PALBA.CZ

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 I. Č 1-4.

I. Díl.

Část 1.

V pátek 5. prosince 1941 se v knize dějin východního tažení otáčí list. Začíná velká ruská protiofenzíva před Moskvou. Mezi Ostaškovem (u Kalininu) na severu a Jelecem (jižně od Tuly) na jihu v úseku dlouhém 1 000 km se rozhoří historická bitva. Ofenzíva nezačíná na všech místech fronty ve stejný den. Na severu začne 5. prosince 1941, na jihu 6. prosince 1941 a ve středním úseku mezi 7. a 8. prosincem 1941. Důvody nestejných začátků nám vyplynou z popisu této bitvy.

Nejprve si řekněme jak to vypadalo před Moskvou 5. prosince 1941.
Německé čelní jednotky se na severu a západě Moskvy probojovaly až na několik kilometrů k okraji města.
9. armáda na severním křídle skupiny armád Střed se rozložila na 170 km širokém úseku od Kalininu k „Moskevskému moři“.
3. TA, která měla obklíčit Moskvu ze severu pronikla až k městu Dmitrov, které leží na kanálu Moskva – Volha.
Dále na jihu útočil 41. ts na přechody přes kanál severně od Lobni. Bojová skupina „Westhoven“ 1. td pronikla po obsazení Nikolska a Belovo Rastu na západní okraj Kusjajeva.
4. TA dále napravo vytvářela kolem Moskvy čtvrtkruh, který sahal od Krásnoj Poljany ke Zvenigorodu. Žádný bod nebyl od Kremlu dál než 40 kilometrů. Bojová zajištění 2. td stály na prvních zastávkách moskevské tramvajové linky. Úderná skupina 62. ženijního praporu na předměstí Chimki byla 8 kilometrů od kraje města a 16 kilometrů od Kremlu.
Na jižním křídle 4. TA generála Hoepnera měla své divize rozestaveny zleva doprava takto: 106. a 35. pd, 11. a 5. td, pěší (mot.) divize SS „Das Reich“, 252., 87., 78., 267., 197. a 7. pd. Potom následovaly divize Klugeho 4. armády.
Dále na jih stála Guderianova 2. TA. Ta postoupila kolem zarputile bráněné Tuly daleko na východ. Byla roztažená na výběžku fronty kolem Stalinogorska, a měla na sever proti Oce nasazeny čelní útočící jednotky a 17. td před Kaširou.
Jižní bok skupiny armád Střed kryla 2. armáda, která byla spojnicí se skupinou armád Jih.
Na této 1 000 kilometrů dlouhé linii zamrzla a ztuhla německá armáda na začátku prosince.
Ruská zima, kdy teploty v některých místech dosahovaly dokonce minus 45 stupňů (v jednom místě byla zaznamenána teplota 50 stupňů pod nulou) působila strašně na středoevropana. Ta zima působila strašně na člověka, zvíře, motor i zbraň. Vojáci nejen mrzli, ale i hladověli. Máslo zmrzlé na kost (pokud se k nim dostalo) museli cucat jen po kouscích, jako „máslovou zmrzlinu“. Chléb sekali sekerou a potom rozehřívali nad ohněm. Důsledkem toho byly ošklivé průjmy a tak se počty vojáků v rotách snižovaly. Oblékali se do všeho co sehnali v ruských textilních továrnách, dílnách a skladech. Denní výpadky kvůli omrzlým končetinám a horečnatým střevním onemocněním byly vyšší než bojové ztráty.
Stejně tak zimou a hladem trpěli i koně. Oves se k nim nedostal. Koně žrali zmrzlou slámu ze střech domků, ta jim však hlad neutišila, ale navíc vyvolávala nemoci. Koně trpěli prašivinou a řádila u nich kolika. Koně se hroutili a houfně pocházeli.
Veškeré motory německé armády vypovídaly službu, protože nebylo dost mrazuvzdorných prostředků. Voda v chladičích zamrzala, bloky motorů praskaly. Tanky, nákladní auta a radiostanice potom svému účelu nesloužily. Selhávaly zbraně, protože zamrzal olej v závěrech. Chyběl zimní tuk na skla polních a periskopických dalekohledů a zaměřovačů děl. Okuláry byly neprůhledné a tím i nepoužitelné.
Proč se vše nedopravilo z Evropy? Zamrzlo totiž i těch pár lokomotiv, které Němci měli. Skupina armád Střed potřebovala denně 26 zásobovacích vlaků. Přijíždělo jich však jen 8 a v některých dnech 10.
Většina Ju 52 ze zásobovacích letek nemohla kvůli třeskuté zimě a chybějícím letištním halám z polních letišť v Polsku a Bělorusku startovat.
Taková byla tato krutá ruská zima pro středoevropany.
Strašné též bylo, že si pět a půl měsíce trvající boje vyžádaly svoji daň mezi důstojnickým a poddůstojnickým sborem a zkušenými svobodníky, které decimovala smrt, omrzliny a nemoci. Nadporučíci veleli praporům, šikovatelé rotám. Nikde nebyly žádné rezervy. Takto zdecimovaná skupina armád Střed musela bránit více než 1 000 kilometrů fronty.
Toto je třeba říct, aby člověk pochopil to, co nyní následovalo.


