PALBA.CZ

Směr Murmansk I. Č 1,2,3 a 4.

Část 1.

Počátek útoku proti SSSR 22. června 1941 by nebyl úplný bez méně známé, ale důležité operace na úplném severu Ruska. V tomto“ Bohem zapomenutém prostoru „ , měl zaútočit, dle plánu „ Barbarossa „ , horský sbor Norsko, vedený generálem Eduardem Dietlem, hrdinou od Narviku, proti Murmansku. V tajném katalogu cílů operace „ Barbarossa „ , stál Murmansk vedle Moskvy, Leningradu, doněcké pánve, ukrajinské obilní komory, Krymu a kavkazské ropy. Historie města, popis přístavu a železnice nám vyjasní důvod, proč byl tento cíl tak důležitý.
Rusko mělo několik důležitých přístavů, které dovolují cestu na oceány. Jsou to Archangelsk, ležící jižněji, ale zamrzá na tři měsíce v roce. Vladivostok, zamrznout může na 100 dní. Přístavy na Černém moři blokuje turecký Bospor, a na Baltském moři Kattegat, mořská úžina mezi Dánskem a Švédskem. Jedinou námořní bránou Ruska je tedy po celý rok Murmansk. Osamělé město na severu vděčí divu přírody, Golfskému proudu, za svou jedinečnost. Golfský proud přichází jedním výběžkem své teplé vody 1200 km širokou branou mezi Grónskem a Norskem, ve kterém se potkávají Severní ledový oceán a Atlantik. Tato teplá voda Golfského proudu způsobí, že Kolský záliv s přístavem Murmansk ( a také s přístavem Poljarnoje ) ani v těch nejstudenějších polárních zimách se 40 a 50 stupni mrazu nezamrzá.
Car začal na začátku 1. světové války v roce 1914, z tehdy rybářské vesnice Murmansk, stavět pomocí ruských trestanců železnici do Petěrburgu ( Leningradu za SSSR ). V letech 1915 – 1917 Rusko nasadilo v pralesích, bažinách a v arktické tundře mezi Petěrburgem a Murmanskem 70 000 německých a rakouských válečných zajatců na stavbu železnice. Za 24 měsíců zde zemřelo na hlad, zimu a tyfus 25 000 mužů. Na každý kilometr této 1 400 kilometrů dlouhé železnice připadá 17 mrtvých.
Po vstupu USA do 1. světové války ( také na straně Ruska proti Německu ), se z Murmanské železnice stala nejkratší, nejdůležitější a po celý rok použitelná dopravní tepna z USA do Ruska.
Ještě v roce 1920 měl Murmansk jen 2600 obyvatel. Na jaře 1941 již mělo město Murmansk 100 000 obyvatel. Rozrostl se přístav, nádraží mělo velkou přepravní kapacitu.
Německý vzdušný průzkum zjistil obrovské přístavní objekty, mohutné přístavní hráze, továrny, výpadové silnice, letiště, zkrátka moderní pevnost, nebezpečnou vojenskou základnu v řídce osídlené polární oblasti.
Generál Dietl věděl o směrnici č. 21, tedy o operaci „ Barbarossa „ od konce prosince 1940. Jako většina generálů v té době se nejprve zhrozil, když dokument dostal do rukou. Avšak jako poslušný voják se pustil se svým štábem do práce, aby do doby začátku dne X byl jeho horský sbor připraven. Plán pro den X určoval, že : „ Horský sbor Norsko bude nejprve nasazen k zajištění území okolo finského Petsama ( dnešní Pečenga, patřící Rusku ) a jeho rudných dolů, jakož i Silnice polárního moře, aby posléze společně s finskými silami zaútočil proti murmanské železnici a přerušil zásobování murmanské oblasti po zemi „.
Po třech a půl měsících si ho Hitler pozval 21. dubna 1941 do říšského kancléřství. Hitler chtěl vědět jak u generála Dietla vypadá útočná operace směrem na Murmansk, aby vše mohl sladit i s dalším postupem na Archangelsk, na konečnou osy A – A ( Archangelsk – Astracháň ). Když tehdy vyjasňovali situaci v rozhovoru, ještě nevěděli, že po vypuknutí války na východě, budou do polárních moří směřovat americké a britské konvoje, aby v Murmansku vykládaly zbraně, munici a další válečný materiál.
Tehdy strašila Hitlera železnice, po které mohl Stalin dopravovat celé kontingenty vojsk z centrálního Ruska na sovětsko – finskou hranici, aby Německu opět vyrval životně důležité niklové doly v Petsamu a narvickou rudu. To byl ta noční můra, která Hitlera strašila. Stratégové generálního štábu ani sám Hitler tehdy nerozeznali mnohem větší nebezpečí konvojů, alespoň historické rozbory plánování operace „ Barbarossa „ se o tom nezmiňují.
Hitler vyložil situaci s poukázáním na ruský nástupní prostor po železnici Murmansk – Leningrad a nepostradatelnost ochrany průmyslu.Doslova řekl, jak se dochovaly zápisy : „ Vše závisí na Vašem horském sboru, Dietle. Toto nebezpečí je třeba odstranit hned na počátku východního polního tažení. Ne vyčkáváním, ale útokem. Musíte překonat těch směšných 100 kilometrů z Petsama do Murmanska a udělat tomu strašáku konec


