Stručný přehled zbrojního průmyslu v ČSR
Napsal: 24/2/2006, 16:35
Zbrojní průmysl na území Československa do roku 1945 - stručný přehled
Výroba děl ve Škodovce Plzeň
Plzeňská dělovka zahájila svou zbrojařskou činnost výrobou lodních kanonů. Zpočátku si troufala jen na děla menších ráží, do 75 mm, ale postupně úspěšně řešila i ráže větší a náročnější. Už v prvních letech 20. století se tak stala prakticky monopolním dodavatelem rakouského námořnictva, když jejími děly byly vyzbrojeny bitevní lodi, křižníky, torpédoborce, ponorky a pobřežní dělostřelectvo.
Před první světovou válkou se tak zbrojní oddělení Škodových závodů rychle vyvíjelo právě vzhledem k rychlé výstavbě námořních sil. Nepřetržité a stále stoupající objednávky umožnily značné investice v plzeňském hutním a zbrojním oddělení. Šlo také o mimořádně dobré obchody- dělová výzbroj jedné bitevní lodi třídy Viribus Unitis stála zhruba 14,5 milionů rakouských korun a munice k ní pak přes 9 milionů (jedna boční salva vážila 5673 kg).[1]
Válka roku 1914 Škodovy závody silně postihla. Rakouské loďstvo, odsouzené na Jadranu takřka k nečinnosti, přestalo být hlavním zákazníkem. Další zásah přinesl rok 1918, kdy došlo k odvratu od výroby námořních děl. Navíc byla většina výkresů a značná část speciálních strojů roku 1920 odvezena do Francie.
Koncem 19. století se tento závod začal zabývat možnostmi konstrukce polních rychlopalných děl na kovové lafetě. Pro úspěšnost tohoto úkolu bylo třeba zvládnout skloubení stability , nízké váhy a vysokého balistického výkonu zbraně. Vznikl tak první pokusný typ 75 mm polního kanonu. Jeho konstrukce potom byla o dva roky modernizována zabudováním brzdovratného zařízení pod hlavní, který se stal obvyklým u převážné většiny dalších typů a používá se dodnes. V rakouské armádě však tento nový princip vzbuzoval nedůvěru a zavedení do výzbroje se nedočkal. Do výroby byl naopak zaveden typ se zákluzem celé hlavně a už zastaralou bronzovou hlavní.
Před Škodovými děly nového typu se rýsovala pouze možnost vyzbrojení srbské armády vzorem 1904. Generální ředitel von Trappen však jen pro maličkost odmítl v Bělehradě připraveý kontrakt podepsat, rozloučil se s králem .. a druhý den už byla situace naprosto jiná. Král byl zavražděn, nastoupila nová dynastie Karaďorděvičů a ta se místo na Rakousko orientovala na Francii.
K dalšímu vývoji polních kanonů se Škodovka vrátila až v posledních letech před první světovou válkou a vyvinula nový vzor 1911. Několik baterií bylo dodáno do Číny, větší část byla použita rakousko - uherskou armádou na ruské frontě. Několik kusů se v čs. armádě dočkalo mobilizace v roce 1938.
Větší úspěchy byly zaznamenány při vývoji děl se zakřivenou dráhou střely. nejrozšířenějším typem se stal 80 mm polní kanon vz. 17, který se později stal hlavní zbraní čs. lehkých dělostřeleckých pluků.
Snad nejproslulejší specialitou Škodovky se ale stala horská děla. Slávu podniku v tomto oboru založil 75 mm horský kanon vz. 15, který vynikal tehdy nevídanými výkony při snadné přepravitelnosti i v těžkém terénu. Do výzbroje byl v průběhu války zaveden v Bulharsku, Turecku i v Německu. Po skončení první světové války sloužil ve všech armádách střední Evropy a také v Itálii, která ho v širokém měřítku používala i za druhé světové války.
Za první světové války Škodovka prováděla rozsáhlou investiční výstavbu zaměřenou právě na růst zbrojní výroby. V roce 1914 ve svých dílnách zaměstnávala zhruba 10000 pracovníků; v roce 1917 již přes 30000.[2] Kritická situace nastala po skončení války, kdy mamutí podnik určený k výzbroji armády již neexistujícího státu, nebyl schopen udržet stávající výrobu. Této krize využil dávný konkurent , francouzský koncern Schneider, který v letech 1919 až 1921 získal ve Škodovce rozhodující vliv. Zbrojovky se nicméně brzy přizpůsobila nové situaci a v 20. letech znovu nastává konjunktura.
