudíž při onom zkušebním potopení AIGILE bylo vypuštěno ze vzdálenosti necelých 100 m (podle jiného zdroje 122 m). Jenomže tentokrát jej Britové vystřelili ze vzdálenosti 400 yardů (365,76 m) a na tuto distanci nedokázalo vyvinout více než 9 uzlů, tudíž po odborné stránce dobře připravení peruánští důstojníci zvolili obranný manévr, který se v podobných situacích používá dodnes. Obrněnec se prostě k torpédu natočil zádí, aby představoval co nejmenší cíl, načež plnou parou prchal do bezpečí, dokud ďábelskému projektilu nedošla zásoba stlačeného vzduchu a neskončil na mořském dně.

Zatímco SHAH po neúspěšném vypuštění torpéda odplul na bezpečnější vzdálenost 1800 m, námořní kapitán Chatfield usoudil, že dělová věž na HUÁSCARU je mimo provoz, a AMETHYST se zezadu přiblížil k peruánské lodi, s úmyslem zachytit kotvu za horní palubu a dobýt jí abordáží! Ano, když selhala děla a torpédo, měl bitvu rozhodnout souboj muže proti muži, jako za starých časů, kdy hákovací kotvice patřily ke standardní výbavě válečných lodí a šavle nebyly pouhým doplňkem důstojnické uniformy. Jenomže de Horsey svého iniciativního podřízeného zastavil, čímž promrhal poslední příležitost ověnčit se vítěznými vavříny, protože boj v 17:45 ukončil západ slunce. De Horseyho rozkazem rozezlený Chatfield si tedy nezískal válečnickou slávu se zbraní v ruce, ale AMETHYST se stal jedinou britskou jednotkou s dřevěným trupem, která se pustila do křížku s nepřátelským obrněncem, ba vůbec poslední britskou dřevěnou lodí účastnící se námořní bitvy.


Další ztvárnění bitvy u Pacoche

Zatímco HUÁSCAR zmizel ve tmě, de Horsey bilancoval výsledek 2,5 hodinové konfrontace. Jeho lodě vypálily 467 projektilů, ale s hubeným výsledkem, o čemž se o několik dní později na vlastní oči přesvědčil nadporučík Lindsay. Podle jeho odhadu narazilo na boční pás možná až 40 granátů a další desítky zásahů inkasoval obrněnec do nástaveb a jiných nepancéřovaných částí, jenomže efekt neodpovídal vynaloženému úsilí. Pravda, HUÁSCAR měl zničené lodní čluny, zlomený hlavní stěžeň a poškozený komín i ovládání kormidla, přičemž jeho nástavby připomínaly řešeto a značně utrpěly i ventilátory a takeláž, zatímco velitelské stanoviště inkasovalo jenom menší škody. Jeden projektil ráže 178 mm způsobil na dělové věži hlubokou promáčklinu, a třebaže B. Carrascovi a jeho mužům muselo ještě dlouho zvonit v uších, otáčecí mechanizmus zůstal v provozuschopném stavu. Sečteno a podtrženo, loď fatálním škodám unikla a neztratila bojeschopnost.

Pouze jeden 229mm projektil probil 89mm pancíř na pravém boku v zadolodí asi 0,5 m nad vodoryskou a explodoval uvnitř 350 mm silné vrstvy teakového dřeva. Část střepin uvázla v podložce, ale další se vydaly na smrtící pouť lodními útrobami a o protější bok zazvonily umíráčkem trubači (?) námořní pěchoty Rupertu Béjarovi, zatímco civilista Juan Martin Echenique stejně jako námořníci Manuel Mendoza a Cayatano Zurita museli vyhledat lékařskou pomoc. Britská palba zranila ještě odvážlivce upevňujícího na stěžeň sraženou vlajku, a střepiny vniknuvší do velitelské věže způsobily povrchové šrámy a podlitiny Astetemu a M. Carrascovi, kteří se od nynějška mohli pyšnit tím, že za vlast prolili pár kapek vzácné peruánské krve. Za zmínku stojí i skutečnost, že několik střel dopadlo na Pacochu, ale naštěstí pouze postrašily místní obyvatele a nezpůsobily žádné škody.


