PALBA.CZ

Moskva „Tajfun“ 17.10.-19.11.41 Č 1-4.

Část 1.

Před Moskvou začíná přebírat vládu „generál Bahno“.
40. ts generála Stummeho, která stojí v ohnisku bojů, tedy na dálnici Smolensk – Moskva se ještě podaří dobýt silně opevněnou silniční křižovatku Šelovka. 10. td spolu s pěší divizí SS „Das Reich“ překoná řeku Moskvu a pronikne do prostoru severně od Ruzy. Úkol 40. ts je napadnout Moskvu ze severozápadu. 10. td chce být na Rudém náměstí první.
10. td generála Fischera je nutné zásobovat po 15 km dlouhé, kmeny vyložené cestě přes močály. Po obou stranách této cesty stojí vozidla, děla a tanky, tak jak uvázly. Není PHM, děla dostávají 12 granátů na den a Rusové na ně stále útočí. 10. td své pozice drží, ale v bahně mezi Prokovským a Skirminovem pomalu vykrvácí. Když generálmajor Fischer velitel 10. td hlásí generálu Stummemu počty jednotek, Stumme jen řekne: „Můj Bože, to už je přece jen zesílená průzkumná hlídka“.
50 km jižně od 40. ts vytvoří 78. pd klín do ruské obrany. Podaří se ještě dobýt opevněný prostor západně od Lokotni 65km od Moskvy, ale i zde zaúřaduje „generál Bahno“. Vojska musí čekat až začne mrznout.
Jižně od dálnice v oblasti von Klugeho 4. armády se 7. a 292. pd podaří ovládnout Krjukovo. K útoku na hlavní postavení na řece Naře už nedojde. Zvítězí opět „generál Bahno“.




3.mot divize jižně od Naro – Fominska 22. října 1941 ještě získá za řekou Nara 12 km široké předmostí.
19. td dobije Naro – Fominsk a na obou stranách od Gorek prorazí na třech místech poslední obranný val před Moskvou. Také zde je zastaví „generál Bahno“.

Kde je Guderian, tento nejlepší útočník skupiny armád Střed? 23. října 1941 překročí 3. a 4. td řeku Sušu a pronásleduje ruské jednotky. V průběhu pronásledování obsadí Čern. Do Tuly má ještě 90 km. Zde také zaúřaduje „generál Bahno“. Silnice do Tuly nevydrží zatížení těžkou technikou, láme se, rozbahňuje a zpomalí postup jednotek. Rusové mají čas ničit mosty, pokládat minová pole a tím zpomalovat postup.
Guderian se však vzepře jak přírodě, tak ruským fíglům a přijme pro něho typické rozhodnutí. Spojí tanky 24. sboru, části 75. dělostřeleckého pluku, 3. střeleckého pluku a pěšího pluku „Grozdeutschland“ do rychlého předního odřadu. Velitel tohoto odřadu plukovník Eberbach dostane tento rozkaz: „Bez ohledu vpřed a dobýt Tulu!“
Eberbach vyrazí, když narazí na Sověty rozbijí je Stuky a ostatní dorazí jeho tanky. Cesty spravují ženisté. 29. října 1941 stojí přední odřad 4 km před Tulou, průmyslovým městem s 300 000 obyvateli.
Tula, staré stříbrné město od Moskvy vzdálené 160 km je něco jako předměstí Moskvy. Kdyby je Guderian dobyl v otevřeném prostoru by z jihu obchvátil Moskvu.
Obě strany to vědí. Rusové tento jižní pilíř posledního moskevského obranného pásma silně posílili protitankovým a protiletadlovým dělostřelectvem. Z okolí Tuly vytvořili pevnost.
29. října 1941 dorazí Eberbach na vzdálenost 4 kilometry od Tuly s vyčerpanými jednotkami. Útok naplánuje na 30. října 1941.
V 5 hodin 30 minut ráno zaútočí roty pluku SS „Grozdeutschland“ na předměstí. Celý den bojují o jednotlivé domy. Když 30. října 1941 zapadá slunce je jasné, že se útok před Tulou zastavil. Pokus dobýt Tulu rychlým útokem je pryč. Ani další den s podporou tanků pluků 3. a 4. td útok neuspěje. Zásobování je špatné i když pomáhají i letci shozem sudů benzínu, munice.
Útoky Luftwaffe ztroskotají na sovětské protivzdušné obraně rozmístěné kolem Tuly.
31. října 1941 má 3. td již jen 40 tanků – 40 z původních 150. Sověti zde nasazují poprvé i silnější jednotky svých raketometů „Stalinových varhan“. Sověti nasazují všechny dosažitelné svazky a zbraně, aby zastavili útok Guderianových jednotek.
Nejhůře však, tak jako u ostatních sborů na Němce působí, že již několik dní řádně nejedli, že nemají čím střílet. Zásobování naprosto zkolabovalo. Několik dní již vojáci neviděli chléb, váznou opravy , vázne přivážení náhradních dílů. „Generál Bahno“ zde před Tulou převezme vládu. Vojáci hladoví, mrznou, nemají pohonné hmoty a skoro žádnou munici. Ne síla Rusů, ale slabost německého zásobování zachránila Tulu.
Generál J. F. C. Fuller, jeden z nejvýznamnějších anglosaských válečných historiků ve své knize o 2. světové válce píše: „Se vší pravděpodobností to nebyl ani tak odpor Rusů – i když byl velký – nebo vliv počasí na činnost Luftwaffe, co Moskvu zachránilo, ale spíše to, že se německá transportní vozidla utopila v bahně