Výstavbě čs. dělostřelectva byla od počátku věnována pečlivá pozornost, a tak v roce 1938 patřilo k nejlépe připraveným druhům vojska. Například dělostřelecký materiál vyvíjený v Plzni pro opevnění představoval konstrukcí i výkonem vrchol a předčil kvalitou i zbraně Maginotovy linie. Měsíční výrobní kapacita plzeňské dělovky čítala 28 děl ráže 75 až 100 mm, 20 děl ráže do 150 mm, 3 děla těžká a 52 malorážních kanonů. Export tvořilo 53 % produkce.[3]
Obrněná vozidla
Na počátku dvacátých let panoval v diskusi o budoucnosti obrněné techniky spor mezi zastánci pásových vozidel - tanky a obrněnými automobily. Právě tyto automobily se staly prvními vyráběnými zbraněmi v této kategorii, především z důvodu nižší konstrukční náročnosti. Objednávka prvních čs. obrněných automobilů připadla Škodovým závodům. Práce na konstrukci byly zahájeny roku 1922 a o dva roky později vykrystalizovaly v typ PA -II Želva, který byl tehdejšími odborníky považován za světovou špičku. Jeho hlavní nevýhoda ale spočívala v neschopnosti pohybovat se v náročnějším terénu a překonávat překážky. Jedinými pásovými obrněnci v naší výzbroji se tak nadlouho stalo 7 francouzských lehkých Renaultů M 18, nejrychlejší tank první světové války, dosahující "závratné" rychlosti 8 km/h.
Armádní zakázka na tank byla formulována až roku 1926, ale výsledky se dostavily až mnohem později. Nadále pokračoval vývoj upřednostňované automobilové varianty, který vyústil ještě v další typy, jako Škody vz. 27 a Tatra vz. 30.
Samostatnou kapitolu byl vývoj tzv. tančíků, malých obrněných pásových strojů se slabou výzbrojí, které sice byly zavedeny do výzbroje v podobě tančíku vz. 33, ale o jejich kvalitách a bojové použitelnosti armáda oprávněně pochybovala.
Co se týče lehkých tanků, jejich vývoj provázely problémy způsobené malými zkušenostmi konstruktérů v tomto náročném oboru, ale první stroj z produkce ČKD, lehký tank vz. 24 vyzbrojený dělem ráže 37,2 mm již snesl dobová měřítka. S vývojem o něco modernějšího škodováckého LT - 35 se naopak táhla řada závažných konstrukčních problémů během testování, což způsobilo, že o jejich bojeschopném provozu se dá hovořit až od roku 1937. Opravdu moderní lehký tank se objevil až v podobě LT - 38, který se ale zavedení do výzbroje čs, armády nedočkal, narozdíl od bojového nasazení, kdy byl zařazen do výzbroje Slovenského štátu i Wehrmachtu, který s ním slavil úspěchy během tažení do Francie. Na jeho podvozku byl také později zkonstruováno samohybné dělo Hetzer.
Při teoretickém porovnání čs. obrněné vozby s výzbrojí Německa v roce 1938 z toho domácí bojová technika vychází více než příznivě, avšak jen co se týče kvality. Čs. armáda disponovala 70 tančíky, 348 lehkými tanky a 75 obrněnými automobily (nezapočítány série připravené k exportu). Většinu německých tanků v roce 1938 tvořily první typy lehkých tanků Pz -I a Pz - II; jenom malou část představovaly střední tanky Pz - III a Pz - IV. Z toho vyplývá. že 6/7 německých tanků mělo horší výzbroj i ostatní vlastnosti, než jakýkoliv čs. lehký tank.[4]
Letectvo
Po skončení první světové války se v této oblasti vedl spor o to, zda je výhodnější zůstat v závislosti na Francii, která byla považována za leteckou velmoc, a nebo se pustit do budování vlastního leteckého průmyslu. V roce 1919 se na území Československa nacházely stroje zkonfiskované rakousko-uherské armádě na našem území, stroje přelétnuté našimi letci z fronty, letadla nakoupená v Německu či darovaná Francií. Bohužel naprostá většina byla v neuspokojivém technickém stavu, nebo už přímo zastaralá.