Řez trupem Huáscaru

Naproti tomu HUÁSCAR údajně vypálil přibližně 40 střel, ale jednalo se převážně o 120 a 76mm projektily, jelikož těžké kusy podle britských záznamů vypálily nanejvýš osmkrát. Vlajková fregata a snad i AMETHYST měly lehce poškozenou takeláž, ale k úhoně nepřišel žádný poddaný Jejího Veličenstva, leč přesto nedošlo k přesvědčivému vítězství, jaké britská veřejnost od svého námořnictva najisto očekávala. Pokud použijeme boxerskou terminologií, de Horsey sice jasně zvítězil na body, ale nejednalo se o žádný knokaut a protivník se udržel na nohách a z ringu odešel s hrdě vztyčenou hlavou.

Výsledkem bitvy frustrovaný kontradmirál však hodlal využít tmy a zasadit nepříteli drtivé K.O. De Horsey tušil, že HUÁSCAR bude hledat útočiště v nejbližším přístavu, přičemž se za ním s rozměrnou fregatou kvůli respektu z jeho klounu a obavám z uvíznutí na mělčině neodvážil, takže raději vsadil na plavidla opatřená žerďovými a samohybnými torpédy. Zatímco SHAH a AMETHYST hlídkovaly několik mil od pobřeží, spustili námořníci z vlajkové lodě na vodu parní barkasu a menší veslici, na něž přestoupili dobrovolníci vedení dělostřeleckým důstojníkem nadporučíkem Charlesem Lindsaym. Ten sice nedostal příležitost vyzkoušet ostří své šavle nabroušené už od oné porady z 19. května, ale nyní se v případě úspěchu mohl zapsat do dějin jako první velitel, který poslal ke dnu nepřátelskou loď za použití samohybného torpéda. Barkasa nesla žerďová torpéda a vlekla veslový člun opatřený pneumatickým zařízením na odpálení Whiteheadova torpéda, které spočívalo ve vodě a mělo být z člunu odpáleno stisknutím páky uvolňující přívod stlačeného vzduchu.


Velitel fregaty Shah-námořní kapitán Frederick Bedford

Improvizované miniaturní torpédovky se krátce po 21. hod. vydaly k Ilo, kde skutečně objevily zakotvenou loď, ale nejednalo se o hledaný obrněnec, nýbrž o peruánský obchodní parník MARÍA LUISA, od jehož velitele se Lindsay dozvěděl, že vzbouřenci odpluli neznámo kam. Kořist jim tedy na poslední chvíli unikla, načež de Horsey pozval námořního kapitána Chatfielda na poradu konanou na jeho vlajkové fregatě ohledně dalšího postupu. Podle deníku velitele SHAHU námořního kapitána Bedforda nejevil kontradmirál sám od sebe přílišnou snahu v honu na poškozený HUÁSCAR pokračovat, ale nechal se svými důstojníky přesvědčit, že vzbouřený obrněnec musí být dopaden stůj co stůj. „Vidíme tedy, že rozhodnutí zničit HUÁSCAR nebylo iniciované de Horseym,“ píše peruánský námořní historik H. Martínez. „Ten však neměl dostatek odhodlání, aby se tomuto rozhodnutí vzepřel, a nakonec schválil usnesení, ve kterém sehrála důležitou roli horlivost a uražená hrdost velitelů Bedforda a Chatfielda.“

Každopádně konečný rezultát se všemi případnými právními důsledky spočinul na de Horseym, načež britský kontradmirál vyslal AMETHYST k Mollendu získat informace o aktuální poloze HUÁSCARU, a sám si krátil čekání na Chatfieldovo hlášení koncipováním zprávy pro Admiralitu. Peruánský obrněnec se mezitím po zuřivém střetu s Brity už za tmy přiblížil k městečku Ilo, jenomže vládní vojáci jej přivítali palbou, načež vzbouřenci požádali velitele MARIE LUISY o člun, na němž Pierola vyslal na břeh emisary mající požádat o klid zbraní. Nadporučík Pablo Dufoo a jeho druhý vyslanec pan Guillermo Billingrurst skutečně s místním velitelstvím dohodli příměří a povolení k převozu raněných na břeh, ale když se chtěli vrátit na HUÁSCAR, zjistili že obrněnec zmizel, takže zde zůstali pod dohledem místních vojáků.