Moskva 11/ 41

Moskva „Tajfun“ 17.10.-19.11.41 Č 2.

Část 2.

V druhé polovině října 1941 se dopředu pohybují vlastně jen pěší jednotky. Z hlášení 112. pd od 2. TA generála Guderiana je patrné jak vypadala situace u ostatních jednotek, které útočily na Moskvu. Jednotky které byly v dotyku s nepřítelem dostaly rozkaz „Stát a držet pozice do příchodu mrazu!“
Když 112. pd 26. října 1941 dorazí k řece Oka hlásí toto: „Všechna motorová vozidla jsou beznadějně zapadlá. Co nesedí v bahně, nemůže kvůli nedostatku pohonných hmot dál. Pěší pluky jsou roztažené do nekonečných kolon. Těžká vozidla jsou kvůli nedostatku pohonných hmot tlačena lidmi. Nejhorší situace je u dělostřelectva, stále více děl zůstává stát.“
Jsou okamžitě prováděna opatření. Mezi 26. a 30. říjnem 1941 jsou všechna motorová vozidla od divize shromážděna v Nišině a později přemístěna do Orla. Přestávka slouží k stavbě mostu přes řeku Oka u Ignatějeva a shromažďování jednotek. Zásobovací potíže jsou odstraňovány tím, že jsou vojska živena z místních zdrojů. Takto řeší u Guderiana situaci všechny jeho pěší jednotky. Do 5. listopadu 1941 jednotky dostihnou přední voje tankových skupin. Generál Guderian velitel 2. TA vysloví pěším jednotkám za překonání obtíží zvláštní uznání.
Teprve začínající mráz umožnil motorizovaným jednotkám další postup. Zde na jihu u Guderiana ještě nikdo netušil, že rozkaz k dalšímu postupu přijde až za dva týdny.

Nyní se podíváme jak vypadala situace na nejsevernějším bodu moskevského obranného pásma u Kalininu. 41. ts se na předmostí u Volhy dostává do těžké situace. Proti předsunutým bojovým skupinám 3. TA generála Reinhardta neustále útočí 29. sovětská armáda generála Maslennikova. Sovětská 29. armáda posilněná o početné dělostřelecké jednotky, minometné baterie a tanky neustále útočí proti německé posílené 1. td a chce ji vyhnat z Kalininu a získat tento cenný důležitý železniční a silniční uzel. Celých deset dní ve třetí dekádě října útočí jednotky 29. armády ze všech stran na Kalinin. 8. letecký sbor generále von Richthofena stále a stále zachraňuje situaci masivním nasazením svých Stuk, proti pohotovostním postavením ruských tanků a palebným postavením minometných baterií. Několikrát se podaří situaci zachránit jen nasazením posledních záloh. Divize generála Modela se na horním toku Volhy drží. Ale pokračování ofenzivy na sever, spojení s jednotkami, které se blíží od Valdajských výšin, tak na to už nejsou síly. Vojáci nemají náhradu za vyřazené těžké zbraně. A tak i u Kalininu vítězí „generál Bahno“. Také zde přijde rozkaz „Držet pozice než přijde mráz!“