V okruhu českých konstruktérů se záhy začaly prosazovat vývojové firmy, zpočátku ve skromných podmínkách, které se brzy vypracovaly v základ domácího leteckého průmyslu. Jednalo se zejména o Avii, Letov a Aero. Ve třicátých letech přibyly ještě Praga, Beneš – Mráz, Zlínská letecká a Tatra.
První stíhací letouny se začaly stavět počátkem 20. let. První početněji sériově vyráběnou se stala stíhačka Aero A – 18 s motorem BMW z roku 1923, i když šlo jen o 20 kusů. O masové výrobě se dá hovořit až v souvislosti s Avií BH - 21 z roku 1925, která se dočkala nejen početného zastoupení v čs. letectvu, ale i exportního úspěchu prostřednictvím vítězství v mezinárodní soutěži na výzbroj belgického letectva, kde předčila anglické i francouzské typy.
Laborováním s výkonnějšími pohonnými jednotkami byly vyvíjeny další rozmanité typy, ale stroj, jehož parametry zasluhovaly označení „nová generace“ se objevil až v roce 1933 a to Avia B – 534 s motorem Hispano Suiza o výkonu 750 k celoocelové konstrukce dosahující rychlosti přes 400 km/h. Vojenské letectvo dostalo postupně čtyři série těchto stíhaček, dohromady 445 letounů, které vytvořily páteř nejsilnějšího stíhacího letectva ve střední Evropě.[5]
Nadějným projektem byl stíhací dolnoplošník Avia B – 35. Dokončován byl však bohužel až za okupace, takže bojového nasazení se dočkala pouze zdokonalená verze B – 135 ve službách bulharského letectva.
Co se týče bombardovacích letounů, ty se na naší obloze objevily až v polovině dvacátých let. Prvním úspěšným typem byl Letov Š – 16, který byl představen na pařížském aerosalonu v roce 1926. Kromě Československa se nacházel i ve výzbroji Turecka, Jugoslávie a Lotyšska. Dalším rozšířeným typem bylo Aero A – 100, jejichž výroba byla zahájena roku 1933. Jedna z jeho pozdějších variant byla pro dána Španělské republice a dosloužila v letectvu frankistického Španělska.[6]
Modernizačním počinem bylo zakoupení licence na výrobu ruských bombardérů SB – 2, které pod označením B – 71 vyráběla Avia a Aero. Ambiciózní Aero A – 300 postihlo storno v podobě okupace.
Nelze opomenout tehdy široce rozšířenou kategorii průzkumných letounů, do které patří vůbec první čs. letoun Letov Šm – 2, který startoval poprvé v dubnu 1920. Nejrozšířenějším představitelem této skupiny byl Letov Š – 328, vyráběný ve třicátých letech, který plnil i úlohu bitevníku.
Ruční palné zbraně
Když vznikl na konci první světové války československý stát, nacházely se na jeho území pouze dva významné zbrojní podniky a to Sellier & Bellot v Praze na Žižkově a Škodovy závody v Plzni. Během krátké doby začaly pracovat další zbrojovky v Praze, Brně a Strakonicích a ve třicátých letech již patřilo Československo k největším výrobcům a exportérům ručních palných zbraní a střeliva na světě. Zásluhu na tom mělo nepochybně vyřazení německých a rakouských zbrojovek z výroby vojenských zbraní, ale tak rychlý pokrok by nebyl možný bez technického umu a pracovních znalostí českých konstruktérů a dělníků.
Mnohé postavy konstruktérů vyrůstaly z rodinných puškařských dílen, jako například Karel Krnka, jehož otec projektoval a ve své dílně vyrobil zadovku, kterou byla od sedmdesátých let devatenáctého století vyzbrojena ruská a černohorská armáda, dále třeba Adolf Odkolek, podle jehož patentu byl vyráběn francouzský kulomet Hotchkiss. Právě tento prvek staleté puškařské tradice dokázal kompenzovat fakt, že počátkem dvacátého století v českých zemích žádný důležitý výrobce neexistoval.