Britská fregata Shah

Zatímco britská korveta prováděla průzkum, blížil se HUÁSCAR k jámě lvové. Aureolou ochránce peruánské suverenity ověnčený Piérola totiž ztratil zbytky soudnosti a přesvědčil své důstojníky, že jakmile se More dozví o bitvě u Pacochy, přidá se na jejich stranu a společně de Horsyho porazí. Inu, tonoucí se jak známo stébla chytá. Poškozený obrněnec s posledními 70 tunami uhlí v palivových bunkrech připlul do Iquique odpoledne 30. května. Piérola vyslal k veliteli vládní eskadry své zástupce, mezi nimiž nechyběl ani nedávno osvobozený plukovník Varela, aby mu předali list, ve kterém jej informoval, že HUÁSCAR předchozího dne svedl v zájmu zachování peruánské cti zuřivou bitvu s britskými loděmi SHAH a AMETHYST, a že pokud spojí své sily, dokáží nepřítele všech Peruánců porazit.

Ačkoliv námořní kapitán More jistě při pohledu na poničený HUÁSCAR v hloubi svého vlastenecky tepajícího srdce pocítil touhu Piérolově žádosti vyhovět, nakonec loajální důstojník odvětil, že tak závažné rozhodnutí jako je konflikt se zahraniční mocností překračuje jeho pravomoc, takže informuje vládu a vyčká na její rozhodnutí, přičemž jistě tušil jaká bude prezidentova odpověď. Prado mu skutečně v souladu s jeho očekáváním obratem zaslal lakonickou telegrafickou depeši: „Vyzvěte HUÁSCAR ke kapitulaci, a pokud tak neučiní, zničte jej“, načež Morovi připadl delikátní úkol uvést tento rozkaz do praxe.


Nicolas de Piérola

More napsal vůdci vzbouřenců: „jménem země, která tolik trpí našimi častými vnitřními konflikty, naléhavě žádám, abyste tuto kritickou situaci ukončil tím, že podřídíte tuto loď legitimní vládě, přičemž vám nabízím veškeré záruky nezbytné pro vaši osobní bezpečnost a bezpečnost vašich podřízených.“ Velitel vládní eskadry byl sice připraven učinit vše, aby zabránil dalšímu bratrovražednému boji, ale v případě, že by „piérolisté“ jeho upřímně míněný apel nevyslyšeli, byl připraven si prezidentův požadavek vynutit: „pokud tyto úvahy inspirované nejvroucnější touhou zajistit mír, který uchrání Peru před strašlivou propastí, nad kterou stojí, bohužel nenaleznou odezvu ve vašem srdci a srdcích ve vašem okolí, potom, plníc striktní rozkazy, jimiž se musím řídit, budu usilovat o jejich vynucení silou.“

Zklamaný Piérola svolal další poradu, ale protože odmítnutí Morových bezpochyby velkorysých podmínek, by znamenalo bojovat nejprve proti vládním a následně s velkou pravděpodobností i britským válečným lodím, padlo rozhodnutí raději se vzdát než podstoupit další bitvu, která by v konečném důsledku dozajista podstatným způsobem oslabila peruánské válečné námořnictvo. Piérola si pouze vymínil, že všichni vzbouřenci s výjimkou jeho osoby dostanou záruku beztrestnosti a možnosti podle vlastního uvážení opustit Peru, což mu More jménem vlády zaručil svým slovem, načež rebelové kolem 6. hod. dne 31. června předali HUÁSCAR do rukou námořníků věrných vládě a sami se přesunuli na transportní parník LIMEŇA.

Námořní kapitán More během vyjednávání vůči Piérolovi a jeho stoupencům bezpochyby projevil mimořádnou taktnost, empatii a státnický nadhled, čímž zabránil bitvě na rejdě rušného přístavu, ale jak uvidíme později, prezident Prado tyto vlastnosti naprosto postrádal. More později uvedl, že tyto podmínky zaručil bez konzultace s vládou hlavně proto, aby vydání HUÁSCARU pokud možno uspíšil, jelikož tušil, že se k Iquique blíží SHAH a AMETHYST a chtěl předejít další britsko-peruánské ozbrojené konfrontaci. Zároveň věděl, že pokud by se rozhodl kapitulaci vynutit silou, HUÁSCAR by pravděpodobně využil své rychlosti a probil se z přístavu na volné moře, přičemž by byl později potopen de Horsym. O tom, že se v obou případech jednalo o reálné alternativy netřeba pochybovat, neboť zavilí Britové skutečně ohledně HUÁSCARU ještě nevyřkli poslední slovo.