Situace u Moskvy v roce 1941

Protiofenzíva Moskva 41-42 I. Č 2.

I. Díl.


Část 2.

A co sověti? V době, když ještě probíhala německá ofenzíva u Moskvy, shromáždilo sovětské vrchní velení dvě velká bojová uskupení. Jedna bojová skupina byla dislokována severně a druhá jižně od Moskvy. Sověti několik měsíců shromažďovali u Moskvy jednotky a válečný materiál, který mohli a měli k dispozici. Jádro těchto sil tvořili „ Sibiřské jednotky“, zvyklé na zimu a pro zimní válku vystrojené a vyzbrojené. Sovětské vrchní velení poslalo na západní frontu 34 sibiřských divizí a z toho před Moskvu, proti skupině armád Střed 21 divizí.
Ruská západní fronta měla v říjnu 78 divizí, ale v prosinci již jen 35 divizí. Tento počet byl již navyšován jen čerstvými sibiřskými divizemi. Nasazení těchto divizí bylo rozhodující.
Toto nahromadění ruských sil u Moskvy bylo možné jen z toho důvodu, že Stalin znal japonské úmysly. Příliš nápadný je datum 5.a 6. prosince 1941. Je to datum vyplutí japonské flotily letadlových lodí k Pearl Harbour a útok 7.prosince 1941. Stejné datum je pro začátek ofenzívy před Moskvou.
Od špiona Sorgeho toto datum Stalin znal a tak mohl ofenzívu spustit. Věděl, že se japonské velení přes naléhání Němců zdráhá napadnout SSSR a že připravuje útok proti USA.
Sověti p o s t u p n ě obnažovali své východní a jižní hranice, přestože tam proti nim stála v Mandžusku milionová japonská armáda. Sorge dodal i supertajné datum 7.prosinec 1941, napadení Pearl Harbour. Sovětský průzkum japonské soustřeďování sil potvrdil a tak teprve Stalin Sorgemu uvěřil ( „ Kdo ví, jestli to datum nahlásil svým spojencům USA?).
Na západě uznávaný a spolehlivý historik Samsonov píše:“ Sovětské vrchní velení přisunulo začátkem prosince 1941 17 a půl armády k útoku na skupinu armád Střed. Tři z nich, 1, 10.a 20.armáda, se skládaly ze sibiřských a asijských divizí, které byly nově sestaveny. Ostatní armády po doplnění rezervami posílili až na čtyřnásobek“.
I když sovětské válečné písemnictví rádo podceňuje své vlastní síly ( rádi říkají,že jich tam bylo míň, než co se později ukáže ) a německé přeceňuje, zde uvádí poměr vojsk na počátku ofenzívy 1:1,5 ve prospěch Rusů.
Německá skupina armád Střed nedostala v prosinci 1941 ani jednu čerstvou divizi.
Západní front Rudé armády byl posílen o 33 divizí a 39 brigád. Tato číslo hovoří jasnou řečí. Němci měli i nedostatek sil.




Plán ruské protiofenzívy vyplynul ze situace a z postavení německých vojsk před Moskvou.
Nejprve bylo nutné rozbít dva silné německé klíny, které Moskvu ohrožovaly ze severu a jihu.Jestli již na začátku Sověti počítaly s tím, že potom budou obkličovat celou skupinu armád Střed není úplně dodnes jasné. Žukov ve svých pamětech říká, že chtěli jen odrazit německá vojska od Moskvy a že Stalin byl zastáncem čelních útoků a pro obkličovací operace byla ruská vojska ještě nezkušená.
Nejvíce ohrožoval Moskvu severně vysunutý oblouk u města Klin. Odtud hrozilo Moskvě největší nebezpečí.