První zakladatelská vlna v letech 1919 – 1924 se odehrála výlučně v českých zemích, kde vznikaly nové výrobní závody (Strakonice, Praha, Semtín, Brno). Až téměř do poloviny třicátých let pak na úseku pěchotních zbraní a pěchotního střeliva nedošlo v rozmístění výroby a v nové výstavbě k výraznějším změnám. Investice se soustředily na vnitřní výstavbu výrobních závodů. Existující plány výstavby nových závodů pozdržela hospodářská krize. Po roce 1934 se uskutečnily prvé a podstatné změny ve výstavbě a dislokaci. Brněnská zbrojovka přemístila výrobu pěchotního střeliva z Bratislavy do Povážské Bystrice a Sellier & Bellot přestěhoval celý svůj závod do Vlašimi. Brněnská zbrojovka také vybudovala nový závod ve Vsetíně, určený pro těžké kulomety a velkorážové střelivo a Česká zbrojovka zřídila nový závod v Uherském Brodě se záměrem vyrábět zde letecké zbraně.[7]
Základním druhem výzbroje byla mechanická opakovačka s bodákem. Jako předloha byl vybrán systém Mauser, jehož zdokonalení Zbrojovkou Brno vyústilo v nejrozšířenější pušku čs. armády – vz. 24, která se začala vyrábět od roku 1925 a stala se východiskem i pro mnohé exportní úpravy. V roce 1939 se jich ve výzbroji nacházelo 762000.[8] Pro četnictvo a finanční stráž byla zkonstruována karabina vz. 33.
Technicky náročnějším se ale ukázalo zkonstruování konkurenceschopného kulometu. Na jaře 1922 byl poprvé předveden lehký kulomet Václava Holka. Tato zbraň měla řadu nedostatků, ale zaujala svým řešením a vlastnostmi. Byla nadále zdokonalována a o dvě léta později suverénně zvítězila v soutěži na vyzbrojení čs. armády. Kulomet byl zaveden jako Praga vz. 24, jeho výrobu převzala brněnská Zbrojovka, kam přešel i tvůrce zbraně. Zde došlo k dalším úpravám a představení konečné verze pod názvem ZB vz. 26, které naše armáda postupně obdržela 34550 kusů.[9] Jeho modifikace byly vyváženy do Rumunska, Jugoslávie, Bolívie a dalších zemí, nejvýznamnější byla ale zakázka Anglie, která prostřednictvím britského ministerstva války uzavřela s brněnskou Zbrojovkou licenční smlouvu a začala modifikovanou verzi této zbraně vyrábět pod názvem BREN. Tato zbraň se za druhé světové války stala jedním z nejrozšířenějších kulometů nejen na západní frontě a britská armáda ji používala až do sedmdesátých let.
Neméně úspěšnou kariéru prodělala další konstrukce Václava Holka těžký kulomet vz. 37., který našel uplatnění zejména jako součást opevnění a výzbroj tanků. Pro čs. armádu byl vyroben v počtu 3460 kusů.[10] Rovněž se dočkal licenční výroby v Anglii, kde byl vyráběn pod názvem BESA a byl ve velkém počtu využit jako výzbroj britských tanků a dočkal se nasazení ve válečném konfliktu.
Výrobou pistolí se zabývala především Česká zbrojovka ve Strakonicích.
Protektorát
S výjimkou Francie nezískávali nacisté odnikud tolik válečně důležitých kapacit jako z Protektorátu. Byly sem přeloženy tzv. „vůdcovy programy“, například výroba ponorkových děl, protiletadlových děl,, výroba součástí pro V1 a V2, muniční program, zhotovování leteckých motorů a další. Začátkem roku 1944 se zde vyrábělo měsíčně 96 těžkých děl, 120 děl protiletadlových, 30000 pušek, 3000 samopalů, 144 pěchotních děl a 10800 pistolí.[11]
[1] Miroslav ŠÁDA a kol., Umlčené zbraně, Praha 1966, s. 27.
[2] Tamtéž s. 45.
[3] Tamtéž s. 86.
[4] Tamtéž s. 138.
[5] Tamtéž s. 162.
[6] Jiří RAJLICH, Vzduch je naše moře, Praha 1993, s.
[7] Vladimír DOLÍNEK, Vladimír KARLICKÝ, Pavel VÁCHA, České zbraně a střelivo, Praha 1998, s. 38.
[8] Tamtéž, s. 45.
[9] Tamtéž, s. 46.