Murmansk 41.


Murmansk per13.

Směr Murmansk I. Č 2.

Část 2.

Těch směšných 100 kilometrů familierně pronesených Hitlerem k Dietlovi lze pochopit jedině tehdy, když člověk ví, že těsně před návštěvou Dietla podepsal Hitler zprávu Wehrmachtu k operaci „ Barbarossa „ a tam se jednalo o útoky na tisícovkách kilometrů.
100 kilometrů se však nezdálo generálu Dietlovi. Z rozboru a přípravy jeho štábu plynulo něco úplně jiného. Hitler a Dietl se navzájem uznávali a tak se Dietlovi bez patosu podařilo Hitlerovi vyložit pro a proti. Ocituji co vše je v historickém zápise z této porady, neboť vývoj pozdějších operací tento rozbor generála Dietla a jeho štábu potvrdil. Německé velení mělo k dispozici tento rozbor a ani pozdější vývoj událostí, je nepřinutil, aby dali tomuto směru prioritu. To byla zásadní chyba!!
Generál Dietl předal celkový rozbor svého štábu Hitlerovi a doprovodil ho slovy, která zde cituji: „ Můj vůdče, tam nahoře, v tundře to vypadá jako krátce po stvoření světa. Ani jediný strom, keř, ani jedno lidské sídlo. Žádná cesta ani stezka. Jen skály a suť. Mezitím nesčetné divoké potoky, jezera a prudké řeky s peřejemi a vodopády. V létě bažina, v zimě led, sníh a 40 až 50 stupňů mrazu. Během osmi měsíců trvající polární noci dují ledové vichřice. Těch sto kilometrů široký pás tundry, který se kolem Murmanska rozprostírá jako ochranný pancíř, je nehostinná pustina. V této tundře se ještě nikdy nevedla válka, poněvadž kamenná poušť bez cest je pro vojenské jednotky prakticky neprostupná. Bylo by nutné vybudovat silnice, přinejmenším cesty pro povozy, aby bylo možné dopravovat zásoby pro vojáky, pro tažná zvířata. Pokud to mám dělat vlastními silami, pak to bude na účet bojujících jednotek. A přitom obě moje horské divize na tom nejsou s technickou výzbrojí nejlépe. Moji důstojníci mluví o‘výstroji řemeslnického učně‘ . Nemáme dost tažných vozidel, soumarů, není dost pohyblivého dělostřelectva. Navíc má každá divize jen dva pluky“. Generál Dietl byl jeden z mála, který si tuto řeč k Hitlerovi mohl dovolit. Námitky a poznámky mu připravil jeho schopný náčelník štábu podplukovník i.G. von Le Suire. Chtěli Hitlera odvrátit od útočných úmyslů proti pevnosti Murmansk. Železnice měla být přerušena dle Dietla a štábu jižněji, v příznivějším bojovém terénu.
„Může se také klidně stát, že Rus zaútočí. Pro něj je útok snazší než pro nás. Jeho zásobovací základna leží přímo za jeho frontou a železnice vede prakticky až do bojové oblasti, zatímco my musíme dopravovat každý granát, každý bochník chleba, každou otep sena a pytel ovsa buď po velmi dlouhé cestě po moři z Hamburku a přístavů na Baltském moři přes Kirkeness, nebo z Rovaniemi po 600 km dlouhé Silnici polárního moře do Petsama. Odtud pak nákladními automobily, povozy, soumary a nakonec je do bojových postavení musejí donést nosiči. Když však Rusovi na nějakém místě zablokujeme železnici, bude na tom stejně špatně jako my.“