5.prosince 1941 po dělostřelecké přípravě zaútočily sovětské pluky přes potok Jachroma proti 41. a 56. německému ts s 36.a 14. pěší (mot.) divizí, 6. a 7. td ( a od 7.12.41 podřízenou 1.td).
Jeden ruský prapor na lyžích s 12 T-34, prolomí obranu v úseku 36. pěší (mot.) a postupuje dál na západ. Rusové napodobují německou strategii „Blitzkrieg“. O 48.hod později se 7. prosince 1941 vynořují před stanovištěm velitele 56.ts generála Schaala v Bolšom Ščapovu- 6km severovýchodně od Klinu.Vše včetně velitele se chopí zbraně a zapojí se do obrany. Důstojníci štábu, spojky a písaři.3 průzkumné obrněné automobily, několik 20mm samojízdných protiletadlových lafet a dva protitankové kanony ozbrojeného doprovodu sboru to vše se zapojí do boje. Dvě kulometná družstva spolu s oddílem flaku uzavřou severní přístup do obce.
Večer dorazí rota z rozbité 14.pěší (mot.) divize a krátce na to plukovník Westhoven a hlavní síly 2.praporu 1. střeleckého pluku. Těžká situace trvá ještě druhý den ráno, potom dorazí 25.tp ze 7.td a vpadne Rusům do boku. Překvapení Rusové jsou zmateni a za těžkých ztrát ustoupí. Štáb 56.ts se přesune do Klinu, tam přijde další špatná zpráva. Rusům se podařil hluboký vlom mezi 36.a 14. pd., jejich jednotky vnikly do této mezery severně mimo Klin, zablokovaly zásobovací silnici sboru a stočily se přes Jamugu na Klin. 3TA tak nyní měla jen jednu zásobovací silnici a i ta byla ohrožena. Pokud jí Rusové přehradí bude 3 TA odříznuta od ostatních sil.
8. prosince 1941 kolem poledne se toto nebezpečí stane velice akutním. Rusové totiž obsadí na této silnici Spas Zaulok a potom i město Jamuga, které leží již jen 8km severně od Klinu.
Poslední nadějí je útok 1. a 2. td spolu s částmi 3.td ( hlavní síly 3.td jsou u Guderiana na jihu). Ty musí zachránit situaci a udržet životně důležitou silnici pro ústup na novou záchytnou linii 3.TA na Lamě.

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 I. Č 3.

I. Díl


Část 3.