A na středním úseku? 25. října zahajuje 78. pd v Ruze útok k dobytí Zvenigorodu, silného opěrného bodu 2. moskevského obranného pásma. 27. října narazí pluky na silně opevněné nepřátelské postavení s bunkry, které mělo blokovat silnici Ruza – Zvenigorod – Moskva. Rusové se zde úporně brání, podnikají protiútoky tanky. Do večera se podaří dobýt Apaltčino i Koljupjakino. V noci přichází těžké ruské protiútoky a útok je zastaven.
29. října dochází v lesích západně od Lokotně k těžkým bojům. Lokotňu už se nepodaří dobýt. Další útoky jsou zastavené. Divize zaujme dosaženou pozici Osakovo – Koljupjakino – Apaltčino k obraně. Nepřítel se před 9. sborem ukáže jako příliš silný. Také zde přijde rozkaz „Držet pozice než přijde mráz!“
Rychlé německé divize zvyklé na akce bleskové války, jsou najednou těžkopádné. Německé velení musí nyní jednat. Oslabené jednotky jsou přeskupovány a vytvářejí se úderné útvary.
U 41. ts jsou tanky shromážděny vždy do jednoho „útočného oddílu“ – na místo dosavadních dvou nebo tří praporů s 8 až 12 rotami v jednom pluku; ze zbytku obrněných transportérů 8 rot vytvořili 3 roty 1 divizního praporu na OT. Průzkumné oddíly a motocyklové prapory jsou sloučené do nově vytvořených motocyklových praporů, čety průzkumných obrněných automobilů do jedné jediné roty podřízené bezprostředně divizi.
Improvizace chce reagovat na těžkosti, které jim zde situace a počasí připravilo. Všichni doufají, že také nejvyšší německé velení bude reagovat správně na změněnou bojovou situaci. Ale hlavní stan, ten leží daleko – u Rastenburgu, ve Východním Prusku. To znamená, že je vzdálený mnoho stovek kilometrů od fronty.

Moskva „Tajfun“ 17.10.-17.11.41 Č 3.

Část 3.

Sovětské vrchní velení v tragičnosti své situace, využívalo výhodu - vnitřní linie. Na mnohem kratší vzdálenosti zasazuje do boje svazky, které přicházejí z východu. Předměstskými vlaky a usilovnými pochody přemisťuje a koncentruje své jednotky na rozhodující úseky a krizová místa. Když tedy některá německá bojová skupina udělá průlom, narazí znovu a znovu na početně silnější sovětské svazky a silné tankové záložní jednotky. Hodnota sovětských jednotek je různá. Výborné jsou dálněvýchodní a sibiřské gardové divize, též divize kavalerie. Řadové jednotky a domobrana již tak dobré nejsou, dochází k dezerci a rabování. V obraně i útoku se u sovětských jednotek začíná projevovat mnohem větší organizace a úpornost až koncem října 1941. Je zde znát tvrdá ruka velení. Určitě je nutné přičíst zásluhy G. K. Žukovovi. Jeho tvrdá ruka nutí velitele k vydání všech sil. Neplnění povinností a zbabělost je trestána smrtí.
Nutné je však podotknout, že špatně zásobované a promáčené německé bojové svazky v přední linii nemají sílu, aby srazily sovětský kolos na zem.