Na Hitlera udělal Dietlův proslov dosti velký dojem. Ujasnil si, že Murmansk nevyžaduje přímý útok, ale že se může jen přerušit železnice z Murmanska do Leningradu někde po její 1 400 km dlouhé cestě. Hitler jen zamyšleně řekl: „Nechte mi tu svoje podklady, budu o té věci přemýšlet.“ S tímto výsledkem se generál Dietl rozloučil a o určité naději, že se mu podařilo Hitlera přesvědčit referoval svému štábu.
7. května 1941 doručil kurýr přes vrchního velitele armády v Norsku generálplukovníka von Falkenhorsta rozhodnutí. Toto rozhodnutí mělo spousta polovičatých řešení, nebyla to ani ryba ani rak, byl to zvláštní kompromis. Hitler nařizoval: „Armáda v Norsku zaútočí ze severního Finska na Murmanskou dráhu ze třech míst. Dietlův horský sbor o dvou divizí zaútočí na město Murmansk a přístav. Dvě pěší divize 36. sboru zahájí současně útok o 350 km jižněji přes Sallu na Kandalakšu, a tam přeruší železnici. O 150 km jižněji dvě divize 3. finského sboru zaútočí přes Kiestinki na Louchi a tam obsadí železnici.“
Šest divizí na třech různých místech dosti od sebe vzdálených mělo útočit na tuto neprostupnou oblast.
Těžiště celé ofenzivy tvořili Dietlovi rakouští horští myslivci 2. a 3. horské divize. Ti měli v den zahájení polního tažení překročit z norského Kirkenessu finskou hranici a obsadit oblast Petsama. O sedm dní později byl stanovený den X pro operaci „Platinfuchs“, což byl útok tundrou na město a přístav Murmansk.
Kdo Hitlerovi vyvrátil Dietlovy argumenty není ze zápisů německého generálního štábu jasné. Z těchto argumentů se splnilo jen to, že do Dietlova bojového prostoru bylo přeloženo několik oddílů říšské pracovní služby. Byly to skupiny RAD K 363 a K 376 pod velením Oberarbeitführera Welsera.
S rozkazem 7. května 1941 dorazily i mapy. Z map plynulo, že jenom v úzkém hraničním pásmu útočného prostoru nejsou cesty. Ale za ním hned po pár kilometrech byly zakreslené silnice a cesty od mostu přes hraniční řeku Titovka dále k Lice, na jihu od jezera Čapr do Motovského, a odtud dokonce opět probíhala silnice nahoru k Lice. A všechny byly propojené z výpadovými silnicemi z Murmanska.

Směr Murmansk I. Č 3.

Část 3.

Severně od polárního kruhu se válka rozjížděla jinak než u ostatních skupin armád, Sever, Střed a Jih. Mezi norskými nástupními pozicemi německých vojsk a ruskou hranicí leželo území Finska. Ve Finsku v Petsamu seděl ruský konzul a ten by v případě předčasných pohybů německé armády alarmoval Moskvu. Tím by byl celý začátek plánu „ Barbarossa“ prozrazen.
Na finské území tedy, se souhlasem Finů, přejížděli v ošumělém civilním oděvu v noci z 20 na 21.června a to po malých skupinách mladí chlapci. Byli to příslušníci ženijní roty, kteří měli připravit přechod přes řeku Petsamo. Materiál přivezli obchodníci v civilních bednách. Pracovní skupiny v civilních šatech již od poloviny června budovaly v pustinách na severu Finska ubytovací a skladovací prostory pro německou armádu. O těchto pracovních skupinách se nikdo nedozvěděl i když pracovaly u hranic s Ruskem. Tady Rusové průzkum neprováděli.
Finští pohraničníci z byrokratickou přesností čekali až ručičky hodinek ukáží 2 hodiny 31 minut 22. června 1941 místního času a teprve tehdy zvedli závory pro průchod německých vojsk. Teprve tehdy mohla 2.a 3. horská divize vstoupit do Finska a pokračovat na ruské hranice.