Hlavní síly 1. td ještě 7. prosince 1941 nasazené u silnice Rogačevo – Moskva jsou stažené a přesunuté ke Klinu. 37. ženijní prapor 1. td nejprve obsadí a do příchodu hlavních sil 1. td udrží Majdanovo na severním okraji Klinu. Přisunutím dalších jednotek je vybudována obrana severního okraje města.
8. prosince 1941 1. td s bojovými skupinami 5. a 2. td podnikne protiútok a zatlačí pronikajícího nepřítele zpět a umožní tím ústup čtyřem motorizovaným a několika pěším divizím.
Radiovým průzkumem Němci zjistí postavení nepřátelských divizních štábů mezi Jamugou, Spas Zaulkem a Birevem. Vznikne plán, zničit spojení těchto štábů, napadnout obce, kde sídlí a zaútočit zezadu na ruské dělostřelectvo. Cílem je vyvolat zmatek a potom se vrátit do obranných postavení.
Nejprve bojová skupina „Westhoven“ vrhne zpět silné nepřátelské síly u Bireva a potom bojová skupina von Wietersheim zaútočí ve směru na Jamugu. Rusové přes svou početní převahu postavení neudrží a ustoupí. Na místě zanechají 180 mrtvých, 790 zajatců a mnoho těžkých zbraní včetně tří T 34. Jamugu se však obsadit nepodaří.
1. td se stáhne na severní okraj Klinu a zaujme zde obranu.
Připravený útok proti ruským štábům se nekoná, neboť 1. úderná armáda a 30. sovětská armáda zahájí útok jižního ramene kleští na Klin. Severní a jižní rameno kleští těchto armád mělo obklíčit 3. TA západně od Klinu a zničit všechny německé jednotky v klinském oblouku.
Němci musí připravený útok proti severním kleštím odložit, zaútočit proti jižnímu ramenu kleští. 12. prosince 1941 se podaří Rusy na jihu rozbít a vysvobodit rozptýlené německé svazky. Bojové skupiny se podaří doprovodit zpět do postavení 3. TA okolo Klinu.
Nyní je v Klinu vybudovaná silná obrana, ale postavení je neudržitelné.
13. prosince 1941 po souhlasu Hitlera nařídí 3. TA vyklizení obranného postavení východně od Klinu. Jednotky, které zde bojují mohou ustupovat jen po jediné silnici – přes Klin.
14. prosince 1941 je klinský oblouk vyklizen.
Zatímco bojové skupiny, které byly v doteku s nepřítelem bojují skvěle u týlových a rozptýlených jednotek vznikne panika a opravdová tragédie.
Generál Schaal velitel 56. ts říká toto: „Disciplína se začíná uvolňovat, přibývají vojáci kteří ustupují beze zbraně, vedou na provazu tele, nebo táhnou saně s bramborami. Vojáci zabití leteckými bombami se už nepohřbívají. Trén, který je často bez velení, udává na silnici tón, zatímco bojující jednotky všech zbraní včetně flaku se vepředu drží z posledních sil. Veškeré doprovodné části vojska – pokud nejsou pod pevným velením – utíkají zpět. Trén, dosud zvyklý jen na rychlý postup vpřed, zachvátila psychóza hraničící s panikou. Bez zásobování a vystaveni mrazu spěchají bezhlavě zpátky. Jsou mezi nimi i ranění, kteří již nemohli být odvezeni. Můžete spatřit i osádky vozidel, které nechtěly čekat, až se uvolní ucpaná silnice, a proto jdou pěšky do nejbližší obce. Přišla nejtěžší chvíle tankového sboru.“
Co se to stalo s organizovanou německou armádou?
Odpověď je v podstatě jednoduchá. Německý Wehrmacht neměl ve svém výcviku ústup.
Již za Reichswehru byl výcvik ústupu zakázaný. Platilo pohrdavé úsloví: „odpoutání se necvičí, voják by se naučil jen utíkat.“
Po roce 1936 byl dokonce vyškrtnut i boj na zdrženou. Jediný způsob boje, který Wehrmacht učil byl „útok“ a „obrana“.
Výsledky se projevily u Klinu.
14. prosince 1941 ve 13 hodin se před jihovýchodním okrajem města Klin objeví první ruský parlamentář. Je to prvně od 22. června 1941, kdy na východní frontě přijde žádat ruská strana, aby se Němci vzdali. Ve 14 hodin je parlamentář poslán slušně zpět s tím, že situace není tak špatná a že si Němci poradí.
Do 15. prosince 1941 do 21 hodiny je Klin vyklizen a Rusové jej obsadí.
3. TA se podaří díky skvělé obraně 1. td uniknout z obklíčení a vyvést vojáky dvou ts větší část zbraní a techniky o 90 km zpět do nového postavení na Lamě.

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 I. Č 4.


I. Díl.

Část 4.