[10] Tamtéž, s. 47.
[11] Detlef BRANDES, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 256.
Výroba děl ve Škodovce Plzeň
Plzeňská dělovka zahájila svou zbrojařskou činnost výrobou lodních kanonů. Zpočátku si troufala jen na děla menších ráží, do 75 mm, ale postupně úspěšně řešila i ráže větší a náročnější. Už v prvních letech 20. století se tak stala prakticky monopolním dodavatelem rakouského námořnictva, když jejími děly byly vyzbrojeny bitevní lodi, křižníky, torpédoborce, ponorky a pobřežní dělostřelectvo.
Před první světovou válkou se tak zbrojní oddělení Škodových závodů rychle vyvíjelo právě vzhledem k rychlé výstavbě námořních sil. Nepřetržité a stále stoupající objednávky umožnily značné investice v plzeňském hutním a zbrojním oddělení. Šlo také o mimořádně dobré obchody- dělová výzbroj jedné bitevní lodi třídy Viribus Unitis stála zhruba 14,5 milionů rakouských korun a munice k ní pak přes 9 milionů (jedna boční salva vážila 5673 kg).[1]
Válka roku 1914 Škodovy závody silně postihla. Rakouské loďstvo, odsouzené na Jadranu takřka k nečinnosti, přestalo být hlavním zákazníkem. Další zásah přinesl rok 1918, kdy došlo k odvratu od výroby námořních děl. Navíc byla většina výkresů a značná část speciálních strojů roku 1920 odvezena do Francie.
Koncem 19. století se tento závod začal zabývat možnostmi konstrukce polních rychlopalných děl na kovové lafetě. Pro úspěšnost tohoto úkolu bylo třeba zvládnout skloubení stability , nízké váhy a vysokého balistického výkonu zbraně. Vznikl tak první pokusný typ 75 mm polního kanonu. Jeho konstrukce potom byla o dva roky modernizována zabudováním brzdovratného zařízení pod hlavní, který se stal obvyklým u převážné většiny dalších typů a používá se dodnes. V rakouské armádě však tento nový princip vzbuzoval nedůvěru a zavedení do výzbroje se nedočkal. Do výroby byl naopak zaveden typ se zákluzem celé hlavně a už zastaralou bronzovou hlavní.
Před Škodovými děly nového typu se rýsovala pouze možnost vyzbrojení srbské armády vzorem 1904. Generální ředitel von Trappen však jen pro maličkost odmítl v Bělehradě připraveý kontrakt podepsat, rozloučil se s králem .. a druhý den už byla situace naprosto jiná. Král byl zavražděn, nastoupila nová dynastie Karaďorděvičů a ta se místo na Rakousko orientovala na Francii.
K dalšímu vývoji polních kanonů se Škodovka vrátila až v posledních letech před první světovou válkou a vyvinula nový vzor 1911. Několik baterií bylo dodáno do Číny, větší část byla použita rakousko - uherskou armádou na ruské frontě. Několik kusů se v čs. armádě dočkalo mobilizace v roce 1938.
Větší úspěchy byly zaznamenány při vývoji děl se zakřivenou dráhou střely. nejrozšířenějším typem se stal 80 mm polní kanon vz. 17, který se později stal hlavní zbraní čs. lehkých dělostřeleckých pluků.
Snad nejproslulejší specialitou Škodovky se ale stala horská děla. Slávu podniku v tomto oboru založil 75 mm horský kanon vz. 15, který vynikal tehdy nevídanými výkony při snadné přepravitelnosti i v těžkém terénu. Do výzbroje byl v průběhu války zaveden v Bulharsku, Turecku i v Německu. Po skončení první světové války sloužil ve všech armádách střední Evropy a také v Itálii, která ho v širokém měřítku používala i za druhé světové války.
Za první světové války Škodovka prováděla rozsáhlou investiční výstavbu zaměřenou právě na růst zbrojní výroby. V roce 1914 ve svých dílnách zaměstnávala zhruba 10000 pracovníků; v roce 1917 již přes 30000.[2] Kritická situace nastala po skončení války, kdy mamutí podnik určený k výzbroji armády již neexistujícího státu, nebyl schopen udržet stávající výrobu. Této krize využil dávný konkurent , francouzský koncern Schneider, který v letech 1919 až 1921 získal ve Škodovce rozhodující vliv. Zbrojovky se nicméně brzy přizpůsobila nové situaci a v 20. letech znovu nastává konjunktura.