Mapa:


24. června 1941 byl prozkoumán terén až k ruským hranicím. Finští přespolní běžci vedli německé průzkumné hlídky přes suťová pole, potoky a sněhová pole. První větší překážka na kterou Němci narazili byla chladná horská řeka Titovka. U ústí řeky na východním břehu byl ruský vojenský sklad z jednotkami pohraničního pluku NKVD. Finští zvědové také objevili vojenské letiště.
Sovětská letadla se v prvních dnech skoro vůbec neobjevovala. Sověti totiž nechali i po 22. červnu na obou letištích u Murmanska svých 100 stíhacích letounů křídlo na křídle. Jedna německá stíhací eskadra na tyto letiště zaútočila a zničila hlavní síly sovětského stíhacího letectva.
Zvláštním problémem se jevil Rybářský poloostrov. Průzkum zde neodhalil sílu sovětských jednotek. generál Schlemer ho částmi 2. horské divize odřízl a tím zajistil bok sboru od překvapení. Z počátku šlo všechno hladce. Jednotky 136. pluku přehradily Rybářský poloostrov, obsadily most přes Titovku a přešly přes řeku. Vojenský sklad a letiště byly prázdné.
137. pluk 2. horského sboru to měl již těžší narazil na dokončenou linii sovětských bunkrů na hranici. Měl trochu štěstí, že přišla mlha. Nemohl sice nasadit Stuky a dělostřeleckou přípravu, ale usnadnilo mu to rychlý průlom přes opevnění beze ztrát. Bunkry nechal neporušené za sebou a Němci je později dobyli střemhlavými bombardéry a flakem. Odpor sibiřských a mongolských posádek bunkrů byl však veliký. Bojovaly dokud nebyly pobity, zastřeleny nebo spáleny. Zůstalo jen sto zajatců. Večer 30. června stály čelní jednotky 2. horské divize generálmajora Schlemmera u řeky Lica.
Pluky 3. horské divize generálmajora Kreysinga se pomalu prodíraly vpřed u jezera Čapr a hledaly silnici, která byla zakreslená na mapě. Po této silnici se chtěly dostat do Motovského. V případě, že by to vyšlo nasadily by podporu 1. roty 40. tankového praporu pro zvláštní účely. Tato rota vyzbrojená kořistními francouzskými tanky měla postupovat po nové ruské silnici na Murmansk. Po silnici však nebylo ani stopy.
Následoval letecký průzkum Luftwaffe. Vzdušný průzkum potvrdil, že do Motovského nevede žádná cesta ani stezka. Brzo to bylo jasné i u 2. horské divize. Ani na jejím úseku nebyla žádná silnice, ani cesta z Titovky do Zapadnoj Licy a ani žádná odtamtud dolu do Motovského. Vyhodnocovači map z OKW se drželi značek které jsou obvyklé ve střední Evropě, kde dvojité čárkované linie na ruských mapách říkají že je to cesta. Ve skutečnosti se jednalo o telegrafní vedení a zimní směry putování Nomádů a Laponců tundrou.
Celá plánovaná akce 3. horské divize tím padla. Dalo se sice postupovat dál, proniknout 10 až 15 kilometrů bez cest, ale nedalo se tam delší dobu vydržet. Bylo nutno vybudovat cesty pro vozíky s nejnutnějším zásobováním. Byly povolány pracovní oddíly, které začaly budovat cesty pro soumary.
3. července 1941 se 1. prapor 136. pluku 2.horské divize dostal do rybářské vesnice Zapadnaja Lica na západním břehu řeky Licy, těsně pod jejím ústím. Horští myslivci v nafukovacích člunech překonali řeku a přišli do opuštěného vojenského tábora. V tomto vojenském táboře našli tvrdý chléb, krupici, machorku a 150 nákladních aut. Tam kde jsou nákladní auta musí být nedaleko i silnice. Skutečně dole v údolí vedla bezvadná cesta do Murmanska.
Nyní již bylo třeba jenom přisunout sem potraviny, munici a dělostřelectvo a začít útok.