V noci ze 6. na 7. listopadu 1941 přišel mráz. Zpevnil zemi a učinil ji sjízdnou. Zatím to byl mírný mráz. Zásobování se dalo do pohybu. Vojska vytahovala zapadlá děla, těžkou techniku, začaly přicházet náhradní díly. Z opravárenských dílen začaly konečně vyjíždět opravené tanky. Do předních linií se dostala munice, pohonné hmoty. Vojáci měli konečně co jíst. Přijely i vojenské prodejny potravin, přišla pošta. Vojáci měli zase svoje zátiší. Vznikaly však i absurdity, místo zimního oblečení, které asi nikdo pořádně neplánoval, přicházely některé opravdu zvláštní věci. Z Paříže například přišly dva nákladní vlaky s francouzským červeným vínem ke 4. armádě. Když je v Juchnově při minus 25 stupních vojáci vykládali byly to kusy červeného ledu smíchaného se střepy. Vojáci jen nadávali „Mražený punč, místo zimní výstroje!“ Tehdejší náčelník 4. armády generál Blumentrit říká: „Zřídkakdy jsem viděl vojáky tak rozčilené, jako při pohledu na tento skutečně trapný kocourkovský kousek.“
Pozemní vojsko chtělo okamžitě přikročit k poslednímu úderu. Armády byly tak vysílené, že jejich zotavení však potřebovalo svůj čas.
Vojenská situace říkala začít okamžitě útočit, stav vojsk si však vyžadoval přestávku.
Od Kalininu po Tulu (od severu k jihu) se daly nákladní automobily, saně a koňské povozy do pohybu, aby dopravily dopředu k vojskům všechen potřebný materiál pro vedení dalších bojů.
12. listopadu 1941 teploměr ukázal minus 15 stupňů. 13. listopadu klesla teplota na minus 20 stupňů.
Na 13. listopadu 1941 byla do Orši svolána tajná konference velitelů skupiny armád Střed, Sever a Jih. Z Rastenburgu přiletěl náčelník generálního štábu pozemního vojska generálplukovník Halder. Této konference, se účastnili všichni tři náčelníci štábů skupin armád. Konference je historická, neboť rozhodne co dělat dál. Téma je jasné. Mají se divize zakopat, zaujmout zimní postavení a vyčkat do jara? Nebo mohou a mají – také proti Moskvě – pokračovat i v zimě?
Výsledek konference, který si řekneme je ve válečné historii patrně klíčem pro dnes tak vášnivě diskutovanou otázku „Kdo vydal rozhodnutí o pokračování nešťastné zimní ofenzívy? Kdo nese odpovědnost?“
Byl to Hitler? Byl to generální štáb? Nebo to byl trik Stalina?
Vezměme to popořádku.
Kyril D. Kalinov, sovětský důstojník generálního štábu, který v roce 1949 emigroval z Berlína na Západ a během války pracoval v sovětském vrchním velení, napsal knihu: „Slovo mají sovětští maršálové“. V této knize říká, že Žukov v roce 1949 na jedné přednášce prohlásil: „Němci odhadovali, že zničili 330 sovětských divizí. Nevěřili, že ještě máme čerstvé rezervy, a protože proti nim stály povětšinou kontingenty pracovních milicí, mysleli si, že je s námi konec“. Dále prý tvrdil: „V tom také spočíval rozhodující důvod proto, že se Hitler vůbec ještě odvážil závěrečné ofenzivy proti našemu hlavnímu městu. Mohu zde sdělit skutečnost rozhodujícího významu, která byla dosud tajná. Zprávu o údajně zničených 330 divizích jsme dostaly do Německa nepřímou cestou my, přičemž jsme jako prostředníka použili vojenského atašé jednoho neutrálního státu, o kterém nám bylo známo, že byl ve spojení s vojenskou zpravodajskou službou Německa. Šlo nám o posílení pozice Hitlera vůči generálnímu štábu“. Dále Kalinov ještě říká, že Žukov tím chtěl podpořit Hitlera proti názoru německých generálů, kteří se chtěli zakopat. Dále říká, že kvůli tomu nechali bojovat čtyři dny divize milice, že měli Němci získat dojem, že už nemůžeme postavit žádná vojska. Dokonce, že mu i Stalin slíbil vydání Moskvy, aby byl tento dojem, že už nic nemáme úplný. V Žukovově díle „Vzpomínky a úvahy I. a II.“ nic takového není. .
Autor je prominentní (Kalinov), proto se o této verzi bavíme.
Skutečnost je, že rozhodnutí o pokračování ofenzivy proti Moskvě padlo v Orše 13. listopadu 1941.

Moskva „Tajfun“ 17.10.-19.11.41 Č 4.

Část 4.

Průběh oršské konference 13. listopadu 1941 Němci ve své pečlivosti řádně zaznamenali a tak o ní máme dosti přesný přehled. Mimo jiné jí přesně popisuje tehdejší náčelník štábu Klugeho 4. armády generálmajor Blumentritt, který se jí účastnil. U pěti historiků jsem nalezl stejná, nebo podobná slova.