Výstavbě čs. dělostřelectva byla od počátku věnována pečlivá pozornost, a tak v roce 1938 patřilo k nejlépe připraveným druhům vojska. Například dělostřelecký materiál vyvíjený v Plzni pro opevnění představoval konstrukcí i výkonem vrchol a předčil kvalitou i zbraně Maginotovy linie. Měsíční výrobní kapacita plzeňské dělovky čítala 28 děl ráže 75 až 100 mm, 20 děl ráže do 150 mm, 3 děla těžká a 52 malorážních kanonů. Export tvořilo 53 % produkce.[3]
Obrněná vozidla
Na počátku dvacátých let panoval v diskusi o budoucnosti obrněné techniky spor mezi zastánci pásových vozidel - tanky a obrněnými automobily. Právě tyto automobily se staly prvními vyráběnými zbraněmi v této kategorii, především z důvodu nižší konstrukční náročnosti. Objednávka prvních čs. obrněných automobilů připadla Škodovým závodům. Práce na konstrukci byly zahájeny roku 1922 a o dva roky později vykrystalizovaly v typ PA -II Želva, který byl tehdejšími odborníky považován za světovou špičku. Jeho hlavní nevýhoda ale spočívala v neschopnosti pohybovat se v náročnějším terénu a překonávat překážky. Jedinými pásovými obrněnci v naší výzbroji se tak nadlouho stalo 7 francouzských lehkých Renaultů M 18, nejrychlejší tank první světové války, dosahující "závratné" rychlosti 8 km/h.
Armádní zakázka na tank byla formulována až roku 1926, ale výsledky se dostavily až mnohem později. Nadále pokračoval vývoj upřednostňované automobilové varianty, který vyústil ještě v další typy, jako Škody vz. 27 a Tatra vz. 30.
Samostatnou kapitolu byl vývoj tzv. tančíků, malých obrněných pásových strojů se slabou výzbrojí, které sice byly zavedeny do výzbroje v podobě tančíku vz. 33, ale o jejich kvalitách a bojové použitelnosti armáda oprávněně pochybovala.
Co se týče lehkých tanků, jejich vývoj provázely problémy způsobené malými zkušenostmi konstruktérů v tomto náročném oboru, ale první stroj z produkce ČKD, lehký tank vz. 24 vyzbrojený dělem ráže 37,2 mm již snesl dobová měřítka. S vývojem o něco modernějšího škodováckého LT - 35 se naopak táhla řada závažných konstrukčních problémů během testování, což způsobilo, že o jejich bojeschopném provozu se dá hovořit až od roku 1937. Opravdu moderní lehký tank se objevil až v podobě LT - 38, který se ale zavedení do výzbroje čs, armády nedočkal, narozdíl od bojového nasazení, kdy byl zařazen do výzbroje Slovenského štátu i Wehrmachtu, který s ním slavil úspěchy během tažení do Francie. Na jeho podvozku byl také později zkonstruováno samohybné dělo Hetzer.
Při teoretickém porovnání čs. obrněné vozby s výzbrojí Německa v roce 1938 z toho domácí bojová technika vychází více než příznivě, avšak jen co se týče kvality. Čs. armáda disponovala 70 tančíky, 348 lehkými tanky a 75 obrněnými automobily (nezapočítány série připravené k exportu). Většinu německých tanků v roce 1938 tvořily první typy lehkých tanků Pz -I a Pz - II; jenom malou část představovaly střední tanky Pz - III a Pz - IV. Z toho vyplývá. že 6/7 německých tanků mělo horší výzbroj i ostatní vlastnosti, než jakýkoliv čs. lehký tank.[4]
Letectvo
Po skončení první světové války se v této oblasti vedl spor o to, zda je výhodnější zůstat v závislosti na Francii, která byla považována za leteckou velmoc, a nebo se pustit do budování vlastního leteckého průmyslu. V roce 1919 se na území Československa nacházely stroje zkonfiskované rakousko-uherské armádě na našem území, stroje přelétnuté našimi letci z fronty, letadla nakoupená v Německu či darovaná Francií. Bohužel naprostá většina byla v neuspokojivém technickém stavu, nebo už přímo zastaralá.