Směr Murmansk I. Č.4.

Část 4.
Tři dny čekali horští myslivci na přísun potravin, munice a dělostřelectva. 6. července 1941 byl na široké frontě zahájen útok přes řeku Licu. 3. horská divize řeku překročila v gumových člunech. Ženisté 83. horského ženijního praporu podplukovníka Klatta neúnavně přepravovali vojska a materiál na druhý břeh. Velmi často při vykládání museli odrážet i svými zbraněmi protiútoky Rusů. Místa přepravy potom začala krýt dělostřelecká palba. Nyní však na německá vojska začali Rusové útočit bitevními letouny, které zde měly naprostou převahu neboť německé letectvo zde nebylo. 5. letecká armáda se totiž přemístila k podpoře druhého útoku proti murmanské dráze, 400 kilometrů jižněji, u Sally.
Silnice do Murmanska již ležela před 138. plukem na dosah. Útok střídal protiútok. Prorazit se však k silnici nedařilo chybělo zde pár Stuk, tucet tanků a těžké dělostřelectvo. Dvě horské baterie které byly vpředu měly jen 40 granátů. Koňmi tažená těžká děla se sem nedostala. Dvě třetiny divize byly nasazeny na přísun materiálu a munice a jen jedna bojovala.
U Rusů byla situace úplně jiná. Po silnici z Murmanska neustále přijížděly dlouhé kolony posil na nákladních automobilech až k bitevnímu poli.
V době nejtěžších bojů dostal ještě generál Dietl v Titovce zprávu, že u ústí řeky Lica se vylodily tři prapory ruského námořního vojska. Bylo to v týlu a boku druhé horské divize. Horští myslivci generálmajora Kreysinga sice jejich nápor odrazili, ale byli velice přetíženi. Generál Dietl připravil nový útočný plán který si měl vynutit přístup k silnici. Tento plán jehož součástí bylo i to, že 6. flotila torpédoborců fregatního kapitána Schulze-Henrichse bude svou palbou držet sovětské síly v zátoce Lica v šachu, padl do sovětských rukou. Spojka, která jej převážela k jednotlivým jednotkám v hluku a terénu neviděla německou stráž a přejela do ruských pozic.
13. července 1941 to podle nového plánu zkouší generál Dietl znova. Německým jednotkám se podaří vlom do sovětských postavení, ale průlom se nepodaří. Rusové se pevně drží na kótách 322 a 321,9 u Dlouhého jezera. Němci se na tyto kóty nedostanou, neboť chybí dělostřelecká podpora a letectvo. Večer 17. července 1941 musí generál Dietl s těžkým srdcem útok zastavit a přejít do obrany.

400 kilometrů jižněji od Dietlova úseku útočí dvě divize 36. sboru pod velením generála jezdectva Feigeho na murmanskou dráhu. 169. pd a bojová skupina SS „Nord“ zahájí útok 1. července 1941 a jejím cílem je dosáhnout murmanské dráhy u Kandalakši. Jednotky se probíjí přes Sallu až do Alakurti, tedy 36 kilometrů před cíl, ale tam jsou zastaveny neustálými ruskými protiútoky. Dojdou jim síly a musí přejít do obrany.

Finský 3. sbor generálmajora Siilasvua se svou 3. a 6. divizí se také dostane jen do Uhtuy a Kiestinki zůstane stát 70 kilometrů od svého cíle murmanské dráhy. I on musí přejít do obrany.
Ukázalo se, že nikde vždy dvě divize na svůj úkol nestačily. Tyto vždy dvě divize byla rada od Finů, neboť z jejich pohledu a s jejich vojenskou technikou nebylo možno zde jinak útočit. Avšak zkušenost z těchto bojů ukázala, že kdyby byly soustředěny síly u Murmanska a ještě lépe ze Sally na Kandalakšu, kde by byla k dispozici železnice z Rovaniemi až k frontě, útok by se zdařil. OKW však zřejmě s Hitlerovým svolením považovalo tuto frontu s těmi „směšnými sto kilometry“ za druhořadou a prohlásilo jí za vedlejší bojiště. Zřejmě ji stačila odvaha elitních vojsk a osvědčené velení vynikajícího generála.
Fronta zde usnula až do září 1941 a jak uvidíme, až na malé vyjímky se toho moc nezmění.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

Super Michane, válka na severu mě vždycky zajímala.