Generálplukovník Halder nejprve přítomné seznámil s celkovou situací na 2 000 km dlouhé frontě mezi Ladožským jezerem a Azovským mořem. Potom položil otázku: „Zůstaneme nadále v ofenzivě, nebo přejdeme do obrany?“
Zástupce polního maršála von Rundstedta (skupina armád Jih) generál pěchoty von Sodenstern požadoval pro skupinu armád Jih zastavení ofenzivy a přechod do obrany. Rundstedt již stejně stál na Donu před Rostovem, který ležel o 350 km východněji než linie fronty skupiny armád Střed před Moskvou.
Náčelník štábu polního maršála rytíře von Leeba (skupina armád Sever), generálporučík Brennecke svůj návrh nemusel moc zdůvodňovat. Jednotky skupiny armád Sever přešly již před delší dobou do obrany, protože jim odebráním tankových jednotek ( odvelena ke skupině armád Střed ) poklesla síla k ofenzivě.
Náčelník štábu skupiny armád Střed generálmajor von Greiffenberg, který zastával názor svého polního maršála von Bocka však mluvil jinak: „Z vojenského a psychologického důvodu je nutné Moskvu dobýt. Je tady nebezpečí, že se to nepodaří, to se také musí vzít v úvahu, ale to nemůže být horší než zůstat ležet 50 km před lákavým cílem ve sněhu a mrazu. Tedy chceme pokračovat a Moskvu dobýt“.
Tyto argumenty polního maršála von Bocka vycházeli vstříc názoru vrchního velení, protože oni věřili v hlavním stanu, že Rus je na konci sil a že bude stačit jen poslední nápor, aby byl definitivně sražen k zemi. Bock si sice nemyslel, že Rus je na konci sil a věděl, že jen krátký čas zbývá do nástupu tuhé zimy. Považoval však útok za lepší řešení, než přezimování v pustině a nebezpečí, že Stalin dostane dost času na to, aby nabral dech.
Halder i vrchní velitel pozemního vojska polní maršál von Brauchitsch byli s postojem skupiny armád Střed spokojeni.
Bylo vidět, že již na vše byli připraveni. Halder totiž vytáhl připravené rozkazy z aktovky, které měl s sebou. Okamžitě přednesl cíle operace. Ty byly stanoveny velkoryse.
Guderianova 2. TA po dobytí Tuly, s jejím velkým a dobře vybaveným letištěm, zaútočí jihovýchodně kolem Moskvy a bude pokračovat přes Kolomnu na starý Nižnij Novgorod na Volze (nyní Gorkij), který leží 400 km za Moskvou.
Na severu měla 9. armáda s 3. TA postupovat na východ až za kanál Volha – Moskva, a potom se stočit na Moskvu jako levé rameno obklíčení.
Středem měly 4. armáda vpravo a 4. TA vlevo útočit čelně.
Termín útoku zde ještě stanoven nebyl. Polní maršál von Bock chtěl zaútočit okamžitě, ale stav zásobování jednotek si vynutil několikadenní odklad.
Z tohoto líčení je patrné, že polní maršálové i generálové byli jednotně pro pokračování ofenzívy a dobytí Moskvy. Podle nich si to vyžadovala všeobecná strategická situace a bylo důležité nepředat iniciativu Sovětům.
Ještě jeden aspekt je zde důležitý, vždyť přece již od Smolenska generálové a polní maršálové, včetně Guderiana nutili Hitlera, aby Německá armáda dobyla Moskvu.
Postoj Hitlera, ten byl přece opačný. Hitler přeci tvrdil: „Rusko bude dobyté, když na severu obsadíme Leningrad a Finský záliv a když budeme na jihu disponovat ukrajinským obilím a ovládneme průmyslovou oblast na řece Donec“. Proti svým zvyklostem pak od svého cíle Leningradu ustoupil, ale ostatní si držel. Moskva toto srdce Ruska jeho plánem nebyla. Je tedy jasné, že Hitlerova myšlenka to nebyla.
Jasně nám z toho vyplyne, že Moskva byla plánem především generálního štábu, generálů a polních maršálů.
Jasně nám to řekne, že jak Kyril D. Kalinov, a řekl – li to, tak i Žukov se mýlí, když říkají, že bylo nutno podpořit Hitlera, a že se generálové a maršálové chtěli zakopat.
Byli to tedy generálové, polní maršálové, generální štáb, vrchní velení pozemního vojska, kdo rozhodl o pokračování ofenzivy. Hitler, který určitě měl poslední slovo rozhodl dle názoru vrchního velení pozemního vojska a generálního štábu.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

Do tohoto období útoku na Moskvu také zapadá oslava VŘSR. Tou dobou se ale Němci již blížili k branám Moskvy a tak aby se srdce Rusů vzmužila, byli v Moskvě na Rudém náměstí konané přehlídky (mimo jiné právě u příležitosti výročí VŘSR). Na přehlídce konané 7.listopadu 1941 pak Stalin pronesl tento projevil:

Projev J.V.Stalina, 7.listopadu 1941
Moskva
Soudruzi rudoarmějci a rudí námořníci, velitelé a političtí pracovníci, dělníci a dělnice, kolchozníci a kolchoznice, duševní pracovníci, bratři a sestry v týlu našeho nepřítele, kteří jste dočasně pod jařmem německých lupičů, naši slavní partyzáni a partyzánky, kteří ničíte týl německých vetřelců! Jménem sovětské vlády a naší bolševické strany vás zdravím a blahopřeji vám k XXIV. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Soudruzi! V těžké situaci slavíme dnes XXIV. výročí Říjnové revoluce. Věrolomné přepadení německými lupiči a válka nám vnucená vytvořily nebezpečí pro naši zemi. Ztratili jsme dočasně řadu oblastí, nepřítel stanul u bran Leningradu a Moskvy. Nepřítel spoléhal na to, že už po prvním úderu bude naše armáda rozprášena a naše země sražena na kolena. Ale nepřítel se krutě přepočítal. Přes dočasné neúspěchy odrážejí naše armáda a naše loďstvo hrdinně útoky nepřítele na celé frontě, způsobují mu těžké ztráty a naše země - celá naše země - se zorganisovala v jednotný bojový tábor, aby spolu s naší armádou a naším loďstvem rozdrtila německé vetřelce.

Bývaly dny, kdy naše země byla v ještě těžší situaci. Vzpomeňte na rok 1918, kdy jsme slavili první výročí Říjnové revoluce. Tři čtvrtiny naší země byly tehdy v rukou cizích interventů. Ukrajinu, Kavkaz, Střední Asii, Ural Sibiř a Dálný Východ jsme dočasně ztratili. Neměli jsme spojence, neměli jsme Rudou armádu - teprve jsme ji začali budovat - nedostávalo se obilí, nedostávalo se výzbroje, nedostávalo se výstroje. Čtrnáct států tehdy dotíralo na naši zemi. Ale my jsme nemalomyslněli, neklesali na duchu. V ohni boje jsme tehdy organisovali Rudou armádu a učinili z naší země vojenský tábor. Duch velikého Lenina nás tehdy inspiroval k boji proti interventům. A jak to dopadlo? Porazili jsme interventy, vydobyli zpět všechna ztracená území a dobyli vítězství.

Dnes je postavení naší země mnohem lepší než před třiadvaceti lety. Naše země je nyní mnohem bohatší jak na průmysl, tak na potraviny a suroviny než před třiadvaceti lety. Máme nyní spojence, kteří s námi tvoří jednotnou frontu proti německým vetřelcům. Máme nyní sympatie a podporu všech evropských národů, které se dostaly pod jařmo hitlerovské tyranie. Máme nyní skvělou armádu a skvělé loďstvo, které svými životy brání svobodu a nezávislost naší vlasti. Netrpíme závažným nedostatkem ani potravin, ani výzbroje, ani výstroje. Celá naše země, všechny národy naší země podporují naši armádu, naše loďstvo a pomáhají jim porazit dobyvačné hordy německých fašistů. Naše lidské zálohy jsou nevyčerpatelné. Duch velikého Lenina a jeho vítězný prapor nás dnes inspirují k vlastenecké válce stejně jako před třiadvaceti lety.

Cožpak lze pochybovat, že můžeme a musíme zvítězit nad německými vetřelci? Nepřítel není tak silný, jak ho líčí někteří přestrašení iteligentíčkové. Čert není tak strašný, jak ho malují. Kdo může popřít, že naše Rudá armáda nejednou obrala na panický útěk vychvalovaná německá vojska? Budeme-li soudit nikoli podle chvastounských prohlášení německých propagandistů, nýbrž podle skutečné situace Německa, nebude tak těžké pochopit, že němečtí fašističtí vetřelci stojí před katastrofou. V Německu nyní vládne hlad a zbídačení, Německo za čtyři měsíce války ztratilo čtyři a půl milionu vojáků, Německo krvácí, jeho lidské zálohy vysychají, duch pobouření se zmocňuje nejen evropských národů, které se dostaly pod jařmo německých uchvatitelů, nýbrž i samého německého národa, který nevidí konce války. Němečtí vetřelci napínají poslední síly. Není pochyby, že Německo nemůže takové napětí dlouho vydržet. Ještě několik měsíců, ještě půl roku, možná tak rok - a hitlerovské Německo se musí zhroutit pod tíhou svých zločinů.

Soudruzi rudoarmějci a rudí námořníci, velitelé a političtí pracovníci, partyzáni a partyzánky! Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců. Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Buďte hodní tohoto poslání! Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků - Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Miniria, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorová, Michaila Kutuzova! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina!

Za úplné rozdrcení německých vetřelců!
Smrt německým okupantům!
Ať žije naše slavná vlast, její svoboda a její nezávislost!
Pod Leninovým praporem - kupředu k vítězství!

Zdroje: www.valka.cz