V okruhu českých konstruktérů se záhy začaly prosazovat vývojové firmy, zpočátku ve skromných podmínkách, které se brzy vypracovaly v základ domácího leteckého průmyslu. Jednalo se zejména o Avii, Letov a Aero. Ve třicátých letech přibyly ještě Praga, Beneš – Mráz, Zlínská letecká a Tatra.
První stíhací letouny se začaly stavět počátkem 20. let. První početněji sériově vyráběnou se stala stíhačka Aero A – 18 s motorem BMW z roku 1923, i když šlo jen o 20 kusů. O masové výrobě se dá hovořit až v souvislosti s Avií BH - 21 z roku 1925, která se dočkala nejen početného zastoupení v čs. letectvu, ale i exportního úspěchu prostřednictvím vítězství v mezinárodní soutěži na výzbroj belgického letectva, kde předčila anglické i francouzské typy.
Laborováním s výkonnějšími pohonnými jednotkami byly vyvíjeny další rozmanité typy, ale stroj, jehož parametry zasluhovaly označení „nová generace“ se objevil až v roce 1933 a to Avia B – 534 s motorem Hispano Suiza o výkonu 750 k celoocelové konstrukce dosahující rychlosti přes 400 km/h. Vojenské letectvo dostalo postupně čtyři série těchto stíhaček, dohromady 445 letounů, které vytvořily páteř nejsilnějšího stíhacího letectva ve střední Evropě.[5]
Nadějným projektem byl stíhací dolnoplošník Avia B – 35. Dokončován byl však bohužel až za okupace, takže bojového nasazení se dočkala pouze zdokonalená verze B – 135 ve službách bulharského letectva.
Co se týče bombardovacích letounů, ty se na naší obloze objevily až v polovině dvacátých let. Prvním úspěšným typem byl Letov Š – 16, který byl představen na pařížském aerosalonu v roce 1926. Kromě Československa se nacházel i ve výzbroji Turecka, Jugoslávie a Lotyšska. Dalším rozšířeným typem bylo Aero A – 100, jejichž výroba byla zahájena roku 1933. Jedna z jeho pozdějších variant byla pro dána Španělské republice a dosloužila v letectvu frankistického Španělska.[6]
Modernizačním počinem bylo zakoupení licence na výrobu ruských bombardérů SB – 2, které pod označením B – 71 vyráběla Avia a Aero. Ambiciózní Aero A – 300 postihlo storno v podobě okupace.
Nelze opomenout tehdy široce rozšířenou kategorii průzkumných letounů, do které patří vůbec první čs. letoun Letov Šm – 2, který startoval poprvé v dubnu 1920. Nejrozšířenějším představitelem této skupiny byl Letov Š – 328, vyráběný ve třicátých letech, který plnil i úlohu bitevníku.
Ruční palné zbraně
Když vznikl na konci první světové války československý stát, nacházely se na jeho území pouze dva významné zbrojní podniky a to Sellier & Bellot v Praze na Žižkově a Škodovy závody v Plzni. Během krátké doby začaly pracovat další zbrojovky v Praze, Brně a Strakonicích a ve třicátých letech již patřilo Československo k největším výrobcům a exportérům ručních palných zbraní a střeliva na světě. Zásluhu na tom mělo nepochybně vyřazení německých a rakouských zbrojovek z výroby vojenských zbraní, ale tak rychlý pokrok by nebyl možný bez technického umu a pracovních znalostí českých konstruktérů a dělníků.
Mnohé postavy konstruktérů vyrůstaly z rodinných puškařských dílen, jako například Karel Krnka, jehož otec projektoval a ve své dílně vyrobil zadovku, kterou byla od sedmdesátých let devatenáctého století vyzbrojena ruská a černohorská armáda, dále třeba Adolf Odkolek, podle jehož patentu byl vyráběn francouzský kulomet Hotchkiss. Právě tento prvek staleté puškařské tradice dokázal kompenzovat fakt, že počátkem dvacátého století v českých zemích žádný důležitý výrobce neexistoval.