Četl jsem zprávu co napsal po válce Dietl pro amíky a to teda byla síla. Válka v poušti byla určitě hrozná, ale s touto se asi vůbec nedá srovnat.

Myslím také, mě šíleně zaujal v krátkých větách podaný výklad Hitlerovi od Dietla a pak až budu pokračovat, jak přesně jeho štáb analyzoval v jakých podmínkách rakouští horští myslivci bojovali.

Celá ta operace byla asi velkej omyl.Já myslim že útočit severně od Ladožského jezera nemělo smysl.Rusové tam měli trať, v pohodě po ní přesouvali vojáky a techniku, no a na druhý straně ve Finsku bylo jen pár silnic.Takže bych tam, bejt Finama a Němcama byl v defenzívě a těch pár ušetřenejch jednotek bych nasadil u Leningradu.Možná by to tam rozhodly.

K Leningradu snad ani ne, přerušením tratě z Murmansku by se asi vývoj na severu rapidně změnil. Měl to být cíl č. 1 hned po zahájení bojů.

I když by tu trať Němci přerušili, stejně by se tam neudržely.Rusové by na ně šli od severu i jihu a nakonec by zase trať měli.To je stejná věc jako u Alamejnu.Monty měl za zadkem zásobovací střediska a tím pádem krátký zásobovací linie ale Rommel poušť a nejbližší vhodnej přístav 500 kilometrů daleko.Tady u Murmanska to bylo podobný.Bejt Němceme jsem v defenzívě a k týtrati bych posílal jen ňáký záškodníky s výbušninama a samozřejmě sem tam nálet na mosty.

Řekl bych taky názor, ale v souvislosti, s pozdějšími konvoji se mělo udělat víc a to již Němci věděli. Je nepochopitelné proč to neudělali. Ze dne na den byli Briti s Rusákama přátelé a posílali jim tudy pomoc. To vše popíši v dalších kapitolách.

No ale stejně přes 75 % dodávek šlo přes Persii.Takže Murmansk zas takovej význam neměl.Rusové by se bez něj, i bez těch konvojů na severu obešli.

No až začnu psát ta čísla, jako 3052 letadel a 4084 tanků a 520 000 aut za 6 měsíců do konce roku 1941 v 19 konvojích, touto cestou, tak možná změníš názor. Ta jižní cesta přes Persii a podívej se na problémy v Africe, začla fungovat až na konci roku 1941.

Podle Hrbka to do konce roku 41 bylo 750 tanků [velice "kvalitních" britských], 800 stíhaček [vesměs zastaralé Hurricany], 1400 náklaďáků a jinak 100 000 tun zboží.Takže pro poměry na východní frontě vcelku nic moc.

já mám tato čísla z vojensko-vědeckého ústavu Anglie.

Jsou Chybná. :|

No,podle této stránky jste se netrefily ani jeden. Jsou tam všechny konvoje až do r. 1945 putující do Murmanska:

http://www.o5m6.de/northern.html

Zřejmě ty vámy uváděná čísla patří k jiným časovým údajům.

Faktem ale zůstává,že jmenovitě v r.1941,kdy se většina sovětských zbrojovek stěhovala na východ a nebylo jak nahradit dočasné výpadky výroby,bylo důležitých i 50 tanků či 50 letadel.

A tady je pro srovnání ta Perská cesta

http://www.o5m6.de/persian.html

Jo, děkuji, zkratkovitě jsem uvedl ta čísla a nedočetl jsem celý údaj. Ten údaj není půl roku, ale jedná se plnění hospodářské smlouvy, časový údaj není dostatečně jasný. Výše uvedené údaje budou věrohodnější.