Jakmile se kontradmirál de Horsey dozvěděl, že poškozený obrněnec našel útočiště v Iquique, SHAH a AMETHYST vypluly na jihovýchod. K cílovému přístavu dorazily v podvečer 31. května a jen co slunce zmizelo za obzorem, nalodili se opět na parní barkasu a dva veslové čluny Lindsayho dobrovolníci. Barkasa nesla žerďová torpéda, zatímco ostatní plavidla byla vyzbrojena automobilními torpédy (jedno neslo i Gatling), přičemž Bedford kladl Lindsaymu na srdce, že vzhledem k ničivé síle Whiteheadových torpéd si musí být absolutně jistý, že zasáhnou HUÁSCAR, přičemž nesmí být vypuštěna z větší vzdálenosti než 80 yardů (73 m) a musí být nastavená takovým způsobem, aby se po 200 yardech (183 m) samovolně potopila, čímž hodlal minimalizovat riziko, že zničí jinou loď. Nadporučík Lindsay měl ještě před východem Měsíce na HUÁSCAR zaútočit od břehu, zatímco druhý člun pod velením nadporučíka T. Abbota jej měl současně napadnout z opačné strany. V případě, že by Whiteheadův vynález zkázy selhal, měla být použita žerďová torpéda na barkase, přičemž v případě úspěchu měli útočníci posádce potopeného obrněnce poskytnout veškerou možnou pomoc.


Britské Whiteheadovo torpédo vzor 1872

Přesto mohla nedomyšlená, a k lidským ztrátám přes výše uvedené instrukce bezohledně naplánovaná operace, kterou samotná londýnská Admiralita označila za „flagrantní narušení peruánských teritoriálních vod,“ jejího iniciátora dostat před vojenský soud. Potopení peruánské válečné lodě, notabene na rejdě vlastního přístavu, totiž nemohla Lima ponechat bez náležité odezvy, a je s podivem, že Britové byli ještě dva dny po bitvě u Pacoche ochotni sáhnout k tak drastickému řešení, aniž by si předem ověřili jaká v Iquique panuje aktuální situace, přičemž primárním důvodem patrně opravdu byla snaha smazat rozpačitý dojem, který pro Královské námořnictvo představoval výsledek prvního střetu.

Z přístavu sice právě vyplouval civilní parník, načež dostal AMETHYST rozkaz pokusit se od posádky získat nové informace, ale netrpělivý de Horsey nečekal na výsledek, a ve 21:15 nařídil Lindsaymu vyplout. Naštěstí pro britského kontradmirála se námořní kapitán Chatfield od velitele onoho parníku dozvěděl o kapitulaci HUÁSCARU, pročež nařídil pálit z lodních děl a vystřelovat světlice, aby zabránil tragédii, ke které se na rejdě Iquique de Horseyho vinou schylovalo. Neobvyklý spektákl zaznamenaly hlídky na SHAHU, načež kontradmirál Lindsayho, vzdáleného od cíle pouhou míli, dohodnutými světelnými signály odvolal, jelikož se domníval, že AMETHYST ztroskotal. Tím zabránil zbytečnému krveprolití a samohybné torpédo si muselo na svůj první úspěch počkat do ledna příštího roku, kdy ruské torpédovky ČESMA a SINOP na rejdě přístavu Batumi potopili turecký dělový člun ITINBAH.


Peruánský obrněnec Huáscar

SHAH a AMETHYST následně zakotvily 1. června v Iquique, jenomže Britové se zde dočkali chladného přijetí jak ze strany místního obyvatelstva, tak velitele vládní eskadry. More sice ze zdvořilosti přijal pozvání k návštěvě de Horseyho vlajkové lodě, ale jejich rozhovor postrádal srdečnost, k čemuž jistě přispěl i kontradmirálův nesouhlas s generálním pardonem, který More udělil vzbouřencům, stejně jako přípravy na pohřeb námořního pěšáka Béjara zabitého před třemi dny Brity. Zásadový námořní důstojník zkrátka jen těžko skrýval antipatie vůči muži, jenž dal rozkaz pálit na peruánskou válečnou loď, v čemž s ním byla většina jeho krajanů zajedno.