První zakladatelská vlna v letech 1919 – 1924 se odehrála výlučně v českých zemích, kde vznikaly nové výrobní závody (Strakonice, Praha, Semtín, Brno). Až téměř do poloviny třicátých let pak na úseku pěchotních zbraní a pěchotního střeliva nedošlo v rozmístění výroby a v nové výstavbě k výraznějším změnám. Investice se soustředily na vnitřní výstavbu výrobních závodů. Existující plány výstavby nových závodů pozdržela hospodářská krize. Po roce 1934 se uskutečnily prvé a podstatné změny ve výstavbě a dislokaci. Brněnská zbrojovka přemístila výrobu pěchotního střeliva z Bratislavy do Povážské Bystrice a Sellier & Bellot přestěhoval celý svůj závod do Vlašimi. Brněnská zbrojovka také vybudovala nový závod ve Vsetíně, určený pro těžké kulomety a velkorážové střelivo a Česká zbrojovka zřídila nový závod v Uherském Brodě se záměrem vyrábět zde letecké zbraně.[7]
Základním druhem výzbroje byla mechanická opakovačka s bodákem. Jako předloha byl vybrán systém Mauser, jehož zdokonalení Zbrojovkou Brno vyústilo v nejrozšířenější pušku čs. armády – vz. 24, která se začala vyrábět od roku 1925 a stala se východiskem i pro mnohé exportní úpravy. V roce 1939 se jich ve výzbroji nacházelo 762000.[8] Pro četnictvo a finanční stráž byla zkonstruována karabina vz. 33.
Technicky náročnějším se ale ukázalo zkonstruování konkurenceschopného kulometu. Na jaře 1922 byl poprvé předveden lehký kulomet Václava Holka. Tato zbraň měla řadu nedostatků, ale zaujala svým řešením a vlastnostmi. Byla nadále zdokonalována a o dvě léta později suverénně zvítězila v soutěži na vyzbrojení čs. armády. Kulomet byl zaveden jako Praga vz. 24, jeho výrobu převzala brněnská Zbrojovka, kam přešel i tvůrce zbraně. Zde došlo k dalším úpravám a představení konečné verze pod názvem ZB vz. 26, které naše armáda postupně obdržela 34550 kusů.[9] Jeho modifikace byly vyváženy do Rumunska, Jugoslávie, Bolívie a dalších zemí, nejvýznamnější byla ale zakázka Anglie, která prostřednictvím britského ministerstva války uzavřela s brněnskou Zbrojovkou licenční smlouvu a začala modifikovanou verzi této zbraně vyrábět pod názvem BREN. Tato zbraň se za druhé světové války stala jedním z nejrozšířenějších kulometů nejen na západní frontě a britská armáda ji používala až do sedmdesátých let.
Neméně úspěšnou kariéru prodělala další konstrukce Václava Holka těžký kulomet vz. 37., který našel uplatnění zejména jako součást opevnění a výzbroj tanků. Pro čs. armádu byl vyroben v počtu 3460 kusů.[10] Rovněž se dočkal licenční výroby v Anglii, kde byl vyráběn pod názvem BESA a byl ve velkém počtu využit jako výzbroj britských tanků a dočkal se nasazení ve válečném konfliktu.
Výrobou pistolí se zabývala především Česká zbrojovka ve Strakonicích.
Protektorát
S výjimkou Francie nezískávali nacisté odnikud tolik válečně důležitých kapacit jako z Protektorátu. Byly sem přeloženy tzv. „vůdcovy programy“, například výroba ponorkových děl, protiletadlových děl,, výroba součástí pro V1 a V2, muniční program, zhotovování leteckých motorů a další. Začátkem roku 1944 se zde vyrábělo měsíčně 96 těžkých děl, 120 děl protiletadlových, 30000 pušek, 3000 samopalů, 144 pěchotních děl a 10800 pistolí.[11]
[1] Miroslav ŠÁDA a kol., Umlčené zbraně, Praha 1966, s. 27.
[2] Tamtéž s. 45.
[3] Tamtéž s. 86.
[4] Tamtéž s. 138.
[5] Tamtéž s. 162.
[6] Jiří RAJLICH, Vzduch je naše moře, Praha 1993, s.
[7] Vladimír DOLÍNEK, Vladimír KARLICKÝ, Pavel VÁCHA, České zbraně a střelivo, Praha 1998, s. 38.
[8] Tamtéž, s. 45.
[9] Tamtéž, s. 46.
[10] Tamtéž, s. 47.
[11] Detlef BRANDES, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 256.