A co Guderian na jihu?
Guderianovo pásmo, prostor jižní břeh řeky Oka – Tula – Stalinogorsk, bylo druhým těžištěm sovětské protiofenzívy.
Sověti zde proti Guderianovi nasadili k obkličovací operaci tři armády a jeden sbor kavalerie.
Sovětská 50. armáda tvořila pravé, 10. armáda levé rameno kleští. Cílem operace sovětských armád bylo odříznout vysunuté jednotky 2. TA, aby německým divizím nezbyl čas na ústup. Byl to dobrý plán, ale strategický cit Guderiana byl lepší. Jeho jednotky se již v noci z 5. na 6. prosince začaly stahovat z oblouku na novou linii Don – Šat – Oka (Upa). Toto stahování probíhalo zrovna v době kdy Rusové 6. a 7. prosince zaútočili proti 53. armádnímu a 47. ts.
Smíšené motorizované roty se svými obrněnými transportéry a protiletadlovými zbraněmi, které vedly boj na zdržení dovolily, aby se jednotky sborů stahovaly organizovaně. Tyto jednotky prováděly úspěšně bleskové protiúdery do vzdálenosti 8 až 10 kilometrů a pak se stahovaly zpět.
Poručíci, kapitáni, poddůstojníci, střelci u kulometů, řidiči tanků, obrněných transportérů, tažných vozidel, nákladních automobilů nebo koňmi tažených vozidel všeho druhu – to byli muži, kteří řešili kritické situace za celé bojové skupiny nebo divize.
Historická literatura zaznamenává u vesnice Osarova tuto ponurou scénu. Jeden německý poručík spatří v dalekohledu skupinu koní a vojáků, která jako by se prodírala hlubokým sněhem do mírného svahu. Je však u nich ponuré ticho. Němci přišli blíž. Tito sovětští vojáci zde při odpočinku zemřeli v mrazu i se svými koňmi. V jednom místě stojí voják opřený o bok svého koně, vedle sedí v sedle zraněný voják s nohou v dlaze, oči pod zledovatělými řasami široce otevřené, pravou rukou zachycený v rozježené hřívě svého valacha. Poručík a strážmistr, kteří přepadli dopředu, ještě drží v pěstích otěže. Mezi dvěma koňmi jsou stisknuti tři vojáci. Zjevně se u nich chtěli ohřát. Ale i koně stojí jako na podstavcích pomníku – hlavy vztyčené, oči zavřené, srst zledovatělá, ztuhlý ohon bičovaný ledovým větrem.
Svobodník Tietz si chtěl tuto scénu vyfotografovat, ale clona fotoaparátu se nehýbala. Spoušť zamrzla.
24. ts svou 17. td a plukem „Grozdeutschland“ zadrží 8. prosince 1941 prudké ruské útoky jihovýchodně od Tuly. Pod ochranou těchto bojů se přesunou hlavní síly do 11. prosince 1941 na novou obranou linii Don – Šat – Oka (Upa). Avšak sovětské jednotky 13. armády proniknou jižně od Guderiana do obrany 2. armády generála Schmidta, ten musí 13. prosince vzdát Jefremov.
Po ústupu tohoto pravého souseda musí i Guderian ustoupit o 80 km na západ, do pozic na Plavě. Přitom je přerušeno spojení mezi 2. TA a 4. armádou generála Klugeho.
Pokud by se podařil Rusům průlom přes Kalugu do Vjazmy u moskevské dálnice, pak by se jim nabídla šance dostat se 4. armádě do týlu a odříznout ji. Úderem ze severu, který jsme již popsali by se podařilo uzavřít velký kotel. Je logické, že zřejmě vývoj situace toto Sovětům napovídal. Nad značně oslabenými německými silami skupiny armád Střed se vznášela katastrofa.
Sověti totiž pozdrželi útoky proti Klugeho 4. armádě v centru skupiny armád Střed. 6. a 7. prosince 1941 na něj útočili jen sporadicky, aby jenom poutali jeho síly. Těmito útoky chtěli zabránit tomu, aby Kluge neodevzdával síly na pomoc křídlům skupiny armád Střed. Nechtěli , aby svoji armádu stáhl zpět a uvolněné velké svazky nasadil proti sovětské ofenzivě na jihu a severu. Kluge a jeho 4. armáda měl být poután v centru středního úseku tak dlouho, dokud ramena severních a jižních ruských kleští nerozbijí německá křídla. Byl to německý recept obkličovacích operací u Bialystoku, Minska, Smolenska, Kyjeva, Brjanska a Vjazmy.
To vše se skutečně mohlo stát, kdyby se Rusům podařilo prorazit na západ severně od 4. armády, potom se stočit na jih a postupovat ve směru na dálnici Moskva – Smolensk.
O bojích proti 4. TA a centru si řekneme v Protiofenzíva Moskva 41 a 42 II. Díl.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

Pár fotek sovětských velitelů během boje o Moskvu


Vojenská rada Západního frontu - zleva, velitel frontu gen. G.K. Žukov, náčelník štábu genpor. V.D. Sokolovskij a člen rady I.S. Chochlov (patrně komisař)


Velitel 8. gardové střelecké divize generálmajor I.V. Panfilov (první zleva) s důstojníky štábu divize


Velitel 1. gardové tankové brigády genmaj. M.J. Katukov (vpravo) podává hlášení veliteli 16. armády, genpor. K.K. Rokossovskému.Zleva - Rokossovskij, divizní komisař A.A. Lobačev, genmaj. dělostřelectva V.I. Kazakov a genmaj. Katukov

Další fotky


Protiletadlové dělo čeká na německé tanky - předměstí Tuly


Tanky 1. gardové tankové brigády útočí u Volokolamska


Přední okraj sovětské obranné linie u Moskvy

Sovětský útok


Osvobození Klinu


Boje na okraji Možajska


Sovětská pěchota při útoku - leden 1942

Dík za fotky.