Britové tedy raději po krátké prohlídce HUÁSCARU a nakládce uhlí odpluli, přičemž AMETHYST zamířil k chilskému pobřeží, kdežto SHAH nabral kurz na Callao. Jenomže když se 6. června přiblížil ke zdejší námořní základně, byla pobřežní obrana v pohotovosti, ve městě to hučelo jako na koridě, a provolávaná hesla jako „smrt Angličanům!“ nenechávala nikoho na pochybách, kdo se má stát hromosvodem nenávisti rozlícených davů. Zprávy o bitvě u Pacoche totiž dorazily do Limy a Callaa 30.; respektive 31. května, a brzy již zdejší tiskárny chrlily zvláštní vydání předních listů, které obyvatelé obou měst rvali kamelotům z rukou, načež řada čtenářů dospěla k názoru, že prezident Prado britského kontradmirála uplatil, aby zúčtoval s jeho politickým protivníkem. Přisadila si i komunita zdejších Američanů, kteří útok na peruánský obrněnec považovali za porušení Monroeovy doktríny, a zdejší úřady a policie rázem měly plné ruce práce s udržením pořádku. Hrozící ozbrojenou konfrontaci s nedozírnými politickými důsledky naštěstí odvrátil britský vyslanec Graham, jenž vyplul na moře a přesměroval SHAH k jinému přístavu, ale de Horsy už v očích prostých Peruánců navždy zůstal personou non grata.


Námořní kapitán More

Ale zpět k HUÁSCARU. Jakmile se prezident Prado dozvěděl, že More vzbouřencům zaručil beztrestnost, jeho rozhodnutí zrušil a do Iquique zaslal seznam rebelů, které hodlal postavit před soud. V jeho čele byl samozřejmě Piérola, ale celkem se jednalo o 31 osob, včetně fregatního kapitána Asteteho, korvetních kapitánů M. Carrasca a Duffa, stejně jako nadporučíka B. Carrasca. Piérola byl tedy 1. června zatčen a uvězněn na monitoru ATAHUALPA, zatímco z parníku LIMEŇA se stalo plovoucí vězení pro jeho stoupence. To se z politického hlediska ukázalo jako krátkozraké řešení, neboť boj HUÁSCARU s britskou přesilou silně zapůsobil na zdejší veřejné mínění, takže se vzbouřenci těšili postavení národních hrdinů, na jejichž podporu se podepisovaly petice, konaly se vlastenecké demonstrace a básníci je opěvovali div ne jako nástupce samotného Simóna Bolívara.

Ráno 5. června dokonce v Callau došlo k pravda poněkud operetnímu povstání vedenému jedním z nejlepších peruánských námořních důstojníků Aureliem Garcíem y Garcíem. Ten kolem sebe soustředil několik set podporovatelů převážně z řad příslušníků národní gardy a vojáků místní posádky, načež hodlal svrhnout „zrádného“ Pradu a do prezidentského úřadu dosadit dosavadního viceprezidenta generála Luise La Puertu. Jenomže nový velitel válečného námořnictva a budoucí peruánský národní hrdina námořní kapitán Miguel Grau, vzpouru nepodpořil, a když se proti rebelům rozhodl zakročit generál Juan Buéndia, námořní kapitán García y García a jeho věrní ještě téhož dne bez jediného výstřelu kapitulovali.


Přední peruánští námořní důstojníci; úplně nalevo Grau, napravo García y García

Pradův režim se přesto otřásal v základech, takže musel vynaložit všechny síly, aby si rozkymácené prezidentské křeslo udržel. Prvním krokem se stala rezignace dosavadního vládního kabinetu, načež 8. května Prado jmenoval novou vládu vedenou výše jmenovaným generálem Buendíou, která obratem podala protest proti narušení peruánské suverenity a požadovala po Londýnu kompenzaci za utrpěné škody. Vláda Jejího Veličenstva však žádné pochybení neuznala, a i když se vztahy mezi oběma státy alespoň navenek podařilo záhy urovnat, je možné že tato kauza přispěla k neskrývané britské podpoře Chile v pozdější válce s Peru.

V peruánských vnitropolitických záležitostech se však žádné uklidnění nekonalo, neboť počet Piérolových stoupenců po bitvě u Pacoche raketově vzrostl, zatímco Pradova popularita citelně poklesla. Prezident se marně dušoval, že k britskému útoku na HUÁSCAR došlo bez vědomí vlády, což vzhledem k onomu dekretu z 8. května, ve kterém označil vzbouřence za zločince a vypsal odměnu komukoliv kdo přispěje k jejich dopadení, působilo jako trapná výmluva. Další vrásky na čele mu přidělal námořní kapitán More. Čestný muž se nemohl smířit s tím, že prezident nedodržel podmínky, které s Piérolou jménem vlády dohodl v Iquique, takže 19. června zaslal Pradovi svoji rezignaci jak na funkci velitele uskupení válečných lodí vytvořenému ke stíhání HUÁSCARU, tak na místo velitele INDEPENDENCIE, kterou však prezident nepřijal.


Peruánští hrdinové od Pacoche

Mezitím byla nová peruánská vláda pod tlakem veřejného mínění nucena vyhlásit všeobecnou amnestií pro všechny osoby zapojené do vzpoury na HUÁSCARU, ale Piérola byl 9. července odveden na palubu parníku LOA a poslán do exilu, zatímco jeho spolubojovníky dopravil 19. června do Callaa transportní parník LIMEŇA. Zde i později v Limě se všem „obráncům peruánské svrchovanosti“ dostalo nadšených ovací, které 17. července v chrámu Milosrdné Panny Marie vyvrcholily okázalým pohřbem ostatků Ruperta Béjara. Postupně se do Callaa vrátily i všechny odvelené válečné lodě, přičemž jako poslední dorazili 30. července 1877 nedávní protivníci z bitvy u Punta Pichalo - pancéřová fregata INDEPENDENCIA a HUÁSCAR. Obrněnec byl spěšně opraven, ale podle Vegase už otočný mechanismus dělové věže nikdy nefungoval tak dobře jeho před bitvou v Pacochském zálivu, a výsledek střetu s Královským námořnictvem velení floty utvrdil v mylném dojmu, že je na možnou konfrontaci s chilským rivalem relativně dobře připraveno.


Rozpačitý výsledek bitvy měl odezvu i ve Velké Británii. O kauze jednal parlament a de Horseyho činy vyšetřovala zvláštní komise, která sice formálně posvětila jeho počínání u Pacoche, ale za chystaný útok na Iquique od Admirality sklidil ostrou kritiku. Z pohledu Královského námořnictva bylo alarmující především zjištění, že ani nejmodernější protipancéřové granáty nemají kýženou účinnost, takže navzdory tomu, že od památného souboje obrněnců MONITOR a MERRIMACK už uplynulo dlouhých patnáct let, pancíř i nadále vítězil nad dělem a poskytoval lodím dobrou ochranu. Po zhodnocení bitvy tedy Admiralita dospěla k názoru, že na Tichém oceánu potřebuje silnější jednotku, načež k pobřeží Jižní Ameriky vypravila kasematní obrněnec TRIUMPH o výtlaku 6640 tun, jenž v prosinci 1878 vystřídal SHAH v úloze vlajkové lodě Pacifického loďstva.

Odvelená fregata následujícího roku hájila britské zájmy v jižní Africe, když 16 důstojníků a 378 námořníků vytvořilo Námořní brigádu, jež se účastnila intervence proti kmeni Zulu, přičemž nástupci slavného Čaky skolili čtyři členy posádky. Po návratu do Anglie SHAH v říjnu 1879 převedli do rezervy a do aktivní služby se už nikdy nevrátil, neboť Královské námořnictvo dospělo k názoru, že lodě tohoto typu nesplnily naděje do nich vkládané, a velké a tedy provozně nákladné nepancéřované fregaty, záhy vyřadilo, přičemž jejich úkoly od osmdesátých let přebíraly nově vyvíjené pancéřové křižníky.


Hrob admirála de Horseyho

De Horsey sice až do září 1879 zůstal v čele Tichooceánského loďstva, ale v dalších letech se pro něj funkce odpovídající jeho nové hodnosti viceadmirála nenašla, a teprve v r. 1884 vztyčil vlajku na obrněnci NORTHUMBERLAND a převzal velení nad Kanálovým loďstvem. Řady Královského námořnictva opustil o 8 let později a dožil se požehnaného věku 95 let, přičemž jeho jméno dodnes nese ostrov a průliv na západním pobřeží Kanady. Piérola krátce po zahájení konfliktu s Chile svrhl svého předchůdce, ale jeho vláda přivedla zemi k drtivé porážce, jež Peru přinesla značné územní a lidské ztráty, ale jeho druhé prezidentské období v letech 1895-1899 je naopak hodnoceno kladně. Dodejme, že během války s Chile byla peruánská flota doslova smetena z hladiny Tichého oceánu, takže přeživší námořníci pokračovali v boji na souši, kde padli i nedávní protivníci - Moore a Astete, ale sourozenci Carrascové konflikt přežili, přičemž Bernabé se později stal kontradmirálem a velitelem válečného námořnictva, zatímco jeho starší bratr zůstal pouze korvetním kapitánem

V tzv. druhé pacifické válce (1879-1883) se vyznamenal i HUÁSCAR, který pod velením již několikráte připomenutým Miguelem Grauem v bitvě u Iquique klounem potopil korvetu ESMERALDA, jež se stala poslední válečnou lodí zničenou tímto archaickým bojovým prostředkem. Později obrněnec napadal nepřátelské přístavy a námořní komunikace, přičemž zajal např. ozbrojený transportní parník RIMAC s množstvím vojáků a válečného materiálu na palubě. Nakonec však padla kosa na kámen a HUÁSCAR byl 8. října 1879 u mysu Angamos dostižen dvojicí chilských obrněnců a po hrdinném odporu zajat, přičemž mezi mnoha padlými nechyběl ani Carlos de los Herose - jediný důstojník z posádky HUÁSCARU, který se v r. 1877 nepřidal na stranu vzbouřenců. Po válce legendární obrněnec čekala ještě dlouhá kariéra pod chilskou vlajkou a dodnes je uchován v přístavu Talcahuano jako národní památník a vyhledávaná turistická atrakce.

Poznámka: První verze článku Huáscar versus Královské námořnictvo vyšla v r. 2015 v jednom z Námořních žurnálů, a nedávno jsem se jej na základě dalších zdrojů rozhodl přepracovat a po rozdělení do dvou částí umístit na Palbu.

Použité zdroje:
Branfill-Cook R.: Torpedo; The Complete History of the World´sMost Revolutionary Naval Weapon. Seaforth Publishing An Pen & Sword Books Ltd 2014.
Brown. D.: WARRIOR to DREADNOUGHT; WARSHIP DESIGN AND DEVELOPMENT 1860-1905. Seaforth Publishing, Pen & Sword Books Ltd 2010.
Burke A.: TORPEDOS AND THEIR IMPACT ON NAVAL WARFARE. Dostupné online https://apps.dtic.mil/sti/tr/pdf/AD1033484.pdf
Gamio J.: HISTORIA NAVAL DEL PERU Tomo IV. Lima 1987.
García i García J.: EL MONITOR REBELDE HUASCAR. Lima 1877. Dostupné online https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id= ... 2236&seq=5
Гончаров В.: Монитор Уаскар; легендарный броненосец-рейдер. Moskva 2021.
Каторин Ю.: Парадоксы военной истории. Petrohrad 2001.
Паркс О.: Линкоры Британской империи (2) Petrohrad 2002.
Rodríguez J.: EL COMBATE NAVAL DE PACOCHA. Dostupné online https://es.scribd.com/document/32066513 ... de-Pacocha
Stern R.: Destroyer Battles ; Epics of Naval Close Combat. Seaforth Publishing 2008.
Вильсон X.: Броненосцы в бою. Moskva 2003.
Martínez V.: HISTORIA MARITIMA DEL PERU; La Repúblika-1876 a 1879 Tomo X. Lima 1988.
Vegas M.: HISTORIA DE LA MARINA DE GUERRA DEL PERU 1821-1924. Callao 1978.
ФлотоМастер 2001/2.
Revista de Marina 2019/2; 2008/2.
Арсенал Коллекция 2013/7.
Okrety Wojenne 2002/1.
http://members.tripod.com/~Guerra_del_P ... ocha1.html
http://www.wikipedia.org/
https://hideo.eu/royal-navy/fregaty/fre ... /shah-1873
https://grokipedia.com/page/battle_of_pacocha
https://archivohistoricodemarina.mil.pe/
https://naval-encyclopedia.com/